ikoktejl

2011
Tag: 2011 Nalezeno 136 výsledků.
Tag: 2011 Řazení

Vymítač Ďábla

TEXT A FOTO: JAN SOCHOR

Veroničiny ruce splašeně vystřelily před sebe. Prsty se křečovitě zahákly do prázdna, jako by zachytily čísi neviditelný krk. Její tělo se v mžiku napjalo. „Ve jménu Ježíše Krista-la-šúty-rrrydyby-ga,“ překotně zamumlal pastor a rychle jí přiložil svou dlaň nad temeno hlavy.

Přikazuju ti, démone-šúty-rydyby-ga: Odejdi!“ Zhluboka se nadechl, přiblížil se k bledé Veroničině tváři, jako by ji chtěl políbit. Místo toho však prudce plivl: „Prrryč!“ Veronica se naráz zkroutila, jako by do ní kdosi kopl. Svezla se ze židle na dlažbu templu. Přes její stále zavřené oči se převalila vlna černých, divoce rozcuchaných vlasů. Pastor Luís oněměl. Ticho. Bez dechu zírám na ležící ženu a chlapíka zkamenělého nad ní. Ten okamžik, ten podivný templ v Iztapalapa na předměstí Mexico City a nás všechny tři zřejmě někdo vytrhl na zlomek vteřiny z proudu času. Náhle se tichem rozeznělo mručení. Veronica sebou škubla a začala se nekontrolovaně třást, zapojená do jakéhosi neviditelného elektrického obvodu. Její hluboké hrdelní mručení nabralo na síle, ale Luís ho pohotově zachytil. „Nemoc-odchází-šúty-rydyby-ba-ba. Nenávist-odchází-šúty-rydyby-ba-ba,“ drnčí pastorova mantra nad zkřivenou tváří zhroucené ženy. Zjevně bez účinku. Bezvládné tělo se náhle opět vzpružilo. Veronica rozmáchla doširoka ruce. Z popraskaných rtů se jí vydral smrtelný řev zraněného zvířete. Děsivý skřek se do mě surově zabodl, jako by mě trefil oštěp. Vyděšeně jsem couvl. Luísovo marné drmolení spláchla obří síla, která z Veroniky vytryskla. Přimražen k podlaze, nedokázal jsem se ani pohnout. Bezděky jsem se chytil opěradla židle a odvrátil zrak. Příval té neznámé obrovské síly, která se skrze nebohou ženu projevila, rozmetal moje představy o exorcismu napadrť.

Číst dál...

Doma v divočině

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Představte si, že zamknete byt, popadnete batoh a odletíte do míst, kde je to k nejbližší vesnici týden chůze. Společnost vám budou dělat jen losi, vlci a grizzlyové. Životem, o kterém psal Jack London, občas žije i Leoš Šimánek.

Kanadská Severozápadní teritoria, jezero Clark a na jeho břehu srub. Kolem jsou nekonečné husté lesy, v dálce se třpytí rozeklané hřbety pohoří Mackenzie. Dostat se sem lze jen pěšky, hydroplánem nebo helikoptérou, přičemž nejbližší civilizace je dvě stě kilometrů daleko. Prožít v této divočině dva týdny romantické dovolené, to by byl balzám na duši a trhák cestovek. Ale čtvrt roku nebo dokonce rok? To už chce opravdu srdce trappera.

Číst dál...

Útěk bez konce

Útěk bez konce

TEXT A FOTO: JAN SOCHOR

Téměř půlstoletí trvající konflikt odsoudil Kolumbii do pozice země s nejvyšším počtem válečných uprchlíků na světě. Více než tři miliony Kolumbijců opustily své domovy jen během posledních deseti let. Šance na návrat je mizivá…

Buseta prudce zabrzdila. Vyšisovaná figurka Panny Marie Karmelitské břinkla do zamlženého skla. „V mojí Bogotě – každej den víc – lidí se topí v chudobě…“ Dva týpci ve špinavých mikinách hlasitě štěkají své rýmy do chumlu pasažérů. „Papaláš bohatne – a šmelařům nikdo nezatne…“ Studený déšť kape dírami ve střeše dovnitř zapařeného autobusu. Rapeři z chatrčí v Ciudad Bolívaru svádějí nerovný battle. S řevem motorů na ucpané autostrádě jižní Bogoty. S gangem, který je večer okrade o těch pár vyrapovaných pesos. Se životem v Kolumbii pod krunýřem občanské války.

