ikoktejl

Evropa
Tag: Evropa Nalezeno 1765 výsledků.
Tag: Evropa Řazení

Plechové legendy

Plechové legendy

TEXT A FOTO: Juraj Kaman

Autobusy, které donedávna brázdily silnice nejmenšího ostrovního státu Evropy, byly unikátní. Mnohé z nich vířily prach místních cest již přes půl století a kvůli nim si někteří pletli fotografie z Malty se záběry z komunistické Kuby.

Číst dál...

Město duchů

Město duchů

TEXT A FOTO: Michal Fanta

V režimu toho nejpřísnějšího utajení, připomínajícího bájnou oblast 51 v americké Nevadě, fungovalo město Irbene. Dokonce není ani zakresleno na starých mapách, ačkoli v dobách své slávy kypělo životem. Důvod? Osmý největší radioteleskop na světě, který patřil Rusku.

Na nekonečné rovné cestě protínající borový hvozd lze zahlédnout jen jednu nepatrnou ceduli „Irbene radioteleskope“ se šipkou ukazující kamsi na starou neudržovanou cestu. Zpočátku projíždíme lesem, pak mineme rozpadlou bránu a za ní se objevuje sídliště z panelových domů. Jen je tu něco jinak, než je člověk zvyklý. Paneláky jsou bez oken. Střechy i cesty mezi domy zarůstají keříky a stromy, a domy bez života trčí uprostřed lesů jako vzpomínka na doby Sovětského svazu. „Duc-duc-duc!“ kola našeho auta co chvíli přejíždějí mezery panelů, z nichž je cesta poskládaná. Za velkého natřásání dojedeme na okraj lesa. Za písečnou planinou a za plotem s ostnatým drátem, na kterém je už znát zub času, se tyčí monstrum připomínající kulisy ze sci-fi filmů. Obrovský radar ční do výše 30 metrů a jeho talíř o průměru 32 metrů vypadá zdola jako obří deštník.

Číst dál...

Paní nejimpozantnější

Paní nejimpozantnější

TEXT A FOTO: Juraj Kaman

Když v květnu 2012 navštívil gruzínský prezident Michail Saakašvili pevnost v Achalciche, která se v té době rekonstruovala, prohlásil, že z ní bude nejpopulárnější stavba v zemi. Dnes je již tento skvost architektury úspěšně dokončen a o tom, zda měl prezident pravdu, se můžete přesvědčit sami.

Když jsem se začátkem roku 2013 připravoval na cestu do Gruzie, o návštěvě města Achalciche jsem příliš neuvažoval. Prestižní průvodce Lonely Planet mu věnoval necelou stránku a místní pevnosti, která je dnes nejkrásnější stavbou široko daleko, pouhopouhé dva řádky. O to více mě překvapilo, když jsem ve vlaku směřujícím do Tbilisi zaslechl­ rozhovor dvou cestovatelů, fascinovaných návštěvou této odlehlé destinace. „Původně jsem chtěl v Achalciche pouze přestupovat, ale když jsem zahlédl místní hrad, málem mi vypadly oči z důlků,“ vyprávěl nadšeně jeden z nich. „Fantastická stavba, která vypadala jako z pohádek tisíce a jedné noci, mě skutečně okouzlila. Do té doby jsem za nejkrásnější pevnost považoval Alhambru ve španělské Granadě, ale ta, před kterou jsem stanul v Gruzii, mi v ten okamžik přišla mnohem impozantnější.“ Druhý batůžkář dychtivě přikyvoval: „Přesně tak, i já jsem si vzpomněl na Granadu, když jsem poprvé viděl pevnost v Achalciche. Ale zatímco do Alhambry zavítá měsíčně přes dvě stě tisíc lidí a za prohlídku s průvodcem dáš málem celodenní plat, v Gruzii jsem měl stejně krásnou stavbu téměř pro sebe a vstupné bylo spíše symbolické. Miluji magická místa, která nejsou profláklá, a Achalciche k nim určitě patří.“

Číst dál...

divoČINY

divoČINY

Staré divočiny nenávratně zmizely. Některé činy je ale nyní vracejí zpět. I tak by mohl znít podtitul dokumentárního filmu, v jehož názvu je příslib exotické výpravy, místo toho však podnikneme cestu do svého nitra a společenského svědomí.

