ikoktejl

2011
Tag: 2011 Nalezeno 136 výsledků.
Tag: 2011 Řazení

Stojíme na prahu změn

Stojíme na prahu změn

PTAL SE: JIŘÍ ŠKODA, FOTO: MARTIN DLOUHÝ

S Václavem Cílkem jsme se potkali v netradiční dobu na rozhovor. Krátce po šesté hodině ranní jsme s ním absolvovali cestu vlakem z pražských Holešovic do Sedlce a pak pěší výstup do jeho pracoviště v Geologickém ústavu AV ČR v Suchdole. Rozhovor jsme vedli v den, kdy byly stránky novin plné zpráv o měnícím se uspořádání našeho světa. V klidné ranní krajině jsme se proto zamysleli i nad tím, kdy podobné změny zasáhnou nás. Napětí ve společnosti je totiž podle pana Cílka hmatatelné.

Světem hýbou revoluce. Člověk má pocit, že se realizují scénáře, které jste předpověděl.

No pravděpodobně je to teprve začátek proměny, která naši civilizaci čeká.

Kvůli ropnému zlomu, o kterém často mluvíte?

Mimo jiné. Zdá se, že během dvou až tří let se rozejde nabídka a poptávka ropy asi o 2 %. Což sice není na první pohled moc, ale pravděpodobně na to trh zareaguje poměrně razantně, především zdražováním. A vzhledem k tomu, že na spotřebě ropy je závislá celá naše ekonomika, musí to mít velké dopady.

Číst dál...

Svůdnosti Montenegra

Svůdnosti Montenegra

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Perla Balkánu, tak bych nazval tuto zemi. Díky západnímu vlivu se zde sofistikovanost a moderní doba nenásilně snoubí s historií. Avšak zažijete tu i adrenalin. Horské štíty svádí horolezce, dravé řeky raftaře a azurové vlny Jadranu potápěče.

Cesta přes hranice mimo schengenský prostor je vždy lehce sentimentální připomínkou minulých časů, kdy celníci kontrolovali každého, kdo přecházel přes čáru. Osobně se bavím při předávání malých úplatků, nazývaných srbskými celníky dárky či prezenty, které se tady staly tradicí. Na rozdíl od ukrajinských hranic, kde se dnes striktně a neoficiálně vybírá pět až deset eur za průjezd, se na Balkáně obvykle přechází za malý karton českého piva. Tedy alespoň auta s českou státní poznávací značkou to tak mají. Ale tentokrát mě celník překvapil. Při nenápadném podšupování kartonku mě zarazil se slovy, že má hroznou žízeň a pivo si ve službě nemůže dát, jestli bych mu místo toho nemohl věnovat dvě naše sodovky, které zahlédl v autě. Petky změnily majitele a brány Černé Hory (Montenegro) se otevřely.

Číst dál...

Bláznivé schránky

Bláznivé schránky

TEXT: MARTIN SMRČEK

Globální přechod na emailovou korespondenci, facebook, twitter a celou řadu dalších komunikačních dálnic naší „digitální“ doby podle mnohých znamená konec klasické pošty. Ostatně kolik dopisů denně, týdně či měsíčně dostáváte?

Někteří lidé však jako by se moderním trendům vzepřeli a naopak hledají cesty, jak si komunikaci klasickou cestou – tedy psanou formou – zpříjemnit a užít. Třeba tak, že si vyrobí co nejoriginálnější poštovní schránku. Svět obletěl například obrázek schránky jakéhosi rybáře jménem Rudman ze Švédska, kterému musí odvážný pošťák strkat dopisy do otevřené tlamy štiky vyzbrojené pořádnými zuby.

Číst dál...

Na veselém pohřbu

Na veselém pohřbu

TEXT A FOTO: ŠÁRKA PECHOVÁ

„Zemřel mi tatínek…pojeď se mnou na pohřeb, bude to sranda…“ I po měsíci v západoafrické Ghaně mě tato pozvánka od kamaráda Nany překvapila. Takže i když to zní trochu morbidně, začala jsem se na pohřeb těšit, podle všeho to bude událost roku.

