ikoktejl

Evropa
Tag: Evropa Nalezeno 1765 výsledků.
Tag: Evropa Řazení

Kavkazský Babylon

Kavkazský Babylon

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUČERA

Největší jihokavkazský dobytčí trh v Kabali je branou do mnohonárodnostního světa, který se v posledních třech stech letech zrodil na východním okraji Gruzie v oblasti Lagodechi. Zatímco v některých oblastech Gruzie zuřilo etnické násilí, zde panovala harmonie.

Silný kůň se pozná jednoduše, když vytáhne ze škarpy plně naložený dvoukolák. Na trhu u východogruzínské vesnice Kabali v lagodešském okrese se to ale podaří skoro každému. Chovatelé koní sem totiž každou neděli vodí ty nejlepší, které mají. Za takového koně tu dostanou i 1200 lari, tedy asi 12 tisíc korun. Na místní poměry je to hodně, ale zájemci se najdou. Vždyť tady na trojmezí Gruzie, Ruska a Ázerbájdžánu kůň stále ještě zastane více práce než traktor nebo automobil. Muž s černými vlasy a divokým pohledem mi hrozí pěstí, když si všimne objektivu, který na něho míří. Právě probíhá obchod, chce koupit jednoho z těch koňů zapřažených do povozu a nepřeje si, aby ho při tom někdo pozoroval. Má teď jediný cíl, vyjednat co možná nejlepší cenu. Za několik minut se licitace o ceně přiblíží rvačce. Emoce temperamentních Kavkazanů jsou vyšponované k prasknutí.

Číst dál...

Nepotopitelná loď

Nepotopitelná loď

TEXT A FOTO: MICHAL DVOŘÁK

Patří tenhle kus země Evropě, nebo už Africe? Těžko říct. Geologicky si na něj sice dělá nárok starý kontinent, když se ale procházíte po zdejší krajině nebo v ulicích prastaré Mdiny, připadáte si jako na severu Afriky.

Je vlastně s podivem, že tato malá zemička nedaleko Sicílie vůbec funguje, a že každý rok uživí přes čtyři sta tisíc obyvatel a milion turistů. Považte – Malta má minimální zásoby sladké vody (podle OSN nejmenší na světě), zemědělské půdy i přírodních zdrojů. Musí dovážet nejen potraviny, ale i fosilní paliva pro výrobu elektřiny. Stačila by krátká blokáda a Malťané by byli na kolenou. Anebo ne? Kdepak, zdání v tomto případě klame. Pevnosti jsou totiž tak odolné, jak jsou statečná srdce jejich obránců. A na ty měla Malta štěstí.

Číst dál...

Ti druzí

Ti druzí

TEXT A FOTO: ONDŘEJ KOLMAN

"Rozhodně si s sebou neberte žádné cennosti. Ráda bych vás požádala, abyste tu nechal své nacionále a já je předám kolegovi, který bude mít službu po mně. Nechte tu popřípadě váš pas, předali bychom ho policii, pokud byste se do večera nevrátil. Teď je to opravdu nebezpečné, doba je vyhrocená.“Jsem v samém srdci Balkánu v jihobulharském městě Plovdiv. Momentální situace není růžová. V nedalekém městě Katunitsa korumpoval podle všeobecného mínění i vyjádření médií tamní cikánský král politiky penězi pocházejícími z prostituce a nelegální výroby alkoholu tak dlouho, až byl takřka nedotknutelný. Ucho se ovšem utrhlo, když jeho řidič svým vozem doslova rozdrtil mladíka, kterému král před tím vyhrožoval smrtí. Rozlícený dav etnických Bulharů jeho sídlo vypálil a dlouhodobá frustrace z korupce a neuspokojivě řešené neřešitelnosti cikánské otázky se projevila demonstracemi fotbalových hooligans i „normálních“ Bulharů. V krásném historickém městě Plovdiv je čtvrť Stolipinovo – největší romské ghetto na světě, čítající 45 000 lidí. Je to svět žijící podle svých pravidel a sám pro sebe, město ve městě, stát ve státě. A tam právě teď jedu taxíkem.

Číst dál...

