ikoktejl

Koktejl
Tag: Koktejl Nalezeno 65 výsledků.
Tag: Koktejl Řazení

Editorial 2/2018

Editorial 2/2018

Přejít na články z Koktejlu 2/2018

Na cestě

Mám ráda ticho. Chvíli, kdy roztěkané myšlenky usednou a tělo přestane mít nutkavou touhu být jinde než tady a teď. Mám těžké kilometry v nohách a v hlavě lehko. Srdce bije jako o závod a oči se kochají patagonskou pampou. Je paradoxem, že tato pro lidské osídlení nehostinná krajina si zaslouží veškeré patetické přívlastky jako čarokrásná, dech beroucí, magická. Jaká první slova asi měl na jazyku Fernão de Magalhães, potom co proplul divokými vodami a jako první Evropan stanul u břehů dnešní jižní Patagonie? „El cóndor pasa,“ vyruší mě z rozjímání ranger národního parku a prstem ukáže nahoru na krále andské oblohy. Jako duch si plachtí na svých obrovských křídlech nad krajinou a vyhlíží, kde se mu naskytne hostina. Plazím se do kopce, kde pod skalním převisem nechali své stopy první lidé, kteří tuto nevyzpytatelnou krajinu obývali. Jejich skalní kresby jsou cestou ke kořenům člověka, jehož život tady nebyl zadarmo.

V Punta Arenas se dívám přes Magellanův průliv a v dáli vidím kousky Ohňové země. Tierra del Fuego. Jakoby dál už nic nebylo. Stojím před branami pekla nebo ráje? Zase ta nutkavá touha. Ne, tady a teď, ale dál.

Přeji vám mnoho cestovatelské inspirace s novým číslem Koktejlu.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 1/2018

Editorial 1/2018

Přejít na články z Koktejlu 1/2018

RESTART 2018

Leden by se mohl jmenovat „měsíc nových začátků“. Vybízí k naplnění novoročních předsevzetí, k ledu je nepošle jen ten, kdo neztrácí víru v sebe. Každý rok věří, že to dokáže. Zvítězit sám nad sebou, nad svými slabostmi, což je boj z nejtěžších. Každý leden praskají posilovny ve švech. Připomínka bramborového salátu s majonézou (plnotučnou), vanilkových rohlíčků a smažených brambůrků u televize (když těch pohádek je tolik) dokážou se svědomím pohnout. Nově příchozím hříšníkům říkají v posilovně „ledňáčci“, do února vydrží jen ti, kteří slib sobě samým mysleli vážně. Ti, kdo svůj boj vzdají bez boje nebo ho odsunou na příští rok (mohlo by to jít snáz) se mohou cítit frustrovaně. Novoroční předsevzetí by ale měla být příslibem naděje. Nechat za sebou závaží z minulého roku, zbavit se kil, dluhů nebo myšlenek brzdících náš životní restart. „Všechno je ve vaší hlavě.“ Věta, která se objevuje ve všech knihách, radících jak dosáhnout blaženosti každého dne v roce. Ladislav Zibura vykročil jako středověký poutník od prahu svého domova a šel, až došel do Říma. Zjistil, že chůze má svůj neopakovatelný půvab, že může ujít tisíce kilometrů, což ho naplňuje absolutní svobodou a tím, co považuje za nejvíce obohacující – setkáváním s lidmi. Inspirativní příběh muže, který „prostě vykročil“, najdete v tomto čísle.

Co člověka naplňuje štěstím, zaměstnává vědce z Harvardu již 75 let, po tu dobu monitorovali životy 724 lidí. Jednu skupinu tvořili absolventi Harvardovy univerzity, a druhá měla zástupce z nejchudších oblastí Bostonu. Účastníci studie prošli zdravotními testy, pohovory, rozhovory se vedly i s lidmi z jejich blízkého okolí. Výsledek? Nebyl nikterak šokující, klíčem ke štěstí jsou zdravé vztahy. Tak prosté to je.

V době sociálních sítí je ale těžké odlišovat realitu od virtuální mlhoviny. Jsou „přátelé“ přátelé? To bychom si mohli dát jako kolektivní předsevzetí pro rok 2018: pěstujme opravdová přátelství, jejichž síla není měřena počtem liků, ale počtem objetí.

Přeji šťastné vykročení do nového roku,

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 12/2017

Editorial 12/2017

Přejít na články z Koktejlu 12/2017

Dýchat dobro

Sál je zaplněný do posledního místečka. Převažují v něm Afroameričané, kteří se pro tuto událost maximálně vyfintili včetně ratolestí. Ve vzduchu visí atmosféra velkého očekávání, že se něco bude dít. Napětí rozetne hlas jako břitva, který by mohl klidně patřit Mariah Carey nebo Whitney Houston. Z publika se ozývá nadšený aplaus. Někteří zpívají, tančí a vzývají boha. Vypadají jako posedlí. Posedlí dobrem. Místo vzduchu jako bychom najednou vdechovali esenci laskavosti, úsměvů, tolerance a vzájemného respektu. Pastor nás vyzývá, abychom se otočili, pozdravili se a objali svého souseda. Otevřeli svá srdce. Na malý okamžik mám pocit, že se může dít něco tak utopického, jako je láska mezi všemi lidskými bytostmi navzdory jejich vyznání, barvě pleti, pohlaví a dalším mnoha odlišnostem, jež nás dělají jedinečnými. Gospelová bohoslužba v Harlemu pro mě byla vrcholným zážitkem, který jsem si odvezla z New Yorku, a to nejsem věřící.

