ikoktejl

Koktejl
Tag: Koktejl Nalezeno 138 výsledků.
Tag: Koktejl Řazení

Ukradené děti

Ukradené děti

TEXT A FOTO: Tomáš Nídr

Marcos Suárez Vedoya z Buenos Aires si jméno i obě příjmení změnil, když mu bylo třicet. „Zvykl jsem si rychle. Jako bych jméno Marcos měl od narození v sobě,“ říká. Nebyl za tím žádný rozmar. Jen se vrátil k tomu, jak ho pokřtili jeho rodiče předtím, než je tajná policie argentinské diktatury nechala na konci roku 1976 zmizet. Tehdy roční batole místo předání nejbližším příbuzným skončilo se zfalšovanými dokumenty v cizí péči. Podobně dala vojenská tyranie do rukou svých stoupenců na čtyři stovky potomků levicových rebelů, které brutálně zabila.

Číst dál...

Lovci pokladů

Lovci pokladů

Text: Martin Dlouhý

Při prvním pohledu to vypadá, jako by ti lidé louky nebo lesy luxovali, ale snad i nezasvěcený člověk lovce pokladů, takzvané detektoráře, pozná. Již po revoluci se začali objevovat první nadšenci, kteří s detektorem kovů či minohledačkou, chcete-li, začali pročesávat českou zem. A to doslova. V té době to byly zlaté časy. Detektorářů bylo málo a artefaktů, čekajících na objevení, dost. Dnes je v České republice přibližně 20 tisíc hledačů pokladů, ale jen maximálně čtvrtina z nich si toulky s detektorem zvolila jako svůj životní styl. Zbytek jsou spíše hledači sváteční. Jedno mají ovšem všichni společné, touhu zaslechnout ve sluchátkách zvuk, zvěstující nález velkého a významného pokladu.

Číst dál...

Dobrodruhem v Afghánistánu

Dobrodruhem v Afghánistánu

TEXT: Aleš Gill, FOTO: V. Popelka

Lze se vůbec vydat do válkou rozervané země na normální vandr? S batohem na zádech, bez průvodce a vojenského doprovodu na každém kroku? My jsme to zkusili. A přežili jsme.

Jako před každou cestou jsem se sám sebe ptal – co o navštívené zemi vím. Lovím v paměti, co se v Afghánistánu stalo – v osmdesátých letech válka a sovětská okupace, na přelomu století vláda Tálibánu. Vím, co v Afghánistánu je – od roku 2001 válka s terorismem, občas nějaký bombový útok v Kábulu. Přestože se v médiích slovo Afghánistán skloňuje ve všech pádech, málokdo z nás ví něco víc. Možná si vzpomeneme na „rozvinuté zemědělství“, zejména pak mák a konopí. Víme, že je tam někde provincie Lowgar, kde pomáhá i naše armáda, a že problémové jsou zejména město Kandahár a provincie Helmand a Vardak.

Číst dál...

Nejmladší na zemi

Nejmladší na zemi

TEXT A FOTO: Martin Mykiska

Všudypřítomný kouř a prach, stoupající žár a otevírající se země. Před téměř sedmdesáti lety se zničehonic zrodila před zraky lidí v Mexiku nová sopka a pohřbila vše, co ji stálo v cestě.

Pohled na svět je nejkrásnější z koňského hřbetu, říká staré arabské přísloví. V okolí mexické sopky Paricutín se pohled z koňského hřbetu může navíc zdát jedním z nejzajímavějších. Spolu s indiánským průvodcem jsme vyjeli z vysokého lesa na zvláštní mýtinu. Z plochy pokryté šedým pískem bylo vidět vyrážející mladé, čerstvě zelené borovičky. Působily trochu nepatřičně, jako by je tam někdo napíchal. Za nimi byl vidět začátek jakési skalnaté hradby – čelo lávového pole. Podél čela lávy jsme pokračovali dalších sedm kilometrů. Povrchu dominovala popelově šedá barva, z ní v pravidelných intervalech trčely sazeničky mladých stromků. Někde bylo vidět i stromy vzrostlé – tam se začalo se zkulturněním krajiny dříve, asi tam byla menší vrstva sopečné strusky. Rostlinný svět pomalu, ale jistě osidluje panenské území lávy. Ke konci jízdy jsme stále častěji viděli za lávou vrchol přibližujícího se pravidelně kuželovitého kopce. Byla to sopka, a ne ledajaká.

