ikoktejl

Česká republika
Tag: Česká republika Nalezeno 26 výsledků.
Tag: Česká republika Řazení

Lechtání se žraloky

Lechtání se žraloky

Ptal se: Jiří Škoda, FOTO: Martin Dlouhý, archiv M. Rutzena

Již více než dvacet let se v domovské Jihoafrické republice potápí k velkým bílým žralokům a zkoumá jak žijí, jak se chovají a bojuje za jejich záchranu. Také tvrdí, že jde o velmi inteligentní a společenské tvory, kterých se není třeba bát. „Zbývá jich na světě poslední tisícovka,“ varuje však, a nabádá při svých cestách po světě lidi, aby se vážně přemýšlelo o jejich záchraně. Mike Rutzen, žraločí muž.

Proč vůbec děláte to, co děláte?

Musím přiznat, že celá ta fascinace žraloky začala tak trochu náhodou. Byla to moje běžná pracovní náplň, vozit lidi za žraloky, ale čím déle jsem s těmito mořskými tvory trávil, tím více mě přitahovali. Jsou velmi inteligentní. A musím říci, že jak jsou inteligentní, tak jsou schopní být v kontaktu s jinými inteligentními tvory, jako je například člověk. Jsou také velmi společenští. A kdyby lidé věděli, jak s nimi komunikovat, a dělali to správně, tak bychom byli schopní se do toho jejich společenského systému začlenit.

Číst dál...

Smolař na trůně

Smolař na trůně

TEXT: Stanislava Jarolímková

U kolébky přemyslovského knížete Jaromíra se zřejmě sešly pouze zlé sudičky, které zařídily, aby jeho život byl od začátku do samého konce výjimečný – byť spíše v tom špatném slova smyslu. Narodil se v 70. letech 10. století, zemřel 4. listopadu 1035, a dnů, které prožil ve štěstí, bylo jistě jen pomálu. Tak tomu bylo přesto, že si brával pouze to, nač měl nárok, takže pro něj tak trochu platilo známé „za dobrotu na žebrotu“. Boleslava II. (935–999), kterého byl Jaromír prostředním synem, zřejmě inicioval koncem 10. století vyvraždění Slavníkovců. Postupně měl několik manželek, z nichž jedna, snad Adivea, mu dala prvního syna budoucího knížete Boleslava III. (60. léta 10. století–asi 1037), zatímco Jaromíra a nejmladšího Oldřicha (kolem 975–1034) přivedla na svět další žena, jejíž jméno historici neznají. (Dlouho se uvádělo, že to byla Emma Franská, narozená před rokem 950 a zemřelá asi roku1005; ta se však dostala do Prahy v roce 988 či spíše 989, a její manželství s Boleslavem II. zůstalo bezdětné.) Boleslav II. byl přísný otec a všem třem dal jaksepatří tvrdou školu; nejstarší a nejmladší chlapci byli přičinlivými žáky, ale Jaromír zřejmě nedával při výuce příliš pozor.

Číst dál...

Nejsem Kryl

Nejsem Kryl

Ptal se a nafotil: Martin Dlouhý

Mladý a talentovaný hudebník, textař a herec, z kterého přímo čiší pohoda a vyrovnanost. V rámci kariéry se u něj dá předvídat úspěch, a přesto není namyšlený. Dokonce se o něm psalo jako o renesančním člověku. Takový je Tomáš Klus.

Jak vzpomínáte na dětství v Třinci?

Na dětství se nedá vzpomínat jinak než s láskou. Osobně si myslím, že jsem měl štěstí na rodiče. Můj táta se rozhodl, že ve mně bude uchovávat dítě co nejdéle, takže jsem měl dětství bohaté na zážitky a žil jsem jako v pohádce. Táta se snažil stírat hranici mezi realitou a fikcí. Například, když jsem přestal věřit na pohádkové bytosti, tak se domluvil s kamarádkami, aby v noci tančily jako víly okolo vykotlané vrby, a o půlnoci mě s kamarádem k té vrbě přivedl a na vlastní oči nás přesvědčil, že víly ještě existují. A v takovém duchu se neslo mé dětství. 

