ikoktejl

Koktejl
Tag: Koktejl Nalezeno 60 výsledků.
Tag: Koktejl Řazení

Editorial 9/2017

Editorial 9/2017

Přejít na články z Koktejlu 9/2017

Za poklady blízkými i vzdálenými

Měsíc obklopený hvězdami osvětluje i zemi pod mýma nohama. Kam oko dohlédne, vine se jen písečný koberec, který jako by nikde nezačínal a nikde nekončil. Magickou chvíli podkresluje zpěv beduínů. Jak může panovat život a radost na tak zdánlivě nehostinném místě? V egyptské poušti se mi vybavuje úryvek z románu Alchymista o cestě španělského pastýře za zakopaným pokladem. Paulo Coelho, jenž se nechal inspirovat středověkou arabskou sbírkou pohádek Tisíc a jedna noc, ve svém nejslavnějším díle píše:„Ukaž mi život v poušti,“ řekl Alchymista. Jen ten, kdo najde život, může nalézat poklady. Vydali se po písčinách ještě ozařováni měsícem. – Nevím, jestli se mi podaří najít život v poušti, – dumal Santiago, – ještě se tu nevyznám. Nejraději by se otočil a řekl to Alchymistovi, ale měl z něho strach. Dojeli ke kamenitému místu, kde předtím uviděl krahujce; teď tu panovalo jen ticho a vítr. „Neumím najít v poušti život,“ řekl Santiago. „Vím, že tu je, ale najít jej neumím.“ „Život přitahuje život, odpověděl Alchymista.“

Pro Tuaregy, jeden z berberských národů, je poušť jediným dobrým místem k životu. Symbolem svobody, která pro ně představuje nejvyšší hodnotu. O majetek nestojí. Chtějí vlastnit jen to, co se vejde na hřbet velblouda. Kritické sucho ale dohnalo i tyto svobodomyslné kočovníky, aby se usadili v oázách a pěstovali datlové palmy. V tomto čísle najdete reportáž od Jitky Soukopové, odbornice na pravěké saharské umění z alžírského Djanet, kde se pod navátým pískem ukrývají archeologické poklady světového významu.

A našel svůj poklad i Coelhův pastýř? „Povedu tě pouští, řekl Alchymista.“ „Chci zůstat v oáze,“ namítl Santiago. „Už jsem našel Fátimu. Ta je pro mě cennější než poklad…

Možná ale pastýř přece jen oázu opustil a nechal se vést k naplnění svého osobního příběhu mezi zrnky písku.

Přeji hodně štěstí na vaší cestě za poklady,

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

Editorial 7-8/2017

Editorial 7-8/2017

Přejít na články z Koktejlu 7-8/2017

Mýdlová radost

Slunce se ztrácí za obzorem a na Tenerife, v turistickém kotlíku plném národností, je tato chvíle příslibem dlouhé noci naplněné veselím. Na promenádě posedávají Afričanky v barevných šatech, tyto ženy původem ze Senegalu svými hbitými prsty splétají titěrné copánky, jimž mnohé návštěvnice ostrova nemohou odolat. Hlouček dětí pozoruje pouliční umělce. Bublináři dávají capartům do rukou jednoduché náčiní, aby samy vytvořily tuhle prchavou krásu. Nohama čvachtají v mydlinkové směsi a smějí se na celé kolo. Místo zaplavila čirá radost. Když bublinářka dává dítěti instrukce, jak na to, slyším v její angličtině slovanský akcent. Že by Slovenka? Ptám se a dozvídám se, že je z České republiky, vysokoškolská studentka, momentálně „on the road“. Představuje mi svého španělského přítele a chlapíka, s nímž se během svého kanárského dobrodružství seznámili, a který je přizval k bublinaření. Jsou tady tři týdny, kam pojedou dál? To se uvidí. Jejich život je otevřená kniha.

Téma letního vydání magazínu Koktejl jsme věnovali fenoménu 21. století. Digitálnímu nomádství. Co si pod tím představit? Jednoduchou věc: nežijeme proto, abychom jen pracovali, ale pracujeme tak, abychom mohli naplno žít. Mít radost z toho, co je tady a teď a třeba úplně nevědět, co bude zítra. Nechat vesmír dělat svoji práci a nechat se překvapit. Novými lidmi, zážitky a zkušenostmi. Digitální nomád je doma kdekoliv a kanceláří mu díky sofistikovaným technologiím může být celý svět. Jistě, tímto způsobem nelze vykonávat každou profesi. Pokud si ale odstraníme bloky v hlavě, proč to nelze, zjistíme, že možná nejtěžší je rozhodnout se, že takto opravdu chceme žít. V tomto čísle najdete inspirativní příběhy lidí, kteří se po cestě moderního kočovníka již vydali.

Spolu s redakcí vám přeji krásné letní dny nabité pozitivní energií.

PS: Víte, že na Tenerife je kromě nejvyšší hory Španělska také vavřínový prales, kde si mezi několikametrovými kapradinami budete připadat jako na expedici do pravěku? Reportáž najdete v tomto čísle.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

Editorial 6/2017

Editorial 6/2017

Přejít na kompletní přehled článků v čísle

Manuál po život

Pestrobarevné vlaječky jsou zavěšené na zdi. Na každém praporku je vepsána moudrost a k ní domalovaný obrázek. Zastavím se a čtu, z řetězu slov si skládám vlastní životní desatero.

