ikoktejl

Koktejl
Tag: Koktejl Nalezeno 120 výsledků.
Tag: Koktejl Řazení

Mají pod krunýřem

Mají pod krunýřem

TEXT A FOTO: MICHAEL FOKT

Jejich tři metráky živé váhy se můžou po světě potulovat i dvě století. Dnes jsou kromě komodských varanů snad jedinými plazy, kteří zcela vládnou svému životnímu prostředí. Před jistou smrtí z lidských rukou je však zachránila jen a pouze odlehlost jejich domova. Obři světa želv.

Na svém domovském atolu Aldabra hrají želvy obrovskou roli, kterou třeba v afrických savanách příroda přisoudila mohutným slonům. Obrnění obři na své cestě za potravou vyvracejí stromky a pustoší keře. Obsadili samotný vrcholek potravní pyramidy a v jejich okolí neexistuje tvor, který by je dokázal sesadit z trůnu. Alespoň v dospělosti. Na želvích vejcích nebo mláďatech si sice občas pochutnají mořští ptáci nebo přerostlí poustevničtí krabi, jakmile však želva trochu povyroste, může si oddechnout. Další století nebo dvě prožije v klidu a pohodě. Před nějakými dvěma stovkami let – při pověstné dlouhověkosti velkých želv vlastně ještě za dob mládí rodičů dnešních obrů – podobná idyla panovala i na ostatních ostrovech seychelského souostroví. Pak ale přes ¬oceán připluli další kandidáti na vrcholové postavení v potravním řetězci. Ke smůle místních želv však měli chuť na maso. Želví maso. Evropští mořeplavci nakládali velké želvy ve velkém do podpalubí svých lodí jako živé konzervy na dlouhé plavby Indickým oceánem. Odolní plazi vydrželi naživu bez potravy klidně i měsíc nebo dva, což se jim nakonec stalo osudným. Z více než deseti druhů obřích želv, které kdysi na ostrovech žily, přežil v přírodě jediný. Právě na odlehlé a nehostinné Aldabře.„Naštěstí se teď blýská na lepší časy,“ usmívá se kurátor chovu plazů v pražské zoo Petr Velenský. Sedíme spolu na hrazení výběhu velkých želv u jejich vlastního pavilonu a sledujeme dvoumetrákové býložravce, jak se spokojeně popásají na trávě uvnitř. Po letošním deštivém jaru je skutečně šťavnatá. „Na Aldabře žije přes sto tisíc želv, a navíc se obry daří množit i v chovných stanicích na dalších seychelských ostrovech.“ Po několika staletích pronásledování si želvy chráněnou budoucnost více než zaslouží.

Číst dál...

Joy – příběh lvice

Joy – příběh lvice

TEXT A FOTO: ZUZANA BERANOVÁ

Plížím se v podvečerním přítmí vyprahlou krajinou v rezervaci Shaba na severu Keni. Konečně jsem to našla. Tady v roce 1980 zavraždili světoznámou spisovatelku, malířku a ochránkyni přírody Joy Adamsonovou.

Zastavuji se u skupiny keřů, zhluboka se nadechuji a křičím: „Help! Heeelp! Heeee!“ V myšlenkách se převtěluji do Joy Adamsonové a představuji si, jak se vrahovi bránila. Jenže v táboře mne nikdo neslyší, podobně jako nikdo v době vraždy neslyšel ani ji. Vrah Joy nedal šanci a nožem s dlouhou čepelí, jemuž místní neřeknou jinak než simi, jí zasadil několik smrtelných ran. Žena, která udělala tolik nejen pro samotnou rezervaci Shaba, ale i pro další národní parky v Keni, vykrvácela během dvou hodin.