Číst dál...

Tajemné postavy adventu

Tajemné postavy adventu

TEXT A FOTO: Tomáš Kubeš

Zima až praští, spousta sněhu a dřímající krajina. V tomto ospalém období procházejí vesnicemi tajemné postavy v kožešinách, ověšené zvonci. Jako by se člověk ocitl v jiném století, tady v kopcích se slaví Vánoce jako před staletími.

Je ještě tma, zima, kdy ani psa nevyženete, a v domě na kopci nad vsí se mihotá světlo v garáži. Srocují se zde kluci, kteří se netrpělivě chystají na svoji celodenní pouť. Čekají je samoty, vesničky, ale i zaváté kopce. Rodiče jim pomáhají obléknout masky z těžkých ovčích kabátů a na hlavu usazují škrabošky ověnčené pentlemi. Není divu, tradiční hricové už neodmyslitelně patří ke koloritu Vánoc tady na Kysuci. Před dům přicházejí další strašidelné postavy, a také tři kluci v bílých košilích s vysokými válcovitými klobouky, zvaní betlehemci, česky spíše betlémci. Když jsou všichni pohromadě, Jano z Polgrúňa, se kterým jsem se seznámil den před samotnou obchůzkou, dá povel a průvod se vydává dolů do vsi. Masky připomínají přízraky, cinkání zvonců dokáže v tuto hodinu opravdu budit hrůzu, i jindy štěkající psi raději zmizeli do boudy, kde se krčí a pozorují příchod Vánoc. Hricové stoupají hlubokým sněhem do sedla, kde se již pravidelně setkávají s dalšími tlupami nezvyklých postav. Namáhavý výstup až metrovými závějemi po zledovatělém sněhu na loukách je prokletím. V kožichu sice nikomu není zima, ale propocené oblečení na vrcholu hned zamrzá. V sedle už čekají další hricové a betlémci, takže si člověk připadá jako na shromaždišti tajemných bytostí.

Číst dál...

Tanzanií na motorce

Tanzanií na motorce

TEXT A FOTO: Lenka Vaňková

Chtěli jsme poznat Tanzanii, ale profláklý sever se svými světoznámými národními parky a Kilimandžárem je drahý a turisty tak nabitý, že doslova praská ve švech. „Na to se vykašlete, tam můžete jet jako důchodci,“ poradil nám kamarád Dan, který v Tanzanii žije. „Já vám půjčím motorku a můžete si to tu projet podle svého.“

Po pár dnech strávených v Dar es-Salaamu, největším městě Tanzanie, konečně nasedáme na motorku, čínskou stopětadvacítku, a společně s přítelem Alešem vyrážíme. Hned po prvních dvou kilometrech nás staví policajti, že prý jsme se na křižovatce nedovoleně otočili do protisměru. V zemi, kde si každý víceméně jezdí, jak chce, mi to přijde naprosto absurdní. Ale jsme mzungu, běloši, v čemž páni policisté vidí svou šanci něco z nás vytřískat. Rozumná konverzace není možná, takže jen smlouváme o výši „pokuty“. Nakonec se ze 150 000 šilinků (asi 100 dolarů) dostaneme na 10 000. Náš první úplatek… O dalších 35 kilometrů dál zjistíme, že máme prázdnou gumu. Naštěstí jsou tady všude ochotní lidé a servis je nedaleko. Leč tam zjistíme, že nám z pneumatiky trčí dráty a nakonec nám ji po velkém smlouvání vymění za 105 000 šilinků, což je pořádná pálka. Myslím si, že horší už to být nemůže. Omyl! Když po dvou hodinách tady strávených chceme konečně odjíždět, zjistíme, že chybí foťák.

