ikoktejl

Evropa
Tag: Evropa Nalezeno 1765 výsledků.
Tag: Evropa Řazení

Ešusy pomáhají

Ešusy pomáhají

TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: MAREK WÁGNER

Známe ho všichni. Muži starší a střední generace ho používali v době základní vojenské služby, neobešli se bez něj vyznavači trampingu, skauti, ale ani ti, kteří utužovali kolektiv na chmelových brigádách. Trojdílná hliníková kuchyňská souprava zvaná ešus byla nepostradatelná. Do menší nádobky se nalila polévka (ráno čaj), větší posloužila na guláš a knedlíky a víčko se využilo jako podnos pro pečivo. Jak praktické. Je lehký, nerozbitný a snadno omyvatelný. Pokud se dlouhodobě používal k vaření čaje, jeho vzhled získal typickou tmavou patinu. Možná vás také někdy napadlo, jak tato univerzální pomůcka získala své nezvyklé jméno. Slovo vzniklo z německého esschale, což je jídelní miska. Odtud už byla ke slangovému slovu ešus velmi krátká cesta.

Číst dál...

Až stichnou bílé skály

Až stichnou bílé skály

TEXT: ONDŘEJ ŠANC, JIŘÍ ŠKODA, FOTO: PETR BEROUNSKÝ

Když mi bylo skoro osm, byl jsem o prázdninách na mezinárodním pionýrském táboře v Českém středohoří. Několikasethlavá armáda malých dětí z celé RVHP, chatičky, ubikace, oplocený areál a dvě střežené vrátnice. Z nich jsme pak ve formovaných útvarech pochodovali do okolních špinavých lesíků na vycházky. A tehdy jsem ho poprvé viděl. Trampa, westmana, zálesáka. Mohlo mu být dobře sedmnáct let, čekal v křoví na naši instruktorku a shovívavě nás nechal osahávat svoji výstroj. Z ruky do ruky šel obrovský bowiák zn. Mikov s rukojetí polepenou králičí kožkou. Potom ho ten cizinec vzal a jedním seknutím uťal silnou větev z olámané, povadlé bezinky. Jeho oči pod krempou širáku se chladně usmívaly a na opasku se mu houpala polní láhev. Večer nám pak naše mladá a hezká vedoucí hrála v chatičce na kytaru a my si s bráchou plácli, že na pionýrák už nepojedeme, a že budeme taky trampové.

Číst dál...

Dovolená na ledoborci

Dovolená na ledoborci

TEXT: EVA DEKANOVÁ, MICHAL DVOŘÁK

Rámus, ze kterého tuhne krev v žilách. Mráz, který zpomalí i myšlenku. A společnost desítek chlapů, kteří nemají k láhvi a ráně nikdy daleko.

Stojím na břehu Botnického zálivu a omezeným průhledem pevně stažené péřové kapuce se nevěřícně dívám na ten kolos. Je –27 °C a hranici mezi pevninou a mořem v bílé pláni určuje jen most, vedoucí z parkoviště k lodi. Ledoborec Sampo je pevně zamrzlý v osmdesáticentimetrové vrstvě ledu. Začínám být trochu skeptická. Proč se návštěvě vysloužilého ledoborce říká plavba? Jistě si jen prohlédneme loď a poslechneme příběhy z dávných časů, ale plout? Kudy? Vždyť tu není po moři ani památky! Vidím jen ledovou pustinu táhnoucí se do nekonečna. Ohlížím se za pomalu chladnoucím autem (jak tam bylo úžasně teplo!) a vydávám se po zmrzlých schodech k lodi. Na ledem pokryté palubě mě vítá sám kapitán, usměvavý pan Ruuskanen. Upozorní mě, abych se držela zábradlí, až se dá loď do pohybu. Do pohybu? Znovu se dívám přes palubu do míst, kde by mělo být moře. Najednou se rozeřvou motory a ozve se hlasité praskání ledu. Příď lodi ukrojí první mohutné kry a ledoborec vyplouvá. Chvíli sleduji vzdalující se přístav Ajos u finského městečka Kemi a přemýšlím o neuvěřitelné síle lodi, jejíž příď se zakusuje do zamrzlého moře a mohutnou ledovou vrstvu tříští na kusy. Ještě přeručkuji po zábradlí k zádi ledoborce. V bílé pláni se klikatí rozvlněná směsice mořské vody s ledovými krami. Táhne se jako dálnice. Kdo ví, jak dlouho to bude trvat, než znovu zamrzne.

