ikoktejl

Evropa
Tag: Evropa Nalezeno 22 výsledků.
Tag: Evropa Řazení

Brigitta Montanari

Nejvýznamnější potápěčská akce

minulého století na Jadranu:

Vyzvednutí ztroskotaného lpg tankeru

Brigitta Montanari

 

   Připravil Franjo Zeljak,    přeložila Dana Zeljaková

 Od této neblahé události uplynulo téměř čtvrt století. Ve večerních hodinách 16. listopadu 1984 nedaleko ostrůvku Mrtovnjak, na pozici 43°42'46,50"N a 15°33'57,31"E, ztroskotala italská loď Brigitta Montanari. Loď byla určena k přepravě zkapalněných plynů pod tlakem (LPG).

Plynový tanker s 1390 tunami zkapalněného plynu monomeru vinylchloridu (VCM) na palubě ukončil svou pouť v hloubce 82 metrů. Z dvanáctičlenné posádky bylo zachráněno devět námořníků. Těla dalších dvou byla nalezena až po několika dnech, jeden člen posádky zmizel navždy v mořských hlubinách.

 

   Modrá stužka

Štěstím v neštěstí bylo, že se krátce po potopení tankeru právě tudy vracel z rybolovu zkušený námořník Grgo Carev, tehdy již penzionovaný kapitán plovoucího jeřábu Veli Jože firmy Brodospas. S manželkou Šinkou právě pluli z kornatského souostroví do rodných Jezer na ostrově Murteru, když Grgo zahlédl na hladině mastné skvrny. Hned pochopil, že se v těch místech muselo něco stát. Skutečně netrvalo dlouho a ze tmy se ozvalo volání o pomoc. A pak už Grgo a Šinka vytahovali do své rybářské gajety jednoho trosečníka za druhým. Zachránili všech devět.

Manželům Carevovým bylo za jejich hrdinský čin uděleno ocenění „Plava vrpca Vjesnika“, kterým se v Chorvatsku tradičně vyjadřuje poděkování za statečnost projevenou při záchranné akci na moři. Poprvé byla Modrá stužka udělena chorvatským deníkem Vjesnik roku 1966. Dnes je tato jedinečná každoroční pocta statečným námořním zachráncům lidí a majetku uznávána i v mezinárodním měřítku.

 

   Osudný manévr

Povětrnostní podmínky byly v době nehody optimální. Případná srážka lodí byla při vyšetřování příčiny katastrofy vyloučena, protože se v blízkém okolí tehdy žádná jiná loď nepohybovala. Na základě údajů z později nalezeného naloďovacího konosamentu (náložného listu) došli vyšetřovatelé k závěru, že loď ztroskotala kvůli ztrátě stability způsobené nesprávně uskladněným nákladem v příďovém a záďovém palubním skladovém tanku (tzv. efekt volné hladiny). Následkem ostrého manévru při změně směru, resp. po vychýlení kormidla, došlo k porušení metacentrické výšky. Loď původně plula od severu k jihu, od Zadaru směrem do Splitu, ale během plavby dostala příkaz ke změně kurzu a vyložení nákladu v přístavu Gaženica u Zadaru. V denním tisku a ostatních médiích se o příčině ztroskotání tankeru objevila řada spekulací; nicméně však šlo o pouhé domněnky žurnalistů a nikoli o věrohodné posudky odborníků.

Vzhledem k vysoce nebezpečným vlastnostem nákladu a místu potopení, nacházejícího se bezprostředně u vstupu do Národního parku Kornati a poblíž obydlených ostrovů Žirje, Kaprije a Murter, byl vrak lodi Brigitta Montanari považován za skutečnou ekologickou bombu. Při nehodě navíc došlo i k narušení samotné struktury potopeného plavidla. Byla porušena pevnost trupu a poškozena armatura trubkových a ventilových rozvodů.

Tehdejší republikové Ministerstvo námořnictví SR Chorvatska reagovalo okamžitě. Výzva italskému majiteli, aby potopenou loď odstranil, zůstala bez odpovědi. Ministerstvo proto uložilo přístavnímu kapitanátu Šibenik, aby vydal rozhodnutí s příkazem k odstranění vraku tehdy jedinému podniku kvalifikovanému k provádění podobných prací, splitské firmě Brodospas.

 

   Počáteční přípravy

Při pozorování hladiny nad potopeným tankerem bylo vidět, že z poškozené lodi unikají bublinky plynu. Chemickým monitorováním pak bylo zjištěno, že jde o koncentraci přibližně 80 ppm (tj. 208 mg/m3). Plyn se však ve vzduchu bezprostředně rozptyloval, a proto nebylo takové množství považováno za nebezpečné.

První sestup k vraku, při kterém byla určena jeho poloha, se uskutečnil pomocí záchranné miniponorky MARMAID-VI, spuštěné ze záchranářské lodi PS-11 bývalého Jugoslávského válečného námořnictva (Jugoslavenska ratna mornarica). Klesající tanker narazil zádí na dno a pak se položil na pravý bok. Bublinky vycházející z podpalubí naznačovaly, že došlo k poškození jednoho z podpalubních tanků. To dodatečně zkomplikovalo situaci a zvýšilo složitost vypracování projektu vyzvednutí. Při každém pobytu na pozici vraku bylo tedy zapotřebí nepřetržitě provádět chemický monitoring vody a vzduchu. Těmito úkoly byli pověřeni laboranti tehdejší továrny Jugovinil z Kaštelu Sućurace, kteří se svých povinností zhostili velmi svědomitě a profesionálně. Všichni účastníci akce museli být připraveni na případnou erupci plynu a proto měl každý k dispozici izolační dýchací přístroj.

Potápěči Brodospasu však v té době ještě nebyli způsobilí potápět se do hloubek přesahujících 70 metrů. Z toho důvodu byla uzavřena dohoda o spolupráci s tehdejším Jugoslávským válečným námořnictvem. Námořnictvo totiž mělo ve své flotile záchranářskou loď PS-11, dobře vybavenou a uzpůsobenou k provádění hlubinných ponorů s umělými plynovými směsmi a k saturaci v hloubkách větších než 100 metrů. Podle původní dohody měli práce v hloubce 82 metrů provádět potápěči Jugoslávského válečného námořnictva a teprve v druhé fázi, v hloubce 55 metrů, měli pokračovat potápěči firmy Brodospas. Během počátečních prací na vyzvedávání Brigitty Montanari v září 1985 však v důsledku nešťastných okolností došlo na potápěčské lodi PS-11 k nečekané nehodě. Potápěčský zvon s třemi vojenskými potápěči se nekontrolovaně vymrštil z pracovní hloubky 82 metrů na hladinu. Dva z potápěčů svým zraněním záhy podlehli a veškeré práce byly zastaveny.

Firma Brodospas koncem roku 1985 zahájila přípravy k samostatné, technicky velmi složité operaci vyzvednutí potopené lodi spolu s nebezpečným nákladem. Výcvik potápěčů a pořizování nezbytného vybavení trvalo celý následující rok. Brodospas aktivoval svůj systém pro krátkodobé hlubinné potápění typu Galeazzi, potápěčský zvon a příslušné dekompresní komory; celý systém byl otestován a opatřen patřičnými certifikáty a povoleními. V tehdejším Institutu pro námořní medicínu (Institut za pomorsku medicinu) ve Splitu se potápěči teoreticky a prakticky seznámili s technologií potápění s plynovými směsmi. Hlavním mentorem výcviku byl přední chorvatský odborník na hyperbarickou medicínu prof. Dr. Stracimir Gošović. Předchozí nehoda, při které přišli o život dva lidé, byla pro Brodospas výrazným upozorněním, že je nutno k celé operaci přistoupit navýsost zodpovědně a s plným vědomím její obtížnosti. Nezbytná příprava byla proto velmi důkladná a vyžádala si hodně času.

 

   Přípravy a průběh první fáze vyzvedávání tankeru

Podle původního projektu, který s velikou přesností vypracoval vedoucí operace ing. Ivan Pečar, měla být loď otočena z pravého boku na rovný kýl a potom pomocí vztlakových ocelových nádrží postupně vyzvednuta na hloubku 30 metrů. V této hloubce by se nebezpečný VCM přetankoval do typově podobné lodi, určené k přepravě zkapalněného plynu. Takovéto ocelové nosné plováky se využívají u obvyklého způsobu vyzvedávání potopených lodí. Většinou jde o velké nádrže válcového tvaru, které se naplní vodou, spustí se pod hladinu a připevní k plavidlu. Potom se do nich začne vhánět stlačený vzduch, který vytvoří potřebnou vztlakovou sílu a ta pak loď vynese na hladinu. V našem případě byly k dispozici čtyři plováky o nosnosti 2 x 300 a 2 x 200 tun.

Nejprve však bylo zapotřebí zbavit se plynu unikajícího z podpalubí. Shromáždil se v tzv. podpalubním plynovém polštáři, odkud jej bylo nutno odstranit. V září 1987 byla paluba provrtána pneumatickou vrtačkou, osazena přípojkou s ventilem, na kterou pak byla napojena a vyvedena na hladinu pogumovaná hadice. Tam byl připraven hořák s pochodní, kde byl vystupující nashromážděný plyn spalován.

Po odstranění nashromážděného plynu bylo možno přistoupit k instalaci dvou vztlakových ocelových dvousettunových nádrží, s jejichž pomocí byla loď spočívající na pravém boku vyrovnána a postavena na rovný kýl. Tato část operace skončila 17. listopadu 1987. Do konce téhož roku pak byly prováděny potápěčské práce, při kterých byla pod lodním trupem protažena závěsná ocelová lana, nezbytná k realizaci druhé fáze operace. V lednu 1988, tj. v zimním období, byly práce přerušeny kvůli nestabilním povětrnostním podmínkám, kterým byla pozice vraku vystavena.

 

   Průběh druhé fáze

Instalace vztlakových nádrží, potřebných k vyzvednutí lodě z 82 na 55 metrů, byla zahájena 15. března 1988. Jednalo se každopádně o nejtěžší, nejriskantnější a technicky nejsložitější fázi operace. Dvě ocelové válcovité nádrže o nosnosti 300 tun byly postaveny příčně vzhledem k podélné lodní ose, jedna na přídi a druhá na zádi, obě v hloubce 55 metrů. Další dvě o nosnosti 200 tun byly také umístěny příčně, jedna asi 4 metry od záďové nadstavby a druhá na úrovni příďového skladištního tanku, obě v hloubce 65 metrů. Před zahájením vhánění vzduchu, který vytlačoval z nádrží vodu, resp. před vlastní operací vyzdvihování lodi na hloubku 55 metrů, byly příďové a záďové nádrže spojeny se dvěma plovoucími jeřáby, které se nacházely na hladině nad nimi. Jeřáby měly při napnutí lan mezi nimi a nádržemi funkci tzv. pomocných nádrží. Měly zabránit tomu, aby po úplném vytlačení vody vzduchem nedošlo v podvodních nádržích k nekontrolovanému dynamickému úderu, což jinak vždy znamená kritický moment, kdy může dojít k prasknutí závěsných ocelových lan. Použitá lana protažená pod lodí a zachycená za vztlakové nádrže měla průměr 86 milimetrů. Rovnoměrným vytlačováním vody z nádrží vzduchem byla celá sestava vyzdvižena na hloubku 55 metrů, kdy vztlakové nádrže o nosnosti 300 tun vyplavaly na hladinu.

Dne 8. května 1988 byl vrak lodi Brigitta Montanari vlečen pod vodou do zálivu Remetić na ostrově Kaprije, kde nasedl na dno v hloubce 55 metrů. Délka vlečné dráhy byla 6 nM, rychlost vlečení 1,5 uzlu. Všechno proběhlo bez jakýchkoli problémů, všechna závěsná lana i nádrže zatížení váhou lodi vydržely.

Rutinními potápěčskými námořními zásahy byla závěsná lana „zkrácena“ a celá sestava byla ve stejném zálivu vyzdvižena z 55 metrů na 30 metrů hloubky. Pak byla loď vlečena dalších 100 metrů, dokud opět nenasedla na dno ve 30 metrech. Na tuto pozici připlul italský LPG tanker Capo Verde a do jeho tanků byl z Brigitty Montanari přečerpán zbývající VCM. Tato operace trvala čtyři dny, od 10. do 14. června 1988. Přetankováno bylo přibližně 900 tun zkapalněného VCM. Mořská voda byla vháněna čerpadly do skladištních tanků potopené lodi, na jejichž stávající ventilové stanice byly přidány nové ventily a přípojky. Plyn vyháněný z tanků protékal hadicemi z hloubky 30 metrů do tanků lodi Capo Verde na hladině.

 

   Závěrečná fáze

Teprve po přečerpání veškerého nebezpečného nákladu bylo možno přistoupit k vyzvednutí tankeru na hladinu. Během následující části této fáze, při které byla znovu zkrácena všechna závěsná lana spojená s nádržemi, byla loď z 30 metrů vyzdvižena na 20 metrů hloubky a po krátkém vlečení v této hloubce opět „zaparkována“ na dně. Závěrečné přípravy ke konečnému vyzvednutí lodě na hladinu probíhaly od 18. do 24. června 1988. Dvě ocelové vztlakové 300t nádrže byly přemístěny podél boků lodi. K získání dodatečného vztlaku potřebného k úplnému vyzvednutí tankeru na hladinu bylo využito i podpalubních plynových tanků, které byly zbaveny vody pomocí vzduchových kompresorů.

Poté, co byla voda z nádrží a tanků vytlačena vzduchem, k radosti všech účastníků akce spatřil tanker Brigitta Montanari dne 28. června 1988 opět denní světlo. Zbývající obsah v jeho trupu byl vyčerpán, vyspravena poškození a deformace a bylo zabráněno dalšímu pronikání vody. Tanker byl připraven na svou poslední plavbu. Dne 17. července jej vlečné lodě dopravily na vrakoviště, kde byl po vyčištění plynových tanků rozřezán na kovový šrot.

 

   V krátkosti o technice použité při potápění

Potápěčskou část operace řídil ing. Franjo Zeljak. Vzhledem k hloubce potopení lodě byla použita technika potápění s dýchací směsí trimix. Je to směs helia, dusíku a kyslíku, která se používá pro ponory ve velkých hloubkách. Ponory se prováděly z potápěčského zvonu, pracovali vždy dva potápěči v páru, jeden obsluhoval zvon, druhý pracoval na dně mimo zvon. Pobyt mimo zvon trval 40 minut. Dekomprese byla prováděna ve zvonu v suchu, později byl zvon přímo napojen na palubní dekompresní komoru.

Na samotné pozici potopené lodi v pracovní hloubce 82 metrů bylo během první fáze provedeno 150 ponorů, což efektivně dělá 100 hodin, resp. plných 4,16 dnu. Takovéto složité potápěčské práce se obvykle provádějí v saturaci, která je však mnohem nákladnější než technika krátkodobého hlubinného potápění. Při potápění byly použity americké potápěčské masky KMB-9 (Kirby Morgan Band) otevřeného typu. Směsi k potápění byly připravovány v Institutu pro námořní medicínu ve Splitu.

Při ostatních fázích operace vyzvedávání tankeru v hloubkách 55 a 30 metrů bylo použito stejného vybavení, ale dýchacím médiem byl stlačený vzduch. Je třeba zdůraznit, že během celé operace vyzvedávání tankeru Brigitta Montanari nebyla zaznamenána žádná potápěčská nehoda ani nedošlo k dekompresnímu onemocnění. Mateřskou lodí pro potápění byl parní plovoucí jeřáb Dvainka, na kterém byl umístěn kompletní potápěčský systém.

 

   Závěrem

Operace vyzvedávání lodě Brigitta Montanari z dnešního hlediska trvala neobvykle dlouho. Přesto byla ve své době ekonomicky opodstatněná a výdělečná. Ministerstvo námořnictví veškeré výdaje související s touto nebezpečnou akcí firmě Brodospas bezprostředně uhradilo. A už vůbec není pochyb o opodstatnění a prospěšnosti celé akce v ekologickém smyslu. Potápěčům a ostatním účastníkům bylo jako kolektivu za statečnost projevenou na moři v roce 1988 uděleno již zmíněné čestné uznání „Plava vrpca Vjesnika“. S odstupem času lze s přehledem říci, že operace vyzvedávání tankeru Brigitta Montanari byla vzhledem k hloubce potápění, počtu ponorů, technické složitosti a průvodnímu riziku největším potápěčským počinem na Jadranu v minulém století.           

 

Technická data LPG tankeru Brigitta Montanari

Stavba lodi: 1970, Papenburg, Německo

Výtlak: 1502 BRT

Rozměry: délka 68,71 m; šířka 11,50 m; výška 6 m

Střední ponor: 5,00 m

Průměrná rychlost: 11,5 uzlu

Pohon: hlavní stroj Deutz – RBV8M545, 1500 KS při 380 ot/min.

Loď byla určena k přepravě zkapalněných plynů pod tlakem (butan, propan, propylen, amoniak a VCM). Za tímto účelem byla vybavena čtyřmi skladištními tanky; dva byly umístěny symetricky podél podélné lodní osy v podpalubí, každý o kapacitě 523 tun, další dva byly na palubě, příďový o objemu 202 tun a záďový o objemu 247 tun.

Poslední záznam v lodním rejstříku tankeru Brigitta Montanari byl podle otisku lodního razítka proveden v Terstu, kde bylo také sídlo majitele lodi, italské firmy Cispa Gas Transport S.p.a.