Žij naplno, jako v ráji na zemi. Dívej se, pravda je vidět z mnoha úhlů pohledu. Užívej si, co děláš, dělej rád. Vytvářej pro radost z tvoření. Prožívej krásu přítomnosti. Žij svůj sen, pro který ses narodil. Zpívej, jako by tě nikdo neposlouchal. Naslouchej, abys víc věděl a rozuměl. Miluj v dobrém i zlém. Směj se, až tě budou bolet tváře.

Do místnosti se přikradl zvonivý smích. Myšlenky tížící mou hlavu odehnal do kouta. Po chvíli se objevují usměvavé tváře, vidím čirou radost ze života. Právě z téhle chvíle, kdy jsme na světě. Jsem snad v buddhistickém chrámu? Nikoliv. Byli to mniši, kteří rozvěsili vlaječky vědění tak, aby je žádný návštěvník nemohl minout? Ne. Jsem v mateřské školce a utvrzuji se v myšlence, že jsme to my, kdo by se měl učit od dětí. Prázdniny před námi jsou ideální příležitostí k zábavě i k naslouchání. Užijte si léta naplno až tam, kam vás vaše cesty dovedou.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 5/2017

Editorial 5/2017

Přejít na články z Koktejlu 5/2017

Cesty příběhů a příběhy cest

Na cestách se stane ledacos. Můžete někoho potkat nebo si někdo či něco najde vás. Inspirace, myšlenka, poznání… Mě si takto chytil nápis na pamětní desce v Kyjovském údolí, kde bylo napsáno: „Koho neosloví láska k domovu, kdo necítí se být jí posílen, kdo pro ni v srdci nemá prostoru, zdá se mi Bohem opuštěn.“ Až později jsem zjistila, že tato krásná slova jsou spojena s tragickým příběhem bratří Bienertových, vzdělaných sudetských Němců, které kromě sourozeneckého pouta pojila láska k turistice a Šluknovsku. Po druhé světové válce směl v Čechách zůstat jen František a Eduard byl vypovězen. Osudu se ale vzepřel, z transportu uprchl a léta se skrýval na půdě svého domu, kde žil spolu s bratrem a sestrou. Upnul se k četbě a studiu vlastivědných knih, své znalosti pak předával bratrovi, který vedl turistický kroužek. Další osudová rána tentokrát kladivem přišla 16. září 1990, kdy bratry brutálně zavraždil recidivista. Cesta se uzavřela, ale odkaz bratrů Bienertových přetrval.

Cesty jsou protkány příběhy. Mohou být klikaté, rovné, příkré nebo vůbec nemusejí být. Prozatím. V Himálajích se k nevoli mnohých pravověrných cestovatelů nyní budují cesty i tam, kde by vůbec neměly být, protože s komfortem dostupnosti zmizí kouzlo zapomenutého ráje. Světa, do něhož prcháme, abychom si od vymožeností civilizace oddychli, ale jen na chvíli, protože pak se vrátíme zpět ke svým iPhonům, pračkám a mikrovlnkám. Ke všem těm věcem, které dělají náš život tady tak pohodlný. Každý si ale chce život ulehčit včetně obyvatel Himálaje a my to musíme přijmout, protože na této cestě nejsme sami (reportáž o proměnách himálajských cest od Ivana Breziny si přečtete v tomto čísle).

Mějte oči a srdce otevřené nejen na cestách.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

Editorial 4/2017

Editorial 4/2017

Přejít na články z Koktejlu 4/2017

Čtvrtstoletí magazínu KOKTEJL

Slavíme narozeniny. Koktejlu je krásných pětadvacet let, kdy už ví něco o životě, ale ještě nepřišel o své sny bez hranic. Když v dubnu roku 1992 vyšlo první číslo, bylo to ještě nedochůdče na novinovém papíře, ale s obrovskou vůlí k životu. Jen největší optimista by si tehdy vsadil, že vyroste v jeden z nejvýznamnějších geografických magazínů v zemi s tisíci čtenářů a předplatitelů. V roce 1992 se vůbec děly věci. Například byla odeslána první textová zpráva. Dvaadvacetiletý Neil Papworth ji poslal přes mobilní síť řediteli Vodafone Richardovi Jarvisovi. Obsah zněl prostě: Merry Christmas. Toho roku se díky nikotinovým náplastem ulevilo kuřákům i jejich okolí. Mohli si je poprvé nalepit na lékařský předpis. Třináctého února u nás došlo k budoucí informační revoluci, o níž měli tušení zatím jen akademici. Toho dne se Česká a Slovenská federativní republika připojila k internetu. Haleluja.

Během čtvrt století se udály velké i menší zázraky. Některé pronikly do našich životů a neodmyslitelně se v nich zabydlely. Magazín Koktejl jde s vámi po té objevné cestě a věřím, že ještě dlouhý kus naplněný poznáváním planety Země se vine před námi.

