ikoktejl

Koktejl
Tag: Koktejl Nalezeno 69 výsledků.
Tag: Koktejl Řazení

Editorial 7-8/2020

Editorial 7-8/2020

„Tento způsob léta...zdá se mi poněkud nešťastným...“ Legendární hláška z románu Vladislava Vančury, jako by nikdy neseděla lépe. Nevím, jestli toto léto bude rozmarné, ale určitě si na něj budeme ještě dlouho pamatovat.

Jako malá holka jsem si nadšeně listovala v katalozích, které si u nás odložila návštěva ze západního Německa, a černým fixem si zaškrtávala, co bych si přála, kdybych mohla... Bylo toho hodně. Hračky, ty hlavně, a pak taky šaty s Mickey Mousem, přála jsem si je tak moc, že jsem si je vystřihla a nalepila do deníku ovázaného červenou mašlí. Jak jinak, když byl tajný. Jednou u nás návštěva nechala katalog, který nebyl plný věcí, ale míst, kam se mohlo jet na dovolenou. Zatímco letní zahraniční cesty našinců neomylně mířily do Jugoslávie či Bulharska, tenhle pohádkový katalog zval k návštěvě míst, o kterých jsem nikdy neslyšela. Kanárské ostrovy. Představovala jsem si, že jsou plné barevných ptáčků, když se tak jmenují. Anebo Egypt. Země faraonů pro mě tenkrát byla dosažitelná asi jako Mars a nechápala jsem, že opravdu někdo se tam může vydat. Jen tak. Na pár dní. To musela být země, to západní Německo, když tam lidé mohli cestovat. Hotový ráj. Tiše jsem záviděla tetě z pátého kolena a snila si svůj sen o šatech s Mickeym.

Doba koronavirová mi připomněla dětství, kdy pro nás zůstávaly mnohé dveře neprodyšně uzavřené. V dospělosti by mě nikdy nenapadlo, že se lidstvo dostane do bodu, že dočasně budou muset zůstat zavřené všechny dveře, a to ne z důvodu politického, ale virového. A tak si zatím sníme o tom, jaké to bude až ... a přemýšlíme o tom, kam... Mezitím ale máme tady a teď a bylo by skvělé tento čas, který se vymyká zatím všemu, co jsme zažili, využít k objevování domácích krás. Turistickým magnetům jsem se vyhýbala, ale letos se už nelze vymlouvat na davy turistů. Dnes na mě vyskočil inspirativní slogan: „Místo Bora Bora, zlákala mě Kutná Hora.“ Nakonec tohle léto nemusí být ani trochu nešťastné.

Užijme si ho hlavně ve zdraví.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 6/2020

Editorial 6/2020

Vážení a milí příznivci Koktejlu,nezklamali jste. Když se začal lámat koronavirový chleba, vyslyšeli jste volání, že Koktejl je stejně jako mnozí další na lodi, která se všemi silami snaží dostat do bezpečí přístavu. A že bez pomoci shůry a pomoci vaší zmizí kdesi v bermudském trojúhelníku. Doplout se ztrátami, ale přežít tu bouři, s níž nikdo nepočítal. Slovy Woodyho Allena: „Chcete-li rozesmát boha, řekněte mu o svých plánech do budoucna…“ Děkuji všem přátelům, čtenářům známým i neznámým, každému, kdo nás podpořil formou předplatného, které nadělil sobě či někomu blízkému. Dík patří také těm, kdo si koupili výtisk v trafice, našim věrným autorům a spolupracovníkům. Koktejlová karavana jede dál.

Cestovatel, spisovatel a etnograf Miloslav Stingl nám v roce 2012 napsal článek k tématu zániku světa, který údajně předpověděli Mayové. Rok 2012 měl být magickým milníkem, kdy lidstvo očekávalo, co se bude dít dál. Mayové se přepočítali. Předělem je koronavirový rok 2020. Ale bohužel je to i datum, s nímž budeme spojovat odchod indiánského náčelníka Okimy alias Miloslava Stingla do věčných lovišť. Dlouhá léta byl členem naší redakční rady, nyní jsme utvořili Síň slávy, odkud bude nad námi bdít dál.

Přeji všem hodně štěstí v dobách prověřujících naše schopnosti a sílu charakteru.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 5/2020

Editorial 5/2020

Čas jako bonus

Zhubli jsme, ale věříme, že po nezbytné redukční dietě, kdy na nás jako cestovatelský magazín dolehla koronavirová ztráta, za pár měsíců zase nabereme. A taky věříme, že nám těch pár stránek, které jsme s velkou lítostí museli obětovat, odpustíte. Nezbylo nám nic jiného, než si utáhnout opasek na poslední možnou dírku. Nedýchá se nám snadno, ale srdce bije, v žilách tepe odhodlání a v mozku to vře nápady. „Je to teď taková divná doba,“ řekl mi sklíčeně kamarád do telefonu. Mluvili jsme spolu hodinu a slovo divná mu zaskřípalo mezi zuby nejmíň dvacetkrát. A jestliže je doba divná, dochází právě teď v našich životech k nějakým divům, o které bychom za normálního stavu přišli? Optikou optimisty, získali jsme navíc tu nejvzácnější veličinu: ČAS. A je pouze na nás, zda s ním tak naložíme nebo k němu přistoupíme jako k daru danajskému. Lidstvo to asi nezachrání, ale má duše našla klid, protože jsem si konečně na chalupě uspořádala garáž, vyčistila regály a srovnala květníky dle barevnosti, aktuálně mám vyrovnané truhlíky do třech sloupců, záleží na odstínu hnědé. Možná to ale ještě přeorganizuji. Pustila jsem se také do likvidace černé skládky, která mě léta straší za naší zahradou. Jako buddhistický mnich se pokaždé zhluboka nadýchnu, abych zapudila myšlenky na strůjce toho bordelu, který házím do pytlů a odvážím do sběrného dvora. Udělala jsem si pořádek v knihovně, některé knihy jsem držela v ruce naposledy na střední, a začala jsem třídit staré fotografie naštosované v krabicích. Řeším s dcerou zapeklité matematické příklady Hejného metodou, sbírám přírodniny na úkoly z prvouky, skáču panáka, vařím čarodějné lektvary, po tisící hraju „Hádej, zvíře“ a piškvorky… Ano, mám čas i na úplné blbosti. To je div. Pozoruju, jak se den ode dne příroda mění před očima, poslouchám cvrlikání ptáků, potkávám srny i mloky. A večer, když všechno utichne, dívám se na oblohu posetou hvězdami a říkám si, zda nahoře někoho zajímá, jak my, malí človíčkové planety Země, právě teď zápolíme. Anebo je to pro chod vesmíru naprosto nepodstatná epizoda, protože se všechno netočí jen kolem našich lidských potřeb. Kdo ví. Zavírám oči a poslouchám ticho. Peníze si za to nekoupím, ale ten vnitřní klid je k nezaplacení. Nastavit se čas od času do off-line režimu je nakonec ozdravný proces pro tělo i mysl.