Číst dál...

Lovci pokladů

Lovci pokladů

Text: Martin Dlouhý

Při prvním pohledu to vypadá, jako by ti lidé louky nebo lesy luxovali, ale snad i nezasvěcený člověk lovce pokladů, takzvané detektoráře, pozná. Již po revoluci se začali objevovat první nadšenci, kteří s detektorem kovů či minohledačkou, chcete-li, začali pročesávat českou zem. A to doslova. V té době to byly zlaté časy. Detektorářů bylo málo a artefaktů, čekajících na objevení, dost. Dnes je v České republice přibližně 20 tisíc hledačů pokladů, ale jen maximálně čtvrtina z nich si toulky s detektorem zvolila jako svůj životní styl. Zbytek jsou spíše hledači sváteční. Jedno mají ovšem všichni společné, touhu zaslechnout ve sluchátkách zvuk, zvěstující nález velkého a významného pokladu.

Číst dál...

Svět se řítí do…

Svět se řítí do…

Ptal se: Ivan Brezina (Magazín Maxim), vyfotografoval: Miroslav Nebeský

Spisovatel Josef Formánek a herec Jaroslav Dušek mají jedno společné: přemýšlejí o světě jinak než většina z nás. Právě proto jsme si s nimi povídali v době, kdy má údajně podle mayského kalendáře ten svět skončit.

„Svět se řítí do ďáblovy řiti,“ říkával mystik Josef Váchal. Měl pravdu?

Dušek: Pravda se nedá vyslovit žádnou větou, ale na Váchalově vizi se shodnout můžeme. Pokud si ďáblovu řiť představíme jako něco, čemu astrofyzikové říkají černá díra, tedy objekt, který do sebe postupně vtahuje celý vesmír, pak Váchal přesně předpověděl konec světa. Badatel Carl Johan Calleman upozorňuje, jak zvláštně jsou některé termíny z astrofyziky zabarveny významově. Mají psychologický podtón. Černá díra, to už samo o sobě působí negativně až strašidelně. Kdybychom tomu objektu říkali bílá díra, neděsil by nás. A tohle Váchal ďáblovou řití přesně vyjádřil.

Číst dál...

Padouch nebo hrdina

Padouch nebo hrdina

TEXT: Martin Krsek, historik Muzea města Ústí nad Labem, Foto: Martin Dlouhý

Hlubokým labským údolím cválá náčelník Apačů na svém koni. Nad hlavou se mu vypíná zřícenina hradu Střekov a kouřové signály vydávají komíny chemických továren. Tak by mohla vypadat scenerie filmového cyklu o legendárním indiánském náčelníkovi, kdyby se filmaři striktně drželi knižní předlohy.

Duchovní otec Vinnetoua, saský spisovatel Karl May, do svých dobrodružných románů vtělil mnohé motivy z pobytů v Čechách. Nahrazoval si tak neznalost skutečných reálií Divokého západu. Vždyť Severní Ameriku poprvé navštívil až v roce 1908, sotva čtyři roky před svou smrtí, tedy v době, kdy už měl většinu svých románů sepsanou a vydanou.

Chorvatská kulisa

V Chorvatsku, kde se natáčelo nejznámější filmové zpracování mayovek, patří kulisy příběhů náčelníka Apačů k největším turistickým atrakcím země. Nádherná Plitvická jezera navštíví ročně nesčetné zástupy, a přestože jde o přírodní památku UNESCO, velká část turistů sem míří právě kvůli Vinnetouovi. Je to trošku nespravedlivé, neb románové prostředí nejslavnějších příběhů Divokého západu leží zcela mimo zájem veřejnosti a cíleně ho vyhledávají jen nejdetailnější znalci Mayova díla.

Číst dál...