Číst dál...

Lyžování u klokanů

Lyžování u klokanů

TEXT A FOTO: Alexandra Synac

Lyžovat v zemi slunce, tisíců pláží, nekonečného oceánu a rozžhaveného Uluru? A ještě k tomu v červenci? Proč ne? Pravda, je to zde tak trošku luxusem, ale lyžování u protinožců jsme si nemohli nechat ujít.

Jízdu na australském sněhu si člověk může užít jen pár týdnů v roce. Navíc se to nepoštěstí každému, protože pro mnohé je pohodlnější (a často i levnější) letět lyžovat třeba do Japonska, Koreje nebo na Nový Zéland. Ovšem pro místní Viktoriánce a Walesany je flirtování se zdejším sněhem alespoň na pár dní v roce samozřejmostí. Nejjednodušší, jak se do Australských Alp dostat, je autem. Sice je tato varianta trošku dražší, hlavně kvůli povinnému vstupnému do rezortu, zato pro nás (rodinu s dětmi), poněkud pohodlnější. Též je nutné s sebou mít sněhové řetězy, bez kterých policie na hory nikoho nepustí, a nejednou jsme byli svědky, jak se někteří návštěvníci museli otáčet zpět. Naštěstí v každé horské vesnici je možné si řetězy vypůjčit. Pokud nechcete v horách zůstat do jara, je důležité sledovat hladinu nádrže a natankovat plnou vždy, když to je možné, protože v horách je čerpacích stanic málo a nejedna je přes zimu zavřená.

Číst dál...

V zemi trollů

V zemi trollů

TEXT A FOTO: Martin Dlouhý

Tahle expedice pro tebe bude vlastně dovolená, takový pohodový výšlap po horách – zněla věta, kterou začala má cesta na sever. To jsem zase sežral hada, týdenní expedice byla vším ostatním, jen ne pohodovou dovolenou s procházkou.

Letadlo dosedlo na ranvej v Ålesundu a nebylo cesty zpět. Zbývalo jen přejet z letiště Vigra do centra města a připojit se k ostatním členům výpravy. Cesta vedla podmořským tunelem přes tři ostrovy, jinak se do města nelze dostat, a stála 80 korun, pro mou peněženku bohužel norských. Částku je třeba znásobit přibližně čtyřmi, abychom získali přepočet na českou cenu. Ålesund je opravdovým unikátem, leží na třech ostrovech, které jsou navzájem propojeny mosty. Od doby velkého požáru v noci z 23. na 24. ledna roku 1904, kdy lehly popelem skoro všechny domy a 10 000 obyvatel se tak ocitlo beze střechy nad hlavou, se město stalo secesní perlou Norska, a vlastně i celého světa. Díky rychlé záchranné akci a významné pomoci německého císaře Viléma II. město prakticky povstalo jako bájný fénix. Místo původních dřevěných domů bylo vystavěno z kamene a v secesním stylu, který byl zrovna v kurzu. Dnes je město největším rybářským přístavem a jedním z největších vývozců solených a sušených ryb. Na rybářskou historii odkazuje i městský znak s lodí a třemi rybami. Fakt, že mě rybí pokrmy budou provázet celou cestu, zvláště pak mléčná rybí polévka s mušlemi, mi v té době byl utajen. Ryby mám sice rád, ale až v Norsku jsem poznal své limity.

Číst dál...

Grizzly na dosah

Grizzly na dosah

TEXT A FOTO: Pavel Záhorec

Jsou oprávněně považováni za krále severu. Majestátní, neoblomní, ale také tolerantní, pokud je zbytečně neprovokujete. A když se poštěstí, dostanete se k nim téměř na délku paže.