Přeji vám krásný květen, lásky čas a vypůjčím si slova básníka: Svět? Co je svět ó má lásko? Zahrada mých veršů v květu…

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

Editorial 4/2020

Editorial 4/2020

Láska za časů korony

Magazín Koktejl slaví tímto číslem své 28 narozeniny. HURÁ, chtělo by se křičet do světa, ale oslava v koronavirové karanténě má zvláštní pachuť. Žádný ohňostroj radosti, kdy vzduchem by létaly špunty, se nekoná, přesto se tiše radujeme, že jsme spolu s vámi zase došli o kus dál. Koktejl za dobu své existence prošel nejrůznějšími cestami, některé byly slepé, jiné zase hodně krkolomné, asi jako když se mačetou prosekáváte pralesem, už byste to chtěli vzdát, ale dopředu vás žene neoblomná víra, že najdete bájné Eldorádo. A když máte pocit, že už jste ho našli, vystřelí vás to na Měsíc a zase zpátky, a tak pořád dokola.

Koronavirová krize je dosud nepoznaná výzva. Stín nejistoty, který visí jako mrak nad vším, co jsme ještě donedávna brali za samozřejmé, je tíživý. Všechny obyčejné věci, jako jít s kamarádem na kafe, jsou nyní nemožnou misí. Naše zbraně v tomto boji jsou paradoxně ty nejméně ostré: izolace, klid, trpělivost a víra v lepší zítřky. Jsem optimista, a tak vidím tuto situaci jako poloplnou sklenici. Probouzí v nás základní principy lidskosti, na které už někdy vlivem stresu a boje o denní chléb nezbývá síla. Je příležitostí k zastavení se, vymetení pavučin ze skrytých koutů pokoje i vlastní mysli. Může to být RESTART.

Stojím ve frontě a pouštím před sebe babičku, která pod vlivem koronavirových zpráv vyrazila na nákup. „Vy ji jako pouštíte?“ zaburácí za mnou mužský hlas. „Máte problém, že před sebe pouštím staršího člověka?“ odvětila jsem. „To teda mám, na tohleto já nemám čas.“ A šine si to k pokladně, přičemž v ruce demonstrativně svírá svých pár položek nákupu. Den poté přišlo nařízení povinného nošení roušek a odstupu u pokladen. Od té doby potkávám už jen milé a ohleduplné lidi trpělivě čekající, až na ně přijde řada. S dojetím sleduji Čechy, kteří oprášili šicí stroje a do úmoru šijí doma roušky pro své blízké i vzdálené okolí. Jsme holt národ Přemka Podlahy, a když jde do tuhého, umíme si poradit s tím, co máme doma. V tomto ohledu jsme jedineční! A nešijí jen české holky, kluci a babičky, roušky šijí taky naši vietnamští spoluobčané, ti svůj díl dobra ještě korunovali výzvou nabízející členům záchranných složek občerstvení zdarma. Mladí lidé rozvážejí jídlo seniorům. Vlna solidarity se valí a nevypadá to, že by se chtěla zastavit. Více se děkuje, lékařům, sestřičkám a všem lidem dobré vůle.

A tak stejně jako v pohádkách věřím, že láska a dobro zvítězí nad zlem a že nebude dlouho trvat, odložíme roušky a svobodně se nadýchneme. Tentokrát s vděčností, že žádná samozřejmost není samozřejmá.

Přeji vše dobré nám všem.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

PS: Snům nelze nastavit hranice. Nyní je dobrá příležitost spřádat své cestovatelské plány na dny budoucí, kdy opět bude vát příznivý vítr k tomu, aby bylo možné roztáhnout křídla a letět. Magazín Koktejl vás chce inspirovat i na dále.

Editorial 3/2020

Editorial 3/2020

Nádech, výdech…

Stalo se někde na severu Čech. Vycházím z domu a do nosu mě praští nelibý zápach. Není to „vůně“ hromádky po psovi, kterou by zapomněl uklidit jeho páníček, snad aby nám přinesla kousek toho štěstí. Není to ani nepříjemný sklepní odér z přestárlé zeleniny, ani dusivé aroma laciné voňavky. Je to vzduch sám o sobě, který se neviditelně line všude kolem a který nasávám do plic. Beru si šálu a dávám si ji přes nos. V tom si vzpomenu: nástěnka! Máme na ní připíchnutý papír, na němž je napsáno: V případě že zaznamenáte zhoršený stav ovzduší, volejte na toto číslo… „Haló?“ ozve se na druhé straně. Vysvětluji paní situaci, načež odvětí: „A proč voláte mně?“ „Protože je tady na vás uveden kontakt,“ odpovídám a v duchu počítám do tří, abych náhodou neztratila trpělivost. „Proč na mě?“ tút…tu…tút… Pochopila jsem, že tato konverzace nikam nepovede a zavěsila jsem. Šálu si natahuji ještě výš a mířím k popelnicím s tříděným odpadem. Poctivě sešlápnuté petláhve házím do žlutého kontejneru. Zatímco je házím dovnitř, stoupne si vedle mě člověk, který je zase vytahuje a souká si je do tašky. Na můj nechápavý pohled reaguje podrážděně: „No co, pani, musim přece něčim topit.“ A přesune se vybírat „poklady“ z další popelnice. Otočím se, z komínu za mnou vychází černý dým, jako by do něj právě skočil čert. Kdyby si takhle zatopilo více domácností, je to na zákaz vycházení.