Hudba je zázrak

Hudba je zázrak

PTAL SE: Rostislav Sarvaš

Po koncertu mě v šatně přivítali manželé Hudečkovi. Přestože se známe poměrně dlouho, požádal jsem o vizitku. Když jsem se pak na ni v klidu podíval, četl jsem: Václav Hudeček a Eva Hudečková. Ještě nikdy jsem neviděl vizitku, kde by manželé byli společně. Mám smíšené pocity, ale vítězí v nich dojetí a jisté závidění...

Máte se svou ženou výjimečný vztah, něco jako ohrožený druh manželství. Jsou s tím spojené i nějaké negativní reakce?

Kupodivu nám ještě nikdo „nevynadal“ za to, že se máme rádi. Samozřejmě, někdy cítíme ne zrovna závist, ale spíš lítost těch, kterým se jejich osobní život moc nevyvedl, ale to je asi tak všechno. Osobně bychom všem přáli v životě ¬štěstí a lásku, ale spíš je asi možné vyhrát v loterii. Přitom spoustu trablů si lidé dělají úplně zbytečně sami. Mimochodem, moje žena (pozn. redakce, herečka a spisovatelka Eva Hudečková) je úžasná, ohromně vzdělaná, hodně toho v životě přečetla a navíc si všechno pamatuje. Když trávíme dlouhé hodiny na cestách, vypráví o svých nových poznatcích a já si tak doplňuji vědomosti.

Vaše žena o vás říká: „Má pevné srdce a v hlavě jasno. Bere s rezervou úspěchy i chválu a nehroutí se, když něco nevyjde.“ Přece jen, kdy vás naposledy něco trochu vykolejilo?

Moje žena je laskavá. Víte, já se svým vláčkem jezdím velmi opatrně, takže vykolejení nehrozí.

Číst dál...

Vyšehradské tajemství

Vyšehradské tajemství

TEXT: Stanislava Jarolímková, FOTO: Tomáš Kubeš

Pražský Vyšehrad je místo opředené mnoha legendami a pověstmi. Nežil tu však Krok se svými třemi dcerami a ani tady neskákal do Vltavy Horymír na Šemíku. Ovšem „neviditelný“ kostel zde je a já si na tu podivnou stavbu zajela sáhnout osobně.

Odemykali jste někdy dveře vedoucí do hradeb? Já dosud nikoliv, a když jsem držela v ruce docela obyčejné klíče od kostelíka a sakristie navlečené na kroužku, připadalo mi trochu podivné, že mi právě ony umožní vidět na vlastní oči záhadu. Ta měla mít podobu interiéru bývalého kostela Stětí sv. Jana Křtitele, o němž jsem v podstatě věděla jen to, že je ukryt v hradbách a nachází se v něm skromné lapidárium. Zámek cvakl, tmavozelené kostelní dveře se otevřely – a bylo po tajemství.

Číst dál...

Hvězdná mise

Hvězdná mise

PTAL SE: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MARTIN DLOUHÝ, archiv PETRA VOLDÁNA

Splněný klukovský sen, tak lze definovat zážitek Vladimíra Remka, který jako první a doposud jediný živý Čech vzlétl do vesmíru. Díky němu se Česká republika, dříve Československo, stala třetí zemí na světě, která měla svého zástupce v kosmu. O svých pocitech při výcviku, startu a pobytu na oběžné dráze i věcech čistě pozemských jsme se bavili krátce potom, co se náš kosmonaut stal dědečkem.

Narodil jste se v Českých Budějovicích, ale několikrát jste se stěhovali. Jak vzpomínáte na dětství?