TEXT A FOTO: Jan Svatoš

Divočina. Drtivé většině Čechů se pod tímto pojmem vybaví exotické obrazy – africká savana, amazonská džungle nebo korálové útesy. Evropská i česká divočina zůstává v drtivé většině opomíjena, přitom slovo divočina má kořeny právě na starém kontinentu. Je to možná i z toho důvodu, že my – Evropané – jsme tu naši skutečně původní divočinu zcela vymýtili. Podle posledního odhadu jí zbývá pouhé 1 %. O její záchraně přemýšlíme minimálně, paradoxně mnohem hlasitěji ale mluvíme o tom, jak nevybíravě se domorodci chovají ke slonům a lvům. Přitom jsme to byli právě my, kdo se jako jedni z prvních zbavili svých domnělých konkurentů – medvědů, vlků, zubrů a rysů. Jaký vztah k divoké přírodě má tedy ve skutečnosti česká společnost? A potřebujeme v dnešní době ještě vůbec k něčemu divočinu v jejím původním slova smyslu – neprostupné pralesy, v nichž se toulají rysové, běhají vlčí smečky a kde voní tlející dřevo?

Číst dál...

Český král Himálajské koruny

Český král Himálajské koruny

Existuje jen čtrnáct vrcholů na světě převyšujících 8000 metrů nad mořem, říká se jim Himálajská koruna. Doposud je zdolalo pouze třináct lidí. V roce 2014 by měl přibýt čtrnáctý. Zdolá-li Radek Jaroš horu Čogori (K2), bude prvním Čechem, který stanul na všech osmitisícovkách.

Za Radkem Jarošem, nejúspěšnějším českým vysokohorským horolezcem, jsem se vydal k němu domů, do Nového města na Moravě. Před naším setkáním jsem o něm znal pouze to, co vydala média či internet. Věděl jsem o jeho úspěších v horolezectví, o tom, že na začátku své lezecké kariéry tragicky ztratil přítelkyni v Tatrách; měl jsem také poslední informace o omrzlinách a následné amputaci dvou a půl prstu na noze po návratu z Annapurny. A pravda, byl jsem také trošku na rozpacích, jaký bude? Přece jen je to člověk, který má něco za sebou a má být na co hrdý.

Číst dál...

Na srazu

Na srazu

Sekt vzniká vyvoláním sekundárního kvašení v láhvi. Výsledkem je originální perlivé víno, které si zamilovala honorace celého světa. Mezi nimi byl i ruský car Alexandr II., a zatoužil mít svůj vlastní zdroj.

TEXT A FOTO: BOHUMIL FIALA

Abrau-Ďurso sice trochu vypadá jako francouzský název, ale ve skutečnosti v něm nic francouzského není. Pochází totiž z Novorossijska. Abrau je název tamního jezera, který by se dal volně přeložit jako „sraz“, Ďurso je jméno zdejší řeky v překladu znamená „čtyři řeky“, protože tok napájejí čtyři zdroje.

Číst dál...

Petr Slavík: Nebojím se zvířat, ale lidí

Petr Slavík: Nebojím se zvířat, ale lidí

PTAL SE: JOSEF ČERNÝ, FOTO: PETR SLAVÍK

Fotograf divočiny není běžná profese. Ona to také není práce pro každého, a spíše nežli práce je to poslání. A pro někoho, jako je Petr Slavík, taky splněný sen. Věděl to už od dětství, kdy mu babička tajně četla Kiplingovy Knihy džunglí. Tajně, protože vánoční dárky se přece nesmějí rozbalit dřív.

