ikoktejl

Česká republika
Tag: Česká republika Nalezeno 7 výsledků.
Tag: Česká republika Řazení

Kapří sešlost

Kapří sešlost

 

   Text a foto Václav Kechner

 Znáte asi ten pocit, kdy při pohledu na vodní hladinu srdce začne pracovat o poznání rychleji, protože jste právě zjistili, že se díváte do osmimetrové hloubky. Dáte mi za pravdu, že zvláště u sladké vody je to fakt obzvláště pozoruhodný.

Jednoho prosincového rána ujížděl náš automobil směrem na Vysočinu a vezl tři natěšené jedince směrem za vytouženou vodou. Zanedlouho se před námi objevila známá hladina lomu. Počasí nám sice moc nepřálo, bylo zataženo a poletoval sníh, ale důležité bylo, že tam kromě majitele nikdo jiný neparkoval.

 

   Ideální scenerie

Neprodyšně uzavřen do suchého obleku, zamotán do různých hadic, s fotoaparátem na krku, sotva se plouže, prostupuji hladinou, která rozděluje tyto dva světy. Otevřel se mi fascinující pohled na příkrou stěnu, u jejíhož úpatí se tyčily vysoké zbytky keřů, které tam kdysi rostly. Dnes však plnily roli dekorace, umocněné tím, že jejich větve jsou nádherně porostlé koloniemi sladkovodních hub. Mezi touto křehkou krásou, jako kdysi ptáci, dnes proplouvají hejna okounů a plotic. Ideální scenerie pro fotografování, obzvláště, když se z protisvětla přibližuje kolega. Ta dobrá duše za léta společného potápění ví, co se mi asi vybavuje před očima, a naplouvá do správného postavení. Několikrát vodou šlehne blesk a můžu doufat, že se některý ze záběrů povede. Stáčíme se podél stěny a míříme ke skalním římsám, kde se dají tušit velcí kapři. Viditelnost je úžasná. Vertikálně dobrých osm metrů a horizontálně přesahuje patnáct metrů. Z hloubky dvaceti metrů ještě vidíme stromy na skalnatých březích. Prostě nářez, jaký dlouho nepamatuji. Vystupujeme do menší hloubky, do míst, kde se dají tušit rybí obyvatelé zdejšího lomu. Předpoklad sice dobrý, ale skutečnost poněkud jiná. Ani šupina. Abych nekřivdil, tak nějaký ten rak se batolí po dně, propluje pár plotic, ale to, na co čekáme, to ještě není. Pokračujeme dál podle kolmé stěny a pod sebou jasně vidíme členité dno, plné obrovských balvanů. Tam někde by se měli vyskytovat dva nově vysazení jeseteři. Ti však nejsou předmětem našeho pátrání. Alespoň pro tentokrát. Dnes jdeme po něčem jiném. Tím je vyhlášené hejno kapitálních kaprů.

 

   Kapří dostaveníčko

Na velkou vzdálenost vidím jasně Martina, jak se volně vznáší v prostoru a gestikuluje na mne. Zamířím k němu a ve směru jeho ruky začínám rozeznávat pohyb něčeho opravdu velkého. Tam, v jakési skalní rozsedlině, přes kterou leží kmen mohutného stromu s bohatou korunou větví, zřetelně rozeznávám siluetu kapřího těla. Abych to upřesnil, hodně velkého těla. Má vážit kolem šestnácti kilogramů, jak jsem se později dozvěděl od majitele lomu. Kapr stál majestátně mezi větvemi a zdálo se, že nás, dvě bublající monstra, pozoruje a rozvažuje, jestli pro něho představujeme nebezpečí. Usoudil asi, že pro něho nejsme hrozbou, a pomalu zaplul mezi větve stromu. Na druhé straně barikády byla situace úplně jiná, nervozita hraničila s posedlostí. Krásná ryba, čistá voda, ten snímek musím dostat, honilo se mi hlavou. Martin na tom byl se svými úvahami asi podobně. Zcela automaticky jsme se rozdělili, každý najížděl do této arény z jiné strany, hezky proti sobě. Co kdyby se povedl snímek člověka a ryby? Stoupáme podél příkrého svahu, pomalu se nám začíná otevírat celkový pohled na území tohoto mohutného šupináče. V ten moment mi spadla čelist, div jsem neztratil automatiku. Tam, na dně rozsedliny mezi mohutnými kameny, stíněni padlým stromem, měli dostaveníčko asi všichni kapři z lomu. Kolik jich tam bylo? Těžko říct. Později jsem jich na jednom záběru napočítal šestnáct. Dalo by se předpokládat, že to bylo asi tak dvacet kusů. Nejúžasnější bylo, že se všichni chovali naprosto klidně. Čekal jsem divoké pohyby celého hejna, ale nic. Jak známo, kapry je pro jejich plachost vždy těžké fotografovat. Tentokrát mám po dlouhých letech, jak se zdá, asi zase trochu toho fotografického štěstí. Pomaloučku, co ploutev ploutvi mine, začal jsem se přibližovat k této rybí sešlosti.

 

   Fotogenická parta

Parta to byla nadmíru fotogenická. Byly v ní zastoupeny snad všechny varianty tohoto druhu. Velcí lysci, šupináči i oranžová varianta kapra koi. Zapasoval jsem se do prohlubně mezi dva balvany, ukrytý za fotoaparátem začínám pořizovat první záběry. Kapříci se pěkně promenovali okolo. Někteří odvážnější se vyloženě přišli podívat na tu funící potvoru. Modré světlo blesku šlehalo vodou a filmový pás se začal plnit snímky. Právě jsme s Martinem podstupovali to pravé fotografické šílenství. Ryby samy připlouvaly na dosah ruky. V některých momentech nebylo možné zaměřit samotného jedince, protože se mezi vás připletli další. Nejúžasnější bylo, že ty ryby zřetelně projevovaly o nás zájem. Bylo to prostě neskutečné. Během půl hodiny mi došel materiál ve fotoaparátu, ale u srdce bylo jaksi hřejivo z dobře vykonané práce. Pravda, vytoužený snímek, zachycující přímý kontakt člověka a ryby z očí do očí, tentokrát nevyšel. Prostor, ve kterém se vše odehrálo, byl příliš stísněný. Já, s rozměrným fotoaparátem, jsem byl zaklíněný mezi balvany, a to mi umožňovalo maximálně pohyb o devadesát stupňů do pravé strany. Martin na tom byl ještě o poznání hůře. Ležel v minimálním prostoru pod kmenem stromu přitisknutý ke dnu a mohl tak akorát dýchat. Zajímavé bylo, že při častém používání blesku, zůstávaly ryby v naprostém klidu, ale jak Martin použil silnou lampu, byl jasně zřetelný neklid v celém hejnu.

 

   Dnešní den bude ­jednou vyprávěn

Jak se říká, vše krásné jednou končí. Kolega na mne pokynul a to byl signál k návratu do našeho světa. Dal jsem mu tentokrát bez okolků za pravdu, neboť konečky mých prstů se jasně hlásily o trochu toho tepla. Odlepili jsme se ode dna a vydali se křišťálovou vodou zaplněnou světlem do míst, kde se daly tušit schody sestupového plata. Proti nám v dálce na hranici viditelnosti plavali další návštěvníci, vypouštějíce si své chomáče bublin. Jejich zážitky na ně teprve čekaly. Zorník masky proťal hladinu. Schody, zatažená obloha a padající sníh. O několik chvil později ve vyhřáté místnosti s hrnkem grogu v ruce a s partou známých i neznámých probíráme nejčerstvější zážitky. V příjemné atmosféře naslouchám potápěčským příhodám vyprávěným okolo stolu a uvědomuji si, že i dnešní den bude jednou vyprávěn. Možná u jiných kamen s jinými lidmi, ale jsem si jist, že neupadne v zapomnění. A kdeže to vlastně bylo? No přece na LEŠTINCE u Skutče v čase vánočním.      

