Roční předplatné 499 Kč
Roční předplatné 198 Kč
Roční předplatné 248 Kč (6 čísel)
Roční předplatné 249 Kč
Roční předplatné (4 ks) 219 Kč
Roční předplatné (4 ks) 135 Kč
Roční předplatné (6 ks) 395 KčObsah - Kompletní přehled článků v čísle
Nejlepší učebnice zeměpisuByl na Islandu nejdřív ledovec, sopka, anebo les?
Zažijte cestu do středu ZeměJules Verne umístil vstup do podzemní říše na Island
Černá poušťNejvětší poušť Evropy obklopuje bílé ledovce
Pompeje severuSouostroví západních mužů Vestmannaeyjar
Mořští papoušciIsland se pyšní největším útesovým hnízdištěm v Evropě
Národ fotbalistůNejmenší země, která se kdy probojovala na MS
Na salát na Island nejezděte!Sobí hamburgery, beraní varlata a další laskominy
Z druhé stranyJak nás vidí Islanďané žijící v České republice?
Hra s ohněmNejnižší účty za energie díky síle v podzemí
Bazén, kam se podívášV zemi horkých pramenů se koupe venku každý
Islandsky snadno a rychleJazykové bohatství
Sleďová horečkaPohled do zapomenutých časů
Pět týdnů v koňském rájiJak se žije na islandské farmě?
Jak vikingové zničili IslandCo se stane, když válečníci začnou farmařit
Vikinské výpravyVikingové byli mnohem víc, než jen krvežízniví piráti
Břehy právaPrvní parlament světa založila skupina dobrodruhů a psanců
Park v ParlamentuMísto někdejších zasedání se dnes hemží nadšenými turisty
Skandinávský úsměvRozhovor s Petrem Burianem, majitelem CK Periscope Skandinávie
Norrönou na IslandZ deníku Petra Buriana
4x o IslanduCo by vás ve spojení s touto severskou zemí asi nenapadlo
ReykjavíkVesničko má metropolitní
Skleněná HarpaKoncertní síň s nejlepší akustikou na světě
Fenomén BjörkDo budoucnosti s pohanstvím a elektronikou
Láska k severuPřiznání Jiřího Kolbaby
Huňatý honJednou ročně probíhá na Islandu velké sčítání ovcí
Spojení živlůDivoká přírodní symbióza
Génius BobbyKde odpočívá jeden z největších šachistů všech dob?
Babetou napříč IslandemNemusíte mít velkou motorku, abyste mohli procestovat kus světa
Jan SuchardaFotograf uhranutý Islandem
Polární zářeZkuste chytit sluneční vítr
Islandské vnitrozemíNení pro každého, stojí ale za to
Giganti ve fjorduSpatřit na severu Islandu největší tvory planety není neobvyklé
Filmová krajinaProč Hollywood miluje Island?
Na konci duhyZa skřítky a dalšími bytostmi
Luštěte a vyhrajte
Adolf Born: Díky Habsburkům jsme se stali centrem Evropy
Ptal se Rostislav J. Pech, foto: Martin Dlouhý
Geniální výtvarník, kreslíř, ilustrátor, animátor, katolík, vitální vypravěč, provokatér, moralista a především monarchista. Nehledejte u něj politickou korektnost, ale spíše pořádnou porci humoru. To vše je Adolf Born.
Habsburkové jsou vaším nejoblíbenějším panovnickým rodem. Je náhoda, že jste si oblíbil jednoho z prvních a jednoho z posledních, císaře Rudolfa II. a Františka Josefa I.?Je pravda, že u Rudolfa to není díky tomu, že byl Habsburk. Za jeho vlády, jako za našeho jediného panovníka, se Praha stala mekou umění, a přišli sem umělci jako třeba Arcimboldo. Nebo Rudolf někde objevil obraz od Dürera, koupil ho a nechal dovézt do Prahy. Je ze všech panovníků jediný, u kterého umění jednoznačně hrálo prim. Františka Josefa zase beru proto, že jsme se za něj stali centrem Evropy.
Mezi soby a skřítky
TEXT A FOTO: Robert Mikoláš (Český rozhlas)
Polární oblasti se opět ponořily do víru tance. Na noční obloze roztáčí římskou bohyni úsvitu Auroru západní vítr Boreás, v tundře se v rytmu bubínků pohupují Sámové a z podzemí vše pozorují skřítkové Maahinen.
Laponci obývající sever Skandinávie se už dnes nemusejí obávat o svá práva. Turistická lákadla v podobě přírodních krás, Santa Clause nebo i samotných Sámů však zcela mění jejich tradiční způsob života.
