ikoktejl

Česká republika
Tag: Česká republika Nalezeno 11 výsledků.
Tag: Česká republika Řazení

Nebeští jezdci

Nebeští jezdci

TEXT: Martin Krsek

Stovky kilometrů a dvanáct pilotů, dokončili jen dva. Doslova o život šlo v prvním velkém leteckém závodě Rakousko-Uherska. Nouzová přistání, nehody, zranění i smrt patřily k dobovému normálu a dokládají, jak obrovský posun aviatika za poslední století učinila.

Číst dál...

Japonsko nás inspiruje

Japonsko nás inspiruje

Zpracoval: Jiří Škoda

Co mají společného kastelán českokrumlovského zámku Pavel Slavko a jedna z největších osobností českého a československého sportu, paní Věra Čáslavská? Je to láska k Japonsku, zemi vycházejícího slunce. Oba se setkali v rámci Cestovatelské středy, besedy konané v Národním muzeu, aby se ze své lásky vyznali.

Když se řekne Japonsko, co vás napadne jako první?Pavel Slavko: Soulad, harmonie, barevnost, řád. Ve všech oblastech života. Od jídla přes architekturu až po vzorce chování na ulici. Naprosto odlišný pohled na svět, než mají lidé u nás.Věra Čáslavská: Mám pěkné vztahy s Japonci a dlouho jsem netušila, kde vzniklo to pouto, že já je miluji a oni mne také. Odpověď mi ale dala jedna moudrá žena, vědma, která mi z ruky četla moji minulost a říkala: „Prosím vás, co vy máte společného s Japonskem?“ A to mě neznala. „No tak Japonsko mám ráda, a líbí se mi i lidé tam,“ říkám jí. A ona: „Víte, co je zajímavé? Že vy jste byla v minulosti samurajem.“

Číst dál...

Cesta ke kořenům

Cesta ke kořenům

TEXT: Martin Krsek

Tři mohutné tunely vytesané do nitra bělostného žulového masivu. Tak vypadá dokonalá skrýš pro genealogická data, shromažďovaná už přes sto let mormonskou církví poblíž Salt Lake City v americkém státě Utah. Skrýš, která má přestát jakoukoli myslitelnou živelnou pohromu. Skrýš, kam v posledních osmi letech také doputovaly údaje o našich – českých, moravských, slezských a sudetských prababičkách a pradědečcích. Povědomí o předcích u většiny lidí limituje osobní zkušenost. Při současné délce lidského života máme šanci zažít ještě svou prababičku a pradědu, i když často pouze v raném dětství. O svých starších příbuzných se dozvídáme už jen z rodinných legend, vyprávěných nad nedělní kávou zpestřenou listováním fotoalby. Je vůbec důležité vědět, jak se jmenoval můj prapra…, čím se živil, kde bydlel, případně jak vypadal? Někteří si myslí, že ano, a propadnou touze hledat a ohmatávat své kořeny. Pro takové nastává právě nyní mimořádná doba. Cesta proti proudu času otevřela své brány tak do široka, jako nikdy předtím. Stačí sednout k internetu, mít trpělivost, a za pár týdnů poctivé badatelské snahy se při troše štěstí seznámíte se svým praotcem z šestnáctého století. Archivy v České republice totiž zveřejnily digitální kopie naprosté většiny matrik narozených, zemřelých i oddaných katolických, evangelických a židovských obcí od 16. po 20. století. Úctyhodné dílo čítající přes 70 tisíc svazků s více než s 6 miliony listů. Zásluha na tom z naprosté většiny patří Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů, známé spíše pod názvem mormoni. Budí pozornost přísnou morálkou, zapovídající věřícím konzumaci alkoholu, kávy, některých druhů čaje a jiných drog včetně kouření, a odváděním desetiny příjmu do církevní pokladny. Členové jsou vedeni k pevnému a příkladnému rodinnému životu. V Česku má církev necelých 2,5 tisíce členů, ovšem celosvětově čítá 15 milionů oveček a bývá označována za aktuálně nejrychleji rostoucí náboženství.