Když přijdou Kukeri

Když přijdou Kukeri

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Řinčení zvonců, běsnivý tanec a hrůzu nahánějící podivné postavy v kožešinových oblecích. Psi se ukrývají v boudách, zato lidé radostně tančí s tradičními maškarami. Taková je nálada, když do vesnice dorazí kukeri.

Zimní Bulharsko je jako putování do pohádky. Cesta do Rodop nabízí neopakovatelně malebnou a ospalou atmosféru. Sněhová nadílka se ještě drží v kopcích, mráz ukazuje svoji sílu a vesnice daleko v horách připomínají období zimního spánku. I když na začátku března je už cítit blížící se jaro, zima se své vlády ještě nevzdala. Bělostnými domky s typickými kamennými střechami nalepenými v hlubokém údolí kolem zákrutů říčky Ladši připomíná prastará vesnice Široka Lăka hada. Tady se s železnou pravidelností odehrává každým rokem divadlo, kdy masky kukeri ovládnou kraj a všudypřítomné veselí probudí obyvatele ze zimního období.

Číst dál...

Odysseova riviéra

Odysseova riviéra

TEXT: LUCIE CHVOJKOVÁ

Mohli byste si myslet, že jste v Řecku, nebýt toho, že tenhle ráj leží v „italské holínce“. V časech antiky si zde bohatí Římané budovali snová letní sídla, saracénští piráti zase plenili, co se dalo. Dnes sem jezdí lidé, kteří chtějí vědět, co Italové myslí, když řeknou dolce vita.

Sperlonga, přezdívaná perla Tyrhénského moře, leží na západním pobřeží Itálie, přesně na půl cesty mezi Římem a Neapolí. Její nepřehlédnutelná krása je vystavena na odiv na strmém skalním ostrohu. Domečky omítnuté bílým vápnem svítí do dálky a chvílemi nechávají návštěvníky na pochybách, zda se náhodou neocitli nějakým omylem v Řecku. Štěbetání místních obyvatel v dialektu, který italštinu přece jen nezapře, je ale uvede zpět do reality.

Uvnitř středověkých hradeb se nachází hotový labyrint uliček a půvabných zákoutí s obchůdky se suvenýry i místními specialitami. Svazky sušených feferonek, sáčky s dobromyslí, květináče s čerstvou bazalkou, ale i sádrové sošky rybek, dřevěné modely lodí nebo šperky z mušliček... Všechny tyto kulisy umocňují středomořskou atmosféru, kterou v člověku vyvolává křik racků, kroužících na téměř stále azurové obloze nad střechami sněhobílých domečků. Ty jsou k sobě neprodyšně nalepené z obranných důvodů. Městečko bylo ve středověku terčem četných nájezdů pirátů a mělo proto v hradbách jen dvě snadno kontrolovatelné přístupové brány.

Číst dál...

Šestinohý byznys

Šestinohý byznys

TEXT A FOTO: MICHAEL FOKT

Jsou jich tu miliony pod jednou střechou. Cvrčci, saranče, larvy potemníků. Všichni dohromady vyžadují každodenní odbornou péči, aby se sami mohli stát solidní základnou zvláštní potravní pyramidy. Řetězce, který funguje za zdmi zoologických zahrad i běžných bytů. U nás i v zahraničí na ně totiž v teráriích čekají tisíce dalších tvorů, kteří mají pořád hlad. Vítejte na hmyzí farmě.

Jednu krabičku cvrčků, prosím. Takovou větu slýchají prodavači v teraristických prodejnách dnes a denně. Většinou od lidí, kteří si domů pořídili gekona či sklípkana, a teď shánějí pro své exotické miláčky něco vhodného na zub. Spokojeně si vezmou svou dávku šestinohých laskomin a jdou domů. Vůbec si nedokážou představit, co všechno se muselo stát, aby se pochoutky s tykadly dostaly až k nim. „Chovat krmný hmyz není jen tak,“ vysvětluje majitel farmy Vladimír Šefl. „U terarijních zvířat totiž platí, stejně jako u nás – jste to, co jíte. A protože podmínky v teráriích zpravidla nejsou stejně ideální jako v přírodě, je kvalitní živé krmivo nanejvýš důležité.“

Číst dál...

