ikoktejl

Evropa
Tag: Evropa Nalezeno 57 výsledků.
Tag: Evropa Řazení

Nejisté stezky

TEXT A FOTO: ONDŘEJ JAROŠ

Rozložil jsem mapu a svět včetně knihkupectví pro mne přestal existovat. Jako kouzlem přede mnou vyvstala krajina jihovýchodu karpatského oblouku. Při plánování trasy jsem zahlédl nezvyklou značku znamenající „Průběh a stav značení nejistý“. Pak jsem mapu koupil.

Rozkošnicky se rozvalujeme na hřebeni a vychutnáváme si obrovské přírodní divadlo, které rozehrávají nízké mraky, mlha v údolí a slunce skloněné k západu. Mlžné moře se vzdouvá a klesá, silný severní vítr občas odtrhne cár a vrhne ho do mezery mezi horami a nízkými mraky, kde se zlatě rozzáří. Stoupající a klesající nízká oblačnost střídavě odhaluje a zase skrývá hřebeny pohoří Bucegi. Máme za sebou náročný výstup na hlavní hřeben pohoří Baiu, což při karpatských putováních vždycky obnáší těžké batohy a rozbušené srdce. Kdo jezdí do hor, to zná, veškeré vybavení na několik dní si musíte nést na zádech sami. Sice občas narazíte na obydlenou salaš, ale těch v poslední době ubývá.

Číst dál...

Český eden

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Když je člověk dítětem, zafixuje si některé informace, které později bere jako samozřejmost, a až časem zjistí, kde je pravda. Takže dárky na Vánoce nenosí Ježíšek, pes, který štěká, nemusí nekousat a krajem nejčistších rybníků nemusí být nutně jižní Čechy.

Jako vždy tomu chtěla náhoda, respektive náhodně objevená zpráva o soutěži EDEN, která každoročně vybírá nejkrásnější lokalitu republiky a napomáhá rozvoji cestovního ruchu. Pro rok 2010 padla volba na Bystřicko, mikroregion, jenž mi byl do té doby utajen, a já si řekl, kolik nádherných zákoutí musí naše země ještě ukrývat. Lidé jezdí poznávat cizí státy a přitom pořádně neznají ani svoji vlast. Na každý pád jsem se rozhodl Bystřicko navštívit. Jak jsem nakonec zjistil, byl to dobrý nápad.

Číst dál...

Maurský sen

TEXT A FOTO: BARBORA LITEROVÁ

„Dej almužnu, ženo, chudákovi. Vždyť není na světě nic horšího, než být slepým v Granadě.“ Tento verš napsal mexický básník Francisco A. de Icaza v zahradách Alhambry. A jen ten, kdo srdce Andalusie už objevil, pochopí pravdu jeho slov.

Největší autonomní oblast Španělska je pastvou pro oko, ale ani duši strádat nenechá. Stejně jako tanečnice flamenca má mnoho tváří. Nepřehlédnete ji. Jak byste si taky mohli nevšimnout území velkého přibližně jako celé Portugalsko? Překypuje životem. Pro více než osm milionů obyvatel je jižní cíp země mi casa – domovem. Ten protínají horské štíty, zúrodňují řeky, lemuje mořské pobřeží… Města jako Granada, Sevilla, Córdoba, Cádiz patřila v době maurské nadvlády k tomu nejlepšímu, co mohla středověká Evropa nabídnout. Města, o nichž byste si mohli číst v pohádkách tisíce a jedné noci a přesto jsou tady v Evropě, i když tak blízko Africe. Stačí zavřít oči a není těžké představit si, jakou tíhu muselo mít srdce Nasrovců, když odevzdávali „svou“ Granadu zpět do rukou katolických králů.

Číst dál...

Čistý štít

TEXT: ROSTISLAV J. PECH, FOTO: MAREK WÁGNER a archiv JIŘÍHO LOUDY

Budeme vás čekat ve tři odpoledne,“ zněl vzkaz od plukovníka Jiřího Loudy, našeho předního heraldika a hlavně úžasného člověka. Pro mě je žijící legendou, ke které cítím ohromný respekt. Zvoníme na minutu přesně. Otevírá nám šaramantní dáma, jeho manželka. „Jiří tu bude hned, šel ještě nakoupit.“ Během chvilky opravdu přichází. „Ono je takový bláznivý počasí, říkám si, to stihnu a vidíte… nestihl. Jedete ještě dnes do Prahy?“My jedeme až do Ústí nad Labem. Z Prahy už je to kousek, jak říkám, Praha je předměstí Ústí. A Ústí je předměstí Berlína.

