ikoktejl

Evropa
Tag: Evropa Nalezeno 1765 výsledků.
Tag: Evropa Řazení

Zemí Škipetarů

Zemí Škipetarů

TEXT: Petr Mašek, FOTO: Petr Kalač

Karl May ji ve svém románu Ve stínu pádišáha popsal jako nebezpečnou, hemžící se nelítostnými hrdlořezy a krvelačnými medvědy. Procestovali jsme ji od severu k jihu a troufli si i tam, kam Mayův superman Kara ben Nemsí.

Už dřív jsme chtěli tuto nespravedlivě opomíjenou a obávanou zemi navštívit, porovnat fikci Karla Maye (který tam nikdy nebyl) se současnou realitou. Některé Mayovy popisy jsou trefné, na cestě po Albánii jsme našli mnoho míst, jež jsou jak vystřižená z Mayových románů.

Číst dál...

Cesta do minulosti

Cesta do minulosti

TEXT A FOTO: Martin Dlouhý

Nikdy bych nevěřil, že během čtvrt kilometru se můžete dostat do jiného světa. První cesta na východ od Česka se člověku vryje do paměti. Vše začalo přejezdem hranic v Užhorodu, rázem jako bychom se vrátili o sto let zpět.

Za první republiky by se žádná hranice nepřecházela, prostě by to bylo domácí putování v rámci Československa, ale časy se mění. Tady se však čas zastavil na přelomu 19. a 20. století. Samozřejmě ne ve všem, obzvláště ne ve větších městech. Mobilní telefony, televize, automobily a podobně nejsou žádnou zvláštností. Ovšem rozdíly mezi bohatými a chudými lidmi jsou jasně vidět a právě ti, co žijí pod hranicí chudoby (to je početnější skupina), poukazují na pomalý rozvoj. Můžete zde klidně spatřit vedle koňského povozu prorezavělého žigulíka či nové audi.

Číst dál...

Život je vitráž

Život je vitráž

Ptal se: Martin Dlouhý, Foto: Martin Dlouhý, archiv Jana Pirka

Vlak, kterým vyrážím na domluvený rozhovor, se rozjíždí a v tu chvíli mi zvoní mobil. „Dobrý den, tady IKEM, sekretariát profesora Pirka. Nemohl byste přijet dříve, pan profesor má naléhavý případ a půjde na sál,“ ozve se z něho. Po příjezdu do Prahy běžím z vlaku do metra, pak na autobus a v běhu dorážím i do IKEMu, kde mi sekretářka sdělí, že musím počkat, než skončí první operace. Asi po půl hodině čekání pan profesor Jan Pirk, světová kapacita kardiochirurgie, přichází. Čiší z něj klid a vyrovnanost, ač je ve stresu i časovém skluzu, protože mu na sál právě přivážejí nového pacienta.

Číst dál...

Za 4 rýnský

Za 4 rýnský

TEXT A FOTO: Jiří Škoda

Co kdybych vám řekl, že hned za našimi hranicemi se nachází krajina pohádek, která zatím uniká pozornosti většiny českých turistů?

Co v Německu? Ať před cestou, nebo po ní, všichni se mě ptali úplně stejně. Příroda, lidé, památky? Reakce většinou nechápavé. Přestože průzkumy veřejného mínění říkají, že se vztahy Čechů a Němců rok od roku lepší, v mém okolí to není moc znát. Občas někdo chválí výhodné nákupy nebo působivou atmosféru drážďanských vánočních trhů, ale stejně je rád, když může konzumovat oblíbené potraviny, sice polepené německými etiketami, pěkně doma v české kotlině. Je to zvláštní, když si uvědomíme, jak mnoho společného s našimi velkými sousedy máme.

Číst dál...

Gaskoňské Duny

Gaskoňské Duny

TEXT A FOTO: Jan Svatoš

Jako střípek africké pouště vypadá z výšky Dune du Pyla. Právě ve francouzské Akvitánii narazíte zcela nečekaně na nejvyšší písečnou dunu v Evropě. Zatímco cestovatelům skýtá možnost pořídit unikátní snímky, vědcům dělá vrásky, jak její expanzi do vnitrozemí zastavit.

