Roční předplatné 499 KčAdolf Born: Díky Habsburkům jsme se stali centrem Evropy
Ptal se Rostislav J. Pech, foto: Martin Dlouhý
Geniální výtvarník, kreslíř, ilustrátor, animátor, katolík, vitální vypravěč, provokatér, moralista a především monarchista. Nehledejte u něj politickou korektnost, ale spíše pořádnou porci humoru. To vše je Adolf Born.
Habsburkové jsou vaším nejoblíbenějším panovnickým rodem. Je náhoda, že jste si oblíbil jednoho z prvních a jednoho z posledních, císaře Rudolfa II. a Františka Josefa I.?Je pravda, že u Rudolfa to není díky tomu, že byl Habsburk. Za jeho vlády, jako za našeho jediného panovníka, se Praha stala mekou umění, a přišli sem umělci jako třeba Arcimboldo. Nebo Rudolf někde objevil obraz od Dürera, koupil ho a nechal dovézt do Prahy. Je ze všech panovníků jediný, u kterého umění jednoznačně hrálo prim. Františka Josefa zase beru proto, že jsme se za něj stali centrem Evropy.
Obsah - Kompletní přehled článků v čísle
Tradiční stavení
Tuhá zimaKdyž panoval v Čechách sníh a mráz
Tichá noc, svatá noc
Každý druh počasí má svůj kódNa Churáňov za básníkem a meteorologem
Boubín známý neznámýZa čarodějem a pytlákem do Boubínského pralesa
Zámek Jablonná ve vánočním kabátu
Svéráz houbaření v ziměNeomezujte sběr hub jen na vrchol podzimní sezony
Pytlácký pitavalBoj o život i osobní zášť
Čas lovu, čas zvěřiny
Vepřové hodyPodle jednoho z výkladu se prosinci dříve říkalo prasinec
Letem Českem
Králická opevněná oblastBunkr, kam oko dohlédne
Krušnohorské 11. záříZa šest minut šlo k zemi 12 bombardérů
Láhve vína za 20 milionůBečov má kromě svatého Maura další poklad
Zimní král369 dní vlády Fridricha Falckého
Moderní lyžníci
Pohoda za sklemUžívejte si relaxování mezi květinami i v zimě
Horká tradiceDříve se lidé nahřívali kouřem
První wellnesFinové se saunují i v parlamentu
Geinus loci židovského ghettaMoravský Kafka i Hitlerův věštec
Zimní zajímavostiSoutěžní kvíz
Živý betlém v NeveklověA dorazí i světlo z Betléma
Světlo, které prozáří tmu…Skauti ho rozvezou do všech stran
Ráj betlémů
Převlékači kabátůPraktická válka barev
Sovice sněžnáPatří do legend Eskymáků i do čarodějnického světa
Liduprázdné JizerkyNazujte sněžnice a objevte klid hor
Tlusťoch fatbikeBajkování na hřebenech Krkonoš
Mistryně leduZákladní vybavení – dva cepíny, mačky a hodně odvahy
Víno s rampouchemProč musejí hrozny nejdříve zmrznout?
PerníkářiMálem zapomenuté řemeslo
Alegorická hádankaRenesanční pětiletka. Záměr či recese?
Luštěte a vyhrajte
Obsah - Kompletní přehled článků v čísle
Vzhůru na St. Georgenberg!Byl praotec Čech Gal nebo Žid?
Václav Cílek: Říp vždycky patřil bohům
Šlápněme do pedálůPo Labské cyklostezce krajinou Českého středohoří
Bitva RogarProžijte svůj vikinský den
Za hrady Otce vlastiAneb nejen po Čechách ve stopách Karla IV.
600 let od upáleníNárodní slavnosti „Jan Hus – Evropan nové doby“
Čapkova StržSvatební dar pro velkého spisovatele a nadšeného zahradníka
Osamělý poutníkKarel Hynek Mácha
Společník na cesty
Šifry, skrýše a hlavolamyZapomeňte na nudné průvodce, budoucnost je CRYPTOTRAIL
Srdcová ferrataVodní brána u Semil
Exotika na MoravěMandloňové sady jsou hustopečskou raritou
Upírka z říše flóry
Netradiční chalupaVětrný mlýn v Ruprechtově se zvláštním mechanismem
Ve městě rekordůMona Lisa z rýže i pyžamo pro obra Koloděje
Zrozené z bouřeV obci Prysk je skryt důkaz přítomnosti vody na Marsu
Tajemná dvířkaJak se Češi smířili s neoblíbeným monarchou?