Pro mnoho lidí je fotograf divočiny povolání z říše snů. Cestujete po celém světě, abyste fotografoval především ohrožené živočišné druhy. Co tato profese skutečně obnáší?

Sám si dokážu představit i snovější zaměstnání. Třeba „fotograf divočiny – rentiér“, samozřejmě s odpovídající výší renty. (smích) Pravda je, že mnoho lidí by bylo zklamáno. Než se vůbec ke zvířeti dostanu, musím absolvovat nekonečné lety, čekat na další spoje (za pár let už máte na velkých letištích své oblíbené hospody), vydržet nesmyslné lustrování emigračními úředníky, odpovídat na hloupé dotazníky k žádostem o víza a mít neustálý strach o drahou techniku. A když už jsem v cílové destinaci, nedaří se mi zvíře najít, a když ho najdu, spí. Když nespí, není světlo. Dnes nestačí zvíře jen vyfotit. Aby si vaší fotky v té obrovské záplavě obrázků, kterých je plný internet, vůbec někdo všiml, musí být něčím výjimečná. K takovému snímku nestačí umět nastavit foťák, musíte mít štěstí, a to je pěkná mrcha. Když pominu všechny tyto zápory, je spousta chvil, kdy stojíte s otevřenou pusou nad nádherou přírody a říkáte si – mám strašnou kliku, že to můžu vidět.

Číst dál...

Pan bohatý

Pan bohatý

TEXT: JUDITA KOVÁŘOVÁ

Drancování kolonií přineslo některým nezměrné bohatství. Svou trošku si vzal i Jakob Fugger (1459–1522), zvaný Bohatý – nejbohatší muž středověku. Pocházel z Augsburgu (Bavorsko), z významné obchodnické rodiny, a byl to právě on, kdo z rodinné firmy vytvořil nadnárodní impérium. A to si jeho otec původně přál, aby se stal knězem… To by se také stalo, nebýt smrti Jakobova bratra, který měl stanout v čele rodinné firmy. Jakob měl obchod v krvi a za sebou studium účetnictví, které piloval v Benátkách. S čísly to uměl jako nikdo jiný. Nashromáždil majetek, jehož hodnota by se dnes vešla do sotva představitelné sumy – jednoho trilionu eur. Jakob Fugger nebyl ale jen nechutně bohatý, byl i velkorysý. V Augsburgu vybudoval nejstarší sociální sídliště pro lidi v nouzi, které je dodnes vzorem a je stále v provozu. A jaký se platí u Fuggera nájem? Euro ročně – částka v přepočtu stejná už téměř pět set let.

Číst dál...

Boží studna

Boží studna

TEXT: LIBOR MICHALEC, FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Kostel, který se tyčí nad Petrovicemi na Rakovnicku, má téměř magickou přitažlivost. Navíc se nedaleko od něho nachází studánka nazývaná Boží, která zaujímá poměrně významné místo na duchovní mapě České republiky.

Zdejší farář Václav Kružík již na mě čeká v černém hábitu a společně kráčíme úzkým schodištěm po pravé straně kostela ke studánce. Je na soukromém pozemku v těsném sousedství soukromého domu, ale přesto veřejně přístupná. Farář otvírá železnou mříž kapličky, vstupujeme dovnitř a nabíráme do umělohmotného kyblíku vodu, o které se říká, že je zázračná. „V druhé polovině 17. století, patrně v roce 1686, když Petrovice patřily Ottovi z Helversenu, si zde děvčata při sbírání bukvic prozpěvovala a po chvíli si všimla, že s nimi zpívá někdo další. Když se rozhlížela kolem, spatřila ve větvích dubu krásnou paní s děťátkem. Dívky pochopily, že je to Panna Maria. Po několika dnech se zjevení opakovalo a vše se rozkřiklo po vesnici. Dívky byly předvolány k místnímu vrchnostenskému úřadu a byly vyslýchány a dokonce třikrát zmrskány důtkami,“ vypráví farář Václav Kružík. Legenda pokračuje, že dívky trvaly na svých výpovědích a prohlašovaly, že žádné bolesti při šlehání necítily. Byla jim ihned prohlédnuta záda – a skutečně po pruzích či jiných známkách šlehání nebylo ani stopy, což mělo být považováno za nový div a zároveň za potvrzení pravdivosti vyprávění dívek. Lidé uvěřili, že se nad studánkou skutečně zjevila Panna Maria a událost se rozkřikla po vsi.

