ikoktejl

Koktejl
Tag: Koktejl Nalezeno 120 výsledků.
Tag: Koktejl Řazení

Pomoz nám, svatá Smrtko

Pomoz nám, svatá Smrtko

TEXT A FOTO: Tomáš Nídr

V Mexiku se kvůli násilnostem drogové války rozmáhá kult Santa Muerte. Církev o světici s kosou nechce ani slyšet a snaží se, aby ji Mexičané pustili z hlavy.

Smrtka v červeném se mocně rozmachuje kosou, její kolegyně v černém vztahuje pařát na celou planetu, další má rudou kápi a sedí na trůně jako král. Ta největší měří metr, kolem krku má „dolary“ s lebkovými motivy a mezi prstními kůstkami vonnou tyčinku. Pouliční prodejce Israel v centru mexické metropole nabízí ke koupi Smrt. Svatou Smrt neboli Santa Muerte.

Číst dál...

Vodopády Emila Holuba

Vodopády Emila Holuba

TEXT: Marie Imbrová, FOTO: archiv autorky

Těžko říci, co mne k tomuto cestovateli tak přitahuje. Jeho životní příběh, pohled na svět či možná sdílená síla prožitku. Když se to vše skloubí s krásou Viktoriiných vodopádů, je o dokonalý africký zážitek postaráno.

Poprvé jsem u Viktoriiných vodopádů stanula v roce 1997. V místní, skoro autentické dědině jsem si nechala provést věštbu z kostí. Byla velmi stručná, celý život se sem budete vracet, řekl místní věštec v roli šamana, a můj průvodce se tomu smál. Já ne. V letech 2005 až 2008 jsem v Zimbabwe pracovala a žila, a teď se tam z různých důvodů neustále vracím. K Viktoriiným vodopádům pak speciálně kvůli Emilu Holubovi. Letos to bylo již po dvaadvacáté.

Číst dál...

Gaskoňské Duny

Gaskoňské Duny

TEXT A FOTO: Jan Svatoš

Jako střípek africké pouště vypadá z výšky Dune du Pyla. Právě ve francouzské Akvitánii narazíte zcela nečekaně na nejvyšší písečnou dunu v Evropě. Zatímco cestovatelům skýtá možnost pořídit unikátní snímky, vědcům dělá vrásky, jak její expanzi do vnitrozemí zastavit.

Dune du Pyla se nachází na pobřeží francouzského Atlantiku poblíž zálivu Arcachon, zhruba 60 km jižně od vinařské metropole Bordeaux v srdci d´Artagnanova Gaskoňska (re¬gion Akvitánie). Kromě červeného vína, které miloval i čtvrtý ze tří mušketýrů, je tento kraj proslulý také mezi geology. Na ploše desítek kilometrů čtverečních se nachází neuvěřitelné množství písečných dun – podle poslední statistiky Francouzského geografického institutu (FGI) to je 47 dun, které dosahují výšky 70–100 metrů, 350 dun o výšce 50 až 70 metrů a 710 relativně malých dun o maximální výšce 50 metrů. Celkem je v regionu neuvěřitelný počet 1500 dun!

Číst dál...

Zahrady bohyně Pele

Zahrady bohyně Pele

TEXT A FOTO: Martin Loew

Kráčíme přes sluncem rozžhavenou černou planinu. Kam oko dohlédne, obklopuje nás jen zkamenělé moře rozbouřených lávových vln se stříbřitě lesklým povrchem. V dálce před námi se uprostřed kamenné pustiny rýsuje ostrov zeleného života – kipuka Royal Gardens.

Havajský vulkanický národní park na ostrově Hawaii chrání jednu z nejdynamičtěji se měnících krajin na světě. Co tu vidíme dnes, už zítra nemusí existovat. Nacházíme se na svazích sopky Kilauea, jedné z nejaktivnějších sopek naší planety, která během posledních sta let vykazuje prakticky nepřetržitou aktivitu. V jejím rozlehlém vrcholovém kráteru Halemaumau ještě na začátku 20. století bublalo jezero žhavé lávy. To v roce 1924 zmizelo při explozivní erupci, po které se sopečná aktivita na vrcholu sopky na čas zklidnila. Mezitím však Kilauea o své aktivitě dává opakovaně lidem vědět, dokonce poslední čtyři roky se Halemaumau opět probouzí a poodkrývá svůj kotel žhavé lávy.

Číst dál...