Z pravého okénka malého letadla vidíme zasněžené štíty pohoří Chigmit s dominantní činnou sopkou Iliamna. Její vrchol dosahuje až do výšky 3053 metrů. Na protější straně se vlní modrý Pacifik lemovaný obrovskými plochami písku a bahna. Uprostřed tohoto kontrastu se leskne hladina posetá miliony žlutých květů vodních lilií. Do této žlutozelené nádhery bezcitně ponoří své plováky hydroplán a ladným pohybem doklouže do míst, kde je vodní porost natolik hustý, že unese i vystupujícího pasažéra. Jezero, kde se každoročně vytírají tisíce lososů, nese výstižný název Silver Salmon Lakes.

Ledový vítr upozorňuje na to, že Aljaška nebude ani ve slunečném období, které zde nyní panuje, k návštěvníkům z teplé Evropy přívětivá. Krvelační komáři si nenechávají ujít svou příležitost přivítat návštěvníky jako první. Úzkou blátivou cestou se dostáváme do cíle naší cesty – Silver Salmon Creek Lodge. Privátní kemp poblíž „Stříbrného lososového potoka“ byl založen v roce 1983 Davidem Corayem původně jako rybářské zázemí. V posledních patnácti letech je však více využíván ke sledování a fotografování medvědů hnědých, všeobecně známých jako grizzly.

Číst dál...

Zrádná milenka

Zrádná milenka

TEXT A FOTO: Jana Kollerová

Když hrabě Clarence, odsouzený k trestu smrti, dostal na výběr, jak chce odejít z tohoto světa, přál si být utopen v sudu s vínem z Ostrova lesů. Američané si stejným vínem připíjeli 4. července 1776 po podpisu Deklarace nezávislosti a oblibu v něm našli též Napoleon, George Washington či Winston Churchill.

Oficiální dějiny Madeiry se začaly psát docela náhodou, když jedna námořní výprava měla prozkoumat pobřeží západní Afriky. Rok po objevení sousedního ostrova Porto Santo přistáli v roce 1419 Portugalci na jejích březích a pojmenovali ji Ilha da Madeira – Ostrov lesů. O rok později však toto jméno již neplatilo, protože sám její objevitel kapitán Zarco ji nechal zcela vypálit kvůli pěstování cukrové třtiny, vína a obilí. Z původních hustých lesů a jedinečné sopečné vegetace zbyl poslední kousek původního vavřínového lesa. Výhodná poloha asi 500 km severně od Kanárských ostrovů a 900 km západně od Casablanky povýšila rychle Madeiru na důležitý dopravní uzel. Námořníci brázdící okolní moře ji využívali jako útočiště, kde mohli doplnit zásoby i síly. Necelých pět let po jejím objevení se stal na starém kontinentu cukr z místní třtiny žádanou a velmi drahou komoditou.

Číst dál...

Svět se řítí do…

Svět se řítí do…

Ptal se: Ivan Brezina (Magazín Maxim), vyfotografoval: Miroslav Nebeský

Spisovatel Josef Formánek a herec Jaroslav Dušek mají jedno společné: přemýšlejí o světě jinak než většina z nás. Právě proto jsme si s nimi povídali v době, kdy má údajně podle mayského kalendáře ten svět skončit.

„Svět se řítí do ďáblovy řiti,“ říkával mystik Josef Váchal. Měl pravdu?

Dušek: Pravda se nedá vyslovit žádnou větou, ale na Váchalově vizi se shodnout můžeme. Pokud si ďáblovu řiť představíme jako něco, čemu astrofyzikové říkají černá díra, tedy objekt, který do sebe postupně vtahuje celý vesmír, pak Váchal přesně předpověděl konec světa. Badatel Carl Johan Calleman upozorňuje, jak zvláštně jsou některé termíny z astrofyziky zabarveny významově. Mají psychologický podtón. Černá díra, to už samo o sobě působí negativně až strašidelně. Kdybychom tomu objektu říkali bílá díra, neděsil by nás. A tohle Váchal ďáblovou řití přesně vyjádřil.