Silný poryv deště švihnul rezavý autobus jak bičem. Plechová krabice zafuněla a dál šplhá do erozí rozkousaných kopců ve slumu Ciudad Bolívar, dva a půl kilometru nad mořem. Nahé cihlové zdi přízemních domků zakrytých vlnitým plechem vykukují z cárů šedavé mlhy. Jedna chatrč leze na záda druhé. Jako by se praly o každý metr prostoru.

Číst dál...

Pradědova válka

Pradědova válka

TEXT A FOTO: LIBOR MICHALEC

„Co Ti mám psát o Haliči? Spálené vesnice, vyrabované domy, vymřelé rodiny a taková bída, že kdo to nevidí, představit si to nedovede. Jen jediné přání mám, aby podobný osud nestihl také Čechy.“

Štůsky c.k. Feldpost dopisů, pečlivě převázané motouzem, které psal praděda prababičce ze světové války pravidelně den za dnem, jsem objevil na půdě ve staré krabici od margarínu v podstatě náhodou. Z dopisů pradědy Františka čiší spousta neumělého, ale o to vřelejšího citu, a jen tak na okraj mezi starostmi o zdraví všech v rodině a vyřizování pozdravů probleskují popisy válečných scén. Praděda navíc po celou dobu fotil, a z jeho černobílých pohlednic, uspořádaných později do alb, je úplně hmatatelně cítit životní pocit lidí, kteří důvěřivě a s neochvějnou vírou v budoucnost upírají pohled do aparátu, nic netušíce o atomové bombě, fašismu ani komunismu. Fotografický aparát byla tehdy krabice na třech nohách, s měchem a černým hadrem, který se přehazoval přes hlavu, fotilo se na skleněné destičky a vyvolávalo v lavorech s vývojkou a ustalovačem. Praděda se všemi těmito inštrumenty putoval od bojiště ruského k rumunskému a italskému a všude se stal kronikářem prohrané světové války. Fotil pochodující vozatajskou jednotku s koňmi, rozmlácené kostely, rozbombardované mosty, mrtvé obránce zákopů třímající ve ztuhlých prstech růženec, vlastizrádce oběšené na náměstí, ale i své kamarády při holení a na procházce. Všechny ty fotky posílal prababičce s hustě popsanou zadní stranou.

Číst dál...

Tenkrát na západě

Tenkrát na západě

TEXT A FOTO: JANA KOLLEROVÁ

Přepadení, přestřelky, kankán, whisky, kaktusy a neustálý boj šerifů proti desperátům. Tradiční ikony amerických westernů si nemusíte vychutnávat až za oceánem, stačí se vydat na jih staré dobré Evropy.

Casy, kdy se příběhy z Divokého západu natáčely ve vířícím prachu surrealistické vyprahlé krajiny v jihošpanělském Tabernas jako na běžícím páse, už odvál vítr. Poušť, která upsala svoji duši stříbrnému plátnu, však zůstala a s ní i filmové kulisy. Velká jména jako Clint Eastwood, Yul Brynner či Franco Nero mají svůj chodník slávy vyrytý přímo do místního nepokojného písku. Stojíte uprostřed Divokého západu zmrazeného v časoprostoru s prachem v očích a pískem skřípajícím mezi zuby a netušíte, ze které strany se spustí palba z koltů zavěšených proklatě nízko.

Číst dál...

