ikoktejl

Evropa
Tag: Evropa Nalezeno 1764 výsledků.
Tag: Evropa Řazení

Adolf Born: Díky Habsburkům jsme se stali centrem Evropy

Adolf Born: Díky Habsburkům jsme se stali centrem Evropy

Ptal se Rostislav J. Pech, foto: Martin Dlouhý

Geniální výtvarník, kreslíř, ilustrátor, animátor, katolík, vitální vypravěč, provokatér, moralista a především monarchista. Nehledejte u něj politickou korektnost, ale spíše pořádnou porci humoru. To vše je Adolf Born.

Habsburkové jsou vaším nejoblíbenějším panovnickým rodem. Je náhoda, že jste si oblíbil jednoho z prvních a jednoho z posledních, císaře Rudolfa II. a Františka Josefa I.?Je pravda, že u Rudolfa to není díky tomu, že byl Habsburk. Za jeho vlády, jako za našeho jediného panovníka, se Praha stala mekou umění, a přišli sem umělci jako třeba Arcimboldo. Nebo Rudolf někde objevil obraz od Dürera, koupil ho a nechal dovézt do Prahy. Je ze všech panovníků jediný, u kterého umění jednoznačně hrálo prim. Františka Josefa zase beru proto, že jsme se za něj stali centrem Evropy.

Číst dál...

Mezi soby a skřítky

Mezi soby a skřítky

TEXT A FOTO: Robert Mikoláš (Český rozhlas)

Polární oblasti se opět ponořily do víru tance. Na noční obloze roztáčí římskou bohyni úsvitu Auroru západní vítr Boreás, v tundře se v rytmu bubínků pohupují Sámové a z podzemí vše pozorují skřítkové Maahinen.

Laponci obývající sever Skandinávie se už dnes nemusejí obávat o svá práva. Turistická lákadla v podobě přírodních krás, Santa Clause nebo i samotných Sámů však zcela mění jejich tradiční způsob života.

Číst dál...

Víra nebo disneyland?

Víra nebo disneyland?

TEXT A FOTO: Milan Fanta

Kryžių kalnas, tak se nazývá v litevštině Hora křížů, dnes jistě jedno z nejnavštěvovanějších míst v Litvě. Každý den k němu míří davy turistů, kteří chtějí umístit svůj kříž do lesa dalších.

Číst dál...

Nebeští jezdci

Nebeští jezdci

TEXT: Martin Krsek

Stovky kilometrů a dvanáct pilotů, dokončili jen dva. Doslova o život šlo v prvním velkém leteckém závodě Rakousko-Uherska. Nouzová přistání, nehody, zranění i smrt patřily k dobovému normálu a dokládají, jak obrovský posun aviatika za poslední století učinila.

Číst dál...

Oranžová radost

Oranžová radost

TEXT A FOTO: Tomáš Kubeš

Máte rádi zábavu, dobré pití a bujaré oslavy? Tak to nesmíte chybět na oslavách krále v Amsterdamu. Dříve to byl den oslavy narozenin oblíbených královen Juliány a Beatrix, nyní trůn převzal král Vilém-Alexandr, ale to nevadí – ničím nevázaná divoká party pod širým nebem opět pohltí celé Holandsko.

Už se železnou pravidelností Holanďané oslavují narozeniny svých panovníků. Královna Beatrix sice již odstoupila z trůnu, ale ani její syn nemohl na oblíbený královský den zapomenout. Snad nikde jinde nemilují své monarchy tak jako tady, v Holandsku. Loni se slavilo 30. dubna ,takže rozdíl proti minulým letům bude jen několik dnů. Královna ale neslavila své skutečné narozeniny, protože ty připadají už na 31. ledna. Ale to nikomu nevadilo, protože posun do klimaticky příhodnějšího dubna většina ocenila. Naštěstí předchůdkyně Beatrix, královna Juliána, je měla 30. dubna, a tak tradice zůstala. Mnozí se podivují, jak velkolepě se oslavují narozeniny někoho, kdo se jich příliš neúčastní, ale to nikomu nevadí. Důležité je umět se bavit a volnost, která je tento den bezvýhradná.

Číst dál...