Číst dál...

Za 5 minut dvanáct

Za 5 minut dvanáct

TEXT: Miloslav Stingl, FOTO: Martin Dlouhý

Na internetu je přibližně osm milionů odkazů k 21. 12. 2012, tedy k údajnému konci světa, prý předpověděnému a vypočítanému mayskými indiány. Požádali jsme o vyjádření odborníka na slovo vzatého, pana doktora Stingla.

Jezdím k Mayům už 45 let a protože jsem vydal knihu nazvanou „2012“, a také jsem s P. Štěpánkem zveřejnil v Paříži dílo „Les Civilisations Indiennes du Mexique“, považuji tato katastrofická sdělení o 21. 12. 2012 i za svou osobní causu, a proto bych se k ní chtěl vyjádřit a své Maye obhajovat.

Číst dál...

Mugabeho samota

Mugabeho samota

TEXT A FOTO: Tomáš Nídr

Zimbabwský diktátor vyhnal ze země kvůli upevnění své moci bělošské farmáře. Rasismu se zalekli turisté, a tak došlo k tomu, že největší africkou předkoloniální stavbu na jih od Sahary obdivuje pouze nebojácný návštěvník.

Kdysi tu bydlel král, jeho x manželek, x2 konkubín a nejméně deset tisíc poddaných. Nyní je z výstavního města památka UNESCO, ale procházím tudy jen já, moje průvodkyně a plachá tlupa paviánů s červenými zadky. Turisty odradila od návštěvy ruin nedaleko města Masvingo a vůbec celého Zimbabwe bělochožroutská pověst místního tyrana Roberta Mugabeho. Přitom ještě v 90. letech byla Great Zimbabwe jedna z nejnavštěvovanějších památek Afriky.

Monument bez malty

Zeď má na výšku jedenáct metrů a na tloušťku čtyři a já obdivuji, že ještě na nikoho za šest století od vytvoření nespadla. Přeci jen kameny v ní nejsou pospojovány žádným druhem malty, afričtí zedníci je na sebe „jen“ naskládali. Za zdí stojí ještě vyšší kuželovitá věž, která má patrně co do činění s kultem plodnosti, ten byl pro kulturu v království Zimbabwe důležitým společenským faktorem. „Bydlela zde královna a věž jí měla chotě připomínat, když nebyl doma,“ má svoje vysvětlení mladá průvodkyně Sally. Panovník podle ní nebydlel tady, nýbrž v pevnosti na kopci. Její stavitelé využili křivolakých stezek mezi skalisky, doplnili je svými zdmi, takže případní útočníci by se ocitli v pasti jak křižáci v arabské medíně. Na obranu stačilo proti nim vyslat kupu kamenů. Do takto zabezpečeného sídla si monarcha povolával na noc ženskou společnost. Královský trubadúr vystoupil na skalní převis a mocným hlasem zahalekal do údolí, které manželky či milenky se vladaři zachtělo.

Číst dál...

Kdo s koho?

Kdo s koho?

TEXT A FOTO: Jan Sochor

Třebaže od conquisty uplynulo skoro pět století, indiáni z jihoamerických hor na ni nezapomněli a Španělům neodpustili. Svátek Yawar, kdy se utká kondor s býkem, je důkazem živé paměti.

Každoročně na konci července, u příležitosti Dne nezávislosti Peruánské republiky, slaví indiáni v Apurímacu, odlehlém horském departamentu na jihu Peru, svátek Yawar. Pár zapomenutých vesniček beze jména, ke kterým vedou jen úzké kamenité cesty vykousané ve spirálách do horských masivů And, se na několik dní stanou dějištěm symbolického zápasu, který po celých pět set let nebyl zapomenut. Tady vysoko v horách, na dotek od nebe, si andští indiáni připomínají příběh boje a prolité krve. Yawar fiesta znamená v kečuánštině „Krvavý svátek“.

