ikoktejl

Koktejl
Tag: Koktejl Nalezeno 12 výsledků.
Tag: Koktejl Řazení

Fénix a múzy

Fénix  a múzy

TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: MAREK WÁGNER

Šlechtična každým coulem, říkají si jistě mnozí návštěvníci zámku Líčkov na Žatecku, když poprvé spatří paní Marii Brázdovou, zdejší zámeckou paní, někdejší manželku akademického malíře Oskara Brázdy, který na závěr svého studia získal zlatou medaili za malbu a stipendium do Říma, kterou mu osobně předal v roce 1911 císař František Josef I. Oskar Brázda je též autorem hesla „Chmel je naše zelené zlato“. Propagační plakát s motivem zeměkoule obtočené věncem z chmelových šišek pochází z jeho dílny a je k vidění na líčkovském zámku. Vlídné vystupování, pohostinnost, živý projev a elán by mohli ženě narozené v roce 1926 závidět mnozí mladší. Marie se však nenarodila v jedné ze zdejších komnat a v žilách jí nekoluje ani kapka modré krve. Nikdy na vlastní kůži nezakusila zdejší idylické časy před válkou, kdy sem přijížděly známé osobnosti – T. G. Masaryk, Edvard Beneš, ale i členové švédské královské rodiny. Mihla se zde jen, když jako dcera zdejšího sadaře na zámek přinášela čerstvé ovoce. S Oskarem Brázdou, Okim, jak mu stále láskyplně říká, zažila dobu poválečnou, plnou ústrků, ponižování a upadajícího zájmu o Mistrovo pozoruhodné dílo. 

Číst dál...

Kavkazský Babylon

Kavkazský Babylon

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUČERA

Největší jihokavkazský dobytčí trh v Kabali je branou do mnohonárodnostního světa, který se v posledních třech stech letech zrodil na východním okraji Gruzie v oblasti Lagodechi. Zatímco v některých oblastech Gruzie zuřilo etnické násilí, zde panovala harmonie.

Silný kůň se pozná jednoduše, když vytáhne ze škarpy plně naložený dvoukolák. Na trhu u východogruzínské vesnice Kabali v lagodešském okrese se to ale podaří skoro každému. Chovatelé koní sem totiž každou neděli vodí ty nejlepší, které mají. Za takového koně tu dostanou i 1200 lari, tedy asi 12 tisíc korun. Na místní poměry je to hodně, ale zájemci se najdou. Vždyť tady na trojmezí Gruzie, Ruska a Ázerbájdžánu kůň stále ještě zastane více práce než traktor nebo automobil. Muž s černými vlasy a divokým pohledem mi hrozí pěstí, když si všimne objektivu, který na něho míří. Právě probíhá obchod, chce koupit jednoho z těch koňů zapřažených do povozu a nepřeje si, aby ho při tom někdo pozoroval. Má teď jediný cíl, vyjednat co možná nejlepší cenu. Za několik minut se licitace o ceně přiblíží rvačce. Emoce temperamentních Kavkazanů jsou vyšponované k prasknutí.

Číst dál...

Nepotopitelná loď

Nepotopitelná loď

TEXT A FOTO: MICHAL DVOŘÁK

Patří tenhle kus země Evropě, nebo už Africe? Těžko říct. Geologicky si na něj sice dělá nárok starý kontinent, když se ale procházíte po zdejší krajině nebo v ulicích prastaré Mdiny, připadáte si jako na severu Afriky.

Je vlastně s podivem, že tato malá zemička nedaleko Sicílie vůbec funguje, a že každý rok uživí přes čtyři sta tisíc obyvatel a milion turistů. Považte – Malta má minimální zásoby sladké vody (podle OSN nejmenší na světě), zemědělské půdy i přírodních zdrojů. Musí dovážet nejen potraviny, ale i fosilní paliva pro výrobu elektřiny. Stačila by krátká blokáda a Malťané by byli na kolenou. Anebo ne? Kdepak, zdání v tomto případě klame. Pevnosti jsou totiž tak odolné, jak jsou statečná srdce jejich obránců. A na ty měla Malta štěstí.

Číst dál...

Bohatý chudobinec

Bohatý chudobinec

TEXT A FOTO: ARTHUR F. SNIEGON

Většina území Gabonu je člověkem netknutá. Za to vděčí tato africká země nepatrné hustotě zalidnění (pouhých pět obyvatel na kilometr čtvereční), a také tomu, že to největší bohatství se zatím ještě ukrývá pod zemí. Cestování po Gabonu je proto jako projížďka zeleným rájem.