Prosincové téma jsme věnovali síle, bez níž nelze zvládnout životní zkoušky. Ať už pramen své energie čerpáte v kostele, v přírodě či jinde, přeji vám, aby nikdy nevyschl.

Užijte si rok 2018 v plné síle.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

Editorial 11/2017

Editorial 11/2017

Přejít na články z Koktejlu 11/2017

Zdivočelá země

Víme o sobě. Já a srna. Oblíbila si okolí naší chaty, kde to má z nějakého důvodu stejně ráda jako já. Často tuhle štíhlonohou krasavici proklínám. To když se lopotím na zahradě, pleju, sázím a těším se na rozkvetlé plody své práce, na všechny ty růže, jiřiny a zvonky… Jenže sotva se objeví květy, ukáže se i srna a jejich ozdoby je bez milosti zbaví. A pak je tu pan krtek. Nevím, proč si vybral svůj podzemní obývák na tom jediném místě na zahradě, kde jsem se rozhodla mít květinový záhon. Letos už mi svitla jiskřička naděje, že se odstěhoval, ale nikoliv, vypadá to na trvalého rezidenta. A když se náhodou stane, že na mém bývalém květinovém záhoně něco zbyde, nastoupí slimáci a zůstane po nich jen oslizlá stopa. Jenže pak začne pršet a člověk jen zírá, kolik vyleze dalších sousedů. Bydlí u nás i slepýši a žáby. Sem tam se objeví plachý mlok skvrnitý, který na trávě svítí jako diamant. Jak mě upozornila pětiletá dcera, musím si dávat při sekání trávy pozor, abych tyhle tvorečky neporanila. Je to jako na houpačce. Nemám radost, když se divočáci rozvalí na trávníku a nechají po sobě spoušť. A mám radost, když vidím srnu s mládětem  schovanou ve vysoké trávě, kde se cítí bezpečně.

Pochopila jsem jedno, že zahrada nepatří mně, jsem tam jen v laskavém pronájmu. Rezignací na krtince, rozrytou trávu a oholenou zeleň jsem se osvobodila. Příroda tu není pro nás, to my jsme její součástí. Téma tohoto čísla je věnováno džungli. Dobrá zpráva, na Zemi je stále místo, které by mohlo být předobrazem ráje – gabonský prales. Kéž bychom k němu přistoupili jako k pokladnici, která se nesmí vykrást, ale uchovat jako klenot pro další pokolení. 

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 10/2017

Editorial 10/2017

Přejít na články z Koktejl 10/2017

Nohama na zemi a hlavou v oblacích

Granado, ty město prastarých krás,tvoje kouzlo lákalo staletí a vábí mne zas,píseň tvá dnes jako dřív nás svádí,píseň tvou již dávno v duši mám,zas slyším jásat a hrát.

Naskakujeme mi v hlavě text známé písně, zatímco se proplétám uličkami, jež mě dovedou k pevnosti Alhambra (arabský výraz pro červenou), krásné připomínky z dob, kdy Andalusie patřila maurským vládcům. Nejhezčí pohled na „Rudý hrad“ je z vrcholku Albaicín, na vyhlídce se tlačí turisté toužící ukořistit ty nejlepší záběry středověkého komplexu paláců a pevností. Do štěbetání ve všech možných jazycích se linou libé tóny kytary. To hraje parta hippíků v naději, že návštěvníci rozněžnělí pohledem na dokonalé lidské dílo upustí nějaký ten chlup a podpoří tak jejich svobodomyslnou životní pouť. Granada je sice střediskem ekonomicky nejchudší provincie Španělska, její energie je ovšem k nezaplacení. Ve čtvrti Sacromonte se mi zrychluje tep. V této části města tradičně obývané španělskými gitanos se vám dostane životního zážitku. Podupávání, zpěv a kastaněty… Flamenco na vás dolehne v plné síle. Opouštím jeskyni, kde představení probíhalo, venku se zatím spustil prudký liják. Sundavám si boty. Je příjemné dotýkat se nohama země a přitom mít hlavu v oblacích. Srdce ale běží jako o závod. Lovím v paměti, jak že ta oslavná píseň o Granadě pokračuje…

Jsi krásná, když měsíc se prochází nocí, Granado,jsi krásná jak dívka, jež houpá se v bocích, Granado,noc utápí se v číši a kytary slyší, kdo vášeň chce znát.

