ikoktejl

Když jsem poprvé požádal Zdeňka Svěráka o rozhovor, řekl mi, ať mu zavolám za půl roku. Po uplynutí této vyčkávací lhůty tedy znovu vytáčím jeho telefonní číslo a snažím se působit tak nadšeně, jak jen to jde: „Tenkrát jsem vám říkal, že jsme jeden z posledních českých časopisů a vy na to, že hrajeme na vaši vlasteneckou strunu!" „To že jsem říkal?" Podivil se, když jsem mu to připomněl. „A jaký rozhovor byste si tak představoval?"

Číst dál...

Barikáda u mostu přes Vltavu. Poblíž sovětského tanku, který sem v doprovodu terénního vozu právě dorazil, se setkali dva muži. Oba měli na sobě zaprášenou generálskou uniformu, a i když jejich stejnokroje byly rozdílné, ti dva se objali a poblahopřáli si k vítězství, na jehož počest se v těch chvílích začínalo tančit po celém světě. Jeden z těch dvou generálů o čtyřiadvacet měsíců později napíše: „...

Číst dál...

Ukazuje se, že naši občané se stávají stejně náruživými cestovateli jako Němci, Rakušani a Holanďané. Podle předběžných údajů převrší částka valut nakoupených našimi turisty dvojnásobek objemu roku 1993. V roce 1994 vycestovalo do zahraničí 45,8 miliónů občanů České republiky, tedy každý z nás včetně kojenců průměrně čtyřikrát. Podle průzkumu firmy IBRS plánuje pro rok 1995 letní dovolenou v České republice 30 % respondentů, což je o 11 % méně než vloni.

Číst dál...

Pan Sagasser už zemřel, odpověděla věcně paní Thomová z městského úřadu v Peci pod Sněžkou na mou otázku po člověku, který by ještě pamatoval staré, zašlé časy. „Zbyly po něm jenom Sagaserovy boudy, ale tam už žádný pamětník nežije. Najdu vám někoho jiného." Vezme do ruky mapu města a okolí, několik lejster z kartotéky obyvatel a ukazováčkem projíždí řady jmen. Po chvíli povídá. „Ve Velké Úpě žije pan Thamm.

Číst dál...

Bylo mi jedenáct. Doma jsme se hodně hádaly, hrozně jsem chtěla jít k tátovi, proto že jsem mámu neměla ráda, ale soud to nedovolil. Přerůstalo mi to přes hlavu, tak jsem doma našla prášky a i když jsem nevěděla co mi to udělá, snědla jsem je. Pak jsem šla normálně do školy, odkud mě pak odvezli rovnou na áro. Když jsem se probudila, nechtěla jsem s nikým mluvit, nikdo mě nezajímal a k mámě už jsem se vrátit nechtěla, protože by to bylo čím dál tím horší.

Číst dál...

Přijel v černém porsche trochu později. Omluvil se a řekl: „Ocitl jsem se v samém jícnu pekla lidské zloby a vůbec nevím proč!" Usadili jsme se v jeho malém pronajatém bytě, a pak mě s dobře potlačovaným zoufalstvím seznamoval se svým „novým příběhem". Jeho právník tvrdí, že se za celou svou praxi s něčím podobným nesetkal. „Myslím si, že je to ojedinělý případ v našem soudnictví vůbec.

Číst dál...