Japonsko nás inspiruje

Japonsko nás inspiruje

Zpracoval: Jiří Škoda

Co mají společného kastelán českokrumlovského zámku Pavel Slavko a jedna z největších osobností českého a československého sportu, paní Věra Čáslavská? Je to láska k Japonsku, zemi vycházejícího slunce. Oba se setkali v rámci Cestovatelské středy, besedy konané v Národním muzeu, aby se ze své lásky vyznali.

Když se řekne Japonsko, co vás napadne jako první?Pavel Slavko: Soulad, harmonie, barevnost, řád. Ve všech oblastech života. Od jídla přes architekturu až po vzorce chování na ulici. Naprosto odlišný pohled na svět, než mají lidé u nás.Věra Čáslavská: Mám pěkné vztahy s Japonci a dlouho jsem netušila, kde vzniklo to pouto, že já je miluji a oni mne také. Odpověď mi ale dala jedna moudrá žena, vědma, která mi z ruky četla moji minulost a říkala: „Prosím vás, co vy máte společného s Japonskem?“ A to mě neznala. „No tak Japonsko mám ráda, a líbí se mi i lidé tam,“ říkám jí. A ona: „Víte, co je zajímavé? Že vy jste byla v minulosti samurajem.“

Číst dál...

Zaplať duší

Zaplať duší

TEXT: Jiří Škoda

Kdybychom měli věřit všem středověkým legendám, byl by ďábel velmi plodný architekt. Po celé Evropě se totiž nacházejí stavby nesoucí jeho jméno, jejichž historie je plná příběhů o podivných smlouvách, zaprodávání duší a zahrávání si s pánem pekla. Nejčastěji se v tomto kontextu setkáme s mosty, které spojuje kromě legend také očividná náročnost zbudování. Při pohledu na některé z nich si člověk musí říct, jak je naši předci vlastně dokázali postavit. Máme přijmout odpověď ukrytou v jejich názvu?

Číst dál...

Cesta ke kořenům

Cesta ke kořenům

TEXT: Martin Krsek

Tři mohutné tunely vytesané do nitra bělostného žulového masivu. Tak vypadá dokonalá skrýš pro genealogická data, shromažďovaná už přes sto let mormonskou církví poblíž Salt Lake City v americkém státě Utah. Skrýš, která má přestát jakoukoli myslitelnou živelnou pohromu. Skrýš, kam v posledních osmi letech také doputovaly údaje o našich – českých, moravských, slezských a sudetských prababičkách a pradědečcích. Povědomí o předcích u většiny lidí limituje osobní zkušenost. Při současné délce lidského života máme šanci zažít ještě svou prababičku a pradědu, i když často pouze v raném dětství. O svých starších příbuzných se dozvídáme už jen z rodinných legend, vyprávěných nad nedělní kávou zpestřenou listováním fotoalby. Je vůbec důležité vědět, jak se jmenoval můj prapra…, čím se živil, kde bydlel, případně jak vypadal? Někteří si myslí, že ano, a propadnou touze hledat a ohmatávat své kořeny. Pro takové nastává právě nyní mimořádná doba. Cesta proti proudu času otevřela své brány tak do široka, jako nikdy předtím. Stačí sednout k internetu, mít trpělivost, a za pár týdnů poctivé badatelské snahy se při troše štěstí seznámíte se svým praotcem z šestnáctého století. Archivy v České republice totiž zveřejnily digitální kopie naprosté většiny matrik narozených, zemřelých i oddaných katolických, evangelických a židovských obcí od 16. po 20. století. Úctyhodné dílo čítající přes 70 tisíc svazků s více než s 6 miliony listů. Zásluha na tom z naprosté většiny patří Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů, známé spíše pod názvem mormoni. Budí pozornost přísnou morálkou, zapovídající věřícím konzumaci alkoholu, kávy, některých druhů čaje a jiných drog včetně kouření, a odváděním desetiny příjmu do církevní pokladny. Členové jsou vedeni k pevnému a příkladnému rodinnému životu. V Česku má církev necelých 2,5 tisíce členů, ovšem celosvětově čítá 15 milionů oveček a bývá označována za aktuálně nejrychleji rostoucí náboženství.

Číst dál...