V tomto čísle najdete reportáž z vášnivé Andalusie a další inspirativní čtení na dlouhé podzimní večery.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 9/2017

Editorial 9/2017

Přejít na články z Koktejlu 9/2017

Za poklady blízkými i vzdálenými

Měsíc obklopený hvězdami osvětluje i zemi pod mýma nohama. Kam oko dohlédne, vine se jen písečný koberec, který jako by nikde nezačínal a nikde nekončil. Magickou chvíli podkresluje zpěv beduínů. Jak může panovat život a radost na tak zdánlivě nehostinném místě? V egyptské poušti se mi vybavuje úryvek z románu Alchymista o cestě španělského pastýře za zakopaným pokladem. Paulo Coelho, jenž se nechal inspirovat středověkou arabskou sbírkou pohádek Tisíc a jedna noc, ve svém nejslavnějším díle píše:„Ukaž mi život v poušti,“ řekl Alchymista. Jen ten, kdo najde život, může nalézat poklady. Vydali se po písčinách ještě ozařováni měsícem. – Nevím, jestli se mi podaří najít život v poušti, – dumal Santiago, – ještě se tu nevyznám. Nejraději by se otočil a řekl to Alchymistovi, ale měl z něho strach. Dojeli ke kamenitému místu, kde předtím uviděl krahujce; teď tu panovalo jen ticho a vítr. „Neumím najít v poušti život,“ řekl Santiago. „Vím, že tu je, ale najít jej neumím.“ „Život přitahuje život, odpověděl Alchymista.“

Pro Tuaregy, jeden z berberských národů, je poušť jediným dobrým místem k životu. Symbolem svobody, která pro ně představuje nejvyšší hodnotu. O majetek nestojí. Chtějí vlastnit jen to, co se vejde na hřbet velblouda. Kritické sucho ale dohnalo i tyto svobodomyslné kočovníky, aby se usadili v oázách a pěstovali datlové palmy. V tomto čísle najdete reportáž od Jitky Soukopové, odbornice na pravěké saharské umění z alžírského Djanet, kde se pod navátým pískem ukrývají archeologické poklady světového významu.

A našel svůj poklad i Coelhův pastýř? „Povedu tě pouští, řekl Alchymista.“ „Chci zůstat v oáze,“ namítl Santiago. „Už jsem našel Fátimu. Ta je pro mě cennější než poklad…

Možná ale pastýř přece jen oázu opustil a nechal se vést k naplnění svého osobního příběhu mezi zrnky písku.

Přeji hodně štěstí na vaší cestě za poklady,

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

Editorial 7-8/2017

Editorial 7-8/2017

Přejít na články z Koktejlu 7-8/2017

Mýdlová radost

Slunce se ztrácí za obzorem a na Tenerife, v turistickém kotlíku plném národností, je tato chvíle příslibem dlouhé noci naplněné veselím. Na promenádě posedávají Afričanky v barevných šatech, tyto ženy původem ze Senegalu svými hbitými prsty splétají titěrné copánky, jimž mnohé návštěvnice ostrova nemohou odolat. Hlouček dětí pozoruje pouliční umělce. Bublináři dávají capartům do rukou jednoduché náčiní, aby samy vytvořily tuhle prchavou krásu. Nohama čvachtají v mydlinkové směsi a smějí se na celé kolo. Místo zaplavila čirá radost. Když bublinářka dává dítěti instrukce, jak na to, slyším v její angličtině slovanský akcent. Že by Slovenka? Ptám se a dozvídám se, že je z České republiky, vysokoškolská studentka, momentálně „on the road“. Představuje mi svého španělského přítele a chlapíka, s nímž se během svého kanárského dobrodružství seznámili, a který je přizval k bublinaření. Jsou tady tři týdny, kam pojedou dál? To se uvidí. Jejich život je otevřená kniha.

Téma letního vydání magazínu Koktejl jsme věnovali fenoménu 21. století. Digitálnímu nomádství. Co si pod tím představit? Jednoduchou věc: nežijeme proto, abychom jen pracovali, ale pracujeme tak, abychom mohli naplno žít. Mít radost z toho, co je tady a teď a třeba úplně nevědět, co bude zítra. Nechat vesmír dělat svoji práci a nechat se překvapit. Novými lidmi, zážitky a zkušenostmi. Digitální nomád je doma kdekoliv a kanceláří mu díky sofistikovaným technologiím může být celý svět. Jistě, tímto způsobem nelze vykonávat každou profesi. Pokud si ale odstraníme bloky v hlavě, proč to nelze, zjistíme, že možná nejtěžší je rozhodnout se, že takto opravdu chceme žít. V tomto čísle najdete inspirativní příběhy lidí, kteří se po cestě moderního kočovníka již vydali.

Spolu s redakcí vám přeji krásné letní dny nabité pozitivní energií.

PS: Víte, že na Tenerife je kromě nejvyšší hory Španělska také vavřínový prales, kde si mezi několikametrovými kapradinami budete připadat jako na expedici do pravěku? Reportáž najdete v tomto čísle.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

Editorial 6/2017

Editorial 6/2017

Přejít na kompletní přehled článků v čísle

Manuál po život

Pestrobarevné vlaječky jsou zavěšené na zdi. Na každém praporku je vepsána moudrost a k ní domalovaný obrázek. Zastavím se a čtu, z řetězu slov si skládám vlastní životní desatero.

Žij naplno, jako v ráji na zemi. Dívej se, pravda je vidět z mnoha úhlů pohledu. Užívej si, co děláš, dělej rád. Vytvářej pro radost z tvoření. Prožívej krásu přítomnosti. Žij svůj sen, pro který ses narodil. Zpívej, jako by tě nikdo neposlouchal. Naslouchej, abys víc věděl a rozuměl. Miluj v dobrém i zlém. Směj se, až tě budou bolet tváře.