V médiích se stále řeší změna klimatu, co nám hrozí, a jaké výzvy má lidstvo před sebou. Tání ledovců nám Středoevropanům může připadat jako vzdálený problém, který se nás ještě dlouho nedotkne. Stav životního prostředí se ale týká každý den každého z nás. V tomto čísle pro vás máme téma věnované ovzduší a fakta vás možná překvapí. Vaším respiračním nepřítelem číslo jedna nemusí být továrna stojící opodál, mnohem pravděpodobněji to bude váš soused, jehož kamna pojmou, kde co a nutí vás to dýchat.

Přeji vám krásný březen, jaro už je ve vzduchu.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

Editorial 2/2020

Editorial 2/2020

Ať se nespálíš

Oblohu pokryla černá tma. Přede mnou se jako koberec vinou žhavé uhlíky, jako by nedočkavě čekaly na mé bosé nohy. Živel se mě snaží přitáhnout k sobě. Jeho síla je magická. V žilách mi pulsuje nedočkavost a touha. Touha JÍT. Vnitřní hlas mě pobízí do kroku. Mozek ale vysílá varovné signály. Červená kontrolka mi bliká v hlavě: je to nebezpečné, neznáš to, nevíš, do čeho jdeš, co když se spálíš? Síla mého vnitřního hlasu je ale mnohem silnější. Vypojila varovné kontrolky z provozu a já šla. Zapomněla jsem, že je nemožné, abych bez újmy přešla povrch o teplotě 500 stupňů Celsia. Uvěřila jsem své intuici. Děj se vůle boží. Po několika metrech, na konci pekelného koberce, jsem pochopila jedno, strach z toho, že se spálíme, nás paralyzuje udělat krok do neznáma. Nikdy tak nemáme šanci se dozvědět, co na nás čekalo na konci těch neprobádaných cest. Všechno anebo nic?

Jiný kraj, jiný mrav. Jsou místa na zemi, kde lidé věří v očistnou sílu bolesti a nebojí se ji podstoupit. Síla prožitku vystupňovaná do extáze je chrání před jejím vnímáním. Thaipusam, jeden z nejdůležitějších svátků hinduistů je z našeho evropského pohledu oslavou sebetrýzně, na niž je bolestivý pohled. Kdo by si také dobrovolně nechal propíchnout jazyk ostrým kopím nebo se nechal zavěsit za kůži na hák. Hinduisté ano. Tímto způsobem vzdávají hold bohu Muruganovi, věří, že jejich oběť ocení a splní jim přání.

Přeji vám mnoho silných prožitků, které vám ukážou tu správnou cestu.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

Editorial 1/2020

Editorial 1/2020

Držte tempo

A je to tu zase – leden a s ním kopec předsevzetí. Co už nikdy nebudu dělat, a do čeho se naopak ponořím s maximálním nasazením… Kolik z nás ale nezvolní hned s blížící se vidinou února? Fitness trenéři by mohli vyprávět. Ono nejde o to přepálit start, ale udržet stálé tempo. Jak se píše v příručkách vytrvalostních běžců: „Tempo by mělo být setrvalé a takové, abyste ho byli schopni udržet při všech úsecích.“

Účastnila jsem se manažerského kursu, kde nám lektor přednášel na téma „umění přát si“. Nejlepšími žáky v této disciplíně jsou prý děti. Vědí, co chtějí a přejí si naprosto konkrétně. Neříkají, chtěl bych nějakého plyšáka, ten jejich vysněný plyšák má naprosto jasné obrysy: červenou čepici, hnědý svetr s knoflíky a modrý batůžek. „Ten, co má ty dvě postranní kapsy, víš, mami, jakého myslím…?“Tak si píšu, že do nového roku magického data 2020 vyběhnu s přáním naplnit tyto cíle: konečně si vybrousím španělštinu, odjedu do země galského kohouta pozvednout znalosti francouzštiny na další úroveň, přihlásím se do kursu kaligrafie a floristiky, a taky si nechám udělat genealogický test, abych zjistila, odkud pocházejí moji prapředci.

V tomto novoročním čísle jsme brnkli i na citlivou strunu, která se bohužel týká mnoha Čechů, byť to mnozí dokážou umně skrývat. Téma jsme věnovali pití alkoholu, který je pro někoho tak dlouho zábavným společníkem, až se změní v démona, jenž si vás vodí jako loutku. Přání „přestat pít“ nebo „nepít tolik“ se řadí mezi nejčastější novoroční předsevzetí, ale jejich naplňování je pro mnohé křížem, který sami neunesou. Akce Suchej únor je dobrá příležitost zkusit si, jak na tom jsme.

Přeji vám, ať se vám sny vložené do roku 2020 plní.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

Editorial 12/2019

Editorial 12/2019

Jedeme z kopce

Nastupuji do lanovky a nechávám za sebou krásné v zeleni usazené město Funchal, jemuž dal název fenykl, který zde bohatě rostl. Zaoceánské parníky připomínající plovoucí velkoměsta se mi zmenšují před očima. Na kopci vidím fotbalový stadion zahalený v mracích. „Tady trénoval náš Christiano,“ upozorňuje mě místní na živoucího boha ostrova, rodilého Madeiřana, Christiana Ronalda. Vystupuji v Monte, které ční 600 metrů nad Funchalem, hlavním městem Madeiry. Zajímá mě zdejší kostel Nossa Senhora do Monte, kde je pohřben poslední habsburský císař a poslední český král Karel I. Pro něj nebyla Madeira rozkvetlou zahradou, ale vyhnanstvím, politický i finanční tlak se promítl na jeho zdraví, v 35 letech zde zemřel na zápal plic. Ke kostelu vede 74 schodů a patnáctého srpna v den Nanebevzetí Panny Marie po nich lezou poutníci po kolenou. Teď pod schody debatuje hlouček mužů v bílých oblecích a slaměných kloboucích, připomínají mi benátské gondoliéry. Rozdíl tu ale je. Jejich gondolou jsou proutěné koše upevněné na dřevěných saních a místo klidných vod je kormidlují ze strmého kopce dolů. Žádné brzdy, jen vlastní síla. Pomáhají jim pouze boty s podrážkou vyrobenou z automobilových pneumatik. Podle hodnocení CNN patří jízda montským toboganem mezi sedm nejúžasnějších způsobů dojíždění na světě.