K Českým Budějovicím mám kladný vztah, narodil jsem se tam a strávil počátek svého života. Bydlel jsem tu až do čtvrté třídy. Mělo to pro mě zvláštní kouzlo. V Budějovicích žili rodiče matky a způsob života, jaký vedli, mě přitahoval. Myslím tím hospodářství a domácí zvířectvo. Objevoval jsem skrz to všechno svět a získával některé základní postoje k životu. Babička byla dobrovolná sestra u Červeného kříže a děda dobrovolný hasič. I když jsem byl tehdy malý, cítil jsem tu pospolitost prarodičů s ostatními lidmi. Vnímal jsem jejich snahu dělat něco pro ostatní. Všechno co děda jako hasič dělal, jsem si paradoxně uvědomil až na jeho pohřbu, kam mu přišli vzdát hold i lidé o generaci mladší.

Číst dál...

Naostro

Naostro

TEXT: MARTIN DLOUHÝ

Málo co vyvolává tak rozdílné a rozporuplné reakce jako lidská nahota. Pro některé umělce je zdrojem inspirace, často se stává součástí protestů a puritánům či ortodoxním členům církve při pomyšlení na odhalení naskakuje husí kůže. Nahota je vcelku nenásilné a přitom silné upoutání pozornosti. Ukrajinské demonstrantky ukázaly ňadra na protest proti mistrovství světa ve fotbale a soutěži, v níž si měl muž vybírat manželku z jejich země. Modelky se svlékají, aby ochránily kožešinová zvířata, policie po celém světě nahání po stadionech naháče, kteří přes hrozbu vysoké pokuty zpestřují fotbalové zápasy a muslimským světem stále ještě otřásá případ šestnáctileté Egypťanky Aliae Magdy Elmahdy, která na protest proti chování k ženám v arabském světě umístila na svůj blog fotografii, na níž je pouze v červených botách a s mašlí ve vlasech. Nahota je fenomén, a ač mě kdysi jedna zapálená katolička přesvědčovala, že je od toho, aby byla zakrývána, zůstává pro spoustu lidí životním stylem. Pro někoho více, pro někoho méně. Jistě znáte naháče, které Louis de Funès coby četník chytal po plážích Saint-Tropez. První trendy koupání bez plavek k nám přišly patrně z Německa ve dvacátých letech minulého století z pláží chladného Baltu a myšlenkou byl návrat k přírodě a zdraví. První oficiální nudapláž v Československu však vznikla až roku 1985 u jezera Lhota u Staré Boleslavi.

Číst dál...

Čechy v kosmické záři

Čechy v kosmické záři

TEXT: MARTIN KRSEK (historik Muzea města Ústí nad Labem)

Prostupuje naším tělem dennodenně, je bezhlučné a okem nepostřehnutelné, ale představuje neuvěřitelnou sílu – kosmické záření. Letos je to právě sto let, co lidstvo o jeho existenci ví. Objevil ho rakouský vědec Victor Franz Hess 7. srpna 1912 v Čechách a získal za to Nobelovu cenu za fyziku.

Hessův objev se stal podnětem pro tisíce následovníků. Jedna z nejmodernějších observatoří světa, která na konci 20. století vyrostla v Jižní Americe (za účasti českých odborníků), je specializována právě na zkoumání kosmického záření. Přesto se fyzikové shodují, že za uplynulých sto let nezjistili o tomto fenoménu takřka nic nového, a pokud už se nějaký nový poznatek objevil, pak spíše jen přidal další nezodpovězené otázky.

Eiffelovka je malá

O podivné všudypřítomné záření, které ionizuje vzduch a zapříčiňuje například samovolné vybíjení baterií, se vědci zajímali už na konci 19. století. Objev radio¬aktivity z roku 1896 pak odhalil principy takového záření. Hned ale vyvstala další otázka: Kde se ta radioaktivita bere? „Mysleli si, že pochází ze země, ale kdyby to byla pravda a přišli jste do nějaké štoly, tak by tam ta ionizace měla být vyšší, a když vystoupáte někam na kopec, tak by měla být zase nižší. Takže vědci lezli do různých jeskyní, ale zjistili stejné, nebo spíš menší hodnoty. Pak zase šplhali na Eiffelovu věž, která tehdy byla právě dostavěna, ale těch 300 metrů je málo, takže zase žádné průlomové zjištění,“ komentoval počátek cesty ke kosmickému záření známý český fyzik a popularizátor vědy Jiří Grygar. Objevila se další teorie o původu záření, a to že přichází shora. Horkým kandidátem na pozici hlavního zdroje bylo Slunce.