Číst dál...

Lahodný Petrohrad

Lahodný Petrohrad

NAVŠTÍVIT RUSKO NIKDY NEBYLO MÝM SNEM, JENŽE KDYŽ JSEM USLYŠELA OD KAMARÁDKY, KTERÁ V PETROHRADU ŽILA, O MĚSTĚ KRÁSNÉM A KULTURNÍM A JEŠTĚ PLNÉM CHUTÍ, NEBYLO CO ŘEŠIT. A KDYŽ RUSKO, TAK S PRAVOU RUSKOU ZIMOU!

TEXT A FOTO: LENKA POŽÁROVÁ

Ráno mžourám v kuchyni na starý rtuťový teploměr. Vítá mě minus osmnáct stupňů a v hlavě mi běhají věty z dávného školního článku o umrzlých vojácích při leningradské blokádě za druhé světové války. Soukám na sebe podvlíkací kaťata i triko, lyžařské podkolenky, obličej mažu indulonou a jako ochranný štít nasazuji dobrou náladu. Když se na modrou oblohu vyhoupne sluníčko, hřeje mě i nadšení. Přidáme-li k tomu zledovatělé chodníky, mám o zábavu postaráno. Chodníky stojí vůbec za zmínku. Okapové roury tu nejsou svedeny pod povrch chodníku do kanalizace, ale končí dobrého půl metru nad zemí. Následkem toho je chodník pokryt v zimě vysokou hrbolatou vrstvou ledu. Rampouchy, místy i statné stalaktity, patří ke všudypřítomnému koloritu. Visí z drátů, parapetů i vývěsních štítů. V každé druhé ulici navíc shazují ze střech sníh a led, které se dole postarají o ještě zábavnější překážkovou dráhu.

Číst dál...

Hranice zákona

Hranice zákona

POČASÍ, ŽE BY ANI PSA NEVYHNAL. TMA, MLHA A NEJLÉPE K TOMU JEŠTĚ BOUŘKA. OVŠEM BYLI LIDÉ, KTEŘÍ TAKOVOUTO SLOTU VYHLEDÁVALI. PRÁVĚ NEPŘÍZEŇ POČASÍ SKRYLA PAŠERÁCKOU ČINNOST, KTERÁ V POHRANIČÍ ČASTO BUJELA.

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Byl to krásně prožitý čas v nejzápadnějším cípu Rakouska, v druhé nejmenší ze spolkových zemí Vorarlbersku, která je na hranici se Švýcarskem, doslova v srdci Alp. Pro nadšence do horské turistiky je nádherná krajina údolí Montafonu doslova ráj. Zdejší prostředí si zamiloval i Ernest Hemingway, který tady, ještě jako neznámý spisovatel, prožil v letech 1925 a 1926 dvě zimní sezony a během té doby zde napsal svůj první úspěšný román Fiesta (I slunce vychází). O jeho pobytu svědčí podpis ve staré hotelové knize hostů v jednom rodinném hotýlku v obci Schruns. Tehdy šestadvacetiletý Hemingway zde prožíval idylu se svou první manželkou Hadley a synem Bumbym. Pikantní zajímavostí je, že zde figurovala též Pauline Pfeifferová, nejlepší přítelkyně Hadley Hemingwayové. Jejich přátelství skončilo potom, co mladý Ernest a Pauline vyrazili do hor a bouře jim na několik dní znemožnila návrat. Společný čas tak prožili na vysokohorské chatě, kde se do sebe vášnivě zamilovali. Hadley Heming¬wayová však neměla pro celou situaci pochopení, a tak skončilo přátelství i manželství. Navzdory všemu ve svých vzpomínkách Hemingway označil své „pařížské období“, což byla doba, kdy dojížděl i do Montafonu, za nejkrásnější čas svého života. Musel jsem souhlasit s názorem nositele Pulitzerovy i Nobelovy ceny na místní krásy, i když jsem po horách nechodil v zimě a nemohla mě tak zastihnout sněhová bouře. Přivezl jsem si ale odsud úplně jiný zážitek, nežli -věhlasný literát. Potkal jsem pana Juena.