 

   Charakteristika převáženého plynu VCM

Vinylchlorid monomer (VCM) je vysoce toxický, výbušný, rakovinotvorný plyn. Způsobuje měknutí kostí, deformace prstů, kožní problémy, impotenci. Jeho účinky na organismus se mohou projevit jako rakovina jater, plic či mozku. U lidí žijících poblíž továrny, kde se vyráběl VCM, byl zaznamenán nárůst počtu vrozených vad, řadí se proto k mutagenním látkám.

CAS číslo: 75-01-4

UN číslo: 1086

Výstražný symbol nebezpečnosti: F+, T

Nebezpečné vlastnosti:

– extrémně hořlavý - karcinogenní- výbušný (prudká reakce s oxidanty, se vzduchem tvoří výbušnou směs)

V České republice platí pro koncentrace vinylchloridu následující limity v ovzduší pracovišť:

PEL (přípustný expoziční limit): 7,5 mg.m-3 (tj. 2,925 ppm)

NPK-P (nejvyšší přípustná koncentrace v prac. ovzduší): 15 mg.m-3 (tj. 5,85 ppm)

 

 

 

Jak chutná norský Vevang

Jak chutná norský Vevang

 

   Napsala a vyfotografovala Alena Voračková

 Po více než dvou stovkách ponorů ve středozemních mořích a čtyřleté absenci slané vody v logbooku (mateřské povinnosti) bylo pro mě potápění v norském Vevangu zcela neotřelým zážitkem. Zvlášť, když jsme si, připraveni na nejhorší, užívali slunečné počasí a klidné moře.

Číst dál...

Střelka míří k severu

Střelka kompasu míří k severu

Z deníku expedice Barentsovo moře na lodi

Karteš

 

   Text Petr Slezák

   Foto Petr Slezák, Natalia Červjakova

 „Jsou jich tam tisíce, možná víc!“ říká Ivan ještě před tím, než si stačí sundat přístroj ze zad. „Lezou jeden přes druhého a pomalu si to šinou v hloubce 15 m směrem ven ze zátoky.“ Dlouho neváháme. Ačkoli jsme před chvílí ukončili hodinový ponor v pětistupňové vodě, bereme kamery a fotoaparáty, oblékáme výstroj a sestupujeme po nerezových schodech z lodi do zodiaku. Za pár minut již klesáme podél skalní stěny, svítíme pod sebe a s očekáváním vyhlížíme dno. V duchu se ptám sám sebe, jestli jsme na tom správném místě. Náhle mám pocit, jako by se mi dno pohybovalo před očima. Tisíce maličkých mláďat kamčatského kraba leze jedno přes druhé a celá masa se pomalu posouvá po dně. Jsme v zátoce Dalnie Zelentsy na severním pobřeží poloostrova Kola a plavíme se na expediční lodi Karteš Barentsovým mořem.

Cílem naší plavby (za dobrého počasí) je přírodní rezervace Sedm Ostrovů. Celkem tedy musíme tam i zpět překonat vzdálenost 240 km. Ve zmíněné přírodní rezervaci žijí velké kolonie mořských ptáků, kteří loví ryby pod vodou. Dále je zde jedna z největších šancí na pozorování tuleňů v této části Barentsova moře. Třetím a v podstatě hlavním důvodem této výpravy je pozorování obrovských kamčatských krabů.

 

   Karteš vyplouvá

Za denního světla, které je zde v tuto roční dobu 24 hodin denně, loď Karteš vyplouvá na moře. Máme před sebou asi 50 km plavby do zátoky Dalnie Zelentsy. Fouká silný vítr, s lodí to hází a trochu prší. Přejezd je dlouhý a postupně se potkáváme na palubě. Spát se nedá. V takových vlnách se člověk neudrží na posteli. Celou cestu kopírujeme pobřeží. Po několika hodinách konečně Karteš mění kurz a úzkým průlivem vplouváme do chráněné zátoky. Najednou jako by někdo otočil vypínačem a všechny ty vlny a houpání vypnul. Je zvláštní, jak pět malých ostrůvků ochrání zátoku proti rozbouřenému moři. Unavení cestou a s patřičně bledou barvou v obličeji se scházíme v salonu. Pomalu se nám vracejí síly, když tu se otevřou dveře, vchází Vladimír a říká: „Nebude snídaně?“ Michal opáčí: „Vláďo, jak můžeš myslet na jídlo? Vždyť jsme rádi, že jsme ten přejezd přežili!“ Vladimír mu se svým přirozeným klidem odpovídá: „Na Barentsově moři může bouře trvat tři týdny. To nebudeš tři týdny snídat?“

Počasí se však následující dny úplně otočilo, a od pondělního rána bylo moře klidné a svítilo slunce.

 

   Maličcí krabi

První  ponor máme u  ostrova Německij.  Začínáme v hloubce 30 m a plaveme u  skalnaté stěny směrem do zátoky. I když se moře ze zodiaku zdálo téměř klidné, vlny tříštící se o skálu naznačovaly jeho sílu. Po 20 minutách ponoru potkávám prvního velkého kamčatského kraba. Tato obrovská zvířata, která zde byla uměle vysazena v 60. letech minulého století, mohou dorůstat váhy až 14 kg.

Při dalším ponoru nacházíme místo výskytu tisíců mláďat kamčatského kraba. Vůbec to nevypadá, že tihle maličcí (asi 10 cm velcí) krabi jednou dorostou rozpětí klepet 1,5 m. Je jich tady takové množství, že pokrývají celé dno a lezou v několika vrstvách jeden přes druhého. V době, kdy svlékají a mění svůj silný chitinový krunýř (který s nimi neroste), mohou být snadnou kořistí pro mnoho živočichů. Taková vzájemná asistence jim dává pocit většího bezpečí.

 

   Nová noha

Opustili jsme Dalnie Zelentsy a plujeme dál podél pobřeží na východ. Na první ponor zastavujeme v zátoce Trjaščina. Je úžasné, že se tady člověk může potápět téměř kde chce, a přitom má jistotu, že nepotká žádnou jinou loď s potápěči. Jiná taková totiž v celém Barentsově moři není.

Zanořujeme se u východní stěny zátoky. Klesáme do 30 m a již po pár minutách ponoru potkáváme opravdu velké exempláře kamčatského kraba. Nemají v těchto vodách žádné přirozené nepřátele, takže se zde velmi množí a postupně se rozšiřují do Norského moře. Existují dokonce teorie, že jednoho dne dolezou až do Baltu. Po necelé hodině ponor končíme, ale stěna je dlouhá, takže se při druhém ponoru vracíme a začínáme tam, kde jsme první ponor skončili. Jeden z krabů, které pozoruji, má utrženou nohu. Na jejím místě mu však vyrůstá nová. Krabi nerostou průběžně jako třeba savci nebo ryby. Mohou růst pouze v okamžiku, kdy mění ulitu. Právě v takový okamžik tomu krabovi vyroste nová malá noha. Po několika výměnách ulity končetina doroste do odpovídající délky.

Večer zvedáme kotvy a pokračujeme v plavbě na východ k ostrovu Kuvšin v přírodní rezervaci Sedm Ostrovů, které jsou vzdáleny 43 km.

 

   Alkoun tlustozobý

Kotvíme asi 200 m od ostrova. Všude kolem je spousta ptáků. Alkouni jsou takoví černobílí ptáci, kteří za letu vypadají trochu legračně. Jsou největšími členy z rodiny alek. Tady na Barentsově moři se vyskytují dva druhy − alkoun tlustozobý (Uria lomvia) a alkoun úzkozobý (Uria aalge). Mají krátká úzká křídla a tlusté tělo, takže musí při letu velmi rychle mávat křídly. Přestože vypadají při letu nemotorně a komicky, pod vodou jsou to skvělí a elegantní plavci. Umějí dosáhnout hloubky až 80 m. K plavání používají křídla, nohama kormidlují. Před tlakem vody ve větších hloubkách je trup chráněn dlouhou prsní kostí. Díky svým tělesným proporcím plavou pod vodou téměř v dokonalém trimu. Pod vodou vydrží až několik minut. Při plavání vypadají, jako by skutečně létali v oblacích. Protože mají pozitivní vztlak, při vynořování jen přestanou mávat křídly a počkají, až se vynoří. To jim pomáhá šetřit energii. Na souši ale chodí nemotorně. Ocas mají velmi krátký. Nohy jsou posunuty dozadu, takže vypadají trochu jako tučňáci. S těmi ale nejsou příbuzní.

První dnešní ponor věnujeme pozorování alkounů při lovu pod vodou. Velké štěstí sice nemáme, ale několik jedinců jsme viděli. Jsou nesmírně zvědaví a několikrát pod vodou připluli podívat se na nás zblízka.

 

   Papuchalkové

Po ponoru pozoruji z lodi několik menších ptáků s pestře zbarveným zobákem. Papuchalk bělobradý (Fratercula arctica) patří mezi alky. Mimo dobu hnízdění se papuchalkové toulají a prakticky žijí na otevřeném moři. Jsou vynikajícími letci, zalétávají až daleko na jih ke Středozemnímu moři. Papuchalkové jsou výborní plavci a potápěči, za potravou se dokážou potopit do hloubky až šedesát metrů a pod vodou vydrží skoro minutu. K plavání používají jak křídel, tak i nohou. Živí se rybami jako jsou sledi a sardinky a drobnými mořskými bezobratlými živočichy. Zpětný sklon horního patra jim dovoluje udržet velké množství drobných rybek v zobáku a mohou s nimi pokračovat v lovu pod hladinou. Ryby přimáčknou jazykem k horní části zobáku, až je po celé délce zaplněn. Jejich někdy až komické bílo-černo-červené zbarvení vypadá pod vodou z pohledu potápěče ještě komičtěji než na suchu. Na rozdíl od alkounů jsou plašší.

 

   Ponor u ostrova Kuvšin

Na druhý ponor se přesouváme k ostrovu Kuvšin. Podél stěny předpokládáme celkem silné proudy, takže čekáme na okamžik, kdy skončí příliv a začne odliv. Pokud to správně načasujeme, využijeme několik minut téměř stojaté vody. Zodiakem přijíždíme ke stěně, skáčeme do vody a již při pohledu z hladiny pod sebe mě ohromí viditelnost. Klesáme asi do 35 m. Viditelnost přesahuje 40 m. Plaveme s mírným proudem se stěnou podél pravé ruky. Potkáváme několik velkých kamčatských krabů. Jeden byl v obzvlášť bojovné náladě, takže vzniklo několik působivých fotografií a filmový materiál. Na kamenitém svahu je spousta mořských hvězdic a ježovek. V mělké vodě pak vlají dlouhé listy mořských řas. Po 35 minutách ponoru proud ustane a po chvíli cítím, že plaveme proti proudu. Právě se změnil příliv v odliv. Ponor je úžasný. Zůstáváme v pětistupňové vodě něco přes hodinu.

Po ponoru jedeme zodiaky na pevninu. Přes zbytky sněhu se vyškrábeme na skalnatý kopec. Je to zvláštní, dívat se do tundry s pocitem, že stovky kilometrů okolo není žádné lidské osídlení.

 

   Charlovskije bakliši

Zatím nejlepší počasí celé výpravy. Svítí sluníčko a na modrém nebi je tu a tam mrak. Chystáme se na ponor u malých skalnatých útesů, které se jmenují Charlovskije bakliši. Charlovskie podle nedalekého velkého ostrova Charlov. Slovo bakliš v ruštině znamená kormorán. Na těchto kamenech se často vyhřívají tuleni a s trochou štěstí je možné pozorovat je i pod vodou. Tuleň kuželozubý (Halichoerus grypus) může dorůst délky přes 3 metry a vážit 300 kg. Od tuleně obecného se na pohled liší prodlouženým nosem. Má silnou tukovou vrstvu, která ho chrání před chladem. Díky svému hydrodynamicky tvarovanému tělu a silným ploutvím je tuleň vynikající plavec, čehož využívá při lovu potravy. Živí se všemi možnými druhy mořských ryb. Z dálky ze člunu vidíme několik tuleňů vyhřívajících se na kamenech. Jak se blížíme, vyplaší se a skočí do vody. Při padesátiminutovém ponoru jsme se je pokoušeli najít pod vodou, ale okolí kamenů je porostlé lesem chaluh o výšce skoro 2 metry, snadno se nám mezi nimi ztratili. Úžasný pohled se nám naskytl pod vodou při pohledu na vlny tříštící se o skaliska.

 

   Ostrov Charlov

Odpoledne jsme pak vyrazili na výlet na ostrov Charlov, který měří přibližně 3,5 x 1,5 km. Pro vstup na něj je zapotřebí mít zvláštní povolení. Je zde rezervace, kde žijí obrovské ptačí kolonie, čítající desetitisíce jedinců. Došli jsme úzkou pěšinou kolem potůčků a jezírek ke skalní rozsedlině, ze které se ozýval řev tisíců ptáků. Naprosto nezapomenutelný zážitek. Na skalních římsách tu hnízdí především alkouni a racci tříprstí. Alkouni nestavějí hnízda, snášejí jediné zelené vejce přímo na příkrých útesech nebo mezi balvany. Vejce má hruškovitý tvar, což brání jeho skutálení z útesu. Při sezení na vejci si dospělý pták posune pomocí zobáku vejce na své nohy a trupem je zahřívá. O vejce i mládě se stará samice i samec. Po návratu na Karteš otáčíme směr a čeká nás plavba nazpět  do zátoky Dalnije Zelentsy.

 

   Poslední ponory

Jsme zpět v zátoce Dalnie Zelentsy. Jako by to bylo úplně jiné moře než před těmi několika dny. Téměř klidná hladina se vlní dlouhými pravidelnými vlnami. Kolem deváté hodiny ráno nastupujeme do člunů a jedeme se potápět na vnější stranu ostrova Krečetov. Terasovitá stěna klesá do hlubin. Sestupujeme do hloubky kolem 40 m a pomalu kopírujeme tvar ostrova. Pozorujeme několik velkých krabů a kocháme se pohledem na skalnatou stěnu v úžasné viditelnosti přesahující 30 m. Přestože je moře téměř klidné, cítíme pomalé houpání příboje až do hloubky 20 m.

Pro druhý ponor si vybíráme stěnu u ostrova, který se jmenuje Bezejmenný. Svah pokrývají obrovské balvany a skalní bloky, které jako by napadaly jeden přes druhý. Tvoří to členitou soustavu s mnoha malými kaňony, okny a průplavy. V hloubce mezi 15 m a 20 m je to nejzajímavější. Vrcholky skalních útvarů jsou na horní straně porostlé chaluhami, které vlají jako vlajky na věži. Byl to poslední ponor naší výpravy a stál za to.

 

   „Viděl kita!“

Večer se Karteš pomalu přesouvá zpět do přístavu Teriberka. Moře je klidné a já stojím na přídi a přemýšlím nad tou divočinou, kterou jsme tady před týdnem prožili, když jsme pluli opačným směrem. Fotím pobřeží, když tu náhle periferně zahlédnu, jak něco velkého zčeří hladinu. Asi 50 m od lodi se na hladině mihne dlouhý černý hřbet s malou hřbetní ploutví. Plejtvák. Než se stačím vzpamatovat, je pryč a už se nevynoří. Sice bez fotky, ale přesto mohu posádce i ostatním členům naší česko-ruské výpravy hrdě oznámit: „Viděl kita!“

Často se mě lidé ptají, co jsme to za blázny. Proč se mácháme v té studené vodě? Proč za ty peníze radši neletíme někam do tropů? Tím hlavním důvodem je asi touha po dobrodružství. Mám rád přírodu a na ruském severu jsou fakt hodně divoké a panenské kouty. Také se snažím vyhýbat přeplněným turistickým letoviskům. Někdy si připadám jak střelka na kompasu – prostě mě to táhne na sever. Rád se sem budu vracet a hledat nová dobrodružství. Ať již v Bílém, Barentsově nebo Norském moři. Ale o tom zase příště.    

 

   Barentsovo moře

Barentsovo moře s rozlohou 1 400 000 km² je okrajovým mořem Severního ledového oceánu. Leží za severním polárním kruhem mezi pobřežím Evropy, Medvědím ostrovem, Špicberkami, zemí Františka Josefa a Novou Zemí. Jeho jižní hranici tvoří částečně pobřeží Norska, Ruska a mezi poloostrovy Kola a Kanin je spojeno s Bílým mořem. Nejhlubší místo Barentsova moře se nachází jihozápadně od Medvědího ostrova a dosahuje hloubky 600 m. Průměrná hloubka Barentsova moře je 220 m. Dno je velmi členité, plné podmořských hor a příkopů. Poblíž kontinentálního pobřeží se vyskytují malé ostrůvky tvořící souostroví. Vzniká tak množství nádherných fjordů, mysů a zálivů tolik charakteristických pro severní Rusko.

Počasí je v Barentsově moři velmi proměnlivé se silnými větry, zejména v zimě. Arktický vzduch ze severu se střetává s teplejší masou v jižní části. Nejchladnějším měsícem je březen, kdy teplota kolísá podle místa mezi -29 °C a -4 °C. V letních měsících se průměrná teplota pohybuje okolo 7 °C. Při slunečných dnech však může být v jižní části Barentsova moře i 25 °C. Takových dnů je ale jen pár do roka.