Nana se podívá do své rodné vesnice po dlouhých deseti letech, a to přesto, že je vzdálená jen pár hodin jízdy autobusem z hlavního města Accry. Nanova vesnička nedaleko Kumasi, hlavního města Ašantů, je malá. Jen pár domů, plno pouličních stánků a barevný kostel. Ale jednoho dne prý za lesem bude postavené letiště, chlubili se nám místní. V současné době ve vesnici žije už jen pár rodin, ostatní se odstěhovali do města za prací. Během příprav pohřbu je ale všude rušno, po ulici pobíhá plno dětí, které výskají radostí, když vidí bělochy (mě a Brazilce Bruna). Větší děcka se smějí, sahají na mě, podávají mi ruku, mladší děti jsou zaražené a někdy se i rozpláčou, protože něco tak strašidelného, jako je bílá, ještě neviděly! Jak se ukáže, všechny pokoje v domě Nanovy maminky jsou přeplněné, takže nakonec budeme spát s kluky z Nanovy kapely venku. Samozřejmě napatlaní repelentem (tedy já určitě) od hlavy až k patě a to doslova. Riskovat komáří štípnutí se v malarické oblasti skutečně nevyplácí.

Číst dál...

Nový sedmý div

Nový sedmý div

TEXT: MILADA PETRŮ, FOTO: PARTHA DEY

Dlouhou cestu urazí řeka Ganga, než se spojí s mořem. K aktu, jenž vytváří jeden z nejunikátnějších a zároveň nejkřehčích ekosystémů, dochází v Západním Bengálsku. Můžete se zde cítit jako v ráji nebo jako v pekle. Záleží, zda se setkáte s králem této divočiny – tygrem indickým.

Je časně ráno, přesto už slunce nemilosrdně praží. Opouštíme rušnou Kalkatu a vydáváme se vstříc dobrodružství v džungli. Naše auto má poněkud netradiční posádku. Alespoň podle zvyklostí této země není běžné, aby cestovala skupinka ženských bez jediného mužského doprovodu, když nepočítám našeho řidiče. Kromě mě tvoří posádku čtyři Indky z různých koutů země, vesměs všechny s nějakým zájmem o přírodu a její ochranu. Dámská jízda v džungli může začít. Cílem naší cesty je Národní park Sundarbans. Za okny auta se přeplněné ulice Kalkaty postupně mění v menší města a vesnice, a jak se blížíme k cíli, přibývá jezírek, mokřadů a také ochranných hrází kolem vodních toků. Jsme v oblasti nížiny kolem delty Gangy a celá oblast od Kalkaty až k moři byla kdysi pokrytá souvislými mokřady. S rostoucím lidským osídlením už však na toto zbyla jen vzpomínka a krajina je postupně vysoušena a přetvářena k obrazu místních obyvatel.

Číst dál...

Pupek světa

Pupek světa

TEXT: BARBORA LITEROVÁ, FOTO: PETR SLAVÍK

Představte si, že byste mohli hodit kamenem, který by letěl z Moskvy až do Barcelony. Urazil by více než 3600 kilometrů a zhruba tolik je Velikonoční ostrov vzdálený od chilské pevniny. Iorana. Vítejte na nejodlehlejším obydleném místě na Zemi, na ostrově plném otázek.