Etiopská loupež

TEXT A FOTO: MAREK HAVLÍČEK

Takových dnů se každý cestovatel bojí jako čert kříže. Přesto vždycky přijdou. Dny, kdy se od rána nic nedaří, a vy si připadáte jako byste byli oblečeni do izraelské vlajky uprostřed Palestiny…

Ráno jsme se vydali do centra městečka Aksum, kde probíhaly křesťanské slavnosti Timkat. Byli jsme uchváceni. Tisíce lidí oblečených do slavnostní bílé procházely průvodem, všichni hráli, tančili a oslavovali. Snažili jsme se být v centru dění, přestože nám bylo stále těsněji. Když nás dav začal drtit tak, že jsme se více než o slavnosti museli starat o vlastní přežití, pokusili jsme se prodrat z té masy lidí ven. Nakonec se nám to povedlo, bylo to jako by nás vyplivla obrovská velryba, která nás chtěla nejdřív vycucat a pak sníst. Nebyli jsme daleko od pravdy.

S vytřeštěnýma očima jsme zjistili, že všechny naše kapsy na kalhotách jsou rozepnuté a prázdné. Tereza neskrývala obdiv nad zručností neznámého zloděje, který vybral i kapsičku u jejího kotníku. Všechny naše peníze připravené na utrácení a žití v Etiopii byly fuč. Naše euforická nálada a obdiv Etiopie i místních lidí se měnil rychlostí světla v obrovskou zlost, která v nás bobtnala a hnila. Rychle jsme sedli do auta a odjížděli z tohoto města plného kapsářů do Wukra, kde jsme chtěli přespat. To jsme ještě netušili, že tu horší část dne máme teprve před sebou.

Číst dál...

Yetti z Colorada

Yetti z Colorada

TEXT A FOTO: JAKUB KOTAS

Samota Skalnatých hor je všeobjímající. Jednu polovinu vašich myšlenek zde stimulují vzpomínky z knih Jacka Londona a tu druhou týrá představa o divokosti medvědů grizzly. To vše umocněno nedostatkem kyslíku a pocitem totálního osamění a odloučení od všeho, co vás až dosud obklopovalo. Ale jsem zde skutečně sám?

Colorado má devět horských masivů, z toho sedm obývá kamzík bělák Oreamnos americanus. Mohli byste ho tedy potkat všude, pokud provozujete horskou turistiku. Je tomu však opravdu tak? Jak snadné je potkat v horách kamzíka, přezdívaného „coloradský yetti“? Patřičně vybaven jsem vyrazil k místům, kde se vyskytuje mnoho solných vřídel. Je to vysoko nad hranicí lesa, tam, kde už žádné stromy nerostou. Sluníčka bylo poslední týdny dost, stejně jako srážek. Nejspíš bude všechno pěkně zelené, šťavnaté. Kromě kamzíků se nahoře mohou popásat srny a dokonce i laně s jeleny. Navíc mláďata by měla být touhle dobou už taky dostatečně silná, aby zvládla vyšlapat tyhle strmé stěny...

Číst dál...

Šaman z vandru

Šaman z vandru

TEXT: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MAREK WÁGNER, archiv HONZY VYČÍTALA

Zpěvák, textař a karikaturista Honza Vyčítal proslul hlavně svou písní „To tenkrát v čtyřicátom pátom“, svými kreslenými vtipy a také vášní pro tramping, která odráží jeho životní filozofii. Zakládající člen legendární skupiny Greenhorns, kterou komunistický režim donutil k českému názvu Zelenáči, má barvitý životopis a jeho cesty vedou dál než jen do milovaných křivoklátských lesů.

Jste znám jako velký tramp, jezdíte ještě stále celoročně na vandry?

Celoročně již nejezdím, ale ještě před pěti lety ano. Jenže tehdy mi v únoru omrzla ruka, kterou jsem nechal přes noc omylem vystrčenou ze spacáku a na čtvrt roku jsem v ní ztratil cit, takže už to nechci pokoušet. Dnes už je v pořádku, ale pro jistotu jezdím jen jaro, léto a podzim.