Dune du Pyla se nachází na pobřeží francouzského Atlantiku poblíž zálivu Arcachon, zhruba 60 km jižně od vinařské metropole Bordeaux v srdci d´Artagnanova Gaskoňska (re¬gion Akvitánie). Kromě červeného vína, které miloval i čtvrtý ze tří mušketýrů, je tento kraj proslulý také mezi geology. Na ploše desítek kilometrů čtverečních se nachází neuvěřitelné množství písečných dun – podle poslední statistiky Francouzského geografického institutu (FGI) to je 47 dun, které dosahují výšky 70–100 metrů, 350 dun o výšce 50 až 70 metrů a 710 relativně malých dun o maximální výšce 50 metrů. Celkem je v regionu neuvěřitelný počet 1500 dun!

Číst dál...

Za oponou Nepálu

Za oponou Nepálu

TEXT A FOTO: Mysha Košťálová

Pro turistu duchovní krajina střežená Himálajem. Pro zasvěcence i místo s tíživými problémy. Co se skrývá za mírumilovnou tváří Nepálu odhaluje naše spolupracovnice, která se již několik let snaží pomoci Nepálčatům ke vzdělání.

„Jak to myslíš, že tvůj táta běžně bije mámu?“ zeptala jsem se nevěřícně, a Sabita na mě koukla podobně vyjeveně. Zamrkala svýma mandlovýma očima, a pak řekla docela klidně: „To je u nás normální, vlastně nevím o žádným muži z vesnice, který by nikdy nepil a nevylíval si zlost na rodině.“ To byl jeden z prvních velkých šoků, které mi Nepál přichystal. Jenže přišel až dneska, napoprvé jsem tuto zemi pod Himálajem poznala jako typický turista, jako idylickou, pohodovou a osvícenou buddhismem.

Číst dál...

V bukovem přítmí

V bukovem přítmí

TEXT A FOTO: Zdeněk OndrušBuková hora u Ústí nad Labem, Bukovec v samém jádru Jizerských hor, Malý a Velký Buk v Lužických horách nebo také Bučina na Šumavě. Bukové lesy se už po celá staletí zapisují do místopisu naší krajiny.

Buky v minulosti představovaly jednu z nejvíce zastoupených dřevin našich lesů. Po ústupu doby ledové před přibližně 12 000 lety se začal středoevropský les výrazně měnit. Severské tundry a ustupující ledovce postupně zarůstaly nejprve náletovými dřevinami, jako jsou břízy a lísky, za kterými rychle následovaly další listnaté dřeviny. Smrky se naopak stahovaly do vyšších horských poloh. V nížinách smrk nemohl konkurovat listnatým stromů, které během dlouhého, teplého léta měly mnohem větší přírůstky. Krajina střední Evropy byla zalesněna prakticky celoplošně. Jehličnany představovaly jen pětinu stromového porostu.

Číst dál...

Rudolf Krautschneider: Žiju svoje sny

Rudolf Krautschneider: Žiju svoje sny

Ptala se: Jordanka Jirásková, FOTO: archiv R. Krautschneidera

Ten člověk změnil můj pohled na život, i když jsem aktivní cestovatelka, po setkání s ním jsem si připadala jako marnotratný, neschopný, ufňukaný a sebestředný snílek, který nikdy nic nedotáhne do konce. Rudolf Krautschneider si své sny plní. Cestou do Ameriky si zamíří na Kanáry, vezme batoh a nasbírá si u kamarádů v horách pomeranče, aby měl na lodi co jíst. Základní potraviny si však veze s sebou z Čech, teď, když už na ně má, byly totiž doby, kdy ho při životě na lodi držela i strava takřka nepoživatelná. Jeho sen byl ale silnější než jeho chuťové buňky a pro spatření tučňáka byl připraven obětovat i více než dobrou českou kuchyni. Lodě staví s láskou a poctivě a taky jim věří víc než čemukoli jinému. A jak sám říká, žije fantastický život, který předčil i jeho dětské sny. Řídí se zvláštními pravidly, která by málokdo přijal a možná i chápal. Je to velkorysý muž, který někdy i rozdává své lodě, a na palubu vezme kohokoli. Nyní o sobě ale tvrdí, že je spíše zkrachovalý mořeplavec.