Číst dál...

Mýdlová ikona

Mýdlová ikona

TEXT: MARTIN KRSEK

Obrázek jelena se nepojí v Česku s ničím jiným tak bytostně jako s nažloutlou mýdlovou kostkou. Slavné mýdlo s jelenem bylo už v dobách Rakousko-Uherska neodmyslitelnou součástí domácností nejen v Čechách, ale ve všech zemích monarchie, ba i za jejími hranicemi, a málokterá žena si bez tohoto pomocníka uměla představit velké prádlo. Miliony kusů tohoto mýdla se překvapivě prodávají dodnes, přestože praní vládnou automatické pračky a saponátové prací prostředky. Na půvabných smaltovaných cedulích, na obřích plakátech, v kalendářích, na štítech domů, tam všude a ještě i jinde se kdysi zjevoval jelen. Schichtovy závody z Ústí nad Labem disponovaly jedním z nejaktivnějších reklamních oddělení v rámci průmyslových podniků předválečného Československa. Rovnat se Schichtovi v tomto ohledu mohl tak jedině Baťa. I přispěním masivní reklamní kampaně si mýdlo s jelenem drželo po desetiletí pozici nejznámějšího mýdla ve střední Evropě.

Čistota půl zdraví, říkáte možná svým dětem i vy v domnění, že užíváte prastaré lidové rčení. A přitom nevědomky citujete snad náš neslavnější reklamní slogan vůbec. V minulém století ho vymysleli lidé z ústecké firmy Schicht právě pro podporu prodeje proslulého mýdla s jelenem. Počátkem dvacátých let 20. století vznikla pro Schichtovo mýdlo také jedna z nejstarších filmových reklam u nás. Snímek umně kombinuje hraný a animovaný film. Jeho příběh je jednoduchý – jelen vítězí v boji v neckách a na valše nad umouněnými čertíky, kteří trápí pradlenu.

Číst dál...

Mistrovské vábení

PTAL SE: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MAREK WÁGNER

Naši krajané excelují na poli vědy, sportu, ale i v jiných odvětvích, například v myslivosti. Lesy v okolí Lázní Kynžvart jsou dnes revírem Jana Brtníka, bývalého mistra Evropy a dvojnásobného mistra republiky ve vábení jelenů.

Kde jste se naučil vábit jeleny a co vás táhlo k tomu, stát se myslivcem?

Myslivost byla vždy můj koníček, ale nepleťme si pojmy. Já jsem myslivec i lesník. Rozdíl je v tom, že na lesníka se musí studovat škola, myslivcem může být každý, kdo je v mysliveckém sdružení, má zbrojní průkaz a lovecký lístek. Na škole jsem se také dostal k vábení, byl to náš volitelný předmět.

Číst dál...

Pytlácké války

Pytlácké války

TEXT: TEREZA ŠIMŮNKOVÁ, MARTIN DLOUHÝ

Vyšší polohy šumavských hvozdů jsou v únoru velmi nevlídným místem. Hluboký sníh znemožňuje chůzi, mráz zalézá do oděvů, slunce jen občas prořízne husté mlhy, které ve spojení s lesním šerem dělají scenerii ještě ponuřejší. A přece jen někomu toto počasí vyhovuje. Těm, kteří se tak mohou nepozorovaně pohybovat mlázím a provozovat lesní pych, pytlákům. Toto nekalé „řemeslo“ se v minulosti rozvíjelo současně s myslivostí podobně, jako se dnes šíří počítačové viry s rozvojem IT technologií a vyvrcholilo událostmi v únoru 1850, těžkým střetem bavorských pytláků s českými myslivci a finanční stráží.