Pivovarské putováníČesko je zemí pivařů, minipivovary rostou jako houby po dešti
Co (ne)víte o České republice?Soutěžní kvíz
150 let pod parouJak čeští vlastenci chtěli naštvat Vídeň
Vyšehrad s kolem na boku
Promenáda v plavkáchO evoluci plaveckých oděvů s Danielou Linkovou
Zmizelý světPátrání po dávných říčních lázních a plovárnách
Lomové koupáníOutdoorová romantika bez párků v rohlíku
Místo uhlí riviéraTřetí největší jezero v Česku vítá první plavce
Splněný sen NikéZa uměním na řeku
Jak se dělá modrotiskV rodinné firmě Danzingerů pracuje již pátá generace
Svoje strašidla si vozím s sebouříká pohádkový režisér Zdeněk Troška
Ve městě kouzelRozlouskni oříšek a odhal tajemství
Hrad romantikůRichard Wagner hledal na Střekově múzy
SunJardin ChateauVaření je krásná řehole
Zámek nad propastíJezeří bylo královstvím hudby i vězením prominentů
Víno od svaté KláryBotanická zahrada oživila tradici kvalitních pražských vín
Putování v sedleUžijte si kovbojské léto
CyklotouláníDobrodružství na každý den
Česko je houbařův rájNemusíte čekat do podzimu, houby rostou i teď
S párou Českou KanadouProjeďte se po jedinečné úzkorozchodné železnici
Lov skalních bran
Lovec leknínůNavzdory počáteční nepřízni osudu dosáhl svého cíle
Maďarsko: Země relaxaceSladké mořeS rodinou na dovolenou? Vzhůru na Balaton!
Luštěte a vyhrajte
Nebeští jezdci
TEXT: Martin Krsek
Stovky kilometrů a dvanáct pilotů, dokončili jen dva. Doslova o život šlo v prvním velkém leteckém závodě Rakousko-Uherska. Nouzová přistání, nehody, zranění i smrt patřily k dobovému normálu a dokládají, jak obrovský posun aviatika za poslední století učinila.
Japonsko nás inspiruje
Zpracoval: Jiří Škoda
Co mají společného kastelán českokrumlovského zámku Pavel Slavko a jedna z největších osobností českého a československého sportu, paní Věra Čáslavská? Je to láska k Japonsku, zemi vycházejícího slunce. Oba se setkali v rámci Cestovatelské středy, besedy konané v Národním muzeu, aby se ze své lásky vyznali.
Když se řekne Japonsko, co vás napadne jako první?Pavel Slavko: Soulad, harmonie, barevnost, řád. Ve všech oblastech života. Od jídla přes architekturu až po vzorce chování na ulici. Naprosto odlišný pohled na svět, než mají lidé u nás.Věra Čáslavská: Mám pěkné vztahy s Japonci a dlouho jsem netušila, kde vzniklo to pouto, že já je miluji a oni mne také. Odpověď mi ale dala jedna moudrá žena, vědma, která mi z ruky četla moji minulost a říkala: „Prosím vás, co vy máte společného s Japonskem?“ A to mě neznala. „No tak Japonsko mám ráda, a líbí se mi i lidé tam,“ říkám jí. A ona: „Víte, co je zajímavé? Že vy jste byla v minulosti samurajem.“
Cesta ke kořenům
TEXT: Martin Krsek
Tři mohutné tunely vytesané do nitra bělostného žulového masivu. Tak vypadá dokonalá skrýš pro genealogická data, shromažďovaná už přes sto let mormonskou církví poblíž Salt Lake City v americkém státě Utah. Skrýš, která má přestát jakoukoli myslitelnou živelnou pohromu. Skrýš, kam v posledních osmi letech také doputovaly údaje o našich – českých, moravských, slezských a sudetských prababičkách a pradědečcích. Povědomí o předcích u většiny lidí limituje osobní zkušenost. Při současné délce lidského života máme šanci zažít ještě svou prababičku a pradědu, i když často pouze v raném dětství. O svých starších příbuzných se dozvídáme už jen z rodinných legend, vyprávěných nad nedělní kávou zpestřenou listováním fotoalby. Je vůbec důležité vědět, jak se