Užijte si jaro všemi smysly,

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

Editorial 3/2017

Editorial 3/2017

Přejít na články z Koktejlu 3/2017

Babička po japonsku

Tento editorial píšu v únoru, jeden den před svatým Valentýnem. Z reklam se valí láskyplné pohledy zamilovaných, ze schránky na mě vypadly letáky se slevovými akcemi. Tentokrát opravdu výhodně mohu nakoupit balení jahod, láhev sektu, puget růží nebo krajkové spodní prádlo. Kup a budeš milován. Ve světě reklamy fungují jednoduchá sdělení, život je ale složitější. Na jedné straně slavíme svátek lásky, propojujeme se s lidmi na sociálních sítích. Maďarský spisovatel Frigyes Karinthy už v roce 1929, tedy dávno před vytvořením Facebooku předpokládal, že potřebujeme jen pět dalších lidí, abychom se spojili s jakýmkoliv člověkem žijícím na Zemi. Dnes máloco vzniká rychleji než online přátelství. Prostřednictvím sofistikovaných komunikačních technologií bychom k sobě měli mít blíž než kdykoliv během lidské historie. Jenže je to jen hra, virtuální klam. 

Pravda je taková, že mnoho lidí trpí pocitem osamělost,i a nejsou to jen staří, odsunutí společností na druhou či třetí kolej, k prázdnému stolu usedá stále vyšší procento mladé generace. V Japonsku si proto vymysleli virtuální babičku. Vlídná a pohostinná dáma žije v městečku Awadži na stejnojmenném ostrově, a jako každá správná babička je excelentní kuchařka. Nabídne vám rýžové kuličky zabalené v mořských řasách, polévku miso s křupavým salátem a drobné rybičky se strouhanou cibulí. Babička je starostlivá. „Vyspal ses dobře?“ ptá se. „Sněz si svou snídani. Ve městě určitě jíš spoustu rychlého občerstvení, viď? Jez hodně čerstvé zeleniny.“ A dodává: „Děda se taky těší, až tě uvidí.“ Protože je to ale jen hra na skutečnost, musíte mít na hlavě připevněný držák a v něm umístěný chytrý mobilní telefon, abyste mohli svoji babičku sledovat ve filmu, a tak zmírnit svůj pocit samoty během stolování. K dosažení maximálně autentického zážitku tvůrci doporučují, aby si uživatelé opravdu uvařili jídlo podle online knížky ostrovních receptů. A pokud by je snad babička omrzela, mohou zvolit virtuální večeři ve společnosti dvaceti šťastných přátel a příbuzných. Bylo by to geniální, nebýt to tak smutné, protože skutečnou babičku, dědu, mámu, tátu, sestru, bratra a přátele nelze nahradit. Každý jsme totiž někým a něčím někomu na některém místě naší planety.

Krásný březen ve společnosti těch, které máte rádi, a kteří mají rádi vás.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

Editorial 2/2017

Editorial 2/2017

Přejít na články z Koktejlu 2/2017

Společné kořeny

Projíždím zasněženou krajinou Českého středohoří. Dokonalá zimní pohádka v režii přírody. Vrcholky pod sněhovou peřinou připomínají bábovky, které někdo ledabyle poházel na severu Čech. Unikátní scenerie tvořená vyhaslými sopkami. Pohled, který se mi naskytne při každém návratu domů, kam se cesta vine tímto magickým prostorem. Německý přírodovědec Alexander von Humboldt v roce 1819 označil výhled z Milešovky (836,5 m n. m.), nejvyššího vrcholu Českého středohoří, za třetí nejkrásnější na světě. Pravidelně se sem vracel a provázel tudy i pruského krále.

K dominantám zdejší vulkanické krajiny patří také vrch Bořeň, přestože nepatří k nejvyšším, je považován za nejskalnatější samostatně stojící vrch České republiky. Silueta hory může připomínat lva, mamuta či dokonce hlavu obra, záleží, z jaké strany na ni hledíte. I ona má svou legendu. Bořena, manželka knížete Kroka, po jeho smrti bloudila krajem, až uviděla v dáli vysokou skálu. Vystoupila na její vrchol, pohlédla dolů a uzřela Krokovu hlavu zvedající se z řeky. Vrhla se ze skály dolů, ale místo manželovy náruče našla smrt. Od té doby hora nese její jméno.

V americkém Wyomingu mají také svoji „Bořeň“, proslulou Devils Tower, kde nechal Steven Spielberg ve svém filmu Blízká setkání třetího druhu přistát mimozemšťany. Hora připomíná skalnatý pařez, jenž zůstal na zemi po gigantickém stromě. Je pro indiány posvátným místem opředeným mnoha legendami. Geologové diskutují nad hypotézami o jejím vzniku před padesáti miliony let. Na kloub této záhadě nakonec přišli čeští vědci pomocí originálního geologického experimentu podpořeného výzkumem české hory Bořeň, která, světe div se, je své americké sestře podobná nejen svým tvarem, ale také vznikem (reportáž najdete v tomto čísle).

Vše souvisí se vším. Vše je propojeno. Příběhy lidí i hor.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

Editorial 1/2017

Editorial 1/2017

Přejít na články z Koktejlu 1/2017

V roce kohoutím

Podle čínského kalendáře vstupujeme do roku ohnivého Kohouta. Rok 2017 pod vládou hlasatele úsvitu se má nést v duchu vítězství a úspěchu, dojdeme k nim ale jen svou pílí, trpělivostí a tvrdou prací. Protože kohout má statečné srdce, můžeme se těšit na nové výzvy osudu. V čase kohoutího panování rezonují tyto myšlenky: Nezapomínejte, že dobré mravy nikdy nevyjdou z módy. Uděláte-li malý krok dozadu, uvidíte, že moře i obloha jsou nekonečné.