Teplota vody zůstává díky teplým mořským proudům z Atlantiku i v zimě nad nulou. Barentsovo moře je tak jedno z nejteplejších moří Severního ledového oceánu, které ani na 75. rovnoběžce nezamrzá. Teplota vody v jižní části Barentsova moře dosahuje v létě 10 °C a v zimě 4 °C. Teplotní úbytek s hloubkou se na různých místech liší. Až do hloubky kolem 50 m je však téměř konstantní. V hloubce 80 m je již všude v Barentsově moři teplota vody kolem nuly. Příliv a odliv se zde střídá pravidelně. Přílivové proudy jsou u pobřeží Murmansku i u vstupu do Bílého moře poměrně rychlé.

Kamenolom Sparman

Kamenolom Sparmann

- potápění uprostřed města

 

   Text Petr Vaverka

   Foto Petr Vaverka, Jost Krause

 Historka o potopeném tanku? To bylo to první, co před lety přivedlo naše myšlenky na potápění v dosud neznámém kamenolomu nedaleko hranic s Německem, v saském městě Kamenz! Kdo by také reagoval jinak. Povídaček bylo samozřejmě víc. Pod vodou byla údajně ukrytá i Jantarová komnata... Dnes už lom pravidelně navštěvují stovky potápěčů. Tank ani ruský poklad se jaksi nekoná. Jiných zajímavostí je zde ale víc než dost a výlet za potápěním sem rozhodně stojí za to.

 

   Naleziště pokladů

Po příjezdu na lokalitu oči všech návštěvníků zabloudí většinou přímo na vodní hladinu. Parkovat je totiž možné bezprostředně u prvního kamenného schodiště. Přístup do vody je zhotoven z ocelových, žárově zinkovaných schodů a malé plošiny na severním břehu. Pokud se odtud vydáme na ponor při západní stěně, dostaneme se k nejdelšímu zdejšímu kolmému sestupu. Při tomto postupu je třeba sledovat prostor pod sebou. Z hladce kolmé skalní stěny na četných místech vystupují různé konzole, lávky a zbytky jiných konstrukcí. Zranit se o jejich hrany nebo poškodit suchý oblek je záležitostí okamžiku. Severovýchodní partie zdejšího lomu je mělká, s hloubkami do 30 metrů. Dno je opět bohaté na různé nálezy. Podél východní strany najdeme v hloubkách do 20 metrů rozvětvené kmeny stromů. Místo je místními označováno jako les. Oblast v jižní části je pro svou vzdálenost potápěčům s jednou láhví nedostupná. Ideální pro průzkum tohoto prostoru je dvojče a spolehlivý UW skútr. Pokud bychom hledali podobné místo k potápění, musela by naše cesta vést až k Lipsku do zatopeného lomu Wildschutz. Ten je svou hloubkou 74 metrů na čele tabulky extrémních sladkovodních lokalit v širokém okolí.

 

   Čistá voda je základ

Jost Krause, majitel potápěčské školy Kamenz a nájemce lomu Sparmann, zde uvedl do života potápěčskou základnu s perfektním zázemím včetně ubytování, klubovny i plnírny láhví. Velký díl práce se mu ale povedl v zatopené části lomu. Voda zde před pár lety jen zapáchala a viditelnost byla nulová. Důmyslným systémem okysličování hlubokých partií dosáhl během pár let obnovení cirkulace vody. Do hloubek přes padesát metrů je spuštěna na plovoucích bójích konstrukce ze silných PVC trubek. Ta je zásobená tlakovým vzduchem z kompresoru na břehu a provzdušňuje ode dna vodu v lomu. Ostatní zařídila už matka příroda. Biologické procesy se opět rozeběhly v plné síle a organické nečistoty zetlely. Voda je zase průzračná. Stálo to dobrý nápad, investici do hadic, trubek a nosných bójí s lany. Přísun vzduchu zajišťuje starší vzduchový kompresor. Systém je mobilní, hloubku rámu s tryskami lze jednoduše měnit. Nejvýhodnější je podle Jostovy zkušenosti provzdušňovat vodu v zimě, kdy teplota vzduchu klesne pod 4 °C.

 

   Náročná lokalita

Svým charakterem se potápění v lomu Sparmann řadí mezi náročné. Do vody je přístup pouze z plošiny, na kterou sestoupíme prudkým schodištěm. Pro jednoho potápěče je to velmi komfortní, dva už mají problém s vyhýbáním. Vstup je přímo na hloubce 15 metrů(!). Nově jsou nyní v nejzajímavějších místech nataženy vodící šňůry, díky kterým je orientace pod vodou jednoduchá a hlavní atrakce potápěči při ponorech už tak snadno neminou. Kolmé stěny po celém obvodu, studená voda a tma většinou už od dvacetimetrové hloubky kladou poměrně velké nároky na zkušenosti jednotlivců. Zbytky stromů, keřů nebo různě trčící konstrukce a lana mohou být příčinou uvíznutí a podobných nepříjemností v temné hloubce. Tady se rozhodně vyplatí potápění v sehrané dvojici. Ale nehoda není náhoda. Ani této krásné lokalitě se nevyhýbají fatální potápěčské příhody. Je proto na místě k potápění v místní vodě přistupovat s maximálním respektem. Základna sice disponuje rescue soupravou a německý systém lékařské první pomoci je rychlý a dokonalý, lépe je však takovým situacím předcházet.

 

   Potápění

Sestupujeme podle kolmé západní stěny a vodítkem je nám silná ocelová roura od bývalých čerpadel vody. Jednotlivé díly jsou spojovány přírubami. Jak je míjíme, dostáváme se až do hloubky přes 50 metrů. Ano, vodou zatopený kamenolom Sparmann je hodně hluboký. Už dávno je úplná tma, temnotu dokonale rozřezávají kužele silných xenonových lamp. Jsme tady ve správnou dobu. Čistota vody a tím i viditelnost zde závisí nejen na ročním období, ale i na zásazích nájemce lokality. Dnes vidíme minimálně na vzdálenost 10 metrů. Orientace je dobrá, kompas však nezbytný. Světla postupně odkrývají mnoho pozůstatků po dřívější činnosti. Žebříky, lávky a různé konstrukce. Jako lákadlo pro návštěvníky je od loňského roku pod vodou v hloubce15 m umístěný kompletní WC z dopravního letadla. V hloubce necelých 30 metrů je možné vidět domek pro střelmistra. Pokud se pohybujeme víc ke středu lomu, můžeme objevit stavby z příhradové ocelové konstrukce, připomínající věže. Takové objekty jsou pokryty silnou vrstvou červenohnědých oxidů. Lahůdkou, určenou potápěčům s heliovými směsmi, je zachovalý motocykl neznámé značky v hloubce 62 metrů pod kolmou stěnou se žebříkem. To už není daleko od nejhlubšího místa lomu. Tam ale nemíříme. Náš ponor směřuje do části nejbohatší na „vzácné“ nálezy. Nejvíc artefaktů je totiž k vidění v první třetině plochy dna nejblíže ke vstupu. Celé dno je ale velmi rozsáhlé. K jeho kompletnímu průzkumu bude zapotřebí mnoha ponorů.

 

   Trocha historie

Lom jako těžební místo existoval už před 2. světovou válkou. Hlavním majitelem byl v těch dobách Carl Sparmann. Ten vlastnil ještě další kamenolomy. Podle něj neslo toto místo jméno až do roku 1959, kdy znárodněním přešel celý provoz pod východoněmecký VEB Grünsteinwerke Kamenz. Jméno bylo kamenolomu jako místu pro potápění a rekreaci navráceno až v současné době. Kámen se zde již od 70. let netěží. Důvodem bylo postupné rozšiřování města Kamenz. Potom, kdy se pumpy čerpající vodu ze dna lomu zastavily, došlo ke kompletnímu zatopení díla. Klidná hladina hlubokého lomu pak příležitostně sloužila k „úklidu“ nepotřebných věcí. Proto nyní při ponorech na dno můžete spatřit rozličné harampádí. Bicykly, tříkolky, celé televize, toaletní mísy a další atrakce zpestřují zdejší potápění. Doba, kdy lom stál na okraji zastavěného území, je dávno minulá. Nyní leží celá lokalita uprostřed města, což jí rozhodně přidává na atraktivitě. Komfortní bydlení v nově vybudovaných chatkách, převlékárna a exkluzivní klubovna se sociálním zařízením umožňuje celoroční provoz. To se samozřejmě projevuje na návštěvnosti. Díky své poloze v Sasku, odkud je blízko jak k českým, tak i polským hranicím, potkáte vedle svých kolegů potápěčů z Česka i skupiny z Polska. A přesto, že je v nedalekém okolí dost podobných lokalit (Steina, Prelle, Wetro), stahují se na Sparmann i němečtí potápěči. Není se čemu divit. Čistá voda, postupné zarybňování zajímavými rybími druhy a dokonalý servis k tomu přímo vybízejí.     

 

Kapří sešlost

Kapří sešlost

 

   Text a foto Václav Kechner

 Znáte asi ten pocit, kdy při pohledu na vodní hladinu srdce začne pracovat o poznání rychleji, protože jste právě zjistili, že se díváte do osmimetrové hloubky. Dáte mi za pravdu, že zvláště u sladké vody je to fakt obzvláště pozoruhodný.

Jednoho prosincového rána ujížděl náš automobil směrem na Vysočinu a vezl tři natěšené jedince směrem za vytouženou vodou. Zanedlouho se před námi objevila známá hladina lomu. Počasí nám sice moc nepřálo, bylo zataženo a poletoval sníh, ale důležité bylo, že tam kromě majitele nikdo jiný neparkoval.

 

   Ideální scenerie

Neprodyšně uzavřen do suchého obleku, zamotán do různých hadic, s fotoaparátem na krku, sotva se plouže, prostupuji hladinou, která rozděluje tyto dva světy. Otevřel se mi fascinující pohled na příkrou stěnu, u jejíhož úpatí se tyčily vysoké zbytky keřů, které tam kdysi rostly. Dnes však plnily roli dekorace, umocněné tím, že jejich větve jsou nádherně porostlé koloniemi sladkovodních hub. Mezi touto křehkou krásou, jako kdysi ptáci, dnes proplouvají hejna okounů a plotic. Ideální scenerie pro fotografování, obzvláště, když se z protisvětla přibližuje kolega. Ta dobrá duše za léta společného potápění ví, co se mi asi vybavuje před očima, a naplouvá do správného postavení. Několikrát vodou šlehne blesk a můžu doufat, že se některý ze záběrů povede. Stáčíme se podél stěny a míříme ke skalním římsám, kde se dají tušit velcí kapři. Viditelnost je úžasná. Vertikálně dobrých osm metrů a horizontálně přesahuje patnáct metrů. Z hloubky dvaceti metrů ještě vidíme stromy na skalnatých březích. Prostě nářez, jaký dlouho nepamatuji. Vystupujeme do menší hloubky, do míst, kde se dají tušit rybí obyvatelé zdejšího lomu. Předpoklad sice dobrý, ale skutečnost poněkud jiná. Ani šupina. Abych nekřivdil, tak nějaký ten rak se batolí po dně, propluje pár plotic, ale to, na co čekáme, to ještě není. Pokračujeme dál podle kolmé stěny a pod sebou jasně vidíme členité dno, plné obrovských balvanů. Tam někde by se měli vyskytovat dva nově vysazení jeseteři. Ti však nejsou předmětem našeho pátrání. Alespoň pro tentokrát. Dnes jdeme po něčem jiném. Tím je vyhlášené hejno kapitálních kaprů.

 

   Kapří dostaveníčko

Na velkou vzdálenost vidím jasně Martina, jak se volně vznáší v prostoru a gestikuluje na mne. Zamířím k němu a ve směru jeho ruky začínám rozeznávat pohyb něčeho opravdu velkého. Tam, v jakési skalní rozsedlině, přes kterou leží kmen mohutného stromu s bohatou korunou větví, zřetelně rozeznávám siluetu kapřího těla. Abych to upřesnil, hodně velkého těla. Má vážit kolem šestnácti kilogramů, jak jsem se později dozvěděl od majitele lomu. Kapr stál majestátně mezi větvemi a zdálo se, že nás, dvě bublající monstra, pozoruje a rozvažuje, jestli pro něho představujeme nebezpečí. Usoudil asi, že pro něho nejsme hrozbou, a pomalu zaplul mezi větve stromu. Na druhé straně barikády byla situace úplně jiná, nervozita hraničila s posedlostí. Krásná ryba, čistá voda, ten snímek musím dostat, honilo se mi hlavou. Martin na tom byl se svými úvahami asi podobně. Zcela automaticky jsme se rozdělili, každý najížděl do této arény z jiné strany, hezky proti sobě. Co kdyby se povedl snímek člověka a ryby? Stoupáme podél příkrého svahu, pomalu se nám začíná otevírat celkový pohled na území tohoto mohutného šupináče. V ten moment mi spadla čelist, div jsem neztratil automatiku. Tam, na dně rozsedliny mezi mohutnými kameny, stíněni padlým stromem, měli dostaveníčko asi všichni kapři z lomu. Kolik jich tam bylo? Těžko říct. Později jsem jich na jednom záběru napočítal šestnáct. Dalo by se předpokládat, že to bylo asi tak dvacet kusů. Nejúžasnější bylo, že se všichni chovali naprosto klidně. Čekal jsem divoké pohyby celého hejna, ale nic. Jak známo, kapry je pro jejich plachost vždy těžké fotografovat. Tentokrát mám po dlouhých letech, jak se zdá, asi zase trochu toho fotografického štěstí. Pomaloučku, co ploutev ploutvi mine, začal jsem se přibližovat k této rybí sešlosti.

 

   Fotogenická parta

Parta to byla nadmíru fotogenická. Byly v ní zastoupeny snad všechny varianty tohoto druhu. Velcí lysci, šupináči i oranžová varianta kapra koi. Zapasoval jsem se do prohlubně mezi dva balvany, ukrytý za fotoaparátem začínám pořizovat první záběry. Kapříci se pěkně promenovali okolo. Někteří odvážnější se vyloženě přišli podívat na tu funící potvoru. Modré světlo blesku šlehalo vodou a filmový pás se začal plnit snímky. Právě jsme s Martinem podstupovali to pravé fotografické šílenství. Ryby samy připlouvaly na dosah ruky. V některých momentech nebylo možné zaměřit samotného jedince, protože se mezi vás připletli další. Nejúžasnější bylo, že ty ryby zřetelně projevovaly o nás zájem. Bylo to prostě neskutečné. Během půl hodiny mi došel materiál ve fotoaparátu, ale u srdce bylo jaksi hřejivo z dobře vykonané práce. Pravda, vytoužený snímek, zachycující přímý kontakt člověka a ryby z očí do očí, tentokrát nevyšel. Prostor, ve kterém se vše odehrálo, byl příliš stísněný. Já, s rozměrným fotoaparátem, jsem byl zaklíněný mezi balvany, a to mi umožňovalo maximálně pohyb o devadesát stupňů do pravé strany. Martin na tom byl ještě o poznání hůře. Ležel v minimálním prostoru pod kmenem stromu přitisknutý ke dnu a mohl tak akorát dýchat. Zajímavé bylo, že při častém používání blesku, zůstávaly ryby v naprostém klidu, ale jak Martin použil silnou lampu, byl jasně zřetelný neklid v celém hejnu.

 

   Dnešní den bude ­jednou vyprávěn

Jak se říká, vše krásné jednou končí. Kolega na mne pokynul a to byl signál k návratu do našeho světa. Dal jsem mu tentokrát bez okolků za pravdu, neboť konečky mých prstů se jasně hlásily o trochu toho tepla. Odlepili jsme se ode dna a vydali se křišťálovou vodou zaplněnou světlem do míst, kde se daly tušit schody sestupového plata. Proti nám v dálce na hranici viditelnosti plavali další návštěvníci, vypouštějíce si své chomáče bublin. Jejich zážitky na ně teprve čekaly. Zorník masky proťal hladinu. Schody, zatažená obloha a padající sníh. O několik chvil později ve vyhřáté místnosti s hrnkem grogu v ruce a s partou známých i neznámých probíráme nejčerstvější zážitky. V příjemné atmosféře naslouchám potápěčským příhodám vyprávěným okolo stolu a uvědomuji si, že i dnešní den bude jednou vyprávěn. Možná u jiných kamen s jinými lidmi, ale jsem si jist, že neupadne v zapomnění. A kdeže to vlastně bylo? No přece na LEŠTINCE u Skutče v čase vánočním.      

 

Dugi Otok - potápění s Erikem

Potápění s Erikem - Dugi OTOK

 

   Text a foto Alena Voráčková

   Dlouhý nebo také velký ostrov

Dugi Otok (otok = chorvatsky ostrov) – největší ostrov severní Dalmácie, je také jedním z největších v Jaderském moři. Má rozlohu 124 km², jeho největší délka dosahuje 43 km, minimální 4 km. Jihozápad pobřeží charakterizují strmé vápencové útesy s nejvyšším vrcholem Vela Straža (338 m), odkud je překrásný výhled na rezervaci souostroví Kornati.

Zbytek ostrova sestupuje k moři pozvolna a nabízí bezpočet menších a větších zátok s plážemi. Silnice, spojující jednotlivé usedlosti, nabízejí překrásné výhledy na malé ostrůvky, které Dugi Otok obklopují. Přímo na ostrově můžete navštívit přírodní rezervaci Telašćica.