Číst dál...

Džin z kašny

Džin z kašny

TEXT A FOTO: Bohumil Brejžek

Do zítřejšího rána obrostou všechny stromy, co jich v havířské kolonii stojí, jitrnicemi a jelítky a v potoce poteče místo vody pivo. Taková přání se však splnila jen Pandrholovi, a navíc jen v pohádce. Nebo že by něco podobného bylo možné?

Věřte, že je na světě město, kde z kašny na náměstí neteče voda, ale jalovcová. Není to sice stále, jen jeden den v roce a k tomu ještě pouhých třicet minut, ale takové místo skutečně existuje. Nachází se v belgických Flandrech. O Hasseltu, provinčním městě na severovýchodě Belgie se sedm­desáti tisíci obyvateli se proto s nadsázkou říká, že je nejbohatším městem v Belgii, kde zlato teče proudem. Tím zlatem je míněn právě jalovcový jenever, který se ve zdejších palírnách vyrábí. Dříve byl nespočet palíren, nyní zůstaly pouze tři největší.

Číst dál...

Tři kola bez sedla

Tři kola bez sedla

TEXT A FOTO: Silvia Vaculíková

Dav hučí, zatímco se žokejové řadí podle vylosovaného pořadí na start. Celé náměstí zmlkne, a pak ticho prořízne ohlušující výstřel, palio začíná.

Dvakrát do roka ožije italská Siena dostihovým nadšením a náměstí Piazza del Campo zaplaví na třicet tisíc fanoušků. Za vstup se tady neplatí. Náměstí se ale nedá nafouknout, a tak ti, co chtějí palio vidět, se tu shromažďují už od tří od rána, i když hlavní závod začíná v sedm večer. Italové jsou však národ podnikavý. S trochou štěstí se lze domluvit a palio sledovat z některého balkonu soukromého bytu. Získáte dobrý výhled i příležitost fotografovat. Zadarmo to ale není, připravte si zhruba čtyři sta eur.

Číst dál...

Opičí hora

Opičí hora

TEXT A FOTO: Martin Dlouhý

Palmy a opice v Alpách? Není to hloupost? Kde by se tam vzaly a co by tam dělaly? To byla klasická odpověď pokaždé, když jsem chtěl po návratu z Rakouska někomu vyprávět své zážitky.

To, co je pro Francouze Provence nebo pro Rusa Krym, jsou pro Rakušana Korutany, spolková země na jihu Rakouska. A pro mě do té doby místo, které jsem znal jen podle jména. Hned po přejezdu hranice Korutan jsem si začal do paměti zapisovat své poznatky a zážitky. Cíl putování byl jasný, Faaker See, Klagenfurt a okolí, především pak Affenberg. Před tím, než jsem se zaměřil na přírodní krásy Korutan, kterých tu je nespočet, jsem zamířil na chvilku do Klagenfurtu, hlavního města Korutan a šestého největšího města v celém Rakousku. Jeho název by se dal přeložit jako „brod nářků“, a to podle legendy vyprávějící o vílách a démonech, kteří údajně žijí v okolních bažinách, ale to je ovšem jen jedna z pověstí.

Číst dál...

Lechtání se žraloky

Lechtání se žraloky

Ptal se: Jiří Škoda, FOTO: Martin Dlouhý, archiv M. Rutzena

Již více než dvacet let se v domovské Jihoafrické republice potápí k velkým bílým žralokům a zkoumá jak žijí, jak se chovají a bojuje za jejich záchranu. Také tvrdí, že jde o velmi inteligentní a společenské tvory, kterých se není třeba bát. „Zbývá jich na světě poslední tisícovka,“ varuje však, a nabádá při svých cestách po světě lidi, aby se vážně přemýšlelo o jejich záchraně. Mike Rutzen, žraločí muž.