jmenoval můj prapra…, čím se živil, kde bydlel, případně jak vypadal? Někteří si myslí, že ano, a propadnou touze hledat a ohmatávat své kořeny. Pro takové nastává právě nyní mimořádná doba. Cesta proti proudu času otevřela své brány tak do široka, jako nikdy předtím. Stačí sednout k internetu, mít trpělivost, a za pár týdnů poctivé badatelské snahy se při troše štěstí seznámíte se svým praotcem z šestnáctého století. Archivy v České republice totiž zveřejnily digitální kopie naprosté většiny matrik narozených, zemřelých i oddaných katolických, evangelických a židovských obcí od 16. po 20. století. Úctyhodné dílo čítající přes 70 tisíc svazků s více než s 6 miliony listů. Zásluha na tom z naprosté většiny patří Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů, známé spíše pod názvem mormoni. Budí pozornost přísnou morálkou, zapovídající věřícím konzumaci alkoholu, kávy, některých druhů čaje a jiných drog včetně kouření, a odváděním desetiny příjmu do církevní pokladny. Členové jsou vedeni k pevnému a příkladnému rodinnému životu. V Česku má církev necelých 2,5 tisíce členů, ovšem celosvětově čítá 15 milionů oveček a bývá označována za aktuálně nejrychleji rostoucí náboženství.
Vodění jidáše
TEXT A FOTO: Tomáš Kubeš
Když jsem poprvé slyšel o průvodech, které o Velikonocích vodí jidáše po vsích, myslel jsem, že jde o dávno zapomenutý zvyk. V několika oblastech na Pardubicku ho ale lidé udržují nepřetržitě od 19. století.
Pokud se v době Velikonoc ocitnete na Pardubicku, překvapí vás průvody se slaměnými maskami, doprovázené skupinami koledníků s řehtačkami. Tady mají Velikonoce magický nádech a nezapomenutelnou atmosféru. Obvykle jsem si je představoval jako náboženský svátek spojený s pomlázkou a koledováním. Vejce, bonbony, čokoládová vajíčka, ale i nádherně malované kraslice byly odměnou za koledování po sousedech i známých. Jenže ve Vraclavi, pouhé čtyři kilometry od Vysokého Mýta, tvoří koledu neobvyklé průvody kluků s řehtačkami, kteří doprovázejí záhadnou masku jidáše. Stejně tak v okolních obcích mají tento obyčej spojený s maskou, která může mít různé podoby, ale vždy se jedná o jidáše vedeného koledníky, proto se tento zvyk nazývá vodění jidáše.
30 tisíc let přátelství
TEXT: Jaroslav Petr, FoTo: MZM
Člověk a pes spolu žijí už 30 000 let. Na obou to zanechalo nesmazatelné stopy. Dnes žije na světě asi 400 milionů psů nejrůznějších plemen. Maličkými jorkšírskými teriéry nebo čivavami počínaje a buldoky, dogami či bernardýny konče. Všichni jsou to zdomácnělí vlci, i když na mnoha z nich to na první pohled není příliš patrné. Moderní genetické analýzy pohřbily mylné představy o tom, že v krvi některých psů koluje šakalí krev. Není pochyb o tom, že jediným předkem psů je vlk. Jenže kde a kdy lidé domestikovali vlky?
O primát „psí kolébky“ se uchází hned několik míst. Někteří odborníci jsou přesvědčeni, že si člověk ochočil vlka na území dnešní Číny. Podle jiných expertů se tento významný moment lidských dějin odehrál na Blízkém východě. Nejnovější výzkumy však ukazují, že domestikace vlka proběhla v Evropě. Dlouho převládal názor, že se psy žijeme společně deset, nejvýše patnáct tisíciletí. Teď se ukazuje, že soužití psů a lidí trvá dvakrát déle. Náznaky toho byly už v archeologických nálezech, ale řada vědců jim nevěřila. První psi se nápadně podobali vlkům. Z pravěkých koster se proto nedá vždycky s jistotou určit, zda patřily vlkům nebo psům.