 Erik, majitel potápěčské báze, ubytovacích zařízení a potápěčský průvodce, je mladý a milý člověk se smyslem pro humor, ochotný splnit všechna potápěčská přání svých klientů. Vytknout se mu dá snad jen jistá nedbalost na potápěčský zevnějšek, někdy chodil do vody v příšerně odrbaném žaketu a obscénním růžovém neoprenu, respektive pouze v jeho svrchní části, kterou si bez skrupulí natáhl přes vyšisované šortky. Z mého pobavení si pranic nedělal a já fotila, div mně čočka nepraskla. Prostě chlapík sympaťák. J

Byli jsme tu koncem září a přišlo mi, že jsme na ostrově téměř jediná skupina turistů. Vše bylo dobře zorganizované: potápěčské věci jsme přímo z garáže domu přehodili do Erikovy dodávky, kterou je Erik dovezl buď pár metrů ke své lodi do přístavu, nebo třeba rovnou na druhou stranu ostrova na krásnou pláž, kde měl k dispozici člun. Ponory byly zajímavé, ale nejvíc mně utkvěl v paměti poslední do jeskyně „Pools“.

 

   Potápění v „Pools“

Poslední den našeho potápění u Erika byl slunečný a teplý, radost nám kazil jen silný vítr. Jeli jsme proto na západ ostrova do zátoky Brbiščica, doufali jsme, že tam bude klidněji. Moře nás ale na pláži přivítalo bouřlivým příbojem. Erik nás zavezl za ústí zátoky a po hodině nás měl vyzdvihnout u „Pools“ – jeskyně s různě velkými „okénky“ s výhledem na volnou vodu.

Ponor začíname u rozměrné skalní dutiny vysoké asi 11 metrů a hluboké 13 metrů. Jdeme ve trojici: já, Petr a svérázný Němec Heiko, který je výborný buddy. Možná je až trochu moc „free“ – nenosí vůbec žádný budík a chodí nenápadně koukat na můj. Jinak je velmi trpělivý k mým pokusům o focení s digitálním přístrojem. Zpočátku ponoru se pohybujeme okolo 17–19 metrů. Po levici máme téměř kolmou stěnu, o kterou se nahoře rozbíjejí velké vlny. Potkáváme spousty ryb, například skupiny mořanů obecných, kteří plují spořádaně jeden za druhým, nebo hejna opravdu velkých parmic pruhovaných. Hledají u dna potravu a nechávají nás přiblížit se i na metr. Podvodní terén nabízí spousty skrýší ve formě menších či větších skalek. Svítíme do nich na barevné porosty hub a objevujeme i různé živočichy. Z ryb tyto stinné úkryty vyhledávají třeba oranžoví parmovci zlatohlaví. Heiko na cosi ukazuje – a hurá, máme tu čest s největším poustevníčkem středomoří (Dardanus calidus). S těžkým nákladem sasanek cizopasných se stává snadnou kořistí pro můj pomalý digitál. Je opravdu překrásný a nechce se mi od něj odejít.

Z rozjímání mě vytrhává Petrův manometr před maskou. Je na polovině vzduchu, zatímco já jsem se sotva začala potápět. Dost mě to udivuje, potápí se přece s 15 l láhví. Omlouvá ho ale to, že má za sebou jen pár ponorů po kurzu a také je to chlap jako hora. Vystupujeme proto do menší hloubky, ve stěně nás ještě upoutal krásný exemplář nereidky: mnohoštětinatého červa s výrazným zbarvením, který dorůstá délky až 30 cm.

Jeskyně dosahujeme, když má Petr 60 bar. Naznačuje, že chce vstoupit dovnitř. Protože Heiko i já máme vzduchu dost, rozhodujeme se „Pools“ proplavat. Krátkou jeskyňkou se nechá vplavat do „bazénu“ s hloubkou okolo 8 metrů, kde je velké okno na hladinu. Druhým, o málo delším tunelem se dostáváme bezpečně ven. Vše vychází a Petr se po pobytu v jeskyni přisává Heikovi na octopus. Mám ještě spoustu vzduchu a nechce se mi nahoru. Malé zdržení přináší bonus – setkávám se v kamenech před jeskyní s pyskounem tmavým. Je šedomodrý a prsní ploutve má lemované neonově fialovou. Škoda, že oba někam chvátáme…

Nabízím klukům, že půjdu obhlídnout na hladinu, zda už pro nás Erik nejede. „Venku“ to pekelně houpe, skrz vlny není nic pořádně vidět. Po několika málo minutách ale s úlevou rozeznávám známou siluetu a mávám pod vodu na kluky, aby se šli také pohoupat.            

 

   Potápěčská báze

Eric Šešelja se na Dugi Otok přistěhoval v roce 1996 z Kanady (Vancouveru), kde se narodil a žil 27 let. Naučil se potápět ve studených vodách Pacifiku a potom se rozhodl vrátit se na místo, kde žili jeho předkové (jeho rodiče pocházejí přímo z ostrova Dugi).

Podniká v malém (s maximálním počtem dvanáct hostů) a snaží se, aby potápění v místních vodách bylo pro jeho klienty skvělým zážitkem. Nedělá kurzy a půjčování výstroje drží na minimu. Věnuje se jen hotovým potápěčům a průvodcovství ve zdejších vodách.

Jeho základnu najdete v obci Zaglav na jižní straně ostrova. Jsou zde dvě restaurace a malý obchod. Z hlavního města ostrova Sali jsou to pouhé tři minuty jízdy.

Makro svět Bílého moře

Text a foto Petr Slezák

Na Bílém moři jsem za poslední roky strávil nádherné potápěčské týdny. V zimě, kdy je toto vnitrozemské moře na severu Ruska zamrzlé (odtud jeho název) jsou tím, co mě tam táhne, především podvodní ledové scenerie s trojrozměrnými bloky ledu a vynikající viditelnost.

Potápění pod ledem s pestrobarevným mořským životem je nezapomenutelná kombinace dojmů. Na jaře, když led roztaje, je tím lákadlem možnost pozorování tuleňů. V květnu se na Bílém moři vyskytují tuleni grónští, aby zde přivedli na svět mláďata. V létě a na začátku podzimu má Bílé moře kouzlo jakéhosi výletu mimo čas. Drsná severská příroda, pestrý podmořský život a na druhé straně sbírání hub, borůvek nebo brusinek a pikniky u ohně.

Číst dál...

Biologické invázie ako hrozba...

Biologické invázie ako hrozba pre vodné ekosystémy

  

   Text Andrea Novomeská,

   Foto archiv

 Biologické invázie sa najmä v posledných desaťročiach stali mimoriadne významnou hrozbou pre globálnu biodiverzitu. Predstavujú dokonca väčšie nebezpečenstvo ako znečistenie prostredia či nad­merná ťažba surovín. Postihujú takmer všetky typy ekosystémov a často vedú k ich degradácii. Ani vodné ekosystémy sa teda inváziám nevyhýbajú, invázne organizmy sa rýchlo šíria moriami aj sladkovodným prostredím. Čo predurčuje organizmy premnožovať sa a šíriť sa do nového prostredia? Ktoré druhy v poslednom čase najviac ohrozili vodu? Je možné zastaviť ich masívne šírenie, alebo sa môžeme len bezradne prizerať?

Číst dál...

Techmeeting 2009

Techmeeting 2009

 

   Text David Skoumal, organizátor Robert Korim (ProDive Bratislava)

 Během loňského roku se uzavřela historie 10 setkání technických potápěčů regionu Central Europe. Od prvního setkání nadšenců pro věc, které proběhlo na Velkém sedle, se rozrostl počet účastníků každoročních setkání na přibližně 150 a místa setkání se pravidelně střídala mezi Moravou, Čechami a Slovenskem.

Loni Silvestr Pěkník vymyslel zvláštní cenu za věrnost, která by byla pro účastníky všech deseti setkání, ale bohužel zjistil, že jsme to pouze my dva, organizátoři většiny setkání. Proto jsme překvalifikovali parametr výběru na účastníky prvního a posledního Techmeetingu a těchto deset vytrvalých obdrželo cenu za věrnost. Mezi jinými se jedná o Roba Korima, Mirka Lukáše, Láďu Esterházyho, Tomáše Klojdu, Tomáše Sládka, Jindru Boehma a Ivana Kováře. Jirka Štětina se přihlásil až na poslední chvíli, takže nebyl nominován a ohodnocen diplomem.

Loni na podzim při setkání potápěčů a promítání v rámci akce pořádané potápěčským klubem Divestar a konference IANTD jsem probíral detaily programu dalšího Techmeetingu, organizovaného tentokráte Robem Korimem. Robo navrhl uzavřít historické desetiletí technického potápění v regionu střední Evropy vyhlášením Dvorany či Síně slávy. Jako prvního člena jsme bez váhání nominovali Silvu Pěkníka, který je bezesporu považován za jednu z největších postav vrakového technického potápění v Evropě, a to hlavně v Polsku, díky jeho dlouhodobé činnosti na polských vracích.

Při vyhlášení, kdy nikdo nic netušil, včetně samotného aktéra, jsme nechali zhotovit otisk Silvestrovy dlaně a jeho památné helmy, potom následovala krátká prezentace jeho dosavadní činnosti, a po přípitku ukončil úvodní akt potlesk všech účastníků vestoje jako výraz nehrané úcty a obdivu k tomuto člověku.

 

   Program

Vlastní program se skládal jako obvykle z tématických okruhů. První část byla věnována historii a technice, Jirka Trpík přednášel o technice, kterou u nás během rozvoje v 60. a 70. letech min. století používali potápěči, Silvestr Pěkník shrnul historii míchání plynů a směsového potápění u nás, dále následovala přednáška o desetileté historii technického potápění u nás – naše první trimixové sestupy v Hranické propasti a použití skútrů pro průniky v jeskyních. K doplnění této přednášky jsem použil i dobové fotografie z trimixového sestupu dvojice Benýšek a Travěnec do hloubky 110 m v Hranické propasti z roku 1981. Dalším přednášejícím byl Robert Klein z Polska, který  hovořil o počátcích explorací v zatopených jeskynních systémech Floridy.

Druhá část byla věnována nehodám v posledním období – během Expedice Garibaldi, ve vyvěračce Elefante Bianco, ve vyvěračce Zugo a slovenská nehoda na Attersee. Přednášející Robert Korim, Jiří Maté, Zbyněk Růžička a Marek Vůjtěch. Pak následovala přednáška o technické nehodě – exploze kompresoru v Magické Modré při plnění nitroxu, která se přihodila Frantovi Pudilovi.

Třetí část zahrnovala různá témata. Zde bych vzpomenul Petra Vaverku a prezentaci focení rozsáhlých prostor sérií postupových blesků na příkladu focení Suché rotundy v Hranické propasti. Velmi zajímavá byla také přednáška Jozefa Zelenáka (Maďarsko) o posledních objevech na vraku Szent Isztvan – objasnění příčiny potopení na základě zborcení nosníků po útoku torpédem. Michal Palkovič (Slovensko) přednesl excelentní přednášku − pohled na patofyziologii buněk při dekompresi. Provádí testy nových dekompresních postupů na laboratorních zvířatech a toto vnáší velmi zajímavé světlo do současných poznatků.

Dále byli účastníci seznámeni s novými vraky Baltu, dalšími objevy v jeskyních Rákoczi a Kossuth v Maďarsku a Honza Pokorný přednesl krátké sdělení o plánech na lomu ve Svobodných Heřmanicích.

Imrich Toth (Lighthouse Egypt) přednesl zprávu o zajímavých možnostech technického vrakového potápění v Egyptě na hlubších vracích, jeho centrum má za sebou již mnoho úspěšných výjezdů na tyto vraky.

 

   Technika

Technika byla představena jak v prezentacích – CCR rebreather Alfa dvojice Růžička/Nevtípil a ocelové tlakové láhve z vítkovické produkce – Renda Melichárek, tak i v samostatné místnosti, kde jako každoročně byly vystavovány novinky vhodné pro technické potápění.

Aleš Procházka předvedl podvodní akumulátorovou příklepovou vrtačku včetně praktické ukázky.

Na závěr programu seznámil Andrzej Kruckowski všechny přítomné s polským projektem překonání 9000 m vertikální vzdálenosti – výstup v Himálaji na osmitisícovku a sestup do hloubky 160 m.

Za chronického organizátora mnoha minulých ročníků bych zde chtěl poděkovat Robovi Korimovi za skvělou organizaci celého setkání a bratrům Pali a Ďuri Fukatschovcům, kteří připravili velmi zajímavou exkurzi zcela jiného typu jeskyně v malokarpatské oblasti. 

 

Konfigurace výstroje

Konfigurace výstroje při potápění

s otevřeným okruhem

 

   Připravil David Skoumal

 Žijeme na prahu nového tisíciletí. Ze všech prognóz se nám v potápěčském světě mimo jiné splnila tato – konfigurace výstroje otevřeného okruhu je pro potápění ve volné vodě dořešena a my nemusíme jít trnitou cestou pokusů a omylů a ztrácet čas vymýšlením vymyšleného a odzkoušeného.

 

   Abychom toto brali jako reálný fakt, je třeba se podívat do

historie

Svět rekreačního potápění se vyvíjel od konce druhé světové války, což bylo umožněno technikou, která byla na úrovni tehdejší doby a byla k dispozici. Láhve na 150 barů byly postupně vystřídány láhvemi 200 a vícebarovými, tříláhvové konfigurace, s kterými začínal J. Y. Cousteau vystřídaly jednoláhvové či dvojláhvové konfigurace láhví s větším objemem.

Dřívějším standardem byly láhve se samostatným postrojem a jedním ventilem. Regulátory – plicní dýchací automatiky klasického typu (umístěné na zádech a vybavené vrapovými hadicemi) byly postupně nahrazeny modely s odděleným prvním a druhým stupněm – ústenkou. Kontrola tlaku v láhvi spočívala v pasivním čekání na náhlé zvýšení nádechového odporu, potom potápěč musel otevřít tzv. rezervu ventilu a zahájit výstup k hladině. Nácvik krizové situace – potápěč bez vzduchu – byl řešen sdílením ústenky každé dva nádechy. Tento problém je následně vyřešen pomocí záložního druhého stupně – ústenky zvané octopus.

V 70. létech se objevují první kompenzátory vztlaku, vycházející ze záchranných vest, které navíc měly dobrou vlastnost, že udržely obličej potápěče v bezvědomí nad hladinou.

Nutnost kompenzace vztlaku se záhy ukázala jako prioritní a proto vývoj BCD kompenzátorů šel cestou designu kompenzátoru a ne primárně záchranné vesty. Téměř souběžně vznikají první BCD žakety a BCD křídla, v počátcích zvané pro svůj tvar jitrnice.

Světový trend rekreačního potápění dospěl do podoby, která je bohužel často vidět ještě i dnes.

Potápěč je vybaven jednou láhví se stlačeným plynem, ke které je většinou jedním popruhem s plastovou sponou nekvalitní výroby připevněn BCD žaket s plastovým nosičem. Jednoventilová konfigurace často se systémem kostky a třmenu (Yoke), dýchací automatika obsahující jeden první stupeň, primární druhý stupeň s krátkou hadicí a záložní druhý stupeň octopus (většinou žluté barvy, s hadicí o něco delší – asi 90 cm), který se vleče v různých držátkách bez ladu a skladu.

Pro většinu rekreačních výcvikových systémů je toto vrchol evoluce a pro plácání se v mělké vodě tropických moří je naprosto dostačující.

Naštěstí šel vývoj v potápění i jiným směrem. Pro průniky do zatopených jeskynních systémů a vraků bylo třeba přizpůsobit výstroj, která měla umožňovat hlubší a delší ponory. Mnoho z koncepce, která se zdárně osvědčila v nejnáročnějších podmínkách, lze pak následně aplikovat i pro rekreační potápění. Uceleně se potápění za hranice běžných limitů začalo nazývat anglicky Extended range diving a v 90. létech vydavatel časopisu Aqua Corps Michael Menduno přišel s termínem technické potápění.

Jednou z prvních myšlenek tohoto potápěčského směru bylo zvětšení objemu dýchacích plynů. Evropa byla stále poplatná francouzskému přístupu. Francouzští jeskynní potápěči přišli s koncepcí dvou nezávislých láhví, které se dají libovolně spojit popruhy atd., a je možné k nim připevnit různé postroje, nosiče, BCD kompenzátory atd.

Americká potápěčská komunita začíná používat set dvou láhví napevno spojených propojkou – můstkem v modifikaci prof. Benjamina.

 

   Výhody a nevýhody jednotlivých způsobů spojení dvou láhví:

Francouzský způsob spojení dvou oddělených láhví je jednoduchý, umožňuje spojení libovolných láhví. Jeho hlavní nedostatek je nemožnost použití primárního regulátoru s dlouhou hadicí, dále nutnost střídání dýchání z obou láhví, což zvyšuje možnost free flow (samovolného průtoku) a klade daleko větší nároky na správné plánování spotřeby. Oba regulátory musejí být vybaveny samostatným vysokotlakým manometrem, který je však nejslabším článkem výstroje.

Česká propojka z 80. let – snaha o vylepšení oddělených láhví spojením propojkou, osazenou vývody k regulátorům a eventuálně k manometru. Hlavní nevýhodou tohoto systému bylo to, že při selhání regulátoru došlo ke ztrátě celého objemu dýchacího média, při uzavření ventilů došlo k uzavření přívodu všeho.

