ikoktejl

Evropa
Tag: Evropa Nalezeno 80 výsledků.
Tag: Evropa Řazení

Oči na stopkách

Oči na stopkách

TEXT A FOTO: MICHAEL FOKT

Hlemýždi nebo chcete-li lidově šneci, jsou noční můrou většiny zahrádkářů. Těžce zkoušení pěstitelé dělají všechno možné, aby je ze svých záhonů dostali. Existují však i lidé, kteří se o ně se stejnou zarputilostí starají. Tvorové s domovem na zádech a očima na stopkách pro ně představují výnosné živobytí.

Stojíme u ohrady velké jako plavecký bazén. Za jejími čtyřicet centimetrů vysokými stěnami je však místo vody moře trávy, ze které vyčnívají dlouhé řady prken sestavených do tvaru stříšek. Vzduchem se nese slabé praskání. Připadá mi nějak povědomé. Rozpomínám se na dobu, kdy jsem pracoval v zoologické zahradě. Ovšem – elektrický ohradník. Jeho vedení je skryté na rubové straně ohrady. Vlastně proč ne. Když dokáže udržet uvnitř výběhu paviány nebo třeba lvy, tak jistě zvládne i dvě či tři tuny hlemýžďů.

Číst dál...

Náčelník z Čech

Náčelník z Čech

PTAL SE: MICHAL DVOŘÁK, FOTO: MAREK WÁGNER

Miloslavu Stinglovi bude osmdesát let. Svou první expedici za indiány podnikl už v osmi letech. S rodiči tenkrát vyrazil výletní lodí z Ústí do Děčína. Už od čtyř nebo pěti let totiž četl takové jednoduché, ale dobrodružné příběhy o indiánech, kde se psalo, že žijí v horách. Když proto viděl Pastýřskou stěnu v Děčíně, myslel si, že je tam najde. Tak rodičům utekl a vydal se za nimi.

 

Číst dál...

Léčba až na krev

Léčba až na krev

TEXT: TEREZA ŠIMŮNKOVÁ

Myslíte si, že na pití léčivé minerální vody nic není? Omyl. Naši předkové se nejprve báli, že jim při pití zkamení vnitřnosti, a tak se raději na hodiny nakládali do vody, dokud jim netekla krev.

Je červencové ráno na sklonku šestnáctého století. Lázeňský host zabalený do lajntuchu si něco mumlá. Náš lázeňský host má orosené čelo a do vody se mu vůbec nechce, koupe se totiž už šestý týden v řadě. Každý den osm, anebo taky dvanáct hodin.

Podle středověké medicíny za neduhy stojí nerovnováha čtyř základních tělních tekutin – „humorů“ (hlenu, krve, černé a žluté žluče). Do rovnováhy je nejúčinněji dostane pouštění žilou, proto se lidé koupali tak dlouho, dokud jim zkrabacenou, rozmočenou kůží neprosákla krev.

 

Číst dál...

Šťastný to národ

Šťastný to národ

TEXT: LENKA KATILA

Dokud jsem žila v Čechách, měla jsem o Skandinávii poměrně zkreslené představy. Je tam tma, lidé jsou zdrženliví a plni depresí, což z nich spolu s ponurým počasím dělá notorické alkoholiky. Jak hluboce jsem se ale mýlila! Při hlubším zkoumání jsem poznala, že Švédsko je země nádherné přírody a šťastných lidí. Ostatně to dokládají i oficiální statistiky, které kladou Švédsko a ostatní skandinávské země na první příčky v pořadí „šťastných národů”. V čem ale vidí své štěstí a spokojenost sami Švédové?

Číst dál...

Pekelník Trenck

Pekelník Trenck

TEXT A FOTO: TOMÁŠ HÁJEK

Byl hrdinou stejně jako psancem své doby. Jako by se sám stal ztělesněním baroka, plného válek, násilí, vášně, přepjatosti, ale také zbožnosti. František, baron Trenck.