Do místnosti se přikradl zvonivý smích. Myšlenky tížící mou hlavu odehnal do kouta. Po chvíli se objevují usměvavé tváře, vidím čirou radost ze života. Právě z téhle chvíle, kdy jsme na světě. Jsem snad v buddhistickém chrámu? Nikoliv. Byli to mniši, kteří rozvěsili vlaječky vědění tak, aby je žádný návštěvník nemohl minout? Ne. Jsem v mateřské školce a utvrzuji se v myšlence, že jsme to my, kdo by se měl učit od dětí. Prázdniny před námi jsou ideální příležitostí k zábavě i k naslouchání. Užijte si léta naplno až tam, kam vás vaše cesty dovedou.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 5/2017

Editorial 5/2017

Přejít na články z Koktejlu 5/2017

Cesty příběhů a příběhy cest

Na cestách se stane ledacos. Můžete někoho potkat nebo si někdo či něco najde vás. Inspirace, myšlenka, poznání… Mě si takto chytil nápis na pamětní desce v Kyjovském údolí, kde bylo napsáno: „Koho neosloví láska k domovu, kdo necítí se být jí posílen, kdo pro ni v srdci nemá prostoru, zdá se mi Bohem opuštěn.“ Až později jsem zjistila, že tato krásná slova jsou spojena s tragickým příběhem bratří Bienertových, vzdělaných sudetských Němců, které kromě sourozeneckého pouta pojila láska k turistice a Šluknovsku. Po druhé světové válce směl v Čechách zůstat jen František a Eduard byl vypovězen. Osudu se ale vzepřel, z transportu uprchl a léta se skrýval na půdě svého domu, kde žil spolu s bratrem a sestrou. Upnul se k četbě a studiu vlastivědných knih, své znalosti pak předával bratrovi, který vedl turistický kroužek. Další osudová rána tentokrát kladivem přišla 16. září 1990, kdy bratry brutálně zavraždil recidivista. Cesta se uzavřela, ale odkaz bratrů Bienertových přetrval.

Cesty jsou protkány příběhy. Mohou být klikaté, rovné, příkré nebo vůbec nemusejí být. Prozatím. V Himálajích se k nevoli mnohých pravověrných cestovatelů nyní budují cesty i tam, kde by vůbec neměly být, protože s komfortem dostupnosti zmizí kouzlo zapomenutého ráje. Světa, do něhož prcháme, abychom si od vymožeností civilizace oddychli, ale jen na chvíli, protože pak se vrátíme zpět ke svým iPhonům, pračkám a mikrovlnkám. Ke všem těm věcem, které dělají náš život tady tak pohodlný. Každý si ale chce život ulehčit včetně obyvatel Himálaje a my to musíme přijmout, protože na této cestě nejsme sami (reportáž o proměnách himálajských cest od Ivana Breziny si přečtete v tomto čísle).

Mějte oči a srdce otevřené nejen na cestách.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

Editorial 4/2017

Editorial 4/2017

Přejít na články z Koktejlu 4/2017

Čtvrtstoletí magazínu KOKTEJL

Slavíme narozeniny. Koktejlu je krásných pětadvacet let, kdy už ví něco o životě, ale ještě nepřišel o své sny bez hranic. Když v dubnu roku 1992 vyšlo první číslo, bylo to ještě nedochůdče na novinovém papíře, ale s obrovskou vůlí k životu. Jen největší optimista by si tehdy vsadil, že vyroste v jeden z nejvýznamnějších geografických magazínů v zemi s tisíci čtenářů a předplatitelů. V roce 1992 se vůbec děly věci. Například byla odeslána první textová zpráva. Dvaadvacetiletý Neil Papworth ji poslal přes mobilní síť řediteli Vodafone Richardovi Jarvisovi. Obsah zněl prostě: Merry Christmas. Toho roku se díky nikotinovým náplastem ulevilo kuřákům i jejich okolí. Mohli si je poprvé nalepit na lékařský předpis. Třináctého února u nás došlo k budoucí informační revoluci, o níž měli tušení zatím jen akademici. Toho dne se Česká a Slovenská federativní republika připojila k internetu. Haleluja.

Během čtvrt století se udály velké i menší zázraky. Některé pronikly do našich životů a neodmyslitelně se v nich zabydlely. Magazín Koktejl jde s vámi po té objevné cestě a věřím, že ještě dlouhý kus naplněný poznáváním planety Země se vine před námi.