JELENÍ MASAKR

Ale nepředbíhejme událostem. Samotné nájezdy Bavoráků sužovaly schwarzenberské lesníky dlouhodobě, protože knížecí obory na české straně hor nabízely dobře živenou zvěř, na kterou měli spadeno nejen jednotlivci, ale dokonce celé pytlácké bandy. Jihočeské obyvatelstvo Bavoráky upřímně nenávidělo, protože kromě pytlačení si pod pohrůžkou smrti vynucovali ubytování a nezřídka prostý lid i okrádali. Se zvyšující se agresivitou a drzostí se situace stala natolik neúnosnou, že kníže Schwarzenberg v rámci ochrany lesního personálu i místních obyvatel před pytláky nechal na svém panství roku 1817 veškerou jelení zvěř vystřílet. Myšlenka, že pokud nebude co pytlačit, nájezdy po zuby ozbrojených pytláků ustanou, se však ukázala jako mylná. Po jednom střetu dokonce drzí Bavoráci pronikli až k Táboru, kde se chtěli pomstít lesnímu adjunktovi, který zastřelil v šumavských lesích jejich kamaráda.

Číst dál...

Rodím metrové dítě

Rodím metrové dítě

PTAL SE: MARTIN RYCHLÍK (CESKAPOZICE.CZ), FOTO: MARTIN PINKAS

Už na první pohled je výjimečný. Vladimír Franz. Pan profesor vybočující z norem. Je renesanční osobností a v tomto případně zodpovědně tvrdíme, že nejde o laciné klišé. Počtem nasbíraných ocenění je nejúspěšnějším skladatelem scénické hudby u nás. Také rád maluje krajinu, české luhy a háje má prošlápnuté jako málokdo. Asi nepřekvapí, že putuje zásadně bez map, o GPS nemluvě.

Obohacují vás navštívené cizí země ve vaší tvorbě – ať v hudbě či výtvarném umění?

Každý výlet za hranice je zajímavým impulsem. Vždy si říkám, že musím zpracovat fenomén, institut moře. Ale když se tím člověk začne hlouběji zaobírat, zjistí, že je jen návštěvníkem, hostem, a že by tam musel žít déle. To je jako když si tady někdo koupí brožuru „Staň se buddhistou“ – americkou, pokud možno – a i když si ji přečte, stejně se buddhistou nestane. Buddhistou by se možná stal tehdy, kdyby v sobě nesl tak šest deset generací lidí, kteří tím žili; jde o genetickou paměť, jež se nedá nahonit. Mám třeba oblíbená místa na Gran Canarii, kde skládám.

Číst dál...

Staňte se kapitánem

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Už jste někdy řídili loď? Nebo jste se ve snu chtěli stát kapitánem? To všechno si každý může splnit v Holandsku, kde k řízení lodi nepotřebujete řidičák, a zároveň můžete obdivovat netradičně vše v poklidu z paluby lodě. A vidět je určitě co. Stačí si jen vybrat loď pro sebe, rodinu, nebo celou partu a vydat se vstříc dobrodružství na vodě.

Když mě kamarád zval na loď do Holandska za romantikou, zprvu jsem váhal. Přeci Nizozemí je jen placka, kde o kopce nezavadíte, a navíc docela přelidněný kousíček Evropy. Proto jsem nechápal, že bych v této zemi mohl zažít nějaké dobrodružství. Tedy pominu-li návštěvu coffee shopu se stále unikátně snadno dostupnou marihuanou, nebo čtvrti červených luceren v Amsterdamu s výstavou vnadných žen za osvětlenými výlohami. Jenže občas se člověk nechá přemluvit a později vůbec nelituje.

Pravý Středoevropan přivyklý chůzi po zemi může mít z lodě a jejího řízení obavy. Jenže v zemi tulipánů nepotřebujete žádnou licenci, stačí být jen obezřetný a nebát se vyzkoušet si manévrování během krátkého zaučování. To je podmínkou, zaměstnanci maríny vám během projížďky nedaleko loděnice ukážou, jak se loď ovládá a rádi poradí i různé fígle. Výhodou je, když je někdo z posádky zkušenější, protože ten to naučí i ostatní a bude tím pravým kapitánem. Dnes se už pořádají kurzy i na Vltavě, kde si každý může osahat loď a zjistit, jaký je rozdíl oproti řízení auta. Jakmile zvednete kotvy a vyplujete z loděnice na kanál, vše je už jen na posádce a pravé dobrodružství začíná.  

Číst dál...