Při sledování zpráv, kdy se na nás odevšad valí nespočet negativních informací, je obtížné nepropadat marnosti. Co mohu změnit já, malá kapka v rozbouřeném moři? Mnoho, máme-li své srdce a mysl otevřené. Minulý rok jsem na nádraží čekala na vlak se skauty, aby mi rozsvítili svíčku světlem dovezeným z Betléma. Rozsvítila jsem další svíce a rozvezla je přátelům. Cítila jsem opravdového ducha Vánoc, symbolické světlo naděje. Rozzářit něčí den je v moci každého z nás a to nejen v čase adventním.

Spolu s kolegy z redakce vám přeji vydařený nový rok. Budeme se maximálně snažit, aby magazín Koktejl pro vás byl i nadále zdrojem inspirace a poznání.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 12/2016

Editorial 12/2016

Přejít na články z Koktejlu 12/2016

Strážní andělé nás potřebují

Je hezké najít ve schránce dopis. Škoda, že ve zrychlené době jim věnuje svůj čas už jen málokdo, a tak schránku plní složenky, faktury a letáky se super slevami. Ty si svou cestu vždycky najdou. Před pár dny ke mně dorazila objemná obálka, už jsem ji chtěla vyhodit v domnění, že jde o předvánoční marketingovou akci, ale neudělala jsem to. Otevřela jsem ji a začetla se do příběhů lidí investujících svůj život do pomoci lidem tam, kde je jich nejvíce třeba. Strážní andělé v akci, kteří ale nemohou dělat zázraky bez léků, očkovacích látek a nezbytné zdravotní péče. Černý puntík o velikosti většího knoflíku vyobrazený v dopise měl děsivé sdělení: tudy by extrémně podvyživené dítko protáhlo ruku. Pravda občas bolí a tohle byl ten případ. Nemohu změnit svět, ale svým darem dokážu někomu změnit život, a to není málo.

Dcera už má napsaný dopis Ježíškovi, a tak i já musím napsat své přání, snad svého adresáta najde:Milý Ježíšku, nevím, jestli mi to můžeš splnit, protože je mi jasné, že toho máš nad hlavu. Přeju si, aby české časy hojnosti trvaly co nejdéle a otiskly se nejen do materiálních radostí, ale i do mezilidských vztahů. Potřebujeme co nejvíce slušnosti a porozumění. Protože jak známo, láska je jediná hodnota, která se dělením násobí. Tak na nás prosím nešetři.

Přeji vám krásné Vánoce a vymazlený rok 2017

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

Editorial 11/2016

Editorial 11/2016

Přejít na články z Koktejlu 11/2016

Poslední večeře

Sedím u dlouhého kamenného stolu, jehož se dotýkaly mnohé ruce přede mnou. Pomáhaly jíst, gestikulovat, utírat slzy od smíchu i neštěstí… Kdyby tak tento němý svědek minulosti mohl vyprávět příběh rodiny, jež ho stvořila, aby jim i v nouzi nejvyšší dal pocit naděje a sounáležitosti. Sytý sotva uvěří bídě, obzvláště zde, v jihošvýcarském kantonu Ticino, který je vydařeným spojením švýcarské preciznosti a italské dolce vity. Ještě před dvěma sty lety měl zdejší život trpkou příchuť. Pro nejednu rodinu byl každodenním bojem o holou existenci. I malé děti musely tvrdě pracovat. Chlapci se vydávali pěšky do Itálie, aby si přivydělali jako kominíci a vylepšili rodinný rozpočet. A tak se u dlouhého kamenného stolu nad hrncem polenty spřádaly sny o lepší budoucnosti. Vize se začala zhmotňovat v roce 1849, kdy v Kalifornii propukla zlatá horečka. Pro stovky a později tisíce ticinských mužů to byla šance dostat se ven z hladové pasti, cesta k zaopatření členů rodiny.

Grotto America ve vesničce Ponte Brolla je dnes restaurace s pověstným geniem loci, který neutváří jen kouzelné prostředí plné zeleně, šumění řeky Maggia či výtečná kuchyně. Je to jeho minulost, na níž jsou nám vzpomínkou kamenné stoly, u nichž se rodiny scházely na poslední večeři. Poslední společné jídlo před odjezdem do Ženevy, kde se nalodili většinou jen muži a vyrazili daleko od domova, naplnit svůj americký sen. Pracovali na farmách, dojili krávy, pěstovali víno. Ne všichni zbohatli, některým ale štěstí přálo. Grotto America byla pojmenována jako připomínka na exodus obyvatel Ticina do Spojených států. Dnes zase jiní klepou na jejich dveře a hledají lepší život tam, kde ho jejich předci opustili. Historie se opakuje. Bez ohledu na dobu všichni hledáme to stejné. Dobře žít.