Během pětihodinového letu ze Santiaga mám o čem přemýšlet. Co je to ale pět hodin oproti týdnům nebo možná měsícům, když polynéští navigátoři vyrazili z Markéz bez map a kompasů, aby našli svou zemi zaslíbenou? Legenda praví, že v pátém století dorazil ke břehům ostrova rapanujský „Praotec Čech“, král Hotu Matua se svou družinou. Prohrál válku kvůli ženě, a tak musel uprchnout. Ale kam? Nakonec uvěřil snu Hau Maka, svého dvorního tetovače, jehož duše v noci uviděla osamělý ostrov s tyčícími se vulkány, lemovaný plážemi. Hodiny v letadle se pomalu vlečou a pod námi není nic než Tichý oceán. O čem asi přemýšleli Matuovi muži, když brázdili tyto nekonečné vody a jak dokázali trávit měsíce na otevřeném moři? Nejenže to se svými vahadlovými plavidly uměli, ale také rozuměli řeči přírody. Orientovali se podle hvězd, sledovali pohyb ptáků, reagovali na změny větru… Jejich potomci, kteří na ostrově vytvoří jednu z největších megalitických kultur už nebudou přírodě naslouchat a nakonec jim nezbude, než bojovat o holé přežití.

Číst dál...

Ve stínu hor

TEXT A FOTO: DANIEL PEČEŇA

Podstatná část severního Walesu leží v Národním parku Snowdonia. Neznamená to však, že zdejší malebná oblast je lidskou rukou zcela netknutá. Právě naopak. Lidé tady po staletí těžili břidlici. S úpadkem břidlicového průmyslu v místních horách však přichází průmysl turistický.

Stojím na jednom ze tří mostů přes ústí přílivové řeky Conwy. V zorném poli se na hladině kolébají jachty na cestě do Irského moře. Dokonce až sem zabíhá nejsevernější výběžek hranice Národního parku Snowdonia. Park, založený v roce 1951 britskou vládou, se rozkládá na území 823 čtverečních mil a jeho různorodost je definována písečnými plážemi na jedné straně a pustými horami s ledovcovými jezery na straně druhé. Dominantou městečka Conwy je stejnojmenný hrad, založený anglickým králem Eduardem I. na konci 13. století. Tato poměrně zachovalá ukázka středověké vojenské architektury je jednou ze staveb tzv. „železného kruhu“ (soustava hradů), který pomohl anglickému králi k ovládnutí Walesu. Kameny na jeho stavbu pocházejí z lomů Snowdonie. Dnes je hrad zapsán v seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Právě pro jeho estetickou hodnotu zde byla vyloučena stavba dalšího mostu, jenž by mohl narušovat výhled. V písečném dnu pode mnou proto musel být vybudován více než kilometr dlouhý silniční tunel spojující oba břehy.

Číst dál...

Přesolené peklo

TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR

Na náhorní plošině to vypadá, jako by si tady král z pohádky Sůl nad zlato hrál s bezednou slánkou a zapomněl jí říci dost. Soli je tu tolik, že každodenní špetku na dochucení jídla by si kousek za bolivijským městečkem mohl nabrat každý obyvatel planety, a to po několik generací.

Procházím se po bílé planině Salar de Uyuni ve výšce téměř čtyř tisíc metrů a pod nohama mi svými charakteristickými zvuky chroupe prašan. Ohnu se a dám si kousek bělostného sněhu do úst, osvěžení však nečekám. Zajímá mě jeho slanost. Krystalky soli, které v plné kráse předvádějí svou krychlovou formu, jsou dvojnásobné oproti těm na našich rohlíkách a také jejich chuť není nijak ošizena. Sůl se táhne po rovině „od nevidím do nevidím“. Pokrývá plochu deset a půl tisíce kilometrů čtverečních (tedy více než osmina České republiky) a podle odhadů se tu v poušti, kde na sladkou chuť není ani pomyšlení, nachází 10 miliard tun chloridu sodného. Prokalkulujte si sami, kolik životů by vám trvalo, než byste vaší spotřebou zdejší naleziště projedli.

Číst dál...