Víra nebo disneyland?
TEXT A FOTO: Milan Fanta
Kryžių kalnas, tak se nazývá v litevštině Hora křížů, dnes jistě jedno z nejnavštěvovanějších míst v Litvě. Každý den k němu míří davy turistů, kteří chtějí umístit svůj kříž do lesa dalších.
Nebeští jezdci
TEXT: Martin Krsek
Stovky kilometrů a dvanáct pilotů, dokončili jen dva. Doslova o život šlo v prvním velkém leteckém závodě Rakousko-Uherska. Nouzová přistání, nehody, zranění i smrt patřily k dobovému normálu a dokládají, jak obrovský posun aviatika za poslední století učinila.
Oranžová radost
TEXT A FOTO: Tomáš Kubeš
Máte rádi zábavu, dobré pití a bujaré oslavy? Tak to nesmíte chybět na oslavách krále v Amsterdamu. Dříve to byl den oslavy narozenin oblíbených královen Juliány a Beatrix, nyní trůn převzal král Vilém-Alexandr, ale to nevadí – ničím nevázaná divoká party pod širým nebem opět pohltí celé Holandsko.
Už se železnou pravidelností Holanďané oslavují narozeniny svých panovníků. Královna Beatrix sice již odstoupila z trůnu, ale ani její syn nemohl na oblíbený královský den zapomenout. Snad nikde jinde nemilují své monarchy tak jako tady, v Holandsku. Loni se slavilo 30. dubna ,takže rozdíl proti minulým letům bude jen několik dnů. Královna ale neslavila své skutečné narozeniny, protože ty připadají už na 31. ledna. Ale to nikomu nevadilo, protože posun do klimaticky příhodnějšího dubna většina ocenila. Naštěstí předchůdkyně Beatrix, královna Juliána, je měla 30. dubna, a tak tradice zůstala. Mnozí se podivují, jak velkolepě se oslavují narozeniny někoho, kdo se jich příliš neúčastní, ale to nikomu nevadí. Důležité je umět se bavit a volnost, která je tento den bezvýhradná.
Japonsko nás inspiruje
Zpracoval: Jiří Škoda
Co mají společného kastelán českokrumlovského zámku Pavel Slavko a jedna z největších osobností českého a československého sportu, paní Věra Čáslavská? Je to láska k Japonsku, zemi vycházejícího slunce. Oba se setkali v rámci Cestovatelské středy, besedy konané v Národním muzeu, aby se ze své lásky vyznali.
Když se řekne Japonsko, co vás napadne jako první?Pavel Slavko: Soulad, harmonie, barevnost, řád. Ve všech oblastech života. Od jídla přes architekturu až po vzorce chování na ulici. Naprosto odlišný pohled na svět, než mají lidé u nás.Věra Čáslavská: Mám pěkné vztahy s Japonci a dlouho jsem netušila, kde vzniklo to pouto, že já je miluji a oni mne také. Odpověď mi ale dala jedna moudrá žena, vědma, která mi z ruky četla moji minulost a říkala: „Prosím vás, co vy máte společného s Japonskem?“ A to mě neznala. „No tak Japonsko mám ráda, a líbí se mi i lidé tam,“ říkám jí. A ona: „Víte, co je zajímavé? Že vy jste byla v minulosti samurajem.“
Zaplať duší
TEXT: Jiří Škoda
Kdybychom měli věřit všem středověkým legendám, byl by ďábel velmi plodný architekt. Po celé Evropě se totiž nacházejí stavby nesoucí jeho jméno, jejichž historie je plná příběhů o podivných smlouvách, zaprodávání duší a zahrávání si s pánem pekla. Nejčastěji se v tomto kontextu setkáme s mosty, které spojuje kromě legend také očividná náročnost zbudování. Při pohledu na některé z nich si člověk musí říct, jak je naši předci vlastně dokázali postavit. Máme přijmout odpověď ukrytou v jejich názvu?