Přeji vám krásný a ničím nezkažený listopad,

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 10/2016

Editorial 10/2016

Přejít na články z Koktejlu 10/2016

Kudy chodí múzy

Nasadit si toulavé boty a vyrazit do světa, který je daleko za českými humny, je obohacující zkušenost. Zážitek utvářející naše další životní kroky a postoje k odlišnostem všeho druhu. V zahraničí jsme jako houby nasávající každičký detail, zajímavost, odchylku od našich běžných životů. Cestování je nejlepší investicí do urovnání si vlastních hodnot, vidět reálnou chudobu znamená vážit si teplého oběda, tekoucí sprchy a topení, které si zapnu, kdy chci. Koho by napadlo, že je to luxus? Je. Važme si těch darů, byť si na ně vyděláváme svou prací.

Ve svých zajetých domácích kolejích jako bychom měli klapky na očích. Nevidíme, protože se nedíváme. Neslyšíme, protože neposloucháme. Procházím Lázeňskou uličkou v Teplicích a v uších mi zní slavná Devátá symfonie. Není to náhoda. V roce 1811 časně ráno vjel do lázeňského města dostavník z Vídně. Vezl muže menší postavy a mohutných kadeří, jenž se do knihy hostů zapsal jako Ludwig van Beethoven. Během několika týdnů svého lázeňského pobytu vytvořil první skicu Deváté symfonie, převratného díla v dějinách hudby. Jak se svěřil ve své korespondenci, Teplice mu vnesly lehkost a chuť do života. „To, k čemu mě ve Vídni chtěl kníže marně donutit násilím – hrát na přání k potěše jiných, zde rád a hojně rozdávám.“

Až budete sedět v teplické kavárně na severu Čech a ukusovat sladkou oplatku, vzpomeňte na mistra, jenž se držel zásady „Nulla dies sine linea“ – ani dne bez čárky. Múzy chodí kolem a někdy je potkáte i nečekaně blízko.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 9/2016

Editorial 9/2016

Přejít  na články z Koktejlu 9/2016

Mezi námi sousedy

„A proč vy nás nemáte rádi?“ ptá se mě bez obalu polská novinářka během oběda. „Nemyslím, že bychom vás neměli rádi, spíš jsme si ještě nedali tu práci, abychom pronikli do polské duše, což nelze bez toho, aniž bychom poznali vaši zemi,“ snažím se o česko-polskou diplomacii. V duchu si ale říkám, že sama bych svým know-how o Polsku uchvátit nemohla.

„My vám závidíme tu pohodu, jak nic neřešíte. Berete život s nadhledem, to my neumíme,“ pokračuje Ania ve své analýze. My Češi prý máme humor jako obranu. Když si vybavím vtipy, které mi chodily na mobil v době povodní, musím dát Polákům za pravdu. Asi je to náš mnohdy morbidní způsob, jak ustát životní zkoušky.

Před patnácti lety jsem byla v Polsku poprvé. Ve Varšavě. Bydlela jsem ve čtvrti Praga, na níž bylo hezké jen její jméno. Depresivní atmosféru navíc umocňovalo počasí, město jako by někdo přikryl šedou dekou a pár dní ji nechtěl odhrnout. Dnes je Praga čtvrtí umělců, kteří v bývalých továrnách otevřeli své galerie, kluby, kreativní dílny. Místo se našlo i pro kina a koncertní sály. Varšavská Praha, kdysi nepěkná a nevlídná se stala trendy místem, kam se jezdí za kulturou. Mám chuť se tam znovu vypravit, byť bych před lety přísahala opačně.

Náš spolupracovník Libor Budinský Polsko projel a připravil pro Koktejl inspirativní reportáž o našem sousedovi, kterého jako cestovatelé zanedbáváme. Naše škoda, protože tahle země zraje jako víno.

Pohodové cestování a šťastné návraty vám přeje,

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 5/2016

Editorial 5/2016

Přejít na články z Koktejlu 5/2016

Česká nit

V New Yorku nastupuji do výtahu a rychlým tempem se vydávám do xtého patra mrakodrapu. Ve výškách si nelibuji, ale někdy je třeba uzemnit své fobie. „Za chvíli už musíme narazit na nebe,“ neodpouštím si poznámku, kterou šeptám kamarádce stojící opodál. Ve výtahu s námi jedou další čtyři lidé. Jeden z nich s americkým výrazem věčně spokojeného optimisty ke mně přistupuje a povídá: „Hello. Ty z Czech Republic. Já žít na chvíle v Olomouc. Krásný city. Jako ve fairy tale. V pohádka.“ Načež se ozve italský pár se slovy: „Repubblica Ceca? Sí. Praga. Che bella cittá.“ A začali básnit o Praze a o mostě, který nechal postavit jistý Karel, a než to dořekli, vystoupili jsme v patře, z něhož byl výhled hodný bohů. Z ptačí perspektivy se mi zdá, že se svět zmenšuje a s ním všechny zdánlivě neřešitelné situace. Neony na okolních budovách divoce blikají, jako bychom byli součástí nějakého spektáklu. Je fajn být na chvíli divákem a pozorovat to lidské hemžení pod námi. Kam se všichni ženeme a proč? Je čas vrátit se na zem. Výtah nás rychlým tempem veze dolů. Italové zatím prohledávají fotografie ve svém mobilu. Žena jménem Chiara mi vítězoslavně ukazuje snímek, kde stojí na Karlově mostě. „Ponte Carlo. Che bello.“ A s tím jsme se rozloučili.