Číst dál...

Vodění jidáše

Vodění jidáše

TEXT A FOTO: Tomáš Kubeš

Když jsem poprvé slyšel o průvodech, které o Velikonocích vodí jidáše po vsích, myslel jsem, že jde o dávno zapomenutý zvyk. V několika oblastech na Pardubicku ho ale lidé udržují nepřetržitě od 19. století.

Pokud se v době Velikonoc ocitnete na Pardubicku, překvapí vás průvody se slaměnými maskami, doprovázené skupinami koledníků s řehtačkami. Tady mají Velikonoce magický nádech a nezapomenutelnou atmosféru. Obvykle jsem si je představoval jako náboženský svátek spojený s pomlázkou a koledováním. Vejce, bonbony, čokoládová vajíčka, ale i nádherně malované kraslice byly odměnou za koledování po sousedech i známých. Jenže ve Vraclavi, pouhé čtyři kilometry od Vysokého Mýta, tvoří koledu neobvyklé průvody kluků s řehtačkami, kteří doprovázejí záhadnou masku jidáše. Stejně tak v okolních obcích mají tento obyčej spojený s maskou, která může mít různé podoby, ale vždy se jedná o jidáše vedeného koledníky, proto se tento zvyk nazývá vodění jidáše.

Číst dál...

30 tisíc let přátelství

30 tisíc let přátelství

TEXT: Jaroslav Petr, FoTo: MZM

Člověk a pes spolu žijí už 30 000 let. Na obou to zanechalo nesmazatelné stopy. Dnes žije na světě asi 400 milionů psů nejrůznějších plemen. Maličkými jorkšírskými teriéry nebo čivavami počínaje a buldoky, dogami či bernardýny konče. Všichni jsou to zdomácnělí vlci, i když na mnoha z nich to na první pohled není příliš patrné. Moderní genetické analýzy pohřbily mylné představy o tom, že v krvi některých psů koluje šakalí krev. Není pochyb o tom, že jediným předkem psů je vlk. Jenže kde a kdy lidé domestikovali vlky?

O primát „psí kolébky“ se uchází hned několik míst. Někteří odborníci jsou přesvědčeni, že si člověk ochočil vlka na území dnešní Číny. Podle jiných expertů se tento významný moment lidských dějin odehrál na Blízkém východě. Nejnovější výzkumy však ukazují, že domestikace vlka proběhla v Evropě. Dlouho převládal názor, že se psy žijeme společně deset, nejvýše patnáct tisíciletí. Teď se ukazuje, že soužití psů a lidí trvá dvakrát déle. Náznaky toho byly už v archeologických nálezech, ale řada vědců jim nevěřila. První psi se nápadně podobali vlkům. Z pravěkých koster se proto nedá vždycky s jistotou určit, zda patřily vlkům nebo psům.

Číst dál...

Lejla Abbasová: Pomáhat je přirozené

Lejla Abbasová: Pomáhat je přirozené

Ptal se: Martin Dlouhý, FOTO: archiv Lejly Abbasové

Je sebevědomá žena, které je pomoc těm, kteří ji potřebují, smyslem života. V současnosti její nadační fond Asante Kenya staví pět škol v Africe a též se stará o dívky, které uprchly před rituálem ženské obřízky. Své aktivity bere jako poslání, ale nejradši by byla, aby takovýchto projektů nebylo zapotřebí.

V mládí jste pomáhala u jeptišek nemohoucím dětem, napadlo vás někdy vstoupit do kláštera, stát se jeptiškou a pomáhat lidem v rámci církve?

Nikdy jsem nad tím takhle ani neuvažovala. Sice je pravdou, že k františkánkám jsem se dostala přes křesťanské skauty, kam jsem se sama přihlásila, ale spíš to byl krok uvědomění či hledání sebe sama. Určitě to nebylo z popudu začít kariéru v církvi a dát se na cestu jeptišky, to rozhodně ne.

Číst dál...

