ikoktejl

Koktejl
Tag: Koktejl Nalezeno 13 výsledků.
Tag: Koktejl Řazení

Indické Benátky

Indické Benátky

Oblast Kašmíru byla po vzniku samostatné Indie a Pákistánu rozdělena na dvě části. Do té doby se datuje počátek protestů, stávek i občasných ozbrojených konfliktů, které z Kašmíru dělají horkou půdu. Což je škoda, protože tento kout Indie rozhodně stojí za návštěvu.

TEXT A FOTO: JAN MIKLÍN

Srínagar je letním hlavním městem státu Džammú a Kašmír. Leží jen necelých šedesát kilometrů od hranic s Pákistánem, a tak je zde vojenská přítomnost silnější, než v ostatních částech státu. „Upozorňujeme cestující, že letiště Šrínagar je zároveň vojenská základna, a proto je zde zakázáno fotografovat,“ upozorňuje hlas letušky, když letadlo začíná klesat na přistání. Poslední konflikt mezi oběma zeměmi, kargilská válka, se odehrál v roce 1999, kdy se pákistánské síly spolu s kašmírskými separatisty infiltrovaly za hraniční linii, ale indická armáda je rychle vyprovodila zpět. Častou nepříjemností jsou zde protesty a demonstrace doprovázené vyhlášením výjimečného stavu a zákazu vycházení, zejména dříve nebyly výjimkou teroristické útoky od ostřelování autobusů po občasné výbuchy bomb či granátů.

Číst dál...

Konec Mantího ráje

Konec Mantího ráje

Místní domorodce obdivuji, ale vzápětí bych je nejraději… Zabíjejí vše, pro co se tady potápíme, a to, co ve vodě ještě dýchá, mělo by se mít na pozoru. Nikdy bych s nimi neměnil.

TEXT A FOTO: RICHARD JARONĚK

Náš člun vyskočil na písek alabastrové pláže a jak sebou prudce trhnul, když narazil na pevnou plochu, málem jsme z něj vypadli. Pro suchozemce drsný a překvapivý výjezd na pláž. Pro africké Mosambičany normálka. Zrovna jsme se vrátili z ponoru a jsme tak trochu rozčarovaní z toho, že manty mizí. Každým dnem se geometrickou řadou snižují jejich počty a seznam mé americké kamarádky doktorky Andrey Marshall, který čítal několik stovek zaznamenaných rejnoků, je již řádně prořídlý a čtverečky s fotografiemi jsou ze sedmdesáti procent proškrtány. Co křížek, to mrtvá manta. Čísla jsou katastrofální a denně dostáváme informace, že v zátoce Paindane zabili tři manty, v Praia de Zavora dalších pět a severně od Inhambane dokonce sedm za dva dny.

Číst dál...

Potomci Čingischána

Potomci Čingischána

Tahle země má v sobě cosi nespoutaného a divokého. Něco, co nás Evropany neuvěřitelně fascinuje a přitahuje. Neumíme si představit žít podobným způsobem, protože v našich končinách to už ani není možné.

TEXT: PAVEL KUBÁT

Každý kus země u nás někomu patří, všude platí zákazy a omezení. Většina je oplocená a limitovaná.

V Mongolsku je to jinak. Prakticky tu neexistuje vlastnictví půdy, vše vlastní stát a ten dává lidem možnost se na jeho půdě neomezeně pohybovat. Mongolové tedy nemusejí řešit, kde si postaví svůj stan nebo kam mají povoleno se přesunout. Na svá tábořiště se stěhují několikrát do roka. Nestěhují se ovšem jen tak. Každý přesun představuje náročný proces a stavění stanů není koníčkem pro zábavu. Nomádi se obvykle přesunují pouze dvakrát za rok, a to před začátkem zimy a počátkem léta. Jejich zimní stanoviště jsou blíž nějaké alespoň menší usedlosti, lidé se seskupují a drží se v méně nehostinných oblastech. V létě se kočovníci posunují dál od sebe a dostávají se i do míst, kde by během zimy nemohli setrvat. To je také období, kdy se do Mongolska podívá i většina turistů. Pokud se Mongolové stěhují vícekrát do roka, pak je důvodem nedostatek potravy pro dobytek. Stádo většiny mongolských rodin se počítá i na stovky kusů a taková masa zkonzumuje spoustu trávy.

