ikoktejl

2011
Tag: 2011 Nalezeno 13 výsledků.
Tag: 2011 Řazení

Čekání na zázrak

Čekání na zázrak

TEXT A FOTO: JIŘÍ HAVRDA

Blankytné nebe svítí nad vodami obklopujícími hotelové komplexy kubánského Varadera. Pod nablýskanou slupkou ale hnisají vředy více než padesátileté devastace castrovským totalitním režimem. Jak vypadá ostrov svobody těchto dnů?

Turismus, pláže, doutníky a rum. To jsou ikony kubánského hospodářství. Nic dalšího. Snad jen bída kolabujícího socialismu. Armádní režim se snaží držet pevně v rukou drolící se systém bezplatných vymožeností, které vzešly z marxisticko-leninských idejí, zároveň s tím ale zbídačil obyvatelstvo přídělovým systémem na potraviny a základní potřeby denního života. Každý Kubánec má oficiální přídělovou knížku, se kterou jde na začátku nového měsíce pro povolené základní potraviny a zboží. Obvykle je to rýže, fazole, cukr a stále se zmenšující dávky masa. Pro pětičlennou rodinu je to například polovina slepice na měsíc nebo jedna zubní pasta na dva a půl měsíce. V knížce je proveden záznam a další možnost čerpání je opět až za měsíc. Příděl tabáku, donedávna velmi oceňovaný i nekuřáky, neboť fungoval při dalším směňování zboží, byl z ekonomických důvodů vládou před časem zrušen. Na mléko mají nárok pouze rodiny s dětmi do osmi let. Kubánci nemohou oficiálně využívat ani darů moře, které by si sami opatřili. Za zabití krávy bez speciálního povolení hrozí až dvacet let vězení. Ti šťastní, kteří mají legální práci, mají průměrný plat okolo patnácti dolarů měsíčně. Vše ostatní, mimo tento oficiální rámec, pak probíhá v šedé nelegální zóně, někdy režimem mlčky trpěné, jindy tvrdě potlačované. Záleží na tom, jak je konkrétní člověk loajální se systémem, s vládou a je případně ochoten se angažovat požadovaným způsobem. Vyžaduje se naprostá poslušnost.

Číst dál...

Gejzír za plotem

Gejzír za plotem

TEXT A FOTO: KATEŘINA a MILOŠ MOTANI

Záplava barev a neustávající příval horké vody z útrob Země. Toto místo jsme znali jen z vyprávění a dlouhá léta ho toužili najít. Kde se jen nachází?

Na svých cestách po divokém americkém západě jsme několikrát slyšeli o tajuplných oblastech, kam podle vyprávění zabloudí jen málokdo a krásy přírody tak odpočívají ničím nerušeny. Některá z těchto míst se nám podařilo najít celkem brzo, jiná až za pár let, několik dalších na naše objevení stále ještě čeká. Jedním takovým málo známým a námi dlouho hledaným místem byla i podivná termální oblast, ukrývající se bůhví kde.

Je tomu už hodně let, co se nám náhodou dostala do ruky fotografie, zobrazující zvláštně tvarovaný a velmi barevný gejzír. A pak zase za dalších pár let koukáme nechápavě na jednu vystavenou fotografii. Nechce se nám vůbec věřit, že se jedná o zachycení pozemské skutečnosti. První fotografie nám prozradila jméno gejzíru, ta druhá přibližně oblast, kde se nachází. Ale hledejte v ní, když je tato končina ohromně rozlehlá, nikde se o ní moc nepíše a už vůbec ne o termální oblasti s gejzírem jak z jiné planety.

Číst dál...

Dovolená na ledoborci

Dovolená na ledoborci

TEXT: EVA DEKANOVÁ, MICHAL DVOŘÁK

Rámus, ze kterého tuhne krev v žilách. Mráz, který zpomalí i myšlenku. A společnost desítek chlapů, kteří nemají k láhvi a ráně nikdy daleko.