Město duchů

Město duchů

TEXT A FOTO: Michal Fanta

V režimu toho nejpřísnějšího utajení, připomínajícího bájnou oblast 51 v americké Nevadě, fungovalo město Irbene. Dokonce není ani zakresleno na starých mapách, ačkoli v dobách své slávy kypělo životem. Důvod? Osmý největší radioteleskop na světě, který patřil Rusku.

Na nekonečné rovné cestě protínající borový hvozd lze zahlédnout jen jednu nepatrnou ceduli „Irbene radioteleskope“ se šipkou ukazující kamsi na starou neudržovanou cestu. Zpočátku projíždíme lesem, pak mineme rozpadlou bránu a za ní se objevuje sídliště z panelových domů. Jen je tu něco jinak, než je člověk zvyklý. Paneláky jsou bez oken. Střechy i cesty mezi domy zarůstají keříky a stromy, a domy bez života trčí uprostřed lesů jako vzpomínka na doby Sovětského svazu. „Duc-duc-duc!“ kola našeho auta co chvíli přejíždějí mezery panelů, z nichž je cesta poskládaná. Za velkého natřásání dojedeme na okraj lesa. Za písečnou planinou a za plotem s ostnatým drátem, na kterém je už znát zub času, se tyčí monstrum připomínající kulisy ze sci-fi filmů. Obrovský radar ční do výše 30 metrů a jeho talíř o průměru 32 metrů vypadá zdola jako obří deštník.

Číst dál...

Paní nejimpozantnější

Paní nejimpozantnější

TEXT A FOTO: Juraj Kaman

Když v květnu 2012 navštívil gruzínský prezident Michail Saakašvili pevnost v Achalciche, která se v té době rekonstruovala, prohlásil, že z ní bude nejpopulárnější stavba v zemi. Dnes je již tento skvost architektury úspěšně dokončen a o tom, zda měl prezident pravdu, se můžete přesvědčit sami.

Když jsem se začátkem roku 2013 připravoval na cestu do Gruzie, o návštěvě města Achalciche jsem příliš neuvažoval. Prestižní průvodce Lonely Planet mu věnoval necelou stránku a místní pevnosti, která je dnes nejkrásnější stavbou široko daleko, pouhopouhé dva řádky. O to více mě překvapilo, když jsem ve vlaku směřujícím do Tbilisi zaslechl­ rozhovor dvou cestovatelů, fascinovaných návštěvou této odlehlé destinace. „Původně jsem chtěl v Achalciche pouze přestupovat, ale když jsem zahlédl místní hrad, málem mi vypadly oči z důlků,“ vyprávěl nadšeně jeden z nich. „Fantastická stavba, která vypadala jako z pohádek tisíce a jedné noci, mě skutečně okouzlila. Do té doby jsem za nejkrásnější pevnost považoval Alhambru ve španělské Granadě, ale ta, před kterou jsem stanul v Gruzii, mi v ten okamžik přišla mnohem impozantnější.“ Druhý batůžkář dychtivě přikyvoval: „Přesně tak, i já jsem si vzpomněl na Granadu, když jsem poprvé viděl pevnost v Achalciche. Ale zatímco do Alhambry zavítá měsíčně přes dvě stě tisíc lidí a za prohlídku s průvodcem dáš málem celodenní plat, v Gruzii jsem měl stejně krásnou stavbu téměř pro sebe a vstupné bylo spíše symbolické. Miluji magická místa, která nejsou profláklá, a Achalciche k nim určitě patří.“

Číst dál...

divoČINY

divoČINY

Staré divočiny nenávratně zmizely. Některé činy je ale nyní vracejí zpět. I tak by mohl znít podtitul dokumentárního filmu, v jehož názvu je příslib exotické výpravy, místo toho však podnikneme cestu do svého nitra a společenského svědomí.