Brněnské ulice středu města kypí každodenním životem. Sestupujeme po točitém schodišti do hrobky, kde leží mnoho mrtvých těl. Mému průvodci, řeholníku řádu kapucínů Pavlu Uhříkovi, na ramena splývá hnědá kápě. Od kláštera je hrobka oddělena jen malou mříží. A hned v první místnosti leží ten, kterého jsem hledal. Vím, že moje otázky ale nejsou nijak originální. Stále stejně se na legendárního vůdce pandurů Trencka ptají tisíce návštěvníků místa jeho posledního odpočinku. Ale ani odborníci jim nedokážou ještě dát všechny odpovědi.

Číst dál...

Mácha superstar

Mácha superstar

TEXT: JIŘÍ ŠKODA

Obléká se výstředně, píše nikým nechápané texty, provokuje svým chováním a je trnem v oku ostatním umělcům. Ptáte se, o kom je řeč? Nějaká současná celebrita? Kdepak. Takový byl Karel Hynek Mácha.

Přiznejme si to. I nás Mácha celý letošní rok trápil. „Má výročí, musíme něco napsat,“ znělo na všech poradách redakce. Prohledali jsme archivy, snažili se vypátrat dosud nevypátrané detaily z jeho života, ale bohužel, skoro nic nového už se zřejmě nepodaří objevit. Za ten rok nás ale napadla jiná věc. Není tak náhodou divné, že zrovna Mácha v nás vzbuzuje takové emoce a nutkání o něm psát? Co ho činí tak neodolatelným?

Číst dál...

Křižáci na tripu

Křižáci  na tripu

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Zná to asi každý houbař. Kráčíte po lese, okem loupete po skrytých hříbcích a najednou tváří vplujete přímo do středu nezvykle pevné, odporně lepkavé a vůbec dokonalé pavučiny. Zatímco z čela odlepujete jednotlivá vlákna a z vlasů vytřepáváte jejich stvořitele, říkáte si, jak by bylo v lese bez pavučin krásně! Věřte ale, že nebylo. Pavučiny jsou umělecká díla, každá je jiná, každá je podpisem jednotlivého pavouka. Jde o složité sítě z velmi pevných, ale zároveň elastických vláken (jejich hlavní složkou je bílkovina fibroin), která lze roztáhnout na dvojnásobek délky, aniž by se přetrhla. Svazek pavoučích vláken o síle tužky by prý dokázal zastavit dopravní letadlo v letu. Umělé vlákno, které by mělo tyto schopnosti, se podařilo vyrobit mnichovským chemikům teprve před dvěma lety. Jeho výroba je však náročná a velmi nákladná.

Číst dál...

Všichni za jednoho

Všichni za jednoho

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Bílý rovnoramenný kříž na červeném pozadí vyvolává řadu asociací, všechny jsou však pozitivní. Copak by vlajka s tímto křížem mohla zavlát nad jinou, než sterilně čistou švýcarskou krajinou? A copak by mohl být symbol švýcarského kříže vyražen na nějakém levném šuntu, který vyrábějí děti v čínských fabrikách? Těžko! Švýcarský znak je pro svět známkou čistoty, kvality, preciznosti a tradice. Pro samotné Švýcary je ale hlavně symbolem sjednocení.

Dnešní podoba švýcarské vlajky pochází z roku 1889, ačkoliv bílý kříž provázel tuto zemi v průběhu celé její historie, plné pokusů o sjednocení střídaných válkami mezi jednotlivými stavy (kantony). První tři země pod Švýcarskými Alpami, takzvané Tři lesní kantony Uri, Schwyz a Unterwalden, se spojily ve Švýcarské spříseženstvo už roku 1291, jejich rytíři se však do bitev vrhali stále pod prapory svých kantonů. Bílý kříž užíval pouze kanton Schwyz, který se už dříve postavil po bok císaře Rudolfa I. Habsburského v boji proti Burgundskému vévodství. Císař sám měl coby ochránce křesťanství na svých praporcích kříž, jejich rudé pole pak symbolizovalo císařovu moc nad životem a smrtí. Kanton Schwyz nakonec za svou pomoc získal právo kříž používat v pravém horním poli svých šarlatových praporců. Nejprve jej schwyzští malovali na pergamen, který přišívali k praporům, později už měl kříž na jejich standartách své stálé místo.

Číst dál...