Proč vůbec děláte to, co děláte?

Musím přiznat, že celá ta fascinace žraloky začala tak trochu náhodou. Byla to moje běžná pracovní náplň, vozit lidi za žraloky, ale čím déle jsem s těmito mořskými tvory trávil, tím více mě přitahovali. Jsou velmi inteligentní. A musím říci, že jak jsou inteligentní, tak jsou schopní být v kontaktu s jinými inteligentními tvory, jako je například člověk. Jsou také velmi společenští. A kdyby lidé věděli, jak s nimi komunikovat, a dělali to správně, tak bychom byli schopní se do toho jejich společenského systému začlenit.

Číst dál...

Divoké Švýcarsko

Divoké Švýcarsko

TEXT A FOTO: Petr Slavík

Země helvétského kříže je dáma s konzervativní pověstí. Přesné hodinky, úctyhodní bankéři… Jenže i Švýcarsko dokáže být pěkná divočina. Třeba když se vydáte za kozorožci do největšího kantonu země, která nevoní jen sýry a čokoládou, ale také dobrodružstvím.

Na horskou chatu Lischana si musíte všechny věci vynést. Jediný způsob dopravy je vrtulníkem a ten je příliš nákladný.“ Dozvídám se na turistické centrále ve Scuolu, v malém městečku uprostřed švýcarských Alp. Koukám do kufru auta a nemám sebemenší představu jak dostat veškerý fotografický materiál do výšky Gerlachovského štítu.

Číst dál...

Smolař na trůně

Smolař na trůně

TEXT: Stanislava Jarolímková

U kolébky přemyslovského knížete Jaromíra se zřejmě sešly pouze zlé sudičky, které zařídily, aby jeho život byl od začátku do samého konce výjimečný – byť spíše v tom špatném slova smyslu. Narodil se v 70. letech 10. století, zemřel 4. listopadu 1035, a dnů, které prožil ve štěstí, bylo jistě jen pomálu. Tak tomu bylo přesto, že si brával pouze to, nač měl nárok, takže pro něj tak trochu platilo známé „za dobrotu na žebrotu“. Boleslava II. (935–999), kterého byl Jaromír prostředním synem, zřejmě inicioval koncem 10. století vyvraždění Slavníkovců. Postupně měl několik manželek, z nichž jedna, snad Adivea, mu dala prvního syna budoucího knížete Boleslava III. (60. léta 10. století–asi 1037), zatímco Jaromíra a nejmladšího Oldřicha (kolem 975–1034) přivedla na svět další žena, jejíž jméno historici neznají. (Dlouho se uvádělo, že to byla Emma Franská, narozená před rokem 950 a zemřelá asi roku1005; ta se však dostala do Prahy v roce 988 či spíše 989, a její manželství s Boleslavem II. zůstalo bezdětné.) Boleslav II. byl přísný otec a všem třem dal jaksepatří tvrdou školu; nejstarší a nejmladší chlapci byli přičinlivými žáky, ale Jaromír zřejmě nedával při výuce příliš pozor.

Číst dál...

Tisícero vůní

Tisícero vůní

TEXT: Denisa Mikešová, FOTO: Denisa Mikešová a Tomáš Jeřábek

Letmá přeháňka odezněla tak rychle, jako přišla. Chladivé kapky probudily dřímající, sluncem rozžhavený ostrov a do vzduchu se uvolnilo nesčetně vůní. Každá je jiná a spolu tvoří nezaměnitelnou kompozici. Zhluboka jsme se nadechli a ověřili si, že Napoleon měl pravdu.