Číst dál...

Mistři pera

Mistři pera

Do Velké Británie za jejími neslavnějšími spisovateli? Proč ne? Bath se může chlubit Austenovou, Stratford upon Avon zase Shakespearem. Odtud je to co by kamenem dohodil do Swansea, rodného města dalšího spisovatele – Dylana Thomase.

TEXT A FOTO: ESTER GEROVÁ

Ve městě Bath, kde žila Jane Austenová od šestadvaceti do jedenatřiceti let, čerpala zřejmě spisovatelka inspiraci pro svůj zásadní román Pýcha a předsudek. Aspoň mě o tom přesvědčovala průvodkyně v Centru Jane Austenové, jež byla stylizovaná přesně do období 18. století. Seznámila mě se spisovatelčiným životopisem. Jane Austenová měla prý Bath nejvíce v oblibě, když byla mladičká a jezdila sem s otcem pouze na dovolenou. Navštěvovala bály, nakupovala šaty, popíjela čaj a vřídelní vodu s místní mládeží. Na bály chodila Jane Austen tancovat a sledovat, jak se tu muži dvoří ženám, které s nimi koketují. V prvním románu Northanger Abbey Austenová vypráví o mladé Catherine Morland, snažící se rozpoznat skutečné přátele od falešných, v pozdější Pýše a předsudku spisovatelka pozorně popisuje chování anglické smetánky. Opravdové slávy se dostalo spisovatelce až po její smrti. V jedenadvacátém století byla většina jejích děl zfilmována. Kdo jí byl předlohou pro postavu Darcyho a kdo pro Elizabeth Bennetovou? Jane Austenová se sama nikdy neprovdala. Sňatky z rozumu pro ni byly nepřijatelné. Když dostala nabídku k sňatku od movitého muže, jehož nemilovala, nejdříve tuto nabídku přijala, ale po bezesné noci souhlas zrušila. V sedm¬advaceti prožila letní romanci u moře s mužem, jehož by si možná i vzala, zemřel ale bohužel ve válce. Je tedy otázkou, zda to byl jeden z těchto mužů, kdo byl předlohou pro Darcyho. Stejně tak to mohl být Tom Lefroy z Hampshiru – „chlapecká láska“ dvacetileté Jane. Román Pýcha a předsudek je fikce inspirovaná mnoha zkušenostmi, jimiž během celého života spisovatelka prošla. Začala ho psát v jedenadvaceti letech a dokončila ho až v osmatřiceti, tedy čtyři roky před svou smrtí, v roce 1813 v Chawtonu. Centrum Jane Austenové je situováno v ulici Gay Street, kde Austenová ve třiceti letech žila. Jsou zde vystaveny dva její portréty, z nichž se na návštěvníka nevinně usmívá skromná hnědovláska s pronikavýma hnědýma očima. Návštěvník může v muzeu zakusit, jaké to bylo žít v 18. století: vyzkoušet si historické šaty, napsat dopis perem a inkoustem, podívat se na stůl prostřený hostům čajového dýchánku.

Číst dál...

Orbis Terrarum

Orbis Terrarum

Člověk cestuje od pradávna. Nejprve vyrážel za potravou, za novým domovem a postupem času i ve jménu víry, obchodu či nových objevů. Pro své cesty potřeboval mapu. V Mapové sbírce univerzity Karlovy, která schraňuje největší kolekci map ve střední Evropě, najdeme skutečné poklady.