Zakonzervujte Bali

Zakonzervujte Bali

TEXT A FOTO: Lucie Radová

Na Bali jsem se moc netěšila. Bála jsem se, že v džungli starbucksů, mekáčů a bílých turistů s látkovými čepičkami nenajdu nic zajímavého. Živý svět Ostrova bohů mě však adoptoval dříve, než jsem se stačila rozkoukat. Balijci svůj způsob života zbožňují a neváhají se o něj s kýmkoliv podělit.

„Za čtrnáct dní musíš přijít na kremaci, už máme tři nebožtíky a možná brzy přibude čtvrtý!“ říká mi s obrovským pobavením a úsměvem na tváři Yan, nejstarší syn rodiny, u které jsem se na Bali ubytovala. S hrůzou a překvapením pozoruji veselou náladu, kterou v něm evokuje zpopelnění člověka. Za dva dny mi nakoukne do pokoje a vítězně říká: „Máme čtvrtého!“

Číst dál...

Hřbitov fantazie

Hřbitov fantazie

TEXT A FOTO: Jan Sochor

Smutek nemá konce, štěstí ano,“ zpívá básník, a tomu odpovídá i pohled na hřbitovy karnevalové fantazie. Odpočívají tu sochy lidí, draků, jednorožců a bájných zvířat.

„Tristeza não tem fim, felicidade sim…“ zpívá Vinicius de Moraes ve své nesmrtelné písni A Felicidade z roku 1956. „Smutek nemá konce, štěstí ano…“ Nikdo nedokázal říci o brazilském karnevalu tolik pravdy, jako tento legendární básník bossa novy řekl několika řádky svého písňového textu.

Poetinha, básničkář, jak Viniciovi říkali jeho současníci, v několika málo prostých slovech vykreslil marnivou a prchavou podstatu každoročního světoznámého spektáklu, který na pět dní pohltí nejen Rio de Janeiro, nýbrž celou Brazílii. „Štěstí je jako pírko – které vítr lehce nese vzduchem – má však krátký život – touží po větru bez konce…“

Číst dál...

Země Kanaků

Země Kanaků

TEXT A FOTO: Roman Vehovský

Je to Pacifik s jemnou příchutí Francie. Servíruje přírodní delikatesy, které lákají turisty i těžaře. Nová Kaledonie chutná sladce i hořce. Je největším zámořským územím Francie, ovšem domorodí Kanakové se s touto příslušností nesmířili dodnes.Při cestě po Nové Kaledonii se nedá zabloudit. Země má tvar dlouhé nudle. Pět set kilometrů na délku a padesát na šířku. Roku 1774 sem připlul James Cook, objevil tu ostrovy, které mu připomínaly Skotsko a pojmenoval je Nová Kaledonie (Římané při své expanzi dali Skotsku název Caledonia). O sto let později si tuto část Černých ostrovů - Melanésie přisvojila Francie a začala sem vysílat trestance. Z trestanců se postupně stali farmáři, kteří domorodé Kanaky zotročili. Vřelé kanacko-francouzské vztahy tu nepanují dodnes. Přestože na severu východního pobřeží Francouzi téměř nežijí, několikrát mě svezli stopem. Většinou stejně jako já projížděli touto oblastí poprvé. „Ještě nedávno tohle nebylo pro Francouze bezpečné,“ vysvětluje mi za jízdy Jenevieve. Tato mladá kanacká dívka jela se svým francouzským přítelem Fabienem na dovolenou. Využívám její znalosti angličtiny a ptám se na „černo-bílé“ vztahy a nedávnou historii země.

Číst dál...

Ostrovy lásky

Ostrovy lásky

TEXT: Miloslav Stingl

Existuje jedna část zeměkoule, která je pro mnohé lidi přímo synonymem fyzické lásky. Touto oblastí je zcela nesporně Polynésie. Ony rajské ostrovy v Jižních mořích – Tahiti, Markézy, Tuamotské atoly a mnohé jiné. Sám si vzpomínám, že vůbec první cestopis, který jsem o těchto polynéských zemích jako osmiletý kluk četl, se jmenoval „Ostrovy lásky“. Kniha vyprávěla zejména o Tahiti. To mimochodem zajisté nebyla vhodná četba pro žáka 3. třídy obecné školy. Ale přesto, a právě kvůli té mé první „polynéské knížce“, si rovnici „Polynésie rovná se Ostrovy lásky“ pamatuji až dodnes. Jako v případech jiných generalizací leží pravda i tentokráte někde uprostřed. Ano – obyvatelé Polynésie se rádi a intenzivně milují. Ale nejenom oni. A nejenom na Tahiti. Za příklad toho, jak to tedy na těchto „ostrovech milování“ skutečně chodí, jsem si zvolil jednu polynéskou zemi – mnohem méně známou i mnohem méně popularizovanou knihami podobnými onomu mému dětskému cestopisu – Samou. A to i proto, že jsem mohl v průběhu třiceti let Plavecké ostrovy – Samou desetkrát navštívit – poprvé v polovině šedesátých let, a naposledy před několika lety, kdy jsem pobýval na svém nejoblíbenějším a pro mě nejkrásnějším samojském ostrově Tutuile.