Přímořské stráně Korsiky pokrývá hustá, stálezelená macchie. Je to společenství převážně trnitých křovisek a mnoha druhů bylin. Jen při zběžném pohledu do strání jsme objevili keříky rozmarýnu, levandule, myrty, tymiánu a různé druhy vřesu. V době květu se však i tyto nepoddajné a ostnaté šlahouny macchie odějí celou škálou barev a začnou vydávat nenapodobitelné aroma. Procházet se zjara po cikcak se vinoucích pěšinách macchií musí být jako ponořit se do voňavé koupele. Vždyť i nejznámější korsický rodák Napoleon Bonaparte říkal: „Se zavřenýma očima poznám Korsiku podle její vůně.“ Druhá věc typická pro Korsiku jsou malebné hory. Ostrov působí divoce, drsně až nespoutaně. Svérázná krajina s četnými skalami a rozšklebenými útesy rozsetými podél pobřeží je okouzlující. Celý půvab ostrova ještě více podtrhuje starobylé pojmenování Kallisté – Nejkrásnější, jak ostrov nazývali staří Řekové.

Číst dál...

Apulie k nakousnutí

Apulie k nakousnutí

TEXT A FOTO: Lenka Požárová

V kamenných pecích se tu peče jedinečný chleba, proudem teče skvělé víno, dělají se tu úžasné mozzarellové váčky plněné smetanou a jedí se tu těstoviny, k jejichž výrobě není třeba jediného vejce. Krajinu zdobí nekonečné olivové háje a 900 kilometrů pobřeží s bílými písečnými plážemi a zelenomodrým mořem...

Spěchám do městečka Bisceglie. Právě zde začala sklizeň oliv a já chci s pracovníky mlýna Galantino stihnout dopolední sběr. Malý traktůrek obejme jakýmisi kleštěmi kmen stromu a razantně jím zatřese. Olivy ze stromu spadnou do připravených sítí, z horních větví se pak olivy shodí dlouhými tyčemi. Z jednoho stromu se získá až 70 kg oliv. Plné sítě pak chlápci odtáhnou na vlečku. Hej rup! Olivy putují do mlýna, kde se nejpozději do 48 hodin od sklizně začíná lisovat olej. Olivový olej se uskladní v podzemí při teplotě 13 až 18 stupňů a do láhví se stáčí až podle potřeby. Specialitou Galantina jsou ochucené oleje. K ochucování se používají zásadně čerstvé suroviny: s olivami se tak v kamenných kolech drtí i chilli papričky, citrusy, bazalka nebo česnek.

Číst dál...

Nejsem Kryl

Nejsem Kryl

Ptal se a nafotil: Martin Dlouhý

Mladý a talentovaný hudebník, textař a herec, z kterého přímo čiší pohoda a vyrovnanost. V rámci kariéry se u něj dá předvídat úspěch, a přesto není namyšlený. Dokonce se o něm psalo jako o renesančním člověku. Takový je Tomáš Klus.

Jak vzpomínáte na dětství v Třinci?

Na dětství se nedá vzpomínat jinak než s láskou. Osobně si myslím, že jsem měl štěstí na rodiče. Můj táta se rozhodl, že ve mně bude uchovávat dítě co nejdéle, takže jsem měl dětství bohaté na zážitky a žil jsem jako v pohádce. Táta se snažil stírat hranici mezi realitou a fikcí. Například, když jsem přestal věřit na pohádkové bytosti, tak se domluvil s kamarádkami, aby v noci tančily jako víly okolo vykotlané vrby, a o půlnoci mě s kamarádem k té vrbě přivedl a na vlastní oči nás přesvědčil, že víly ještě existují. A v takovém duchu se neslo mé dětství. 

Číst dál...

Lovci pokladů

Lovci pokladů

Text: Martin Dlouhý

Při prvním pohledu to vypadá, jako by ti lidé louky nebo lesy luxovali, ale snad i nezasvěcený člověk lovce pokladů, takzvané detektoráře, pozná. Již po revoluci se začali objevovat první nadšenci, kteří s detektorem kovů či minohledačkou, chcete-li, začali pročesávat českou zem. A to doslova. V té době to byly zlaté časy. Detektorářů bylo málo a artefaktů, čekajících na objevení, dost. Dnes je v České republice přibližně 20 tisíc hledačů pokladů, ale jen maximálně čtvrtina z nich si toulky s detektorem zvolila jako svůj životní styl. Zbytek jsou spíše hledači sváteční. Jedno mají ovšem všichni společné, touhu zaslechnout ve sluchátkách zvuk, zvěstující nález velkého a významného pokladu.