Benjaminova propojka – zde je těžko říci, kdo přesně ze skupiny Mount, Martz, Ikehara, Lockwood, Benjamin přišel s návrhem propojení pod kuželkami ventilů, ale bylo to opravdu první funkční řešení, používané dodnes. Jedny z prvních konstrukcí měly levý ventil umístěný uprostřed propojky. Při selhání regulátoru nám umožňuje uzavření ventilu tento vadný regulátor izolovat a dýchat celý obsah láhví z druhého regulátoru. Při selhání těsnění mezi propojkou a ventilem ztratíme však celý objem dýchacího média.

ISO Manifold – vývoj Benjaminovy propojky dospěl do stadia, v jakém ho známe dnes. Přidáním ISO ventilu, umístěného uprostřed propojky, můžeme v případě selhání těsnění propojky tento ventil uzavřít. Izolujeme jednu stranu. Druhou, kde je porucha, sice ztratíme, ale zbyde nám polovina zásoby dýchacího média.

LOLA propojka – nejdokonalejší. Při selhání propojka umožňuje uzavřením ventilů na obou stranách propojky oddělit láhve od sebe a zachovat celý objem dýchacího média. Původně byl tento systém vyvinut pro flexibilní spojení dvou láhví a možnou demontáž v jeskyni, vývojem se upravil na pevné propojení dvou láhví s možností ovládání všech ventilů pod vodou. 

Po spolehlivém propojení láhví je zde další problém, a to jak celý systém připevnit na záda. Prvním řešením byly jednoduché postroje či plastové nosiče, které záhy vystřídalo revoluční řešení pevnou zádovou deskou, tzv. back plate. První model vyrobil v roce 1979 Greg Flanagan z dopravní značky. Model se velmi brzy rozšířil mezi celou komunitou floridských jeskynních potápěčů v čele se Sheckem ­Exleym, Billem Mainem atd.

Ruku v ruce šel vývoj funkčního kompenzátoru vztlaku – BCD (Buoyancy compensator device). Ty první, podobné záchranným vestám, byly pro nevhodné umístění kompenzačních prvků nahrazeny kompenzátory s vaky umístěnými vzadu a na bocích. Takže se vyvinuly nám známé BCD žakety – tyto však mají spoustu nevýhod (zvětšují profil, nafouknuté svírají břicho a hrudník, neumožňují variabilitu doplňkové výstroje, jsou z velké míry vyrobeny z plastů, často jsou jednoplášťové konstrukce…). Pro náročnější ponory jsou tedy naprosto nevhodné. Z popudu floridských jeskyňářů se vyvíjí BCD Wing – křídlo, zčásti umístěné na zádech pod zádovou deskou. První kusy se lepily z automobilových duší a později se začaly designovat specificky pro různé objemy. Křídla jsou většinou dvojplášťová, na jejich konstrukci jsou kladeny ty největší nároky. Objevila se i křídla s tzv. měkkými zády, kdy pevná deska je nahrazena popruhy (Zeagle, Dive Rite Trans Pac.), nicméně se moc neujala.

Mezi floridskou komunitou je spousta mimořádných osobností, a na tomto místě je potřeba vzpomenout velikánů jako Sheck Exley a Bill „Hogarth“ Main. Sheck přinesl mimo jiné použití dlouhé hadice primárního regulátoru. První pětistopová (150 cm) délka byla záhy vystřídána dnes obvyklou sedmistopovou (210 cm). Tento prvek výrazně zvyšuje bezpečnost potápění – umožňuje sdílet dýchací plyn ve všech možných situacích, i v úzkých prostorách, kde potápěči budou plavat za sebou.

Bill Main začal vytvářet konfiguraci výstroje, která se vyvíjela ve spolupráci s ostatními a byla na jeho počest nazvána Hogarthiánskou. Jejím motem bylo „Nahraďte příliš mnoho techniky technikou kvalitní, a to co není životně nezbytné, je zbytečné s sebou brát“. Tato minimalistická cesta se ukázala jako správná, a dosud není vytvořeno nic lepšího. Celý systém funguje jako dokonalá skládanka, kde každý detail je důležitý. Nicméně pro dobré zvládnutí a plné pochopení všeho je nezbytný kurz u někoho, kdo dané problematice rozumí (naštěstí v naší zemi je spousta znalých instruktorů). Podle Billa Maina je mimo jiné pojmenováno i správné vedení dlouhé hadice – tzv. Hogarthiánskou smyčkou. Z původních myšlenek se vytvořil propracovaný systém výuky, nazvaný DIR (Doing It Right – Dělejte to dobře), a pro výuku tohoto systému vzniká výcviková agentura GUE (Global Underwater Explorers).

Dokonalost celého pojetí je v tom, že Hogarthiánská filozofie je aplikovatelná kdykoliv – od počátečních kurzů OWD až po technické potápění se směsmi v uzavřených prostorách.

Pro většinu ponorů je to jediná správná konfigurace výstroje, mimo jsou jen extrémní situace, kdy je nezbytná konfigurace s láhvemi po bocích z důvodu nízkého profilu (Side Mount konfigurace), či láhve zcela oddělené od těla potápěč tlačí před sebou (No Mount konfigurace) z důvodu úzkého prostupu v těsných pasážích jeskyní a vraků.

Hogarthiánské pojetí konfigurace výstroje je tedy aplikovatelné i pro výstroj naprostého začátečníka v kurzu OWD.

Základem je vždy kvalitní technika, jak pro primární výstroj, což je dýchání a vztlak, tak i pro sekundární – doplňkovou výstroj. Nebudeme zde polemizovat o značkách automatik a další výstroje, ale o hlavních, námi požadovaných vlastnostech.

1. Láhve s dýchacím plynem – pro tzv. back gas (láhve s plynem na zádech) musejí být láhve vztlakově negativní i prázdné, aby nás neovlivnily ztrátou vztlaku v případě ztráty plynu.

Běžně vyhovují láhve ocelové a některé duralové, oblíbené objemy jsou 8, 10, 12, 15, 18 litrů a provozní tlak 200 barů (20 MPa), kdy se vzduch a nitrox chovají ještě jako ideální plyn.

Ventily jsou vhodné takového tvaru, který nám umožní je uzavřít, kdykoliv budeme potřebovat. Doporučené připevnění regulátoru je šroubením DIN G5/8, které je bezpečnější než kostka a třmen, navíc za těsnící prvek (O-kroužek) si zodpovídá majitel regulátoru.

Při dalším vývoji potápěče je vhodné mít láhev vybavenou dvojventilem, který umožní připevnění dvou nezávislých regulátorů, což je daleko bezpečnější, než mít jen záložní druhý stupeň.

Pokud se potápěč rozhodne pořídit přístroj – dvojče, doporučená velikost je 2 x 10–12,2 x 15–18.

Láhve napevno spojené nerez kruhy a propojené propojkou-můstkem, odzkoušený je ISO Manifold, či ještě lépe systém LOLA. Zda mít propojku s čelními či obvodovými O-kroužky již bylo námětem mnoha planých diskusí, je to jen technologická záležitost montáže – modely s obvodovými O-kroužky jsou variabilnější k rozměrovým variacím spojovacích kruhů. Systém LOLA obsahuje výhody obou typů propojek.

2. BCD kompenzátor – zde jednoznačně křídlo – wing. Jeho užitné vlastnosti naprosto převyšují jakékoliv žakety, je to výstroj pro potápění, ne pro parádu. Pro mnoho potápěčů zblblých katalogy sice vypadá velice spartánsky, ale sami poznáte úžasný komfort během ponoru. V zásadě můžeme doporučit jednoduché křídlo, beze všech stahovacích gumicuků. Tento tvar křídla je nejefektivnější a nejméně negativně ovlivňuje profil potápěče.

Objem křídla dle použitého přístroje, pro jednoláhvovou konfiguraci se používají modely s objemem 10–18 litrů, pro dvojláhvový přístroj modely s objemem 15–30 litrů. Většina renomovaných výrobců křídel je dělá poctivě – dvouplášťová konstrukce, z toho je zevní obal z cordury či obdobných materiálů, tvarově slušný inflátor a hlavně připevnění k přístroji je vždy dvojbodové – dvěma popruhy, vybavenými nejlépe nerezovými sponami či šrouby u dvojláhvového přístroje. Back plate – zádový nosič většinou kovový (nerez, hliník). Ten první slouží zároveň jako nejdokonaleji umístěná zátěž, ten druhý je zase vhodný pro snížení váhy leteckého zavazadla. Kompletní postroj z pevných popruhů, které obsahují dnes velmi dobře propracovaný systém D-kroužků, sloužících k uchycení další výstroje. Lze si vybrat mezi pevnými a stahovacími popruhy.

Na našem trhu je velký výběr křídel světové špičky, např. DTD-DUX, LOLA, OMS.

Začátečník si může hned ze začátku pořídit jednu láhev se spolehlivým ventilem a křídlo určené pro jednoláhvovou konfiguraci, zádovou desku s popruhy. Do budoucna změní s výměnou přístroje za dvojče jen jiný model vlastního křídla, vše ostatní včetně zádové desky a postrojů zůstává.

3. Regulátor – plicní automatika. Toto je jistě nejdiskutovanější část výstroje. Regulátor je srdcem naší výstroje, šetřit na něm je hazard se životem. Myšleno šetřit na kvalitě. I světová špička se dá pořídit za rozumný peníz. Požadované vlastnosti – slušný nádechový odpor a tím vyhovující měrná dechová práce, spolehlivost, dostupný servis. Pro naše podmínky je vždy dobré, když je regulátor určen pro potápění ve studených vodách. Zde se nenechte mýlit výrobky firem ze středomořské riviéry, které viděly led tak možná ve sklenici s kokakolou. Lze doporučit firmy ze zemí, kde se s potápěním ve studených vodách potýkají dnes a denně.

První stupeň by měl být vyvážený, pokud chceme regulátor do studené vody, tak vřele doporučuji uzavřený membránový model. Druhý stupeň – ústenka – je většinou pravostranná, hadice k ní vede z potápěčovy pravé strany. Oboustranné regulátory jsou sice hezká věc, nicméně nám nepřinesou žádný profit, stejně hadice budeme vést zprava.

Důležitým prvkem je dlouhá hadice primárního regulátoru, v nouzi postačí i 90 cm dlouhá hadice k octopusu.

Všechny rozumné potápěčské výcvikové systémy učí sdílet v krizové situaci (potápěč bez vzduchu) s buddym svůj primární regulátor, a pak si v klidu vzít svůj záložní, který je bezpečně umístěn v neměnné poloze na krku. To, co se osvědčilo v extrému – při sdílení plynu za nulové viditelnosti v úzké jeskyni, je možné velmi efektivně použít i při řešení ztráty plynu u začátečníka.

V dalším vývoji si potápěč zakoupí pouze druhý první stupeň regulátoru, a tím má již dva zcela nezávislé regulátory, které jsou uchyceny na dvou nezávislých ventilech. V případě selhání regulátoru a úniku plynu jsme schopni zastavit ventil porouchaného regulátoru a dál dýchat celý objem přístroje záložním regulátorem.

Celá konfigurace výstroje vyplývá z obrázku, vedení všech hadic je vždy řešeno s ohledem na maximální bezpečnost a následně komfort. Hadice jsou schovány, nebrání přístupu k ventilům a zároveň se nemohou nikde zachytit.

Pokud máme jeden či dva regulátory, vždy máme pouze JEDEN kontrolní manometr jednoduché masivní konstrukce na hadici. Žádné elektronické vylomeniny a bezdráty.

Spolehlivost je u nich vždy nižší a navíc u bezdrátů neprovedete valve drill (kontrola uzavření a otevření ventilů ve vodě před ponorem) protože manometr přestane fungovat.

Manometr je nejslabší článek naší výstroje, jeho zdvojení vede k nárůstu selhání o 100  %, lidově řečeno – jeden maňas = jeden problém, dva maňasy = dva problémy. Při uzavření ventilu se záložním regulátorem, na kterém je manometr, je situace dále uspokojivě řešitelná, jak – to vám vysvětlí zkušený instruktor. Jednoduchý manometr, žádná sdružená konzola, se kterou většinou nezkušený potápěč orá po dně a neustále se zachytává. Umístění dalších přístrojů z konzoly – jako jsou počítač či hloubkoměr, hodinky a kompas je daleko vhodnější na zápěstí.

 

   Takže souhrnně ke konfiguraci primární výstroje:

Každý rozumný a dobře vzdělaný potápěč začátečník se může začít potápět s jednoláhvovým přístrojem, vybaveným spolehlivým ventilem. Láhev je dvojbodově spolehlivě připevněna k zádové desce s BCD křídlem. Regulátor má záložní druhý stupeň na smyčce okolo krku a primární regulátor je na dlouhé hadici – alespoň octopusové 90 cm dlouhé.

Pokud si začátečník pořídí hadici 150 či 210 cm, je dobré, aby byla vybavena klipem poblíž ústenky primárního druhého stupně. Když ji nepoužívá, je ústenka bezpečně uchycená k pravému ramennímu D-kroužku. Vedení hadice Hogarthiánskou smyčkou. Jednoduchý manometr je vlevo u pasu, taktéž je dobré mít ho přichyceného klipem k levému D kroužku na bederním popruhu.

Zkušenější potápěč si pořídí druhý první stupeň regulátoru a dvojventil, který se dá ovládat i pod vodou. Konfigurace obsahuje dva nezávislé regulátory – první primární s dlouhou hadicí k druhému stupni a inflátorovou hadicí k BCD křídlu, druhý záložní s druhým stupněm na krátké hadici, umístěným na krku, a vysokotlakým manometrem. Záložní regulátor navíc může obsahovat inflátorovou hadici k záložnímu BCD = suchému obleku.

Potápěč, který si posléze pořídí dvojče – set 2 x láhev, vybavený propojkou, a liší se pouze tvarem křídla, zde je lépe dokoupit pouze model křídla pro daný set láhví. Vše ostatní zůstává beze změn – zádová deska, regulátory…

Už od počátku používáme výstroj, která se osvědčila během vývoje a v nejnáročnějších ponorech. Celá filozofie bezpečného potápění a zvládání krizových situací nás provází od našich začátků a díky ucelenému pojetí výstroje a její konfigurace ji máme v povědomí.

Naším cílem je přece potápění a ne neustálé řešení, jak vést tu či onu hadici, vzpomínat, jak jsem to měl minule, kde mám záložní automatiku a manometr atd., a nedejbože skočit do vody se zavřenými ventily, na které si nedosáhneme...

Dobře propracovaný výukový systém a zkušený instruktor znalý problematiky jsou nezbytným základem vašeho bezpečného potápění. Navíc žijeme v zemi, kde máme jak výrobce, tak i prodejce kvalitní techniky, kteří se sami potápějí v extrémních podmínkách a jsou schopni posoudit vhodnost jednotlivé výstroje. Takže co víc si můžeme přát, a mne může jen těšit, že v poslední době přibývá na frekventovaných lokalitách více a více potápěčů s bezpečnou konfigurací otevřeného okruhu.          

 

 

Kanici z Lanzarote

Kanici z Lanzarote

 

   Napsal a vyfotografoval Jan Hájek

 Vystupuji z letadla na letišti v Arrecife a vdechuji tu charakteristickou vůni, po níž se mi stýskalo. Jsem zase na Lanzarote! Po příjemném letu není naše výprava nijak unavena a tak už se těšíme na setkání s přáteli, Carmen Portellou, která má na starosti náš program na Lanzarote, a Joachimem, majitelem potápěčské základny Aquatis. Za chvilku už nás Carmen nakládá do mikrobusu a jedeme do městečka Costa Tequise. Carmen vysvětluje, že právě pomáhá při organizaci rockového festivalu v Costa Tequise, chvíli před námi vezla z letiště známou americkou kapelu Living Colour. Ubytováváme se v hotelu Lanzarote bay, s jehož ředitelem Javierem, také potápěčem, jsme společně večeřeli v Praze v Kolkovně. Inu, svět je malý.

Číst dál...

Václav Kříž

Václav Kříž

 

   Ptala se Inna Václavová

   Foto archiv Václava Kříže

 

 Václav Kříž – potápěč, novinář, fotograf, historik. S potápěním začal ve 13 letech, když tato činnost byla ještě tak vzácná, jako nyní lety do vesmíru.

Téměř bez výstroje a s mladickými představami čerpanými z filmů Hanse Hasse a později ze skromné literatury, pašované přes železnou oponu ze zahraničí, poznával tajemný podvodní svět a stal se jedním z průkopníků potápění v České republice. Poznali jsme se těsně po tom, kdy jsem se stala šéfredaktorkou časopisu Oceán. Byli jsme oba ve správný čas na správném místě: já – obyčejný větroplach, ponořující se na všech frekventovaných potápěčských lokalitách – a on – znalec podvodní historie, fotografie, filmu a literatury, který propadl potápění na celý život.

…Robert Ballard postavil ponorku, se kterou se ponořil k Titaniku. Znáš tohle jméno?

- Ne, nikdy jsem o něm neslyšela.

- A Hanse Hasse, Jana Mertu, Petra Katze?

- Ne, co je to za lidi?

- Bože, svatá nevědomost! Vždyť jsou to nejznámější potápěči a vědci!