Lejla Abbasová: Pomáhat je přirozené
Ptal se: Martin Dlouhý, FOTO: archiv Lejly Abbasové
Je sebevědomá žena, které je pomoc těm, kteří ji potřebují, smyslem života. V současnosti její nadační fond Asante Kenya staví pět škol v Africe a též se stará o dívky, které uprchly před rituálem ženské obřízky. Své aktivity bere jako poslání, ale nejradši by byla, aby takovýchto projektů nebylo zapotřebí.
V mládí jste pomáhala u jeptišek nemohoucím dětem, napadlo vás někdy vstoupit do kláštera, stát se jeptiškou a pomáhat lidem v rámci církve?
Nikdy jsem nad tím takhle ani neuvažovala. Sice je pravdou, že k františkánkám jsem se dostala přes křesťanské skauty, kam jsem se sama přihlásila, ale spíš to byl krok uvědomění či hledání sebe sama. Určitě to nebylo z popudu začít kariéru v církvi a dát se na cestu jeptišky, to rozhodně ne.
Město duchů
TEXT A FOTO: Michal Fanta
V režimu toho nejpřísnějšího utajení, připomínajícího bájnou oblast 51 v americké Nevadě, fungovalo město Irbene. Dokonce není ani zakresleno na starých mapách, ačkoli v dobách své slávy kypělo životem. Důvod? Osmý největší radioteleskop na světě, který patřil Rusku.
Na nekonečné rovné cestě protínající borový hvozd lze zahlédnout jen jednu nepatrnou ceduli „Irbene radioteleskope“ se šipkou ukazující kamsi na starou neudržovanou cestu. Zpočátku projíždíme lesem, pak mineme rozpadlou bránu a za ní se objevuje sídliště z panelových domů. Jen je tu něco jinak, než je člověk zvyklý. Paneláky jsou bez oken. Střechy i cesty mezi domy zarůstají keříky a stromy, a domy bez života trčí uprostřed lesů jako vzpomínka na doby Sovětského svazu. „Duc-duc-duc!“ kola našeho auta co chvíli přejíždějí mezery panelů, z nichž je cesta poskládaná. Za velkého natřásání dojedeme na okraj lesa. Za písečnou planinou a za plotem s ostnatým drátem, na kterém je už znát zub času, se tyčí monstrum připomínající kulisy ze sci-fi filmů. Obrovský radar ční do výše 30 metrů a jeho talíř o průměru 32 metrů vypadá zdola jako obří deštník.
Paní nejimpozantnější
TEXT A FOTO: Juraj Kaman
Když v květnu 2012 navštívil gruzínský prezident Michail Saakašvili pevnost v Achalciche, která se v té době rekonstruovala, prohlásil, že z ní bude nejpopulárnější stavba v zemi. Dnes je již tento skvost architektury úspěšně dokončen a o tom, zda měl prezident pravdu, se můžete přesvědčit sami.
Když jsem se začátkem roku 2013 připravoval na cestu do Gruzie, o návštěvě města Achalciche jsem příliš neuvažoval. Prestižní průvodce Lonely Planet mu věnoval necelou stránku a místní pevnosti, která je dnes nejkrásnější stavbou široko daleko, pouhopouhé dva řádky. O to více mě překvapilo, když jsem ve vlaku směřujícím do Tbilisi zaslechl rozhovor dvou cestovatelů, fascinovaných návštěvou této odlehlé destinace. „Původně jsem chtěl v Achalciche pouze přestupovat, ale když jsem zahlédl místní hrad, málem mi vypadly oči z důlků,“ vyprávěl nadšeně jeden z nich. „Fantastická stavba, která vypadala jako z pohádek tisíce a jedné noci, mě skutečně okouzlila. Do té doby jsem za nejkrásnější pevnost považoval Alhambru ve španělské Granadě, ale ta, před kterou jsem stanul v Gruzii, mi v ten okamžik přišla mnohem impozantnější.“ Druhý batůžkář dychtivě přikyvoval: „Přesně tak, i já jsem si vzpomněl na Granadu, když jsem poprvé viděl pevnost v Achalciche. Ale zatímco do Alhambry zavítá měsíčně přes dvě stě tisíc lidí a za prohlídku s průvodcem dáš málem celodenní plat, v Gruzii jsem měl stejně krásnou stavbu téměř pro sebe a vstupné bylo spíše symbolické. Miluji magická místa, která nejsou profláklá, a Achalciche k nim určitě patří.“
divoČINY
Staré divočiny nenávratně zmizely. Některé činy je ale nyní vracejí zpět. I tak by mohl znít podtitul dokumentárního filmu, v jehož názvu je příslib exotické výpravy, místo toho však podnikneme cestu do svého nitra a společenského svědomí.