Užijte si jaro všemi smysly,

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

Editorial 3/2017

Editorial 3/2017

Přejít na články z Koktejlu 3/2017

Babička po japonsku

Tento editorial píšu v únoru, jeden den před svatým Valentýnem. Z reklam se valí láskyplné pohledy zamilovaných, ze schránky na mě vypadly letáky se slevovými akcemi. Tentokrát opravdu výhodně mohu nakoupit balení jahod, láhev sektu, puget růží nebo krajkové spodní prádlo. Kup a budeš milován. Ve světě reklamy fungují jednoduchá sdělení, život je ale složitější. Na jedné straně slavíme svátek lásky, propojujeme se s lidmi na sociálních sítích. Maďarský spisovatel Frigyes Karinthy už v roce 1929, tedy dávno před vytvořením Facebooku předpokládal, že potřebujeme jen pět dalších lidí, abychom se spojili s jakýmkoliv člověkem žijícím na Zemi. Dnes máloco vzniká rychleji než online přátelství. Prostřednictvím sofistikovaných komunikačních technologií bychom k sobě měli mít blíž než kdykoliv během lidské historie. Jenže je to jen hra, virtuální klam. 

Pravda je taková, že mnoho lidí trpí pocitem osamělost,i a nejsou to jen staří, odsunutí společností na druhou či třetí kolej, k prázdnému stolu usedá stále vyšší procento mladé generace. V Japonsku si proto vymysleli virtuální babičku. Vlídná a pohostinná dáma žije v městečku Awadži na stejnojmenném ostrově, a jako každá správná babička je excelentní kuchařka. Nabídne vám rýžové kuličky zabalené v mořských řasách, polévku miso s křupavým salátem a drobné rybičky se strouhanou cibulí. Babička je starostlivá. „Vyspal ses dobře?“ ptá se. „Sněz si svou snídani. Ve městě určitě jíš spoustu rychlého občerstvení, viď? Jez hodně čerstvé zeleniny.“ A dodává: „Děda se taky těší, až tě uvidí.“ Protože je to ale jen hra na skutečnost, musíte mít na hlavě připevněný držák a v něm umístěný chytrý mobilní telefon, abyste mohli svoji babičku sledovat ve filmu, a tak zmírnit svůj pocit samoty během stolování. K dosažení maximálně autentického zážitku tvůrci doporučují, aby si uživatelé opravdu uvařili jídlo podle online knížky ostrovních receptů. A pokud by je snad babička omrzela, mohou zvolit virtuální večeři ve společnosti dvaceti šťastných přátel a příbuzných. Bylo by to geniální, nebýt to tak smutné, protože skutečnou babičku, dědu, mámu, tátu, sestru, bratra a přátele nelze nahradit. Každý jsme totiž někým a něčím někomu na některém místě naší planety.

Krásný březen ve společnosti těch, které máte rádi, a kteří mají rádi vás.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

Editorial 2/2017

Editorial 2/2017

Přejít na články z Koktejlu 2/2017

Společné kořeny

Projíždím zasněženou krajinou Českého středohoří. Dokonalá zimní pohádka v režii přírody. Vrcholky pod sněhovou peřinou připomínají bábovky, které někdo ledabyle poházel na severu Čech. Unikátní scenerie tvořená vyhaslými sopkami. Pohled, který se mi naskytne při každém návratu domů, kam se cesta vine tímto magickým prostorem. Německý přírodovědec Alexander von Humboldt v roce 1819 označil výhled z Milešovky (836,5 m n. m.), nejvyššího vrcholu Českého středohoří, za třetí nejkrásnější na světě. Pravidelně se sem vracel a provázel tudy i pruského krále.

K dominantám zdejší vulkanické krajiny patří také vrch Bořeň, přestože nepatří k nejvyšším, je považován za nejskalnatější samostatně stojící vrch České republiky. Silueta hory může připomínat lva, mamuta či dokonce hlavu obra, záleží, z jaké strany na ni hledíte. I ona má svou legendu. Bořena, manželka knížete Kroka, po jeho smrti bloudila krajem, až uviděla v dáli vysokou skálu. Vystoupila na její vrchol, pohlédla dolů a uzřela Krokovu hlavu zvedající se z řeky. Vrhla se ze skály dolů, ale místo manželovy náruče našla smrt. Od té doby hora nese její jméno.

V americkém Wyomingu mají také svoji „Bořeň“, proslulou Devils Tower, kde nechal Steven Spielberg ve svém filmu Blízká setkání třetího druhu přistát mimozemšťany. Hora připomíná skalnatý pařez, jenž zůstal na zemi po gigantickém stromě. Je pro indiány posvátným místem opředeným mnoha legendami. Geologové diskutují nad hypotézami o jejím vzniku před padesáti miliony let. Na kloub této záhadě nakonec přišli čeští vědci pomocí originálního geologického experimentu podpořeného výzkumem české hory Bořeň, která, světe div se, je své americké sestře podobná nejen svým tvarem, ale také vznikem (reportáž najdete v tomto čísle).

Vše souvisí se vším. Vše je propojeno. Příběhy lidí i hor.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

Editorial 1/2017

Editorial 1/2017

Přejít na články z Koktejlu 1/2017

V roce kohoutím

Podle čínského kalendáře vstupujeme do roku ohnivého Kohouta. Rok 2017 pod vládou hlasatele úsvitu se má nést v duchu vítězství a úspěchu, dojdeme k nim ale jen svou pílí, trpělivostí a tvrdou prací. Protože kohout má statečné srdce, můžeme se těšit na nové výzvy osudu. V čase kohoutího panování rezonují tyto myšlenky: Nezapomínejte, že dobré mravy nikdy nevyjdou z módy. Uděláte-li malý krok dozadu, uvidíte, že moře i obloha jsou nekonečné.