Co vás přivedlo k trampingu? Byla to nějaká forma touhy po dobrodružství či romantice?

Dobrodružství i romantika, v podstatě se dá říct, že jsem tím byl nadupanej. Z prvopočátku tedy jen literárně, jelikož jsem byl malej, poprvé jsem vyrazil v šestnácti. Potom jsem také zjistil, že moji dva spolužáci mají rodiště na horním toku Berounky, takže naše první cesty vedly na Plzeňsko a Křivoklátsko.

Číst dál...

Ešusy pomáhají

Ešusy pomáhají

TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: MAREK WÁGNER

Známe ho všichni. Muži starší a střední generace ho používali v době základní vojenské služby, neobešli se bez něj vyznavači trampingu, skauti, ale ani ti, kteří utužovali kolektiv na chmelových brigádách. Trojdílná hliníková kuchyňská souprava zvaná ešus byla nepostradatelná. Do menší nádobky se nalila polévka (ráno čaj), větší posloužila na guláš a knedlíky a víčko se využilo jako podnos pro pečivo. Jak praktické. Je lehký, nerozbitný a snadno omyvatelný. Pokud se dlouhodobě používal k vaření čaje, jeho vzhled získal typickou tmavou patinu. Možná vás také někdy napadlo, jak tato univerzální pomůcka získala své nezvyklé jméno. Slovo vzniklo z německého esschale, což je jídelní miska. Odtud už byla ke slangovému slovu ešus velmi krátká cesta.

Číst dál...

Až stichnou bílé skály

Až stichnou bílé skály

TEXT: ONDŘEJ ŠANC, JIŘÍ ŠKODA, FOTO: PETR BEROUNSKÝ

Když mi bylo skoro osm, byl jsem o prázdninách na mezinárodním pionýrském táboře v Českém středohoří. Několikasethlavá armáda malých dětí z celé RVHP, chatičky, ubikace, oplocený areál a dvě střežené vrátnice. Z nich jsme pak ve formovaných útvarech pochodovali do okolních špinavých lesíků na vycházky. A tehdy jsem ho poprvé viděl. Trampa, westmana, zálesáka. Mohlo mu být dobře sedmnáct let, čekal v křoví na naši instruktorku a shovívavě nás nechal osahávat svoji výstroj. Z ruky do ruky šel obrovský bowiák zn. Mikov s rukojetí polepenou králičí kožkou. Potom ho ten cizinec vzal a jedním seknutím uťal silnou větev z olámané, povadlé bezinky. Jeho oči pod krempou širáku se chladně usmívaly a na opasku se mu houpala polní láhev. Večer nám pak naše mladá a hezká vedoucí hrála v chatičce na kytaru a my si s bráchou plácli, že na pionýrák už nepojedeme, a že budeme taky trampové.

Číst dál...

Země otevřených srdcí

Země otevřených srdcí

TEXT A FOTO: RADKA TKÁČIKOVÁ

Autobus se ve tmě blíží k řece, čekáme na povel k vystoupení, ale žádný pokyn nepřichází. Zůstáváme tedy s dalšími dvěma turisty na svých místech a po chvíli slyšíme šplouchání vody. Najeli jsme na přívoz a za pár minut přistáváme na ostrůvku Don Khong na Mekongu. Místní se rozptýlí ve tmě do svých domovů, já a dva spolucestující mžouráme do tmy a snažíme se zorientovat.

Jdu za světlem, jinak to ani nejde, a po chvilce klopýtání na břehu rozeznávám několik pensionů. U každého je příjemná venkovní restaurace s vynikající nabídkou ryb a výhledem na řeku. Na zapití nabízejí lahodné laoské pivo Beerlao a všudypřítomnou pálenku s příznačným názvem Lao-Lao. Laosané si ji pálí doma, a tak u každého chutná trochu jinak. Stát tyto aktivity toleruje.

Teprve ráno se dozvídám, kde jsem vlastně skončila. Jsem trochu výše proti proudu řeky, než jsem zamýšlela, ale Mekong má v této části na čtyři tisíce ostrovů. Spíše než řeku tak připomíná moře.