 

Biologické invázie ako hrozba...

Biologické invázie ako hrozba pre vodné ekosystémy

  

   Text Andrea Novomeská,

   Foto archiv

 Biologické invázie sa najmä v posledných desaťročiach stali mimoriadne významnou hrozbou pre globálnu biodiverzitu. Predstavujú dokonca väčšie nebezpečenstvo ako znečistenie prostredia či nad­merná ťažba surovín. Postihujú takmer všetky typy ekosystémov a často vedú k ich degradácii. Ani vodné ekosystémy sa teda inváziám nevyhýbajú, invázne organizmy sa rýchlo šíria moriami aj sladkovodným prostredím. Čo predurčuje organizmy premnožovať sa a šíriť sa do nového prostredia? Ktoré druhy v poslednom čase najviac ohrozili vodu? Je možné zastaviť ich masívne šírenie, alebo sa môžeme len bezradne prizerať?

Číst dál...

Techmeeting 2009

Techmeeting 2009

 

   Text David Skoumal, organizátor Robert Korim (ProDive Bratislava)

 Během loňského roku se uzavřela historie 10 setkání technických potápěčů regionu Central Europe. Od prvního setkání nadšenců pro věc, které proběhlo na Velkém sedle, se rozrostl počet účastníků každoročních setkání na přibližně 150 a místa setkání se pravidelně střídala mezi Moravou, Čechami a Slovenskem.

Loni Silvestr Pěkník vymyslel zvláštní cenu za věrnost, která by byla pro účastníky všech deseti setkání, ale bohužel zjistil, že jsme to pouze my dva, organizátoři většiny setkání. Proto jsme překvalifikovali parametr výběru na účastníky prvního a posledního Techmeetingu a těchto deset vytrvalých obdrželo cenu za věrnost. Mezi jinými se jedná o Roba Korima, Mirka Lukáše, Láďu Esterházyho, Tomáše Klojdu, Tomáše Sládka, Jindru Boehma a Ivana Kováře. Jirka Štětina se přihlásil až na poslední chvíli, takže nebyl nominován a ohodnocen diplomem.

Loni na podzim při setkání potápěčů a promítání v rámci akce pořádané potápěčským klubem Divestar a konference IANTD jsem probíral detaily programu dalšího Techmeetingu, organizovaného tentokráte Robem Korimem. Robo navrhl uzavřít historické desetiletí technického potápění v regionu střední Evropy vyhlášením Dvorany či Síně slávy. Jako prvního člena jsme bez váhání nominovali Silvu Pěkníka, který je bezesporu považován za jednu z největších postav vrakového technického potápění v Evropě, a to hlavně v Polsku, díky jeho dlouhodobé činnosti na polských vracích.

Při vyhlášení, kdy nikdo nic netušil, včetně samotného aktéra, jsme nechali zhotovit otisk Silvestrovy dlaně a jeho památné helmy, potom následovala krátká prezentace jeho dosavadní činnosti, a po přípitku ukončil úvodní akt potlesk všech účastníků vestoje jako výraz nehrané úcty a obdivu k tomuto člověku.

 

   Program

Vlastní program se skládal jako obvykle z tématických okruhů. První část byla věnována historii a technice, Jirka Trpík přednášel o technice, kterou u nás během rozvoje v 60. a 70. letech min. století používali potápěči, Silvestr Pěkník shrnul historii míchání plynů a směsového potápění u nás, dále následovala přednáška o desetileté historii technického potápění u nás – naše první trimixové sestupy v Hranické propasti a použití skútrů pro průniky v jeskyních. K doplnění této přednášky jsem použil i dobové fotografie z trimixového sestupu dvojice Benýšek a Travěnec do hloubky 110 m v Hranické propasti z roku 1981. Dalším přednášejícím byl Robert Klein z Polska, který  hovořil o počátcích explorací v zatopených jeskynních systémech Floridy.

Druhá část byla věnována nehodám v posledním období – během Expedice Garibaldi, ve vyvěračce Elefante Bianco, ve vyvěračce Zugo a slovenská nehoda na Attersee. Přednášející Robert Korim, Jiří Maté, Zbyněk Růžička a Marek Vůjtěch. Pak následovala přednáška o technické nehodě – exploze kompresoru v Magické Modré při plnění nitroxu, která se přihodila Frantovi Pudilovi.

Třetí část zahrnovala různá témata. Zde bych vzpomenul Petra Vaverku a prezentaci focení rozsáhlých prostor sérií postupových blesků na příkladu focení Suché rotundy v Hranické propasti. Velmi zajímavá byla také přednáška Jozefa Zelenáka (Maďarsko) o posledních objevech na vraku Szent Isztvan – objasnění příčiny potopení na základě zborcení nosníků po útoku torpédem. Michal Palkovič (Slovensko) přednesl excelentní přednášku − pohled na patofyziologii buněk při dekompresi. Provádí testy nových dekompresních postupů na laboratorních zvířatech a toto vnáší velmi zajímavé světlo do současných poznatků.

Dále byli účastníci seznámeni s novými vraky Baltu, dalšími objevy v jeskyních Rákoczi a Kossuth v Maďarsku a Honza Pokorný přednesl krátké sdělení o plánech na lomu ve Svobodných Heřmanicích.

Imrich Toth (Lighthouse Egypt) přednesl zprávu o zajímavých možnostech technického vrakového potápění v Egyptě na hlubších vracích, jeho centrum má za sebou již mnoho úspěšných výjezdů na tyto vraky.

 

   Technika

Technika byla představena jak v prezentacích – CCR rebreather Alfa dvojice Růžička/Nevtípil a ocelové tlakové láhve z vítkovické produkce – Renda Melichárek, tak i v samostatné místnosti, kde jako každoročně byly vystavovány novinky vhodné pro technické potápění.

Aleš Procházka předvedl podvodní akumulátorovou příklepovou vrtačku včetně praktické ukázky.

Na závěr programu seznámil Andrzej Kruckowski všechny přítomné s polským projektem překonání 9000 m vertikální vzdálenosti – výstup v Himálaji na osmitisícovku a sestup do hloubky 160 m.

Za chronického organizátora mnoha minulých ročníků bych zde chtěl poděkovat Robovi Korimovi za skvělou organizaci celého setkání a bratrům Pali a Ďuri Fukatschovcům, kteří připravili velmi zajímavou exkurzi zcela jiného typu jeskyně v malokarpatské oblasti. 

 

Konfigurace výstroje

Konfigurace výstroje při potápění

s otevřeným okruhem

 

   Připravil David Skoumal

 Žijeme na prahu nového tisíciletí. Ze všech prognóz se nám v potápěčském světě mimo jiné splnila tato – konfigurace výstroje otevřeného okruhu je pro potápění ve volné vodě dořešena a my nemusíme jít trnitou cestou pokusů a omylů a ztrácet čas vymýšlením vymyšleného a odzkoušeného.

 

   Abychom toto brali jako reálný fakt, je třeba se podívat do

historie

Svět rekreačního potápění se vyvíjel od konce druhé světové války, což bylo umožněno technikou, která byla na úrovni tehdejší doby a byla k dispozici. Láhve na 150 barů byly postupně vystřídány láhvemi 200 a vícebarovými, tříláhvové konfigurace, s kterými začínal J. Y. Cousteau vystřídaly jednoláhvové či dvojláhvové konfigurace láhví s větším objemem.

Dřívějším standardem byly láhve se samostatným postrojem a jedním ventilem. Regulátory – plicní dýchací automatiky klasického typu (umístěné na zádech a vybavené vrapovými hadicemi) byly postupně nahrazeny modely s odděleným prvním a druhým stupněm – ústenkou. Kontrola tlaku v láhvi spočívala v pasivním čekání na náhlé zvýšení nádechového odporu, potom potápěč musel otevřít tzv. rezervu ventilu a zahájit výstup k hladině. Nácvik krizové situace – potápěč bez vzduchu – byl řešen sdílením ústenky každé dva nádechy. Tento problém je následně vyřešen pomocí záložního druhého stupně – ústenky zvané octopus.