Joy Adamsonová začala své přepestré životní safari v Sudetech, konkrétně v Opavě, kde se v roce 1910 narodila ve středostavovské německé rodině jako Friederike Victoria Gessnerová. Její cesta k slavnému jménu Joy Adamson byla stejně trnitá a komplikovaná jako její život. Joy v Opavě prožila víceméně nešťastné dětství, které předznamenalo její pozdější pohnutý osobní život, ale také úspěšnou kariéru. Potom, co se její rodiče rozvedli, žila u babičky ve Vídni, kde dostudovala. Tam se také seznámila se svým prvním manželem Viktorem von Klarvillem, židovským bankéřem, který měl v plánu utéci před Hitlerem do Keni a věnovat se tam farmaření. Joy se vydala do Keni v předstihu, na palubě lodi se seznámila se švýcarským botanikem Peterem Ballym a rozhodla se, že si ho vezme. Ani toto druhé manželství nevydrželo, Joy si nakonec vzala strážce zvěře George Adamsona, který jí otevřel dveře do divoké africké přírody. Byl to právě George, který jí v roce 1956 přinesl tři opuštěná lvíčátka, když omylem zastřelil jejich matku. Jedním z nich, nejslabší a nejzranitelnější, byla Elsa, která se stala hlavní hrdinkou její nejznámější knížky Příběh lvice Elsy. Ta také následovně předurčila další život Adamsonových i míst, na kterých pobývali.

Číst dál...

Sodoma a Gomora

Sodoma a Gomora

Tuny staré elektroniky z Evropy končí v afrických slumech, kde je v nelidských podmínkách recyklují i desetileté děti místo toho, aby chodily do školy. Jak často měníte mobil?

TEXT A FOTO: TEREZA HRONOVÁ

Kouř, neuvěřitelný zápach spáleného plastu, černá země pokrytá olejovými skvrnami. Dravci kroužící nad kupami odpadků. Všude kolem, kam oko dohlédne, je stará zrezivělá elektronika. Z obrovských kopců harampádí se kouří, některé kusy ještě hoří, je těžké se nadechnout a nezačít se dusit. Všechny barvy se scvrkly na různé odstíny šedivé. Míjím hromadu starých ledniček, do kterých buší parta kluků kladivy. Jiná skupinka hned vedle pálí monitory, hard disky a televize, jejich torza pak chladí v loužích. Prodat se dají hlavně ohořelé dráty a kovové vnitřnosti elektroniky – měď, ocel či hliník. Tyhle postapokalyptické scény denně zažívá asi 40 tisíc lidí, kteří žijí a pracují ve slumech v Agbogbloshii na předměstí Akkry, hlavního města západoafrické Ghany. Za posledních deset let se slumy rozrostly v obrovské skládky toxického elektronického odpadu. Patří vůbec k největším na světě.

Číst dál...

Orbis Terrarum

Orbis Terrarum

Člověk cestuje od pradávna. Nejprve vyrážel za potravou, za novým domovem a postupem času i ve jménu víry, obchodu či nových objevů. Pro své cesty potřeboval mapu. V Mapové sbírce univerzity Karlovy, která schraňuje největší kolekci map ve střední Evropě, najdeme skutečné poklady.

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Hic sunt leones (zde jsou lvi), tak označovali staří Římané ve svých mapách neprobádaná území. Od antických dob ovšem lidstvo v mapování pokročilo. Jak šla staletí, vytvářel se komplexní obraz dosažitelného světa, latinsky zvaného orbis terrarum, a s ním vznikaly stále dokonalejší mapy. Jako cestovatele mě zajímá historie všeho co s cestováním souvisí, proto jsem se vydal za doktorkou Evou Novotnou, ředitelkou Mapové sbírky Univerzity Karlovy. Sbírka byla založena roku 1891 a vznikla souběžně s Geografickým ústavem. „Jedním z otců zakladatelů byl Jan Kašpar Palacký, syn historika Františka Palackého, ovšem nejvýznamnějším jménem Mapové sbírky je profesor Václav Švambera, podle jehož plánu vznikla,“ říká Eva Novotná. Inspirací či motivací myšlenky pro vznik Mapové sbírky v Praze, byly již existující geografické ústavy v Evropě, ve kterých jsou mapová kolekce nedílnou součástí jejich knihoven.

Číst dál...

Arthur C. Clarke: nejchudší miliardář

Arthur C. Clarke: nejchudší miliardář

PTAL SE: PETR HORKÝ, FOTO: GETTY IMAGES

Letos v březnu to bylo pět let, co Arthur C. Clarke zemřel. Šestnáctého prosince by mu bylo šestadevadesát. Legendární autor sci-fi románů, vizionář, vynálezce. Nad¬šený potápěč a nálezce podmořského pokladu. Sám věděl, že se mu čas života zkracuje, trpěl post-polio syndromem a každoroční progrese byla pozorovatelná i pro laika. Náš spolupracovník, filmař Petr Horký se s ním několikrát setkal na Šrí Lance. A protože géniů a jejich myšlenek není nikdy mnoho, přinášíme vám výjimečný rozhovor s mužem, který nebude nikdy zapomenut, i když jeho duše už dnes putuje po nekonečných drahách vesmíru.