Zlaté časy

TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: MAREK WÁGNER

Obyčejná registrační pokladna. Co to může být za krásu, říkáte si možná. Ale máte-li možnost prohlédnout si muzeální kousky, které kdysi bývaly i takovým malým trezorem, uznáte, že naši předkové si na jejich vzhledu dávali velice záležet. Bývaly doby, kdy si každý hokynář zakládal na své poctivosti. Často však placení předcházelo smlouvání a tento zvyk se uplatňoval i ve větších obchodech. Lze si představit ten chaos – zákazníci, mezi nimi se proplétají prodavači ve snaze každému vyhovět. Prodávající odolávají náporu zákazníků nespokojených s cenami a ti méně poctiví si občas strčí nějaké ty drobné do kapsy na přilepšenou. Majitelé obchodů proto uvítali registrační pokladny a zákazníci si začali zvykat na charakteristické „cink“, oznamující, že pan šéf je zase o něco bohatší.

Číst dál...

Na den zlatokopem

TEXT: JIŘÍ ŠKODA, FOTO: MAREK WÁGNER

Zlato. Symbol bohatství a prestiže, síly a štěstí, i náboženský. Ale také ekonomická jistota, ke které se upínají zraky lidí v dobách nestability. Zlata není na světě moc. Ostatně i to je důvod, proč je tak vysoce ceněné. Odhaduje se, že dosud bylo na celém světě vytěženo zhruba 166 tisíc tun tohoto unikátního kovu. Naprostá většina pak v posledních desetiletích. Zní to jako obrovské množství, ale kdybyste z něj vytvořili jednu velkou krychli, bude mít hranu o délce pouhých přibližně 35 metrů. Zlato je ceněno nejen pro svoji krásu, ale také kvůli výborným vlastnostem, které z něj dělají takřka univerzální materiál. Je výborně vodivé a odolné proti korozi. A také kujné. Jeden gram zlata lze rozklepat do fólie o velikosti jeden metr čtvereční. Není divu, že si ho vážily všechny velké civilizace, které kdy obývaly Zemi. Důkazem jsou pohřební maska Tutanchamona, poklady Inků, české Národní divadlo... Příkladů bychom mohli vypsat desítky.

Číst dál...

Chyťte antilopu

TEXT A FOTO: TOMÁŠ JŮNEK

Posledních asi 150 jedinců západního poddruhu antilopy Derbyho se na konci 20. století ocitlo na pokraji vyhubení. Kvůli pytlákům jsme o jednu z největších antilop skoro přišli, nebýt unikátního projektu českých vědců v Senegalu.

Bílé pruhy nám mizejí z očí. Ještě před vteřinou jsme viděli, jak se antilopa z posledních sil motá v akáciích, a teď jako by se v tom vedru vypařila. Musíme ji najít. Prodíráme se trním v malé rojnici, oči upřené do větví a srdce nám buší strachem o život. Ne o náš, ale o její. Jestli už padla na zem a my k ní doběhneme pozdě, zemře. Ozývá se praskání. Je tady, uspávací střela visí na levé kýtě a zadní nohy se jí pod vahou těla střídavě podlamují. Vykulenýma očima se zmateně rozhlíží. Neprchá před námi, už skoro deset minut se snaží utéct té divné únavě, která ji táhne nemilosrdně k zemi. Sama odešla od stáda a hopkavou chůzí, typickou pro uspávané zvíře, se prodírá co nejhlouběji do buše. A jako naschvál do míst, kam se autem žádný soudný řidič nedostane. Sledujeme ji, uběhla jen pár metrů, než nohy definitivně vypověděly poslušnost a tři sta kilogramů antilopy Derbyho se konečně svalilo na zem.

Číst dál...

Nebýt krysa

TEXT: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MAREK WÁGNER, JAN SAUDEK

Jan Saudek, fotograf český, je patrně naším největším žijícím umělcem. Jeho dílo, mapující obrazem nejen přirozenou krásu nahých žen, ale též jeho vlastní život, je známé po celém světě. Je obdivován i zatracován pro svou tvorbu a nespoutaný život, jeho duše je však ryzí. Nic nenalhává, na nic si nehraje a jeho bezprostřednost a upřímnost člověka uchvátí.

Na čem v současné době pracujete? Máte i jiné aktivity než focení a malování?

