Roční předplatné 499 Kč
Roční předplatné (4 ks) 135 Kč
Roční předplatné 248 Kč (6 čísel)AMERICKÝ OSCAR NEMINUL PRAHU
Theodor Pištěk vystudoval Akademii výtvarných umění v roce 1959. Jeho tvůrčí dráha je bohatá v mnohosti projevů, kterými se vyjadřuje. Od malby se dostal k návrhům kostýmů a odtud ke spolupráci s americkým režisérem českého původu Milošem Formanem. Celovečerní hrané filmy Amadeus a Valmont patří ke skvostům světové kinematografie. Lví podíl na jejich úspěchu měl i Theodor Pištěk, za Amadea ověnčený Oscarem a za Valmonta Cézarem.
MALÍŘ EMOCÍ, SNŮ A FANTAZIE
„S tvorbou akademického malíře Pavla Bergra, ústeckého rodáka z hradu Střekov, jsem se seznámil prostřednictvím jeho kalendáře na rok 1995. Listoval jsem v něm a stránku po stránce jsem pronikal do nádherného světa krásy, tajuplných představ a fantazie. Vstupoval jsem do záhadného labyrintu netu šených souvislostí a snů. Jemné křivky ženských linií prudce kontrastují s hlubokými, sytými barvami galaktických explozí, ze kterých se vynořují fragmenty krajin a tajuplných ostrovů.
SMÍCH LÉČÍ, HUMOR POLIDŠŤUJE
Zavzpomínejte na doby začátku spolupráce s Jirkou Grossmannem - alespoň co nebude v chystané knížce „Návštěvní den u Jiřího Grossmanna". Neměli jsme žádný program, představu, jaké dělat divadlo. Milovali jsme grotesky, Vlastu Buriana, Osvobozený divadlo a hlavně jsme chtěli rozdávat srandu.
Kam zmizelo devatenáct lidí z dejvického nádraží?
Je vůbec možné, aby někdo beze stopy zmizel ze světa? Nejdříve probleskly zprávy, že nezvěstných lidí je patnáct. Brzy se jejich počet rozrostl o další dva. Tedy sedmnáct? Nikoli, naše sčítání obětí záhady, proti níž je tajemství bermudského trojúhelníku nevinnou kratochvílí, ještě nekončí. Smutné počítání se zastaví u čísla devatenáct. Přesně tolik lidí zmizelo jednoho květnového dne z pražského dejvického nádraží.
Co netušil pan Netušil
Stáli jsme na nábřeží. Byla zima, měli jsme hlad, nohy ušoupané a Callum MacDonald ještě ten den odlétal zpět do Anglie. Zkoušel jsem ho přesvědčit, že bychom se měli podívat ještě do jednoho vetešnictví k Andělu. Ale měl jsem toho taky dost, a tak jsme zapadli do hospody, dali si pivo, něco k jídlu, a to nás trochu osvěžilo, takže jsme tam nakonec šli. Dorazit tam o pár minut dříve nebo později, ten archív by nás nikdy nepotkal.
KRYSY Z TOBRUKU
Někdy v létě jsem ho viděl poprvé. Na plovárně u Vltavy, pán v letech. Vůbec sem, na Žluté lázně, chodí většinou lidé, kterým se slunce života klene k západu. Sedne si na židličku u schůdků do ledové Vltavy, nastaví tvář žhnoucím paprskům. Všichni kolem jsou vedrem uondaní až běda, jen on se usmívá, zažil přece mnohem větší pařáky, darmo povídat.
Po cestách pošťákových
A moc je nežeň, aby ti stačili, volá paní Klímová, vedoucí pošty ve Stachách u Vimperka, na svého syna v pošťácké uniformě. „Půjdu tak, abychom se ještě dneska vrátili," mávne rukou vysoký, štíhlý listonoš a dlouhými kroky vyráží na svůj pravidelný víc než dvacetikilometrový okruh. Přes rameno má starou koženou brašnu plnou dopisů, kterou nosil i jeho otec pošťák, stejně tak jako dědeček a pradědeček. Máme co dělat, abychom mu po šumavských kopcích stačili - já, fotografka Jana a pes Čert. Pět pošťáků ze Stach našlape denně na sto kilometrů.
NEDOBROVOLNÝ VĚDEC Z URANOVÝCH DOLŮ
Představte si, že nás vodili a svazovali ocelovým lanem. Několikrát jsem to v roce 1990 předváděl naší televizi, ale ta to pak nepustila. Ta plazma lidí byla degradována na nejnižší biologickou buňku, aby se v lidech co nejvíce potla čilo lidství. Když jsem přišel do dolů, všiml jsem si jedné zajímavosti, která se mi pak stala osudnou. Naše republika má jednu raritu - máme čtyři sta let staré uranové doly.
V hlavní roli kaskadér aneb cesta peklem
Pane režisére, rád bych se vám pokusil vyhovět... třeba to svedu, navrhuje v nadějném očekávání Zdeněk. „Dostal jsem dobré reference na nějakého kaskadéra, který se jmenuje... moment, pánové... jo, Petr Kvapil. Není to někdo z vás?" ptá se, jako by neslyšel Zdeňka, postarší režisér.
CYNIKOVA LÁSKA K LIDEM
Překvapilo mě, že se chtěl sejít už po deváté hodině. Čekal bych, že muž, který rozhodně nechodí „spát se slepicemi", nebude po ránu tak čerstvý. Přišel jsem o dvacet minut později. „Nevadí mi to, protože jsem doma. Ale kdybych kvůli vám čekal jinde, už bych odešel," řekl a podíval se na němou televizní obrazovku, kde ze záznamu probíhal tenisový turnaj. Usadili jsme se v bytě, který dříve obýval idol dámských srdcí Oldřich Nový.