Číst dál...

Mistři pera

Mistři pera

Do Velké Británie za jejími neslavnějšími spisovateli? Proč ne? Bath se může chlubit Austenovou, Stratford upon Avon zase Shakespearem. Odtud je to co by kamenem dohodil do Swansea, rodného města dalšího spisovatele – Dylana Thomase.

TEXT A FOTO: ESTER GEROVÁ

Ve městě Bath, kde žila Jane Austenová od šestadvaceti do jedenatřiceti let, čerpala zřejmě spisovatelka inspiraci pro svůj zásadní román Pýcha a předsudek. Aspoň mě o tom přesvědčovala průvodkyně v Centru Jane Austenové, jež byla stylizovaná přesně do období 18. století. Seznámila mě se spisovatelčiným životopisem. Jane Austenová měla prý Bath nejvíce v oblibě, když byla mladičká a jezdila sem s otcem pouze na dovolenou. Navštěvovala bály, nakupovala šaty, popíjela čaj a vřídelní vodu s místní mládeží. Na bály chodila Jane Austen tancovat a sledovat, jak se tu muži dvoří ženám, které s nimi koketují. V prvním románu Northanger Abbey Austenová vypráví o mladé Catherine Morland, snažící se rozpoznat skutečné přátele od falešných, v pozdější Pýše a předsudku spisovatelka pozorně popisuje chování anglické smetánky. Opravdové slávy se dostalo spisovatelce až po její smrti. V jedenadvacátém století byla většina jejích děl zfilmována. Kdo jí byl předlohou pro postavu Darcyho a kdo pro Elizabeth Bennetovou? Jane Austenová se sama nikdy neprovdala. Sňatky z rozumu pro ni byly nepřijatelné. Když dostala nabídku k sňatku od movitého muže, jehož nemilovala, nejdříve tuto nabídku přijala, ale po bezesné noci souhlas zrušila. V sedm¬advaceti prožila letní romanci u moře s mužem, jehož by si možná i vzala, zemřel ale bohužel ve válce. Je tedy otázkou, zda to byl jeden z těchto mužů, kdo byl předlohou pro Darcyho. Stejně tak to mohl být Tom Lefroy z Hampshiru – „chlapecká láska“ dvacetileté Jane. Román Pýcha a předsudek je fikce inspirovaná mnoha zkušenostmi, jimiž během celého života spisovatelka prošla. Začala ho psát v jedenadvaceti letech a dokončila ho až v osmatřiceti, tedy čtyři roky před svou smrtí, v roce 1813 v Chawtonu. Centrum Jane Austenové je situováno v ulici Gay Street, kde Austenová ve třiceti letech žila. Jsou zde vystaveny dva její portréty, z nichž se na návštěvníka nevinně usmívá skromná hnědovláska s pronikavýma hnědýma očima. Návštěvník může v muzeu zakusit, jaké to bylo žít v 18. století: vyzkoušet si historické šaty, napsat dopis perem a inkoustem, podívat se na stůl prostřený hostům čajového dýchánku.

Číst dál...

Rwanda znovuzrozená

Rwanda znovuzrozená

TEXT A FOTO: ROBERT MIKOLÁŠ (ČESKÝ ROZHLAS)

Genocida ve Rwandě v roce 1994, při které zahynul milion lidí, šokovala celý svět. Dodnes lze těžko uvěřit, jak daleko může zajít etnická nenávist, v tomto případě mezi Hutuy a Tutsii. Dnes svou zemi buduje jen jeden národ: Rwanďané. A daří se jim.