Pod arktickým sluncem

Pod arktickým sluncem

TEXT A FOTO: PETR SLAVÍK

„Tady se někde narodilo ticho!“ napadá mě, když stojím na přední palubě lodi Plancius a očima se snažím proniknout hustou mlhou. Jsou tři hodiny ráno a slunce vypadá jak rozmazané světýlko uprostřed velkého šedého NIC. Ledová kra se otře o bok lodi a vítr náhle odhrne záclonu mlhy. Nízko nad hladinou moře proletí buřňák. Arktický den právě končí. Nebo začíná?

Zvyknout si říkat „dobrou noc“, když máte půlnoční slunce nad hlavou, je zvláštní pocit. Už jen výraz „půlnoční slunce“ zní v našich zeměpisných šířkách jako science fiction. „Člověk si zvykne i na šibenici,“ říkává s úsměvem a nadsázkou můj táta. Tak si v rámci tohoto mírně děsivého přísloví zvykám na houpavý pohyb lodi i zvláštní rytmus života polárního dne. Když jsem v ospalém hornickém městečku Longyearbyen (dodnes si na tom názvu lámu jazyk) nastupoval na loď, abych absolvoval plavbu kolem souostroví Špicberky, nečekal jsem nic z toho, co mě během následujících dní potkalo. Ledovce, pustá arktická tundra, šedé hory a krajina téměř bez života. Arktida se ale mým představám vysmála. Ukázala se mi nádherně barevná a plná tvorů, kteří se naučili přežít v jejím drsném náručí.

Číst dál...

Koljova babička

Koljova babička

PTAL SE: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MAREK WÁGNER, MARTIN DLOUHÝ

Chtěl jsem se s Lilian Malkinou, bravurní filmovou a divadelní herečkou, kterou většina Čechů zná z filmu Kolja, sejít už z kraje léta. Jenže odjela do Estonska, do své rodné země. Až po jejím vyprávění jsem pochopil, jak moc je s tímto kusem země spjatá. Čekal jsem na ni v literární kavárně a jako malý kluk jsem se těšil, až uvidím ten její odzbrojující úsměv s pověstnou mezerou mezi zuby. Nezklamala mě.

 

Číst dál...

Na jantarové stezce

Na jantarové stezce

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Tři hvězdy září na severovýchodě Evropy. Cestovatelé jejich potenciál dodnes nedocenili a často je opomíjejí. Právě v Pobaltí se ale mísí historie a tradice severu, východu i západu. Tady se utvářely dějiny obchodu, tady se bojovalo za svobodu…

Estonsko, Lotyšsko a Litvu kdysi spojoval baltský jantar (dodnes velmi ceněný) a také stezka sloužící k jeho distribuci po Evropě. Slavná stezka procházela i dnešními třemi metropolemi těchto republik. Projet jimi během tří dnů by se dalo nazvat barbarstvím, nicméně i takováto krátká a rychlá cesta v člověku zanechá hluboké stopy a kouzlo Pobaltí v návštěvníkovi zůstává i dlouho po návratu.

Krásný a hrdý Vilnius, někdejší centrum litevského velkovévodství, je dnes druhým největším městem Pobaltí a opravdovou perlou na soutoku řek Vilija a Neris. Pyšní se také krásnou legendou o svém založení, která vypráví o věšteckém snu vládnoucího velkovévody Gediminase. Velkovévoda ve snu spatřil stát na hradním vrchu železného vlka. Poselství snu bylo podle věštců jasné – vystavět na onom kopci hrad i s velkým městem. Tak se i stalo. Podle věrohodnějších pramenů bylo město založeno roku 1323 a jeho historii ovlivňovalo Rusko, Polsko a Německo. V 16. století se pak stalo významným kulturním a obchodním centrem.

Číst dál...

V baště hlupáků

V baště hlupáků

TEXT: JIŘÍ ŠKODA

Žijete v Čechách? Na Moravě? Ve Slezsku či na Slovensku? Nebo snad v Kocourkově? Těžko říct. Pravdou je, že my jsme se ten pravý Kocourkov vydali hledat.

Skoro to vypadá, že neuplyne týden, abychom se nedočetli o nějakém dalším Kocourkově. Tu se jedná o zmatený obecní úřad, tu o pro někoho už moc komplikovanou situaci na české politické scéně. Pravdou je, že Kocourkov tady s námi je a bude. Ale kde se vzal?