Trpaslíkov

Trpaslíkov

TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: ARCHIV MUZEA MĚSTA ÚSTÍ NAD LABEM

Trpaslíci jsou všude. Alespoň to tvrdí nanolog a vědecký tajemník Muzea města Ústí nad Labem Václav Houfek. Nanologie pochází z řeckého slova nanos – trpaslík, definice trpaslíka v nanologii však dosud nebyla formulována. „Tato bytost je složitá svou povahou, je ale problematická i charakteristikou kultury, která trpaslíky reflektuje. Jinak řečeno, trpaslík je stabilní, ale proměňují se lidé, kteří ho neustále znovu objevují,“ vysvětluje Václav Houfek. Figurka dnešního trpaslíka vychází podle nanologů z lidských představ na přelomu 15. a 16. století. Těžba kovů byla na vrcholu a věřilo se, že trpaslíci jsou vládci podzemí, pomáhající dobrým lidem hledat poklady nebo strážit jejich a obydlí. A mají ještě nějaké dobré vlastnosti? „Když vezmeme v úvahu klasické texty, tak je to především odpovědnost a spravedlnost. I když to bývá někdy vyváženo poněkud brutálním humorem,“ doplňuje Houfek výčet trpasličích kladů.

Číst dál...

To bylo tak…

To bylo tak…

PTAL SE: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MAREK WÁGNER, archiv J. WEIGELA

Jaroslav Weigel je jednou z postav divadla Járy Cimrmana, ale též vytváří tvář celého divadla, a to od jeho počátku. Nicméně tento člověk není jen hercem a „docentem“ přednášejícím semináře o tomto nevyslyšeném géniovi naší země. Ve svém soukromém životě je někdejším skautem a chovatelem psů.

Jsme cestovatelský magazín, tak bych se zeptal, jestli rád cestujete a zdá máte oblíbenou destinaci.

Ne, necestuji rád. V šedesátých létech jsem s CKM (Cestovní kancelář mládeže) cestoval a projel pár států Evropy, ale poslední léta jezdím jen z Prahy na chalupu, kterou mám za Mšenem u Mělníka. Jinak za hranice se dostanu s divadlem, třeba do Vídně. Ale osobně jsem rád jezdil do Francie, do Paříže, jelikož tam mám řadu přátel. V podstatě jsem tak nějak zvládl procestovat to, co se dnes jezdí běžně.

Zmínil jste se, že hrajete i ve Vídni. Divadlo Járy Cimrmana tedy hraje i v cizině?

Pravidelně jezdíme do Vídně, ale hráli jsme i v Bruselu či v Paříži. Hráli jsme tam operu v češtině, ale text semináře byl přeložen do francouzštiny a vytištěn jako příloha programu, takže dámy, které se provdaly do Francie, mohly vzít své francouzské manžely a naopak.

Číst dál...

Elixír mládí

Elixír mládí

TEXT A FOTO: KLÁRA JAKUBOVSKÁ

„Den na rybách se nepočítá,“ řekl mi kdysi, tisíce kilometrů od domova, jeden moudrý muž. Myslel tím, že ten den, kdy je člověku jen dobře, se nestárne. Prostě se nepočítá do věku. Může se to prý dít i v horách, ale po plavbě v Arktidě už vím, proč přísloví mluvilo o rybách.

Soukáme se do kombinéz, lezeme do člunu a vyplouváme na ledové vody Barentsova moře. „Pár tisíc kilometrů rovnou za nosem z tohohle fjordu už je jen severní pól,“ říká kapitán lodi Per, jeden ze skupiny dobrodruhů, kteří si tady, kousek od norského Kirkenes, stovky kilometrů za polárním kruhem založili Arctic Adventure. Dobrodružné cestovatele provázejí za každého počasí na rybářské plavby po Arktidě, koupání ve vysekaném ledu či jízdy na snowmobilech. My ale pro tentokrát jedeme jen pár set metrů, k ostré stěně skal padajících strmě pod vodu. Čekají mě dvě výpravy, ta první na lov obřích červených krabů královských k norsko-ruské hranici právě začala. „Možná jsou už pryč, někdy totiž přijde den, kdy krabi zmizí. Prostě nečekají na turisty a rybáře,“ prozrazuje Per. Jeho kolega, Rus Anton Kalinin z Petrohradu, se zatím navléká do neoprenu. Je jedním z nejzkušenějších arktických potápěčů na světě, potápěl se dokonce na severním pólu. Bude to on, kdo se ponoří do chladné vody a vydá se na lov až sedmdesáticentimetrových krabů, kteří mohou uštípnout prst jediným cvaknutím svých mohutných klepet.  