Číst dál...

Ztracený tulák

Ztracený tulák

TEXT: Lenka Stránská

Radiotelegrafická zpráva z ostrova Midway: „Bouře od jihu. Déšť. Silné poryvy větru. Zábradlí na návětrné straně pod vodou. Lůžka mokrá. Stěží udržujeme kurs. Mám se báječně. Přál bych vám, abyste byli na mém místě.“

Tuto zprávu dostali přátelé cestovatele Richarda Halliburtona 24. března roku 1939. Ani tváří v tvář hrozící katastrofě neztrácel tento dobrodruh, autor velepopulárních cestopisů, svůj pověstný smysl pro humor. Čínská loď s ptákem fénixem na zádi jako symbolem štěstí, se kterou se 5. března roku 1939 vydal z Hongkongu, aby proplul Tichým oceánem a mohl tak „vpadnout do Ameriky na čínské džunce“, navždy zmizela. A s ní i Richard Halliburton, nejznámější zapomenutá legenda.

Číst dál...

Za oponou Nepálu

Za oponou Nepálu

TEXT A FOTO: Mysha Košťálová

Pro turistu duchovní krajina střežená Himálajem. Pro zasvěcence i místo s tíživými problémy. Co se skrývá za mírumilovnou tváří Nepálu odhaluje naše spolupracovnice, která se již několik let snaží pomoci Nepálčatům ke vzdělání.

„Jak to myslíš, že tvůj táta běžně bije mámu?“ zeptala jsem se nevěřícně, a Sabita na mě koukla podobně vyjeveně. Zamrkala svýma mandlovýma očima, a pak řekla docela klidně: „To je u nás normální, vlastně nevím o žádným muži z vesnice, který by nikdy nepil a nevylíval si zlost na rodině.“ To byl jeden z prvních velkých šoků, které mi Nepál přichystal. Jenže přišel až dneska, napoprvé jsem tuto zemi pod Himálajem poznala jako typický turista, jako idylickou, pohodovou a osvícenou buddhismem.

Číst dál...

V bukovem přítmí

V bukovem přítmí

TEXT A FOTO: Zdeněk OndrušBuková hora u Ústí nad Labem, Bukovec v samém jádru Jizerských hor, Malý a Velký Buk v Lužických horách nebo také Bučina na Šumavě. Bukové lesy se už po celá staletí zapisují do místopisu naší krajiny.

Buky v minulosti představovaly jednu z nejvíce zastoupených dřevin našich lesů. Po ústupu doby ledové před přibližně 12 000 lety se začal středoevropský les výrazně měnit. Severské tundry a ustupující ledovce postupně zarůstaly nejprve náletovými dřevinami, jako jsou břízy a lísky, za kterými rychle následovaly další listnaté dřeviny. Smrky se naopak stahovaly do vyšších horských poloh. V nížinách smrk nemohl konkurovat listnatým stromů, které během dlouhého, teplého léta měly mnohem větší přírůstky. Krajina střední Evropy byla zalesněna prakticky celoplošně. Jehličnany představovaly jen pětinu stromového porostu.

Číst dál...

Vězení letargie

Vězení letargie

TEXT A FOTO: Ondřej Kolman

„Co udělali s dětmi? To se snad radši ani neptej…,“ odpovídá Solomon a své velké uzlovité ruce zkříží na klíně. „Otec byl voják, vládní voják, jestli mi rozumíš. Žili jsme v neustálém strachu, v hrůze, že zase přijdou. Pokud by se dozvěděli, že je táta u armády, přijeli by v noci, jako za ostatními. Proto jsem utekl, vzal jsem ženu a děti a teď žiju tady, v Kakumě.“

Kakuma je druhý největší utečenecký tábor v nejnehostinnější poušti na severozápadě Keni, v oblasti sousedící těsně se Súdánem a Ugandou. Tábor je postaven na udusané hlíně, africké slunce vyhání rtuť teploměru pravidelně nad čtyřicet stupňů. Procházíme ulicí a žhavý vítr nám žene do očí pouštní prach a písek, který bodá do obličeje jako tisíce žhavých jehliček.