V 70. létech se objevují první kompenzátory vztlaku, vycházející ze záchranných vest, které navíc měly dobrou vlastnost, že udržely obličej potápěče v bezvědomí nad hladinou.

Nutnost kompenzace vztlaku se záhy ukázala jako prioritní a proto vývoj BCD kompenzátorů šel cestou designu kompenzátoru a ne primárně záchranné vesty. Téměř souběžně vznikají první BCD žakety a BCD křídla, v počátcích zvané pro svůj tvar jitrnice.

Světový trend rekreačního potápění dospěl do podoby, která je bohužel často vidět ještě i dnes.

Potápěč je vybaven jednou láhví se stlačeným plynem, ke které je většinou jedním popruhem s plastovou sponou nekvalitní výroby připevněn BCD žaket s plastovým nosičem. Jednoventilová konfigurace často se systémem kostky a třmenu (Yoke), dýchací automatika obsahující jeden první stupeň, primární druhý stupeň s krátkou hadicí a záložní druhý stupeň octopus (většinou žluté barvy, s hadicí o něco delší – asi 90 cm), který se vleče v různých držátkách bez ladu a skladu.

Pro většinu rekreačních výcvikových systémů je toto vrchol evoluce a pro plácání se v mělké vodě tropických moří je naprosto dostačující.

Naštěstí šel vývoj v potápění i jiným směrem. Pro průniky do zatopených jeskynních systémů a vraků bylo třeba přizpůsobit výstroj, která měla umožňovat hlubší a delší ponory. Mnoho z koncepce, která se zdárně osvědčila v nejnáročnějších podmínkách, lze pak následně aplikovat i pro rekreační potápění. Uceleně se potápění za hranice běžných limitů začalo nazývat anglicky Extended range diving a v 90. létech vydavatel časopisu Aqua Corps Michael Menduno přišel s termínem technické potápění.

Jednou z prvních myšlenek tohoto potápěčského směru bylo zvětšení objemu dýchacích plynů. Evropa byla stále poplatná francouzskému přístupu. Francouzští jeskynní potápěči přišli s koncepcí dvou nezávislých láhví, které se dají libovolně spojit popruhy atd., a je možné k nim připevnit různé postroje, nosiče, BCD kompenzátory atd.

Americká potápěčská komunita začíná používat set dvou láhví napevno spojených propojkou – můstkem v modifikaci prof. Benjamina.

 

   Výhody a nevýhody jednotlivých způsobů spojení dvou láhví:

Francouzský způsob spojení dvou oddělených láhví je jednoduchý, umožňuje spojení libovolných láhví. Jeho hlavní nedostatek je nemožnost použití primárního regulátoru s dlouhou hadicí, dále nutnost střídání dýchání z obou láhví, což zvyšuje možnost free flow (samovolného průtoku) a klade daleko větší nároky na správné plánování spotřeby. Oba regulátory musejí být vybaveny samostatným vysokotlakým manometrem, který je však nejslabším článkem výstroje.

Česká propojka z 80. let – snaha o vylepšení oddělených láhví spojením propojkou, osazenou vývody k regulátorům a eventuálně k manometru. Hlavní nevýhodou tohoto systému bylo to, že při selhání regulátoru došlo ke ztrátě celého objemu dýchacího média, při uzavření ventilů došlo k uzavření přívodu všeho.

Benjaminova propojka – zde je těžko říci, kdo přesně ze skupiny Mount, Martz, Ikehara, Lockwood, Benjamin přišel s návrhem propojení pod kuželkami ventilů, ale bylo to opravdu první funkční řešení, používané dodnes. Jedny z prvních konstrukcí měly levý ventil umístěný uprostřed propojky. Při selhání regulátoru nám umožňuje uzavření ventilu tento vadný regulátor izolovat a dýchat celý obsah láhví z druhého regulátoru. Při selhání těsnění mezi propojkou a ventilem ztratíme však celý objem dýchacího média.

ISO Manifold – vývoj Benjaminovy propojky dospěl do stadia, v jakém ho známe dnes. Přidáním ISO ventilu, umístěného uprostřed propojky, můžeme v případě selhání těsnění propojky tento ventil uzavřít. Izolujeme jednu stranu. Druhou, kde je porucha, sice ztratíme, ale zbyde nám polovina zásoby dýchacího média.

LOLA propojka – nejdokonalejší. Při selhání propojka umožňuje uzavřením ventilů na obou stranách propojky oddělit láhve od sebe a zachovat celý objem dýchacího média. Původně byl tento systém vyvinut pro flexibilní spojení dvou láhví a možnou demontáž v jeskyni, vývojem se upravil na pevné propojení dvou láhví s možností ovládání všech ventilů pod vodou. 

Po spolehlivém propojení láhví je zde další problém, a to jak celý systém připevnit na záda. Prvním řešením byly jednoduché postroje či plastové nosiče, které záhy vystřídalo revoluční řešení pevnou zádovou deskou, tzv. back plate. První model vyrobil v roce 1979 Greg Flanagan z dopravní značky. Model se velmi brzy rozšířil mezi celou komunitou floridských jeskynních potápěčů v čele se Sheckem ­Exleym, Billem Mainem atd.

Ruku v ruce šel vývoj funkčního kompenzátoru vztlaku – BCD (Buoyancy compensator device). Ty první, podobné záchranným vestám, byly pro nevhodné umístění kompenzačních prvků nahrazeny kompenzátory s vaky umístěnými vzadu a na bocích. Takže se vyvinuly nám známé BCD žakety – tyto však mají spoustu nevýhod (zvětšují profil, nafouknuté svírají břicho a hrudník, neumožňují variabilitu doplňkové výstroje, jsou z velké míry vyrobeny z plastů, často jsou jednoplášťové konstrukce…). Pro náročnější ponory jsou tedy naprosto nevhodné. Z popudu floridských jeskyňářů se vyvíjí BCD Wing – křídlo, zčásti umístěné na zádech pod zádovou deskou. První kusy se lepily z automobilových duší a později se začaly designovat specificky pro různé objemy. Křídla jsou většinou dvojplášťová, na jejich konstrukci jsou kladeny ty největší nároky. Objevila se i křídla s tzv. měkkými zády, kdy pevná deska je nahrazena popruhy (Zeagle, Dive Rite Trans Pac.), nicméně se moc neujala.

Mezi floridskou komunitou je spousta mimořádných osobností, a na tomto místě je potřeba vzpomenout velikánů jako Sheck Exley a Bill „Hogarth“ Main. Sheck přinesl mimo jiné použití dlouhé hadice primárního regulátoru. První pětistopová (150 cm) délka byla záhy vystřídána dnes obvyklou sedmistopovou (210 cm). Tento prvek výrazně zvyšuje bezpečnost potápění – umožňuje sdílet dýchací plyn ve všech možných situacích, i v úzkých prostorách, kde potápěči budou plavat za sebou.

Bill Main začal vytvářet konfiguraci výstroje, která se vyvíjela ve spolupráci s ostatními a byla na jeho počest nazvána Hogarthiánskou. Jejím motem bylo „Nahraďte příliš mnoho techniky technikou kvalitní, a to co není životně nezbytné, je zbytečné s sebou brát“. Tato minimalistická cesta se ukázala jako správná, a dosud není vytvořeno nic lepšího. Celý systém funguje jako dokonalá skládanka, kde každý detail je důležitý. Nicméně pro dobré zvládnutí a plné pochopení všeho je nezbytný kurz u někoho, kdo dané problematice rozumí (naštěstí v naší zemi je spousta znalých instruktorů). Podle Billa Maina je mimo jiné pojmenováno i správné vedení dlouhé hadice – tzv. Hogarthiánskou smyčkou. Z původních myšlenek se vytvořil propracovaný systém výuky, nazvaný DIR (Doing It Right – Dělejte to dobře), a pro výuku tohoto systému vzniká výcviková agentura GUE (Global Underwater Explorers).