Souboj býka s kondorem byl a stále zůstává především alegorií a krvavou symbolikou. Býk, zvíře dovezené do andských hor z Evropy, byl indiány odjakživa vnímán jako symbol španělských conquistadorů. Naproti tomu kondor je pro indiány posvátným zvířetem. V prehispánské mytologii je kondor vtělením božstva Apu Kuntur, bytosti představující spojení nebe a země. Vedle pumy a hada jedno ze tří Inky nejvíce uctívaných zvířat. Kondor je zkrátka základním symbolem incké kultury. Ve světle této tradice tak představuje krvavý souboj kondora uvázaného na hřbet býka metaforickou skutečnost, ve které hrdá incká kultura dominuje, kdy „stojí nad“ kulturou evropských dobyvatelů.

Číst dál...

Padouch nebo hrdina

Padouch nebo hrdina

TEXT: Martin Krsek, historik Muzea města Ústí nad Labem, Foto: Martin Dlouhý

Hlubokým labským údolím cválá náčelník Apačů na svém koni. Nad hlavou se mu vypíná zřícenina hradu Střekov a kouřové signály vydávají komíny chemických továren. Tak by mohla vypadat scenerie filmového cyklu o legendárním indiánském náčelníkovi, kdyby se filmaři striktně drželi knižní předlohy.

Duchovní otec Vinnetoua, saský spisovatel Karl May, do svých dobrodružných románů vtělil mnohé motivy z pobytů v Čechách. Nahrazoval si tak neznalost skutečných reálií Divokého západu. Vždyť Severní Ameriku poprvé navštívil až v roce 1908, sotva čtyři roky před svou smrtí, tedy v době, kdy už měl většinu svých románů sepsanou a vydanou.

Chorvatská kulisa

V Chorvatsku, kde se natáčelo nejznámější filmové zpracování mayovek, patří kulisy příběhů náčelníka Apačů k největším turistickým atrakcím země. Nádherná Plitvická jezera navštíví ročně nesčetné zástupy, a přestože jde o přírodní památku UNESCO, velká část turistů sem míří právě kvůli Vinnetouovi. Je to trošku nespravedlivé, neb románové prostředí nejslavnějších příběhů Divokého západu leží zcela mimo zájem veřejnosti a cíleně ho vyhledávají jen nejdetailnější znalci Mayova díla.

Číst dál...

Africká gotika

Africká gotika

TEXT A FOTO: Tomáš Kubeš

„Až uvidíš hrady, zvané Tata Somba, nepřestaneš zírat,“ chvástal se jeden z hostů v baru v Lomé, hlavním městě Toga. „Takové paláce v Evropě vůbec nemáte, tam jeď, tam uvidíš Afriku.“

Togo je vlastně jen taková nudle, vtísněná mezi Ghanu, Burkinu a Benin. Asi největší atrakcí země jsou podivuhodné domy etnika Somba, připomínající spíše hrady, které jsou k nalezení na severu Toga u hranic s Beninem. Jméno Somba pochází od kolonistů, původními jazyky se kmeny v Beninu nazývají Betammaribé a v Togu Tamberma. Jedná se v podstatě o stejný národ, jen nesmyslně rozdělený hranicí. Když jsem se ptal po rozdílu, odpověď spolucestujícího v autobuse byla jednoduchá. „Je tu stejná úřední řeč – francouzština, půda i domy jsou stejné, venkovští lidé mluví podobným dialektem, používáme stejné peníze, jen v Beninu je levněji. Pouze prezidenta máme jiného, ale hranici mezi státy nehledejte, ta tu není.“

Číst dál...