TEXT A FOTO: Jan Svatoš

Divočina. Drtivé většině Čechů se pod tímto pojmem vybaví exotické obrazy – africká savana, amazonská džungle nebo korálové útesy. Evropská i česká divočina zůstává v drtivé většině opomíjena, přitom slovo divočina má kořeny právě na starém kontinentu. Je to možná i z toho důvodu, že my – Evropané – jsme tu naši skutečně původní divočinu zcela vymýtili. Podle posledního odhadu jí zbývá pouhé 1 %. O její záchraně přemýšlíme minimálně, paradoxně mnohem hlasitěji ale mluvíme o tom, jak nevybíravě se domorodci chovají ke slonům a lvům. Přitom jsme to byli právě my, kdo se jako jedni z prvních zbavili svých domnělých konkurentů – medvědů, vlků, zubrů a rysů. Jaký vztah k divoké přírodě má tedy ve skutečnosti česká společnost? A potřebujeme v dnešní době ještě vůbec k něčemu divočinu v jejím původním slova smyslu – neprostupné pralesy, v nichž se toulají rysové, běhají vlčí smečky a kde voní tlející dřevo?

Číst dál...

Český král Himálajské koruny

Český král Himálajské koruny

Existuje jen čtrnáct vrcholů na světě převyšujících 8000 metrů nad mořem, říká se jim Himálajská koruna. Doposud je zdolalo pouze třináct lidí. V roce 2014 by měl přibýt čtrnáctý. Zdolá-li Radek Jaroš horu Čogori (K2), bude prvním Čechem, který stanul na všech osmitisícovkách.

Za Radkem Jarošem, nejúspěšnějším českým vysokohorským horolezcem, jsem se vydal k němu domů, do Nového města na Moravě. Před naším setkáním jsem o něm znal pouze to, co vydala média či internet. Věděl jsem o jeho úspěších v horolezectví, o tom, že na začátku své lezecké kariéry tragicky ztratil přítelkyni v Tatrách; měl jsem také poslední informace o omrzlinách a následné amputaci dvou a půl prstu na noze po návratu z Annapurny. A pravda, byl jsem také trošku na rozpacích, jaký bude? Přece jen je to člověk, který má něco za sebou a má být na co hrdý.

Číst dál...

Petr Slavík: Nebojím se zvířat, ale lidí

Petr Slavík: Nebojím se zvířat, ale lidí

PTAL SE: JOSEF ČERNÝ, FOTO: PETR SLAVÍK

Fotograf divočiny není běžná profese. Ona to také není práce pro každého, a spíše nežli práce je to poslání. A pro někoho, jako je Petr Slavík, taky splněný sen. Věděl to už od dětství, kdy mu babička tajně četla Kiplingovy Knihy džunglí. Tajně, protože vánoční dárky se přece nesmějí rozbalit dřív.

Pro mnoho lidí je fotograf divočiny povolání z říše snů. Cestujete po celém světě, abyste fotografoval především ohrožené živočišné druhy. Co tato profese skutečně obnáší?

Sám si dokážu představit i snovější zaměstnání. Třeba „fotograf divočiny – rentiér“, samozřejmě s odpovídající výší renty. (smích) Pravda je, že mnoho lidí by bylo zklamáno. Než se vůbec ke zvířeti dostanu, musím absolvovat nekonečné lety, čekat na další spoje (za pár let už máte na velkých letištích své oblíbené hospody), vydržet nesmyslné lustrování emigračními úředníky, odpovídat na hloupé dotazníky k žádostem o víza a mít neustálý strach o drahou techniku. A když už jsem v cílové destinaci, nedaří se mi zvíře najít, a když ho najdu, spí. Když nespí, není světlo. Dnes nestačí zvíře jen vyfotit. Aby si vaší fotky v té obrovské záplavě obrázků, kterých je plný internet, vůbec někdo všiml, musí být něčím výjimečná. K takovému snímku nestačí umět nastavit foťák, musíte mít štěstí, a to je pěkná mrcha. Když pominu všechny tyto zápory, je spousta chvil, kdy stojíte s otevřenou pusou nad nádherou přírody a říkáte si – mám strašnou kliku, že to můžu vidět.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group