Šifra z Broumova

Šifra z Broumova

TEXT: MICHAL DVOŘÁK, FOTO: MAREK WÁGNER

Tak tady je zima jako v klášteře, pomyslel jsem si, když jsem z jasného dne vešel do studené temnoty broumovského Benediktinského opatství sv. Václava. Kolega fotograf dotáhl poslední cigaretu a nasál chladivou vůni barokního zdiva. Oči přivykají šeru, uši tichu. Broumovský klášter je opuštěný už desítky let. Naposledy tu nedobrovolně trávily dlouhé smutné roky řeholnice z různých koutů republiky, které tu v 50. letech minulého století internovali komunisté. Kdyby tenkrát zdejší estébáci věděli, že mají nadosah jednu z nejvzácnějších českých církevních památek, byl by její osud nejspíš zpečetěn…Našich pár prvních kroků v opuštěném klášteře následuje udivený povzdech: „Jež…kovy voči!“ Premiérová setkání návštěvníků s klášterním kostelem sv. Vojtěcha bývají emotivní, v mém případě to bylo až dojemné. Při pohledu na překrásnou a velkorysou hlavní loď kostela ve stylu italského baroka jsem na několik vteřin ztratil řeč. Probraly mě až slova Přemysla Sochora, správce kláštera a našeho průvodce: „Tak támhle jsme ji našli. Byla složená nad kaplí svatého Kříže za tím zlaceným štukovým věncem s nápisem Sancta Sindon.“ Co? No přeci kopie Svatého plátna turínského, do kterého mělo být zahaleno tělo Ježíše Krista krátce po sejmutí z kříže. Jde navíc o jednu z nejzachovalejších a nejzdařilejších kopií na světě.

Číst dál...

Růžové zlato

Růžové zlato

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Vlastnit něco vzácného může mít pro každého jiný význam. Pokud zavítáte do Bulharska, tak tady jsou za pravý poklad považovány růže. Dodnes se z nich tradičními metodami vyrábí růžový olej, který je ve světě vnímán jako nejlepší a platí se za něj vskutku královsky.

Ještě před rozbřeskem putují rozespalé siluety česáčů na velká pole pod horstvem Stara planina nedaleko města Kazanlak. Muži si připalují nedočkavě cigarety a někteří se po ránu posilují hltem rakije. Není divu, čeká je totiž namáhavý den, kdy se musí pustit mezi keře růží a sesbírat rozkvetlé růžové květy. I za svitu baterky se dá sbírat, a tak se na poli mihotají blikající světýlka a česáči se blátivou stopou řadami keřů dávají do sběru svého živobytí. Možná někoho napadne, že sbírat růže je jednoduché, ale zkuste si to třeba půl dne. Pak dáte za pravdu česáči Ivanovi, který mě zasvětil do tajemství sběru. „To musíš velice oparně trhat jen květy, které jsou již rozkvetlé. Poupata přijdou na řadu až příště. Musíš mít grif, jak co nejlépe odtrhnout květ, nebo ustřihnout, pokud je větší stonek. Musíš dávat pozor na trny, větve a také oči,“ dodává Ivan zachumlaný do kulichu a pláštěnky. Přeci jen ráno je všude mokro a stačí jen chvíle prodírání mezi keři, a člověk je promočený na kost.

Číst dál...

Národní poklad

Národní poklad

TEXT: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MAREK WÁGNER

Cesty Páně jsou nevyzpytatelné. V jižních Čechách jsem si dopřával odpočinku v jedné budějovické restauraci a zapovídal se s Alešem. Ukázalo se, že pracuje v místním pivovaru, a po družném hovoru mě pozval do provozu. Kdo by odolal?

Vrátnicí jsme prošli jak horký nůž máslem a já vstoupil do „země zaslíbené“, kterou by každý, kdo jednou propadl pivnímu moku, rád navštívil. „Tady máme novou expozici týkající se historie pivovaru a vlastně celého pivovarnictví v Budějovicích. Jo, to musely být časy, když se pivo vařilo snad v každém měšťanském domě,“ zasní se Aleš. „Akorát postupem času malí pivovarníci začali upadat, až zanikli úplně, protože na scénu přišel roku 1495 městský pivovar a čtyři století po něm Český akciový pivovar, náš přímý předchůdce. Víš, že slovíčko Budvar je složeno z prvních a posledních třech písmen názvu Budějovický pivovar?“zní mi v uších Alešova otázka. Já se však ještě uklidňuji po cestě důlním výtahem do studny pivovaru, což je součástí prohlídky. Jedná se o třistametrovou cestu artéským vrtem do nitra Země k místu, z kterého Budvar čerpá vodu. Ač jsem věděl, že se jedná jen o simulaci, tak efekt jízdy a hlavně otřesů je tak dokonalý, že se mi stále třesou kolena.