Ale začněme v Kutné Hoře.

Já jsem se tam narodil a na Moravu přišel později jako voják.

Dětství jste prý strávil s knížkou.

Četl jsem skoro pořád, hlavně Jiráska.

Tak už chápu, proč jste se cítil vždy husitou.

Rodiče mi to dali do vínku už tím, že nejsem křtěný. My jsme byli rodina, kdy rodiče po skončení první světové války vystoupili z církve. Otec, když se vrátil po všech těch útrapách, přišel do kostela, kde stál takový vypasený kněz, který pravil: „Jsme jako v ráááji, jsme jako v nebi.“ Načež se otec okamžitě sebral a šel rovnou na úřad, kde se odhlásil z církve.

Číst dál...

Pražský drak

TEXT A FOTO: MICHAEL FOKT

Je největším ze všech ještěrů, přesto ho věda zná sotva sto let. Během jediného století po svém objevu se však octl na seznamu ohrožených druhů živočichů. Varan komodský. Jeho mohutnost a bezmála půlmetrový jazyk šlehající z tlamy mu vynesly přiléhavou přezdívku „komodský drak“. Rozmnožit takovou chovatelskou raritu je obrovský úspěch a ochranářská nutnost. Odborníci z pražské zoo se na oslavu varaního zrození chystají už popáté. Dostali se tak na absolutní světovou špičku v chovu třímetrových draků.

„Naše samice Aranka je skutečně zasloužilou matkou,“ potvrzuje chovatel Petr Velenský. „Dala nám dohromady přes třicet mláďat a další snůška se vyvíjí v inkubátoru.“ Najít a umístit do bezpečí umělé líhně drahocenná dračí vajíčka, z nichž každé váží téměř tolik jako deset slepičích, je pro chovatele stejně náročné jako pro samici jejich nakladení. „Pokaždé, když Aranka hloubila hnízdní noru, tak se prohrabala třícentimetrovou vrstvou betonu až do podloží celého pavilonu – a to byly jejím jediným nástrojem masivní drápy,“ líčí chovatel. „Ve své expozici má samozřejmě k dispozici písčité kladiště a když si na sbíječku zahrála poprvé, vybudovali jsme druhé přesně v místě otvoru v podlaze. Navzdory veškerému komfortu však při každé další snůšce dno ubikace probourala znovu.“

Číst dál...

Moravský excalibur

TEXT: MICHAL DVOŘÁK, FOTO: MAREK WÁGNER

Je nečekaně pružný, překvapivě ostrý a v lesku jeho čepele i jílce je něco, před čím člověk podvědomě klopí zrak. Je prostě nádherný. Před třemi sty lety před krásou bohatě zdobeného meče žasli i moravští páni na zemském sněmu, kam byl slavnostně přinášen na podušce coby odznak moci moravského zemského hejtmana.

Jeden z nejkrásnějších mečů na našem území je dnes součástí sbírek zámku v Rychnově nad Kněžnou. Proč je však jeden z nejcennějších symbolů Moravy na zámku v severovýchodních Čechách? Pro vysvětlení musíme až do druhé půle 17. století. Tehdy, v roce 1667, se úřadu moravského hejtmana ujal český hrabě František Karel Libštejnský z Kolowrat. A s ním je také onen vzácný ceremoniální meč spojený. „Meč nejspíše nechal pro hraběte vyhotovit sám císař Leopold I. jako vděk za jeho cenné služby v diplomacii,“ říká kastelánka rychnovského zámku Zdeňka Dokoupilová, „František Karel se totiž v roce 1657 velmi aktivně zapojil do jednání o volbě nového císaře, která probíhala ve Frankfurtu nad Mohanem téměř rok. Císařem byl nakonec zvolen právě Leopold.“ Odměnou schopnému hraběti za diplomatické služby, které císaři poskytoval i v následujících letech, mohl být nejen úřad moravského zemského hejtmana, ale i zdobený zlacený meč z oceli a stříbra s postříbřenou pochvou. O tom, že byl meč spjat s hejtmanským úřadem, svědčí vyobrazení moravské orlice na hrušce meče (vrcholové části jílce). Nechybí zde ale ani orlice císařská a tvůrce meče na svém díle několikrát zmínil i samotného hraběte Libštejnského z Kolowrat.