Zakroutí hlavou a zahloubá se do vzpomínek.Vypráví o potápění a jeho hrdinech, o lidech, kteří za železnou oponou našli sílu a odvahu jít za svým snem. Noří se do minulosti a mě strhává s sebou, do těch dávných časů, kdy to, co je teď běžné, bylo jenom nesplnitelnou touhou. Otevírá mi dveře do malých dílen, kde se vyráběly důmyslné přístroje a miniponorky, seznamuje mě s lidmi, kteří by již dávno odešli do zapomnění. Vypráví o tajemných lomech a ženě, která se potápěla s hady, o německé filmařce Leni a Pavlovi Grossovi…

Ano, stal se mým učitelem, který může za přerod obyčejného „vzduchodecha“ na šéfredaktora potápěčského časopisu. Je pro mne studnou informací, je mým tvrdým kritikem a současně oporou. A za to všechno mu od srdce děkuji!

 

   Za starých časů většina mladých kluků snila o tom, být letcem nebo kosmonautem, ale ty sis vybral tichý podvodní svět. Co bylo impulzem a kdo byl tvým učitelem?

Na konci padesátých let nebyla kina zrovna přeplněná kvalitními filmy. Těmi z mála, které byly přijatelné i pro puberťáky, jako jsme byli my, byly filmy J. Y. Cousteaua Svět ticha a Hanse Hasse Dobrodružství v Rudém moři a Výprava Xarifa. Tyto tři filmy ovlivnily celý můj další život. Navíc vyšly v té době i Cousteauovy knihy Svět Ticha a Dech moře. Mně se navíc dostala do rukou i Hassova fotografická publikace Ich tauchte im den 7 meeren – Potápěl jsem se v sedmi mořích. Jako kluk jsem si přísahal, že Hasse překonám, že se budu potápět určitě v osmi mořích! Díky shodě náhod jsme se s kamarádem Radkem dostali ve správnou dobu (v roce 1961, v mých čtrnácti letech) na to nejsprávnější místo – do pražského bazénu AXA, kde tehdy vedl potápěčský výcvik Vašek Rott, snad ten nejkvalitnější instruktor a člověk, jakého jsme mohli potkat. Skaut tělem i duší, vyznavač přírodního způsobu života a potápěč par excellence. Ten nás naučil mnohému, základy jeho výchovy si v sobě nesu dodnes. Mimo jiné nás naučil jednu důležitou věc – potápěč, když vstupuje do vody, tak to nesmí šplouchnout ani vlnka. Aby se ryby nepolekaly. Kdepak nějaké skákání a mlácení kolem sebe! A to nemám rád dodnes! Někdo se před ponorem pokřižuje, já si pokaždé, ale skutečně pokaždé (!) vzpomenu na Vaška Rotta. Je to takový můj obřad a poděkování. A skáču jen v nejnutnějším případě.

 

   Neměli jste ani pořádnou výstroj. Jak jste to řešili?

Výstroj, to byl tvrdý oříšek. První masku mi sice přivezl známý z Rakouska, byl to systém Hans Hass, jak na ní bylo napsáno, ale to ostatní, to už byla pravá potápěčská chudoba. Šnorchl vyrobený ze spartakiádní obruče (mám ho schovaný ve své „Síni slávy“ dodnes) a ploutve vyřezané z tvrdé gumy s přinýtovanou koupací botičkou. Taková byla realita. O dýchacím přístroji se nám mohlo ještě nějaký čas jen zdát. Až o rok později jsem si vyrobil ze součástek, posbíraných na leteckém smetišti ve Kbelích, svůj první aqualung. S automatikou KP14 a láhvemi od Luftwaffe. S tímto přístrojem jsem se nechal z mladické blbosti i přejet parníkem ve vltavském průplavu v pražské Stromovce! Naštěstí bez následků.

 

   Určitě jste se v takových nebezpečných začátcích neobešli bez incidentů. Jak jste je všechny přežili?

Ono jich kupodivu zase tolik nebylo. Asi byl Rottův výcvik skutečně kvalitní. Ale kolem nás jsme zažili ledacos. Hlavně experimenty s kyslíkovými přístroji, které prováděla známá hříměždická parta té doby, Pavel Gross, Jarda Čaj a Pavel Kraus. A několik dalších. To byly poučné incidenty, které se naštěstí všechny obešly bez následků. A pro nás, potápěčské ušáky, to byla víc než dobrá škola. Můj největší a skutečně nebezpečný incident se stal až ve zralé době, o mnoho let později, v roce 1979. Při ponoru v zatopeném dole Čermná na severní Moravě nedaleko Vítkova. Objevili jsme s kamarády z Nového Jičína opuštěný břidlicový důl a rozhodli se prozkoumat jeho systém zatopených štol. S kamarádem Honzou Liškou jsme se dostali při průzkumu do kaverny se vzduchovou kapsou. Vynořili jsme se na hladinu a začali komentovat situaci… Víc si nepamatuji. Probudili jsme se až o několik minut později, protažení na návodčím laně zatopenou štolou mezi povalenými trámy naším bdělým návodčím Milanem Benešem (který již, bohužel, není dlouho mezi námi a kterému bych rád děkoval každý rok 3. března ve výroční den našeho znovuvzkříšení). V kaverně bylo v atmosféře pouze 0,7 % kyslíku! Nic zdravého pro nás. Při této příležitosti bych chtěl připomenout, jak vteřinové rozhodnutí může ovlivnit bytí a nebytí člověka. Těsně před ponorem mi blesklo hlavou, jestli se k Honzovi připnu úvazkem a nebo jestli budu plavat vedle něho. Jednalo se o celkem nenáročné proplavání štoly v křišťálové vodě a v hloubce asi dvou metrů. To cvaknutí karabiny mi zachránilo krk a vyučilo na celý život.

 

   Jak se na vás a vaše potápění dívala veřejnost? Vždyť za socialismu byl takový tehdy nezvyklý koníček krajně podezřelý, či ne?

Copak veřejnost, ta se dívala dobře, potápění bylo v té době hodně atraktivní, dělalo ho strašně málo lidí a bylo to zajímavé dobrodružství. U vody jsme se skoro všichni znali a ta troška informací, která se dostala do oběhu v TV a nebo v časopisech, to bylo jen ku prospěchu věci. Horší bylo, že to skoro nešlo bez Svazarmu. My byli ze začátku v potápěčském kroužku u akvaristů ve Vagonce Tatra Smíchov, potom v přírodovědné sekci Národního muzea, ale to skomíralo na úbytě a tak jsme, chtíc nechtíc, skončili s Radkem v náruči polovojenského Svazarmu, v tehdy známém Shark Clubu. Ale zas tak strašné to nebylo. Naopak, za poměrně málo úliteb jsme dostávali docela kvalitní materiál a relativní volnost. Jen jsme museli změnit název, Shark Club zněl papalášům až příliš imperialisticky. A tak jsme zvolili cestu nejmenšího odporu a někdy na začátku sedmdesátých let se přejmenovali na Aquasport Praha. Sice to na Svazarmu taky okomentovali, ale milostivě nám dovolili se tak nazvat. A klub funguje do dneška.

 

   O vodotěsných pouzdrech na filmové a fotografické přístroje, které jste už tenkrát dokázali vyrobit, se mohou naši čtenáři dočíst na straně… Neuvažovali jste už rovnou také o ponorkách?

Řeknu upřímně, neuvažovali. Ale byli mezi námi tací, třeba Jirka Císař z Mělníka, který si takovou miniponorku (jmenovala se Dorea) vyrobil. Ovšem Pavel Gross, ten s ponorkou udělal díru do světa, a to hodně velikou. Po emigraci do Švýcarska zkonstruoval a spoluvyrobil slavné GEO, se kterým dr. Fricke objevil u souostroví Komor zapomenuté prehistorické ryby latimérie. Ale mě samotného ponorková touha nijak nepoznamenala. V několika ponorných zařízeních jsem sice byl, ale pokaždé jen jako zvědavý čumil, nikdy jsem se netoužil v ocelovém doutníku potopit. Před lety jsem měl dokonce nabídku, podívat se v ponorce Alvin ke slavnému vraku Bismarcku. Ale nijak mě to neoslovilo, možná taky kvůli financím, ty byly víc než horentní!

 

   Vymysleli jste nějaká zařízení, která se používají dodnes?

Já osobně rozhodně ne, patent na šnorchl ze spartakiádního kruhu si nedělám. Ale kolem mě se tu a tam nějaký vynález objevil. Skoro za všechny může vynálezecky víc než potentní Pavel Gross, ten vymyslel kromě spartakiádního šnorchlu a Gea i podvodní domlouvátko walkie-talkie, spolupracoval na prvním modelu dekompresmetru a podobně. Dnes vyvíjí vlastní rebreather. Já vždycky jen pečlivě napodoboval a kopíroval všelijaké technické fígle na zahraničních kejzech – pouzdrech na fotoaparáty. A to většinou z těžce dosažitelných tiskovin, ať už z potápěčských časopisů a nebo katalogů, které jsme dopisy vyškemrali a které nám výrobci (možná) škodolibě posílali.

 

   Jaký byl největší sen mladého potápěče Vaška Kříže?

Největší sen? Tak to vím naprosto přesně. Největší touhou mladého Vaška Kříže bylo prodávat v potápěčském obchodě. Pochop, potápěčský obchod, něco takového v socialistickém Československu vůbec nebylo, znali jsme takový krám jen z letáků ze západní ciziny. A být obklopený celý den vším tím nádherným vybavením, o kterém jsme každodenně snili, to byl opravdu velký sen. Pár let po revoluci jsem byl okolnostmi donucen v jednom takovém potápěčském obchodě asi 14 dní prodávat, děkuji pěkně, už nikdy více. Je to stejné, jako být prodavačem v obchodě s autopříslušenstvím a nebo s věcmi pro domácnost. Pak se mi samozřejmě splnilo mnoho dalších snů, třeba potápět se na Bahamách nebo na Maledivách, v zemích o kterých jsem si nikdy nemyslel, že je na vlastní oči uvidím. A to dneska považuji za splnění svých chlapeckých snů první kategorie, to ano.

 

   Než jsi se začal věnovat publikační činnosti, spolupracoval jsi s prvními potápěčskými časopisy. O čem se v nich psalo, když bylo v té době cestování téměř nemožné?

Hrdě přiznávám, že mám doma úplně všechny potápěčské časopisy, které vyšly v  Československu. Ať už to byla první čísla časopisu Potápěč, nebo další ročníky Vodní revue. V té jsem byl po revoluci dokonce redaktorem. Těmi časopisy jsem žil, byly pro mne nejen pomyslným spojením se světem, ale také s ostatními potápěči v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Psalo se v nich o nových technolo­giích a zprostředkovával se nám tak, byť značně okleštěný, ale přeci jen nějaký přehled o nových výrobcích, nových zemích a také jsme díky nim poznávali i skutečné persony potápěčského světa. Třeba manžele Taylorovy z Austrálie, velké filmaře a znalce žraloků. Jejich články s jejich svolením překládal Vašek Fürst a my je hltali a těšili se na další. Byli pro nás jak obyvatelé Marsu, v tak rozdílném světě žili. Od Valerie Taylorové mám dodnes schovaný osobní dopis. Moje koketování s časopisy začalo nabývat vážných rozměrů v polovině sedmdesátých let, kdy jsem začal pravidelně přispívat svými fotografiemi a později i články nejen do Vodní revue, ale i do dalších, dnes již zapomenutých magazínů, jako byl třeba Signál nebo Zápisník.

 

   Tvůj profesní obdiv k německé režisérce a fotografce Leni Riefenstahlové tě na několik let vyřadil ze „slušné“ socialistické novinářské společnosti. Jaký to mělo pro tebe dopad a čím tě vlastně ta rozporuplná osoba tak fascinovala?

Jo, Leni…, to byla záležitost… Ale mohl jsem za to sám, pěkně jsem si naběhnul. O Leni Riefenstahlové jsem toho v polovině osmdesátých let zas až tolik nevěděl, jen to, že to byla dáma v letech, která se někdy v 65 letech začala potápět a svými podvodními snímky dosáhla světové proslulosti. A že předtím natočila v nacistickém Německu pár propagačních filmů. To bylo asi tak v kostce všechno. Mně se tenkrát na ní hrozně líbilo, že se začala potápět tak pozdě a že toho ještě pod vodou tolik stihla. Její filmařská kariéra mně byla dost utajená a ani mě tolik nezajímala. Na rozdíl od funkcionářů strany, kteří seděli ve vydavatelství Naše vojsko a věděli o ní všechno. Nebo si to aspoň mysleli, že vědí. Taky byli kapánek starší a mnozí ji znali nikoliv zprostředkovaně. Každopádně můj oslavný článek o německé režisérce – potápěčce a podvodní fotografce putoval do stoupy a s ním i moje další spolupráce s vydavatelstvím. A nejen s ním. Ale všechno špatné bylo k něčemu dobré. Novinářský zákaz v Československu mě vyprovokoval k publikování po celém světě. A tak, zatímco v Čechách ani ťuk, tak v Austrálii, v Anglii, v Německu a USA mně vycházely fotky a články poměrně často. Ale ke konci osmdesátých let už to trochu povolilo. Dnes je to jen úsměvná vzpomínka na moje naivní počínání v době komunismu.

 

   Jak se změnil tvůj život, když padly hranice a máš teď k dispozici moderní výstroj a špičkovou fototechniku?

Jako většině z nás, život se mi změnil hodně. Po revoluci jsem byl několik let na volné noze, jezdil jsem po světě a fotil. Pak přišlo zklidnění, dokonce jsem byl nějaký čas i šéfredaktorem dnes již zaniklého potápěčského časopisu Riff. Před více než deseti lety jsem ale skončil a odešel do stabilního zaměstnání, které však má s novinařinou a fotografováním dost společného. To ovšem neznamená, že bych se přestal potápět a fotit pod vodou. Fotím pořád, ve sladké vodě i v moři. V tom ale jen o dovolené, bohužel. Pořád jsem však nepřestal dělat na diapozitivy, i když jen široké scény pod hladinou. Na makro a blízké záběry už taky používám digitál.

 

   6 NEJ Vaška Kříže

Nejtěžší situace pod vodou: Asi když mě jako mladého kluka přejel při potápění parník.

Nejkrásnější ponor: Každý ponor s delfíny. Jsou to téměř mystická setkání.

Nejoblíbenější lokalita: Isles Medas na španělském pobřeží Costa Brava.

Největší vzor: Fotograf David Doubilet z National Geographic a filmař Bernard Dellmott z původního Cousteauova týmu.

Největší životní výhra: Život! Při potápěčském incidentu v zatopeném dole Čermná v roce 1979.

Nejbližší plány: Fotografování na Lembeh Strait v Indonésii. Říkají mu „nejdražší hnojiště na zeměkouli“. To, co tam je k vidění při viditelnosti asi tři metry, to není ke spatření nikde jinde na světě!

 

Nemáte UW futrál na foťák?

Nemáte UW futrál na foťák? Vyrobte si ho…

 

   Připravil: Václav Kříž

 Právě pod tímto heslem proběhla nedávno na internetové potápěčské konferenci obdivná diskuse k jednomu, dnes už skutečně ojedinělému výtvoru – doslova na koleně vyrobenému pouzdru na fotoaparát, který tak dal znovu vzpomenout doby zlatých českých ručiček, v oblasti fotografování pod vodou nevyjímaje.

Jeden z účastníků diskuse při té příležitosti připomněl tradiční setkání takových fotografických všeumělů v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století na břehu východoněmeckého jezera Helene See, kde tehdy každý rok na podzim probíhala soutěž, krátce pojmenovaná Berliner Unterwasserfotowett­bewerb.

Berlínská soutěž podvodních fotografů byla ojedinělý podnik a dodnes na něj všichni, kteří jsme měli tenkrát tu čest, vzpomínáme jen v nejlepším. Byla to nejen mezinárodní potápěčsko-společenská záležitost, na kterou jsme se těšili a kterou jsme žili celý rok, ale také přímo vysoká škola podvodní fotografie. Němci, ať už východní nebo západní, byli tenkrát jako UW fotografové jednoznačně na špici. Kompozice, expozice a všechny ty nezbytné fotografické dovednosti, to měla jejich první liga v malíčku a nám nezbylo, než se učit. Aspoň od těch Němců, za kterými nás pustili, od východních. A učili jsme se rádi, někteří z nás z těch zkušeností čerpáme dodnes.

Ovšem, v čem jsme rozhodně nebyli o krok pozadu, ale naopak jsme se hřáli v neskrývaném obdivu a někdy i závisti našich německých kolegů, to byla výroba pouzder na foťáky. České kutilství se snad přijímá už s mateřský mlékem a v dobách socialismu to platilo dvojnásob. Zásadní rozdíl byl v samotném pojetí výroby. Němci vycházeli z použití jakéhokoliv jen trochu vhodného polotovaru, který našli doma, na smetišti a nebo v nejbližším obchodě s instalačním materiálem. My, Češi, jsme si ve většině případů všechno vyráběli už rovnou na míru. A podotýkám, že rovnou z prvotřídních surovin. A tak byly k vidění vedle německých pouzder z papinových hrnců nebo vojenských várnic, ozdobených vodovodními kohoutky, takové technické skvosty „made in Tchechien“, kde základem byly kostky leteckého duralu, titan a kvalitní plast. A také odlitky, za které by se nemusela stydět ani NASA. To všechno zpracované, když ne na NC strojích, které v té době byly v plenkách, tak každopádně na obráběcích strojích první kategorie.