Dokonalost celého pojetí je v tom, že Hogarthiánská filozofie je aplikovatelná kdykoliv – od počátečních kurzů OWD až po technické potápění se směsmi v uzavřených prostorách.

Pro většinu ponorů je to jediná správná konfigurace výstroje, mimo jsou jen extrémní situace, kdy je nezbytná konfigurace s láhvemi po bocích z důvodu nízkého profilu (Side Mount konfigurace), či láhve zcela oddělené od těla potápěč tlačí před sebou (No Mount konfigurace) z důvodu úzkého prostupu v těsných pasážích jeskyní a vraků.

Hogarthiánské pojetí konfigurace výstroje je tedy aplikovatelné i pro výstroj naprostého začátečníka v kurzu OWD.

Základem je vždy kvalitní technika, jak pro primární výstroj, což je dýchání a vztlak, tak i pro sekundární – doplňkovou výstroj. Nebudeme zde polemizovat o značkách automatik a další výstroje, ale o hlavních, námi požadovaných vlastnostech.

1. Láhve s dýchacím plynem – pro tzv. back gas (láhve s plynem na zádech) musejí být láhve vztlakově negativní i prázdné, aby nás neovlivnily ztrátou vztlaku v případě ztráty plynu.

Běžně vyhovují láhve ocelové a některé duralové, oblíbené objemy jsou 8, 10, 12, 15, 18 litrů a provozní tlak 200 barů (20 MPa), kdy se vzduch a nitrox chovají ještě jako ideální plyn.

Ventily jsou vhodné takového tvaru, který nám umožní je uzavřít, kdykoliv budeme potřebovat. Doporučené připevnění regulátoru je šroubením DIN G5/8, které je bezpečnější než kostka a třmen, navíc za těsnící prvek (O-kroužek) si zodpovídá majitel regulátoru.

Při dalším vývoji potápěče je vhodné mít láhev vybavenou dvojventilem, který umožní připevnění dvou nezávislých regulátorů, což je daleko bezpečnější, než mít jen záložní druhý stupeň.

Pokud se potápěč rozhodne pořídit přístroj – dvojče, doporučená velikost je 2 x 10–12,2 x 15–18.

Láhve napevno spojené nerez kruhy a propojené propojkou-můstkem, odzkoušený je ISO Manifold, či ještě lépe systém LOLA. Zda mít propojku s čelními či obvodovými O-kroužky již bylo námětem mnoha planých diskusí, je to jen technologická záležitost montáže – modely s obvodovými O-kroužky jsou variabilnější k rozměrovým variacím spojovacích kruhů. Systém LOLA obsahuje výhody obou typů propojek.

2. BCD kompenzátor – zde jednoznačně křídlo – wing. Jeho užitné vlastnosti naprosto převyšují jakékoliv žakety, je to výstroj pro potápění, ne pro parádu. Pro mnoho potápěčů zblblých katalogy sice vypadá velice spartánsky, ale sami poznáte úžasný komfort během ponoru. V zásadě můžeme doporučit jednoduché křídlo, beze všech stahovacích gumicuků. Tento tvar křídla je nejefektivnější a nejméně negativně ovlivňuje profil potápěče.

Objem křídla dle použitého přístroje, pro jednoláhvovou konfiguraci se používají modely s objemem 10–18 litrů, pro dvojláhvový přístroj modely s objemem 15–30 litrů. Většina renomovaných výrobců křídel je dělá poctivě – dvouplášťová konstrukce, z toho je zevní obal z cordury či obdobných materiálů, tvarově slušný inflátor a hlavně připevnění k přístroji je vždy dvojbodové – dvěma popruhy, vybavenými nejlépe nerezovými sponami či šrouby u dvojláhvového přístroje. Back plate – zádový nosič většinou kovový (nerez, hliník). Ten první slouží zároveň jako nejdokonaleji umístěná zátěž, ten druhý je zase vhodný pro snížení váhy leteckého zavazadla. Kompletní postroj z pevných popruhů, které obsahují dnes velmi dobře propracovaný systém D-kroužků, sloužících k uchycení další výstroje. Lze si vybrat mezi pevnými a stahovacími popruhy.

Na našem trhu je velký výběr křídel světové špičky, např. DTD-DUX, LOLA, OMS.

Začátečník si může hned ze začátku pořídit jednu láhev se spolehlivým ventilem a křídlo určené pro jednoláhvovou konfiguraci, zádovou desku s popruhy. Do budoucna změní s výměnou přístroje za dvojče jen jiný model vlastního křídla, vše ostatní včetně zádové desky a postrojů zůstává.

3. Regulátor – plicní automatika. Toto je jistě nejdiskutovanější část výstroje. Regulátor je srdcem naší výstroje, šetřit na něm je hazard se životem. Myšleno šetřit na kvalitě. I světová špička se dá pořídit za rozumný peníz. Požadované vlastnosti – slušný nádechový odpor a tím vyhovující měrná dechová práce, spolehlivost, dostupný servis. Pro naše podmínky je vždy dobré, když je regulátor určen pro potápění ve studených vodách. Zde se nenechte mýlit výrobky firem ze středomořské riviéry, které viděly led tak možná ve sklenici s kokakolou. Lze doporučit firmy ze zemí, kde se s potápěním ve studených vodách potýkají dnes a denně.

První stupeň by měl být vyvážený, pokud chceme regulátor do studené vody, tak vřele doporučuji uzavřený membránový model. Druhý stupeň – ústenka – je většinou pravostranná, hadice k ní vede z potápěčovy pravé strany. Oboustranné regulátory jsou sice hezká věc, nicméně nám nepřinesou žádný profit, stejně hadice budeme vést zprava.

Důležitým prvkem je dlouhá hadice primárního regulátoru, v nouzi postačí i 90 cm dlouhá hadice k octopusu.

Všechny rozumné potápěčské výcvikové systémy učí sdílet v krizové situaci (potápěč bez vzduchu) s buddym svůj primární regulátor, a pak si v klidu vzít svůj záložní, který je bezpečně umístěn v neměnné poloze na krku. To, co se osvědčilo v extrému – při sdílení plynu za nulové viditelnosti v úzké jeskyni, je možné velmi efektivně použít i při řešení ztráty plynu u začátečníka.

V dalším vývoji si potápěč zakoupí pouze druhý první stupeň regulátoru, a tím má již dva zcela nezávislé regulátory, které jsou uchyceny na dvou nezávislých ventilech. V případě selhání regulátoru a úniku plynu jsme schopni zastavit ventil porouchaného regulátoru a dál dýchat celý objem přístroje záložním regulátorem.

Celá konfigurace výstroje vyplývá z obrázku, vedení všech hadic je vždy řešeno s ohledem na maximální bezpečnost a následně komfort. Hadice jsou schovány, nebrání přístupu k ventilům a zároveň se nemohou nikde zachytit.

Pokud máme jeden či dva regulátory, vždy máme pouze JEDEN kontrolní manometr jednoduché masivní konstrukce na hadici. Žádné elektronické vylomeniny a bezdráty.

Spolehlivost je u nich vždy nižší a navíc u bezdrátů neprovedete valve drill (kontrola uzavření a otevření ventilů ve vodě před ponorem) protože manometr přestane fungovat.

Manometr je nejslabší článek naší výstroje, jeho zdvojení vede k nárůstu selhání o 100  %, lidově řečeno – jeden maňas = jeden problém, dva maňasy = dva problémy. Při uzavření ventilu se záložním regulátorem, na kterém je manometr, je situace dále uspokojivě řešitelná, jak – to vám vysvětlí zkušený instruktor. Jednoduchý manometr, žádná sdružená konzola, se kterou většinou nezkušený potápěč orá po dně a neustále se zachytává. Umístění dalších přístrojů z konzoly – jako jsou počítač či hloubkoměr, hodinky a kompas je daleko vhodnější na zápěstí.