Jste asi jeden z nejchudších miliardářů, ne?

Jak to myslíte?

Vynalezl jste systém satelitní komunikace, ale neuznali vám patent.

To máte pravdu! Bylo to těsně po válce a v Británii platilo, že aby mohl žadatel dostat registraci patentu, musel ukázat alespoň jeden fungující prototyp. A i když jsem si tehdy byl naprosto jistý, že moje teorie platí, a že jednou lidé budou skutečně komunikovat přes satelit, nebylo jak to dokázat. Uvědomte si, že ve čtyřicátých letech ještě o výzkumu kosmu nikdo ani pořádně nemluvil, Rusové vypustili Sputnik až v sedmapadesátém roce!

Číst dál...

Medvědí loterie

Medvědí loterie

VYDRŽÍ TA KRA, NEBO NEVYDRŽÍ? MIZEJÍCÍ LED Z POLÁRNÍCH MOŘÍ OHROŽUJE ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ JEDNOHO Z NEJKRÁSNĚJŠÍCH TVORŮ NAŠÍ PLANETY. STÁLE ALE NENÍ NA ZÁCHRANU TĚCHTO OBRŮ ZIMY POZDĚ.

TEXT A FOTO: ONDŘEJ PROSICKÝ

Když jsem o cestě za medvědem ledním před třemi lety poprvé uvažoval, trochu jsem měl obavy, aby nás v létě led pustil dostatečně vysoko na sever a já tato zvířata poznal tam, kde je to pro ně nejpřirozenější – na plovoucích ledových krách a sněhu. Nakonec jsem jako nejideálnější termín vybral červenec. Lodí se v tu dobu můžete dostat třeba až za 80° severní šířky a okolo nás by mohla být spousta plujícího ledu. V ideálním případě obsazená ledním medvědem hodujícím na tuleňovi. Bohužel se nakonec ukázalo, že takto příroda nefunguje. Každý rok je jiný.

Číst dál...

Vodní svět

Vodní svět

Z REALITY ČÍNSKÝCH VŠEDNÍCH DNÍ, KTERÉ JSOU PLNÉ HLUKU A PŘELIDNĚNÝCH ULIC, UNIKÁM DO SVĚTA PŘÍRODNÍ HARMONIE A MALEBNÝCH ZÁKOUTÍ PŘIPOMÍNAJÍCÍCH POHÁDKOVÝ SVĚT. NAJÍT TAKOVÉ MÍSTO V PŘELIDNĚNÉ ČÍNĚ SE ZDÁ NEMOŽNÉ A PŘECE JE. I KDYŽ ANI TAM ÚPLNĚ SAMI NEBUDETE.

TEXT: BARBORA LELKOVÁ, FOTO: ADAM LELEK

Cínské báje, starodávné příběhy a pohádky jsou plné dobrých i zlých bohů, nebojácných hrdinů, pravdivé moudrosti a příběhů o stvoření. Jedna z mnoha čínských legend vypráví příběh oddané lásky boha Dage ke krásné bohyni Wunosemo. Dage obdaroval svou vyvolenou dárkem hodným její krásy. Poklekl u nohou půvabné bohyně a věnoval jí kouzelné zrcadlo stvořené z větru. Cestu jejich lásce však zkřížil žárlivý démon. Ten zapříčinil, že Wunosemo upustila důkaz Dageovy neutuchající lásky na zem. Vzácné zrcadlo se roztříštilo na sto čtrnáct jiskřivých kousků, které se proměnily v nádherná jezera lemující Údolí devíti vesnic. Podle legendy byla právě takto stvořena pohádková krajina národního parku Jiuzhaigou.

Číst dál...

Třpytivé odcházení

Třpytivé odcházení

VLASY ČERNÉ JAKO UHEL DOPADAJÍ NA ZEM KLÁŠTERNÍ PODLAHY. MALÝ BARMSKÝ CHLAPEC MÁ DNES SVŮJ VELKÝ DEN. PODOBNĚ JAKO PRINC SIDDHÁRTA OPUSTÍ TEPLO SVÉHO DOMOVA, ABY POZNAL ŽIVOT ZA JEHO DVEŘMI. VŽDY SE ALE MŮŽE VRÁTIT.