TEXT A FOTO: Jan Svatoš
Divočina. Drtivé většině Čechů se pod tímto pojmem vybaví exotické obrazy – africká savana, amazonská džungle nebo korálové útesy. Evropská i česká divočina zůstává v drtivé většině opomíjena, přitom slovo divočina má kořeny právě na starém kontinentu. Je to možná i z toho důvodu, že my – Evropané – jsme tu naši skutečně původní divočinu zcela vymýtili. Podle posledního odhadu jí zbývá pouhé 1 %. O její záchraně přemýšlíme minimálně, paradoxně mnohem hlasitěji ale mluvíme o tom, jak nevybíravě se domorodci chovají ke slonům a lvům. Přitom jsme to byli právě my, kdo se jako jedni z prvních zbavili svých domnělých konkurentů – medvědů, vlků, zubrů a rysů. Jaký vztah k divoké přírodě má tedy ve skutečnosti česká společnost? A potřebujeme v dnešní době ještě vůbec k něčemu divočinu v jejím původním slova smyslu – neprostupné pralesy, v nichž se toulají rysové, běhají vlčí smečky a kde voní tlející dřevo?
Český král Himálajské koruny
Existuje jen čtrnáct vrcholů na světě převyšujících 8000 metrů nad mořem, říká se jim Himálajská koruna. Doposud je zdolalo pouze třináct lidí. V roce 2014 by měl přibýt čtrnáctý. Zdolá-li Radek Jaroš horu Čogori (K2), bude prvním Čechem, který stanul na všech osmitisícovkách.
Za Radkem Jarošem, nejúspěšnějším českým vysokohorským horolezcem, jsem se vydal k němu domů, do Nového města na Moravě. Před naším setkáním jsem o něm znal pouze to, co vydala média či internet. Věděl jsem o jeho úspěších v horolezectví, o tom, že na začátku své lezecké kariéry tragicky ztratil přítelkyni v Tatrách; měl jsem také poslední informace o omrzlinách a následné amputaci dvou a půl prstu na noze po návratu z Annapurny. A pravda, byl jsem také trošku na rozpacích, jaký bude? Přece jen je to člověk, který má něco za sebou a má být na co hrdý.
Petr Slavík: Nebojím se zvířat, ale lidí
PTAL SE: JOSEF ČERNÝ, FOTO: PETR SLAVÍK
Fotograf divočiny není běžná profese. Ona to také není práce pro každého, a spíše nežli práce je to poslání. A pro někoho, jako je Petr Slavík, taky splněný sen. Věděl to už od dětství, kdy mu babička tajně četla Kiplingovy Knihy džunglí. Tajně, protože vánoční dárky se přece nesmějí rozbalit dřív.
Pro mnoho lidí je fotograf divočiny povolání z říše snů. Cestujete po celém světě, abyste fotografoval především ohrožené živočišné druhy. Co tato profese skutečně obnáší?
Sám si dokážu představit i snovější zaměstnání. Třeba „fotograf divočiny – rentiér“, samozřejmě s odpovídající výší renty. (smích) Pravda je, že mnoho lidí by bylo zklamáno. Než se vůbec ke zvířeti dostanu, musím absolvovat nekonečné lety, čekat na další spoje (za pár let už máte na velkých letištích své oblíbené hospody), vydržet nesmyslné lustrování emigračními úředníky, odpovídat na hloupé dotazníky k žádostem o víza a mít neustálý strach o drahou techniku. A když už jsem v cílové destinaci, nedaří se mi zvíře najít, a když ho najdu, spí. Když nespí, není světlo. Dnes nestačí zvíře jen vyfotit. Aby si vaší fotky v té obrovské záplavě obrázků, kterých je plný internet, vůbec někdo všiml, musí být něčím výjimečná. K takovému snímku nestačí umět nastavit foťák, musíte mít štěstí, a to je pěkná mrcha. Když pominu všechny tyto zápory, je spousta chvil, kdy stojíte s otevřenou pusou nad nádherou přírody a říkáte si – mám strašnou kliku, že to můžu vidět.