Karel IV. by byl asi potěšen, jak významnou stopu zanechal a že jeho dílo i dnes spojuje národy, jež na sebe narazí třeba na jiném kontinentě. Letos uplyne 700 let od jeho narození a téma tohoto čísla jsme věnovali především postavě Karla IV., největšího Čecha, jenž by se podle historiků sám Čechem nenazval. Považoval se za otce svých národů a dalo by se říci, že smýšlel jako moderní Evropan.

Karel IV. se narodil 14. května, v máji, čase lásky. Užijte si ho a nezapomeňte na prvomájové políbení.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 4/2016

Editorial 4/2016

Přejít na články z Koktejlu 4/2016

Když nemůžeš, přidej

Jsem v Dolomitech. Horští vůdci naplánovali bella passegiatta. Už bych měla vědět, že člověk nemá věřit horalům, když s úsměvem na rtech slibují procházku. Cílem je horská chata, k níž musíme dojít, či spíše se probrodit mohutnou vrstvou prašanu. Vzpomínám na svoje trekové hole zavřené v komoře. Nohy bořím do stop, které přede mnou nechává polský kolega. Průvodci slibovali krásné počasí. Nelhali. Slunce se mi opírá do zad, nebe je modré jak z reklamy. Funím. Už nemůžu. V duchu si opakuji Zátopkovo heslo: „Když nemůžeš, přidej.“ Snažím se. Přede mnou se pomalu rýsuje střecha refugia. Raduji se zbytečně, to není náš cíl. Ten náš leží výš. Samozřejmě. Nabírám dech a lezu dál. Už jsem skoro tam. Kdyby se sbíraly medaile, moje by byla bronzová, vavříny přede mnou by dostali polští sousedé. Odměna za snahu je sladká. Před chatou se ve sněhu chladí láhve prosecca, které je takovým místním šampaňským. A jak mi bylo řečeno, je dobré ho konzumovat k snídani, obědu i večeři... Na stole je připravena sušená šunka, sýry a další pochutiny. Dolce vita. Italové umí žít zjevně kdekoliv. Se skleničkou šumivého vína si vychutnávám panoramata. Únava se mění v radost. Cestou zpátky je mi hej, Dolomity mě nabily optimismem, probudily k životu.

Životabudiče jsou také tématem tohoto čísla. Někdo se nabíjí kávou, energetickými nápoji nebo dobrým skutkem. Spolehlivým nabíječem je příroda, dokud jí to nezačneme našimi zásahy kazit, a samozřejmě láska.

Přeji vám krásné jaro a hodně sil.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 3/2016

Editorial 3/2016

Přejít na články z Koktejlu 3/2016

Ministryně štěstí

Pokud je štěstí „muška jenom zlatá“, pak se v Dubaji rozhodli, že nic neponechají náhodě a že si ji pěkně chytí do síťky. V rámci vládních reforem vytvořil vládce tohoto pohádkově bohatého emirátu, šejk Mohammed bin Rashid Al Maktoum speciální post ministra štěstí a do funkce jmenoval ženu. Ohood Al Roumi, ředitelka kanceláře premiéra bude vedle této agendy zároveň usilovat o spokojenost občanů. „Národní štěstí není přání. Vládní plány, projekty a programy budou fungovat k jeho dosažení,“ nechal se slyšet osvícený vládce. Že by peníze nakonec opravdu nebyly všechno? Anebo platí, že „štěstí je krásná věc, ale prachy si za něj nekoupíš…“?

Hledání štěstí neboli životního uspokojení je asi denním bojem každého z nás. Kupujeme si knihy obsahující zaručené návody „jak na to“ a nejlépe v co nejkratší časové lhůtě, protože ani se štěstím nelze otálet. A tak nás štěstí často míjí, i když projde kolem, protože si ho nezasloužíme, když primárně nezměníme sebe a svoje postoje ke světu a sobě samým. Na nástěnce v redakci máme pro výstrahu pověšený citát dalajlamy: „Jestliže si myslíš, že všechno je chyba někoho jiného, budeš se hodně trápit. Když si ale uvědomíš, že všechno vychází z tebe, nalezneš obojí, radost i mír.“

A možná, že nejvíc jasno v tom mají děti nezatížené filozofickými pravdami a životními zkušenostmi, které člověku často pokřivují zrcadlo, kdysi poskládané z ideálů. „Co je to maminko štěstí?“ zeptala se mě ani ne čtyřletá dcera poté, co jsme si přečetly pohádku o jeho hledání, které pro hlavního hrdinu dopadlo zaplať bůh dobře. „To je, když jsi moc spokojená,“ odpovídám té zvídavé dušičce. „Jako když jdeme do zoo?“ „Ano, Sofi, třeba když jdeme do zoo,“ přitakávám dceři, které se rozzářily oči a začala jedním dechem chrlit: „Anebo na zmrzlinu, na bruslení, na pohádku, na hřiště, když pečeme cukroví nebo velikonočního beránka…“ A o tom to možná je. Štěstí jsou drobné korálky radostí. Umíte pojmenovat a posbírat ty svoje?