Cesta ke kořenům
TEXT: Martin Krsek
Tři mohutné tunely vytesané do nitra bělostného žulového masivu. Tak vypadá dokonalá skrýš pro genealogická data, shromažďovaná už přes sto let mormonskou církví poblíž Salt Lake City v americkém státě Utah. Skrýš, která má přestát jakoukoli myslitelnou živelnou pohromu. Skrýš, kam v posledních osmi letech také doputovaly údaje o našich – českých, moravských, slezských a sudetských prababičkách a pradědečcích. Povědomí o předcích u většiny lidí limituje osobní zkušenost. Při současné délce lidského života máme šanci zažít ještě svou prababičku a pradědu, i když často pouze v raném dětství. O svých starších příbuzných se dozvídáme už jen z rodinných legend, vyprávěných nad nedělní kávou zpestřenou listováním fotoalby. Je vůbec důležité vědět, jak se jmenoval můj prapra…, čím se živil, kde bydlel, případně jak vypadal? Někteří si myslí, že ano, a propadnou touze hledat a ohmatávat své kořeny. Pro takové nastává právě nyní mimořádná doba. Cesta proti proudu času otevřela své brány tak do široka, jako nikdy předtím. Stačí sednout k internetu, mít trpělivost, a za pár týdnů poctivé badatelské snahy se při troše štěstí seznámíte se svým praotcem z šestnáctého století. Archivy v České republice totiž zveřejnily digitální kopie naprosté většiny matrik narozených, zemřelých i oddaných katolických, evangelických a židovských obcí od 16. po 20. století. Úctyhodné dílo čítající přes 70 tisíc svazků s více než s 6 miliony listů. Zásluha na tom z naprosté většiny patří Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů, známé spíše pod názvem mormoni. Budí pozornost přísnou morálkou, zapovídající věřícím konzumaci alkoholu, kávy, některých druhů čaje a jiných drog včetně kouření, a odváděním desetiny příjmu do církevní pokladny. Členové jsou vedeni k pevnému a příkladnému rodinnému životu. V Česku má církev necelých 2,5 tisíce členů, ovšem celosvětově čítá 15 milionů oveček a bývá označována za aktuálně nejrychleji rostoucí náboženství.
Teresa Olszewská-Bancewiczová: Všechno je možné
Připravila: Tereza Hronová, foto: archiv Jeden svět
Dnes je jí osmdesát a přesto cestuje. Úplně sama a stopem. Důchod jí stačí na to, aby se tři měsíce v roce potulovala po světě se stanem a pár dalšími věcmi. Svůj první výlet podnikla před dvaceti lety – asi šedesátiletá polská babička s mladou duší a srdcem se vydala do Finska. Od té doby byla ve více než šedesáti zemích a se stopováním rozhodně ještě nekončí. „Chci jet do Severní Koreje,“ říká usměvavá Teresa Olszewská-Bancewiczová.
Proč jezdíte stopem a ne třeba letadlem nebo vlakem?
Vždycky jsem chtěla cestovat, ale neměla jsem za co. Nemohla jsem jako výtvarnice v Dolním Slezsku najít práci, neměla jsem peníze na jídlo a školní potřeby pro děti, natož pak na cestování. Začala jsem ale malovat obrazy a prodávat je v antikvariátech i na ulici. Šly na odbyt. Díky tomu jsem si vydělala nejdřív na stan, pak na fotoaparát a na pohorky. Výtvarné kompozice jsem zkusila prodávat na mé první cestě do Finska a šlo to. Stopování je pro mě v podstatě jediná možnost, jak se někam podívat.
Vodění jidáše
TEXT A FOTO: Tomáš Kubeš
Když jsem poprvé slyšel o průvodech, které o Velikonocích vodí jidáše po vsích, myslel jsem, že jde o dávno zapomenutý zvyk. V několika oblastech na Pardubicku ho ale lidé udržují nepřetržitě od 19. století.
Pokud se v době Velikonoc ocitnete na Pardubicku, překvapí vás průvody se slaměnými maskami, doprovázené skupinami koledníků s řehtačkami. Tady mají Velikonoce magický nádech a nezapomenutelnou atmosféru. Obvykle jsem si je představoval jako náboženský svátek spojený s pomlázkou a koledováním. Vejce, bonbony, čokoládová vajíčka, ale i nádherně malované kraslice byly odměnou za koledování po sousedech i známých. Jenže ve Vraclavi, pouhé čtyři kilometry od Vysokého Mýta, tvoří koledu neobvyklé průvody kluků s řehtačkami, kteří doprovázejí záhadnou masku jidáše. Stejně tak v okolních obcích mají tento obyčej spojený s maskou, která může mít různé podoby, ale vždy se jedná o jidáše vedeného koledníky, proto se tento zvyk nazývá vodění jidáše.
30 tisíc let přátelství
TEXT: Jaroslav Petr, FoTo: MZM
Člověk a pes spolu žijí už 30 000 let. Na obou to zanechalo nesmazatelné stopy. Dnes žije na světě asi 400 milionů psů nejrůznějších plemen. Maličkými jorkšírskými teriéry nebo čivavami počínaje a buldoky, dogami či bernardýny konče. Všichni jsou to zdomácnělí vlci, i když na mnoha z nich to na první pohled není příliš patrné. Moderní genetické analýzy pohřbily mylné představy o tom, že v krvi některých psů koluje šakalí krev. Není pochyb o tom, že jediným předkem psů je vlk. Jenže kde a kdy lidé domestikovali vlky?