Stojím na břehu Botnického zálivu a omezeným průhledem pevně stažené péřové kapuce se nevěřícně dívám na ten kolos. Je –27 °C a hranici mezi pevninou a mořem v bílé pláni určuje jen most, vedoucí z parkoviště k lodi. Ledoborec Sampo je pevně zamrzlý v osmdesáticentimetrové vrstvě ledu. Začínám být trochu skeptická. Proč se návštěvě vysloužilého ledoborce říká plavba? Jistě si jen prohlédneme loď a poslechneme příběhy z dávných časů, ale plout? Kudy? Vždyť tu není po moři ani památky! Vidím jen ledovou pustinu táhnoucí se do nekonečna. Ohlížím se za pomalu chladnoucím autem (jak tam bylo úžasně teplo!) a vydávám se po zmrzlých schodech k lodi. Na ledem pokryté palubě mě vítá sám kapitán, usměvavý pan Ruuskanen. Upozorní mě, abych se držela zábradlí, až se dá loď do pohybu. Do pohybu? Znovu se dívám přes palubu do míst, kde by mělo být moře. Najednou se rozeřvou motory a ozve se hlasité praskání ledu. Příď lodi ukrojí první mohutné kry a ledoborec vyplouvá. Chvíli sleduji vzdalující se přístav Ajos u finského městečka Kemi a přemýšlím o neuvěřitelné síle lodi, jejíž příď se zakusuje do zamrzlého moře a mohutnou ledovou vrstvu tříští na kusy. Ještě přeručkuji po zábradlí k zádi ledoborce. V bílé pláni se klikatí rozvlněná směsice mořské vody s ledovými krami. Táhne se jako dálnice. Kdo ví, jak dlouho to bude trvat, než znovu zamrzne.

Číst dál...

Když v ráji prší

Když v ráji prší

TEXT A FOTO: PETR SLAVÍK

„Prásk, prásk!“ ozve se ohlušující zvuk hromu. Mám pocit, že uhodilo přímo do mě. Skrze clonu deště rozeznávám skupinku žiraf, tísnících se pod korunou rozložitého stromu. Marně se snažím vytřít vodu z očí. Jsme přímo uprostřed bouře. V otevřeném džípu si na planinách Linyanti připadám jako pojízdný hromosvod.

Čemu se divíš,“ šeptám si v duchu, když pončo přestává zvládat přívaly vody. „Je přece období dešťů!“ Kaluž, která se vytvořila na sedadle pode mnou, se od mého těla pomalu začíná ohřívat. Soukromý bazén. Malé africké spa. Příští výmol na cestě ale ruší mou lázeňskou pohodu, když se snažím udržet sebe i techniku v džípu. Déšť ustává a na obzoru se ukazuje světlý pruh oblohy. Odpolední prudká bouře, typická pro tuto oblast v období od prosince do března, se posunula krajinou k východu. Slunce zasvítí do buše a ta se rozzáří neuvěřitelnou škálou kýčovitě sytých odstínů zelené. Stádo impal setřásá poslední zbytky vody ze srsti. Je v něm plno mláďat. Je čas hojnosti, čas nového života.

Číst dál...

Frisco je cool

Frisco je cool

TEXT: KATEŘINA KOMBERCOVÁ

Kdysi malá španělská vesnička Yerba Buena má dnes nálepku nejkrásnějšího a nejliberálnějšího amerického velkoměsta. Přehnala se jím zlatá a později umělecká horečka. Jako magnet dodnes přitahuje bohémy všeho druhu.

Beatnici a hippies, tak by se dalo popsat San Francisco v 50. a 60. letech 20. století. Dnes je to především město mezinárodních finančních institucí a internetových společností, které se soustřeďují v nedalekém Silicon Valley. Filmový fanoušek si jistě vybaví kopcovité ulice na obou koncích s viditelným horizontem, po nichž se řítí velké americké káry, milovník vína zase známé kalifornské víno, které se vyrábí v oblasti Sonoma, Napa nebo Mendocina, vzdálené asi hodinu od města. V nedalekém Santa Cruz si můžete zasurfovat a zalyžovat zase v Tahoe. Pohled na rozbouřené moře a panenskou přírodu vám poskytne záliv Monterey a pláže Carmel. Zátoka San Francisco neboli Bay Area, která spolu s městy Berkeley a Oakland tvoří velkou metropolitní oblast s více než šesti miliony obyvatel, je tak rozmanitá, že člověku nestačí ani měsíc, aby si pořádně užil toho pravého „kalifornského“ stylu života.

Číst dál...