Číst dál...

Pojďme se sečíst

Pojďme se sečíst

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Jsem sčítací komisař a nesu vám archy k vyplnění, říká komisař vodníku Čochtanovi. „Hlavně mi jde o tohle, pane Čochtan, tohle potřebuju vyplnit,“ ukazuje komisař na jednotlivé kolonky. A Čochtan píše… Nesmysl? Omyl! Citovali jsme z hvězdně obsazeného reklamního spotu, který v roce 1950 vyzýval Čechoslováky k účasti na prvním poválečném sčítání lidu. Komisaře ztvárnil František Černý, vodníka Jan Werich. Jako kdyby k letošnímu sčítání lákali Karel Gott a Mirek Donutil.

Už zbývá jen pár dní a konečně se opět dozvíme, kolik nás vlastně je. Zákon nám přikazuje spočítat se jednou za deset let. Rozhodný okamžik pro letošní sčítání lidu, domů a bytů bude o půlnoci z 25. na 26. března. Kdo se narodí byť jen vteřinu po půlnoci, sečten nebude.

Číst dál...

Život v utopii

Život v utopii

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Kolik běhá po světě mravenců? To nikdo neví. Jedni tvrdí, že deset tisíc bilionů. Druzí říkají, že na každého člověka připadá milion jedinců tohoto šikovného hmyzu a že dohromady váží tolik, co celé lidstvo. Mravence můžeme přehlížet, můžeme nad nimi ohrnovat nos, rozhodně bychom je ale neměli podceňovat.

Vědce tento úspěšný drobný hmyz, který bez potíží osídlil všechny kontinenty kromě Antarktidy, nepřestává fascinovat. Desítky let například zkoumají jejich vysoce sociální způsob života. Slavný český entomolog Jan Obenberger přirovnal společenství mravenců k dokonalému komunistickému státu. V souvislosti s koloniemi mravenců se také nejčastěji hovoří o superorganismu, kde jsou zájmy jedince podřízeny zájmům celého společenstva. Je tomu ale opravdu tak? Opravdu dokážou jednotliví mravenci pracovat jen a pouze ve prospěch celku? Vědci zatím nejsou v odpovědi na tuto otázku zajedno.Před dvěma lety přišli oxfordští entomologové se studií, podle níž mravenci skutečně neváhají položit vlastní život, pokud to prospěje zájmům celé skupiny. Podle britských vědců jde tedy o ideální superorganismus, jakých je v přírodě pomálu. Jako příklad uvádějí hejna ryb nebo stáda bizonů, která se sice také chovají jako samostatný organismus, ale kde zájem skupiny nevítězí: „To, co vypadá jako týmová práce, ve skutečnosti znamená, že se každé zvíře tlačí doprostřed skupiny, aby uniklo predátorům. V kontrastu s tím mraveniště nebo včelín vypadají jako skutečný soudržný organismus,“ vysvětluje entomolog Andy Gardner. Neuplynul ale ani rok a německá myrmekoložka Sylvia Cremer se k teorii nezištnosti postavila skepticky: „Dříve se věřilo tomu, že se mravenci nesobecky zříkají vlastních potomků ve prospěch královny. Dnes víme, že se společenstvo mravenců skládá z jedinců, kteří mezi sebou sice spolupracují, avšak s cílem prosadit své vlastní zájmy.“

Číst dál...

Lara Croft divočiny

Lara Croft divočiny

PTAL SE: MICHAL DVOŘÁK, FOTO: MAREK WÁGNER

Tak se primatoložce Charlotte Uhlenbroek přezdívá a určitá podoba s akční hrdinkou tu skutečně je. Situace, do nichž se občas dostává, jsou jakoby vystřiženy z her a filmů o neohrožené vědkyni. Sama Charlotte se ale takovému srovnání brání: „O svůj zevnějšek se už nemohu starat méně, než o něj dbám teď.“ Přesto její pořady, ve kterých proniká do tajů života opic, hltají miliony diváků na celém světě. A teď se konečně dočkají i v ČR. I o tom jsme se s ní bavili v rámci Tourfilmu, nejstaršího festivalu turistických filmů na světě, jehož 43. ročník tradičně proběhl v Karlových Varech.