V přístavu Port Gentil, ekonomické metropoli Gabonu, se rozednívá a nás odváží polorozpadlý taxík kamsi na předměstí do přístavu. Odbočujeme z hlavní cesty, asfalt končí, a my se ocitáme v labyrintu probouzejících se stánků, opuštěných skladišť a na břeh vytažených vraků nákladních lodí. Po pár minutách kličkování a nezbytného troubení jsme v přístavu. Bahnitopísčitá pláž se jen hemží cestujícími, křičícími prodavači čehokoliv a netrpělivými posádkami lodí. V Africe se vyplouvá až ve chvíli, kdy je dopravní prostředek naplněn k prasknutí. Gabon není výjimkou. Na chatrnou, asi patnáct metrů dlouhou dřevěnou pirogu je napříč rozmístěno skoro dvacet fošen k sezení, na každé se usadí pět šest lidí. Tísníme se na levoboku, ždímáme nohavice (nastoupit se nedalo jinak, než skočit po pás do vody a pak se vyškrábat na palubu), a k tomu nám z nedalekého rádia na břehu vyhrává poslední hit gabonské popové divy Patience Dabany, bývalé manželky nedávno zesnulého prezidenta Omara Bongo. Loď je plná, a tak když po dvaceti minutách naskočí motor, vyplouváme.Z nejzápadnějšího mysu země zamířila překvapivě rychlá piroga na jihovýchod. Na obzoru se rýsuje gigantická vrtná plošina, brzy nás ale obklopil zelený prales. Trasa plavby do městečka Omboué vede překrásným bludištěm řek, temně černými meandry i brakickými lagunami, kterými je gabonské pobřeží poseto.

Číst dál...

Divoká růže

Divoká růže

TEXT A FOTO: VLADIMÍR ŠOLTYS

„To je můj včelín,“ říká pyšně náš hostitel. Ten první mi v zimě odnesl medvěd!“ Medvěd? Jsme přece ve městě! „To nic není. Sousedovi ulovila puma psa přímo na zahradě...“

Sedíme na verandě rodinného domu v Canmore, městečko usazené v klínu Skalnatých hor máme jako na dlani. Údolí řeky Bow ho utápí v záplavě paprsků, když slunce zapadá za jeden z vrcholů horského masivu Mt. Rundle. Kanadské babí léto je stejně přívětivé jako to naše. Usrkáváme ze širokých sklenic skotskou single malt whisky, jsme návštěva z daleké domoviny, a tak si užíváme čechokanadské pohostinnosti. Pár metrů od domu je pečlivě narovnaná hranice dřeva. Ne na topení, tady se topí levným zemním plynem. Dřevo je na letní opékání steaků a v podstatě čehokoliv, co se opéci dá, jak už je na tomto kontinentu zvykem.

Číst dál...

Ti druzí

Ti druzí

TEXT A FOTO: ONDŘEJ KOLMAN

"Rozhodně si s sebou neberte žádné cennosti. Ráda bych vás požádala, abyste tu nechal své nacionále a já je předám kolegovi, který bude mít službu po mně. Nechte tu popřípadě váš pas, předali bychom ho policii, pokud byste se do večera nevrátil. Teď je to opravdu nebezpečné, doba je vyhrocená.“Jsem v samém srdci Balkánu v jihobulharském městě Plovdiv. Momentální situace není růžová. V nedalekém městě Katunitsa korumpoval podle všeobecného mínění i vyjádření médií tamní cikánský král politiky penězi pocházejícími z prostituce a nelegální výroby alkoholu tak dlouho, až byl takřka nedotknutelný. Ucho se ovšem utrhlo, když jeho řidič svým vozem doslova rozdrtil mladíka, kterému král před tím vyhrožoval smrtí. Rozlícený dav etnických Bulharů jeho sídlo vypálil a dlouhodobá frustrace z korupce a neuspokojivě řešené neřešitelnosti cikánské otázky se projevila demonstracemi fotbalových hooligans i „normálních“ Bulharů. V krásném historickém městě Plovdiv je čtvrť Stolipinovo – největší romské ghetto na světě, čítající 45 000 lidí. Je to svět žijící podle svých pravidel a sám pro sebe, město ve městě, stát ve státě. A tam právě teď jedu taxíkem.

Číst dál...

Když přijdou Kukeri

Když přijdou Kukeri

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Řinčení zvonců, běsnivý tanec a hrůzu nahánějící podivné postavy v kožešinových oblecích. Psi se ukrývají v boudách, zato lidé radostně tančí s tradičními maškarami. Taková je nálada, když do vesnice dorazí kukeri.