Píšu, v současnosti se snažím napsat knihu, ale stále na to mám dost času. Mělo by to být zaznamenání vlastních zkušeností. Takové zkušenosti autora skryté za hlavním hrdinou.

Co vás přivedlo k fotografii? Kdy vám fotografie učarovala?

Já jsem vyučený fotograf.

Samozřejmě, to vím, spíš jsem myslel, proč jste vůbec začal fotit?

Kdysi jsem viděl krásné obrázky v časopise Life a pošetile jsem chtěl dělat to samé. Nebyla v tom snaha se obohatit finančně, ale spíš se ukázat. V té době jsem také závodil a zkoušel psát, ale jak se nakonec ukázalo, jen ta fotografie mi trochu šla.

Číst dál...

Za černou branou

TEXT A FOTO: MICHAL DVOŘÁK

V době, kdy byl Berlín neprostupnou bažinou a v místě budoucího Mnichova si vlci značkovali své teritorium, žilo v Trevíru sto tisíc lidí. Bylo to největší město severně od Alp. Dnes už tento primát dávno neplatí, titul nejstaršího německého města však Trevíru už nikdo neodpáře.

Od 4. století, kdy se toto město těšilo největšímu rozkvětu, uplynulo skoro 1700 let. Počet jeho obyvatel je dnes ale opět na sto tisících, ač to tak nevypadá. Trevír se během staletí rozsypal po okolních kopcích, kde se tak dobře daří vínu, a obsadil oba břehy řeky Mosely, kam až oko dohlédne. Ovšem to nejzajímavější a nejcennější – tedy centrum města – projdete křížem krážem během jediného dne, aniž by vám hrozily puchýře.

Číst dál...

Nebeský pohřeb

TEXT A FOTO: ADÉLA STOULILOVÁ

Slyšel o něm snad každý cestovatel, který procházel mystickou tibetskou krajinou. Jen málokomu se ale poštěstilo tuto bizarní podívanou spatřit na vlastní oči. Nebeský pohřeb tak zůstává stále zahalen do mnoha legend a mýtů.

Kdesi uprostřed nekonečných pastvin Khamu ve východním Tibetu leží ospalá vesnička Gyergo. Nomádi z okolních pastvin mi o ní, a především o místní gompě vyprávěli jako o nejposvátnějším místě, které si nesmím nechat ujít. Zanedlouho po příjezdu do vesničky čítající několik desítek tradičních kamenných domků, lemujících jedinou silnici, spatřím, proč je toto místo tak legendární. V horní části vesnice, na plošině, kde se to hemží poutníky všech věkových kategorií v červených róbách a žlutých čapkách, stojí fascinující stavba, sestavená z úhledně na sebe naskládaných mani kamenů – ženský klášter Tashi Gompa. Každý z blízkého i dalekého okolí chce mít svoji vlastní modlitbu a mantru vytesanou do kamene a přidanou na stěnu kláštera, který je po obvodu lemován těžkými modlitebními mlýnky. Ty zde po směru hodinových ručiček roztáčejí tisíce rukou poutníků denně. K založení zdejšího kláštera se pojí legenda o poustevníkovi, který do údolí Gyergo doputoval z oblasti Danba, aby se zde usadil. Lama Tsemper, jak se mu dnes tady říká, zde do konce svého života žil v malé jeskyňce, živ pouze z toho, co mu místní a pastevci přinesli. Naučil se umění vytesávání modliteb a manter do kamene, a byl to pravděpodobně on nebo některý z jeho následovníků, kdo stavbu z mani kamenů inicioval. Těsně před smrtí si přál, aby byl do údolí poslán významný lama, aby v jeho práci pokračoval, což se nakonec stalo. Od té doby se Gyergo stalo živým a významným poutním místem, kde se kromě ženského kláštera v posledních dvou letech podařilo postavit také školu pro mnichy.

Číst dál...