Číst dál...

Neposedné muzeum

Neposedné muzeum

TEXT: STANISLAVA JAROLÍMKOVÁ

Čtvrtek 7. 7. 2011 bude pro Národní muzeum nejvýznamnějším dnem za poslední desítky let. Jeho obrovské vstupní dveře se návštěvníkům na celých pět let uzavřou a muzeum projde kompletní rekonstrukcí. Bylo na čase…

Doufám, že dámy, které se 1. května roku 1824 účastnily ve Šternberském paláci nedaleko Pražského hradu oficiálního otevření muzea, jemuž dnes říkáme Národní, měly na sobě šaty lemované módní kožešinkou a přes ně přehozenou pelerínku. V tamních pronajatých místnostech bylo totiž nejen šero, ale i vlhko a chladno, což platilo zejména o přízemní bývalé konírně s okny obrácenými na sever k Jelenímu příkopu.

Číst dál...

Nezbytná maličkost

Nezbytná maličkost

TEXT: LENKA STRÁNSKÁ

Kousek dřívka, a jak je potřebné. Mezi zuby se vám dostane zbytek jídla a vy ho ne a ne vydolovat jazykem. Sháníte tedy párátko. Pokud nějaké neobjevíte na stole hostitele či ho nemáte čirou náhodou u sebe, nezbývá nic jiného než trpět. Historka, jak si postižený snažil pomoci vlastní vizitkou nepatří do kategorie vymyšlených.

Jak se párátka vyrábějí? Starý vtip hovoří o tom, že se porazí strom a tak dlouho se ořezává, až vznikne párátko. Pointa spočívá v dotazu, zda se opravdu z jednoho stromu vyrobí jen jedno párátko – a odpovězeno je, že nikoliv. Často se prý párátko nakonec zlomí...

„Odpad u plochých párátek je 80 % a u kulatých 75 %, informuje nás Petr Rych, vedoucí technického úseku výrobního družstva invalidů Dipro. Je mi to trochu divné, uvažuji, zda jsem se nepřeslechla. Nikoliv. Čím je prý výrobek menší, tím je výtěžnost nižší. Opracováním, tedy řezáním a hoblováním se mnoho materiálu proměňuje v piliny a hobliny, které ovšem nazmar nepřijdou a slouží jako otop pro provozy a sušárny.

Číst dál...

Odepsaný Most

Odepsaný Most

TEXT: MARTIN KRSEK

Město Most usiluje o zápis do seznamu památek UNESCO a není bez šance. V jeho citlivě zrenovovaném historickém jádru stojí středověké domy, jejichž počtu může u nás konkurovat jedině Praha. Městské památkové zóně dominuje pozdně gotický kostel, vypínající se naproti baroknímu klášteru minoritů. Tak bychom dnes mohli popisovat severočeskou hornickou metropoli, kdyby se před padesáti lety nestala obětí těžby uhlí.

V rámci naší republiky je zde téměř nejvyšší míra kriminality, nezaměstnanosti i fluktuace obyvatel, taková je realita nového Mostu, města vystavěného během dvaceti let hlavně z panelových domů. To, že bourat staré město a nahradit ho zcela novým, byť moderním s veškerým komfortem, byla fatální chyba, dochází čím dál více lidem. Kdyby se dnes rozhodovalo o stejném návrhu, asi by to dopadlo jinak. Ale staré město je nenávratně pryč. „Je více než sporné, zda bylo správné zlikvidovat kdysi bohaté královské město s více než 650letou historií, s unikátním urbanistickým uspořádáním památkově hodnotného historického jádra se třemi náměstími pro cirka třicet let těžby uhlí, které už je dávno prohnané komíny,“ zhodnotil výsledek architekt Martin Říha, který se problematice Severočeské uhelné pánve věnuje řadu let.

Číst dál...

Stojíme na prahu změn

Stojíme na prahu změn

PTAL SE: JIŘÍ ŠKODA, FOTO: MARTIN DLOUHÝ

S Václavem Cílkem jsme se potkali v netradiční dobu na rozhovor. Krátce po šesté hodině ranní jsme s ním absolvovali cestu vlakem z pražských Holešovic do Sedlce a pak pěší výstup do jeho pracoviště v Geologickém ústavu AV ČR v Suchdole. Rozhovor jsme vedli v den, kdy byly stránky novin plné zpráv o měnícím se uspořádání našeho světa. V klidné ranní krajině jsme se proto zamysleli i nad tím, kdy podobné změny zasáhnou nás. Napětí ve společnosti je totiž podle pana Cílka hmatatelné.