Zimní Bulharsko je jako putování do pohádky. Cesta do Rodop nabízí neopakovatelně malebnou a ospalou atmosféru. Sněhová nadílka se ještě drží v kopcích, mráz ukazuje svoji sílu a vesnice daleko v horách připomínají období zimního spánku. I když na začátku března je už cítit blížící se jaro, zima se své vlády ještě nevzdala. Bělostnými domky s typickými kamennými střechami nalepenými v hlubokém údolí kolem zákrutů říčky Ladši připomíná prastará vesnice Široka Lăka hada. Tady se s železnou pravidelností odehrává každým rokem divadlo, kdy masky kukeri ovládnou kraj a všudypřítomné veselí probudí obyvatele ze zimního období.

Číst dál...

Bojím se o Egypt

Bojím se o Egypt

PTAL SE: ROSTISLAV SARVAŠ, FOTO: MAREK WÁGNER

Krátký ponor do starověkého Egypta mi dal pocítit obdiv k velkoleposti a zároveň uměřenosti, důstojnosti i smyslu pro věčnost. Kdežto rozhovor se světoznámým vědcem Miroslavem Vernerem, který témuž věnoval desetiletí, ve mně vyvolával pocity trapnosti a cítil jsem se ztracen jak „toulající rok“ ze starého egyptského kalendáře (po uplynutí 1460 egyptských kalendářních roků se vždy jeden rok ztratil, takže se jeden přidal a hned byl rok 1461). Snad nebudu čekat na svůj návrat tak dlouho. Dnes jde všechno rychleji. Šíleně rychleji...

Jaké to je, žít svůj život zkoumáním nejstarší lidské civilizace, která se vyvíjela nejdelší dobu?

Je to dobrodružství, které vám skýtá věda, ať už se odehrává v laboratořích nebo při vykopávkách v poušti. Bádání nad starobylostí egyptské civilizace přináší navíc vzrušující pocity.

Napadlo vás při vaší práci, jakou roli hraje v dějinách lidstva náhoda?

Nepochybně náhodou bylo, že zlomky papyrusového archivu, který je pro naši práci při vykopávkách v Abúsíru cenným zdrojem informací, našli zloději. Náhoda jistě byla, že tyto papyry nezničili nebo je nerozházeli jako hnojivo na svá pole.

Číst dál...

Zamořeno

Zamořeno

TEXT: MARKÉTA KUTILOVÁ

Díky velkofilmu Pán prstenů se stal symbolem přírodního ráje. Jaká je ale realita? Po 80 milionech let izolace, která umožnila specifický vývoj, ztrácí Nový Zéland svoji výjimečnost. Viníkem nevratných změn je v první řadě člověk.

Pozor jed! Zákaz vstupu psů. Nenechte své děti volně pobíhat, hlásá rudá cedule pod lebkou se zkříženými hnáty před vstupem na veřejnou stezku richmondského lesa na Jižním ostrově Nového Zélandu v provincii Marlborough. Takové uvítání čeká návštěvníky většiny lesů a národních parků tohoto ostrovního státu. Jedovatá a vysoce toxická látka 1080, jejíž je Nový Zéland největším uživatelem, má hubit ty obyvatele lesů, kteří jsou zde noví, ale hubí i ty původní. Jde o krysy, kuny, lasičky a zejména vačice. Tito savci se dostali na Nový Zéland na lodích spolu s evropskými imigranty. Ti si s sebou chtěli přivézt zvířata, z nichž měli užitek. Například vačice zde byly vysazeny kvůli kožešině, jenomže jejich počet se dávno zcela vymkl kontrole a dnes jich zde žije odhadem 50 až 70 milionů, to je přibližně 13krát více než lidí. Mimo rostliny a úrodu farmářů si rády dají i ptačí vejce. „Velice ohrožují jak původní lesy, tak i ptáky. Boj s nimi je velice náročný. Dokážou zlikvidovat celý les během krátké chvíle,“ říká Keith Wood ze státního Úřadu pro ochranu přírody DOC (Department of conservation). Vláda s vačicemi bojuje už dlouhá léta a ročně to stojí státní rozpočet přes sto milionů dolarů. Vačice zde nemají přirozeného nepřítele, proto proti nim bojují chemikáliemi. Zejména zmiňovanou látkou 1080, která je v podobě malých kousků shazována z letadel. To se však setkalo s velkým strachem a odporem místních obyvatel. „Nevěděli jsme, co to udělá s vodami, půdou, a zda nebude zabíjet i jiné živočichy,“ shrnuje farmář Kevin Little. V 70. letech opravdu 1080 otrávil mnoho ptáků, což je dnes omezeno jeho opatrnějším používáním. „Technologie se zlepšila, jedovaté kousky jsou máčené ve skořici, což láká vačice a odrazuje ptáky. Na velikost jednoho domu se shazují tři kousky,“ vysvětluje Keith. Pokud ale cereální kostku sežere pes, zahyne, stejně jako třeba jelen.