Vím, o čem mluvím. Společně s kamarádem a mým letitým fotografickým souputníkem Radkem Skramoušským jsme takovou výrobu mnohokrát absolvovali. Nečestnou výhodou byly naše pracovní podmínky. Já byl dlouhá léta zaměstnancem filmového servisu na Barrandově a Radek technikem v Druoptě. Spojení takřka dokonalé. Jediným problémem tak pro nás byly součástky, které se nedaly vyrobit a velmi obtížně se sháněly. Jako třeba kroucené šňůrové kabely, konektory a různé typy gumových výlisků a těsnění. Naštěstí „O“ kroužky už v sedmdesátých letech prorazily i za vrata železné opony a byly celkem dostupné, ovšem v kvalitě problematické. Dokonce existovaly i návody na jejich lepení z metráže. V úplných začátcích, na přelomu padesátých a šedesátých let, to jsme se ale museli obejít i bez takových vymožeností, a třeba naše první pouzdro na 8mm kameru Admiru bylo těsněno podobně jako láhev od okurek. A víko pěkně přitažené křídlovými matkami! A abych nezapomněl na věc nadmíru důležitou, funkci ovládacích průchodek převzaly u prvních kejzů (pouzder) vyrobených v padesátých a šedesátých letech jen mírně upravené a k obalu poctivě přivařené vodovodní kohoutky, těsněné nikoliv konopím, ale lojovou šňůrou. Němcům se stejná technologie osvědčila ještě o patnáct, možná i dvacet let později.

Pouzdra z konce osmdesátých let, než se nám svět otevřel doopravdy, byla už takové kvality, že je dodnes možné jejich srovnání se současnou výrobní produkcí renomovaných firem. Tou nejsoučasnější! Myšleno strojírensky, nikoliv elektronikou, samozřejmě. O té se nám mohlo jenom zdát, ale bojovali jsme s ní statečně. Naším vrcholným kouskem bylo dnes už úsměvné použití magnetických tyčinkových spínačů a třeba také zdvojených kondenzátorů blesků. Jeden, skutečný, sloužil jak měl, druhý, falešný, pak k pašování drobného oběživa na nákupy ve Frankfurtu nad Odrou.

Zvlášť pyšní jsme na poslední sérii čtyř kusů pouzder, dokončených těsně před revolucí. To jsme si dovolili koncepci, kterou po nás zopakovali až v roce 1992 technici od Nikonu. Pravda, o něco lépe a dokonaleji. Ale možná ne radostněji. My zbavili obyčejnou Prakticu plechovo-plastového obalu a na její šasi přímo na míru „ušili“ frézou vodotěsný duralový kabátek s honosným nápisem Praktica Marine Professional. V Nikonu o pár let později také kompletně odstrojili jejich model F601, ovšem pouzdro nazvali skromněji – „jen“ Nikonos RS.

Dnes už je to o vzpomínání. Ale člověka pohladí po duši i po těch letech – slyšet a číst, že udělat si dobrý futrál na foťák není ani v dnešní době úplně ztracená záležitost.          

Mramorové doly Miltitz

Mramorové doly Miltitz

 

Text Radek Procházka,

Foto Luboš Parent

 Důl se nachází poblíž německého města Míšně (Meissen). Z Prahy je lokalita vzdálena přibližně 200 km. Cesta vede po dálnici do Drážďan, odtud už je to jen 30 km a jste na místě. Mramor se zde začal těžit na přelomu čtrnáctého a patnáctého století. Jako u většiny těchto dolů se po úvodní povrchové těžbě přešlo v roce 1850 na těžbu hlubinnou.

Těžil se zde vápenec a práce se prováděly pouze ručně za pomoci vrtaček, trhaviny se nepoužívaly. Při těžbě bylo nutno řešit velké průsaky vody. Vápenec se tady přestal těžit v roce 1924.

V období druhé světové války nezůstaly tyto strategické prostory bez povšimnutí. Bylo navrženo vybudovat v nich rafinerii na letecký benzin. Zůstalo však pouze u přípravy a později prostory posloužily jako skladiště pohonných hmot a výrobna součástek pro letecké motory. Důl byl po ukončení prací zatopen.

 

   Lokalita přístupná pro veřejnost

Kolem roku 1997 se v zatopeném dolu začala potápět skupina speleo potápěčů z Drážďan. Lokalita se stává přístupnou pro širokou veřejnost v roce 1998. O provoz se zde stará Udo Krause.

Suché části dolu s hlavním suchým dómem slouží v létě jako astmatická léčebna hlavně pro děti, protože nabízí unikátní 99% vlhkost při teplotě 10 stupňů. Konají se zde také pěvecké a hudební slavnosti. Suché části jsou barevně podsvíceny, což při vstupu do těchto prostor vytváří krásná zákoutí.

 

   Ponor s fixními ­šňůrami

Pod vodou jsou trasy vystrojeny fixními šňůrami (jejich nákres je na obrázku, který je pouze orientační a neručíme za případné změny). Většina potápěčů, které jsme potkali, byla na lokalitě poněkolikáté a cítí se tu jako doma. Při prvních ponorech však není od věci si plánek zalaminovat nebo překreslit na destičku či do wetnotesu.

Udo také nabízí pro první ponor domácího průvodce, s nímž po domluvě na plynech a brífinku absolvujete tento ponor po vyvázaných cestách, uděláte si obrázek o velikosti dolu a zorientujete se v něm. Je však jen na vás, jestli budete preferovat vlastní hledání cest, a nebo budete mít ve skupině člověka, který tento důl zná. Za ponor se platí a účastník by měl mít platnou jeskynní kvalifikaci. V suché části se musejí používat přilby, které jsou tu k dispozici a kontrolují je členové zastupitelstva obce, kteří se zde střídají ve službách. Teplota vody v dolu se pohybuje v rozmezí 8−12 stupňů. Viditelnost je většinou velmi dobrá. Samozřejmě v zanořovacím jezírku a v restrikcích se zhoršuje, ale vždy jde jen o pár metrů. Zázemí s toaletami, nastrojovací stoly, vozíky na odvezení výstroje, vše je zde k dispozici na výborné úrovni. Cestu k vodě odhaduji tak na sto metrů, což je proti jiným lokalitám brnkačka. První patro se nachází v hloubce 4−6 m, druhé je v hloubce kolem 30 m a třetí je mezi 45−65m. Hlavním prostorem je hala Adolfa von Heynitz s výškou 25 m a délkou 80 m. V hale je maximální hloubka 45 m, jsou v ní krásné klenby s neodtěženými sloupy o průměru i více než 4 m, podpírajícími strop. Objevit zde můžete lopaty, jízdní kolo, kostlivce, zbytky vozíků a betonové patky nádrží, u některých jsou ještě vidět zbytky armatury. Velice zajímavé jsou ale prostory jako takové: zákoutí, chodby, klenby, schody a mnoho dalšího.

 

   Potápění

Volíme příjezd v pátek s přespáním. Přijíždíme na lokalitu kolem deváté hodiny. Všude panuje čilý ruch. Naše druhá skupina vedená Radimem a Tomem, která z Čech vyrážela brzy ráno, má už nanošeno a jde do vody v prvních sledech. Zanořujeme se mezi posledními a kvalita vody a viditelnost jsou super. Milda, náš hlavní kameraman, může pořizovat velmi pěkné záběry.

Je to vždy nádherné potkávat tolik stejně postižených lidí, a že jich tu je! Zdravíme se s našimi kluky, jsou  tu tři skupiny, dále je zastoupeno Polsko, Rakousko, Německo a vidíme i holandskou značku.

Připravujeme si výstroj, nastrojujeme twiny a stage, vše pomalu navážíme k vodě. Na dopravu rudlem jsme zvyklí, ale máme možnost použít i stavební kolečko, což je pro nás novinka, která na odvezení kamery nemá chybu. Při procházení kolem ostatních prohlížíme CCR a SCR mašinky, jejich zastoupení v celkovém počtu potápějících odhaduji na víc jak polovinu. Naše skupiny čítají sedm lidí na OC, příští návštěva nás už také čeká se znovudechy. Jen co pořádně potrénujeme! Provádíme kontrolu na hladině, výstroj, drily...

První metry pod vodou míjíme deco stanici, pohled je fantastický. Na šesti metrech hloubky je instalováno lano k odložení kyslíkových stage, kterých tu napočítám dvanáct. Zanáříme vpravo dolů, projíždíme chodbami, velkými dómy, obtáčíme sloupy, prohlížíme zadní dlouhé schody. Vše je umocněno světly ostatních potápěčů, kteří nasvěcují různá zákoutí, a tak si mohu udělat zcela přesný obraz o uspořádání a hlavně o velikosti daných prostor. Náš čas se chýlí ke konci a dvacetiminutové deco krásně ubíhá v levých mělčích prostorách, kde je na co se dívat, ale je zde zakázáno se vynořovat. Přejíždíme tedy nad armaturou trčící z betonových základů nádrží, dávajíce pozor na sucháč. Končíme ponor. Osmdesát minut pohody, samozřejmě velká „těšička“ na probrání ponoru u dekompresní klobásky a pivečka.

Při dalším ponoru vyvazujeme na levé straně a protahujeme se restrikcí. Mé atletické tělo trošku dře. Při vyvazování nám na poctivou linku s opletem padá kámen a řeže ji. Kdybych to neviděl na vlastní oči, tak bych tomu nevěřil.

Na závěr poděkujeme Udovi za super servis a už si plánujeme, na kdy zamluvíme další termín.Všem, kteří ještě neměli tu čest, doporučuji návštěvu této unikátní lokality, nemá chybu!    

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

 

Hranická propast

Hranická propast − Suchá rotunda

 

   Napsal a vyfotografoval Petr Vaverka

 „Pověs tam ten kufr s blesky, dva dvanáctkové sety a čtyři stage. Další náklad pošleme dolů příště!“, říká Libor a zatížená kladka sjíždí po laně do hlubiny. Tři čtyři takové jízdy a veškerá technika je v sedmdesátimetrové hloubce u hladiny jezírka v Hranické propasti. Dnes je naším úkolem fotografování uvnitř skalního masivu, v Suché rotundě.

U ohlubně propasti jsme se sešli ve čtyřech účastnících s pomocníkem Rendou a nezbytným Sabbathem. Kromě samotného fotografování dopraví z Rotundy právě Sabbath vzorky netopýřího guana, které budou zaslány k rozboru do Biologického ústavu AV v Českých Budějovicích. Začínáme se spouštěním vybavení pomocí lanovky, instalované ZO 7-02České speleologické společnosti. Teprve, až když jsou veškeré přístroje a ostatní materiál na plošině nad vstupním jezírkem, začíná finální příprava na důležitý ponor. Naše dnešní práce má za úkol doplnit poslední přesná mapování rotundy o celkové fotografické záběry. Nebude to nic jednoduchého. Transport veškerého zařízení hlubokou partií propasti i následné fotografování v prostorách Rotundy prověří schopnosti celé skupiny i spolehlivost techniky. Skalní stěny suché části jsou tmavé a pohlcují světlo z jakéhokoli zdroje. Nasvítit vnitřní prostory bude opravdu komplikované. K tomu budeme potřebovat velkou kapacitu světelných zdrojů.

Na ponor jsme připraveni ve dvou dvojicích. Postupně si rozdělujeme náklad fotografického náčiní, které je třeba dopravit na místo. Do Suché rotundy existuje pouze jedna přístupová cesta. A ta vede pod vodou. Po zanoření ve vstupním jezírku se potápěči šikmou chodbou severozápadního kanálu dostanou do hloubky 47 metrů na Zubatici. Odtud se kolmým stoupáním a postupem úzkými místy v horních partiích protáhnou přímo do Rotundy. Jedná se v podstatě o překonání sifonu ve čtyřicetisedmimetrové hloubce. Podplavání Zubatice klade na dopravu citlivého fotografického náčiní zvláštní nároky. Podvodní blesky konstruované na hloubky 100 m bez problémů přepravujeme na „druhou stranu“ ve dvou vodou zalitých Peli kufrech. Vodě nepřizpůsobená zařízení jsou opatrně uložena do speciálního hermetického kontejneru vyrobeného v olomoucké Lole. Jeho desetilitrový objem vyhovuje našim potřebám dokonale. Stativy necháváme volně zavěšeny jako stage láhve. Zdejší kyselka jim nemůže zásadně uškodit.

Po vynoření v jezírku Rotundy už vše probíhá předem domluveným způsobem. Navzájem si podáváme dopravené věci, pomáháme si z vody a odkládáme výstroj na určené místo. David s Michalem se převlékají ze suchých obleků do barevných overalů. Budou instalovat jednotlivé blesky v členitém terénu Rotundy, jejich postavy na snímcích vytvoří logické měřítko. Čeká je při tom pěkný sportovní výkon. Několikanásobné přelézání dvoumetrových balvanů je přece jen poněkud vyčerpávající.

Fotografování máme naplánováno za použití jednoho stativu pro aparát a druhého pro jeden z blesků. Celkem 13 samostatných blesků hodláme odpalovat bezdrátově. Vše je spouštěno při expozici 14. bleskem na fotoaparátu. Nejdůležitější je zajistit v celém systému vzájemnou komunikaci a synchronizaci. Jen tak se může povést odpálit všechny blesky najednou a osvítit tak co nejlépe vnitřní prostor Rotundy. Sabbath s Liborem odebírají vzorky guana, zatímco David s Michalem hledají nejlepší umístění pro naše zdroje světla. Zkoušíme postupně funkci jednotlivých částí světelného řetězce a provádíme pokusné záblesky. Jeden z blesků umisťujeme pro zvýraznění i pod hladinu tzv. Kropenky. Když už je guano na cestě na „světlo boží“, pouštíme se za pomoci Libora do práce. Půdorys Rotundy je úzký a dlouhý, záběry tedy orientujeme v obou podélných směrech. Znamená to opakované stavění blesků, další a další světelné zkoušky.

Fotografujeme s různým nastavením přístroje i s různými směry svícení blesků. Jde to jako po drátkách, takže jsme za 5,5 (!) hodiny hotovi. Nezbývá než všechny propriety sbalit, pečlivě uložit k transportu a vydat se dalším ponorem přes hlubokou Zubatici na čerstvý vzduch. Renda se Sabbathem nás už očekávají s vydatnou svačinou a teplým čajem. Než vytaháme všechen materiál znovu k ohlubni propasti a naložíme do aut, bude už pořádná tma!

Naše práce přinesla ucelený pohled na vnitřní prostor Suché rotundy a v reálném měřítku umožnila uvědomění si velikosti tohoto úžasného přírodního výtvoru. Za dokonalou spolupráci chci veřejně poděkovat Davidu Čani, Liboru Čechovi, Michalu Gubovi, Rendovi Melichárkovi a Fraňo Sabbathovi. 

Použitá technika: fotoaparát NIKON D200, objektiv Nikkor 12-24/4 DX, 5x blesk Nikon SB-800, 3x UW blesk Hartenberger, 5x UW blesk SUBTRONIC, 2x Stativ Velbon, 4x externí odpalovací čidla.

www.vaverka.net

 

 

 

 Hranická propast fascinuje odborníky i laiky už století. Její tajemství ještě stále není objeveno. Na průzkumech a mapování zde pracuje skupina ZO 7-02 Hranický kras České speleologické společnosti. Až nástupem nových technologií se potápěči dostávají hlouběji a všechna měření se upřesňují. V současnosti ale není nouze o nové objevy v mělčích částech propasti. Největší překvapení však v sedmdesátých letech připravila průzkumníkům Hranická propast v místech za Zubatkou. Mirek Lukáš a Jaromír Andres zde 24. 6. 1978 objevili obrovskou suchou část, která dostala jméno Suchá rotunda. Průzkum byl v následujících letech směrován k prvnímu měření a pozorování kolonie netopýrů. Dnes jsou tyto prostory předmětem podrobnější dokumentace. Za tímto účelem byla v průběhu loňského roku provedena nová měření a zpracovány aktuální mapy. Pavel Říha zde drží český hloubkový potápěčský rekord 170,2 metru. V současné době je hlavní aktivitou instalace sofistikovaného systému pro přesné měření teploty v různých místech propasti s centrálním sběrem dat, jako i další mapování v různých hloubkových profilech.

 

Likvidace bomb

LIKVIDACE BOMB

Potápění se Severní ­potápěčskou jednotkou Royal Navy u ostrůvku Garvie

 

   Text a foto Simon Brown

   Překlad František Novomeský

 Na mořském dně leží rezavá roura dlouhá asi 180 cm. Tenhle „nález“ by se do vaku na potápěčskou výzbroj asi nevešel, nejsem si však jist, zda by někdo chtěl vidět tenhle krám například v mé garáži. Tahle roura byla 500librovou bombou, napěchovanou dostatkem výbušniny pro to, aby mě poslala na nejlepší potápěčskou lokalitu v nebesích.

Moje jediná smysluplná myšlenka byla celkem prostá: jestliže tohle bouchne, znamená to můj konec a o ničem nebudu vědět. Na dně se ke mně připojil John, specialista na likvidaci bomb britského Královského námořnictva. Dal se do práce, připevnil demoliční nálož na zevní plášť bomby a za několik minut se stane tahle bomba minulostí. Udělal jsem ještě několik snímků Johna při práci a začal výstup. Děsila mě tahle explozivní síla, ležící pode mnou na mořském dně... A to tak, že jsem zapomněl na tříminutovou bezpečnostní zastávku, jediná má myšlenka byla, že chci ven z vody...