Popruhy batohu se zařezávají do ramen, pot lepí tričko na záda a snaží se překonat čelenku… Barmské slunce je i v pozdních odpoledních hodinách pro Evropana únavné, ale pro fotografa nádherně maluje, pohrává si s dlouhými stíny a barmské vesničce dodává atmosféru. Vesnice je skoro prázdná, jako by tu řádil hladomor. Jen devadesátileté stařenky se krčí ve stínu mangovníků či bambusových verand a dýmí banánovým listím ochucený tabák. Pod cigárem drží popelník z půlky kokosového ořechu. Jediný žhavý uhlík, kdyby nešťastně vypadl, by sežehl celou vyprahlou vesnici.

Z dálky je slyšet dusot koňských kopyt. Cval je stále intenzivnější, v zatáčce se najednou objevuje jezdec na bohatě zdobeném hnědouši a mává, abychom uhnuli z cesty. Něco se bude dít! Podvědomě sahám na bok, popruhem k sobě přitahuji foťák a přemýšlím, jaké sklo zvolit. Jsme v krajně nevýhodné pozici. Slunce je nízko, přímo proti nám. Skoro nic není vidět. Přibližuje se zvláštní hukot. Je to takové chytlavé břinkání, které postupně roztáčí celé tělo. Zvedá se oblak prachu, z něhož vystupuje průvod. Mám snad úpal? Z dálky to vypadá na alegorické vozy. Na začátku průvodu jede džíp vyzdobený květinami.

Číst dál...

Čelem vzad

Čelem vzad

TEXT A FOTO: JIŘÍ ŠKODA

MÁME ZMĚNÁM BRÁNIT, NEBO K NIM NAOPAK PŘISTUPOVAT S OTEVŘENOU MYSLÍ? NOVÁ DOBA PŘINÁŠÍ NOVÉ VÝZVY, JEN JE NA JEJICH ŘEŠENÍ STÁLE MÉNĚ ČASU.

Už název městečka Andermatt vypovídá něco o jeho charakteru. Znamená totiž „na louce“. V hlubokém ledovcovém údolí jako by pokojně, nikým nerušeno odpočívalo v trávě. Onen zdánlivý klid je ale něčím zaplacený. Přestože leží takřka uprostřed Švýcarska, je v současnosti odsunuto jakoby stranou, na druhou kolej. Podle místních tu není moc pracovních příležitostí, populace stárne a čeká na zázrak, který se možná už rýsuje na obzoru. Již před pár lety totiž začaly přípravy na proměnu ospalé obce v luxusní pětihvězdičkovou destinaci. Firma Orascom zde plánuje do roku 2020 proinvestovat více než 500 milionů amerických dolarů. Obec jako taková má zdvojnásobit svou rozlohu, v těsné blízkosti historického centra má vyrůst 6 velkých špičkových hotelů, přes 500 apartmánů, 30 domů k pronajmutí, golfové hřiště a odpočinkové centrum. Zdvojnásobit se má také počet sjezdovek v okolí. Nový Andermatt by měl pak konkurovat zavedeným luxusním destinacím jako je Svatý Mořic nebo Gstaad. Podobný projekt, kdy kompletní přestavba městečka leží na záměrech jediné firmy, je ve Švýcarsku ojedinělý. Švýcaři jsou od přírody opatrní a obvykle nesázejí vše na jedinou kartu. V Andermattu si ale řekli, že to za pokus stojí. Změn se nebojí, protože je tu mají doslova v krvi. Není to totiž poprvé, co se podobný radikální obrat v životě obce děje.

Číst dál...

Svět se změnil, říká indiánský náčelník

Svět se změnil, říká indiánský náčelník

PTAL SE: JOSEF FORMÁNEK, FOTO: MIROSLAV NEBESKÝ

Denis Rodriguez Edacumandi, náčelník kmene Yekwana, přiletěl do Čech, aby v plzeňské zoo pomohl se stavbou indiánské chýše. Setkal jsem se s ním před svým odjezdem na Siberut, vyprávěl mi o změnách na druhém konci světa, mělo mě to varovat, že ani v Indonésii se čas nezastavil. Magazínu Koktejl Edacumandi řekl:

„Mé yekwanské jméno je Edacumandi, Paprsek světla. Když jsem se narodil, dopadl na mě paprsek dírou v palmové střeše. Je mi čtyřicet pět let. Žiju na Rio Nichare, jedenáct let jsem dělal náčelníka a zdravotníka. Taky občas dělám zubaře. V naší vesnici žije sto osm obyvatel. Živíme se rybolovem, lovem a pěstováním manioku, sladkých hlíz ñame, a sladkých brambor kambur. Své děti znovu učíme naší kultuře, jak nás to učil můj otec, náčelník don Herman, zakladatel naší vesnice. Pamatuji si, co mi vyprávěl. Příběh našeho kmene od počátku světa.“

Číst dál...