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Hic sunt leones (zde jsou lvi), tak označovali staří Římané ve svých mapách neprobádaná území. Od antických dob ovšem lidstvo v mapování pokročilo. Jak šla staletí, vytvářel se komplexní obraz dosažitelného světa, latinsky zvaného orbis terrarum, a s ním vznikaly stále dokonalejší mapy. Jako cestovatele mě zajímá historie všeho co s cestováním souvisí, proto jsem se vydal za doktorkou Evou Novotnou, ředitelkou Mapové sbírky Univerzity Karlovy. Sbírka byla založena roku 1891 a vznikla souběžně s Geografickým ústavem. „Jedním z otců zakladatelů byl Jan Kašpar Palacký, syn historika Františka Palackého, ovšem nejvýznamnějším jménem Mapové sbírky je profesor Václav Švambera, podle jehož plánu vznikla,“ říká Eva Novotná. Inspirací či motivací myšlenky pro vznik Mapové sbírky v Praze, byly již existující geografické ústavy v Evropě, ve kterých jsou mapová kolekce nedílnou součástí jejich knihoven.

Číst dál...

Medvědí loterie

Medvědí loterie

VYDRŽÍ TA KRA, NEBO NEVYDRŽÍ? MIZEJÍCÍ LED Z POLÁRNÍCH MOŘÍ OHROŽUJE ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ JEDNOHO Z NEJKRÁSNĚJŠÍCH TVORŮ NAŠÍ PLANETY. STÁLE ALE NENÍ NA ZÁCHRANU TĚCHTO OBRŮ ZIMY POZDĚ.

TEXT A FOTO: ONDŘEJ PROSICKÝ

Když jsem o cestě za medvědem ledním před třemi lety poprvé uvažoval, trochu jsem měl obavy, aby nás v létě led pustil dostatečně vysoko na sever a já tato zvířata poznal tam, kde je to pro ně nejpřirozenější – na plovoucích ledových krách a sněhu. Nakonec jsem jako nejideálnější termín vybral červenec. Lodí se v tu dobu můžete dostat třeba až za 80° severní šířky a okolo nás by mohla být spousta plujícího ledu. V ideálním případě obsazená ledním medvědem hodujícím na tuleňovi. Bohužel se nakonec ukázalo, že takto příroda nefunguje. Každý rok je jiný.

Číst dál...

Čelem vzad

Čelem vzad

TEXT A FOTO: JIŘÍ ŠKODA

MÁME ZMĚNÁM BRÁNIT, NEBO K NIM NAOPAK PŘISTUPOVAT S OTEVŘENOU MYSLÍ? NOVÁ DOBA PŘINÁŠÍ NOVÉ VÝZVY, JEN JE NA JEJICH ŘEŠENÍ STÁLE MÉNĚ ČASU.

Už název městečka Andermatt vypovídá něco o jeho charakteru. Znamená totiž „na louce“. V hlubokém ledovcovém údolí jako by pokojně, nikým nerušeno odpočívalo v trávě. Onen zdánlivý klid je ale něčím zaplacený. Přestože leží takřka uprostřed Švýcarska, je v současnosti odsunuto jakoby stranou, na druhou kolej. Podle místních tu není moc pracovních příležitostí, populace stárne a čeká na zázrak, který se možná už rýsuje na obzoru. Již před pár lety totiž začaly přípravy na proměnu ospalé obce v luxusní pětihvězdičkovou destinaci. Firma Orascom zde plánuje do roku 2020 proinvestovat více než 500 milionů amerických dolarů. Obec jako taková má zdvojnásobit svou rozlohu, v těsné blízkosti historického centra má vyrůst 6 velkých špičkových hotelů, přes 500 apartmánů, 30 domů k pronajmutí, golfové hřiště a odpočinkové centrum. Zdvojnásobit se má také počet sjezdovek v okolí. Nový Andermatt by měl pak konkurovat zavedeným luxusním destinacím jako je Svatý Mořic nebo Gstaad. Podobný projekt, kdy kompletní přestavba městečka leží na záměrech jediné firmy, je ve Švýcarsku ojedinělý. Švýcaři jsou od přírody opatrní a obvykle nesázejí vše na jedinou kartu. V Andermattu si ale řekli, že to za pokus stojí. Změn se nebojí, protože je tu mají doslova v krvi. Není to totiž poprvé, co se podobný radikální obrat v životě obce děje.