O primát „psí kolébky“ se uchází hned několik míst. Někteří odborníci jsou přesvědčeni, že si člověk ochočil vlka na území dnešní Číny. Podle jiných expertů se tento významný moment lidských dějin odehrál na Blízkém východě. Nejnovější výzkumy však ukazují, že domestikace vlka proběhla v Evropě. Dlouho převládal názor, že se psy žijeme společně deset, nejvýše patnáct tisíciletí. Teď se ukazuje, že soužití psů a lidí trvá dvakrát déle. Náznaky toho byly už v archeologických nálezech, ale řada vědců jim nevěřila. První psi se nápadně podobali vlkům. Z pravěkých koster se proto nedá vždycky s jistotou určit, zda patřily vlkům nebo psům.
Horská dráha
TEXT A FOTO: Bohumil Brejžek, Foto: Jungfraubahnen
Jízda na Jungfraujoch, nejvýše položenou železniční stanici v Evropě, je pro mnohé návštěvníky Švýcarska vrcholem jejich pobytu. Japonci dostávají tento výlet jako odměnu za celoživotní práci. Tento projekt by nevznikl bez odvahy mužů, kteří si sáhli na dno svých fyzických sil a kteří si cestu na vrchol doslova prorazili.
Pevnost víry
TEXT: Michal Kratochvíl, foto: Olga Afanasjeva
Ve třináctém století trpěl celý západní svět pod ničivými nájezdy Mongolů. Valili se přes Polsko, Uhry a Balkán a zanechávali za sebou zpustošenou zemi. Jistě není náhoda, že právě v této době vznikla na ruském severu oáza pravoslavné víry a ruského patriotismu.
Teprve po smrti rodičů si dvacetiletý mladík Bartoloměj splnil svůj sen a stal se mnichem. Společně se svým starším bratrem Stefanem vzali sekery a vydali se do lesů na sever od Moskvy, kde se blízko Radoněže usadili na břehu řeky Končury. Zde roku 1337 vlastními silami postavili nevelký kostelík zasvěcený Svaté Trojici. Stefan však nevydržel drsný asketický způsob života a vrátil se do moskevského kláštera. Po odchodu bratra Stefana přijal Bartoloměj jméno Sergij na počest mučedníka svatého Sergia a pohroužil se do samoty. Za nějakou dobu se kolem něj soustředili další mniši. Sergij chtěl, aby všichni žili ze své vlastní práce. Sám šel mnichům příkladem. Vlastníma rukama postavil několik cel pro mnichy, mlel zrno, pekl chleba a nosil vodu od pramenu. Epifanij Moudrý, jeho učeň a pozdější autor jeho prvního životopisu, o něm napsal, že sloužil slovu Kristovu „jako hotový otrok“. Zavedl také stanovy každodenního mnišského života, které se v pravoslavných klášterech používají dodnes. Klášter Sv. Trojice v lesích se stal brzy známým a počet původních dvanácti mnichů začal rychle narůstat.
Lejla Abbasová: Pomáhat je přirozené
Ptal se: Martin Dlouhý, FOTO: archiv Lejly Abbasové
Je sebevědomá žena, které je pomoc těm, kteří ji potřebují, smyslem života. V současnosti její nadační fond Asante Kenya staví pět škol v Africe a též se stará o dívky, které uprchly před rituálem ženské obřízky. Své aktivity bere jako poslání, ale nejradši by byla, aby takovýchto projektů nebylo zapotřebí.
V mládí jste pomáhala u jeptišek nemohoucím dětem, napadlo vás někdy vstoupit do kláštera, stát se jeptiškou a pomáhat lidem v rámci církve?
Nikdy jsem nad tím takhle ani neuvažovala. Sice je pravdou, že k františkánkám jsem se dostala přes křesťanské skauty, kam jsem se sama přihlásila, ale spíš to byl krok uvědomění či hledání sebe sama. Určitě to nebylo z popudu začít kariéru v církvi a dát se na cestu jeptišky, to rozhodně ne.
Mysteriózní Svanetie
TEXT A FOTO: Pavel Svoboda
Díky své poloze mezi Svanetským hřebenem a hlavním zaledněným kavkazským hřebenem se na gruzínské straně Kavkazu zachovala svérázná kultura národu Svanů. Nepoddajných, neústupných, drsných a mysteriózních jako zdejší horská příroda.