Číst dál...

Tajemné postavy adventu

Tajemné postavy adventu

TEXT A FOTO: Tomáš Kubeš

Zima až praští, spousta sněhu a dřímající krajina. V tomto ospalém období procházejí vesnicemi tajemné postavy v kožešinách, ověšené zvonci. Jako by se člověk ocitl v jiném století, tady v kopcích se slaví Vánoce jako před staletími.

Je ještě tma, zima, kdy ani psa nevyženete, a v domě na kopci nad vsí se mihotá světlo v garáži. Srocují se zde kluci, kteří se netrpělivě chystají na svoji celodenní pouť. Čekají je samoty, vesničky, ale i zaváté kopce. Rodiče jim pomáhají obléknout masky z těžkých ovčích kabátů a na hlavu usazují škrabošky ověnčené pentlemi. Není divu, tradiční hricové už neodmyslitelně patří ke koloritu Vánoc tady na Kysuci. Před dům přicházejí další strašidelné postavy, a také tři kluci v bílých košilích s vysokými válcovitými klobouky, zvaní betlehemci, česky spíše betlémci. Když jsou všichni pohromadě, Jano z Polgrúňa, se kterým jsem se seznámil den před samotnou obchůzkou, dá povel a průvod se vydává dolů do vsi. Masky připomínají přízraky, cinkání zvonců dokáže v tuto hodinu opravdu budit hrůzu, i jindy štěkající psi raději zmizeli do boudy, kde se krčí a pozorují příchod Vánoc. Hricové stoupají hlubokým sněhem do sedla, kde se již pravidelně setkávají s dalšími tlupami nezvyklých postav. Namáhavý výstup až metrovými závějemi po zledovatělém sněhu na loukách je prokletím. V kožichu sice nikomu není zima, ale propocené oblečení na vrcholu hned zamrzá. V sedle už čekají další hricové a betlémci, takže si člověk připadá jako na shromaždišti tajemných bytostí.

Číst dál...

V zemi trollů

V zemi trollů

TEXT A FOTO: Martin Dlouhý

Tahle expedice pro tebe bude vlastně dovolená, takový pohodový výšlap po horách – zněla věta, kterou začala má cesta na sever. To jsem zase sežral hada, týdenní expedice byla vším ostatním, jen ne pohodovou dovolenou s procházkou.

Letadlo dosedlo na ranvej v Ålesundu a nebylo cesty zpět. Zbývalo jen přejet z letiště Vigra do centra města a připojit se k ostatním členům výpravy. Cesta vedla podmořským tunelem přes tři ostrovy, jinak se do města nelze dostat, a stála 80 korun, pro mou peněženku bohužel norských. Částku je třeba znásobit přibližně čtyřmi, abychom získali přepočet na českou cenu. Ålesund je opravdovým unikátem, leží na třech ostrovech, které jsou navzájem propojeny mosty. Od doby velkého požáru v noci z 23. na 24. ledna roku 1904, kdy lehly popelem skoro všechny domy a 10 000 obyvatel se tak ocitlo beze střechy nad hlavou, se město stalo secesní perlou Norska, a vlastně i celého světa. Díky rychlé záchranné akci a významné pomoci německého císaře Viléma II. město prakticky povstalo jako bájný fénix. Místo původních dřevěných domů bylo vystavěno z kamene a v secesním stylu, který byl zrovna v kurzu. Dnes je město největším rybářským přístavem a jedním z největších vývozců solených a sušených ryb. Na rybářskou historii odkazuje i městský znak s lodí a třemi rybami. Fakt, že mě rybí pokrmy budou provázet celou cestu, zvláště pak mléčná rybí polévka s mušlemi, mi v té době byl utajen. Ryby mám sice rád, ale až v Norsku jsem poznal své limity.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group