Upozorňujeme cestující, že ve Rwandě jsou zakázány igelitové pytlíky. Pokud je tedy máte, doporučujeme vám je vyhodit ještě v letadle,“ hlásí letuška krátce před přistáním v Kigali. Málokdo z cestujících bere tato slova vážně, někteří dokonce zakroutí nechápavě hlavou. Mnohé metropole černého kontinentu totiž spíše soupeří o titul nejšpinavějšího města světa.

Jenže ouha! Hned první minuty jízdy hlavním městem Rwandy vám způsobí šok. A zejména těm, co už se v Africe dříve pohybovali. Silnice, většinou s asfaltovým povrchem, někde dokonce narazíte i na tzv. kočičí hlavy, jsou čisté. Nikde se podél cest neválejí odpadky a přilehlé pozemky, zahrady či pole už vůbec nepokrývají igelitové pytlíky.

Číst dál...

Poslední mohykáni

Poslední mohykáni

Železné nohy stroje, pevně rozkročeného na betonové podlaze sklepa, temně vibrují v rytmu běžícího motoru. Kdesi v jeho ocelovém těle tepe jeho ocelové srdce. Už 130 let. Vítejte v časech Julese Vernea.

TEXT A FOTO: JAN SOCHOR

Moje dětské představy o strojovnách ponorky Nautilus, o továrnách Ocelového města z románů francouzského vizionáře mi kdysi nejprve zhmotnil Karel Zeman ve svých filmech. Potom, co byly na čtvrtstoletí zapomenuty, jsem se jich znovu dotkl v tiskárně La Linterna v kolumbijském Cali.

Takhle přesně jsem si to jako malý kluk představoval: stroje jsou rozměrné, temně hučí a smrdí. Z jejich síly, zanýtované do železných rámů, jde až strach. Když se jich dotknete, cítíte tu spoutanou energii, kterou si předávají ozubená kola a napružené hnací řemeny, slyšíte, jak ocelové ruce s nekompromisním zaklapnutím uchopí rám vyskládaných písmen a posunou ho pod válec. Cítíte, jak se železná žebra pokrytá sto let starou vazelínou zahřívají, jak se kolem stroje rozpíná horkost, jak vydechuje acetonovým dechem. Máte pocit, že se mašina každým okamžikem se skřípěním zvedne, vytrhne se ze svých okovů v podlaze a odkráčí pryč.

Číst dál...

Mají pod krunýřem

Mají pod krunýřem

TEXT A FOTO: MICHAEL FOKT

Jejich tři metráky živé váhy se můžou po světě potulovat i dvě století. Dnes jsou kromě komodských varanů snad jedinými plazy, kteří zcela vládnou svému životnímu prostředí. Před jistou smrtí z lidských rukou je však zachránila jen a pouze odlehlost jejich domova. Obři světa želv.