Teresa Olszewská-Bancewiczová: Všechno je možné

Teresa Olszewská-Bancewiczová: Všechno je možné

Připravila: Tereza Hronová, foto: archiv Jeden svět

Dnes je jí osmdesát a přesto cestuje. Úplně sama a stopem. Důchod jí stačí na to, aby se tři měsíce v roce potulovala po světě se stanem a pár dalšími věcmi. Svůj první výlet podnikla před dvaceti lety – asi šedesátiletá polská babička s mladou duší a srdcem se vydala do Finska. Od té doby byla ve více než šedesáti zemích a se stopováním rozhodně ještě nekončí. „Chci jet do Severní Koreje,“ říká usměvavá Teresa Olszewská-Bancewiczová.

Proč jezdíte stopem a ne třeba letadlem nebo vlakem?

Vždycky jsem chtěla cestovat, ale neměla jsem za co. Nemohla jsem jako výtvarnice v Dolním Slezsku najít práci, neměla jsem peníze na jídlo a školní potřeby pro děti, natož pak na cestování. Začala jsem ale malovat obrazy a prodávat je v antikvariátech i na ulici. Šly na odbyt. Díky tomu jsem si vydělala nejdřív na stan, pak na fotoaparát a na pohorky. Výtvarné kompozice jsem zkusila prodávat na mé první cestě do Finska a šlo to. Stopování je pro mě v podstatě jediná možnost, jak se někam podívat.

Číst dál...

Vodění jidáše

Vodění jidáše

TEXT A FOTO: Tomáš Kubeš

Když jsem poprvé slyšel o průvodech, které o Velikonocích vodí jidáše po vsích, myslel jsem, že jde o dávno zapomenutý zvyk. V několika oblastech na Pardubicku ho ale lidé udržují nepřetržitě od 19. století.

Pokud se v době Velikonoc ocitnete na Pardubicku, překvapí vás průvody se slaměnými maskami, doprovázené skupinami koledníků s řehtačkami. Tady mají Velikonoce magický nádech a nezapomenutelnou atmosféru. Obvykle jsem si je představoval jako náboženský svátek spojený s pomlázkou a koledováním. Vejce, bonbony, čokoládová vajíčka, ale i nádherně malované kraslice byly odměnou za koledování po sousedech i známých. Jenže ve Vraclavi, pouhé čtyři kilometry od Vysokého Mýta, tvoří koledu neobvyklé průvody kluků s řehtačkami, kteří doprovázejí záhadnou masku jidáše. Stejně tak v okolních obcích mají tento obyčej spojený s maskou, která může mít různé podoby, ale vždy se jedná o jidáše vedeného koledníky, proto se tento zvyk nazývá vodění jidáše.

Číst dál...

30 tisíc let přátelství

30 tisíc let přátelství

TEXT: Jaroslav Petr, FoTo: MZM

Člověk a pes spolu žijí už 30 000 let. Na obou to zanechalo nesmazatelné stopy. Dnes žije na světě asi 400 milionů psů nejrůznějších plemen. Maličkými jorkšírskými teriéry nebo čivavami počínaje a buldoky, dogami či bernardýny konče. Všichni jsou to zdomácnělí vlci, i když na mnoha z nich to na první pohled není příliš patrné. Moderní genetické analýzy pohřbily mylné představy o tom, že v krvi některých psů koluje šakalí krev. Není pochyb o tom, že jediným předkem psů je vlk. Jenže kde a kdy lidé domestikovali vlky?

O primát „psí kolébky“ se uchází hned několik míst. Někteří odborníci jsou přesvědčeni, že si člověk ochočil vlka na území dnešní Číny. Podle jiných expertů se tento významný moment lidských dějin odehrál na Blízkém východě. Nejnovější výzkumy však ukazují, že domestikace vlka proběhla v Evropě. Dlouho převládal názor, že se psy žijeme společně deset, nejvýše patnáct tisíciletí. Teď se ukazuje, že soužití psů a lidí trvá dvakrát déle. Náznaky toho byly už v archeologických nálezech, ale řada vědců jim nevěřila. První psi se nápadně podobali vlkům. Z pravěkých koster se proto nedá vždycky s jistotou určit, zda patřily vlkům nebo psům.

Číst dál...

Horská dráha

Horská dráha

TEXT A FOTO: Bohumil Brejžek, Foto: Jungfraubahnen

Jízda na Jungfraujoch, nejvýše položenou železniční stanici v Evropě, je pro mnohé návštěvníky Švýcarska vrcholem jejich pobytu. Japonci dostávají tento výlet jako odměnu za celoživotní práci. Tento projekt by nevznikl bez odvahy mužů, kteří si sáhli na dno svých fyzických sil a kteří si cestu na vrchol doslova prorazili.