Číst dál...

Čekání na tapíra

Čekání na tapíra

TEXT A FOTO: Michal Kašparovský

Národní park Corcovado je podle některých zdrojů nejbohatší místo na Zemi z hlediska biodiverzity. Mezi tisíci zde žijícími druhy je i můj favorit – tapír. Podle všeho se potuluje všude kolem, zbývá tedy si na něj chvilku počkat.

Kostarika je v rámci ostatních zemí Střední Ameriky ve zvláštním postavení. Dlouhodobě se profiluje jako ideální turistická destinace, která je především bezpečná. Ve srovnání s ostatními zeměmi nabízejícími podobné klima a přírodu, ale také dopady občanských válek v podobě násilností a operujících drogových kartelů, je to unikum. Dá se říci, že Kostarika je přírodní klenot, na který se turisté slétají jako kolibříci na květ. Na mnoha místech ale máte pocit, že těch kolibříků je více, než kolik jich je schopné kvítko napojit. Takový národní park Manuel Antonio musí být dokonce aspoň den v týdnu zavřený, prý aby si zvířata odpočinula od davů. Národní park Corcovado na odlehlém poloostrově Osa je ale odlišná story.

Číst dál...

Cafe diesel

Cafe diesel

TEXT A FOTO: Petr Mácal

Průjezd checkpointem rusko-čečenské hranice obsazeným vojáky a policisty napovídá, že situace v regionu je neklidná. Ježící se protitankoví ježci a hlavně kulometů příslušníků speciálních jednotek OMON, nenechají nikoho na pochybách. I tady ale platí, že v nouzi poznáš přítele.

Jedno z dobrodružství naší cesty do Kazachstánu 25 let starým terénním vozem značky Mitsubishi Pajero začalo slovy „zase to hřeje“. Zatuhlá čelist brzdy na zadním kole nám po výměně brzdových destiček způsobila problém, se kterým jsme nebyli schopni se ani po několika pokusech vypořádat. K tomu se ještě přidaly potíže s nádrží, zkrátka když se daří, tak se daří…

Číst dál...

Rudolf Krautschneider: Žiju svoje sny

Rudolf Krautschneider: Žiju svoje sny

Ptala se: Jordanka Jirásková, FOTO: archiv R. Krautschneidera

Ten člověk změnil můj pohled na život, i když jsem aktivní cestovatelka, po setkání s ním jsem si připadala jako marnotratný, neschopný, ufňukaný a sebestředný snílek, který nikdy nic nedotáhne do konce. Rudolf Krautschneider si své sny plní. Cestou do Ameriky si zamíří na Kanáry, vezme batoh a nasbírá si u kamarádů v horách pomeranče, aby měl na lodi co jíst. Základní potraviny si však veze s sebou z Čech, teď, když už na ně má, byly totiž doby, kdy ho při životě na lodi držela i strava takřka nepoživatelná. Jeho sen byl ale silnější než jeho chuťové buňky a pro spatření tučňáka byl připraven obětovat i více než dobrou českou kuchyni. Lodě staví s láskou a poctivě a taky jim věří víc než čemukoli jinému. A jak sám říká, žije fantastický život, který předčil i jeho dětské sny. Řídí se zvláštními pravidly, která by málokdo přijal a možná i chápal. Je to velkorysý muž, který někdy i rozdává své lodě, a na palubu vezme kohokoli. Nyní o sobě ale tvrdí, že je spíše zkrachovalý mořeplavec.

Číst dál...

Když v Evropě padne smog

Když v Evropě padne smog

Text: Irena Páleníčková, foto: Jiří Páleníček

Pro nelyžaře je docela sympatické pomyšlení, že v době, kdy střední Evropa má před sebou ještě převážnou část zimy a spolu s ní i absolutní nedostatek slunce a modré oblohy, je možno i po vlastní ose dojet někam, kde dennodenně svítí slunce. Jednou z takových zemí je Maroko.

Sedím v křesle, za zády mi praská oheň v kamnech a já zavírám oči a v duchu se opět koupu v loňském zimním teple. Výraz koupu je docela na místě, vždyť v marocké poušti u jejích největších dun Erg Chebbi v těsném sousedství vesnice Merzouga existují dokonce tzv. písečné lázně. Jejich popis se ale někomu může zdát až trochu morbidní.

Číst dál...