Na svém domovském atolu Aldabra hrají želvy obrovskou roli, kterou třeba v afrických savanách příroda přisoudila mohutným slonům. Obrnění obři na své cestě za potravou vyvracejí stromky a pustoší keře. Obsadili samotný vrcholek potravní pyramidy a v jejich okolí neexistuje tvor, který by je dokázal sesadit z trůnu. Alespoň v dospělosti. Na želvích vejcích nebo mláďatech si sice občas pochutnají mořští ptáci nebo přerostlí poustevničtí krabi, jakmile však želva trochu povyroste, může si oddechnout. Další století nebo dvě prožije v klidu a pohodě. Před nějakými dvěma stovkami let – při pověstné dlouhověkosti velkých želv vlastně ještě za dob mládí rodičů dnešních obrů – podobná idyla panovala i na ostatních ostrovech seychelského souostroví. Pak ale přes ¬oceán připluli další kandidáti na vrcholové postavení v potravním řetězci. Ke smůle místních želv však měli chuť na maso. Želví maso. Evropští mořeplavci nakládali velké želvy ve velkém do podpalubí svých lodí jako živé konzervy na dlouhé plavby Indickým oceánem. Odolní plazi vydrželi naživu bez potravy klidně i měsíc nebo dva, což se jim nakonec stalo osudným. Z více než deseti druhů obřích želv, které kdysi na ostrovech žily, přežil v přírodě jediný. Právě na odlehlé a nehostinné Aldabře.„Naštěstí se teď blýská na lepší časy,“ usmívá se kurátor chovu plazů v pražské zoo Petr Velenský. Sedíme spolu na hrazení výběhu velkých želv u jejich vlastního pavilonu a sledujeme dvoumetrákové býložravce, jak se spokojeně popásají na trávě uvnitř. Po letošním deštivém jaru je skutečně šťavnatá. „Na Aldabře žije přes sto tisíc želv, a navíc se obry daří množit i v chovných stanicích na dalších seychelských ostrovech.“ Po několika staletích pronásledování si želvy chráněnou budoucnost více než zaslouží.

Číst dál...

Joy – příběh lvice

Joy – příběh lvice

TEXT A FOTO: ZUZANA BERANOVÁ

Plížím se v podvečerním přítmí vyprahlou krajinou v rezervaci Shaba na severu Keni. Konečně jsem to našla. Tady v roce 1980 zavraždili světoznámou spisovatelku, malířku a ochránkyni přírody Joy Adamsonovou.

Zastavuji se u skupiny keřů, zhluboka se nadechuji a křičím: „Help! Heeelp! Heeee!“ V myšlenkách se převtěluji do Joy Adamsonové a představuji si, jak se vrahovi bránila. Jenže v táboře mne nikdo neslyší, podobně jako nikdo v době vraždy neslyšel ani ji. Vrah Joy nedal šanci a nožem s dlouhou čepelí, jemuž místní neřeknou jinak než simi, jí zasadil několik smrtelných ran. Žena, která udělala tolik nejen pro samotnou rezervaci Shaba, ale i pro další národní parky v Keni, vykrvácela během dvou hodin.

Joy Adamsonová začala své přepestré životní safari v Sudetech, konkrétně v Opavě, kde se v roce 1910 narodila ve středostavovské německé rodině jako Friederike Victoria Gessnerová. Její cesta k slavnému jménu Joy Adamson byla stejně trnitá a komplikovaná jako její život. Joy v Opavě prožila víceméně nešťastné dětství, které předznamenalo její pozdější pohnutý osobní život, ale také úspěšnou kariéru. Potom, co se její rodiče rozvedli, žila u babičky ve Vídni, kde dostudovala. Tam se také seznámila se svým prvním manželem Viktorem von Klarvillem, židovským bankéřem, který měl v plánu utéci před Hitlerem do Keni a věnovat se tam farmaření. Joy se vydala do Keni v předstihu, na palubě lodi se seznámila se švýcarským botanikem Peterem Ballym a rozhodla se, že si ho vezme. Ani toto druhé manželství nevydrželo, Joy si nakonec vzala strážce zvěře George Adamsona, který jí otevřel dveře do divoké africké přírody. Byl to právě George, který jí v roce 1956 přinesl tři opuštěná lvíčátka, když omylem zastřelil jejich matku. Jedním z nich, nejslabší a nejzranitelnější, byla Elsa, která se stala hlavní hrdinkou její nejznámější knížky Příběh lvice Elsy. Ta také následovně předurčila další život Adamsonových i míst, na kterých pobývali.

Číst dál...

Sodoma a Gomora

Sodoma a Gomora

Tuny staré elektroniky z Evropy končí v afrických slumech, kde je v nelidských podmínkách recyklují i desetileté děti místo toho, aby chodily do školy. Jak často měníte mobil?