 

   Takže souhrnně ke konfiguraci primární výstroje:

Každý rozumný a dobře vzdělaný potápěč začátečník se může začít potápět s jednoláhvovým přístrojem, vybaveným spolehlivým ventilem. Láhev je dvojbodově spolehlivě připevněna k zádové desce s BCD křídlem. Regulátor má záložní druhý stupeň na smyčce okolo krku a primární regulátor je na dlouhé hadici – alespoň octopusové 90 cm dlouhé.

Pokud si začátečník pořídí hadici 150 či 210 cm, je dobré, aby byla vybavena klipem poblíž ústenky primárního druhého stupně. Když ji nepoužívá, je ústenka bezpečně uchycená k pravému ramennímu D-kroužku. Vedení hadice Hogarthiánskou smyčkou. Jednoduchý manometr je vlevo u pasu, taktéž je dobré mít ho přichyceného klipem k levému D kroužku na bederním popruhu.

Zkušenější potápěč si pořídí druhý první stupeň regulátoru a dvojventil, který se dá ovládat i pod vodou. Konfigurace obsahuje dva nezávislé regulátory – první primární s dlouhou hadicí k druhému stupni a inflátorovou hadicí k BCD křídlu, druhý záložní s druhým stupněm na krátké hadici, umístěným na krku, a vysokotlakým manometrem. Záložní regulátor navíc může obsahovat inflátorovou hadici k záložnímu BCD = suchému obleku.

Potápěč, který si posléze pořídí dvojče – set 2 x láhev, vybavený propojkou, a liší se pouze tvarem křídla, zde je lépe dokoupit pouze model křídla pro daný set láhví. Vše ostatní zůstává beze změn – zádová deska, regulátory…

Už od počátku používáme výstroj, která se osvědčila během vývoje a v nejnáročnějších ponorech. Celá filozofie bezpečného potápění a zvládání krizových situací nás provází od našich začátků a díky ucelenému pojetí výstroje a její konfigurace ji máme v povědomí.

Naším cílem je přece potápění a ne neustálé řešení, jak vést tu či onu hadici, vzpomínat, jak jsem to měl minule, kde mám záložní automatiku a manometr atd., a nedejbože skočit do vody se zavřenými ventily, na které si nedosáhneme...

Dobře propracovaný výukový systém a zkušený instruktor znalý problematiky jsou nezbytným základem vašeho bezpečného potápění. Navíc žijeme v zemi, kde máme jak výrobce, tak i prodejce kvalitní techniky, kteří se sami potápějí v extrémních podmínkách a jsou schopni posoudit vhodnost jednotlivé výstroje. Takže co víc si můžeme přát, a mne může jen těšit, že v poslední době přibývá na frekventovaných lokalitách více a více potápěčů s bezpečnou konfigurací otevřeného okruhu.          

 

 

Václav Kříž

Václav Kříž

 

   Ptala se Inna Václavová

   Foto archiv Václava Kříže

 

 Václav Kříž – potápěč, novinář, fotograf, historik. S potápěním začal ve 13 letech, když tato činnost byla ještě tak vzácná, jako nyní lety do vesmíru.

Téměř bez výstroje a s mladickými představami čerpanými z filmů Hanse Hasse a později ze skromné literatury, pašované přes železnou oponu ze zahraničí, poznával tajemný podvodní svět a stal se jedním z průkopníků potápění v České republice. Poznali jsme se těsně po tom, kdy jsem se stala šéfredaktorkou časopisu Oceán. Byli jsme oba ve správný čas na správném místě: já – obyčejný větroplach, ponořující se na všech frekventovaných potápěčských lokalitách – a on – znalec podvodní historie, fotografie, filmu a literatury, který propadl potápění na celý život.

…Robert Ballard postavil ponorku, se kterou se ponořil k Titaniku. Znáš tohle jméno?

- Ne, nikdy jsem o něm neslyšela.

- A Hanse Hasse, Jana Mertu, Petra Katze?

- Ne, co je to za lidi?

- Bože, svatá nevědomost! Vždyť jsou to nejznámější potápěči a vědci!

Zakroutí hlavou a zahloubá se do vzpomínek.Vypráví o potápění a jeho hrdinech, o lidech, kteří za železnou oponou našli sílu a odvahu jít za svým snem. Noří se do minulosti a mě strhává s sebou, do těch dávných časů, kdy to, co je teď běžné, bylo jenom nesplnitelnou touhou. Otevírá mi dveře do malých dílen, kde se vyráběly důmyslné přístroje a miniponorky, seznamuje mě s lidmi, kteří by již dávno odešli do zapomnění. Vypráví o tajemných lomech a ženě, která se potápěla s hady, o německé filmařce Leni a Pavlovi Grossovi…

Ano, stal se mým učitelem, který může za přerod obyčejného „vzduchodecha“ na šéfredaktora potápěčského časopisu. Je pro mne studnou informací, je mým tvrdým kritikem a současně oporou. A za to všechno mu od srdce děkuji!

 

   Za starých časů většina mladých kluků snila o tom, být letcem nebo kosmonautem, ale ty sis vybral tichý podvodní svět. Co bylo impulzem a kdo byl tvým učitelem?

Na konci padesátých let nebyla kina zrovna přeplněná kvalitními filmy. Těmi z mála, které byly přijatelné i pro puberťáky, jako jsme byli my, byly filmy J. Y. Cousteaua Svět ticha a Hanse Hasse Dobrodružství v Rudém moři a Výprava Xarifa. Tyto tři filmy ovlivnily celý můj další život. Navíc vyšly v té době i Cousteauovy knihy Svět Ticha a Dech moře. Mně se navíc dostala do rukou i Hassova fotografická publikace Ich tauchte im den 7 meeren – Potápěl jsem se v sedmi mořích. Jako kluk jsem si přísahal, že Hasse překonám, že se budu potápět určitě v osmi mořích! Díky shodě náhod jsme se s kamarádem Radkem dostali ve správnou dobu (v roce 1961, v mých čtrnácti letech) na to nejsprávnější místo – do pražského bazénu AXA, kde tehdy vedl potápěčský výcvik Vašek Rott, snad ten nejkvalitnější instruktor a člověk, jakého jsme mohli potkat. Skaut tělem i duší, vyznavač přírodního způsobu života a potápěč par excellence. Ten nás naučil mnohému, základy jeho výchovy si v sobě nesu dodnes. Mimo jiné nás naučil jednu důležitou věc – potápěč, když vstupuje do vody, tak to nesmí šplouchnout ani vlnka. Aby se ryby nepolekaly. Kdepak nějaké skákání a mlácení kolem sebe! A to nemám rád dodnes! Někdo se před ponorem pokřižuje, já si pokaždé, ale skutečně pokaždé (!) vzpomenu na Vaška Rotta. Je to takový můj obřad a poděkování. A skáču jen v nejnutnějším případě.

 

   Neměli jste ani pořádnou výstroj. Jak jste to řešili?

Výstroj, to byl tvrdý oříšek. První masku mi sice přivezl známý z Rakouska, byl to systém Hans Hass, jak na ní bylo napsáno, ale to ostatní, to už byla pravá potápěčská chudoba. Šnorchl vyrobený ze spartakiádní obruče (mám ho schovaný ve své „Síni slávy“ dodnes) a ploutve vyřezané z tvrdé gumy s přinýtovanou koupací botičkou. Taková byla realita. O dýchacím přístroji se nám mohlo ještě nějaký čas jen zdát. Až o rok později jsem si vyrobil ze součástek, posbíraných na leteckém smetišti ve Kbelích, svůj první aqualung. S automatikou KP14 a láhvemi od Luftwaffe. S tímto přístrojem jsem se nechal z mladické blbosti i přejet parníkem ve vltavském průplavu v pražské Stromovce! Naštěstí bez následků.

 

   Určitě jste se v takových nebezpečných začátcích neobešli bez incidentů. Jak jste je všechny přežili?