Číst dál...

Lovec kilometrů

Lovec kilometrů

TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: archiv

Ale snad i to má smysl, když někdo podlehne klukovské touze po dobrodružství a nevykoná sice nic pro vědu, ale přibližuje lidem vzdálený svět. Slova cestovatele, spisovatele, reportéra, fotografa, zapáleného skauta, propagátora motorismu i vlastence bez svatozáře. František Alexander Elstner procestoval kus světa a kam se dostal, tam šířil slávu českého automobilismu. Mezi peóny v Argentině, beduíny na Sahaře i „nafoukanými“ Američany, kteří se domnívali, že na vozy z Detroitu nikdo nedosáhne.

CESTA ZA KLUKOVSKÝM SNEM

Narodíte se do vážené pražské rodiny na počátku minulého století a svoji životní dráhu máte určenou předem. Nejen tím, že kulisu vašeho dětství tvoří bohaté Vinohrady, ale vy sám vyrůstáte v měšťanském domě, který postavil váš otec. Přáním rodičů je, abyste vystudoval práva a stal se váženým občanem…

Zpočátku to vypadalo, že František vizi svých rodičů naplní. Studoval reálné gymnázium a připravoval se na maturitu. V sedmnácti však školu přerušil a odjel jako člen protityfové brigády Mezinárodního červeného kříže na Podkarpatskou Rus, do bohem zapomenuté oblasti. Touha po dobrodružství? Touha pomáhat? Těžko říci. Rodiče mu ovšem na cestu nepožehnali. František se ale vrátil zdravý, gymnázium dokončil a pustil se do studia práv. Nakonec si udělal nástavbu pro učitele s odůvodněním, že bude mít dlouhé prázdniny a bude se věnovat svým nesčetným aktivitám.

Číst dál...

UJFA žije i v Keni

UJFA žije i v Keni

PTAL SE: TOMÁŠ NÍDR

Kapitáne, tady ti ho vedu, haleká na bývalého obránce české fotbalové reprezentace Tomáše Ujfalušiho jeden ze spoluhráčů, když mě v tréninkovém centru nejslavnějšího tureckého klubu Galatasaray Istanbul vede k rozhovoru. Dlouhovlasý bek se zarostlou tváří, který se v každém mužstvu stane vůdčí postavou kabiny, mu s úsměvem odpovídá v angličtině, ze které přejdou do španělštiny. Po telefonu Tomáš ještě německy poprosí svého šoféra kvůli našemu interview o trpělivost. Cestování na zápasy po celé Evropě z našeho nejlepšího obránce posledního desetiletí učinilo polyglota.

Do kolika zemí jste se s fotbalem dostal?

V Evropě si troufám říct, že do každé.

Když jedete na pohárový zápas, je tam prostor, aby si fotbalista vyrazil s fotoaparátem za pamětihodnostmi?

Vůbec ne. Vše je přesně zorganizované. Z letiště se jede rovnou do hotelu, tam tak hodina a půl na oddech, pak na předzápasový trénink a pak jídlo. Někdy se jezdí den dopředu a to pak dopoledne čas je. Většinou ale nedojde ani k té procházce, protože ubytování je kvůli tréninkovým hřištím mimo město, takže hráči tráví volný čas spíše na pokojích.

Cestujete v pozici celebrit. Má to nějaké výhody třeba na letišti?

Létáme speciálem, takže odbavení je jen pro nás. Snáze se projde i bezpečnostní kontrolou, protože většinou jednu bránu otevřou výhradně pro tým. Ale asi pětkrát se mi v případě našeho vítězství nad domácím mužstvem stalo, že policie naschvál prohlížela všechny tašky a zdržovala nás. V Turecku nám nic takového nehrozí. Fotbalisty vůbec neřeší a klidně nás nechají projít, ať pípáme nebo ne.