TEXT A FOTO: TEREZA HRONOVÁ

Kouř, neuvěřitelný zápach spáleného plastu, černá země pokrytá olejovými skvrnami. Dravci kroužící nad kupami odpadků. Všude kolem, kam oko dohlédne, je stará zrezivělá elektronika. Z obrovských kopců harampádí se kouří, některé kusy ještě hoří, je těžké se nadechnout a nezačít se dusit. Všechny barvy se scvrkly na různé odstíny šedivé. Míjím hromadu starých ledniček, do kterých buší parta kluků kladivy. Jiná skupinka hned vedle pálí monitory, hard disky a televize, jejich torza pak chladí v loužích. Prodat se dají hlavně ohořelé dráty a kovové vnitřnosti elektroniky – měď, ocel či hliník. Tyhle postapokalyptické scény denně zažívá asi 40 tisíc lidí, kteří žijí a pracují ve slumech v Agbogbloshii na předměstí Akkry, hlavního města západoafrické Ghany. Za posledních deset let se slumy rozrostly v obrovské skládky toxického elektronického odpadu. Patří vůbec k největším na světě.

Číst dál...

Orbis Terrarum

Orbis Terrarum

Člověk cestuje od pradávna. Nejprve vyrážel za potravou, za novým domovem a postupem času i ve jménu víry, obchodu či nových objevů. Pro své cesty potřeboval mapu. V Mapové sbírce univerzity Karlovy, která schraňuje největší kolekci map ve střední Evropě, najdeme skutečné poklady.

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Hic sunt leones (zde jsou lvi), tak označovali staří Římané ve svých mapách neprobádaná území. Od antických dob ovšem lidstvo v mapování pokročilo. Jak šla staletí, vytvářel se komplexní obraz dosažitelného světa, latinsky zvaného orbis terrarum, a s ním vznikaly stále dokonalejší mapy. Jako cestovatele mě zajímá historie všeho co s cestováním souvisí, proto jsem se vydal za doktorkou Evou Novotnou, ředitelkou Mapové sbírky Univerzity Karlovy. Sbírka byla založena roku 1891 a vznikla souběžně s Geografickým ústavem. „Jedním z otců zakladatelů byl Jan Kašpar Palacký, syn historika Františka Palackého, ovšem nejvýznamnějším jménem Mapové sbírky je profesor Václav Švambera, podle jehož plánu vznikla,“ říká Eva Novotná. Inspirací či motivací myšlenky pro vznik Mapové sbírky v Praze, byly již existující geografické ústavy v Evropě, ve kterých jsou mapová kolekce nedílnou součástí jejich knihoven.

Číst dál...

Arthur C. Clarke: nejchudší miliardář

Arthur C. Clarke: nejchudší miliardář

PTAL SE: PETR HORKÝ, FOTO: GETTY IMAGES

Letos v březnu to bylo pět let, co Arthur C. Clarke zemřel. Šestnáctého prosince by mu bylo šestadevadesát. Legendární autor sci-fi románů, vizionář, vynálezce. Nad¬šený potápěč a nálezce podmořského pokladu. Sám věděl, že se mu čas života zkracuje, trpěl post-polio syndromem a každoroční progrese byla pozorovatelná i pro laika. Náš spolupracovník, filmař Petr Horký se s ním několikrát setkal na Šrí Lance. A protože géniů a jejich myšlenek není nikdy mnoho, přinášíme vám výjimečný rozhovor s mužem, který nebude nikdy zapomenut, i když jeho duše už dnes putuje po nekonečných drahách vesmíru.

Jste asi jeden z nejchudších miliardářů, ne?

Jak to myslíte?

Vynalezl jste systém satelitní komunikace, ale neuznali vám patent.

To máte pravdu! Bylo to těsně po válce a v Británii platilo, že aby mohl žadatel dostat registraci patentu, musel ukázat alespoň jeden fungující prototyp. A i když jsem si tehdy byl naprosto jistý, že moje teorie platí, a že jednou lidé budou skutečně komunikovat přes satelit, nebylo jak to dokázat. Uvědomte si, že ve čtyřicátých letech ještě o výzkumu kosmu nikdo ani pořádně nemluvil, Rusové vypustili Sputnik až v sedmapadesátém roce!