Vaše láska k přírodě má hluboké kořeny. Už jako dítě jste brala domů zraněná či opuštěná zvířata. Pamatujete si, které bylo první?

To bylo kdysi v Nepálu. Tamní ulice byly plné opuštěných koťat, protože hinduistická a buddhistická tradice lidem neumožňovala zabít zvíře, o které se už nemohli starat. Tak ho dali na ulici. A já jsem ta opuštěná koťátka zachraňovala. Jeli jsme autem a já jsem prosila: Tohle musíme zachránit. A tohle taky... A tak jsem je za chvíli měla všude kolem sebe na sedadle. Byla jsem rozhodnutá, že najdu domov pro každé z nich. Tedy kromě toho jednoho, které jsem si chtěla nechat. Někdy v té době jsem si už byla vědoma toho, že chci i v budoucnu nějakým způsobem pracovat se zvířaty.

Číst dál...

Přelet nad kosovskými hnízdy

Přelet nad kosovskými hnízdy

TEXT A FOTO: TOMÁŠ PETR

Jsou dvě hodiny po půlnoci. Stojíme na kosovsko-srbské hranici. Okolo se šourají chlapi v kožených bundách se samopaly. Přijíždíme do nejmladšího státu světa, kde je mír velmi křehký.

Asi čtvrt hodiny po přejezdu hranice nás předjíždí policejní auto s majáčkem a zatarasí cestu. Vystupuji a myslím na kapalný úplatek v kufru auta. „Češi!“ Křičí na mě. „Kolik u vás stojí Škoda Superb?“ Můj mozek šrotuje, co je to asi za fintu. „Kolik stojí ojetý Superb?“ Upřesňují dotaz a já tápu. Radši rychle vystřihnu pravděpodobnou sumu. „Tak to je super,“ křičí a naskakují do auta, které za blikání policejního stroboskopu mizí v dáli. Vítejme v Kosovu. Vyrazili jsme do Kosova, abychom zmapovali život menšin, žijících v novém malém státu. S pomocí příslušníků mise EULEX, která má u minorit velmi dobré jméno, navštívíme jednotlivá etnika, která v oblasti žijí. Podíváme se za Srby, za Cikány, za Chorvaty a za Turky. Fakt, že Mezinárodní soud v Haagu v červenci 2010 rozhodl, že jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova nebylo porušením mezinárodního práva, udělalo některým menšinám ze života peklo.

Číst dál...

Korida bez krve

Korida bez krve

TEXT: TOMÁŠ NÍDR, FOTO: SHUTTERSTOCK

Francouzští toreadoři těm ze španělsky mluvícího světa dokazují, že se mohou v aréně odvážně popasovat s býkem, aniž by to jejich protivníka s rohy stálo život.

Mladík se mihne kolem černého býka, hmátne mu na čelo a pádí od něj. Půltunový pořízek si tuto drzost nenechá líbit a s funěním muže pronásleduje. Jenomže ten už je u červené ohrady. Odrazí se, skok plavmo v rozcapeném stylu vakoveverky a... zachytává se zábradlí před první řadou diváků. Je v bezpečí. Zvíře nazlobeně odfrkne a běží ztrestat dalšího provokatéra, který ho k sobě přivolává máváním paží nad hlavou.

Jsem v římské aréně v Arles v oblasti Camargue na jihu Francie. V pískovcových kulisách z prvního století našeho letopočtu se kdysi proháněli vozatajové, na život a na smrt zde bojovali vytrénovaní gladiátoři. Dnes se tu konají býčí zápasy, které jsou však přístupné i slabším povahám. Krev při nich – na rozdíl od španělsky mluvících krajů – neteče. Ale adrenalinu si lidé a (snad i) němé tváře užijí do sytosti.

Číst dál...

Vampýr Tobiáš

Vampýr Tobiáš

TEXT: MARTIN DLOUHÝ

Ten den měl na vykopávkách v Hrádku nad Nisou vypadat jako každý jiný, avšak sonda číslo dvanáct v Kostelní ulici přinesla objev, který rozvířil debaty nejen v archeologických kruzích. Byl objeven vampýří hrob?