Mýdlová ikona

Mýdlová ikona

TEXT: MARTIN KRSEK

Obrázek jelena se nepojí v Česku s ničím jiným tak bytostně jako s nažloutlou mýdlovou kostkou. Slavné mýdlo s jelenem bylo už v dobách Rakousko-Uherska neodmyslitelnou součástí domácností nejen v Čechách, ale ve všech zemích monarchie, ba i za jejími hranicemi, a málokterá žena si bez tohoto pomocníka uměla představit velké prádlo. Miliony kusů tohoto mýdla se překvapivě prodávají dodnes, přestože praní vládnou automatické pračky a saponátové prací prostředky. Na půvabných smaltovaných cedulích, na obřích plakátech, v kalendářích, na štítech domů, tam všude a ještě i jinde se kdysi zjevoval jelen. Schichtovy závody z Ústí nad Labem disponovaly jedním z nejaktivnějších reklamních oddělení v rámci průmyslových podniků předválečného Československa. Rovnat se Schichtovi v tomto ohledu mohl tak jedině Baťa. I přispěním masivní reklamní kampaně si mýdlo s jelenem drželo po desetiletí pozici nejznámějšího mýdla ve střední Evropě.

Čistota půl zdraví, říkáte možná svým dětem i vy v domnění, že užíváte prastaré lidové rčení. A přitom nevědomky citujete snad náš neslavnější reklamní slogan vůbec. V minulém století ho vymysleli lidé z ústecké firmy Schicht právě pro podporu prodeje proslulého mýdla s jelenem. Počátkem dvacátých let 20. století vznikla pro Schichtovo mýdlo také jedna z nejstarších filmových reklam u nás. Snímek umně kombinuje hraný a animovaný film. Jeho příběh je jednoduchý – jelen vítězí v boji v neckách a na valše nad umouněnými čertíky, kteří trápí pradlenu.

Číst dál...

Mistrovské vábení

PTAL SE: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MAREK WÁGNER

Naši krajané excelují na poli vědy, sportu, ale i v jiných odvětvích, například v myslivosti. Lesy v okolí Lázní Kynžvart jsou dnes revírem Jana Brtníka, bývalého mistra Evropy a dvojnásobného mistra republiky ve vábení jelenů.

Kde jste se naučil vábit jeleny a co vás táhlo k tomu, stát se myslivcem?

Myslivost byla vždy můj koníček, ale nepleťme si pojmy. Já jsem myslivec i lesník. Rozdíl je v tom, že na lesníka se musí studovat škola, myslivcem může být každý, kdo je v mysliveckém sdružení, má zbrojní průkaz a lovecký lístek. Na škole jsem se také dostal k vábení, byl to náš volitelný předmět.

Číst dál...

Pytlácké války

Pytlácké války

TEXT: TEREZA ŠIMŮNKOVÁ, MARTIN DLOUHÝ

Vyšší polohy šumavských hvozdů jsou v únoru velmi nevlídným místem. Hluboký sníh znemožňuje chůzi, mráz zalézá do oděvů, slunce jen občas prořízne husté mlhy, které ve spojení s lesním šerem dělají scenerii ještě ponuřejší. A přece jen někomu toto počasí vyhovuje. Těm, kteří se tak mohou nepozorovaně pohybovat mlázím a provozovat lesní pych, pytlákům. Toto nekalé „řemeslo“ se v minulosti rozvíjelo současně s myslivostí podobně, jako se dnes šíří počítačové viry s rozvojem IT technologií a vyvrcholilo událostmi v únoru 1850, těžkým střetem bavorských pytláků s českými myslivci a finanční stráží.

JELENÍ MASAKR

Ale nepředbíhejme událostem. Samotné nájezdy Bavoráků sužovaly schwarzenberské lesníky dlouhodobě, protože knížecí obory na české straně hor nabízely dobře živenou zvěř, na kterou měli spadeno nejen jednotlivci, ale dokonce celé pytlácké bandy. Jihočeské obyvatelstvo Bavoráky upřímně nenávidělo, protože kromě pytlačení si pod pohrůžkou smrti vynucovali ubytování a nezřídka prostý lid i okrádali. Se zvyšující se agresivitou a drzostí se situace stala natolik neúnosnou, že kníže Schwarzenberg v rámci ochrany lesního personálu i místních obyvatel před pytláky nechal na svém panství roku 1817 veškerou jelení zvěř vystřílet. Myšlenka, že pokud nebude co pytlačit, nájezdy po zuby ozbrojených pytláků ustanou, se však ukázala jako mylná. Po jednom střetu dokonce drzí Bavoráci pronikli až k Táboru, kde se chtěli pomstít lesnímu adjunktovi, který zastřelil v šumavských lesích jejich kamaráda.