Číst dál...

Bílé bratrstvo

Bílé bratrstvo

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Vysoko v horách masivu Rila se ještě před rozbřeskem pomalu zaplňují skaliska i horské louky tajemnými stíny. Tiché postavy oděné do bílého oblečení netrpělivě čekají na zázrak zrození slunce. Pro někoho možná obyčejný zážitek, pro členy bratrstva magický okamžik, který nabíjí tělo energií.

„Bílé bratrstvo, to jsou magoři, co čekají na UFO. Je to sekta, co čeká na konec světa,“ říká Georgij z hostince ve městě Dupnica. Tady pod horami o Bílém bratrstvu nikdo nic určitého neví, všichni čerpají z bulváru, a ten zajímá jen senzace. Jaká je pravda? To jde zjistit jedině v samotných horách. Jenže dostat se koncem srpna do oblasti Sedmi jezer na Rile je kvůli davům docela problém. Přijet můžete z města Dupnice, odkud jezdí mikrobusy do lázní Sapareva Banja a odtud taxíky až k horské chatě Paničiště, kde začíná nově postavená lanovka. Lanovkou nejezdím, ale chodím vždy až na vrchol po svých, tak po cestě nepotkávám už nikoho. Až u chaty Rilská jezera zjišťuji, že takového blázna tu dlouho neměli. Hodně sádlem obtěžkaných mastodontů se mi směje a fotografují si přízrak s batohem. Není divu, nová lanovka chrlí každou hodinu doslova stovky lidí, někteří zapomněli, že jsou v horách, a tak tu kráčejí dámy na jehlách, pánové ve fraku, turisté i podivní lidé oblečení v bílém.

Číst dál...

Pražské víno žije

Pražské víno žije

V MINULOSTI BYLO VÍNO Z PRAŽSKÝCH VINIC NA PERIFERII ZÁJMU. PRAŽÁCI BYLI VŮBEC U MORAVSKÝCH VINAŘŮ COBY „SOMELIÉŘI“ NÁMĚTEM NA MNOHO VTIPŮ. JAK VŠAK DOKAZUJÍ VINAŘI Z BOTANICKÉ ZAHRADY V PRAZE TROJI, TA DOBA JE DÁVNO PRYČ.

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Za český vinařský boom můžeme poděkovat Karlu IV., který nechal do Čech přivézt vinnou révu z Burgundska a Porýní. Na jeho příkaz se všechny jižní svahy v Praze osázely révou, celkem šlo o nepředstavitelných sedm set hektarů. Dnes na tuto historii odkazují například ulice Viniční nebo celá čtvrť Vinohrady. Bohužel s expanzí města vinice zmizely, ale ne všechny, na posledních jedenácti hektarech najdeme pět pražských vinic, Arcibiskupskou v Modřanech, Máchalku ve Vysočanech, Gröbovku na Vinohradech, Salabku v Troji a druhou trojskou vinici Svatou Kláru. Právě na této tři a půl hektaru velké vinici se v poslední době mohou chlubit produkcí opravdu vynikajících vín.

Číst dál...

Tajemný národ

Tajemný národ

PO DLOUHÁ STALETÍ ŽIL TENTO STAROBYLÝ NÁROD V ODLOUČENÍ OD ZBYTKU ZEMĚ VĚTRNÝCH MLÝNŮ. MĚL VLASTNÍ SVÉRÁZNOU KULTURU, UTVÁŘENOU POHNUTOU HISTORIÍ PLNOU BOJŮ, EXPANZÍ A MOŘEPLAVECKÝCH VÝPRAV, FRÍSOVÉ.