Pověsti z mořských vln

Pověsti z mořských vln

TEXT A FOTO: Daniel Pečeňa

Neskonalá krása i zdánlivá krutost severoirského pobřeží berou dech. Stejné je to také s příběhy, které se v této zemi tradují. Podivuhodné legendy se na nás valí stejnou intenzitou, s jakou divoké vlny ukrajují z rozmanitého pobřeží.

Kdysi dávno plula bouřlivým Atlantikem k severoirskému pobřeží dlouhá vikinská loď. Vesla válečníků pravidelně čeřila hladinu oceánu, a když už byla pevnina téměř na dosah, zvolal velitel ke svým mužům: „Ten, kdo se jako první dotkne rukou této země, tomu bude půda patřit!“ V posádce mezi vikingy byl také irský žoldák a přeběhlík O‘Neill. Když uslyšel tato slova, neváhal a mocnou ranou meče si usekl ruku a švihem ji vrhl na pobřeží. Ulster, jak se tato část země nazývá, byl jeho, a zkrvavená ruka se stala symbolem oblasti, jež se po věky věků pohroužila do násilných bojů za právo na toto teritorium.

Číst dál...

Ostrov hudebního boha

Ostrov hudebního boha

TEXT A FOTO: Veronika Pešková

Tento ostrov ležící v Indickém oceánu přibližně třicet pět kilometrů od břehů Afriky by neměl ujít žádnému cestovateli, který se pohybuje ve východní Africe. Kde jinde najdete rodiště legendy a rajskou přírodu v jednom?

Přilétáme do Dar es-Salaamu v Tanzanii. Druhý den máme v plánu přesun na ostrov Zanzibar. Taxíkem se necháváme odvézt do přístavu, jízda městskou hromadnou dopravou je totiž chaotická, vyznat se v ní zabere hodně času a i tak nemáte jistotu, že skončíte na místě, kam se dopravit chcete. Všude postávají skupinky mužů čekající hlavně na turisty a předhánějící se v prodeji lodních lístků. I když se snažíme, nevyhneme se jim. Muži se strkají, překřikují a asi deset z nich nás obstoupí hned, jak vystrčíme hlavu z auta. Jednoho, který na nás působí nejserióznějším dojmem, následujeme do kanceláře. Z průvodce víme, že cesta rychlou lodí trvá dvě hodiny a stojí čtyřicet dolarů. „Loď odplouvá za chvíli, je to ta rychlá, cesta trvá jen hodinu a stojí čtyřicet dolarů,“ říká muž. Hned poté nás za stálého popohánění, aby prý loď neodplula bez nás, odvádí na můstek. Pak bez rozloučení zmizí. Rozhlížím se kolem sebe a zjišťuji, že ve frontě dlouhé několik desítek metrů jsme jediní běloši. Začínám tušit podvod. A taky že ano. Loď je sice přistavena, ale rozhodně neodplouvá. Dvě hodiny do ní muži nakládají pytle rýže a krabice s potravinami. Plavba nakonec trvá pět hodin místo slibovaných dvou. Ani nás to nepřekvapuje. Na cestách se často setkáváme s tím, že na nás chce někdo vydělat. Lístek na pomalou loď, kterou jsme nakonec jeli, měl stát jen dvacet pět dolarů za osobu. Přeplatili jsme o třicet dolarů a přispěli tak místnímu podvodníkovi. Skvělý výdělek za pár minut práce pro člověka, jehož spoluobčané mají průměrný měsíční příjem padesát dolarů na osobu.

Číst dál...

Kruh bídy

Kruh bídy

TEXT A FOTO: Tereza Hronová

Téměř každé osmé dítě na světě je chyceno v pasti dětské práce. Jen v asijské Kambodži jich pracuje přes jeden a půl milionu. Místo her vyrábějí cihly, těží sůl, drtí kameny… A to za pakatel nebo i zadarmo.