Číst dál...

Pevnost víry

Pevnost víry

TEXT: Michal Kratochvíl, foto: Olga Afanasjeva

Ve třináctém století trpěl celý západní svět pod ničivými nájezdy Mongolů. Valili se přes Polsko, Uhry a Balkán a zanechávali za sebou zpustošenou zemi. Jistě není náhoda, že právě v této době vznikla na ruském severu oáza pravoslavné víry a ruského patriotismu.

Teprve po smrti rodičů si dvacetiletý mladík Bartoloměj splnil svůj sen a stal se mnichem. Společně se svým starším bratrem Stefanem vzali sekery a vydali se do lesů na sever od Moskvy, kde se blízko Radoněže usadili na břehu řeky Končury. Zde roku 1337 vlastními silami postavili nevelký kostelík zasvěcený Svaté Trojici. Stefan však nevydržel drsný asketický způsob života a vrátil se do moskevského kláštera. Po odchodu bratra Stefana přijal Bartoloměj jméno Sergij na počest mučedníka svatého Sergia a pohroužil se do samoty. Za nějakou dobu se kolem něj soustředili další mniši. Sergij chtěl, aby všichni žili ze své vlastní práce. Sám šel mnichům příkladem. Vlastníma rukama postavil několik cel pro mnichy, mlel zrno, pekl chleba a nosil vodu od pramenu. Epifanij Moudrý, jeho učeň a pozdější autor jeho prvního životopisu, o něm napsal, že sloužil slovu Kristovu „jako hotový otrok“. Zavedl také stanovy každodenního mnišského života, které se v pravoslavných klášterech používají dodnes. Klášter Sv. Trojice v lesích se stal brzy známým a počet původních dvanácti mnichů začal rychle narůstat.

Číst dál...

Lejla Abbasová: Pomáhat je přirozené

Lejla Abbasová: Pomáhat je přirozené

Ptal se: Martin Dlouhý, FOTO: archiv Lejly Abbasové

Je sebevědomá žena, které je pomoc těm, kteří ji potřebují, smyslem života. V současnosti její nadační fond Asante Kenya staví pět škol v Africe a též se stará o dívky, které uprchly před rituálem ženské obřízky. Své aktivity bere jako poslání, ale nejradši by byla, aby takovýchto projektů nebylo zapotřebí.

V mládí jste pomáhala u jeptišek nemohoucím dětem, napadlo vás někdy vstoupit do kláštera, stát se jeptiškou a pomáhat lidem v rámci církve?

Nikdy jsem nad tím takhle ani neuvažovala. Sice je pravdou, že k františkánkám jsem se dostala přes křesťanské skauty, kam jsem se sama přihlásila, ale spíš to byl krok uvědomění či hledání sebe sama. Určitě to nebylo z popudu začít kariéru v církvi a dát se na cestu jeptišky, to rozhodně ne.

Číst dál...

Mysteriózní Svanetie

Mysteriózní Svanetie

TEXT A FOTO: Pavel Svoboda

Díky své poloze mezi Svanetským hřebenem a hlavním zaledněným kavkazským hřebenem se na gruzínské straně Kavkazu zachovala svérázná kultura národu Svanů. Nepoddajných, neústupných, drsných a mysteriózních jako zdejší horská příroda.

Letní slunce silně pálí. Prudce stoupáme po rozkvetlých pastvinách směrem k bájné hoře Ušba. Tato 4700 metrů vysoká pyramida, neboli „kavkazský Matterhorn“, se při pohledu ze třítisícového sedla Guli obnažuje v plné své kráse. Tyčí se nad ostatní hřebeny dělící Gruzii od Ruské federace. Okolo špičatého dvojvrcholu krouží malý rudý mrak. Strmé žulové stěny Ušby jsou oříškem i pro zkušené horolezce a mají na svědomí smrt několika desítek z nich.

Číst dál...

Nejpodivnější stavba

Nejpodivnější stavba

TEXT: Lucie Radová, FOTO: www.atomium.be

Měla se dožít pouhých šesti měsíců, ale letos oslaví padesáté šesté narozeniny a září novotou více než kdy jindy. Prazvláštní konstrukce Atomium si získala srdce několika generací Belgičanů, kteří z ní hned vedle čurajícího panáčka a mastných hranolek udělali symbol Belgie.