Nasedám do proutěného koše se značnou nedůvěrou. V duchu se ujišťuji, že madeirští sáňkaři známí jako carreiros musejí mít natrénováno. Cesta trvá deset minut a jede se rychlostí okolo 30 km v hodině. Asfaltka je vyhlazená bez jediné vrásky, v první zatáčce mám pocit, že musíme vypadnout, že naši carreiros nemohou zatáčku vybrat. Zavírám oči, křičím, modlím se k sošce Panenky Marie, která to nahoře z kostela všechno vidí. Svištíme ulicemi, kudy projíždějí auta! Kdybych to byla bývala věděla… Před námi policista usměrňující dopravu. Blížíme se k cíli a s ním přichází radost, že jsme to daly. Ernest Hemingway nazval tuto jízdu rozveselujícím zážitkem, já bych spíš použila slovo intenzivní.

Vstupujeme nezadržitelně do roku 2020. Ať je tento letopočet také intenzivní jízdou plnou prožitků, kdy překonáme svůj strach, že nevybereme zatáčky, a kdyby to náhodou hrozilo, že budeme mít za zády někoho, kdo ten zběsilý kočár ubrzdí.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

Editorial 11/2019

Editorial 11/2019

Pravidla jsou od toho, aby se porušovala

Sedím v autobuse plném turistů obtěžkaných zavazadly. Cesta se vine podél malebné krajiny, všichni se kocháme výhledy z velkých panoramatických oken. Hory se jako strážci tyčí nad křišťálově čistými jezery i malebnými údolími, kde trávu spásají krávy. Zvuk jejich zvonců jako by člověka ujišťoval, že tady je svět ještě v pořádku. Jsem ve Švýcarsku, kde si lidé váží své krajiny, řemesel, tradic a všech těch zdánlivě obyčejných věcí. „Hele, nemaj‘ tady i tu trávu zelenější?“ zvolal jeden z pasažérů. „Ale ne, to maj‘ asi v těch oknech filtr,“ odvětil mu druhý. Autobus zastavil. Švýcarský cestující si nás změřil přísným pohledem, protože jsme uličku z větší části zahradili kufry, a to neodpovídá pravidlům přepravy ve švýcarských dopravních prostředcích. K tomu, aby to v zemi šlapalo jako švýcarské hodinky, je třeba, aby všichni dodržovali regule a nevymýšleli finty, jak je obcházet. To, čemu se u nás říká bonzování, chápou Švýcaři jako svou občanskou povinnost. Pokud auto stojí tam, kde nemá, hlásit se to musí, protože jinak začne ten dokonalý stroječek drhnout.

Ve Švýcarsku funguje pro Čecha překvapivá služba Pilzkontrolle, neboli houbařská kontrola. V místních novinách či na internetu se dočtete, v jaký den a čas bude houbařský kontrolor k dispozici, aby prověřil bezpečnost obsahu vašeho košíku. K funkci houbařského kontrolora ale nestačí znát houby jako své boty, musíte mít zkoušky, příprava na ně zabere dva roky. V prvním kole dostanete košík s jedenadvaceti jedovatými houbami. Musíte je všechny správně určit, stačí jedna chyba a do dalšího kola už nepostupujete. Bylo půl osmé večer a na malebné údolí Emmental, odkud pochází legendární díratý sýr, už padla tma. Vešla jsem do garáže, kde místní dědeček zrovna probíral houbařské úlovky. Pečlivě je vážil a prohlížel. Za jedno zkontrolované kilo zaplatíte tři švýcarské franky. Za den zde můžete nasbírat maximálně dvě kila na osobu. Česká kamarádka, která zde žije leta, vyndavala houby z velkého koše. Bála se, že překročila svůj denní limit. „Nevadí, když to bude víc, řeknu, že jsou to ty, které jsem nasbírala včera. To víš, Češka se ve mně nezapře.“ Garáží se roznesl smích.

Švýcarská sebekázeň holt není pro každou náturu. Na druhou stranu, občas uhnout z vyšlapané cesty a jen se tak toulat bez předem nastavených pravidel může být osvěžující a zdraví prospěšné.

Přeji vám krásný listopad, ať na svých cestách potkáváte jen milé lidi.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

Editorial 10/2019

Editorial 10/2019
Velevážené publikum...   Vzpomínám si, jako by to bylo včera. Mezi dětskými vzpomínkami je zasunuta i tato. Sedím v hledišti, v jedné z prvních řad. Po manéži běhá postava v pruhovaných kalhotách s červeným nosem a rozčepýřenými vlasy. Nepůsobí na mě roztomile jako Lubomír Lipský v pohádce Šest medvědů s Cibulkou, ale spíš jako postava z hororu. A pak se to stane. Se svými dlouhými botami doklape ke mně a zeptá se mě, jak se jmenuju. Křečovitě jsme se chytla tatínka za ruku a po tvářích mi začaly stékat slzy. Dál už si nic nepamatuju, kolik tam bylo zvířat, akrobatů, všechno přebila pro mě tehdy děsivá postava klauna. Tak neslavně skončila moje první návštěva cirkusu.   O mnoho let později sedím ve stísněné maringotce u lidí zabývajících se výcvikem šelem. Jestli se někdo netísní v malém prostoru, jsou to právě jejich svěřenci z řad medvědů, lvů a tygrů. Pro jejich majitele jsou vším i za cenu vlastního nepohodlí. Na rozlehlém pozemku v komfortní maringotce má zázemí lev, královský respekt budí i přes mříže. Tady jsem pochopila, že zvířata chovaná v zajetí, která mohou znát divočinu leda z televize, ji stejně někde v morku svých kostí mají.   Cirkusy. Poslední dobou velmi třaskavé téma, proto jsme mu dali prostor v tomto čísle. Jsou dva nesmiřitelné tábory: cirkusáci zabývající se drezurou zvířat a lidé z řad zoologů, ochránců přírody, aktivistů… Pro první je drezura druh umění, pro druhé nemá v 21. století místo. Fakta hovoří jasně. Tradiční cirkusy po celém světě se pomalu loučí, stále více států přichází s legislativou zakazující drezuru a vystupování se zvířaty. Pro mnohé už pohled na medvěda drandícího na koloběžce nepřestavuje zábavu, ale spíš smutný pohled na zesměšněného predátora. Znamená to konec jedné éry? Anebo začátek něčeho nového? Někteří principálové už osušili slzy „po starých dobrých časech“ a odvážně vkročili do nového věku s inovativním konceptem. Například německý cirkus Roncalli s dlouholetou tradicí vyměnil živá zvířata za hologramy s tím, že nabídne divákům ještě velkolepější show než kdykoliv dříve. Unikátní technologie dostane do manéže i zvířata, která by dříve byla nemyslitelná, například mořské živočichy. Ředitel Roncalli se nechal slyšet, že je třeba jít s dobou a že cirkusů se to týká jakbysmet. Něco na tom bude.   Přeji vám podzim plný intenzivních zážitků.   Barbora Slaíková Literová šéfredaktorka