Kronika lidstva

TEXT A FOTO: RADEK BOROVKA

Na dně údolí Rift Valley hučí desítky větrných vírů hnaných teplým vzduchem. Ani otevřené okénko džípu nepřináší v dusném vedru kýženou úlevu. Už abychom byli u Omo! U řeky, díky níž v tomto pekelném podnebí přežívají tisíce lidí mnoha unikátních etnik.

Řeka Omo, kam máme namířeno, ústí do jezera Turkana. Oblast jejího dolního toku je jedním z nejunikátnějších území na světě. Kdokoliv se na internetu podívá na fotografie pod heslem Omo Valley, bude překvapeně zírat na pestrou směsici zástupců nejrůznějších kmenů s roztodivnými maskami, ozdobami a líčením. Realita sice není tak teatrální a divoká, ale stále platí, že Omo Valley patří mezi jedno z etnicky nejpestřejších míst na světě. Na relativně malém prostoru zde najdete velké množství původních divokých kmenů, čítajících od stovek po desítky tisíc příslušníků. I kvůli tomu jde o poměrně nestabilní a divoký region, který byl odjakživa zmítán kmenovými válkami a ostře nabitý kalašnikov patří ke zdejším mužům stejně jako jejich několik žen a nespočet dětí.

Číst dál...

S batohem na Fidži

TEXT: MAGDALÉNA ZEMANOVÁ

Chcete se podívat na Fidži a máte hluboko do kapsy? Fidži není nejlevnější destinací, a dál od české kotlinky snad už letět ani nemůžete. Ale když víte, jak na to a nemáte vysoké nároky, můžete hodně ušetřit. Nečekejte však zázraky, v tomto ráji, kde ještě před sto padesáti lety existoval kanibalismus, není nic zadarmo.

Po měsíčním cestování po Novém Zélandu mi už nezbývalo mnoho úspor na vysněnou „ohřívací“ dovolenou před návratem do Čech. Z tropických rájů jsem se rozhodla pro Fidži jakožto nejlevnější variantu, protože je na trase aerolinek, od nichž mám zpáteční letenku. Sama a bez plánu, vyzbrojena průvodcem Lonely Planet, který jsem si ani nestihla celý přečíst a s domluveným ubytováním na první noc u „známé“ Caroline z Couchsurfingu. Nejen, že za to se neplatí, ale ještě mi to skýtá možnost bydlet u místní rodiny a poznat, jak žijí.

Číst dál...

Zaklínači hadů

TEXT A FOTO: IVAN BREZINA (MAGAZÍN MAXIM)

Potulní kejklíři, kteří bývali ikonou indické kultury, bojují o přežití. Pod tlakem ochránců přírody se z nich stal ohrožený druh.

Přijel k vám Hari Rám, pán jedovatých hadů! Pojďte se podívat na umění vládce nad životem a smrtí!“ Asi dvanáctiletý kluk huláká na celou ulici. Lidé se zastavují a pomalu tvoří dav. Skupinka mužů rozložila na chodník desítky pytlů a košíků. Když bělovlasý stařec jeden z nich otevře, výhružně se v něm vztyčí syčící kobra. Dav vyděšeně ustoupí. Co následuje, popsal už v roce 1895 český cestovatel Josef Kořenský těmito dobově poetickými slovy: „Vesničané nemohou pochopiti, jak může kejklíř zacházeti s hady bez nebezpečí života. Béře hady do holé ruky, zavěšuje si je kolem krku, klade je k ústům, na nohy, hladí jejich hlavy, líbá je, jazykem svým dotýká se jazyka jejich a jiné a jiné kejkle s nimi provozuje. Takové divadlo baví Hindy velice, a kejklíř vždycky dobře pochodí.“ Platí to i pro „kejklíře“, jehož produkci jsem sledoval na ulici indického Bhópálu. „Žádný had mu nemůže ublížit,“ křičí jeho pomocníci. „Je pod ochranou Nágů, hadích bohů! Ochrání i vás, když si koupíte talismany!“ Užaslému publiku nabízejí přívěsky na krk a „hadí kameny“, které z rány vysají jed. Vysvětlují, že vztyčená kobra je symbolem erekce. K obnovení „mužské síly“ si proto stačí koupit olej, ve kterém jsou naloženi hadi, škorpioni a další neidentifikovatelná havěť. Zájemci se jen hrnou a v misce cinkají rupie.