TEXT: IVA STŘÍBRSKÁ

Příslušníci etnické skupiny Frísů dodnes obývají severní části Nizozemska a Německa. „Zdejší jazyk s mnoha dialekty, kterému ostatní Holanďané jen stěží rozumějí, je stále velmi živý a mnoho místních, ať už starých či mladých, s ním stále hovoří,“ prozradil mi Beitske Visser z turistické kanceláře v Hindeloopenu, se kterým jsem se při své cestě setkala. Bariéry byly mocně prolomeny ve třicátých letech 20. století, kdy Severní Holandsko a Frísko propojila 32 kilometrů dlouhá hráz Afsluitdijk. Rostoucí doprava a frekventovanější výměna informací mezi oběma částmi ukončila nejen romantickou izolovanost fríské provincie, ale umožnila i vznik největšího sladkovodního jezera v západní Evropě, IJsselmeer, ostře odděleného od slaných mořských vod sousedního Waddenzee s nesmírnou ekologickou hodnotou. Frísové, jejichž historie byla proměnami vodnaté nizozemské krajiny zasažena již mnohokrát, situace využili ve svůj prospěch. V rámci své unikátní kultury, barevných vesniček a melancholicky vyhlížejících místních ostrovů dnes v severním Nizozemsku budují atraktivní turistickou destinaci.

Číst dál...

Obsah - Kompletní přehled článků v čísle

Zachráněná památka nesmírné cenyZáhadný ŘepočetaSvědek staletí Pražská vánoční oáza Do betlémů jsem dal i pankáče Pád Zlaté brány Proměny nepřehlédnutelné hory Začalo to kotrmelci Zdraví z nitra země Nejstarší český akt? Město pod městemOázy bezpečí v bouřlivých horách Božídarská odysea Byl ten barbar vážně něžný? Zdeněk Mahler: Mácha krutě doplatil na češtinu 10 pilířů českých knihoven Klavíry i pražce Sláva mestkomínům Cihly skoro ze zlata Krev tekla u Hradce Vejci proti hladomoru Od hradu k tuhému vězení Na návštěvu k Rohanům V jedněch botách do Syrakus Osmikiloví jezuité Předběhli svou dobu Krusle a hokej Bratři jak se patří Everest mu třikrát unikl Slalom na svahu i v životě Záhady? Jen divy přírody Holý zadek na Petrov Házidlo přes bidlo Hlemýždí kaviár Dvoje Tatry na jeden zátah Obloučky pod Zugspitze

Porážka slavnější vítězství

Porážka slavnější vítězství

Když se řekne Napoleon a Čechy, tak si většina vybaví Slavkov. Přitom je zvláštní, že se slavnou stala událost, kdy nás, rozumějme Rakušany, francouzský císař porazil na hlavu.

TEXT: MARTIN KRSEK, FOTO: MUZEUM MĚSTA ÚSTÍ NAD LABEM

Po vítězství francouzského císaře u Slavkova ztratil český král a císař římský František II. tzv. Bratislavským mírem Tyrolsko, italská území včetně Benátska, Istrie a Dalmácie. Dokonce se vzdal roku 1806 koruny Svaté říše římské a prohlásil římskou císařskou hodnost za zrušenou. Od té doby užíval jako nejvyšší pouze titul císař rakouský. Musel si kvůli tomu změnit pořadí jména. Z Františka II. se stal přes noc František I., což dodnes při výuce dějepisu zamotává hlavu nejednomu školákovi. Roku 1809, po dalším a opět neúspěšném pokusu porazit Napoleona, se Rakousko rozhodlo zvolit méně bolestné řešení sporu. Stalo se francouzským spojencem a císař František II. přijal roli Napoleonova tchána, když za něj provdal svou dceru Marii Luisu. 

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group