Číst dál...

Sirný zážitek

Sirný zážitek

TEXT: PAVLA CHLEBOUNOVÁ

Těžba síry? Vždy jsem si představovala těžké stroje, zavrtávající se do hlubin země. Jaké však bylo mé rozčarování, když jsem stála tváří v tvář realitě. Žádné stroje, žádná technika. Jen zdrcující lidská práce.

Je pět hodin ráno a my směřujeme zhruba tříkilometrovou stezkou na vrchol indonéské sopky Kawah Ijen. Ještě to netušíme, ale před námi je jeden z nejsilnějších zážitků pobytu v Indonésii. Chystáme se navštívit sirné doly. Leccos už jsme o nich slyšeli, ale vlastnímu zážitku se nic nevyrovná. Síru, nebo také pekelný kámen, jak se nerostu přezdívá, tu dolují muži holýma rukama přímo ze srdce vulkanického kráteru. Jedinými ochrannými pomůckami, dá-li se tomu tak honosně říkat, jsou jim holínky a kus tkaniny, kterým se chrání před vdechováním jedovatých par. O odborech tu nikdo nikdy neslyšel, vše je na vlastní riziko a zodpovědnost. Práce je to ale dobře placená, a tak se k dolům denně vydává na třicet mužů z okolních vesnic.

Číst dál...

Peklo v ráji

Peklo v ráji

TEXT A FOTO: PETR ROLEČEK

„Nechcete vidět Bolivijský ráj?“ oslovila nás perfektní angličtinou mladá dívka před turistickou kanceláří v centru La Pazu. No, ráj bych vidět chtěl, jak by ne. Jenže jak se ukázalo, tak představy o ráji se mohou v různých částech světa docela lišit.

Asi čtyři sta kilometrů na sever od La Pazu leží uprostřed divočiny městečko Rurrenabaque, které slouží jako základna pro výlety do džungle či pampy, a to je ten slíbený „Bolivia´s paradise“. O výletu do přírody s pozorováním zvířat jsme tak jako tak při pobytu v Bolívii uvažovali, tak jsme se nechali snadno přemluvit.

Do Rurrenabaque vede pozemní cesta, tzv. higway notre, ale to je klasická jihoamerická jungle road a čtyři stovky kilometrů zdolává nepříliš pohodlný autobus osmnáct hodin. Většina turistů tedy volí pro cestu alespoň jedním směrem letadlo. Cena je sice vyšší, ale let trvá jen padesát minut. Poskytuje nádherný výhled nejprve na La Paz a okolní náhorní plošinu, hřeben And a pak na nedozírné zelené moře pralesa. Shora to opravdu vypadá jako ráj.

Číst dál...

Ježaté Meroe

Ježaté Meroe

TEXT A FOTO: MARTINA SVOBODOVÁ

Viděli jsme je už z dálky. Majestátní jehlany uprostřed pouště, sebevědomě strnulé a netečné k událostem, dějům a lidem míjejícím jejich posvátný klid. Před tisíci lety stejně jako dnes. Opomenuté pyramidy v súdánském Meroe, v zemi desetiletí odevzdané válce.

Poušť. Romantická na plakátech z dakarské rallye, možná ještě během dvoudenního safari. Pro nás svůj zromantizovaný půvab ztratila. Vystřídal jej hluboký respekt a ocenění tak obyčejných věcí, jako je voda nebo dostatek nafty v nádrži. Měli jsme za sebou pět set kilometrů cesty pouští, zapadání v písku a stravující strach, že tam uprostřed té obrovské země bídně zhyneme a neštěkne po nás ani pes.

Na to, že jsme jako afričtí zelenáči byli v Súdánu teprve pár dní, jsme toho zažili až moc. Až moc na to, abychom si nyní zpátky v civilizaci nevážili krásného rovného černého asfaltu. Bylo nám jedno, že silnice, která spojuje Chartúm s pouštním městem Atbara, je dílem samotného ďábla – Usámy bin Ládina. Dej mu ¬Alláh věčnou slávu, myslím, že bychom mu tam tehdy dokázali od srdce poděkovat bez ohledu na to, že bin Ládinovi mudžahedíni silnici stavěli hlavně proto, aby usnadnili tok některých hodně nehezkých věcí. Cestování někdy dokáže hodnotami zběsile zamíchat.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group