Džin z kašny

Džin z kašny

TEXT A FOTO: Bohumil Brejžek

Do zítřejšího rána obrostou všechny stromy, co jich v havířské kolonii stojí, jitrnicemi a jelítky a v potoce poteče místo vody pivo. Taková přání se však splnila jen Pandrholovi, a navíc jen v pohádce. Nebo že by něco podobného bylo možné?

Věřte, že je na světě město, kde z kašny na náměstí neteče voda, ale jalovcová. Není to sice stále, jen jeden den v roce a k tomu ještě pouhých třicet minut, ale takové místo skutečně existuje. Nachází se v belgických Flandrech. O Hasseltu, provinčním městě na severovýchodě Belgie se sedm­desáti tisíci obyvateli se proto s nadsázkou říká, že je nejbohatším městem v Belgii, kde zlato teče proudem. Tím zlatem je míněn právě jalovcový jenever, který se ve zdejších palírnách vyrábí. Dříve byl nespočet palíren, nyní zůstaly pouze tři největší.

Číst dál...

Tři kola bez sedla

Tři kola bez sedla

TEXT A FOTO: Silvia Vaculíková

Dav hučí, zatímco se žokejové řadí podle vylosovaného pořadí na start. Celé náměstí zmlkne, a pak ticho prořízne ohlušující výstřel, palio začíná.

Dvakrát do roka ožije italská Siena dostihovým nadšením a náměstí Piazza del Campo zaplaví na třicet tisíc fanoušků. Za vstup se tady neplatí. Náměstí se ale nedá nafouknout, a tak ti, co chtějí palio vidět, se tu shromažďují už od tří od rána, i když hlavní závod začíná v sedm večer. Italové jsou však národ podnikavý. S trochou štěstí se lze domluvit a palio sledovat z některého balkonu soukromého bytu. Získáte dobrý výhled i příležitost fotografovat. Zadarmo to ale není, připravte si zhruba čtyři sta eur.

Číst dál...

Pevnost jménem Tsingy

Pevnost jménem Tsingy

TEXT A FOTO: Martin Loew

Jestliže je ostrov Madagaskar pokladnicí přírodního bohatství, potom národní park Tsingy de Bemeraha představuje klenot v této pokladnici. Skalami opevněný ráj endemických živočichů i rostlin. Vše, co tu vidíte, nejspíš nespatříte nikde jinde na světě.Tsingy. Ze vzduchu vypadají jako nekonečné zástupy ostrých kopí, které domorodci zapíchali hroty směrem k nebi v hustých řadách vedle sebe. Ze země připomínají gotické katedrály s tisíci špičatými věžemi, omšelými staletími prudkých lijáků. Když vstoupíte dovnitř, ocitnete se v zakletém zámku šedivých vysokých zdí a nedobytných hradeb, v jejichž uličkách se okamžitě a navždy ztratíte.

Číst dál...

Srdce Yellowstone

Srdce Yellowstone

TEXT A FOTO: Lenka Vaňková

V USA se říká, že národní parky jsou „the best american idea ever“. Yellowstone se stal v roce 1872 prvním národním parkem na světě. Své mládí prožil v dobách, kdy výraz „ochrana přírody“ byl jen mlhavým pojmem bez podstatného obsahu. Stal se však důkazem, že dlouhá cesta, jež vedla k naplnění onoho pojmu, byla složitá, ale nikoliv marná.

Před dávnou dobou, když byly ještě Spojené státy velmi mladé, si drsní zálesáci vyprávěli příběhy o pohádkové krajině kdesi na západě, kde fontány chrlí vařící vodu vysoko nad koruny stromů a hukotem se otřásá země. Jsou tam prý hory ze skla a síry, a když chytíš pstruha, můžeš si ho hned vedle v jezírku s vroucí vodou uvařit. Jsou tam jezera podobná kádím s bublajícím bahnem, nebo tak hýřící barvami, až oči přecházejí. A řeky – některé prý tečou až do vzdáleného Tichého oceánu, některé zase do Atlantského. Některé se řítí takovou rychlostí, že se jejich koryto třením zahřívá. A voda jedné z nich padá do kaňonu v barvě zlata. Nikdo těm starým dobrodruhům nevěřil, ale jejich historky žily dál. Roku 1870 vyslala vláda do té pohádkové země expedici, jejíž členové nevěřili vlastním očím. Na základě jejich poznatků a nadšených článků vyhlásil v roce 1872 prezident Grant celou oblast o rozloze 9000 kilometrů čtverečních za národní park, známý jako Yellowstone.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group