Číst dál...

Medvědí loterie

Medvědí loterie

VYDRŽÍ TA KRA, NEBO NEVYDRŽÍ? MIZEJÍCÍ LED Z POLÁRNÍCH MOŘÍ OHROŽUJE ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ JEDNOHO Z NEJKRÁSNĚJŠÍCH TVORŮ NAŠÍ PLANETY. STÁLE ALE NENÍ NA ZÁCHRANU TĚCHTO OBRŮ ZIMY POZDĚ.

TEXT A FOTO: ONDŘEJ PROSICKÝ

Když jsem o cestě za medvědem ledním před třemi lety poprvé uvažoval, trochu jsem měl obavy, aby nás v létě led pustil dostatečně vysoko na sever a já tato zvířata poznal tam, kde je to pro ně nejpřirozenější – na plovoucích ledových krách a sněhu. Nakonec jsem jako nejideálnější termín vybral červenec. Lodí se v tu dobu můžete dostat třeba až za 80° severní šířky a okolo nás by mohla být spousta plujícího ledu. V ideálním případě obsazená ledním medvědem hodujícím na tuleňovi. Bohužel se nakonec ukázalo, že takto příroda nefunguje. Každý rok je jiný.

Číst dál...

Obsah - Kompletní přehled článků v čísle

Medvědí loterie – Mizející led z polárních moří ohrožuje životní prostředí jednoho z nejkrásnějších tvorů naší planety.

Těžký život celebrity – Byl nejslavnějším ledním medvědem žijícím v zajetí, hvězdou zůstal i po své smrti.

Rozhovor – Nejchudší miliardář – Petr Horký se s A. C. Clarkem setkal krátce před jeho smrtí. Slavný spisovatel má dodnes co sdělit světu.

Věda a technika

Poslední mohykáni – Krásu můžete najít všude. I mezi starými průmyslovými stroji.

Letem světem – Plavky s sebou!

Sodoma a Gomora – V ghanském slumu zpracovávají děti elektroodpad dovezený z Evropy. Je to opravdu to, co chceme?

Recyklovaná móda – Existují i pozitivní příklady, jak lze s nepotřebným odpadem zacházet.

Téma – Volání divočiny

Joy, příběh lvice – Afrika byla pro Joy Adamsonovou životem a nakonec i smrtí.

Lesk a bída Hongkongu – Chtělo by se vám žít v rakvi? Některým lidem nic jiného nezbývá.

Mají pod krunýřem – Poslední druh obřích želv přežívá na atolu Aldabra. Pár želv ovšem má i pražská zoo.

Předplatné

Rwanda znovuzrozená – Malá africká zemička konečně vstává z popela. Blýská se na lepší časy?

Tradice – Orientální pohodička.

Mistři pera – Navštivte s námi tři britské literáty v jejich domovině a nahlédněte do jejich životů.

Příroda

Konec mantího ráje – Respektovat zvyky domorodců je někdy těžké, obzvlášť když se podílejí na vybíjení živočišného druhu.

Historie a archeologie

Potomci Čingischána – Zjistěte, co dnes dělá tu pravou nespoutanost a divokost Mongolska.

Indické Benátky – Ač je Kašmír politicky horká půda, na jezeře Dal ve východní části Šrínagaru panuje relativní klid.

Orbis Terrarum – Cestujete někdy prstem po mapě? V Mapové sbírce Univerzity Karlovy vám nabídnou cesty all inclusive.

Zde jsou draci – Aspoň to hlásá unikátní nápis na nejstarším dochovaném glóbusu světa. Zkuste uhádnout z čeho byl vyroben.

Tipy pro vás

Tagy:

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group