Číst dál...

Mistři převleků

Mistři převleků

TEXT A FOTO: MICHAEL FOKT

Na souši i v tekutém živlu se to jen hemží nejrůznějšími podvodníky. Všemožně se snaží ostatní přesvědčit, že jsou třeba suchými větvičkami nebo dokonce ptačími výkaly. Až na vás někdy znenadání „vybafne“ nějaký živý tvor, nedivte se. Mnozí živočichové mistrně splývají se svým okolím a utíkají až v poslední chvíli.

Jak být například z jelena jelen? Jde to docela snadno. Stačí být rysem či vlkem. My lidé vidíme srnce nebo jelena ležícího v zelené trávě jarní louky doslova na sto honů. Velké šelmy naší přírody se však musejí spoléhat spíš na svůj citlivý nos. Jejich jinak ostrý zrak je v tomto případě nechává na holičkách. Jsou totiž barvoslepé v zelené a červené části světelného spektra. V praxi to znamená, že jim hnědorezavá letní srst srnců splývá se zeleným okolím. Rychlí kopytníci jsou tedy maskovaní pro oči těch tvorů, kteří jsou jim nebezpeční. Evoluce neplánuje, takže je nemohla připravit na pohromu posledních staletí – že do evropských lesů vtrhne lysý primát s puškou, který má barevné vidění výborné.

Číst dál...

Nastartovaný Vietnam

Nastartovaný Vietnam

TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR

První dominuje severu, druhé jihu. V prvním sídlí vládní úřady, v druhém koncentrují své pobočky největší světové firmy. První má prestižnější univerzity, druhé lepší infrastrukturu. Hanoj si drží tradičnější tvář, zatímco Saigon je kosmopolitní. Dvě největší města Vietnamu bezvýsledně soupeří o to, které je tím opravdovým centrem země.

Složitě se proplétám uličkami historického centra Hanoje. Nejde o jejich křivolaký půdorys, ale hlavně o to, že ve vietnamském hlavním městě jsou až do vozovky vystrčeny živnosti jednotlivých obchodníků od kořenářů až po železáře. Mezi tím se motají drobné ženy, které veškerou svoji nabídku přepravují na nosiči přes rameno, který připomíná několikanásobně zvětšené lékárnické váhy. Svůj obchod mají tam, kde na ně houkne potenciální zákazník. Nařízení radnice tento způsob prodeje sice zakazuje, ale nezdá se, že by to někdo respektoval. Obchodnice zmizí, jen když dostanou echo, že se blíží policejní hlídka. To se rozprchnou do všech stran jak detonací vystrašení vrabčáci. Další překážkou na chodníku ve spleti úzkých uliček jsou zaparkované motorky japonských značek vyrobené na vietnamském území, které v Hanoji nemilosrdně okupují zóny určené výhradně pěším. Člověku tak většinou nezbude, než pokračovat ve své cestě po silnici. Více než kde jinde je potřeba udržovat oční kontakt s řidiči na malých skútrech a stále se koukat doprava i doleva. To, že někdo jede v protisměru, tady není žádná rarita a výstředníkovi ostatní účastníci silničního provozu nijak nespílají. Cesta na oběd se tak stává adrenalinovým sportem. I když Vietnamci s chodci jako normální součástí vozovky počítají, takže tomu přizpůsobují i svou rychlost.

Číst dál...

Rodím metrové dítě

Rodím metrové dítě

PTAL SE: MARTIN RYCHLÍK (CESKAPOZICE.CZ), FOTO: MARTIN PINKAS

Už na první pohled je výjimečný. Vladimír Franz. Pan profesor vybočující z norem. Je renesanční osobností a v tomto případně zodpovědně tvrdíme, že nejde o laciné klišé. Počtem nasbíraných ocenění je nejúspěšnějším skladatelem scénické hudby u nás. Také rád maluje krajinu, české luhy a háje má prošlápnuté jako málokdo. Asi nepřekvapí, že putuje zásadně bez map, o GPS nemluvě.