Číst dál...

Břicho matky země

Břicho matky země

TEXT: BARBORA SCHEINHERROVÁ

Na orknejských ostrovech splývají země, voda a vzduch vjedno a čas neplyne. Je tu spousta míst odkrývajících moudrost, která nám jinde proklouzává mezi prsty. Například tajemná Maeshowe.

Oblá křivka Maeshowe se nápadně zvedá v mírně zvlněné krajině. Nakrátko střižený travní koberec zakrývá architektonicky dokonalou neolitickou stavbu. Nízká, deset metrů dlouhá šachta vede do jejího hlavního prostoru. Shrbeni v předklonu jí probíháme a na poslední chvíli se připojujeme ke skupině uvnitř.

Je zimní slunovrat a světlo právě vstoupilo do tunelu. Venku zapadá slunce mezi dva kopce vedlejšího ostrova Hoy. Jeho poslední paprsky se dotknou vrcholku stojícího kamene osamoceného v poli půl míle od Maeshowe, a zablýsknou se na ošlapaných kamenech ve vstupním otvoru. Mají barvu medu a pomalu se valí tunelem. Razí si cestu napříč štěrkovou podlahou a šplhají po protější stěně. Zadržujeme dech. Nemůžeme odtrhnout oči od toho pruhu tekutého zlata, všechno ostatní přestalo být důležité. „Ještě kousek,“ prosíme ho v duchu, nahlas se nikdo neodváží promluvit, ale ono už se zastavilo. Celé to trvá deset, možná patnáct minut. A pak to najednou skončí, když slunce venku zapadne mezi dvěma kopci. Tma, která nastala, je úplná a přináší otázky. Kdo byli lidé, kteří Maeshowe postavili, a k čemu sloužilo toto místo? Co věděli a čemu věřili? Ptáme se, když průvodkyně rozsvítí světlo. Odpovědět není snadné, moc toho se neví.

Číst dál...

Nejisté stezky

TEXT A FOTO: ONDŘEJ JAROŠ

Rozložil jsem mapu a svět včetně knihkupectví pro mne přestal existovat. Jako kouzlem přede mnou vyvstala krajina jihovýchodu karpatského oblouku. Při plánování trasy jsem zahlédl nezvyklou značku znamenající „Průběh a stav značení nejistý“. Pak jsem mapu koupil.

Rozkošnicky se rozvalujeme na hřebeni a vychutnáváme si obrovské přírodní divadlo, které rozehrávají nízké mraky, mlha v údolí a slunce skloněné k západu. Mlžné moře se vzdouvá a klesá, silný severní vítr občas odtrhne cár a vrhne ho do mezery mezi horami a nízkými mraky, kde se zlatě rozzáří. Stoupající a klesající nízká oblačnost střídavě odhaluje a zase skrývá hřebeny pohoří Bucegi. Máme za sebou náročný výstup na hlavní hřeben pohoří Baiu, což při karpatských putováních vždycky obnáší těžké batohy a rozbušené srdce. Kdo jezdí do hor, to zná, veškeré vybavení na několik dní si musíte nést na zádech sami. Sice občas narazíte na obydlenou salaš, ale těch v poslední době ubývá.

Číst dál...

Český eden

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Když je člověk dítětem, zafixuje si některé informace, které později bere jako samozřejmost, a až časem zjistí, kde je pravda. Takže dárky na Vánoce nenosí Ježíšek, pes, který štěká, nemusí nekousat a krajem nejčistších rybníků nemusí být nutně jižní Čechy.