Prehistorická galerie

Prehistorická galerie

NA SAHAŘE JE ŘADA MÍST, KDE PREHISTORICKÉ MALBY A RYTINY NA SKALÁCH DOKLÁDAJÍ, ŽE BYLA DŘÍVE ZELENÁ, PLNÁ ZVĚŘE A LIDÍ. NEJSTARŠÍ JEDNODUCHÉ MALBY JSOU VÍCE NEŽ 12 000 LET STARÉ.

TEXT A FOTO: FILIP WEBER

Zirafy, sloni, krokodýli, tanečníci, lovci a vozy. Všichni jsou ohroženi! Celý saharský region je hodně horký, a to ne kvůli teplotě vzduchu. Tuaregové bojují za nezávislost, v Libyi bojují všichni se všemi, v Mali pomáhají Francouzi vládě dostat se zpět k zásobám uranu a Alžírsko si chrání své plynové vrty na hranici s Nigerem. Čad a Súdán jsou kapitoly samy pro sebe. Tím vším trpí největší galerie světa pod širým nebem. Rytiny a obrazy zvířat odnášejí zloději, kteří je vysekávají s celými kusy skal a prodávají do soukromých muzeí. Obrazy lidí jsou na tom ještě hůře – islámští radikálové a salafisté je záměrně ničí, odsekávají jim obličeje, střílejí do nich, stříkají na ně sprejové barvy – islám musí být čistý a čistý islám přece zakazuje zobrazování obličejů a lidí. O prehistorických erotických výjevech ani nemluvě.

Číst dál...

Přísně tajné

Přísně tajné

TEXT: JIŘÍ ŠKODA

Ještě před pár měsíci jsme mohli jen spekulovat, co vše se v utajované vojenské oblasti Area 51 v americkém státu Nevada děje. Ne, že by nám teď zodpovědné úřady vyložily všechny karty na stůl, ale po dlouhé době dostali občané přístup k materiálům, které více odhalují vznik a náplň činnosti celého areálu. Na základě amerického zákona o svobodném přístupu k informacím se na veřejnost dostaly dokumenty o vývoji průzkumného letadla U-2, ve kterých historici CIA popisují nejen celý projekt, ale i způsob výběru a konstrukce testovacího zařízení. Byla jím právě oblast dnes zvaná Area 51.

Dokument popisuje, jak zodpovědní činitelé při pracovním letu přes Nevadu zahlédli horami obklopenou solnou pánev vyschlého jezera, nazvanou Groom Lake. Ukázalo se, že jde o ideální přirozenou plochu pro přistávání letadel, navíc v těsné blízkosti nevadské testovací střelnice, kde od 50. let proběhlo téměř tisíc atmosférických a podzemních nukleárních testů. Celá oblast tak měla už dopředu zajištěnu izolovanost, protože do podobných prostor byl samozřejmě vstup zakázán. Během několika málo měsíců byla základna připravena a vývoj U-2 mohl začít. Během více než půlstoletí existence základny se zde samozřejmě sešlo projektů víc. Předpokládá se, že zde byly vyvíjeny další letouny, mezi nimiž nechybí slavný špionážní stroj Blackbird s nezaměnitelnou siluetou, nebo neviditelný bombardér F-117, který se proslavil během první války v Perském zálivu. Přes všechny informace ale stále existuje dost lidí, kteří věří, že se toho v Area 51 skrývá mnohem víc. Své přesvědčení dokládají mnoha otázkami, na které dosud neznáme uspokojivou odpověď.

Číst dál...

Bílé bratrstvo

Bílé bratrstvo

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Vysoko v horách masivu Rila se ještě před rozbřeskem pomalu zaplňují skaliska i horské louky tajemnými stíny. Tiché postavy oděné do bílého oblečení netrpělivě čekají na zázrak zrození slunce. Pro někoho možná obyčejný zážitek, pro členy bratrstva magický okamžik, který nabíjí tělo energií.