Kdo hledá, ten prý najde. Ať to vyjde i vám.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 2/2016

Editorial 2/2016

Přejít na obsah čísla 2/2016

Štafeta dobra

Ve víru negativních zpráv člověka stále více těší hřejivé lidské příběhy. A i když bychom mohli lehce propadnout beznaději, že dobro již došlo, není to tak. Metál dobroty by si zasloužila japonská železniční společnost, která denně dojíždí do vzdálené stanice Kami–Širataki, aby svezla jediného pasažéra. Místní holčičku, která by bez tohoto vlakového spojení nemohla navštěvovat školu. Vlak pro ni přijíždí každý školní den v 7:04 a v 17:08 ji odváží zpět, a bude to tak dělat do 26. března, kdy dívce školní docházka skončí. Pak se železniční stanice Kami–Širataki uzavře, jak se mělo stát již před třemi lety. Když ale železniční společnost zjistila, že by tímto krokem dívku odřízla od školy, rozhodla se stanici udržet, dokud to bude její výuka vyžadovat. Ekonomicky to asi nebyl správný krok, jeho lidskou hodnotu ale nelze vyčíslit.

Před Vánoci jsme s dcerou vzaly lucerničku a vyrazily na vlakové nádraží, aby nám skauti zapálili svíčku světlem z Betléma. Chtěly jsme toto poselství dobra předat a jako světlonoši jsme ho nesly dál… Ještě nikdy jsem si nedávala takový pozor, aby mi nezhasla svíčka. Zazvonil mi telefon. Na displeji se objevilo jméno kamaráda. Na druhé straně mluvila paní, že někdo ztratil telefon a že mu ho chce odevzdat. Poděkovala jsem za její laskavost a začala shánět svého kamaráda. Paní „andělka“ mu telefon odvezla, peníze za benzín nepřijala a nálezné nechtěla.

Jdu vynést odpadky a na popelnici leží balíček s doklady. Mám pocit, že bych něco měla udělat, ale… venku hustě sněží, silnice kloužou, nechce se mi. Pak si vzpomenu na „andělku“, zlomím v sobě všechnu nechuť a vyrazím na policejní stanici, překvapení policisté se usmějí, poděkují a doklady dopraví tomu, komu patří. Mám radost, štafeta dobra se nesmí zpřetrhat.

Přeji vám hodně dobrých andělů ve vašem okolí, je jich třeba.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 1/2016

Editorial 1/2016

Přejít na články z Koktejlu 1/2016

Srdeční záležitost

Často mi lidé pokládají otázku: „A kde se vám nejvíce líbilo?“ Jednoduchá otázka a složitá odpověď, alespoň pro mě. Mám zvolit Island? Taiwan? Anebo snad Chile? Jak srovnávat nesrovnatelné? Na cestování mě baví pestrost, jedinečnost každého místa a kultury. Nemám jednoho cestovatelského vítěze, ale mnoho favoritů, kteří úspěšně atakují slabiny mého srdce. Takovým místem je i Velikonoční ostrov. Tolik literatury jsem si přečetla o jeho historii a všech menších i větších záhadách a teoriích, jež jsou s ním spojeny. A stejně jsem se nestačila divit, kolik věcí jsem neobsáhla, neboť Rapa Nui je životní badatelskou výzvou. Rozplést hádanky ostrova proslaveného sochami moai se snažili mnozí, k nejznámějším jménům patří Thor Heyerdahl a Čech Pavel Pavel. Přicházejí další vědci i amatéři, kteří chtějí světu objasnit způsob, jakým Rapanujci transportovali tunové sochy na kilometry daleko a to za pomoci primitivních nástrojů. Prokáže se aktuální hypotéza místního archeologa Sergia Rapy? A bude model jeho těžkotonážní moai po ostrově skutečně „chodit“? To se ukáže při chystaném pokusu, podrobnosti vám ale přinášíme již teď v reportáži, kterou najdete v tomto vydání.

Možná si ostrov své největší tajemství uchová a možná to bude dobře, protože nejsmutnější by bylo, kdybychom už neměli nad čím žasnout a co objevovat.

Přeji vám krásný rok 2016 a s ním i splněné (nejen) cestovatelské sny.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 12/2015

Editorial 12/2015

Přejít na články z Koktejlu 12/2015

Člověk člověku… beránkem?

Vůně Vánoc je ve vzduchu. Sofinka mě uprosila, abych se s ní po stopadesáté podívala na Lásku rohatou, rezignuji a usínám s pohádkově vyčištěnou hlavou. Ráno telefon. Maminka: „Slyšela jsi, co se stalo v Paříži? Pusť si televizi!“ Z pohádky rovnou do hororového rána. Mrtví, ranění, krev, panika, hon na teroristy… Přepínám z jednoho kanálu na druhý, dobré zprávy zjevně došly. Sofinka stojí v pyžamku před televizí, v ruce drží plyšáka a ptá se mě, co se stalo? „Někteří lidé jsou zlí a dělají ostatním špatné věci,“ snažím se vysvětlit situaci ani ne čtyřleté dceři. „A proč je dělají?“ nenechá se odbýt. „Protože nás nemají rádi.“ „A proč…?“ I na prostou otázku je někdy těžké najít prostou odpověď.