Číst dál...

Hašler kašle? Nevadí

Hašler kašle? Nevadí

TEXT: STANISLAVA JAROLÍMOVÁ, FOTO: archiv FRANTIŠKA LHOTSKÉHO

Hašlerky mlsáme již pěknou řádku let, ať kulaté, šišaté, balené v ruličkách nebo jednotlivě v „mašličkách“. Pojďme se podívat na to, díky komu se začaly více než před devadesáti lety objevovat na pultech českých obchodů.

Zazvonila jsem před pohledným domkem pana Františka Lhotského s cílem získat informace takříkajíc z první ruky. Tento člověk je totiž synem prvorepublikového továrníka Františka Lhotského, který hašlerky – a nejen je – vyráběl. Přivítal mě příjemný a usměvavý pán, který se v obývacím pokoji ochotně pustil do vyprávění. Vzpomínal, jak se otec vyučil prodavačem v Ledvicích u Duchcova a po čase odešel do Prahy, kde pracoval díky dobrým doporučením u předních lahůdkářských firem, mezi nimiž nechyběl známý Lippert. Po čase se začal živit jako obchodní zástupce firmy National, vyrábějící účtovací pokladny, vydělal slušné peníze, roku 1912 se osamostatnil a investoval do vlastního velkoobchodu s potravinářským zbožím. Vůně prvních cukrovinek, které začal František Lhotský v metropoli vyrábět a mezi nimiž v létě převažovaly oblíbené šuměnky, se začala z jeho vlastní výrobny linout po skončení 1. světové války, a to z dnes přestavěného objektu v Belgické ulici 226/8 (dříve Komenského 226/35). Pravděpodobně v té době se seznámil s vídeňským kolegou, podnikatelem a výrobcem cukrovinek Erichem Kirchsteinem, který mu prý zřejmě nejen předal řadu zkušeností důležitých pro tento obor, ale mimo jiné mu prozradil recept na výrobu bonbonů nazvaných po slavném italském zpěváku Carusovi. Tehdy ovšem budoucí pan továrník dozajista netušil, jak tento recept zasáhne do jeho života.

Číst dál...

Lépe nebylo

Lépe nebylo

PTAL SE: ROSTISLAV SARVAŠ

Nejvíc mě překvapilo, že pan Špaček nenávidí sport. Ačkoliv představa, že by se jeho výraz gentlemana měl křivit v nějakém sportovním vypětí, je těžko myslitelná. Známe se z doby, kdy dělal tiskového mluvčího prezidentu Havlovi. Tenkrát mi při různých recepcích trpělivě vysvětloval, že jeho šéf opravdu nemůže poskytnout rozhovor časopisu Koktejl. „To byla od vás velká naivita,“ prozradil mi při tomto setkání.

Pane Ladislave, ani nevíte, jak rád vás po tak dlouhé době vidím.

(je trochu zaskočený, ale rychle zhodnotí situaci) To já vás taky.

Zpronevěřil jsem se nějak touto větou vůči etiketě?

Ale vůbec ne.

Oslovil jsem vás Ladislave, přesto, že se zas tak dobře neznáme...

Tím oslovením, zvláště pokud mi vykáte, nemůžete nic zkazit. Zvláště u žen.

Číst dál...