Číst dál...

Dobrá krev

Dobrá krev

TEXT A FOTO: MAGDALENA SKOPEK

Jezdila jsem se sobím spřežením, šila nitěmi ze sobích šlach, oblékala se do sobích kůží, používala mech coby toaletní papír a trávu jako vložky do bot, jedla jsem syrové maso, sbírala keře na oheň a viděla posvátná místa. Díky tomu se mi také dostalo něneckého jména – Mjagně Akatteto.

Čerstvě zabitý sob se v létě jí přímo venku na trávě. Krev se hromadí v břiše vyvrhnutého a na dvě půle rozříznutého zvířete jako v míse. Dospělí a od krve ušmudlané děti sedí okolo soba a každý svým nožem odřezává kusy červeného masa. Na jednom konci se maso chytne zuby, druhý konec se drží v ruce a maso se odkrajuje až u rtů. Během mé premiéry u takové hostiny mě všichni pozorují a dávají dobré rady. „Magdo, dávej pozor na nos, aby sis ho neuřízla,“ prohodí každou chvíli někdo mezi záchvaty smíchu. Upatlanýma rukama se těžce fotografuje, ale všichni jsou nadšeni a hned si chtějí fotky prohlížet. „Co si o nás pomyslí u tebe doma, když jim ukážeš tyhle snímky,“ směje se Naďa. „Leknou se a určitě řeknou, že tady žijí nějací lidožrouti,“ dodává, strkajíc mi pod nos obrovskou sběračku plnou teplé krve. Bydlím u Něnců už dva týdny, ale každý den mě překvapí něčím novým. Něnci, dříve nazývaní Samojedi, jsou původní nomádští obyvatelé severní Sibiře. Dva měsíce jsem kočovala tundrou středozápadního Jamalu s něneckou rodinou Akatteto. Jejich příjmení znamená „u nich spousta sobů“. Do Salechardu, hlavního města Jamalsko-Něneckého autonomního okruhu, jsem přijela z Moskvy vlakem. Do osady Jar Sale na poloostrově Jamal jsem doplula z říčního přístavu lodí. Dále na sever k řece Harasavej do tábora čtyř čumů (něneckých domů) Alexandra Sergejeviče, v žertu přezdívaného Puškin, jsem se s trochou štěstí dostala helikoptérou. Ta se totiž prvního října jako každý rok vrátila s něneckými dětmi, které byly v uplnulých týdnech ve škole. Jiná možnost neexistuje. Takhle daleko na severu jsou už totiž polární medvědi, před kterými se není kam schovat. Až po obzor jsou po krajině rozesety jen zakrslé keře, po kolena vysoké vrby a plazící se břízky.

Číst dál...

Čekání na zázrak

Čekání na zázrak

TEXT A FOTO: JIŘÍ HAVRDA

Blankytné nebe svítí nad vodami obklopujícími hotelové komplexy kubánského Varadera. Pod nablýskanou slupkou ale hnisají vředy více než padesátileté devastace castrovským totalitním režimem. Jak vypadá ostrov svobody těchto dnů?