Editorial 9/2019

Editorial 9/2019
Voda nad zlato   Jsem ve vlaku směr Praha. Už se skoro hodinu vrtím na sedadle, jako bych tím chtěla uvést stroj do pohybu. Marně. Kvůli výjimečné události na trati vlak nejede. A tak místo dunění kol slyším, jak si lidé kolem mě povídají. Paní vedle mě je vášnivou sběratelkou panenek, které vypadají jako živé děti, a neváhá si kvůli své vášni sáhnout i hlouběji do kapsy. A je tady také „Černá kronika“. „Tady čtu, že vichřice v Rakousku převrátila ženu i s autem. Na místě zemřela. No řekněte, není lepší sedět doma?“ „Není,“ říkám. Načež opouštím kupé, abych na poslední chvíli vyběhla z vlaku. Ruším schůzky v Praze, objednávám si kávu a z venkovní terásky zalité sluncem pozoruji řeku, z níž vyčnívají kameny, že by se suchou nohou téměř dalo přejít na druhý břeh. Labe. Řeka mého dětství, která se mi jako nit vine životem. Vzpomínám si, že my děti jsme se v ní koupaly a kupodivu netrpěly žádnými alergiemi. Vzpomínám i na Labe zamrzlé tak, že se na něm dalo bruslit. V dětských vzpomínkách mi také utkvěly vzrostlé topoly, které jako živý plot střežily jeho břeh. Poznala jsem ale i druhou, nespoutanou tvář řeky, kdy se voda valila přes protipovodňovou zeď. Oheň máte šanci uhasit, ale řeku nezastaví nic. Můžete jen čekat a doufat, že ztráty nebudou tak velké. VODA. Základní element lidského bytí. A v poslední době stále skloňovanější slovo. Opravdu nás čeká boj o vodu či je to jen strašení přecitlivělých ekologů? Nebo skutečně dojde na nejhorší a budeme muset vypustit bazény, kterých mají Češi nejvíce na světě? Když v naší čtvrti kvůli poruše nečekaně uzavřeli vodu, lidé si pro ni chodili s kýbly k cisterně. Najednou si všichni uvědomili, že je to jako s pověstnou solí. Dnes by možná Maruška panu králi řekla, že ho miluje jako vodu. Vodě jsme věnovali zářijové téma.   Poslechněte si zhudebněnou báseň Jana Skácela kapely Hradišťan, je to podle mého soudu nejkrásněji ztvárněná pocta vodě…   Barbora Slavíková Literovášé Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Tagy:

Editorial 7-8/2019

Editorial 7-8/2019
To bylo tenkrát   Je to tady. Pro většinu z nás nejhezčí část roku. Léto. Doba spojená s časem prázdnin a dovolených, pokud tedy nejste rentiér či digitální nomád, který si luxus dovolené může přetvářet k obrazu svému, kdy se mu zamane.   Když zavřu oči, myšlenky se mi rozletí zpátky do dětství. To čekání, kdy se tenkrát měsíc ještě vlekl nekonečně dlouho. „Mami, tati, a kdy už pojedem…?“ Mlela jsem jako kolovrátek, než nadešel den D a my vyrazili. Cesta do Jugoslávie autokarem pro mě tehdy byla vrcholem poznání a dobrodružství. Vůně dálek, vůně řízků. Nafukování matrace, až mi málem praskly plíce, zaražené bodliny mořského ježka v patě a jejich odstraňování prachobyčejnou jehlou. Ještě doteď mě ta vzpomínka bolí. „A můžu si koupit tuhle velkou zmrzlinu?“ žadonila jsem tak dlouho, až mi ji táta koupil. Než mě stačil vyfotit, kornout mi spadl na zem. Ani jsem si nelízla. Slzy jak hrachy. Cesta byla úmorná, prostředky omezené, ale pro mě to bylo nejvíc. Celej svět.   Když vyprávím své prázdninové zážitky sedmileté dceři, nechápavě na mě kouká, jako bych říkala historky ze středověku. „A to když jsi byla malá, to jsi nikdy neletěla letadlem? A to neměli ani zmrzlinu v hotelu?“ „Ne, Sofinko, tenkrát nebyly pobyty all inclusive.“ Dívá se na mě výrazem „to teda musela být hrozná doba“.   Jsem ráda, že mám srovnání, a dodnes když volně projíždím schengenským prostorem, stále mám vnitřní radost z daru svobody. A ještě víc mě těší, že dcera vůbec nechápe, co mi na tom přijde divného.   Přeji vám krásné léto kdekoliv s těmi, které máte rádi.   Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka
Tagy:

Editorial 6/2019

Editorial 6/2019
Barva jako důkaz   Také někdy přemýšlíte nad tím, do jaké historické epochy byste zavítali, kdybyste měli k dispozici stroj času? Kým byste chtěli být, pod ruce jakých osobností byste si přáli nahlížet, které milníky v historii lidstva byste si nechtěli nechat ujít? Když se dívám do starých rodinných alb s nalepenými černobílými fotografiemi, mám tendenci nazírat na svět mých předků černobíle. Co by mi na to asi řekly moje prababičky a jejich babičky…?  V mnoha ohledech nesly na zádech mnohem těžší batoh než já, válečná doba je zahnala do slepých uliček, ale když bylo nejhůř, našly světýlko, které jim pomohlo dostat se ze tmy ven. Jejich život nebyl černobílý ani náhodou a kdyby ho tenkrát uměla zachytit barevná fotografie, hýřil by všemi možnými barvami. Jejich současnost byla barevná stejně jako moje. V tomto čísle najdete unikátní fotoportfolio Wolfganga Wilda a Jordana J. Lloyda, kteří prostřednictvím citlivé kolorizace ikonických fotografií doslova probudili minulost. Wild v roce 2010 založil stránku Retronaut.com, kam dával historické snímky, které ho upoutaly. Do roku 2015 se díval na pokusy digitálního dobarvování původně monochromatických fotografií nelibě. Pak se ale seznámil s prací Jordana J. Lloyda, který proces kolorizace fotografie dovedl do božských výšin. Díváte se na sto let starý snímek a máte pocit, že se to stalo včera. Působí naprosto realisticky.   Přeji vám krásné léto plné barev. A dobré světlo při focení, ať se vaše rodinná alba plní pro další generace.   Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka
Tagy:

Editorial 5/2019

Editorial 5/2019
Byl pozdní večer, první máj…   Přála jsem si napsat květnový editorial na odlehčenou notu, vždyť je čas lásky. Nejsem alergik, takže omamná vůně šeříků ve mně nevzbuzuje nic jiného než příjemné vzpomínky. V dětství jsem z nich cítila blížící se prázdniny, v dospělosti radost, příslib něčeho krásného.Jenže ani silná vůně šeříků nedokáže překrýt události posledních dní, které opět škubly světlem. Notre-Dame v plamenech. Mohl by se tak jmenovat katastrofický film, nohy nahoru, do ruky slané tyčky, a pak konec, přepnout. Bohužel, realita si píše vlastní scénáře. Francouzské zpravodajství ukazuje záběry na nešťastné Pařížany, kteří nevěřícně sledují, jak jejich katedrálu olizují plameny. A slzy tečou. Francouzští miliardáři se předhánějí, kdo dá více eur do obnovy. Stojí za tím nezištná láska k domovině, národní pýcha, společenská prestiž nebo od všeho trochu? Ozývají se názory volající po ochraně živých katedrál, zásobáren kyslíku pro lidstvo. Kde jsou štědří miliardáři, když se kácejí pralesy? Podle posledních zpráv se zdá, že za požár v Notre-Dame mohl elektrický zkrat.   Jako by kamenné srdce Paříže, jež vzplálo, bylo předzvěstí, že se něco krvavého chystá. Letošní Velikonoce budou už navždy spjaty s masakrem na Šrí Lance, tropickém ráji, kam turisté jezdili hledat svou nirvánu. Zfanatizovaní sebevražední atentátníci utnuli životy tři sta lidí, těch, kteří šli do kostela na mši, i těch, kteří zrovna stáli v hotelu a čekali na míchaná vajíčka k snídani. Podle vyšetřovatelů šlo o odvetu za masakr v mešitě na Novém Zélandu. Zlo potřebuje zlo, jinak by se nemohlo rozpínat a rozkládat společnost.   V květnu si také připomínáme konec druhé světové války, člověk by řekl, že už jsme se jako lidstvo mohli poučit, ale zdá se, že opak je pravdou. Žijí mezi námi lidé, kteří očekávají, že přijde okamžik, kdy se naše vratké civilizační jistoty otřesou, nastane chaos a pak přijde holý boj o přežití. A oni, preppeři, budou se svými zásobami a bunkry na takovou situaci připraveni. Nevím, zda nejsem přehnaně optimistická, když mám ve sklepě jen pár květináčů, staré kolo, kýbl na podlahu a občas pár brambor. Asi nám, lidem, pořád věřím.   Přeji vám krásný čas májový ve znamení lásky.   Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka  
Tagy:

Editorial 4/2019

Editorial 4/2019
Když sakury pláčou   Byla to jarní líná sobota, kdy se vám nechce nic. Vůbec nic. Jenže víte, jak to dopadá, když si naplánujete pyžamový den. Nějaký úkol si vás vždycky najde. Cesta do obchodu s nákupním seznamem v kapse byla deštivá. Kupodivu v tomto nečase a ještě v sobotu se ozýval řev motorových pil. Před naším obchodem stála leta letoucí alej plná sakur, a když rozkvetly, bylo to jako v růžové pohádce. Ne náhodou Japonci slaví svátek sakur Hanami, v překladu to znamená obdivování květů sakur. Japoncům rozumím. Sakura nebo také třešeň japonská kvete jen pár dní a symbolizuje i stesk a pomíjivost. Když jsem viděla motorové pily dřevorubců zařezávající se do kmenů sakur, taky jsem pocítila obrovskou lítost. Tam, kde byl před chvílí ještě strom, zbyl jen oholený pahýl. „Maminko, proč to dělají, ty stromy to bolí!“ křičí dcera a tahá mě přitom za rukáv. Já být strom, chtěla bych se bránit, ale jak? Jenže, jak už to v životě chodí, nic není jen bílé nebo černé. Následující den volám, pátrám, zjišťuji. „Muselo se to udělat, protože jinak by lidi v ulici skončili bez teplé vody a topení. Bude se kopat. Nás to taky mrzí, až se to opraví, vysadíme sakury nové,“ vysvětluje mi trpělivě úřednice po telefonu. Chápu. Pohled z okna na sakury musí být krásný, ale kdybych se u toho musela balit do peřin, přiznávám, že by ve mně ten obdiv ke květeně slábl. Znamená to, že lásku k přírodě ohraničuje naše komfortní zóna? A neměli bychom si raději trochu obrousit hrany našeho pohodlí, protože civilizační potřeby nejsou dlouhodobě slučitelné s možnostmi zeměkoule? Vyvinuli jsme se v běhu času z Homo sapiens v Homo comfortus? Vyměnili jsme rozum za pohodlí? A kam nás to dovede? Do ráje nebo do propasti? Mnoho otázek a složité hledání správných odpovědí. Narozeninové téma – Koktejl slaví 27 let – jsme věnovali právě těmto myšlenkám.   Přeji vám krásné jaro plné energie.     Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka
Tagy:

Editorial 3/2019

Editorial 3/2019
Stovce zdar   Jsou setkání, na která nezapomenete. Mohla být jen letmá, a přesto se vryla do srdce i mysli. Moje krásná práce mi umožnila celou řadu setkání s jedinečnými osobnostmi včetně hollywoodských hvězd. Jsem za ty příležitosti vděčná, protože prostřednictvím rozhovoru se dozvíte hodně i o sobě samých. Pokaždé se tiše konfrontuji s otázkami na dotazovaného a ptám se sama sebe, co bych mohla odpovědět já. Jenže nikdo nemůže chodit v cizích botách. Každý lidský příběh je jedinečný. Vzpomínám si na návštěvu cestovatelského festivalu v Prosiměřicích na Jižní Moravě. Je to už pár let zpátky. Vzala jsem si Koktejl pod paži a vyrazila za šedovlasým pánem, který si u každé přednášky pečlivě zapisoval poznámky. „Dobrý den pane Zikmunde, já jsem Barbora Literová, šéfredaktorka Koktejlu, mohla bych vás požádat o rozhovor?“ Sumírovala jsem si v hlavě, jak matadora naší cestovatelské scény oslovím. „Dobrý den pane Zikmunde.“ Šedovlasý pán se na mě upřeně podíval. Byl to pronikavý a naprosto soustředěný pohled. Úplně mě paralyzoval, připravené otázky se mi zasekly v hlavě a pár minut trvalo, než se mozek restartoval. Nestalo se mi to nikdy předtím ani nikdy potom. Můžeme to nazývat kouzlem osobnosti. Miroslav Zikmund, který letos v únoru (narodil se na sv. Valentýna) oslavil neuvěřitelných 100 let, tvrdí, že věk není zásluha. My si myslíme, že životní vitalita zlínské legendy je do značné míry ovlivněna jeho neochvějnou pílí, což už zásluha je. Miroslavu Zikmundovi jsme v tomto čísle věnovali velký materiál od Petra Horkého, autora dokumentárního filmu Století Miroslava Zikmunda.   A co vy byste chtěli stihnout do své stovky? Inspiraci můžete najít na stránkách Koktejlu.   Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka
Tagy:

Editorial 2/2019

Editorial 2/2019
Zázrak všedního dne   Je mi zima, odolávám i hotelové vaně, protože představa, že bych se do ní nejdřív musela svléknout, je mrazivá. Tady v Alishanu, přírodním parku uprostřed Tchaj-wanu právě odbíjí půlnoc. Ideální chvíle, abych se přepnula na evropský čas a začala řešit neodkladné maily. Jsou dvě hodiny ráno místního času. Cink. Telefon mi připomíná, že za dvě hodiny vstávám, abych na vlastní oči viděla přírodní divadlo – východ slunce. Není na Tchaj-wanu kohout, který by zakokrhal až v deset? Ne, vážně se mi chce. Přesvědčuji ne úplně přesvědčivě své horší já. Už nemá smysl ulehnout, a tak se pomalu začínám soukat do několika vrstev oblečení. Na recepci mi přijde vhod horký čaj. Recepční si zkoumavě prohlíží mou ospalou tvář a volá na kolegyni. „Blue eyes, blue eyes.“ Pochopila jsem, že modrá je dobrá a že se na Tchaj-wanu cení. Vykouzlím úsměv a pomalu se probouzím z letargie. Naproti mně usedá skupinka buddhistických mnichů. Jsou dobře naladěni, buď se dobře vyspali, nebo je k ranní aktivitě posiluje víra. Nejspíš obojí. Vyjíždíme. Venku ještě vládne tma. Než dojedeme k vyhlídce, čeká nás pár zastávek. Obloha je posetá hvězdami zářícími jako diamanty. Ano, z této látky bych si nechala ušít večerní šaty. Vrchol dne ale má teprve přijít. Východ slunce nad nejvyšším tchajwanským pohořím, jemuž kraluje 3952 metrů vysoká hora Jü-šan, zvaná také Nefritová. Dostávám do rukou speciální sklíčko, aby mě ranní paprsky neoslepily. O čekání na magický okamžik mají ale různí lidé různé představy. Kolem mě se odehrává něco jako cirkus „Sunrise“. Ne úplně outdoorově oblečení turisté štelují své fotoaparáty, mobily a selfie tyčky pro akci. Nechybějí stánky s občerstvením, z megafonu se ozývají slova, jimž nerozumím. Pocházejí od muže, který má na hlavě čelenku z peří a v puse jeden zub, barevně poznačený horlivou konzumací betelových oříšků. Rysy v jeho tváři budí dojem, že by mohl být příslušníkem některého z původních domorodých etnik. Zatímco huláká, na obloze se odehrává tichý zázrak, který každé ráno udržuje lidi v naději, že je čeká další den na Zemi. Štěstím si ho ale musejí naplnit sami. A když se nezadaří, mohou směle doufat, že zítřejší reparát bude možný.     Přeji vám klidné putování krajinou zázraků, ať už v říši snů nebo s nohama pevně na zemi.   Barbora Slavíková Literová šéfredaktorka 
Tagy:

Editorial 1/2019

Editorial 1/2019
Kde bydlí štěstí?   Venku už přituhuje. Před hlavním nádražím postávají postavy s prázdným pohledem čekající na dodání své pravidelné dávky chemického štěstí. Štěstí v neštěstí. Eskalátorem rovnou do temných hlubin závislostí. Beru si taxi. „Prosím, do Nuslí.“ Taxíkář se na mě usměje tím nejmilejším úsměvem, i když Praha v dopravní špičce v čase vánočním není něco, o čem by si řidič chtěl nechat zdát. „Jak se vám tady jezdí?“ zajímají mě historky ze zákulisí taxíkářského života. „Víte, já měl ještě nedávno několik hospod, ale už mě to tak vysávalo, že jsem všechno prodal a začal dělat něco úplně novýho. Taxikařím teprve tři měsíce a jsem šťastnej, úplně vyklidněnej, povídám si s lidma a nikdo po mně nic nechce.“ Zase se usměje, nasadí výraz Buddhy a není pochyb, že je šťastný zrovna tady a teď.   Statisticky bychom měli najít nejvíce šťastných lidí v Bhútánu, kde se spokojenost obyvatel poměřuje takzvaným indexem štěstí. Byl bhútánský král marketingový guru nebo monarcha, jenž kladl blaho svých obyvatel na první příčku důležitosti…? Těžko říct. Bhútán má dnes na čele nalepené štěstí, ale růžový opar se rozplývá, když přihlédneme k počtu sebevražd mladých Bhútánců. Jejich otcové, dědové a pradědové možná byli šťastnější ze samé podstaty svého bytí, než se na štěstí začaly dělat reklamní analýzy. Být šťastný, protože si to společnost žádá, je paradoxně také druhem nátlaku.   Jednoho tyrolského rána. Škrábu se na vrchol hory a mé netrénované tělo mi to dává s každým šlápnutím znát. Jdu a nezastavuju, protože jinak by zvítězilo mé horší já. „Už nemůžeš? Nevadí. Nemusíš. Tady si sedni a odpočívej…“ „Ne.“ Rychle zaplaším démona v hlavě. Lusknutím prstu se změnilo počasí. Tam, kde ještě před chvílí byla blankytná obloha, se vaří temně šedá mračna. Nemůžu dál, musím se vrátit. K lanovce je to ale ještě kus. Běžím, jak nejrychleji můžu. Moc rychle to ale není, do obličeje mě bičují kroupy. Špatně se mi dýchá. V patách mám zdatnější trekaře. „Are you O.K.?“ Ozve se starostlivý hlas za mými zády. Anděl převlečený za alpinistu se tváří, že nebude pokračovat, dokud se nevzpamatuju. Otáčím hlavu, vidím stanici lanovky, je blízko, ale pro mě v této chvíli nedosažitelně daleko. Vím, že musím. Nadechnu se a z posledních sil beru za kliku dveří, za nimiž je teplo, sucho a dá se dýchat. Jsem šťastná.   Nejsem odborník na štěstí, ale troufnu si tvrdit, že štěstí nebydlí nikde jinde než v nás samotných.   V roce 2019 vám přeji, aby se u vás pěkně zabydlelo.   Barbora Slavíková Literová šé Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Editorial 12/2018

Editorial 12/2018
V metropoli laskavosti   Ve víru velkoměsta to hučí jako v úlu. Lidské mraveniště, které se ráno dá do pochodu. Doprava, doleva, rovně… Každý má svůj směr a cíl. Stanice metra jako ústa velryby polyká to lidské hemžení. Před vchodem je vyznačena červená čára a na ní nekompromisní sdělení: nepít, nejíst, nežvýkat. Ano, to se v metru v tchajwanské metropoli Tchaj-pej nesluší. A když se to nesluší, tak se to nedělá. Jak prosté. Procházím turniketem a dál útrobami čisťounkého dopravního uzlu ve městě s více než dvou a půl milionem obyvatel. Na zemi i na stěnách jsou nálepky varující cestující před možným nebezpečím: Pozor schod, pozor, ať neuklouznete, pozor, držte se zábradlí, pevně. Máte pocit, že procházet prostorem metra je jako se pohybovat na válečné stezce. Na druhou stranu mají Tchajwanci pravdu, že obezřetnosti není nikdy nazbyt a jistá organizovanost není od věci. Míjím cedulku „Watch your step“ a směle otevírám dveře toalety. Na nich nechybí nálepka „Don´t forget your belongings“. Tak jo, kontroluji si, jestli jsem na záchodě nezapomněla tašku, a jdu na peron. Ani bych si jich nevšimla, kdyby mě neupozornil průvodce Albert: „You must stand here in the line.“ Na zemi jsou žluté čáry s nápisem „Line up here“. Rozhlédnu se kolem a skutečně, cestující se způsobně řadí do vyznačeného prostoru. Nepsané pravidlo říká, že ten, kdo je mimo čáru, je zpravidla cizinec. Nechci dělat České republice ostudu, a tak si stoupám pěkně do fronty. Nastupuji do metra, kde se nikdo nestrká, každý ví, kde je jeho místo, kudy má jít a kde má sedět. Albert mě upozorňuje, že modré sedačky jsou pouze pro seniory, handicapované a těhotné ženy. V překladu to znamená, že by vás měla hanba fackovat, zasednout jim místa. Na okně visí nálepka: sundejte si batoh, ať nemačkáte ostatní. Desetiminutová vyjížďka tchajwanským metrem byla zároveň exkurzí o pravidlech lidské slušnosti uplatňovaných v běžné praxi.   O 24 hodin později v metru v Praze. V bistru do sebe rychle soukám sendvič a kafe, orbitky zasouvám hluboko do kabelky. Čekám, až přijede metro, a kdyby na zemi byl označený prostor pro cestující, stojím ve frontě. Člověk si zjevně zvykne nejen na šibenici, ale i na dobré mravy. Cestování kultivuje a dělá z nás lepší jedince.   Přeji vám spolu s redakcí krásný rok 2019 bohatý na cesty blízké i vzdálené.   Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka  
Tagy:

Editorial 11/2018

Editorial 11/2018
Kam se poděl podzim?   Věci přece mají mít svůj řád. V prosinci má padat sníh a v květnu pučet květy. Letos je krásný podzim, slunečný a teplý, jako by babí léto mělo trvat věčně. Až mi přijde nepatřičné chodit v druhé půli října v tričku. A co bych si jako měla přát? Škrábat ráno námrazu u auta (už jsem si na to pořídila sprej) a hledat cestu v mléčné mlze? Ta věčná lidská nespokojenost. Rozmarnost duše. Asi nás to pronásleduje celý život a českou náturu obzvlášť. Nikdy není nic dost dobře. Vzpomněla jsem si na Trautenberga a jeho věčné reptání: „To kyselo je málo kyselý a bramborák málo bramborovej.“ Taky byl věčně nespokojený. Snad ta naše lokální nespokojenost nemá hlubší kořeny a je jen takovou preventivní obranou před životní fackou, kdy člověk neví, odkud přiletí, tak aby se dopředu moc neradoval. Co by ale měli dělat v takové Kibeře, největším africkém slumu, kde prostá radost ze života je jedinou cestou, jak ho žít, aniž byste se zbláznili z toho, proč zrovna vy máte tak špatně rozdané životní karty. V tomto čísle najdete kromě mnoha jiného i reportáž z tohoto bohem opomenutého místa, kde kupodivu není nouze ani o veselé příběhy.   A když se tak dívám z okna na tu podzimní slunečnou oblohu, povím vám, houby zle.   Přeji vám krásné dny na cestách po světě i k sobě samým,   Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka  
Tagy:

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group