Ono jich kupodivu zase tolik nebylo. Asi byl Rottův výcvik skutečně kvalitní. Ale kolem nás jsme zažili ledacos. Hlavně experimenty s kyslíkovými přístroji, které prováděla známá hříměždická parta té doby, Pavel Gross, Jarda Čaj a Pavel Kraus. A několik dalších. To byly poučné incidenty, které se naštěstí všechny obešly bez následků. A pro nás, potápěčské ušáky, to byla víc než dobrá škola. Můj největší a skutečně nebezpečný incident se stal až ve zralé době, o mnoho let později, v roce 1979. Při ponoru v zatopeném dole Čermná na severní Moravě nedaleko Vítkova. Objevili jsme s kamarády z Nového Jičína opuštěný břidlicový důl a rozhodli se prozkoumat jeho systém zatopených štol. S kamarádem Honzou Liškou jsme se dostali při průzkumu do kaverny se vzduchovou kapsou. Vynořili jsme se na hladinu a začali komentovat situaci… Víc si nepamatuji. Probudili jsme se až o několik minut později, protažení na návodčím laně zatopenou štolou mezi povalenými trámy naším bdělým návodčím Milanem Benešem (který již, bohužel, není dlouho mezi námi a kterému bych rád děkoval každý rok 3. března ve výroční den našeho znovuvzkříšení). V kaverně bylo v atmosféře pouze 0,7 % kyslíku! Nic zdravého pro nás. Při této příležitosti bych chtěl připomenout, jak vteřinové rozhodnutí může ovlivnit bytí a nebytí člověka. Těsně před ponorem mi blesklo hlavou, jestli se k Honzovi připnu úvazkem a nebo jestli budu plavat vedle něho. Jednalo se o celkem nenáročné proplavání štoly v křišťálové vodě a v hloubce asi dvou metrů. To cvaknutí karabiny mi zachránilo krk a vyučilo na celý život.

 

   Jak se na vás a vaše potápění dívala veřejnost? Vždyť za socialismu byl takový tehdy nezvyklý koníček krajně podezřelý, či ne?

Copak veřejnost, ta se dívala dobře, potápění bylo v té době hodně atraktivní, dělalo ho strašně málo lidí a bylo to zajímavé dobrodružství. U vody jsme se skoro všichni znali a ta troška informací, která se dostala do oběhu v TV a nebo v časopisech, to bylo jen ku prospěchu věci. Horší bylo, že to skoro nešlo bez Svazarmu. My byli ze začátku v potápěčském kroužku u akvaristů ve Vagonce Tatra Smíchov, potom v přírodovědné sekci Národního muzea, ale to skomíralo na úbytě a tak jsme, chtíc nechtíc, skončili s Radkem v náruči polovojenského Svazarmu, v tehdy známém Shark Clubu. Ale zas tak strašné to nebylo. Naopak, za poměrně málo úliteb jsme dostávali docela kvalitní materiál a relativní volnost. Jen jsme museli změnit název, Shark Club zněl papalášům až příliš imperialisticky. A tak jsme zvolili cestu nejmenšího odporu a někdy na začátku sedmdesátých let se přejmenovali na Aquasport Praha. Sice to na Svazarmu taky okomentovali, ale milostivě nám dovolili se tak nazvat. A klub funguje do dneška.

 

   O vodotěsných pouzdrech na filmové a fotografické přístroje, které jste už tenkrát dokázali vyrobit, se mohou naši čtenáři dočíst na straně… Neuvažovali jste už rovnou také o ponorkách?

Řeknu upřímně, neuvažovali. Ale byli mezi námi tací, třeba Jirka Císař z Mělníka, který si takovou miniponorku (jmenovala se Dorea) vyrobil. Ovšem Pavel Gross, ten s ponorkou udělal díru do světa, a to hodně velikou. Po emigraci do Švýcarska zkonstruoval a spoluvyrobil slavné GEO, se kterým dr. Fricke objevil u souostroví Komor zapomenuté prehistorické ryby latimérie. Ale mě samotného ponorková touha nijak nepoznamenala. V několika ponorných zařízeních jsem sice byl, ale pokaždé jen jako zvědavý čumil, nikdy jsem se netoužil v ocelovém doutníku potopit. Před lety jsem měl dokonce nabídku, podívat se v ponorce Alvin ke slavnému vraku Bismarcku. Ale nijak mě to neoslovilo, možná taky kvůli financím, ty byly víc než horentní!

 

   Vymysleli jste nějaká zařízení, která se používají dodnes?

Já osobně rozhodně ne, patent na šnorchl ze spartakiádního kruhu si nedělám. Ale kolem mě se tu a tam nějaký vynález objevil. Skoro za všechny může vynálezecky víc než potentní Pavel Gross, ten vymyslel kromě spartakiádního šnorchlu a Gea i podvodní domlouvátko walkie-talkie, spolupracoval na prvním modelu dekompresmetru a podobně. Dnes vyvíjí vlastní rebreather. Já vždycky jen pečlivě napodoboval a kopíroval všelijaké technické fígle na zahraničních kejzech – pouzdrech na fotoaparáty. A to většinou z těžce dosažitelných tiskovin, ať už z potápěčských časopisů a nebo katalogů, které jsme dopisy vyškemrali a které nám výrobci (možná) škodolibě posílali.

 

   Jaký byl největší sen mladého potápěče Vaška Kříže?

Největší sen? Tak to vím naprosto přesně. Největší touhou mladého Vaška Kříže bylo prodávat v potápěčském obchodě. Pochop, potápěčský obchod, něco takového v socialistickém Československu vůbec nebylo, znali jsme takový krám jen z letáků ze západní ciziny. A být obklopený celý den vším tím nádherným vybavením, o kterém jsme každodenně snili, to byl opravdu velký sen. Pár let po revoluci jsem byl okolnostmi donucen v jednom takovém potápěčském obchodě asi 14 dní prodávat, děkuji pěkně, už nikdy více. Je to stejné, jako být prodavačem v obchodě s autopříslušenstvím a nebo s věcmi pro domácnost. Pak se mi samozřejmě splnilo mnoho dalších snů, třeba potápět se na Bahamách nebo na Maledivách, v zemích o kterých jsem si nikdy nemyslel, že je na vlastní oči uvidím. A to dneska považuji za splnění svých chlapeckých snů první kategorie, to ano.

 

   Než jsi se začal věnovat publikační činnosti, spolupracoval jsi s prvními potápěčskými časopisy. O čem se v nich psalo, když bylo v té době cestování téměř nemožné?

Hrdě přiznávám, že mám doma úplně všechny potápěčské časopisy, které vyšly v  Československu. Ať už to byla první čísla časopisu Potápěč, nebo další ročníky Vodní revue. V té jsem byl po revoluci dokonce redaktorem. Těmi časopisy jsem žil, byly pro mne nejen pomyslným spojením se světem, ale také s ostatními potápěči v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Psalo se v nich o nových technolo­giích a zprostředkovával se nám tak, byť značně okleštěný, ale přeci jen nějaký přehled o nových výrobcích, nových zemích a také jsme díky nim poznávali i skutečné persony potápěčského světa. Třeba manžele Taylorovy z Austrálie, velké filmaře a znalce žraloků. Jejich články s jejich svolením překládal Vašek Fürst a my je hltali a těšili se na další. Byli pro nás jak obyvatelé Marsu, v tak rozdílném světě žili. Od Valerie Taylorové mám dodnes schovaný osobní dopis. Moje koketování s časopisy začalo nabývat vážných rozměrů v polovině sedmdesátých let, kdy jsem začal pravidelně přispívat svými fotografiemi a později i články nejen do Vodní revue, ale i do dalších, dnes již zapomenutých magazínů, jako byl třeba Signál nebo Zápisník.

 

   Tvůj profesní obdiv k německé režisérce a fotografce Leni Riefenstahlové tě na několik let vyřadil ze „slušné“ socialistické novinářské společnosti. Jaký to mělo pro tebe dopad a čím tě vlastně ta rozporuplná osoba tak fascinovala?