Dívám se na Facebook a mám pocit, že se brodím bahnem zloby, zášti a negace, slušnost se stává cizím pojmem, virtuální svět, v němž si každý může nasadit fiktivní masku, dává různým individuím křídla a odvahu, jež jim v reálném životě chybí. Modli se za Paříž, vykřikují jedni. A proč se nemodlíš za Bejrút, tam taky teroristi zavraždili spoustu civilistů, ale koho to zajímá? Indonésie je v plamenech! Právě zažíváme největší ekologickou katastrofu 21. století, lidi jsou v pekle, živočišné druhy vymírají, proč se média tváří, že je to okrajová zpráva? Nechci zápolit o nejkatastrofálnější katastrofu. Odhlašuji se.

A modlím se. Kéž bychom jako lidstvo nepřišli o srdce a o rozum. Nejlépe to vystihl filmový Švejk, když pod palbou děl pravil: „Co blázníte, vždyť jsou tady lidi!“ Svatá pravda.

Mějte krásný advent a nedovolte nikomu a ničemu, aby vám ho pokazil.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 11/2015

Editorial 11/2015

Přejít na kompletní obsah Koktejlu 11/2015

Příběhy dušičkové

Když jsem byla malá, ráda jsem podnikala výlety se strejdou Pavlem. Byl originál, což se projevovalo i tím, že jsme v rámci našich vycházek několikrát zabrousili také na hřbitov. U hrobů jsme zapalovali svíčky, kytkám doplňovali vodu a tu a tam oprášili zanedbaný náhrobek za laskavého přihlížení nebožtíků z černobílých fotografií. Naše dušičkové výpravy se mi silně vtiskly do paměti. Nevím, jestli ze strejdovy strany šlo o pokus, jak dítě v praxi seznámit s lidskou smrtelností, řadu věcí jsem si ale začala uvědomovat… Hřbitov pro mě byl místem ticha, kde odpočívají babičky, dědové a pradědové a my je tam chodíme navštěvovat a postarat se o jejich příbytek. Později pro mě hřbitov představoval unikátní sbírku lidských příběhů, z nichž mnohé by neměly být zapomenuty. Pokud se tak stane, je to selhání smrtelníků. Pro zajímavost, třetinu uren si v České republice nikdo nevyzvedne, což je fakt, který šokoval naše sousedy z katolického Polska. Znamená to snad, že nemáme rádi naše předky nebo to odráží postoj českého neznaboha, pro kterého lidská pouť kremací končí? Na Taiwanu jsem viděla pragmatický přístup k posmrtnému životu. Pozůstalí nakupují papírové miniaturky běžného zboží jako jsou pračky, mikrovlnky a podobně a ty pak v chrámech spálí a tímto způsobem je pošlou nebožtíkům, aby na druhém břehu nestrádali. Pálí se i papírové peníze. Jak se dočtete v tomto čísle, ve Vietnamu také na předcích nešetří, vidět to můžete na hřbitově, který je přehlídkou okázalosti a uměleckých výstřelků, zároveň je zajímavou architektonickou studií. Nepostarat se o nebožtíka je ve vietnamské kultuře považováno za nestoudné. My jsme se v rámci našeho dušičkového tématu vypravili na bohnický hřbitov, jestli jste se dosud nebáli, vězte, že začít věřit na duchy, není obtížné.

Mějte krásný listopad špatnému počasí navzdory,

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 10/2015

Editorial 10/2015

Přejít na články z Koktejlu 10/2015

Útěk do divočiny

Každé mrazivé ráno nastartoval Mike svou loď, abychom se plavili krajinou ticha. Divočinou, kde člověk není pánem a kde mu od nepaměti jen pokora a zdravý rozum pomáhají přežít. Do té doby jsem nevěděla, jak moc mám ticho ráda. Žádná zbytečná slova. Cítím, jak mi z hlavy mizí myšlenky, které ji dosud zaměstnávaly, a duše ožívá. Vaše pravé JÁ. Pod nánosy každodenních starostí jako kdybyste na něj zapomněli. Tady na Aljašce, na ostrově Kodiak, kde si medvědi dávají dobrou noc, o něm ale víte a máte na něj čas. Čtrnáct dní bez mobilu a internetu, zmizet z virtuální reality do skutečného světa, kde přežití nesouvisí s počtem liků na vašem profilu.

„Ježišmarjá!“ vykřiknu. Někdy by se člověk neměl ohlížet. Kdybych to neudělala, neviděla bych grizzlyho, který si jen několik metrů od nás škrábal svůj hnědý hřbet o kmen stromu. Celou dobu byl poblíž. Na Aljašce jsem pochopila, že divočina vám neodhalí to, co nechce, a to, že jste slepí, i když vidíte. V tom šoku jsem zapomněla na všechna pravidla, která je vhodné dodržovat při kontaktu s touto šelmou, jak nás instruoval průvodce. Hlavně neutíkat a nepanikařit! V případě, že se ocitnete v blízkosti huňatého obra, je ale snadné a krajně nebezpečné na teorii zapomenout. Chvílemi jsem si připadala jako v Jurském parku, některé přírodní scenerie působily apokalypticky. Reálný svět a reálné prožitky. Každá chvíle tady měla svůj smysl. Odjíždíme. Zapnula jsem si mobil. Píp. Píp. Valí se na mě vzkazy, úkoly… Část mých myšlenek ale stále pluje krajinou ticha, k blízkým setkáním s tvory, kteří umějí být neviditelní.

Přeji vám krásný říjen, s očima a srdcem otevřeným,

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group