Historky z podsvětí

Historky z podsvětí

TEXT: LIBOR MICHALEC, FOTO: ARCHIV REDAKCE

Tradice mimořádných výročních dubnových čísel začala patrně v dubnu 1994, kdy Koktejl přešel z novinového na křídový papír. Na titulní straně se tehdy leskl portrét Vladimíra Žirinovského s titulkem Třetí světová válka už začala. Žirinovskij, celý v černém, to vykřikoval v Moskvě na mítinku u stanice metra Sokolniky v patnáctistupňovém mrazu a tvář mu přitom sálala horkostí. Byl obklopen „gorilami“ s jedním starým Srbem, který měl poctivé oči, místo pravého předloktí protézu a na pozdrav podával všechny tři prsty na levačce. Říkal, že je s Žirinovským dobrý přítel a zařídí nám rozhovor. Když jsme toho Srba navštívili na pokoji ve čtyřiadvacátém patře hotelu Ukrajina, měl umělou ruku odepnutou a právě telefonoval. „Vladimir?“ zeptal se a tvář nám ztuhla očekáváním. „Zítra v osm bude v kanceláři,“ řekl nám, když zavěsil. Sekretariát Žirinovského sídlil v obyčejném panelákovém bytě, kde to páchlo kyselým zelím a prodávaly se tam ocvočkované bundy a jiné metalácké pomůcky. O naší schůzce tady nikdo nevěděl, ale Pepovi se později podařilo uplatit sekretáře a rozhovor pořídit. Vrátili jsme se do Čech, připravili reportáž, a právě ve dnech, kdy se měl Koktejl s Žirinovským na obálce objevit na stáncích, probleskla médii zpráva, že má Žirinovskij přijet do Čech, což by znamenalo, že naše cesta byla zbytečná. Nakonec ale Žirinovskij nepřijel, i když na něj celý novinářský národ čekal na letišti, a navíc přesně v den, kdy vycházel Koktejl, házel ve Štrasburku vajíčka po členech Evropského parlamentu a plival na Židy. Televize to nasadila jako hlavní bod večerních zpráv. Nacionalista Vladimír Žirinovskij je dodnes poslancem ruské Státní dumy a již třikrát kandidoval na ruského prezidenta.

Číst dál...

Deset dvacet Petr Vok

Deset dvacet Petr Vok

TEXT: MICHAL DVOŘÁK, FOTO: MAREK WÁGNER

To byla hodně podařená schovka. Petr Vok si prý přál, aby hrobku rodu Rožmberků nikdo nenašel celých 400 let po jeho smrti. A tak se skutečně stalo. Tajemnou rodovou kryptu se podařilo objevit teprve nedávno.

15.februarii bitva v Praze mezi Leopoldovými vojáky, vtrhlými do země, a stavy království. Malé Strany sic se zmocnili, ale nic dál. Na sta z jejich roty padlo, od stavů nemnoho. Pěkná správa! Sám císař takové praktiky vedl a ubohú chudinu hubiti dal.

Psal se rok 1611, do Čech vpadla na pozvání již pološíleného císaře Rudolfa II. vojska Pasovských a rožmberský kronikář Václav Březan se právem obával o osud království. Petru Vokovi, jednasedmdesátiletému nemocnému a bezdětnému vládci rožmberského dominia zbýval necelý rok života, a přesto se pustil do vyjednávání. Z vrcholné politiky se sice už dávno stáhl, ale pasovští žoldáci se po neúspěchu v Praze rozvalili na jihu Čech a brali si zdejší ženy a statky. Na pomoc nového krále Matyáše se Petr Vok nemohl spoléhat, a tak aby uchránil svůj milovaný kraj před cizáky, nechal zmincovat rožmberský stříbrný poklad a Pasovské vyplatil. Tožť ten poklad rožmberský preč! Milá růže již máš pokoj, nebudou tě více škubati! Tisíce žoldáků se rozprchly na všechny strany a poslední Rožmberk tak korunoval až otcovskou péči o blaho svých poddaných, kterou projevovala většina jeho předků a díky které také Jihočeši své Rožmberky tolik ctili.

Číst dál...

Slovácko sa nesúdí

Slovácko sa nesúdí

TEXT: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MAREK WÁGNER

Někdejší centrum Velké Moravy můžeme nazvat kolébkou křesťanství v naší zemi. Věrozvěsti ze Soluně doputovali právě sem. Od té doby uplynulo více než tisíc let a život zde stále tepe. Dnes již nejen ve jménu víry, ale též světsky.