Světem hýbou revoluce. Člověk má pocit, že se realizují scénáře, které jste předpověděl.

No pravděpodobně je to teprve začátek proměny, která naši civilizaci čeká.

Kvůli ropnému zlomu, o kterém často mluvíte?

Mimo jiné. Zdá se, že během dvou až tří let se rozejde nabídka a poptávka ropy asi o 2 %. Což sice není na první pohled moc, ale pravděpodobně na to trh zareaguje poměrně razantně, především zdražováním. A vzhledem k tomu, že na spotřebě ropy je závislá celá naše ekonomika, musí to mít velké dopady.

Číst dál...

Svůdnosti Montenegra

Svůdnosti Montenegra

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Perla Balkánu, tak bych nazval tuto zemi. Díky západnímu vlivu se zde sofistikovanost a moderní doba nenásilně snoubí s historií. Avšak zažijete tu i adrenalin. Horské štíty svádí horolezce, dravé řeky raftaře a azurové vlny Jadranu potápěče.

Cesta přes hranice mimo schengenský prostor je vždy lehce sentimentální připomínkou minulých časů, kdy celníci kontrolovali každého, kdo přecházel přes čáru. Osobně se bavím při předávání malých úplatků, nazývaných srbskými celníky dárky či prezenty, které se tady staly tradicí. Na rozdíl od ukrajinských hranic, kde se dnes striktně a neoficiálně vybírá pět až deset eur za průjezd, se na Balkáně obvykle přechází za malý karton českého piva. Tedy alespoň auta s českou státní poznávací značkou to tak mají. Ale tentokrát mě celník překvapil. Při nenápadném podšupování kartonku mě zarazil se slovy, že má hroznou žízeň a pivo si ve službě nemůže dát, jestli bych mu místo toho nemohl věnovat dvě naše sodovky, které zahlédl v autě. Petky změnily majitele a brány Černé Hory (Montenegro) se otevřely.

Číst dál...

Ve stínu hor

TEXT A FOTO: DANIEL PEČEŇA

Podstatná část severního Walesu leží v Národním parku Snowdonia. Neznamená to však, že zdejší malebná oblast je lidskou rukou zcela netknutá. Právě naopak. Lidé tady po staletí těžili břidlici. S úpadkem břidlicového průmyslu v místních horách však přichází průmysl turistický.

Stojím na jednom ze tří mostů přes ústí přílivové řeky Conwy. V zorném poli se na hladině kolébají jachty na cestě do Irského moře. Dokonce až sem zabíhá nejsevernější výběžek hranice Národního parku Snowdonia. Park, založený v roce 1951 britskou vládou, se rozkládá na území 823 čtverečních mil a jeho různorodost je definována písečnými plážemi na jedné straně a pustými horami s ledovcovými jezery na straně druhé. Dominantou městečka Conwy je stejnojmenný hrad, založený anglickým králem Eduardem I. na konci 13. století. Tato poměrně zachovalá ukázka středověké vojenské architektury je jednou ze staveb tzv. „železného kruhu“ (soustava hradů), který pomohl anglickému králi k ovládnutí Walesu. Kameny na jeho stavbu pocházejí z lomů Snowdonie. Dnes je hrad zapsán v seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Právě pro jeho estetickou hodnotu zde byla vyloučena stavba dalšího mostu, jenž by mohl narušovat výhled. V písečném dnu pode mnou proto musel být vybudován více než kilometr dlouhý silniční tunel spojující oba břehy.

Číst dál...

Zlaté časy

TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: MAREK WÁGNER

Obyčejná registrační pokladna. Co to může být za krásu, říkáte si možná. Ale máte-li možnost prohlédnout si muzeální kousky, které kdysi bývaly i takovým malým trezorem, uznáte, že naši předkové si na jejich vzhledu dávali velice záležet. Bývaly doby, kdy si každý hokynář zakládal na své poctivosti. Často však placení předcházelo smlouvání a tento zvyk se uplatňoval i ve větších obchodech. Lze si představit ten chaos – zákazníci, mezi nimi se proplétají prodavači ve snaze každému vyhovět. Prodávající odolávají náporu zákazníků nespokojených s cenami a ti méně poctiví si občas strčí nějaké ty drobné do kapsy na přilepšenou. Majitelé obchodů proto uvítali registrační pokladny a zákazníci si začali zvykat na charakteristické „cink“, oznamující, že pan šéf je zase o něco bohatší.