Obohacují vás navštívené cizí země ve vaší tvorbě – ať v hudbě či výtvarném umění?

Každý výlet za hranice je zajímavým impulsem. Vždy si říkám, že musím zpracovat fenomén, institut moře. Ale když se tím člověk začne hlouběji zaobírat, zjistí, že je jen návštěvníkem, hostem, a že by tam musel žít déle. To je jako když si tady někdo koupí brožuru „Staň se buddhistou“ – americkou, pokud možno – a i když si ji přečte, stejně se buddhistou nestane. Buddhistou by se možná stal tehdy, kdyby v sobě nesl tak šest deset generací lidí, kteří tím žili; jde o genetickou paměť, jež se nedá nahonit. Mám třeba oblíbená místa na Gran Canarii, kde skládám.

Číst dál...

Staňte se kapitánem

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Už jste někdy řídili loď? Nebo jste se ve snu chtěli stát kapitánem? To všechno si každý může splnit v Holandsku, kde k řízení lodi nepotřebujete řidičák, a zároveň můžete obdivovat netradičně vše v poklidu z paluby lodě. A vidět je určitě co. Stačí si jen vybrat loď pro sebe, rodinu, nebo celou partu a vydat se vstříc dobrodružství na vodě.

Když mě kamarád zval na loď do Holandska za romantikou, zprvu jsem váhal. Přeci Nizozemí je jen placka, kde o kopce nezavadíte, a navíc docela přelidněný kousíček Evropy. Proto jsem nechápal, že bych v této zemi mohl zažít nějaké dobrodružství. Tedy pominu-li návštěvu coffee shopu se stále unikátně snadno dostupnou marihuanou, nebo čtvrti červených luceren v Amsterdamu s výstavou vnadných žen za osvětlenými výlohami. Jenže občas se člověk nechá přemluvit a později vůbec nelituje.

Pravý Středoevropan přivyklý chůzi po zemi může mít z lodě a jejího řízení obavy. Jenže v zemi tulipánů nepotřebujete žádnou licenci, stačí být jen obezřetný a nebát se vyzkoušet si manévrování během krátkého zaučování. To je podmínkou, zaměstnanci maríny vám během projížďky nedaleko loděnice ukážou, jak se loď ovládá a rádi poradí i různé fígle. Výhodou je, když je někdo z posádky zkušenější, protože ten to naučí i ostatní a bude tím pravým kapitánem. Dnes se už pořádají kurzy i na Vltavě, kde si každý může osahat loď a zjistit, jaký je rozdíl oproti řízení auta. Jakmile zvednete kotvy a vyplujete z loděnice na kanál, vše je už jen na posádce a pravé dobrodružství začíná.  

Číst dál...

Horké srdce

Horké srdce

TEXT A FOTO: PAVEL ZÁHOREC

Ostrovy lávy, ohně a zvířat, která jinde na světě nenajdete - takové jsou Galapágy. Pro zoology představují přirozenou laboratoř, v níž mohou pozorovat, jak se nejspíš vyvíjely živočišné druhy. A všechno v přímém přenosu.

Zekvádorského Guayaquilu na galapážský ostrov Baltra jsou to necelé dvě hodiny letu. Přistání trochu zvedá hladinu adrenalinu v krvi, letadlo se neuvěřitelně rychle blíží k vodní hladině a až zvuk kol dává jasně najevo, že jsme se dotkli pevniny. Brzdná dráha končí na druhém břehu ostrova. Povedlo se.

Vysušený ostrov Baltra není ničím zajímavý a slouží jen jako odbavovací a přestupní stanice. Zde v úmorném vedru poledního slunce vyřizujeme všechny vstupní formality a poplatky za vstup na ostrovy. My, kteří jsme přilétli z vysoko položeného Quita, kde bylo o 30 stupňů chladněji, odkládáme svršky a hledáme, čím bychom naopak ochránili své hlavy. Člověk si teprve zde uvědomí, jak nedostatkové jsou na rovníku stíny.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group