Jo, Leni…, to byla záležitost… Ale mohl jsem za to sám, pěkně jsem si naběhnul. O Leni Riefenstahlové jsem toho v polovině osmdesátých let zas až tolik nevěděl, jen to, že to byla dáma v letech, která se někdy v 65 letech začala potápět a svými podvodními snímky dosáhla světové proslulosti. A že předtím natočila v nacistickém Německu pár propagačních filmů. To bylo asi tak v kostce všechno. Mně se tenkrát na ní hrozně líbilo, že se začala potápět tak pozdě a že toho ještě pod vodou tolik stihla. Její filmařská kariéra mně byla dost utajená a ani mě tolik nezajímala. Na rozdíl od funkcionářů strany, kteří seděli ve vydavatelství Naše vojsko a věděli o ní všechno. Nebo si to aspoň mysleli, že vědí. Taky byli kapánek starší a mnozí ji znali nikoliv zprostředkovaně. Každopádně můj oslavný článek o německé režisérce – potápěčce a podvodní fotografce putoval do stoupy a s ním i moje další spolupráce s vydavatelstvím. A nejen s ním. Ale všechno špatné bylo k něčemu dobré. Novinářský zákaz v Československu mě vyprovokoval k publikování po celém světě. A tak, zatímco v Čechách ani ťuk, tak v Austrálii, v Anglii, v Německu a USA mně vycházely fotky a články poměrně často. Ale ke konci osmdesátých let už to trochu povolilo. Dnes je to jen úsměvná vzpomínka na moje naivní počínání v době komunismu.

 

   Jak se změnil tvůj život, když padly hranice a máš teď k dispozici moderní výstroj a špičkovou fototechniku?

Jako většině z nás, život se mi změnil hodně. Po revoluci jsem byl několik let na volné noze, jezdil jsem po světě a fotil. Pak přišlo zklidnění, dokonce jsem byl nějaký čas i šéfredaktorem dnes již zaniklého potápěčského časopisu Riff. Před více než deseti lety jsem ale skončil a odešel do stabilního zaměstnání, které však má s novinařinou a fotografováním dost společného. To ovšem neznamená, že bych se přestal potápět a fotit pod vodou. Fotím pořád, ve sladké vodě i v moři. V tom ale jen o dovolené, bohužel. Pořád jsem však nepřestal dělat na diapozitivy, i když jen široké scény pod hladinou. Na makro a blízké záběry už taky používám digitál.

 

   6 NEJ Vaška Kříže

Nejtěžší situace pod vodou: Asi když mě jako mladého kluka přejel při potápění parník.

Nejkrásnější ponor: Každý ponor s delfíny. Jsou to téměř mystická setkání.

Nejoblíbenější lokalita: Isles Medas na španělském pobřeží Costa Brava.

Největší vzor: Fotograf David Doubilet z National Geographic a filmař Bernard Dellmott z původního Cousteauova týmu.

Největší životní výhra: Život! Při potápěčském incidentu v zatopeném dole Čermná v roce 1979.

Nejbližší plány: Fotografování na Lembeh Strait v Indonésii. Říkají mu „nejdražší hnojiště na zeměkouli“. To, co tam je k vidění při viditelnosti asi tři metry, to není ke spatření nikde jinde na světě!

 

Nemáte UW futrál na foťák?

Nemáte UW futrál na foťák? Vyrobte si ho…

 

   Připravil: Václav Kříž

 Právě pod tímto heslem proběhla nedávno na internetové potápěčské konferenci obdivná diskuse k jednomu, dnes už skutečně ojedinělému výtvoru – doslova na koleně vyrobenému pouzdru na fotoaparát, který tak dal znovu vzpomenout doby zlatých českých ručiček, v oblasti fotografování pod vodou nevyjímaje.

Jeden z účastníků diskuse při té příležitosti připomněl tradiční setkání takových fotografických všeumělů v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století na břehu východoněmeckého jezera Helene See, kde tehdy každý rok na podzim probíhala soutěž, krátce pojmenovaná Berliner Unterwasserfotowett­bewerb.

Berlínská soutěž podvodních fotografů byla ojedinělý podnik a dodnes na něj všichni, kteří jsme měli tenkrát tu čest, vzpomínáme jen v nejlepším. Byla to nejen mezinárodní potápěčsko-společenská záležitost, na kterou jsme se těšili a kterou jsme žili celý rok, ale také přímo vysoká škola podvodní fotografie. Němci, ať už východní nebo západní, byli tenkrát jako UW fotografové jednoznačně na špici. Kompozice, expozice a všechny ty nezbytné fotografické dovednosti, to měla jejich první liga v malíčku a nám nezbylo, než se učit. Aspoň od těch Němců, za kterými nás pustili, od východních. A učili jsme se rádi, někteří z nás z těch zkušeností čerpáme dodnes.

Ovšem, v čem jsme rozhodně nebyli o krok pozadu, ale naopak jsme se hřáli v neskrývaném obdivu a někdy i závisti našich německých kolegů, to byla výroba pouzder na foťáky. České kutilství se snad přijímá už s mateřský mlékem a v dobách socialismu to platilo dvojnásob. Zásadní rozdíl byl v samotném pojetí výroby. Němci vycházeli z použití jakéhokoliv jen trochu vhodného polotovaru, který našli doma, na smetišti a nebo v nejbližším obchodě s instalačním materiálem. My, Češi, jsme si ve většině případů všechno vyráběli už rovnou na míru. A podotýkám, že rovnou z prvotřídních surovin. A tak byly k vidění vedle německých pouzder z papinových hrnců nebo vojenských várnic, ozdobených vodovodními kohoutky, takové technické skvosty „made in Tchechien“, kde základem byly kostky leteckého duralu, titan a kvalitní plast. A také odlitky, za které by se nemusela stydět ani NASA. To všechno zpracované, když ne na NC strojích, které v té době byly v plenkách, tak každopádně na obráběcích strojích první kategorie.

Vím, o čem mluvím. Společně s kamarádem a mým letitým fotografickým souputníkem Radkem Skramoušským jsme takovou výrobu mnohokrát absolvovali. Nečestnou výhodou byly naše pracovní podmínky. Já byl dlouhá léta zaměstnancem filmového servisu na Barrandově a Radek technikem v Druoptě. Spojení takřka dokonalé. Jediným problémem tak pro nás byly součástky, které se nedaly vyrobit a velmi obtížně se sháněly. Jako třeba kroucené šňůrové kabely, konektory a různé typy gumových výlisků a těsnění. Naštěstí „O“ kroužky už v sedmdesátých letech prorazily i za vrata železné opony a byly celkem dostupné, ovšem v kvalitě problematické. Dokonce existovaly i návody na jejich lepení z metráže. V úplných začátcích, na přelomu padesátých a šedesátých let, to jsme se ale museli obejít i bez takových vymožeností, a třeba naše první pouzdro na 8mm kameru Admiru bylo těsněno podobně jako láhev od okurek. A víko pěkně přitažené křídlovými matkami! A abych nezapomněl na věc nadmíru důležitou, funkci ovládacích průchodek převzaly u prvních kejzů (pouzder) vyrobených v padesátých a šedesátých letech jen mírně upravené a k obalu poctivě přivařené vodovodní kohoutky, těsněné nikoliv konopím, ale lojovou šňůrou. Němcům se stejná technologie osvědčila ještě o patnáct, možná i dvacet let později.

Pouzdra z konce osmdesátých let, než se nám svět otevřel doopravdy, byla už takové kvality, že je dodnes možné jejich srovnání se současnou výrobní produkcí renomovaných firem. Tou nejsoučasnější! Myšleno strojírensky, nikoliv elektronikou, samozřejmě. O té se nám mohlo jenom zdát, ale bojovali jsme s ní statečně. Naším vrcholným kouskem bylo dnes už úsměvné použití magnetických tyčinkových spínačů a třeba také zdvojených kondenzátorů blesků. Jeden, skutečný, sloužil jak měl, druhý, falešný, pak k pašování drobného oběživa na nákupy ve Frankfurtu nad Odrou.