Číst dál...

Na den zlatokopem

TEXT: JIŘÍ ŠKODA, FOTO: MAREK WÁGNER

Zlato. Symbol bohatství a prestiže, síly a štěstí, i náboženský. Ale také ekonomická jistota, ke které se upínají zraky lidí v dobách nestability. Zlata není na světě moc. Ostatně i to je důvod, proč je tak vysoce ceněné. Odhaduje se, že dosud bylo na celém světě vytěženo zhruba 166 tisíc tun tohoto unikátního kovu. Naprostá většina pak v posledních desetiletích. Zní to jako obrovské množství, ale kdybyste z něj vytvořili jednu velkou krychli, bude mít hranu o délce pouhých přibližně 35 metrů. Zlato je ceněno nejen pro svoji krásu, ale také kvůli výborným vlastnostem, které z něj dělají takřka univerzální materiál. Je výborně vodivé a odolné proti korozi. A také kujné. Jeden gram zlata lze rozklepat do fólie o velikosti jeden metr čtvereční. Není divu, že si ho vážily všechny velké civilizace, které kdy obývaly Zemi. Důkazem jsou pohřební maska Tutanchamona, poklady Inků, české Národní divadlo... Příkladů bychom mohli vypsat desítky.

Číst dál...

Nebýt krysa

TEXT: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MAREK WÁGNER, JAN SAUDEK

Jan Saudek, fotograf český, je patrně naším největším žijícím umělcem. Jeho dílo, mapující obrazem nejen přirozenou krásu nahých žen, ale též jeho vlastní život, je známé po celém světě. Je obdivován i zatracován pro svou tvorbu a nespoutaný život, jeho duše je však ryzí. Nic nenalhává, na nic si nehraje a jeho bezprostřednost a upřímnost člověka uchvátí.

Na čem v současné době pracujete? Máte i jiné aktivity než focení a malování?

Píšu, v současnosti se snažím napsat knihu, ale stále na to mám dost času. Mělo by to být zaznamenání vlastních zkušeností. Takové zkušenosti autora skryté za hlavním hrdinou.

Co vás přivedlo k fotografii? Kdy vám fotografie učarovala?

Já jsem vyučený fotograf.

Samozřejmě, to vím, spíš jsem myslel, proč jste vůbec začal fotit?

Kdysi jsem viděl krásné obrázky v časopise Life a pošetile jsem chtěl dělat to samé. Nebyla v tom snaha se obohatit finančně, ale spíš se ukázat. V té době jsem také závodil a zkoušel psát, ale jak se nakonec ukázalo, jen ta fotografie mi trochu šla.

Číst dál...

Za černou branou

TEXT A FOTO: MICHAL DVOŘÁK

V době, kdy byl Berlín neprostupnou bažinou a v místě budoucího Mnichova si vlci značkovali své teritorium, žilo v Trevíru sto tisíc lidí. Bylo to největší město severně od Alp. Dnes už tento primát dávno neplatí, titul nejstaršího německého města však Trevíru už nikdo neodpáře.

Od 4. století, kdy se toto město těšilo největšímu rozkvětu, uplynulo skoro 1700 let. Počet jeho obyvatel je dnes ale opět na sto tisících, ač to tak nevypadá. Trevír se během staletí rozsypal po okolních kopcích, kde se tak dobře daří vínu, a obsadil oba břehy řeky Mosely, kam až oko dohlédne. Ovšem to nejzajímavější a nejcennější – tedy centrum města – projdete křížem krážem během jediného dne, aniž by vám hrozily puchýře.

Číst dál...