Turismus, pláže, doutníky a rum. To jsou ikony kubánského hospodářství. Nic dalšího. Snad jen bída kolabujícího socialismu. Armádní režim se snaží držet pevně v rukou drolící se systém bezplatných vymožeností, které vzešly z marxisticko-leninských idejí, zároveň s tím ale zbídačil obyvatelstvo přídělovým systémem na potraviny a základní potřeby denního života. Každý Kubánec má oficiální přídělovou knížku, se kterou jde na začátku nového měsíce pro povolené základní potraviny a zboží. Obvykle je to rýže, fazole, cukr a stále se zmenšující dávky masa. Pro pětičlennou rodinu je to například polovina slepice na měsíc nebo jedna zubní pasta na dva a půl měsíce. V knížce je proveden záznam a další možnost čerpání je opět až za měsíc. Příděl tabáku, donedávna velmi oceňovaný i nekuřáky, neboť fungoval při dalším směňování zboží, byl z ekonomických důvodů vládou před časem zrušen. Na mléko mají nárok pouze rodiny s dětmi do osmi let. Kubánci nemohou oficiálně využívat ani darů moře, které by si sami opatřili. Za zabití krávy bez speciálního povolení hrozí až dvacet let vězení. Ti šťastní, kteří mají legální práci, mají průměrný plat okolo patnácti dolarů měsíčně. Vše ostatní, mimo tento oficiální rámec, pak probíhá v šedé nelegální zóně, někdy režimem mlčky trpěné, jindy tvrdě potlačované. Záleží na tom, jak je konkrétní člověk loajální se systémem, s vládou a je případně ochoten se angažovat požadovaným způsobem. Vyžaduje se naprostá poslušnost.

Číst dál...

Gejzír za plotem

Gejzír za plotem

TEXT A FOTO: KATEŘINA a MILOŠ MOTANI

Záplava barev a neustávající příval horké vody z útrob Země. Toto místo jsme znali jen z vyprávění a dlouhá léta ho toužili najít. Kde se jen nachází?

Na svých cestách po divokém americkém západě jsme několikrát slyšeli o tajuplných oblastech, kam podle vyprávění zabloudí jen málokdo a krásy přírody tak odpočívají ničím nerušeny. Některá z těchto míst se nám podařilo najít celkem brzo, jiná až za pár let, několik dalších na naše objevení stále ještě čeká. Jedním takovým málo známým a námi dlouho hledaným místem byla i podivná termální oblast, ukrývající se bůhví kde.

Je tomu už hodně let, co se nám náhodou dostala do ruky fotografie, zobrazující zvláštně tvarovaný a velmi barevný gejzír. A pak zase za dalších pár let koukáme nechápavě na jednu vystavenou fotografii. Nechce se nám vůbec věřit, že se jedná o zachycení pozemské skutečnosti. První fotografie nám prozradila jméno gejzíru, ta druhá přibližně oblast, kde se nachází. Ale hledejte v ní, když je tato končina ohromně rozlehlá, nikde se o ní moc nepíše a už vůbec ne o termální oblasti s gejzírem jak z jiné planety.

Číst dál...

Dovolená na ledoborci

Dovolená na ledoborci

TEXT: EVA DEKANOVÁ, MICHAL DVOŘÁK

Rámus, ze kterého tuhne krev v žilách. Mráz, který zpomalí i myšlenku. A společnost desítek chlapů, kteří nemají k láhvi a ráně nikdy daleko.

Stojím na břehu Botnického zálivu a omezeným průhledem pevně stažené péřové kapuce se nevěřícně dívám na ten kolos. Je –27 °C a hranici mezi pevninou a mořem v bílé pláni určuje jen most, vedoucí z parkoviště k lodi. Ledoborec Sampo je pevně zamrzlý v osmdesáticentimetrové vrstvě ledu. Začínám být trochu skeptická. Proč se návštěvě vysloužilého ledoborce říká plavba? Jistě si jen prohlédneme loď a poslechneme příběhy z dávných časů, ale plout? Kudy? Vždyť tu není po moři ani památky! Vidím jen ledovou pustinu táhnoucí se do nekonečna. Ohlížím se za pomalu chladnoucím autem (jak tam bylo úžasně teplo!) a vydávám se po zmrzlých schodech k lodi. Na ledem pokryté palubě mě vítá sám kapitán, usměvavý pan Ruuskanen. Upozorní mě, abych se držela zábradlí, až se dá loď do pohybu. Do pohybu? Znovu se dívám přes palubu do míst, kde by mělo být moře. Najednou se rozeřvou motory a ozve se hlasité praskání ledu. Příď lodi ukrojí první mohutné kry a ledoborec vyplouvá. Chvíli sleduji vzdalující se přístav Ajos u finského městečka Kemi a přemýšlím o neuvěřitelné síle lodi, jejíž příď se zakusuje do zamrzlého moře a mohutnou ledovou vrstvu tříští na kusy. Ještě přeručkuji po zábradlí k zádi ledoborce. V bílé pláni se klikatí rozvlněná směsice mořské vody s ledovými krami. Táhne se jako dálnice. Kdo ví, jak dlouho to bude trvat, než znovu zamrzne.