Podle statistik Mezinárodní organizace práce postihuje dětská práce v Kambodži až 45 % dětí mladších 15 let. Tyhle děti sice většinou chodí do školy, ale nepravidelně, a mnohé studium ani nedokončí. Často pracují v takzvaných nejhorších formách dětské práce, které přímo ohrožují jejich zdraví. Kambodža je nechvalně proslulá sexuálním turismem a dětskou prostitucí. Jiné děti pracují na rybářských lodích nebo na rozhlehlých kaučukových plantážích v oblasti Kompong Cham, další jako sběrači odpadků. Ještě nedávno byla uprostřed kambodžského hlavního města Phnompenhu jedna z největších skládek v jihovýchodní Asii, dnes už ji přesunuli za město a zakázali na ni vstup cizincům. Jinak se ale nezměnilo nic. „Stále tam pracuje hodně dětí, i těch nejmenších. Moc neváží a můžou snadno šplhat po horách odpadků,“ vysvětluje pětačtyřicetiletá Heang, která se sama sběrem a tříděním odpadu živí. „Nejvíc peněz dostanete za hliník a měď,“ ukazuje Heang na opálené dráty na zemi. „Soukromé firmy ale vykupují i plast, papír nebo sklo. Já sbírám hlavně plasty a vydělám si až pět dolarů za den,“ dodává. Minimální oficiální mzda je v Kambodži šedesát amerických dolarů měsíčně, takže sběr odpadu může být relativně lukrativní obživou. Hlavně pro děti je to ovšem zdraví nebezpečné zaměstnání. Často sbírají odpadky děti ulice, většinou nemají rodiče a ostatní příbuzní se jich zřekli. Žijí ve skupinkách a vydělávají si, kde se dá. „Právě tyhle děti jsou nejzranitelnější. Končí u prostituce, jsou zneužívány v obchodu s drogami nebo nuceny k jiným činnostem, které křehký dětský organismus poškozují. V ,lepším‘ případě se stanou součástí sítě pouličních prodejců šátků, náramků a dalších suvenýrů pro turisty,“ říká Pavla Začalová ze společnosti Člověk v tísni, která koordinuje mezinárodní kampaň Stop dětské práci.

Číst dál...

Hudba je zázrak

Hudba je zázrak

PTAL SE: Rostislav Sarvaš

Po koncertu mě v šatně přivítali manželé Hudečkovi. Přestože se známe poměrně dlouho, požádal jsem o vizitku. Když jsem se pak na ni v klidu podíval, četl jsem: Václav Hudeček a Eva Hudečková. Ještě nikdy jsem neviděl vizitku, kde by manželé byli společně. Mám smíšené pocity, ale vítězí v nich dojetí a jisté závidění...

Máte se svou ženou výjimečný vztah, něco jako ohrožený druh manželství. Jsou s tím spojené i nějaké negativní reakce?

Kupodivu nám ještě nikdo „nevynadal“ za to, že se máme rádi. Samozřejmě, někdy cítíme ne zrovna závist, ale spíš lítost těch, kterým se jejich osobní život moc nevyvedl, ale to je asi tak všechno. Osobně bychom všem přáli v životě ¬štěstí a lásku, ale spíš je asi možné vyhrát v loterii. Přitom spoustu trablů si lidé dělají úplně zbytečně sami. Mimochodem, moje žena (pozn. redakce, herečka a spisovatelka Eva Hudečková) je úžasná, ohromně vzdělaná, hodně toho v životě přečetla a navíc si všechno pamatuje. Když trávíme dlouhé hodiny na cestách, vypráví o svých nových poznatcích a já si tak doplňuji vědomosti.

Vaše žena o vás říká: „Má pevné srdce a v hlavě jasno. Bere s rezervou úspěchy i chválu a nehroutí se, když něco nevyjde.“ Přece jen, kdy vás naposledy něco trochu vykolejilo?

Moje žena je laskavá. Víte, já se svým vláčkem jezdím velmi opatrně, takže vykolejení nehrozí.

Číst dál...

Naše tituly

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group