Při sledování zpráv, kdy se na nás odevšad valí nespočet negativních informací, je obtížné nepropadat marnosti. Co mohu změnit já, malá kapka v rozbouřeném moři? Mnoho, máme-li své srdce a mysl otevřené. Minulý rok jsem na nádraží čekala na vlak se skauty, aby mi rozsvítili svíčku světlem dovezeným z Betléma. Rozsvítila jsem další svíce a rozvezla je přátelům. Cítila jsem opravdového ducha Vánoc, symbolické světlo naděje. Rozzářit něčí den je v moci každého z nás a to nejen v čase adventním.

Spolu s kolegy z redakce vám přeji vydařený nový rok. Budeme se maximálně snažit, aby magazín Koktejl pro vás byl i nadále zdrojem inspirace a poznání.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 12/2016

Editorial 12/2016

Přejít na články z Koktejlu 12/2016

Strážní andělé nás potřebují

Je hezké najít ve schránce dopis. Škoda, že ve zrychlené době jim věnuje svůj čas už jen málokdo, a tak schránku plní složenky, faktury a letáky se super slevami. Ty si svou cestu vždycky najdou. Před pár dny ke mně dorazila objemná obálka, už jsem ji chtěla vyhodit v domnění, že jde o předvánoční marketingovou akci, ale neudělala jsem to. Otevřela jsem ji a začetla se do příběhů lidí investujících svůj život do pomoci lidem tam, kde je jich nejvíce třeba. Strážní andělé v akci, kteří ale nemohou dělat zázraky bez léků, očkovacích látek a nezbytné zdravotní péče. Černý puntík o velikosti většího knoflíku vyobrazený v dopise měl děsivé sdělení: tudy by extrémně podvyživené dítko protáhlo ruku. Pravda občas bolí a tohle byl ten případ. Nemohu změnit svět, ale svým darem dokážu někomu změnit život, a to není málo.

Dcera už má napsaný dopis Ježíškovi, a tak i já musím napsat své přání, snad svého adresáta najde:Milý Ježíšku, nevím, jestli mi to můžeš splnit, protože je mi jasné, že toho máš nad hlavu. Přeju si, aby české časy hojnosti trvaly co nejdéle a otiskly se nejen do materiálních radostí, ale i do mezilidských vztahů. Potřebujeme co nejvíce slušnosti a porozumění. Protože jak známo, láska je jediná hodnota, která se dělením násobí. Tak na nás prosím nešetři.

Přeji vám krásné Vánoce a vymazlený rok 2017

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

Editorial 11/2016

Editorial 11/2016

Přejít na články z Koktejlu 11/2016

Poslední večeře

Sedím u dlouhého kamenného stolu, jehož se dotýkaly mnohé ruce přede mnou. Pomáhaly jíst, gestikulovat, utírat slzy od smíchu i neštěstí… Kdyby tak tento němý svědek minulosti mohl vyprávět příběh rodiny, jež ho stvořila, aby jim i v nouzi nejvyšší dal pocit naděje a sounáležitosti. Sytý sotva uvěří bídě, obzvláště zde, v jihošvýcarském kantonu Ticino, který je vydařeným spojením švýcarské preciznosti a italské dolce vity. Ještě před dvěma sty lety měl zdejší život trpkou příchuť. Pro nejednu rodinu byl každodenním bojem o holou existenci. I malé děti musely tvrdě pracovat. Chlapci se vydávali pěšky do Itálie, aby si přivydělali jako kominíci a vylepšili rodinný rozpočet. A tak se u dlouhého kamenného stolu nad hrncem polenty spřádaly sny o lepší budoucnosti. Vize se začala zhmotňovat v roce 1849, kdy v Kalifornii propukla zlatá horečka. Pro stovky a později tisíce ticinských mužů to byla šance dostat se ven z hladové pasti, cesta k zaopatření členů rodiny.

Grotto America ve vesničce Ponte Brolla je dnes restaurace s pověstným geniem loci, který neutváří jen kouzelné prostředí plné zeleně, šumění řeky Maggia či výtečná kuchyně. Je to jeho minulost, na níž jsou nám vzpomínkou kamenné stoly, u nichž se rodiny scházely na poslední večeři. Poslední společné jídlo před odjezdem do Ženevy, kde se nalodili většinou jen muži a vyrazili daleko od domova, naplnit svůj americký sen. Pracovali na farmách, dojili krávy, pěstovali víno. Ne všichni zbohatli, některým ale štěstí přálo. Grotto America byla pojmenována jako připomínka na exodus obyvatel Ticina do Spojených států. Dnes zase jiní klepou na jejich dveře a hledají lepší život tam, kde ho jejich předci opustili. Historie se opakuje. Bez ohledu na dobu všichni hledáme to stejné. Dobře žít.