„Bílé bratrstvo, to jsou magoři, co čekají na UFO. Je to sekta, co čeká na konec světa,“ říká Georgij z hostince ve městě Dupnica. Tady pod horami o Bílém bratrstvu nikdo nic určitého neví, všichni čerpají z bulváru, a ten zajímá jen senzace. Jaká je pravda? To jde zjistit jedině v samotných horách. Jenže dostat se koncem srpna do oblasti Sedmi jezer na Rile je kvůli davům docela problém. Přijet můžete z města Dupnice, odkud jezdí mikrobusy do lázní Sapareva Banja a odtud taxíky až k horské chatě Paničiště, kde začíná nově postavená lanovka. Lanovkou nejezdím, ale chodím vždy až na vrchol po svých, tak po cestě nepotkávám už nikoho. Až u chaty Rilská jezera zjišťuji, že takového blázna tu dlouho neměli. Hodně sádlem obtěžkaných mastodontů se mi směje a fotografují si přízrak s batohem. Není divu, nová lanovka chrlí každou hodinu doslova stovky lidí, někteří zapomněli, že jsou v horách, a tak tu kráčejí dámy na jehlách, pánové ve fraku, turisté i podivní lidé oblečení v bílém.

Číst dál...

Za bájným tvorem

Za bájným tvorem

NA DRUHÉM KONCI PLANETY. V ZEMI, KDE VODOPÁDY PADAJÍ PŘÍMO Z NEBE, KDE ZTRACENÉ SVĚTY OBKLOPUJÍ NEPRONIKNUTELNÉ PRALESY A ŘEKY JSOU TAK ŠIROKÉ, ŽE JEN STĚŽÍ DOHLÉDNETE NA DRUHÝ BŘEH, ŽIJE ZVLÁŠTNÍ TVOR. JAKO STÍN SE TIŠE POHYBUJE POD KORUNAMI STROMŮ, ABY V ZÁPĚTÍ ZAŤAL SVÉ DVANÁCTICENTIMETROVÉ DRÁPY DO NIC NETUŠÍCÍ KOŘISTI.

TEXT A FOTO: PETR SLAVÍK, ILUSTRACE: JAN DUNGEL

Své jméno dostala po mytických monstrech z řeckých bájí, které Dante Alighieri v Božské komedii popsal takto: „Široká křídla, tváře lidských tvarů, na nohou spáry, břicho opeřené a k nářku užívají zpěvu darů.“ Řeč je samozřejmě o harpyji pralesní. Nutno přiznat, že v tomto největším dravci amerických kontinentů je skutečně něco tajemného a snad i trochu strašidelného. Temné oči vypadají na dálku jako prázdné oční důlky, silné pařáty a silueta, která může vzdáleně připomínat torzo ženy, doslova volají o přirovnání k harpyjím, ptákům s ženskou hlavou, kteří se objevují v řeckých bájích. Zda byly původně krásné a kolik jich vlastně bylo, se přesně neví. Prý byly zosobněním bouře. Harpyje, kterou jsem fotil v kopcích pohoří Imataca, krásná byla. Snažila se držet svého bájného předobrazu a bouře mi přinášela každý den. Snad to bylo spíše obdobím dešťů, které v červenci v této části světa přináší silné srážky, ale já si chci ten pocit tajemna z tvora, který vládne horním patrům pralesa, ponechat.

Číst dál...

Doktor ze dna dolu

Doktor ze dna dolu

V ŘÍJNU TOMU BUDOU TŘI ROKY OD CHVÍLE, KDY SE PODAŘILO PO DLOUHÝCH SEDMDESÁTI DNECH VYTÁHNOUT ZASYPANÉ HORNÍKY Z CHILSKÉHO DOLU. JAK SE SROVNÁVAJÍ S TÍM, ŽE SE Z NEZNÁMÝCH HAVÍŘŮ STALI NA CHVÍLI GLOBÁLNÍMI CELEBRITAMI.

TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR

Snad aby mi dokázal, že za poskytnutí rozhovoru od novinářů žádné peníze nechce, odmítá chilský horník Yonni Barrios, jehož záchranu ze zasypaného dolu San José před třemi lety sledoval celý svět, pozvání na oběd. Dokonce i v kavárně, kde spolu mluvíme, sedí na sucho. Během interview neustále žmoulá papírový ubrousek a občas mu při vzpomínkách zvlhnou oči.„Na internetu se třeba prodává jedna naše lampa za deset tisíc dolarů. Ale já si všechny svoje věci dobře schovávám, abych je jednou dal muzeu,“ říká třiapadesátiletý bezdětný muž, aby ukázal, že na svém příběhu nechce vydělávat. Mnoho Chilanů si totiž myslí, že třiatřicítka zasypaných horníků, kteří díky štěstí a vyspělým technologiím dokázali přežít sedmdesát dní v dole, zpeněžili svoji smůlu.

Číst dál...

Pražské víno žije

Pražské víno žije

V MINULOSTI BYLO VÍNO Z PRAŽSKÝCH VINIC NA PERIFERII ZÁJMU. PRAŽÁCI BYLI VŮBEC U MORAVSKÝCH VINAŘŮ COBY „SOMELIÉŘI“ NÁMĚTEM NA MNOHO VTIPŮ. JAK VŠAK DOKAZUJÍ VINAŘI Z BOTANICKÉ ZAHRADY V PRAZE TROJI, TA DOBA JE DÁVNO PRYČ.

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Za český vinařský boom můžeme poděkovat Karlu IV., který nechal do Čech přivézt vinnou révu z Burgundska a Porýní. Na jeho příkaz se všechny jižní svahy v Praze osázely révou, celkem šlo o nepředstavitelných sedm set hektarů. Dnes na tuto historii odkazují například ulice Viniční nebo celá čtvrť Vinohrady. Bohužel s expanzí města vinice zmizely, ale ne všechny, na posledních jedenácti hektarech najdeme pět pražských vinic, Arcibiskupskou v Modřanech, Máchalku ve Vysočanech, Gröbovku na Vinohradech, Salabku v Troji a druhou trojskou vinici Svatou Kláru. Právě na této tři a půl hektaru velké vinici se v poslední době mohou chlubit produkcí opravdu vynikajících vín.

Číst dál...

Robinson evoluce

NAŠI PŘÍBUZNÍ Z ŘAD LIDOOPŮ ŽIJÍ NA ZEMI HNED V NĚKOLIKA DRUZÍCH. VEDLE ŠIMPANZE UČENLIVÉHO NAJDEME V AFRICE I ŠIMPANZE BONOBO, GORILY JSOU HORSKÉ A NÍŽINNÉ, ORANGUTANI SE DĚLÍ NA BORNEJSKÉ A SUMATERSKÉ. JEN ČLOVĚK HOMO SAPIENS ZŮSTAL JAKO POSLEDNÍ A JEDINÝ ZÁSTUPCE SVÉHO RODU.

TEXT: JAROSLAV PETR

Ještě relativně nedávno sdíleli naši předkové planetu s dalšími druhy lidí. Jak dokazují výsledky nejmodernějších genetických výzkumů, bývaly to rušné časy. Kořeny lidstva leží v srdci černého kontinentu. Odtud vyráželi naši pravěcí předci do světa. Jako první opustil africkou kolébku člověk dělný (Homo ergaster) snad už před 1,8 miliony roků, a o pár stovek tisíciletí později se v jeho stopách vydal i jeho evoluční nástupce člověk vzpřímený Homo erectus. Potomci těchto lidí se zabydleli v Evropě i Asii a dále se ve svých nových domovinách vyvíjeli. Před 400 tisíci roků tak vznikl v Evropě a Asii neandertálec – Homo neanderthalensis. Chlapík s postavou těžkého atleta a mozkem, jenž by objemem trumfl i většinu současného lidstva, tu vytrvale vzdoroval drsným podmínkám ledových dob.

Číst dál...

Tajemný národ

Tajemný národ

PO DLOUHÁ STALETÍ ŽIL TENTO STAROBYLÝ NÁROD V ODLOUČENÍ OD ZBYTKU ZEMĚ VĚTRNÝCH MLÝNŮ. MĚL VLASTNÍ SVÉRÁZNOU KULTURU, UTVÁŘENOU POHNUTOU HISTORIÍ PLNOU BOJŮ, EXPANZÍ A MOŘEPLAVECKÝCH VÝPRAV, FRÍSOVÉ.