Číst dál...

Magie cibéb

Magie cibéb

TEXT A FOTO: Bohumil Brejžek

O tokajském vínu se hovoří jako o elixíru věčné mladosti. I to byl důvod, proč si ho hojně dopřávali duchovní, císaři, králové a ruští caři, kteří měli ve svých sklepech vzácné staré ročníky tokajského.

Tokajské víno se stalo oblíbeným nápojem cara Petra Velikého a carevny Kateřiny II. Mezi obdivovatele tokajského vína patřili i Voltaire, Oliver Cromwell, Napoleon a francouzský král Ludvík XIV., kterému pravidelně posílal tokajské sedmihradský kníže a vůdce neúspěšného protihabsburského uherského povstání František Rákoczi II. V té době dostalo tokajské označení Vinum regum – rex vinorum, tedy Víno králů – král vín. Už tehdy se vědělo, že tento „dar bohů“ léčí chudokrevnost, malátnost a nervové choroby, zkrátka příznivě působí na zdraví konzumenta. Byl proto označován jako lék „Universalis vera medicina“. V rozmezí let 1563–1830 bylo v Bratislavě korunováno jedenáct uherských králů, mezi nimi v roce 1741 i Marie Terezie. Na všech korunovacích se pil královský mok pocházející z oblasti Malej Tŕne. A bylo to právě tokajské, které pomohlo Marii Terezii otevřít dveře k papeži. Několikrát marně usilovala o audienci u Svatého otce, pak ale tato moudrá panovnice pochopila, jakou diplomatickou moc má tokajské víno, a poslala do Vatikánu povoz s několika soudky. Zlatý mok zapůsobil a Svatý otec se k daru vyjádřil: „Ať je požehnaná zem, která tě zrodila, ať je požehnaná žena, jež tě poslala, a ať jsem požehnaný já, jenž tě piju“.

Číst dál...

Pompeje pod mořem

Pompeje pod mořem

TEXT: Judita Kovářová, FOTO: Dassault SystE`mes

Ludvík XIV. vstoupil do dějin jako Král Slunce, ironií osudu je, že mu jeho politický vaz mohla zlomit loď nazvaná La Lune (Měsíc). Když se pětadvacetiletý Ludvík ujal vlády, chtěl všem ukázat svou ne­omezenou moc. Na radu ministra financí Colberta a Chevaliera Paula, jednoho z nejrespektovanějších námořníků své doby, se rozhodl pro rozsáhlou námořní operaci. Jejím cílem bylo odstranění barbarských korzárů, kteří ovládali trh s otroky a narušovali obchod ve Středomoří. Porážka korzárů měla být Ludvíkův vítězný triumf. Do boje proto vyslal početnou námořní flotilu a s ní i 11 500 mužů. Pod velením Ludvíkova bratrance vévody z Beaufort plula flotila k Alžírsku dobýt opevněné pirátské město, dnešní Jijel. Ten se nakonec stal pro galského kohouta snadným soustem. „Vive le Roi!“ Jenže… kdo by tenkrát tušil, že se vítězství změní v potupnou porážku? Že vévoda Beaufort zmizí za nevyjasněných okolností, které budou živit dohady, že právě on byl legendárním mužem se železnou maskou? A La Lune? Ta dopadne na mořské dno jako kámen a s ní odejdou i stovky lidských příběhů. To bude třeba před veřejností ututlat, protože nikdo nechce poraženého krále. Dějiny píšou vítězové.

Číst dál...

Létající mnich

Létající mnich

TEXT: Libor Michalec

Dech beroucí krajina na slovensko-polském pomezí, goralé, kteří vás svezou na pltích po Dunajci, starobylý klášter, kde byla poprvé přeložena Bible do slovenštiny, a k tomu všemu ještě legenda o možná prvním slovenském aviatikovi, ale také bylinkáři a alchymistovi.

Číst dál...

Plechové legendy

Plechové legendy

TEXT A FOTO: Juraj Kaman

Autobusy, které donedávna brázdily silnice nejmenšího ostrovního státu Evropy, byly unikátní. Mnohé z nich vířily prach místních cest již přes půl století a kvůli nim si někteří pletli fotografie z Malty se záběry z komunistické Kuby.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group