Boží studna
TEXT: LIBOR MICHALEC, FOTO: MARTIN DLOUHÝ
Kostel, který se tyčí nad Petrovicemi na Rakovnicku, má téměř magickou přitažlivost. Navíc se nedaleko od něho nachází studánka nazývaná Boží, která zaujímá poměrně významné místo na duchovní mapě České republiky.
Zdejší farář Václav Kružík již na mě čeká v černém hábitu a společně kráčíme úzkým schodištěm po pravé straně kostela ke studánce. Je na soukromém pozemku v těsném sousedství soukromého domu, ale přesto veřejně přístupná. Farář otvírá železnou mříž kapličky, vstupujeme dovnitř a nabíráme do umělohmotného kyblíku vodu, o které se říká, že je zázračná. „V druhé polovině 17. století, patrně v roce 1686, když Petrovice patřily Ottovi z Helversenu, si zde děvčata při sbírání bukvic prozpěvovala a po chvíli si všimla, že s nimi zpívá někdo další. Když se rozhlížela kolem, spatřila ve větvích dubu krásnou paní s děťátkem. Dívky pochopily, že je to Panna Maria. Po několika dnech se zjevení opakovalo a vše se rozkřiklo po vesnici. Dívky byly předvolány k místnímu vrchnostenskému úřadu a byly vyslýchány a dokonce třikrát zmrskány důtkami,“ vypráví farář Václav Kružík. Legenda pokračuje, že dívky trvaly na svých výpovědích a prohlašovaly, že žádné bolesti při šlehání necítily. Byla jim ihned prohlédnuta záda – a skutečně po pruzích či jiných známkách šlehání nebylo ani stopy, což mělo být považováno za nový div a zároveň za potvrzení pravdivosti vyprávění dívek. Lidé uvěřili, že se nad studánkou skutečně zjevila Panna Maria a událost se rozkřikla po vsi.
Orbis Terrarum
Člověk cestuje od pradávna. Nejprve vyrážel za potravou, za novým domovem a postupem času i ve jménu víry, obchodu či nových objevů. Pro své cesty potřeboval mapu. V Mapové sbírce univerzity Karlovy, která schraňuje největší kolekci map ve střední Evropě, najdeme skutečné poklady.
TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ
Hic sunt leones (zde jsou lvi), tak označovali staří Římané ve svých mapách neprobádaná území. Od antických dob ovšem lidstvo v mapování pokročilo. Jak šla staletí, vytvářel se komplexní obraz dosažitelného světa, latinsky zvaného orbis terrarum, a s ním vznikaly stále dokonalejší mapy. Jako cestovatele mě zajímá historie všeho co s cestováním souvisí, proto jsem se vydal za doktorkou Evou Novotnou, ředitelkou Mapové sbírky Univerzity Karlovy. Sbírka byla založena roku 1891 a vznikla souběžně s Geografickým ústavem. „Jedním z otců zakladatelů byl Jan Kašpar Palacký, syn historika Františka Palackého, ovšem nejvýznamnějším jménem Mapové sbírky je profesor Václav Švambera, podle jehož plánu vznikla,“ říká Eva Novotná. Inspirací či motivací myšlenky pro vznik Mapové sbírky v Praze, byly již existující geografické ústavy v Evropě, ve kterých jsou mapová kolekce nedílnou součástí jejich knihoven.
Pražské víno žije
V MINULOSTI BYLO VÍNO Z PRAŽSKÝCH VINIC NA PERIFERII ZÁJMU. PRAŽÁCI BYLI VŮBEC U MORAVSKÝCH VINAŘŮ COBY „SOMELIÉŘI“ NÁMĚTEM NA MNOHO VTIPŮ. JAK VŠAK DOKAZUJÍ VINAŘI Z BOTANICKÉ ZAHRADY V PRAZE TROJI, TA DOBA JE DÁVNO PRYČ.
TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ
Za český vinařský boom můžeme poděkovat Karlu IV., který nechal do Čech přivézt vinnou révu z Burgundska a Porýní. Na jeho příkaz se všechny jižní svahy v Praze osázely révou, celkem šlo o nepředstavitelných sedm set hektarů. Dnes na tuto historii odkazují například ulice Viniční nebo celá čtvrť Vinohrady. Bohužel s expanzí města vinice zmizely, ale ne všechny, na posledních jedenácti hektarech najdeme pět pražských vinic, Arcibiskupskou v Modřanech, Máchalku ve Vysočanech, Gröbovku na Vinohradech, Salabku v Troji a druhou trojskou vinici Svatou Kláru. Právě na této tři a půl hektaru velké vinici se v poslední době mohou chlubit produkcí opravdu vynikajících vín.
Obsah - Kompletní přehled článků v čísle
Zachráněná památka nesmírné cenyZáhadný ŘepočetaSvědek staletí Pražská vánoční oáza Do betlémů jsem dal i pankáče Pád Zlaté brány Proměny nepřehlédnutelné hory Začalo to kotrmelci Zdraví z nitra země Nejstarší český akt? Město pod městemOázy bezpečí v bouřlivých horách Božídarská odysea Byl ten barbar vážně něžný? Zdeněk Mahler: Mácha krutě doplatil na češtinu 10 pilířů českých knihoven Klavíry i pražce Sláva mestkomínům Cihly skoro ze zlata Krev tekla u Hradce Vejci proti hladomoru Od hradu k tuhému vězení Na návštěvu k Rohanům V jedněch botách do Syrakus Osmikiloví jezuité Předběhli svou dobu Krusle a hokej Bratři jak se patří Everest mu třikrát unikl Slalom na svahu i v životě Záhady? Jen divy přírody Holý zadek na Petrov Házidlo přes bidlo Hlemýždí kaviár Dvoje Tatry na jeden zátah Obloučky pod Zugspitze
Porážka slavnější vítězství
Když se řekne Napoleon a Čechy, tak si většina vybaví Slavkov. Přitom je zvláštní, že se slavnou stala událost, kdy nás, rozumějme Rakušany, francouzský císař porazil na hlavu.
TEXT: MARTIN KRSEK, FOTO: MUZEUM MĚSTA ÚSTÍ NAD LABEM
Po vítězství francouzského císaře u Slavkova ztratil český král a císař římský František II. tzv. Bratislavským mírem Tyrolsko, italská území včetně Benátska, Istrie a Dalmácie. Dokonce se vzdal roku 1806 koruny Svaté říše římské a prohlásil římskou císařskou hodnost za zrušenou. Od té doby užíval jako nejvyšší pouze titul císař rakouský. Musel si kvůli tomu změnit pořadí jména. Z Františka II. se stal přes noc František I., což dodnes při výuce dějepisu zamotává hlavu nejednomu školákovi. Roku 1809, po dalším a opět neúspěšném pokusu porazit Napoleona, se Rakousko rozhodlo zvolit méně bolestné řešení sporu. Stalo se francouzským spojencem a císař František II. přijal roli Napoleonova tchána, když za něj provdal svou dceru Marii Luisu.
Dívka od vedle
Řadila se k nejznámějším tvářím meziválečné Evropy, představovala vrcholné dílo reklamního průmyslu. Až letos po devadesáti letech vyšlo najevo, že za slavným portrétem se skrývá dívka z masa a kostí.
TEXT: MARTIN KRSEK, FOTO: MUZEUM MĚSTA ÚSTÍ NAD LABEM
Malá vesnička Černčice na Podbořansku mohla mít mezi svými rodáky celebritu rovnou Evě Herzigové nebo Karolíně Kůrkové. Jméno Ilone Zdarsky (1904 až 1994) se mohlo vyhřívat na výsluní světového modelingu a plnit stránky bulváru. Jenže tato modelka zažívala kariéru na začátku 20. století, a tehdy platila jiná pravidla. Přestože její portrét v rámci masivní reklamní kampaně ve dvacátých letech 20. století doslova zaplavil Československo, Rakousko a Německo, sláva ani astronomické honoráře ji za to nečekaly.