Přirovnává-li se něco ke Kocourkovu, znamená to, že v dotyčném místě panují zmatečné a nesmyslné poměry a lidé tam jednají hloupě a nepochopitelně. Vše vychází z oblíbených příběhů o smyšleném městečku Kocourkova, kde lidé jsou tak hloupí jako nikde, dělají věci, které by nikoho jiného nenapadly, a když už dělají něco obvyklého, pak způsobem zcela neobvyklým a naprosto nesmyslným. A co víc, celému okolnímu světu jsou jenom pro smích.

Číst dál...

Brněnský lamželezo

Brněnský lamželezo

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Jen málokdy se poštěstí, aby někdo dostal do vínku nadlidskou sílu a zároveň silnou lidskost. Obojím hýřil v míře větší než velké František Kocourek, brněnský mistr šprýmu, notorický recesista a silák, jakému nebylo rovno. Letos uplynulo pětatřicet let od jeho nejslavnějšího kousku, kterým málem způsobil celorepublikový skandál. Kocourek se narodil do poválečného Brna-Řečkovic, tedy v době, kdy v Brně pomalu dohasínaly nádherné prvorepublikové figury, jako třeba Ervín Petrolín nebo Čurina. Každý kluk, který měl tenkrát oči na správné straně hlavy, je musel vnímat (a často z nich mít jundu). Možná i oni ovlivnili kroky Franty Kocourka, sám se totiž později o osudy podobných lidí zajímal a často jim pomáhal. A nutno říct, že i on se brzy stal nepřehlédnutelnou postavou brněnských ulic.

Číst dál...

Struny & adrenalin

Struny & adrenalin

PTAL SE: ROSTISLAV SARVAŠ, FOTO: ARCHIV L. BRABCE

Sešli jsme se v legendární kavárně Slavii v jedenáct dopoledne, takže jsem čekal, že kytarový mistr Lubomír Brabec bude pít nějaký bylinkový čaj, ale kouřil fajfku a popíjel kokakolu. Během rozhovoru se stále usmíval, i rozhovor končil slovy „život je krásný“. Člověku nezbývá, než mu závidět. Pokud možno krásně...

 

Číst dál...

Žraloci z Čech

Žraloci z Čech

TEXT: ROSTISLAV J. PECH

Češi a ponorky? Jde to vůbec k sobě? Naše země nemá břehy omývané slanou vodou a potěšení z pěnícího příboje je nám dopřáno jen mimo naši vlast. Jenže před rokem 1918 excelovalo mnoho Čechů v rakousko-uherském námořnictvu. Byli tak dobří, že by bylo možné přepsat známé rčení na co Čech, to mořský vlk.

Armáda, a námořnictvo zvlášť, vyžadovala muže nejen tělesně zdatné, ale také vzdělané. České země byly v rámci mocnářství jako průmyslová základna nadprůměrně vyspělé a proto se vojáci z Čech a Moravy v armádě uplatňovali i jako námořníci. Není bez zajímavosti, že jako nefalšovaní suchozemci tvořili u námořnictva okolo deseti procent mužstva. U ponorek to byla dokonce třetina. Přestože první ponorku U4 zařadilo Rakousko-Uhersko do služby již v roce 1909, tak světový konflikt zahajovalo roku 1914 pouze se čtyřmi bojeschopnými. Ovšem k dovybavení ponorkového loďstva se velmi kuriózně hned v počátku zapojily „zlaté české ručičky“.

Číst dál...

Ovčí ostrovy

Ovčí ostrovy

TEXT A FOTO: BŘETISLAV MALÁSEK

Patří k nejkrásnějším ostrovům světa, ale jakoby to stále bylo tajemstvím. Turistů sem jezdí tak akorát, aby si toto místo zachovalo svůj svébytný kolorit, k němuž patří i řada pro nás překvapivých tradic.

Vyrazili jsme z dánského přístavu Hanstholm, náš cíl byl jasný. Poznat Faerské ostrovy a lidi, kteří zde žijí. Cestou míjíme Shetlandy a nedaleko našeho trajektu pozorujeme velrybu chrlící vodotrysk nad hladinu. Po dvoudenní plavbě jsme zakotvili v Tórshavnu na Faerských ostrovech. Vítá nás drsná, ale půvabná krajina, domky s typickými travnatými střechami, a na okraji stáda ovcí. Posouváme si čas o hodinu zpět. Místní si nás prohlížejí, trajekt, který přiveze přes tisíc lidí, tady nemají každý den.