Přeji vám krásný a ničím nezkažený listopad,

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 10/2016

Editorial 10/2016

Přejít na články z Koktejlu 10/2016

Kudy chodí múzy

Nasadit si toulavé boty a vyrazit do světa, který je daleko za českými humny, je obohacující zkušenost. Zážitek utvářející naše další životní kroky a postoje k odlišnostem všeho druhu. V zahraničí jsme jako houby nasávající každičký detail, zajímavost, odchylku od našich běžných životů. Cestování je nejlepší investicí do urovnání si vlastních hodnot, vidět reálnou chudobu znamená vážit si teplého oběda, tekoucí sprchy a topení, které si zapnu, kdy chci. Koho by napadlo, že je to luxus? Je. Važme si těch darů, byť si na ně vyděláváme svou prací.

Ve svých zajetých domácích kolejích jako bychom měli klapky na očích. Nevidíme, protože se nedíváme. Neslyšíme, protože neposloucháme. Procházím Lázeňskou uličkou v Teplicích a v uších mi zní slavná Devátá symfonie. Není to náhoda. V roce 1811 časně ráno vjel do lázeňského města dostavník z Vídně. Vezl muže menší postavy a mohutných kadeří, jenž se do knihy hostů zapsal jako Ludwig van Beethoven. Během několika týdnů svého lázeňského pobytu vytvořil první skicu Deváté symfonie, převratného díla v dějinách hudby. Jak se svěřil ve své korespondenci, Teplice mu vnesly lehkost a chuť do života. „To, k čemu mě ve Vídni chtěl kníže marně donutit násilím – hrát na přání k potěše jiných, zde rád a hojně rozdávám.“

Až budete sedět v teplické kavárně na severu Čech a ukusovat sladkou oplatku, vzpomeňte na mistra, jenž se držel zásady „Nulla dies sine linea“ – ani dne bez čárky. Múzy chodí kolem a někdy je potkáte i nečekaně blízko.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 9/2016

Editorial 9/2016

Přejít  na články z Koktejlu 9/2016

Mezi námi sousedy

„A proč vy nás nemáte rádi?“ ptá se mě bez obalu polská novinářka během oběda. „Nemyslím, že bychom vás neměli rádi, spíš jsme si ještě nedali tu práci, abychom pronikli do polské duše, což nelze bez toho, aniž bychom poznali vaši zemi,“ snažím se o česko-polskou diplomacii. V duchu si ale říkám, že sama bych svým know-how o Polsku uchvátit nemohla.

„My vám závidíme tu pohodu, jak nic neřešíte. Berete život s nadhledem, to my neumíme,“ pokračuje Ania ve své analýze. My Češi prý máme humor jako obranu. Když si vybavím vtipy, které mi chodily na mobil v době povodní, musím dát Polákům za pravdu. Asi je to náš mnohdy morbidní způsob, jak ustát životní zkoušky.

Před patnácti lety jsem byla v Polsku poprvé. Ve Varšavě. Bydlela jsem ve čtvrti Praga, na níž bylo hezké jen její jméno. Depresivní atmosféru navíc umocňovalo počasí, město jako by někdo přikryl šedou dekou a pár dní ji nechtěl odhrnout. Dnes je Praga čtvrtí umělců, kteří v bývalých továrnách otevřeli své galerie, kluby, kreativní dílny. Místo se našlo i pro kina a koncertní sály. Varšavská Praha, kdysi nepěkná a nevlídná se stala trendy místem, kam se jezdí za kulturou. Mám chuť se tam znovu vypravit, byť bych před lety přísahala opačně.

Náš spolupracovník Libor Budinský Polsko projel a připravil pro Koktejl inspirativní reportáž o našem sousedovi, kterého jako cestovatelé zanedbáváme. Naše škoda, protože tahle země zraje jako víno.

Pohodové cestování a šťastné návraty vám přeje,

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 5/2016

Editorial 5/2016

Přejít na články z Koktejlu 5/2016

Česká nit

V New Yorku nastupuji do výtahu a rychlým tempem se vydávám do xtého patra mrakodrapu. Ve výškách si nelibuji, ale někdy je třeba uzemnit své fobie. „Za chvíli už musíme narazit na nebe,“ neodpouštím si poznámku, kterou šeptám kamarádce stojící opodál. Ve výtahu s námi jedou další čtyři lidé. Jeden z nich s americkým výrazem věčně spokojeného optimisty ke mně přistupuje a povídá: „Hello. Ty z Czech Republic. Já žít na chvíle v Olomouc. Krásný city. Jako ve fairy tale. V pohádka.“ Načež se ozve italský pár se slovy: „Repubblica Ceca? Sí. Praga. Che bella cittá.“ A začali básnit o Praze a o mostě, který nechal postavit jistý Karel, a než to dořekli, vystoupili jsme v patře, z něhož byl výhled hodný bohů. Z ptačí perspektivy se mi zdá, že se svět zmenšuje a s ním všechny zdánlivě neřešitelné situace. Neony na okolních budovách divoce blikají, jako bychom byli součástí nějakého spektáklu. Je fajn být na chvíli divákem a pozorovat to lidské hemžení pod námi. Kam se všichni ženeme a proč? Je čas vrátit se na zem. Výtah nás rychlým tempem veze dolů. Italové zatím prohledávají fotografie ve svém mobilu. Žena jménem Chiara mi vítězoslavně ukazuje snímek, kde stojí na Karlově mostě. „Ponte Carlo. Che bello.“ A s tím jsme se rozloučili.