Zvlášť pyšní jsme na poslední sérii čtyř kusů pouzder, dokončených těsně před revolucí. To jsme si dovolili koncepci, kterou po nás zopakovali až v roce 1992 technici od Nikonu. Pravda, o něco lépe a dokonaleji. Ale možná ne radostněji. My zbavili obyčejnou Prakticu plechovo-plastového obalu a na její šasi přímo na míru „ušili“ frézou vodotěsný duralový kabátek s honosným nápisem Praktica Marine Professional. V Nikonu o pár let později také kompletně odstrojili jejich model F601, ovšem pouzdro nazvali skromněji – „jen“ Nikonos RS.

Dnes už je to o vzpomínání. Ale člověka pohladí po duši i po těch letech – slyšet a číst, že udělat si dobrý futrál na foťák není ani v dnešní době úplně ztracená záležitost.          

Hranická propast

Hranická propast − Suchá rotunda

 

   Napsal a vyfotografoval Petr Vaverka

 „Pověs tam ten kufr s blesky, dva dvanáctkové sety a čtyři stage. Další náklad pošleme dolů příště!“, říká Libor a zatížená kladka sjíždí po laně do hlubiny. Tři čtyři takové jízdy a veškerá technika je v sedmdesátimetrové hloubce u hladiny jezírka v Hranické propasti. Dnes je naším úkolem fotografování uvnitř skalního masivu, v Suché rotundě.

U ohlubně propasti jsme se sešli ve čtyřech účastnících s pomocníkem Rendou a nezbytným Sabbathem. Kromě samotného fotografování dopraví z Rotundy právě Sabbath vzorky netopýřího guana, které budou zaslány k rozboru do Biologického ústavu AV v Českých Budějovicích. Začínáme se spouštěním vybavení pomocí lanovky, instalované ZO 7-02České speleologické společnosti. Teprve, až když jsou veškeré přístroje a ostatní materiál na plošině nad vstupním jezírkem, začíná finální příprava na důležitý ponor. Naše dnešní práce má za úkol doplnit poslední přesná mapování rotundy o celkové fotografické záběry. Nebude to nic jednoduchého. Transport veškerého zařízení hlubokou partií propasti i následné fotografování v prostorách Rotundy prověří schopnosti celé skupiny i spolehlivost techniky. Skalní stěny suché části jsou tmavé a pohlcují světlo z jakéhokoli zdroje. Nasvítit vnitřní prostory bude opravdu komplikované. K tomu budeme potřebovat velkou kapacitu světelných zdrojů.

Na ponor jsme připraveni ve dvou dvojicích. Postupně si rozdělujeme náklad fotografického náčiní, které je třeba dopravit na místo. Do Suché rotundy existuje pouze jedna přístupová cesta. A ta vede pod vodou. Po zanoření ve vstupním jezírku se potápěči šikmou chodbou severozápadního kanálu dostanou do hloubky 47 metrů na Zubatici. Odtud se kolmým stoupáním a postupem úzkými místy v horních partiích protáhnou přímo do Rotundy. Jedná se v podstatě o překonání sifonu ve čtyřicetisedmimetrové hloubce. Podplavání Zubatice klade na dopravu citlivého fotografického náčiní zvláštní nároky. Podvodní blesky konstruované na hloubky 100 m bez problémů přepravujeme na „druhou stranu“ ve dvou vodou zalitých Peli kufrech. Vodě nepřizpůsobená zařízení jsou opatrně uložena do speciálního hermetického kontejneru vyrobeného v olomoucké Lole. Jeho desetilitrový objem vyhovuje našim potřebám dokonale. Stativy necháváme volně zavěšeny jako stage láhve. Zdejší kyselka jim nemůže zásadně uškodit.

Po vynoření v jezírku Rotundy už vše probíhá předem domluveným způsobem. Navzájem si podáváme dopravené věci, pomáháme si z vody a odkládáme výstroj na určené místo. David s Michalem se převlékají ze suchých obleků do barevných overalů. Budou instalovat jednotlivé blesky v členitém terénu Rotundy, jejich postavy na snímcích vytvoří logické měřítko. Čeká je při tom pěkný sportovní výkon. Několikanásobné přelézání dvoumetrových balvanů je přece jen poněkud vyčerpávající.

Fotografování máme naplánováno za použití jednoho stativu pro aparát a druhého pro jeden z blesků. Celkem 13 samostatných blesků hodláme odpalovat bezdrátově. Vše je spouštěno při expozici 14. bleskem na fotoaparátu. Nejdůležitější je zajistit v celém systému vzájemnou komunikaci a synchronizaci. Jen tak se může povést odpálit všechny blesky najednou a osvítit tak co nejlépe vnitřní prostor Rotundy. Sabbath s Liborem odebírají vzorky guana, zatímco David s Michalem hledají nejlepší umístění pro naše zdroje světla. Zkoušíme postupně funkci jednotlivých částí světelného řetězce a provádíme pokusné záblesky. Jeden z blesků umisťujeme pro zvýraznění i pod hladinu tzv. Kropenky. Když už je guano na cestě na „světlo boží“, pouštíme se za pomoci Libora do práce. Půdorys Rotundy je úzký a dlouhý, záběry tedy orientujeme v obou podélných směrech. Znamená to opakované stavění blesků, další a další světelné zkoušky.

Fotografujeme s různým nastavením přístroje i s různými směry svícení blesků. Jde to jako po drátkách, takže jsme za 5,5 (!) hodiny hotovi. Nezbývá než všechny propriety sbalit, pečlivě uložit k transportu a vydat se dalším ponorem přes hlubokou Zubatici na čerstvý vzduch. Renda se Sabbathem nás už očekávají s vydatnou svačinou a teplým čajem. Než vytaháme všechen materiál znovu k ohlubni propasti a naložíme do aut, bude už pořádná tma!

Naše práce přinesla ucelený pohled na vnitřní prostor Suché rotundy a v reálném měřítku umožnila uvědomění si velikosti tohoto úžasného přírodního výtvoru. Za dokonalou spolupráci chci veřejně poděkovat Davidu Čani, Liboru Čechovi, Michalu Gubovi, Rendovi Melichárkovi a Fraňo Sabbathovi. 

Použitá technika: fotoaparát NIKON D200, objektiv Nikkor 12-24/4 DX, 5x blesk Nikon SB-800, 3x UW blesk Hartenberger, 5x UW blesk SUBTRONIC, 2x Stativ Velbon, 4x externí odpalovací čidla.

www.vaverka.net

 

 

 

 Hranická propast fascinuje odborníky i laiky už století. Její tajemství ještě stále není objeveno. Na průzkumech a mapování zde pracuje skupina ZO 7-02 Hranický kras České speleologické společnosti. Až nástupem nových technologií se potápěči dostávají hlouběji a všechna měření se upřesňují. V současnosti ale není nouze o nové objevy v mělčích částech propasti. Největší překvapení však v sedmdesátých letech připravila průzkumníkům Hranická propast v místech za Zubatkou. Mirek Lukáš a Jaromír Andres zde 24. 6. 1978 objevili obrovskou suchou část, která dostala jméno Suchá rotunda. Průzkum byl v následujících letech směrován k prvnímu měření a pozorování kolonie netopýrů. Dnes jsou tyto prostory předmětem podrobnější dokumentace. Za tímto účelem byla v průběhu loňského roku provedena nová měření a zpracovány aktuální mapy. Pavel Říha zde drží český hloubkový potápěčský rekord 170,2 metru. V současné době je hlavní aktivitou instalace sofistikovaného systému pro přesné měření teploty v různých místech propasti s centrálním sběrem dat, jako i další mapování v různých hloubkových profilech.

 

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group