Letní slunce silně pálí. Prudce stoupáme po rozkvetlých pastvinách směrem k bájné hoře Ušba. Tato 4700 metrů vysoká pyramida, neboli „kavkazský Matterhorn“, se při pohledu ze třítisícového sedla Guli obnažuje v plné své kráse. Tyčí se nad ostatní hřebeny dělící Gruzii od Ruské federace. Okolo špičatého dvojvrcholu krouží malý rudý mrak. Strmé žulové stěny Ušby jsou oříškem i pro zkušené horolezce a mají na svědomí smrt několika desítek z nich.
Nejpodivnější stavba
TEXT: Lucie Radová, FOTO: www.atomium.be
Měla se dožít pouhých šesti měsíců, ale letos oslaví padesáté šesté narozeniny a září novotou více než kdy jindy. Prazvláštní konstrukce Atomium si získala srdce několika generací Belgičanů, kteří z ní hned vedle čurajícího panáčka a mastných hranolek udělali symbol Belgie.
Magie cibéb
TEXT A FOTO: Bohumil Brejžek
O tokajském vínu se hovoří jako o elixíru věčné mladosti. I to byl důvod, proč si ho hojně dopřávali duchovní, císaři, králové a ruští caři, kteří měli ve svých sklepech vzácné staré ročníky tokajského.
Tokajské víno se stalo oblíbeným nápojem cara Petra Velikého a carevny Kateřiny II. Mezi obdivovatele tokajského vína patřili i Voltaire, Oliver Cromwell, Napoleon a francouzský král Ludvík XIV., kterému pravidelně posílal tokajské sedmihradský kníže a vůdce neúspěšného protihabsburského uherského povstání František Rákoczi II. V té době dostalo tokajské označení Vinum regum – rex vinorum, tedy Víno králů – král vín. Už tehdy se vědělo, že tento „dar bohů“ léčí chudokrevnost, malátnost a nervové choroby, zkrátka příznivě působí na zdraví konzumenta. Byl proto označován jako lék „Universalis vera medicina“. V rozmezí let 1563–1830 bylo v Bratislavě korunováno jedenáct uherských králů, mezi nimi v roce 1741 i Marie Terezie. Na všech korunovacích se pil královský mok pocházející z oblasti Malej Tŕne. A bylo to právě tokajské, které pomohlo Marii Terezii otevřít dveře k papeži. Několikrát marně usilovala o audienci u Svatého otce, pak ale tato moudrá panovnice pochopila, jakou diplomatickou moc má tokajské víno, a poslala do Vatikánu povoz s několika soudky. Zlatý mok zapůsobil a Svatý otec se k daru vyjádřil: „Ať je požehnaná zem, která tě zrodila, ať je požehnaná žena, jež tě poslala, a ať jsem požehnaný já, jenž tě piju“.
Pompeje pod mořem
TEXT: Judita Kovářová, FOTO: Dassault SystE`mes
Ludvík XIV. vstoupil do dějin jako Král Slunce, ironií osudu je, že mu jeho politický vaz mohla zlomit loď nazvaná La Lune (Měsíc). Když se pětadvacetiletý Ludvík ujal vlády, chtěl všem ukázat svou neomezenou moc. Na radu ministra financí Colberta a Chevaliera Paula, jednoho z nejrespektovanějších námořníků své doby, se rozhodl pro rozsáhlou námořní operaci. Jejím cílem bylo odstranění barbarských korzárů, kteří ovládali trh s otroky a narušovali obchod ve Středomoří. Porážka korzárů měla být Ludvíkův vítězný triumf. Do boje proto vyslal početnou námořní flotilu a s ní i 11 500 mužů. Pod velením Ludvíkova bratrance vévody z Beaufort plula flotila k Alžírsku dobýt opevněné pirátské město, dnešní Jijel. Ten se nakonec stal pro galského kohouta snadným soustem. „Vive le Roi!“ Jenže… kdo by tenkrát tušil, že se vítězství změní v potupnou porážku? Že vévoda Beaufort zmizí za nevyjasněných okolností, které budou živit dohady, že právě on byl legendárním mužem se železnou maskou? A La Lune? Ta dopadne na mořské dno jako kámen a s ní odejdou i stovky lidských příběhů. To bude třeba před veřejností ututlat, protože nikdo nechce poraženého krále. Dějiny píšou vítězové.
Létající mnich
TEXT: Libor Michalec
Dech beroucí krajina na slovensko-polském pomezí, goralé, kteří vás svezou na pltích po Dunajci, starobylý klášter, kde byla poprvé přeložena Bible do slovenštiny, a k tomu všemu ještě legenda o možná prvním slovenském aviatikovi, ale také bylinkáři a alchymistovi.