Číst dál...

Když v ráji prší

Když v ráji prší

TEXT A FOTO: PETR SLAVÍK

„Prásk, prásk!“ ozve se ohlušující zvuk hromu. Mám pocit, že uhodilo přímo do mě. Skrze clonu deště rozeznávám skupinku žiraf, tísnících se pod korunou rozložitého stromu. Marně se snažím vytřít vodu z očí. Jsme přímo uprostřed bouře. V otevřeném džípu si na planinách Linyanti připadám jako pojízdný hromosvod.

Čemu se divíš,“ šeptám si v duchu, když pončo přestává zvládat přívaly vody. „Je přece období dešťů!“ Kaluž, která se vytvořila na sedadle pode mnou, se od mého těla pomalu začíná ohřívat. Soukromý bazén. Malé africké spa. Příští výmol na cestě ale ruší mou lázeňskou pohodu, když se snažím udržet sebe i techniku v džípu. Déšť ustává a na obzoru se ukazuje světlý pruh oblohy. Odpolední prudká bouře, typická pro tuto oblast v období od prosince do března, se posunula krajinou k východu. Slunce zasvítí do buše a ta se rozzáří neuvěřitelnou škálou kýčovitě sytých odstínů zelené. Stádo impal setřásá poslední zbytky vody ze srsti. Je v něm plno mláďat. Je čas hojnosti, čas nového života.

Číst dál...

Frisco je cool

Frisco je cool

TEXT: KATEŘINA KOMBERCOVÁ

Kdysi malá španělská vesnička Yerba Buena má dnes nálepku nejkrásnějšího a nejliberálnějšího amerického velkoměsta. Přehnala se jím zlatá a později umělecká horečka. Jako magnet dodnes přitahuje bohémy všeho druhu.

Beatnici a hippies, tak by se dalo popsat San Francisco v 50. a 60. letech 20. století. Dnes je to především město mezinárodních finančních institucí a internetových společností, které se soustřeďují v nedalekém Silicon Valley. Filmový fanoušek si jistě vybaví kopcovité ulice na obou koncích s viditelným horizontem, po nichž se řítí velké americké káry, milovník vína zase známé kalifornské víno, které se vyrábí v oblasti Sonoma, Napa nebo Mendocina, vzdálené asi hodinu od města. V nedalekém Santa Cruz si můžete zasurfovat a zalyžovat zase v Tahoe. Pohled na rozbouřené moře a panenskou přírodu vám poskytne záliv Monterey a pláže Carmel. Zátoka San Francisco neboli Bay Area, která spolu s městy Berkeley a Oakland tvoří velkou metropolitní oblast s více než šesti miliony obyvatel, je tak rozmanitá, že člověku nestačí ani měsíc, aby si pořádně užil toho pravého „kalifornského“ stylu života.

Číst dál...

Mýdlová ikona

Mýdlová ikona

TEXT: MARTIN KRSEK

Obrázek jelena se nepojí v Česku s ničím jiným tak bytostně jako s nažloutlou mýdlovou kostkou. Slavné mýdlo s jelenem bylo už v dobách Rakousko-Uherska neodmyslitelnou součástí domácností nejen v Čechách, ale ve všech zemích monarchie, ba i za jejími hranicemi, a málokterá žena si bez tohoto pomocníka uměla představit velké prádlo. Miliony kusů tohoto mýdla se překvapivě prodávají dodnes, přestože praní vládnou automatické pračky a saponátové prací prostředky. Na půvabných smaltovaných cedulích, na obřích plakátech, v kalendářích, na štítech domů, tam všude a ještě i jinde se kdysi zjevoval jelen. Schichtovy závody z Ústí nad Labem disponovaly jedním z nejaktivnějších reklamních oddělení v rámci průmyslových podniků předválečného Československa. Rovnat se Schichtovi v tomto ohledu mohl tak jedině Baťa. I přispěním masivní reklamní kampaně si mýdlo s jelenem drželo po desetiletí pozici nejznámějšího mýdla ve střední Evropě.