Jako správní poutníci jsme si zvolili k nocování jedno z nejvýznamnějších poutních míst v republice – Velehrad, kde působili Cyril a Metoděj, a kde také Metoděj, který 6. dubna roku 885 zemřel, je pravděpodobně pohřben. Hned po příjezdu jsme zamířili do hotelu Mlýn, jenž stojí kousíček od nejstaršího cisterciáckého kláštera na Moravě a byl mi doporučen přáteli. Z Velehradu, který navázal na tradice velkomoravského Veligradu, nás zajímala hlavně bazilika Nanebevzetí Panny Marie a svatého Cyrila a Metoděje, fakt, že je v současnosti v rekonstrukci, nás zamrzel, protože lešení zakrývalo většinu stavby uvnitř i zvenku. Jak jsme zjistili od místních, tak se po městě šušká, že pro rok 2013 ke kulatému výročí 1150 let od příchodu věrozvěstů se připravují velké konference, obrovské svaté přijímání, ale také účast papeže Benedikta XVI. Nebylo by to poprvé, kdy by Velehrad byl poctěn papežskou návštěvou, již v roce 1990 sem přijel Jan Pavel II., který pět let předtím věnoval k výročí 1100 let od smrti svatého Metoděje bazilice růži z čistého zlata, drahocennou ozdobu zhotovovanou výhradně pro papeže nejlepšími zlatníky a znamenající zvláštní vyznamenání za katolického ducha a loajalitu Svatému stolci.

Číst dál...

Z pole na hrad

Z pole na hrad

TEXT: STANISLAVA JAROLÍMKOVÁ

Podle některých pramenů je Přemyslovo orání nikoliv zemědělským úkonem, nýbrž symbolem mužství a pohlavního aktu, zatímco podle jiných šlo o oborávání, tj. vyorání ochranného kruhu, schopného chránit před zlými silami. Za další důvod orání bývá někdy uváděno vymezení národní hranice nebo hranice panství. I když pomineme fakt, že neexistuje jediný důkaz toho, že Přemysl Oráč žil, snadno zjistíme, že každé výše uvedené vysvětlení má svoji slabinu.

Číst dál...

Zvířecí akademie

Zvířecí akademie

TEXT A FOTO: MICHAEL FOKT

Zvířata nám pomáhají od počátku lidských dějin. Vlčí předkové dnešních psů lovili s člověkem už v době kamenné, dnes jim však vyrůstá překvapivá konkurence. V lidských službách se ocitají například krysy. Tvor, který způsobil jednu z největších epidemií moru v Evropě, nyní zachraňuje lidské životy. Krysy obrovské z Afriky dokážou něco, co člověk určitě nezvládne. Najít zahrabanou nášlapnou minu jen tak po čichu. Mohly by tím zachránit až dvacet tisíc lidských životů, které kvůli minám ročně vyhasnou. V tomto pátrání předčí dokonce i elektronické detektory kovů, protože na rozdíl od nich umějí vyhledávat také plastické trhaviny. Některé krysy jsou dokonce lepší než speciálně vycvičení psi a mohou se pochlubit mezinárodním osvědčením, které to potvrzuje. Ve srovnání se psy navíc mají hned několik výhod. Pomocníci s hlodáky jsou odolní proti tropickým chorobám a nejsou tak vázaní na svého pána, takže mohou bez problémů spolupracovat s různými lidmi. Na rozdíl od špičkově vycvičeného psa, který může vyjít i na půl milionu korun, jsou také řádově levnější a pracují za půl banánu. Na spuštění nášlapné miny většinou stačí hmotnost pouhých pěti kilogramů, takže psovodi neustále riskují, že jejich cenní pomocníci skončí v oblacích. Krysy vážící sotva dvě kila však mohou po minovém poli běhat zcela bezpečně.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group