Kvůli celkové rekonstrukci Horního náměstí a jedenácti přilehlých ulic v Hrádku nad Nisou, který započal 16. listopadu 2009, měli archeologové unikátní příležitost ponořit se do hlubin místní historie a vylovit to, co již mohlo být navěky ztraceno. Archeologické vrstvy se ukládají staletí i tisíciletí a byla by škoda, kdyby jediné hrábnutí bagru mělo tuto nepsanou kroniku zničit před řádným prozkoumáním archeology. Po prvním půlroce výzkumu se do povolaných rukou dostaly nálezy, které dovolují nahlížet na historii města novým pohledem. Objevila se nejstarší dřevěná stavba v Hrádku, polozemnice, studna na Horním náměstí a spousta dalších artefaktů.

Číst dál...

Medová duše

Medová duše

TEXT: MARTIN RYCHLÍK (CESKAPOZICE.CZ), FOTO: HYNEK GLOS (TÝDENÍK EURO)

Tak trochu opuštěná leží Arménie mezi ostatními státy na Kavkaze. Se svým medově zbarveným koňakem a výtečnými zákusky však hledí tato země pod biblickým Araratem hrdě do budoucnosti.

Postsovětská Arménie, jež sama sobě říká Hajastan a je od roku 301 prvou zemí světa s křesťanstvím jako státním ritem, je Čechům překvapivě blízko, byť je vzdálena 2500 kilometrů. Běžně vidíte české trolejbusy, mnoho taxikářů jezdí ve škodovkách, Češi jsou oblíbeni a pije se tu pochopitelně pivo. Hlavně to s kozlem ve znaku. Není divu, že Arménie – například v Jerevanu – trochu připomíná porevoluční Československo.

Číst dál...

Mumie z Kyjeva

Mumie z Kyjeva

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Zabralo to několik let a návštěv Kyjeva, než se mi podařilo proniknout do srdce pravoslavné církve. Do místa nejsvětějšího z nejsvětějších, komplexu Kyjevskopečorské lávry. Ta ukrývá jeskyně s mumiemi svatých, které obestřeny legendami a mýty přečkaly celá staletí.

Než se letadlo odlepilo od plochy pražského letiště, nebylo vůbec jasné, zda odletí kvůli závějím sněhu. Naopak v Kyjevě byl drobný deštík a docela příjemný den bez mrazu, něco nevídaného. Všechny průvodce o metropoli se vzácně shodnou na atrakcích, které by žádný návštěvník neměl minout, jednou z nich je Kyjevskopečorská lávra, považovaná za pravý poklad. Rozsáhlý komplex kostelů, kaplí, katedrál, ubytoven a muzeí je dosud živým organismem, který funguje nezávisle na městě. Polovina areálu je zpoplatněna a tady, za velkou zdí, se dá spatřit řada vzácných exponátů sesbíraných po celé zemi.

Číst dál...

V jako vendeta

V jako vendeta

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Korsika, čtvrtý největší ostrov Středomoří, má tvar zaťaté pěsti se zdviženým palcem. A určitá zarputilost, ale i nadhled a ležérnost, jsou vlastní i jejím obyvatelům. Soustavné osidlování zde probíhalo už od dob starých Řeků, vystřídali se zde Etruskové, Kartáginci i Římané. Není se ale čemu divit, protože Korsika leží na strategicky výhodném místě pro obchod. Ve středověku se ostrov ocitl v hledáčku italských městských států Pisy a později Janova. Město Calvi je dokonce považováno za jedno z možných rodišť Kryštofa Kolumba. I přes mnohé snahy o nezávislost byl ostrov v průběhu své historie neustále pod cizí nadvládou, což je příčinou neuvěřitelné národní hrdosti Korsičanů. Z místního nacionalismu je dodnes cítit odpor k čemukoliv, co nepochází z ostrova. Pokud například chcete, aby na vás místní lidé pohlíželi přátelsky, naučte se pozdrav v korsičtině a nakupujte tu výrobky s logem, ve kterém nechybí symbol Korsiky – uťatá hlava Maura s uvázaným bílým šátkem Pascala Paoliho.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group