Jako vosy

TEXT: MICHAL DVOŘÁK, FOTO: SOLAR IMPULSE

Jeho dědeček August byl prvním člověkem, který vystoupal balonem až do stratosféry. Jeho otec Jacques byl prvním, kdo se ponořil na dno Mariánského příkopu. A Bertrand Piccard, hvězda letošního Tourfilmu? Objevitelskou krev v sobě nezapře. Jako první člověk obletěl svět balonem a nyní se chystá zdolat stejnou trasu letadlem na solární energii. „Otec i dědeček mě velmi ovlivnili. Ale ještě větší roli možná sehráli jejich přátelé potápěči, horolezci a objevitelé všeho druhu, kteří k nám chodili na večeři. Ti všichni mi ukázali, jak je život pestrý, když se ho rozhodnete prozkoumávat.“

Jak se zpětně díváte na to, co dokázali váš otec a dědeček?

Jsem plný obdivu. Každému z nich se podařilo změnit tehdejší pohled na svět. Dědeček dal nový směr aviatice, když se dostal v přetlakové komoře do stratosféry. Ukázalo se, že v takové výšce lze nejen být, ale že tam klesá i spotřeba paliva. Můj otec zase prokázal, že i na tom nejhlubším místě oceánů je život – na dně Mariánského příkopu viděl rybu a dvě krevety. Předtím se soudilo, že tam život není, a proto tam vlády „uklízely“ toxický odpad. Kde je ale život, tam je i kyslík a tedy i mořské proudy, které vedou od hladiny ke dnu a naopak. Vlády proto od této činnosti upustily, protože by se toxické látky mohly dostat zpátky ke hladině.

Číst dál...

Chyťte opici

TEXT: LENKA STRÁNSKÁ

V ponurých padesátých letech, kdy Sovětský svaz býval náš vzor, bylo kuriózní, že byl vzorem i v budování protialkoholních záchytných stanic. V carském Rusku vznikaly první útulky pro opilce již v roce 1902. Hrůznější podoby nabyly v roce 1940, v době kdy se žezla šéfa NKVD ujal Lavrentij Berija. Pobyt v nich měl podobu opravdového, i když krátkodobého vězení. Co se ale týče zřízení prvních protialkoholních záchytných stanic v podobě, jakou známe dnes, máme světové prvenství. Zasloužil se o to MUDr. Jaroslav Skála, známý bojovník proti alkoholismu, jak tuto skutečnost jásavě oznamoval dobový tisk.

Číst dál...

Hladina adrenalinu

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Původním záměrem byl pohodový výlet do Innsbrucku. Jen tak bloumat po ulicích, vychutnávat si alpské panorama, občas posedět v kavárně, zajít do muzea, případně večer ochutnat místní pivo. Ale jak už to tak bývá, všechno bylo jinak.

Innsbruck je úžasné město v podhůří mohutných alpských hřebenů. Historickou částí města se dá chodit hodiny a pokud se návštěvník cítí unaven, může se občerstvit v některé ze stovek malých hospůdek. Město není pouze mostem přes řeku Inn, jak napovídá jeho jméno, je i rakouským mostem mezi Německem a Itálií. Však zde také již ve 4. století po Kristu vedla obchodní stezka, spojující severoitalskou Veronu a německé Řezno. V dnešní době je vyhledávaným místem lyžařů i pěších turistů a cyklistů, například Innská cyklostezka protíná nejen Innsbruck, ale celé Tyrolsko. Nezanedbatelnou součástí naší návštěvy v Innsbrucku měl být i prvotřídní wellness, který zde nabízejí. Sám jsem se již viděl v nějaké sauně nebo vířivce. Prostě idylka.

Číst dál...

Severští obři

TEXT A FOTO: PETR KREJZL

Tak nic, zase ani ťuk, nikde ani noha. Další prázdné údolí, po pižmoních ani památka. Nezbývá, než opět hodit na záda těžký batoh plný fototechniky a sejít z kopce dolů jen proto, abychom mohli znovu vystoupat na protilehlý vrchol.

Terén v národním parku Dovrefjell, kde se snažíme najít tato majestátní zvířata, je kopcovitý, pokrytý lišejníky a kamením. Někde tady se potuluje až 200 kusů těchto zvířat, tak přece neodjedeme, aniž bychom je zahlédli.

Drobný deštík se pomalu mění v pořádný slejvák, natahujeme pláštěnky a pokračujeme ve výstupu. Tělesná námaha kombinovaná s relativně vysokou teplotou, a to všechno ukryté pod igelitovou pláštěnkou tvoří něco jako saunu a neskutečně se potíme. Obávám se, že bude stačit ještě několik hodin pochodu a pižmoni si nás najdou podle zápachu sami.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group