Číst dál...

Jako vosy

TEXT: MICHAL DVOŘÁK, FOTO: SOLAR IMPULSE

Jeho dědeček August byl prvním člověkem, který vystoupal balonem až do stratosféry. Jeho otec Jacques byl prvním, kdo se ponořil na dno Mariánského příkopu. A Bertrand Piccard, hvězda letošního Tourfilmu? Objevitelskou krev v sobě nezapře. Jako první člověk obletěl svět balonem a nyní se chystá zdolat stejnou trasu letadlem na solární energii. „Otec i dědeček mě velmi ovlivnili. Ale ještě větší roli možná sehráli jejich přátelé potápěči, horolezci a objevitelé všeho druhu, kteří k nám chodili na večeři. Ti všichni mi ukázali, jak je život pestrý, když se ho rozhodnete prozkoumávat.“

Jak se zpětně díváte na to, co dokázali váš otec a dědeček?

Jsem plný obdivu. Každému z nich se podařilo změnit tehdejší pohled na svět. Dědeček dal nový směr aviatice, když se dostal v přetlakové komoře do stratosféry. Ukázalo se, že v takové výšce lze nejen být, ale že tam klesá i spotřeba paliva. Můj otec zase prokázal, že i na tom nejhlubším místě oceánů je život – na dně Mariánského příkopu viděl rybu a dvě krevety. Předtím se soudilo, že tam život není, a proto tam vlády „uklízely“ toxický odpad. Kde je ale život, tam je i kyslík a tedy i mořské proudy, které vedou od hladiny ke dnu a naopak. Vlády proto od této činnosti upustily, protože by se toxické látky mohly dostat zpátky ke hladině.

Číst dál...

Chyťte opici

TEXT: LENKA STRÁNSKÁ

V ponurých padesátých letech, kdy Sovětský svaz býval náš vzor, bylo kuriózní, že byl vzorem i v budování protialkoholních záchytných stanic. V carském Rusku vznikaly první útulky pro opilce již v roce 1902. Hrůznější podoby nabyly v roce 1940, v době kdy se žezla šéfa NKVD ujal Lavrentij Berija. Pobyt v nich měl podobu opravdového, i když krátkodobého vězení. Co se ale týče zřízení prvních protialkoholních záchytných stanic v podobě, jakou známe dnes, máme světové prvenství. Zasloužil se o to MUDr. Jaroslav Skála, známý bojovník proti alkoholismu, jak tuto skutečnost jásavě oznamoval dobový tisk.

Číst dál...

Vládci země?

TEXT: JIŘÍ ŠKODA

Varuj se bestie Člověka, neboť on je spřeženec Ďábla. On jediný mezi božími primáty zabíjí ze sportu, pro potěšení nebo z chamtivosti. Ano, on zabije bratra svého, aby získal půdu jeho. Nedopusťte, aby byly jeho počty vysoké, neboť obrátí v poušť domov svůj i váš. Střezte se ho; zažeňte ho zpátky do džungle, neboť on jest poslem smrti, praví posvátné svitky opic ve slavné filmové opičí sci-fi sáze. Je na tom něco pravdy?

Člověk. Na první pohled absolutní vládce planety Země. Jedině on dokáže v tak obrovské míře tvořit, ale zároveň i ničit prostředí kolem sebe. Pro důkazy se nemusí chodit daleko. I z vesmíru lze pozorovat monstrózní stavby měst, umělé ostrovy, žlutošedý smog nad světovými metropolemi. Americký vědecký časopis BioScience udává, že 83 % zemského povrchu již bylo poznamenáno lidskou činností. Role světovládce tak člověku sedí. Bude tomu tak ale napořád?

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group