Jako vždy tomu chtěla náhoda, respektive náhodně objevená zpráva o soutěži EDEN, která každoročně vybírá nejkrásnější lokalitu republiky a napomáhá rozvoji cestovního ruchu. Pro rok 2010 padla volba na Bystřicko, mikroregion, jenž mi byl do té doby utajen, a já si řekl, kolik nádherných zákoutí musí naše země ještě ukrývat. Lidé jezdí poznávat cizí státy a přitom pořádně neznají ani svoji vlast. Na každý pád jsem se rozhodl Bystřicko navštívit. Jak jsem nakonec zjistil, byl to dobrý nápad.

Číst dál...

Maurský sen

TEXT A FOTO: BARBORA LITEROVÁ

„Dej almužnu, ženo, chudákovi. Vždyť není na světě nic horšího, než být slepým v Granadě.“ Tento verš napsal mexický básník Francisco A. de Icaza v zahradách Alhambry. A jen ten, kdo srdce Andalusie už objevil, pochopí pravdu jeho slov.

Největší autonomní oblast Španělska je pastvou pro oko, ale ani duši strádat nenechá. Stejně jako tanečnice flamenca má mnoho tváří. Nepřehlédnete ji. Jak byste si taky mohli nevšimnout území velkého přibližně jako celé Portugalsko? Překypuje životem. Pro více než osm milionů obyvatel je jižní cíp země mi casa – domovem. Ten protínají horské štíty, zúrodňují řeky, lemuje mořské pobřeží… Města jako Granada, Sevilla, Córdoba, Cádiz patřila v době maurské nadvlády k tomu nejlepšímu, co mohla středověká Evropa nabídnout. Města, o nichž byste si mohli číst v pohádkách tisíce a jedné noci a přesto jsou tady v Evropě, i když tak blízko Africe. Stačí zavřít oči a není těžké představit si, jakou tíhu muselo mít srdce Nasrovců, když odevzdávali „svou“ Granadu zpět do rukou katolických králů.

Číst dál...

Čistý štít

TEXT: ROSTISLAV J. PECH, FOTO: MAREK WÁGNER a archiv JIŘÍHO LOUDY

Budeme vás čekat ve tři odpoledne,“ zněl vzkaz od plukovníka Jiřího Loudy, našeho předního heraldika a hlavně úžasného člověka. Pro mě je žijící legendou, ke které cítím ohromný respekt. Zvoníme na minutu přesně. Otevírá nám šaramantní dáma, jeho manželka. „Jiří tu bude hned, šel ještě nakoupit.“ Během chvilky opravdu přichází. „Ono je takový bláznivý počasí, říkám si, to stihnu a vidíte… nestihl. Jedete ještě dnes do Prahy?“My jedeme až do Ústí nad Labem. Z Prahy už je to kousek, jak říkám, Praha je předměstí Ústí. A Ústí je předměstí Berlína.

Ale začněme v Kutné Hoře.

Já jsem se tam narodil a na Moravu přišel později jako voják.

Dětství jste prý strávil s knížkou.

Četl jsem skoro pořád, hlavně Jiráska.

Tak už chápu, proč jste se cítil vždy husitou.

Rodiče mi to dali do vínku už tím, že nejsem křtěný. My jsme byli rodina, kdy rodiče po skončení první světové války vystoupili z církve. Otec, když se vrátil po všech těch útrapách, přišel do kostela, kde stál takový vypasený kněz, který pravil: „Jsme jako v ráááji, jsme jako v nebi.“ Načež se otec okamžitě sebral a šel rovnou na úřad, kde se odhlásil z církve.

Číst dál...

Pražský drak

TEXT A FOTO: MICHAEL FOKT

Je největším ze všech ještěrů, přesto ho věda zná sotva sto let. Během jediného století po svém objevu se však octl na seznamu ohrožených druhů živočichů. Varan komodský. Jeho mohutnost a bezmála půlmetrový jazyk šlehající z tlamy mu vynesly přiléhavou přezdívku „komodský drak“. Rozmnožit takovou chovatelskou raritu je obrovský úspěch a ochranářská nutnost. Odborníci z pražské zoo se na oslavu varaního zrození chystají už popáté. Dostali se tak na absolutní světovou špičku v chovu třímetrových draků.