Číst dál...

Válka přijde v listopadu

Válka přijde v listopadu

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Kdy přijde konec světa? Bude další světová válka? Co bude s naší civilizací? Odpovědi znala baba Vanga. Její schopnosti byly natolik výjimečné, že se o ni zajímala tajná policie a pro radu k ní chodili i komunističtí kádři. Její věštby totiž vycházely.

Noční vlak, uhánějící do stanice General Todorov, ležící jen co by kamenem dohodil od bulharsko-řecké hranice, je obvykle prázdný. Jen v některé dny putují po kolejích davy lidí, kteří zde přestupují na spoj do malé staničky Rupite, zastávky bez označení, s obyčejným kusem vylitého betonu u kolejí. Tady ale většina pasažérů vystupuje, odtud pak za ranního rozbřesku vyrážejí k vesničce ukryté pod horou Kožuch, která jako věčný strážce bdí nad tajemným místem na samém jihozápadě Bulharska.

Číst dál...

Meka hvězdářů

Meka hvězdářů

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Kanárské ostrovy znáte z lákavých katalogů cestovních kanceláří. Palmy, moře, písek. Dobrodružství byste tady asi nehledali. Překvapíme vás. Druhá, téměř neznámá tvář ostrova je jako stvořená pro batůžkáře a milovníky treků.

Celý let z Prahy jsem přemýšlel o tomto osmdesát kilometrů od Tenerife vzdáleném ostrově La Palma, nejzelenějším ze všech Kanárských ostrovů. O místo, kde jasné noci umožňují sledovat noční nebe jako nikde jinde na Zemi a pouhým okem je možné objevit i ta nejmenší viditelná souhvězdí. Přes den zde můžete sledovat drsnou přírodu a v noci se zasněně kochat nočním klidem, který přináší.

Číst dál...

Bakterie nad námi vítězí

Bakterie   nad námi   vítězí

PTAL SE: ROSTISLAV SARVAŠ, FOTO: MICHAEL FOKT

Každý by se chtěl dozvědět, zda je tu kromě nás nějaká mimozemská civilizace, ne každý se smíří s tím, že se to nikdy nedozví a stále upírá svůj zrak ke hvězdám. Tak to činí náš astrofyzik s duší křesťana, Jiří Grygar. Málokdy člověk potká tak sympatického člověka a málokdo má tolik nepřátel jako on. Grygar patří k našim největším popularizátorům vesmíru a světe i hvězdy divte se, tento člověk má dnes (nikdo neví proč) zákaz vstupu do Planetária Praha. Vedení této instituce má zřejmě závažné pokyny z vesmíru. Možná ufoni…

Číst dál...

Není lajka jako LДJКΑ

Není lajka jako LДJКΑ

TEXT: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MAREK WÁGNER

Když se řekne Lajka, tak si každý vzpomene na fenku, která odstartovala 3. listopadu 1957 jako první živý tvor do vesmíru na palubě sovětské rakety Sputnik 2. Kosmonautka Lajka však nebyla čistokrevná, ale moskevský voříšek. Že však nesla pojmenování úžasného plemena psa, jsme se přesvědčili v Olomouci. Zde jsme se setkali s Miladou Dostálovou, která patří k malé skupince chovatelů lajky západosibiřské u nás. A to již přes deset let. Počet chovných stanic těchto psů v Česku je kolem deseti, přičemž pár lidí se věnuje chovu lajek jako společenských psů. Lajky totiž většinou chovají myslivci, protože jde o výborné lovecké psy.

Lajka západosibiřská patří mezi vůbec nejstarší plemena, její historii můžeme sledovat několik století nazpět. Plemeno vzniklo křížením vlků a pravděpodobně malamutů, protože Rusové chtěli dosáhnout plemene, které bude na jednu stranu vyrovnané a mírné, ale zároveň si zachová lovecké pudy divoké šelmy. Odstraňování nevhodných jedinců bývalo nekompromisní – pokud převládly rysy dominance a agresivity v povaze nad mírností a pes napadl člověka, byl nemilosrdně utracen.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group