Čistota půl zdraví, říkáte možná svým dětem i vy v domnění, že užíváte prastaré lidové rčení. A přitom nevědomky citujete snad náš neslavnější reklamní slogan vůbec. V minulém století ho vymysleli lidé z ústecké firmy Schicht právě pro podporu prodeje proslulého mýdla s jelenem. Počátkem dvacátých let 20. století vznikla pro Schichtovo mýdlo také jedna z nejstarších filmových reklam u nás. Snímek umně kombinuje hraný a animovaný film. Jeho příběh je jednoduchý – jelen vítězí v boji v neckách a na valše nad umouněnými čertíky, kteří trápí pradlenu.

Číst dál...

Mistrovské vábení

PTAL SE: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MAREK WÁGNER

Naši krajané excelují na poli vědy, sportu, ale i v jiných odvětvích, například v myslivosti. Lesy v okolí Lázní Kynžvart jsou dnes revírem Jana Brtníka, bývalého mistra Evropy a dvojnásobného mistra republiky ve vábení jelenů.

Kde jste se naučil vábit jeleny a co vás táhlo k tomu, stát se myslivcem?

Myslivost byla vždy můj koníček, ale nepleťme si pojmy. Já jsem myslivec i lesník. Rozdíl je v tom, že na lesníka se musí studovat škola, myslivcem může být každý, kdo je v mysliveckém sdružení, má zbrojní průkaz a lovecký lístek. Na škole jsem se také dostal k vábení, byl to náš volitelný předmět.

Číst dál...

Pytlácké války

Pytlácké války

TEXT: TEREZA ŠIMŮNKOVÁ, MARTIN DLOUHÝ

Vyšší polohy šumavských hvozdů jsou v únoru velmi nevlídným místem. Hluboký sníh znemožňuje chůzi, mráz zalézá do oděvů, slunce jen občas prořízne husté mlhy, které ve spojení s lesním šerem dělají scenerii ještě ponuřejší. A přece jen někomu toto počasí vyhovuje. Těm, kteří se tak mohou nepozorovaně pohybovat mlázím a provozovat lesní pych, pytlákům. Toto nekalé „řemeslo“ se v minulosti rozvíjelo současně s myslivostí podobně, jako se dnes šíří počítačové viry s rozvojem IT technologií a vyvrcholilo událostmi v únoru 1850, těžkým střetem bavorských pytláků s českými myslivci a finanční stráží.

JELENÍ MASAKR

Ale nepředbíhejme událostem. Samotné nájezdy Bavoráků sužovaly schwarzenberské lesníky dlouhodobě, protože knížecí obory na české straně hor nabízely dobře živenou zvěř, na kterou měli spadeno nejen jednotlivci, ale dokonce celé pytlácké bandy. Jihočeské obyvatelstvo Bavoráky upřímně nenávidělo, protože kromě pytlačení si pod pohrůžkou smrti vynucovali ubytování a nezřídka prostý lid i okrádali. Se zvyšující se agresivitou a drzostí se situace stala natolik neúnosnou, že kníže Schwarzenberg v rámci ochrany lesního personálu i místních obyvatel před pytláky nechal na svém panství roku 1817 veškerou jelení zvěř vystřílet. Myšlenka, že pokud nebude co pytlačit, nájezdy po zuby ozbrojených pytláků ustanou, se však ukázala jako mylná. Po jednom střetu dokonce drzí Bavoráci pronikli až k Táboru, kde se chtěli pomstít lesnímu adjunktovi, který zastřelil v šumavských lesích jejich kamaráda.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group