TEXT: IVA STŘÍBRSKÁ

Příslušníci etnické skupiny Frísů dodnes obývají severní části Nizozemska a Německa. „Zdejší jazyk s mnoha dialekty, kterému ostatní Holanďané jen stěží rozumějí, je stále velmi živý a mnoho místních, ať už starých či mladých, s ním stále hovoří,“ prozradil mi Beitske Visser z turistické kanceláře v Hindeloopenu, se kterým jsem se při své cestě setkala. Bariéry byly mocně prolomeny ve třicátých letech 20. století, kdy Severní Holandsko a Frísko propojila 32 kilometrů dlouhá hráz Afsluitdijk. Rostoucí doprava a frekventovanější výměna informací mezi oběma částmi ukončila nejen romantickou izolovanost fríské provincie, ale umožnila i vznik největšího sladkovodního jezera v západní Evropě, IJsselmeer, ostře odděleného od slaných mořských vod sousedního Waddenzee s nesmírnou ekologickou hodnotou. Frísové, jejichž historie byla proměnami vodnaté nizozemské krajiny zasažena již mnohokrát, situace využili ve svůj prospěch. V rámci své unikátní kultury, barevných vesniček a melancholicky vyhlížejících místních ostrovů dnes v severním Nizozemsku budují atraktivní turistickou destinaci.

Číst dál...

Sloní slzy

Sloní slzy

NA PODZIM LOŇSKÉHO ROKU JSEM PŘERUŠIL STUDIA, SEDL NA KOLO A VYDAL SE NAPŘÍČ STŘEDNÍ AFRIKOU. BĚHEM SVÉ ROČNÍ VÝPRAVY A PO VÍCE NEŽ 5000 UJETÝCH KILOMETRECH SLEDUJI JEDINÝ CÍL – POMOCI DIVOKÝM SLONŮM. TAM, KDE JEŠTĚ NĚJACÍ SLONI ZŮSTALI.

TEXT A FOTO: ARTHUR F. SNIEGON

Dopředu jsem nevěděl, co všechno mě čeká. Měl jsem v plánu navštívit několik národních parků a být při ochraně přírody užitečný přímo na místě. Začal jsem natáčet dokument o slonech, jejich ilegálním lovu a jejich ochraně. Snad se mi díky němu podaří oslovit veřejnost i politiky a přesvědčit někoho, aby se situací začal vážně zabývat. Cestuji sám. Oblastmi, kudy předtím na kole projížděla jen hrstka dobrodruhů, a možná taky nikdo. Když jsem zjara nasedal v pralese v Kongu na kolo a zamířil přes neklidnou a krásnou Středoafrickou republiku na sever k Čadu, ještě jsem netušil, že si za pár týdnů sáhnu na divokého sloního samce, že budu pomáhat při sloním obojkování u Čadského jezera, že se na pár dní setkám s Maxem, že budu vůbec jako první v posledních letech systematicky monitorovat zbývající sloní populace v této části Afriky. Netušil jsem, že se vrátím do Kamerunu a budu pod falešným jménem odhalovat pašeráky se slonovinou – místní policisty, řidiče, misionáře a soudce...

Číst dál...

Rituály Tucana

Rituály Tucana

Spolu s ostatními nadšenci nasedám do člunu, motor zahučí a vítr se mi opře do obličeje. Pohled zabořím do amazonského obrazu přede mnou. Pouze pár míst na světě dokáže člověka tak nadchnout.

TEXT A FOTO: ZDENKO SOMOROVSKÝ

Po půl hodině motor ztichne a člun se začne kolébat z jedné strany na druhou. „Encontro das Águas!“ křičí na mě průvodce Juliano. Přede mnou se odehrává jedinečný přírodní fenomén – míchání dvou řek. Hnědá voda Amazonky odráží sluneční záření a nepřehřívá se jako Rio Negro, která svou tmavou barvou teplo absorbuje. Její teplota dosahuje až 28 °C, zatímco Amazonka má o šest stupňů méně. Hlavní příčinou jejich slabého promíchání jsou rozdílné fyzikální vlastnosti vody obou řek, hlavně hustota. Rio Amazonas obsahuje vysoké množství jílovitých částic, a proto je její voda více zásaditá, zatímco Rio Negro má vysokou koncentraci huminových látek, které její vodu výrazně okyselují. Pro její černé zbarvení si šlechtičny z období kolonizace posílaly prát své róby až do Evropy. Bály se, že by se jim mohlo oblečení „zašpinit“.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group