„Naše samice Aranka je skutečně zasloužilou matkou,“ potvrzuje chovatel Petr Velenský. „Dala nám dohromady přes třicet mláďat a další snůška se vyvíjí v inkubátoru.“ Najít a umístit do bezpečí umělé líhně drahocenná dračí vajíčka, z nichž každé váží téměř tolik jako deset slepičích, je pro chovatele stejně náročné jako pro samici jejich nakladení. „Pokaždé, když Aranka hloubila hnízdní noru, tak se prohrabala třícentimetrovou vrstvou betonu až do podloží celého pavilonu – a to byly jejím jediným nástrojem masivní drápy,“ líčí chovatel. „Ve své expozici má samozřejmě k dispozici písčité kladiště a když si na sbíječku zahrála poprvé, vybudovali jsme druhé přesně v místě otvoru v podlaze. Navzdory veškerému komfortu však při každé další snůšce dno ubikace probourala znovu.“

Číst dál...

Moravský excalibur

TEXT: MICHAL DVOŘÁK, FOTO: MAREK WÁGNER

Je nečekaně pružný, překvapivě ostrý a v lesku jeho čepele i jílce je něco, před čím člověk podvědomě klopí zrak. Je prostě nádherný. Před třemi sty lety před krásou bohatě zdobeného meče žasli i moravští páni na zemském sněmu, kam byl slavnostně přinášen na podušce coby odznak moci moravského zemského hejtmana.

Jeden z nejkrásnějších mečů na našem území je dnes součástí sbírek zámku v Rychnově nad Kněžnou. Proč je však jeden z nejcennějších symbolů Moravy na zámku v severovýchodních Čechách? Pro vysvětlení musíme až do druhé půle 17. století. Tehdy, v roce 1667, se úřadu moravského hejtmana ujal český hrabě František Karel Libštejnský z Kolowrat. A s ním je také onen vzácný ceremoniální meč spojený. „Meč nejspíše nechal pro hraběte vyhotovit sám císař Leopold I. jako vděk za jeho cenné služby v diplomacii,“ říká kastelánka rychnovského zámku Zdeňka Dokoupilová, „František Karel se totiž v roce 1657 velmi aktivně zapojil do jednání o volbě nového císaře, která probíhala ve Frankfurtu nad Mohanem téměř rok. Císařem byl nakonec zvolen právě Leopold.“ Odměnou schopnému hraběti za diplomatické služby, které císaři poskytoval i v následujících letech, mohl být nejen úřad moravského zemského hejtmana, ale i zdobený zlacený meč z oceli a stříbra s postříbřenou pochvou. O tom, že byl meč spjat s hejtmanským úřadem, svědčí vyobrazení moravské orlice na hrušce meče (vrcholové části jílce). Nechybí zde ale ani orlice císařská a tvůrce meče na svém díle několikrát zmínil i samotného hraběte Libštejnského z Kolowrat.

Číst dál...

Neposedné muzeum

Neposedné muzeum

TEXT: STANISLAVA JAROLÍMKOVÁ

Čtvrtek 7. 7. 2011 bude pro Národní muzeum nejvýznamnějším dnem za poslední desítky let. Jeho obrovské vstupní dveře se návštěvníkům na celých pět let uzavřou a muzeum projde kompletní rekonstrukcí. Bylo na čase…

Doufám, že dámy, které se 1. května roku 1824 účastnily ve Šternberském paláci nedaleko Pražského hradu oficiálního otevření muzea, jemuž dnes říkáme Národní, měly na sobě šaty lemované módní kožešinkou a přes ně přehozenou pelerínku. V tamních pronajatých místnostech bylo totiž nejen šero, ale i vlhko a chladno, což platilo zejména o přízemní bývalé konírně s okny obrácenými na sever k Jelenímu příkopu.

Číst dál...