Karel IV. by byl asi potěšen, jak významnou stopu zanechal a že jeho dílo i dnes spojuje národy, jež na sebe narazí třeba na jiném kontinentě. Letos uplyne 700 let od jeho narození a téma tohoto čísla jsme věnovali především postavě Karla IV., největšího Čecha, jenž by se podle historiků sám Čechem nenazval. Považoval se za otce svých národů a dalo by se říci, že smýšlel jako moderní Evropan.

Karel IV. se narodil 14. května, v máji, čase lásky. Užijte si ho a nezapomeňte na prvomájové políbení.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 4/2016

Editorial 4/2016

Přejít na články z Koktejlu 4/2016

Když nemůžeš, přidej

Jsem v Dolomitech. Horští vůdci naplánovali bella passegiatta. Už bych měla vědět, že člověk nemá věřit horalům, když s úsměvem na rtech slibují procházku. Cílem je horská chata, k níž musíme dojít, či spíše se probrodit mohutnou vrstvou prašanu. Vzpomínám na svoje trekové hole zavřené v komoře. Nohy bořím do stop, které přede mnou nechává polský kolega. Průvodci slibovali krásné počasí. Nelhali. Slunce se mi opírá do zad, nebe je modré jak z reklamy. Funím. Už nemůžu. V duchu si opakuji Zátopkovo heslo: „Když nemůžeš, přidej.“ Snažím se. Přede mnou se pomalu rýsuje střecha refugia. Raduji se zbytečně, to není náš cíl. Ten náš leží výš. Samozřejmě. Nabírám dech a lezu dál. Už jsem skoro tam. Kdyby se sbíraly medaile, moje by byla bronzová, vavříny přede mnou by dostali polští sousedé. Odměna za snahu je sladká. Před chatou se ve sněhu chladí láhve prosecca, které je takovým místním šampaňským. A jak mi bylo řečeno, je dobré ho konzumovat k snídani, obědu i večeři... Na stole je připravena sušená šunka, sýry a další pochutiny. Dolce vita. Italové umí žít zjevně kdekoliv. Se skleničkou šumivého vína si vychutnávám panoramata. Únava se mění v radost. Cestou zpátky je mi hej, Dolomity mě nabily optimismem, probudily k životu.

Životabudiče jsou také tématem tohoto čísla. Někdo se nabíjí kávou, energetickými nápoji nebo dobrým skutkem. Spolehlivým nabíječem je příroda, dokud jí to nezačneme našimi zásahy kazit, a samozřejmě láska.

Přeji vám krásné jaro a hodně sil.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 3/2016

Editorial 3/2016

Přejít na články z Koktejlu 3/2016

Ministryně štěstí

Pokud je štěstí „muška jenom zlatá“, pak se v Dubaji rozhodli, že nic neponechají náhodě a že si ji pěkně chytí do síťky. V rámci vládních reforem vytvořil vládce tohoto pohádkově bohatého emirátu, šejk Mohammed bin Rashid Al Maktoum speciální post ministra štěstí a do funkce jmenoval ženu. Ohood Al Roumi, ředitelka kanceláře premiéra bude vedle této agendy zároveň usilovat o spokojenost občanů. „Národní štěstí není přání. Vládní plány, projekty a programy budou fungovat k jeho dosažení,“ nechal se slyšet osvícený vládce. Že by peníze nakonec opravdu nebyly všechno? Anebo platí, že „štěstí je krásná věc, ale prachy si za něj nekoupíš…“?

Hledání štěstí neboli životního uspokojení je asi denním bojem každého z nás. Kupujeme si knihy obsahující zaručené návody „jak na to“ a nejlépe v co nejkratší časové lhůtě, protože ani se štěstím nelze otálet. A tak nás štěstí často míjí, i když projde kolem, protože si ho nezasloužíme, když primárně nezměníme sebe a svoje postoje ke světu a sobě samým. Na nástěnce v redakci máme pro výstrahu pověšený citát dalajlamy: „Jestliže si myslíš, že všechno je chyba někoho jiného, budeš se hodně trápit. Když si ale uvědomíš, že všechno vychází z tebe, nalezneš obojí, radost i mír.“

A možná, že nejvíc jasno v tom mají děti nezatížené filozofickými pravdami a životními zkušenostmi, které člověku často pokřivují zrcadlo, kdysi poskládané z ideálů. „Co je to maminko štěstí?“ zeptala se mě ani ne čtyřletá dcera poté, co jsme si přečetly pohádku o jeho hledání, které pro hlavního hrdinu dopadlo zaplať bůh dobře. „To je, když jsi moc spokojená,“ odpovídám té zvídavé dušičce. „Jako když jdeme do zoo?“ „Ano, Sofi, třeba když jdeme do zoo,“ přitakávám dceři, které se rozzářily oči a začala jedním dechem chrlit: „Anebo na zmrzlinu, na bruslení, na pohádku, na hřiště, když pečeme cukroví nebo velikonočního beránka…“ A o tom to možná je. Štěstí jsou drobné korálky radostí. Umíte pojmenovat a posbírat ty svoje?

Kdo hledá, ten prý najde. Ať to vyjde i vám.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group