Nezbytná maličkost

Nezbytná maličkost

TEXT: LENKA STRÁNSKÁ

Kousek dřívka, a jak je potřebné. Mezi zuby se vám dostane zbytek jídla a vy ho ne a ne vydolovat jazykem. Sháníte tedy párátko. Pokud nějaké neobjevíte na stole hostitele či ho nemáte čirou náhodou u sebe, nezbývá nic jiného než trpět. Historka, jak si postižený snažil pomoci vlastní vizitkou nepatří do kategorie vymyšlených.

Jak se párátka vyrábějí? Starý vtip hovoří o tom, že se porazí strom a tak dlouho se ořezává, až vznikne párátko. Pointa spočívá v dotazu, zda se opravdu z jednoho stromu vyrobí jen jedno párátko – a odpovězeno je, že nikoliv. Často se prý párátko nakonec zlomí...

„Odpad u plochých párátek je 80 % a u kulatých 75 %, informuje nás Petr Rych, vedoucí technického úseku výrobního družstva invalidů Dipro. Je mi to trochu divné, uvažuji, zda jsem se nepřeslechla. Nikoliv. Čím je prý výrobek menší, tím je výtěžnost nižší. Opracováním, tedy řezáním a hoblováním se mnoho materiálu proměňuje v piliny a hobliny, které ovšem nazmar nepřijdou a slouží jako otop pro provozy a sušárny.

Číst dál...

Odepsaný Most

Odepsaný Most

TEXT: MARTIN KRSEK

Město Most usiluje o zápis do seznamu památek UNESCO a není bez šance. V jeho citlivě zrenovovaném historickém jádru stojí středověké domy, jejichž počtu může u nás konkurovat jedině Praha. Městské památkové zóně dominuje pozdně gotický kostel, vypínající se naproti baroknímu klášteru minoritů. Tak bychom dnes mohli popisovat severočeskou hornickou metropoli, kdyby se před padesáti lety nestala obětí těžby uhlí.

V rámci naší republiky je zde téměř nejvyšší míra kriminality, nezaměstnanosti i fluktuace obyvatel, taková je realita nového Mostu, města vystavěného během dvaceti let hlavně z panelových domů. To, že bourat staré město a nahradit ho zcela novým, byť moderním s veškerým komfortem, byla fatální chyba, dochází čím dál více lidem. Kdyby se dnes rozhodovalo o stejném návrhu, asi by to dopadlo jinak. Ale staré město je nenávratně pryč. „Je více než sporné, zda bylo správné zlikvidovat kdysi bohaté královské město s více než 650letou historií, s unikátním urbanistickým uspořádáním památkově hodnotného historického jádra se třemi náměstími pro cirka třicet let těžby uhlí, které už je dávno prohnané komíny,“ zhodnotil výsledek architekt Martin Říha, který se problematice Severočeské uhelné pánve věnuje řadu let.

Číst dál...

Stojíme na prahu změn

Stojíme na prahu změn

PTAL SE: JIŘÍ ŠKODA, FOTO: MARTIN DLOUHÝ

S Václavem Cílkem jsme se potkali v netradiční dobu na rozhovor. Krátce po šesté hodině ranní jsme s ním absolvovali cestu vlakem z pražských Holešovic do Sedlce a pak pěší výstup do jeho pracoviště v Geologickém ústavu AV ČR v Suchdole. Rozhovor jsme vedli v den, kdy byly stránky novin plné zpráv o měnícím se uspořádání našeho světa. V klidné ranní krajině jsme se proto zamysleli i nad tím, kdy podobné změny zasáhnou nás. Napětí ve společnosti je totiž podle pana Cílka hmatatelné.

Světem hýbou revoluce. Člověk má pocit, že se realizují scénáře, které jste předpověděl.

No pravděpodobně je to teprve začátek proměny, která naši civilizaci čeká.

Kvůli ropnému zlomu, o kterém často mluvíte?

Mimo jiné. Zdá se, že během dvou až tří let se rozejde nabídka a poptávka ropy asi o 2 %. Což sice není na první pohled moc, ale pravděpodobně na to trh zareaguje poměrně razantně, především zdražováním. A vzhledem k tomu, že na spotřebě ropy je závislá celá naše ekonomika, musí to mít velké dopady.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group