 

   Ostrůvek Garvie

Přímo na severozápadním výběžku Skotska, východně od Cape Wrath, leží v moři malý skalní ostrůvek, známý jako An Garbh-eilean anebo Garvie. Většina lidí ho nezná a v okolních vodách tohoto ostrůvku se potápělo jen málo potápěčů. A ještě míň by se jich tam chtělo potápět: ostrůvek Garvie je jedinou evropskou lokalitou, kde britské Královské letectvo (RAF) nacvičuje bombardování typu vzduch-země se „živými“ bombami o hmotnosti až 1000 liber. Celý Cape Wrath je tedy pod přímou palbou a necvičí zde pouze RAF, ostré střelby typu loď-pobřeží tady provádí i Královské námořnictvo, které střílí 4,5palcové granáty až do vzdálenosti 12 mil. Asi jedna desetina ze všeho, co se vystřelí, nevybuchne, a tak povinnost „úklidu“ těchto nebezpečných předmětů leží na ramenou Severní potápěčské skupiny Královského námořnictva (Royal Navy). Námořnictvo nedělá nic polovičatě, a proto ani jejich potápěčská loď není výjimkou. RMAS Tornado je při 700 tunách vybavena vlastní dekompresní komorou a poskytuje přístřeší dvoumotorovému nafukovacímu člunu, který nás k lodi přivážel každé ráno přes tiché vody sousedícího jezera Loch Eriboll. Na palubě lodi byly hromady plastických výbušnin (všichni potápěči je nazývali výstižným pojmenováním „bang“), bylo jich dost na to, aby nás i celou loď poslaly do nenávratna. Nedokázal jsem si představit, co by se stalo, kdyby náklad „bangu“ vybouchl. Potápěč Yorkie mě rychle uvedl na pravou míru. „Vybouchl? Co by mělo vybouchnout? Bouchne ti pokažená konzerva. Výbušniny je nutno iniciovat.“ Ubezpečil mě také, že krabice „bangu“ na palubě jsou zcela bezpečné. Na iniciaci potřebují roznětky a detonátor.

 

   Nedotýkat se ničeho, co najdu

Tomado potřebovalo asi hodinu, než z Loch Eribollu doplulo k ostrůvku Garvie. Během plavby provedl por. Beechinor instruktáž o tom, co očekávají, že pravděpodobně naleznou, a jak odlišit „živou“ bombu od cvičné, nevýbušné munice. Jakákoliv bomba natřená na modro je cvičná a není nutné se jí zabývat, narozdíl od zeleně natřených se zlatými proužky, namalovanými na hrotu bomby, které je třeba najít a zneškodnit. Další pomůckou při hledání nevybuchlé munice je nález roznětky, cvičná munice je nemá. Roznětka bývá umístěna v hrotu bomby.

Ve válečných dobách se stala nevybuchlá bomba pro nepřítele problémem; protože konstruktéři vyvinuli v roznětce zařízení proti smíchání explozivního materiálu s mořskou vodou. Taková nestabilní, vůči smíchání rezistentní roznětka není ani přítelem potápěčů, likvidujících bomby... a taky potápěčů-fotografů, kteří drží kameru. Uložil jsem si do mysli poznámku: nedotýkat se ničeho, co najdu... ani tady „na place“, ani kdekoliv jinde.

 

   „Obyčejný“ ponor

Pádem nazad z člunu jsem se dostal do vody, 20 metrů od ostrůvku Garvie, a začal jsem sestupovat. Viditelnost ve vodě byla úžasná; kdyby tohle byl „obyčejný“ ponor, užíval bych si to. Dotkl jsem se písku na dně. Klekl jsem si na písek a chvilku pozoroval paprsky slunce filtrované zelenou vodou. Nebyl jsem tu však kvůli uměleckým záběrům. Tohle byla vyhledávací fáze operace, kdy potápěč plave nad mořským dnem a rozhlíží se po bombách. Chtěl jsem se potápět s Yorkiem, ale nešlo to. Nastartoval malou ponorku, která se pohybovala rychleji, než jsem stačil plavat. Mohl jsem proto jenom sledovat jeho hluboké výdechy z regulátoru. Najednou se zastavil a prohlížel si možný cíl – 500librovou bombu. Ležela na dně již dlouho a barevné označení nahradila rez a mořská vegetace. Yorkie kontroloval hrot a ocas bomby kvůli identifikaci. Je „živá“ nebo jde o cvičnou munici? Já jsem mu, žel, poradit nemohl. Najednou Yorkie zdvihl palec. U potápěčů Royal Navy znamená zdvižený palec „ok“, tedy to, že nalezená bomba je „živá“. Yorkie pádil k hladině po značkovací bóji,  začal jsem se také vynořovat, celá akce netrvala déle než 15 minut. Potápění pro něj bylo zkrátka jenom prostředkem, aby mohl dělat svou práci. Potápěči Královského námořnictva nepředstírají, že si potápění užívají.

Na palubě Tornada se potápěči sešli, aby se informovali o tom, co našli a jaké budou další demoliční plány. Demoliční nálože mají čtyři části: roznětku, bezpečnostní pojistku, detonační kabel a blok plastické trhaviny. Kritickou částí je bezpečnostní pojistka s časovým limitem. Časový interval limituje doba hoření, pojistka se nastavuje na čas pět minut od okamžiku spuštění roznětky do okamžiku výbuchu plastické nálože umístěné na bombě. Do člunu jsme se vrátili s demoličními náložemi. Najít bombu bylo snadné, John připevnil na bombu balík s náloží, dával přitom pozor, aby detonační kabel nevytvořil smyčku. Po první připravené bombě přivlekl John další balík s náloží k další a já jsem vyplaval na povrch. Když byly bomby připravené a John se bezpečně vrátil do člunu, vyslalo Tornado lodní vysílačkou výstrahu všem lodím v blízkosti, aby lokalita byla „čistá“. Do bezpečnostních pojistek se vložily roznětky. Ze všech výbušnin – plastických i těch v bombě – si v této chvíli vynucovaly největší respekt malé stříbrné detonátory. Po jejich aktivování se člun rychle vzdálil do bezpečí a začalo odpočítávání. Plastické nálože vybuchly, ozvala se dunivá rána a voda se zpěnila. Ovšem bomba nevybuchla, protože se až teď zjistilo, že se jednalo o cvičnou munici. U této 500librové bombě tedy nemohlo dojít k iniciaci.

 

   Živá, nebo cvičná ­nalož?

Moře kolem ostrůvku Garvie je otevřeno všemu, co sem může Atlantik přivléci. Potápění na východní straně ostrůvku nás chránilo před nejhorším vířením otevřeného oceánu. Cíle však byly i na západní straně ostrůvku, kde jsme na druhý den s Gingem našli v písku zabořenou 1000librovou bombu. Ginge začal na povrch bomby připevňovat plastickou nálož, proud nad ní nás unášel tam a zpět. Na bombu s hrotem a ocasem ukrytým v kamení (nikomu z nás se nechtělo nános odstraňovat) Ginge připevnil balík s náloží a zajistil ho kameny. Bomba byla nalezena, plastická nálož na ni připevněna, to vše za devět minut, tedy rekord pro ponor s fotografováním. Nakonec se ukázalo, že i tahle bomba byla cvičná, a tak si jen rackové pochutnali na několika usmrcených rybách. Ze všeho, co RAF na ostrůvek shodilo, nevybuchlo jenom pár kousků. Bomby, které jsme našli, byly korodované a pokryté mořskou vegetací, dalo se předpokládat, že všechny mají modrý nátěr. Předchozí návštěva týmu potápěčů-specialistů zřejmě tyhle bomby našla a pro jejich barvu se s nimi dále nezabývala. Opadne-li ale barva, nelze určit, zda se jedná právě o cvičnou munici. Při posledním ponoru jsem našel dvě bomby, obě byly již bez barvy, ale zato s velkým „vykousnutím“ na boku v místě, kde byl přiložen a iniciován demoliční balík. Bylo vidět, že se s bombami již pracovalo.

 

   Kov na „švestkách“

Později večer v baru (můj tip – nedejte se vtáhnout do soutěží v pití s potápěči Královského námořnictva) ke mně přišel Duff s otázkou, zda uhádnu, jak dlouho se potápí. Aby ukázal, kolik času strávil pod vodou, rozepjal si kalhoty, sáhl do spodků a po svíjení se a grimasách vytáhl z kalhot svou ruku zaťatou v pěst. „Nastav ruku,“ řekl. Nevěděl jsem, co bude následovat, tak jsem mu nastavil dlaň, do které Duff upustil kousek kovu z obalu nálože. „Tohle se mi přilepilo na mý švestky. Tipni si, jak dlouho se potápím.“

Potápění se Severní potápěčskou jednotkou Royal Navy u ostrůvku Garvie bylo privilegiem i potěšením. Materiál, se kterým potápěči Královského námořnictva pracují, si vynucuje respekt. Civilní potápěči, když najdou nevybuchlou munici, často si ji berou jako suvenýr, na památku nebo v rámci svého sběratelského hobby. Po tom, co jsem byl svědkem velkých podmořských explozí, si budu od těchhle věcí udržovat patřičný odstup. Nechci, aby se cokoliv v mé blízkosti iniciovalo.      

Medůzy v jižních čechách

Medúzky v jižních čechách

 

   Text a foto Veronika Matějková

 Loni v srpnu byly v jihočeském lomu BLATNÁ-ŘEČICE poprvé pozorovány sladkovodní medúzky CRASPEDACUSTA SOWERBYI. Medúzky, tzv. jellyfish, objevil potápěč a spolumajitel lomu p. Daniel Hofman. Zpráva se poměrně rychle roznesla a i my jsme se vydali na tyto pozoruhodné živočichy podívat.

Číst dál...

Ledové Altausser See

LEDOVÉ Altausser See

 

   Napsala a vyfotografovala Alena Voráčková

 Malebné a potápěčsky méně navštěvované rakouské jezero Altausseer See najdete ve Štýrsku (Steiermark), 5 km severně od lázeňského městečka Bad Aussee. Ze známé meky Solné komory – Hallstattu je Altausser See dostupné autem za pouhých 25 minut. Přestože je tak doslova za rohem, narazíte tu na odlišnou kulturu krojů, jiný dialekt i zákony. Patří přesto také ke skupině jezer Solné komory, kterou ohraničuje na východě horský masiv Totes Gebirge, na jihu Dachstein a Tennengebirgen a na západě Berchtesgadenské Alpy a protékají jí řeky Traun a Salzach.

Pod vládou Habsburků bylo celé území dlouhou dobu izolováno od ostatních částí Rakouska. Bez povolení se nesměl nikdo přistěhovat ani odstěhovat. Spojení s okolním světem obstarávala v minulosti hlavně lodní doprava. Stavba silnice do Bad Ischlu byla zahájena až v roce 1872. Jižní část Solné komory byla v roce 1997 zařazena na seznam Světového dědictví UNESCO.

 

   Chladné jezero Solné komory

Rakousko se může pochlubit nezanedbatelným počtem jezer v pánvích, které zůstaly po ustoupení ledovců a Altausser See mezi ně také patří. Jezero je 3 km dlouhé, 1 km široké a zaujímá celkovou plochu 2,1 km2. Leží v nadmořské výšce 712 m a potopíte se zde maximálně do hloubky 50 m. Krajinnou dominantu nejbližšího okolí tvoří na severní straně jezera 1800 m vysoká hora Loser. Spádový obvod Altausser See, který představuje převážně horský masiv Toten Gebirge, činí 54 km2. Obec Altaussee je jedinou osídlenou oblastí jezera, a to u jeho jihozápadního břehu. Z hotelu na kraji městečka mají výhled na jediný významnější odtok – říčku Altausser Traun.

Zvláštní je, že toto alpské oko nemá prakticky žádné nadzemní přítoky a napájí jej převážně podzemní prameny z vápencového horského systému Toten Gebirge. Řadí se díky tomu k nejčistějším, ale také k nejchladnějším alpským jezerům. Teplota vody tu klesá bez ohledu na roční dobu na pouhé 3–4 °C, což je o celý 1° C méně než v okolních jezerech. Výrazně méně se prohřívá horní vrstva vody i v létě, čehož si nelze nevšimnout okamžitě po zanoření.

Jedná se o tzv. oligotrofní jezero, má tedy nízkou produkci fytoplanktonu (řas, sinic a prvoků), což je dáno především jeho vyšší nadmořskou výškou. Voda je průzračná s vysokým obsahem kyslíku u dna.

Žijí tady mimo jiné ryby upřednostňující kyselou vodu – například siven alpský a pstruh jezerní. Altausser See zamrzá spolehlivě každým rokem a ponor pod led by se zde určitě vyplatil. Platí tu ale bohužel oficiální zákaz potápění pod ledem i nočního potápění (výjimku mohou mít akce organizované některým z místních potápěčských center, například Zauner v Hallstattu). Na některých místech je vyhlášena doba hájení od 15. září do 31. prosince.

 

   Altaussee – pod kostelem

Je tu možnost potápění ze břehu – k vodě se dostanete pozvolným svahem poblíž veřejné pláže u loděnice a přístaviště parníku. Je tu mělká plocha s hojností vodních travin a bohatým životem. Místy narazíte na velké kvádry z okolních hor. Pozor na parník, který zde často projíždí, a na majitele občerstvení u mola – je to jeho pozemek. 

 

   4000 let starý les

V pravé části jezera poblíž hotelu leží paralelně k řadě hausbótů potopený les. Obrovské kmeny stromů, z nichž některé stojí vzpřímeně na dně, jsou údajně staré až 4000 let. Jejich obvod může být odhadem 3–5 m. Jedna skupina stromů je v hloubce jen 12–15 m, tyto kmeny končí jen pár metrů pod hladinou.

 

   Hausbóty

Naproti hotýlku uvidíte řadu dřevěných hausbótů. Zdržují se zde hejna rybek (třeba chráněných střevlí potočních nebo okounků) a za slunečného dne si můžete vychutnat působivou stínohru – je to zkrátka poměrně fotogenické místo. U hausbótů nejblíže hotelu to trochu „táhne“ – jezero tu totiž ústí do říčky Altaussee Traun. Proud je natolik silný, že většina podvodních rostlin v okolí je ohnutá jako luk.

K hausbótům můžete buď přeplavat od hotelu (asi 35 m), nebo se zanořit z druhé strany – jsou tam ale omezené možnosti parkování.

 

   Hotel

Podél severního břehu nad hotelem naleznete ve velmi čisté vodě porosty rákosí, leknínů a řady vodních rostlin, které představují domov pro celou plejádu sladkovodních ryb (střevlí, pstruhů, mníků, štik, okounů nebo plotic) a také třeba ráčků. Směrem k rybářské boudě leží v hloubce 12 m karoserie sanitního vozu SS. O 50 m dál v 18 m jeho podvozek. Hlouběji v jezeře narazíte na kolmou lavinovou stěnu, padající do hloubky 45 m. Poblíž, ve 39 metrech, vyvěrá jeden z podzemních přítoků jezera.

Přestože poslední tři lokality leží v jedné části jezera, vyžaduje každá z nich trochu jiný přístup a doporučuji věnovat každé z nich většinu ponoru. Například řada hausbótů se táhne téměř na 150 m a tak jejich prohlídka a cesta zpět zaberou, zvlášť v tak studené vodě, bez problémů celý ponor. V mělčinách je zase výhodné nespěchat, spatříte tak více šupinatých obyvatel, a i tady pak hodinka uteče jako nic. Do mělčiny si nezapomeňte vzít i šnorchl – pokud budete chvíli na místě bez bublin, odváží se střevle až do vaší bezprostřední blízkosti.

S přístupem k ostatním břehům je to trochu složitější – podél celého jezera ale vede alespoň lesní stezka – můžete výstroj dopravit na vozíku, případně si pronajmout loďku. Trasa parníku vede od kostelíku do nejodlehlejší části jezera, kde stojí malebná hájovna, fungující jako rodinný hotýlek.

 

   O potápění v Altausser See

Altausser See bude stěží přitahovat davy potápěčů vzhledem k široké nabídce jiných jezer v okolí, která mohou poskytnout trochu jiné vyžití: snazší přístupnost většího počtu lokalit a především trochu odlišné terény. Oblast Altausser See poblíž hotelu je, co se týče terénu, pro řadu potápěčů méně zajímavá. Severní břeh od hotelu směrem ke kostelu je velmi mělký a pozvolný, navíc sediment dna je značně kalivý a to může spoustu lidí odradit. Ponory jsou zde ale nezapomenutelné pro výjimečnou viditelnost i v malých hloubkách, kterou cení zlatem nejen podvodní fotografové. Například v letním období zdaleka není samozřejmá pro většinu okolních jezer. Třeba i ve vyhlášeném celoročně čistém Gosausee se v horních 8–15 metrech hloubky viditelnost pohybuje v letních měsících „jen“ mezi 6–12 m. Zatímco v Altausser See to může být i 15–20 m. Další jezera, jako Attersee nebo Wolfgangsee, jsou v létě do 20 i více metrů hloubky „mléčná“, s dohledností sotva pár metrů!

Dalším kladem může být pro některé jiné klima: klid a příjemné prostředí, které bude jistě vyhovovat i případnému nepotápěčskému doprovodu. Na zmíněný hotýlek navazují například tenisové kurty a na své si tu přijdou i děti.           

VRULJA, podmořský vývěr

Vrulja, podmořský vývěr 

 

   Napsal a vyfotografoval Jan Hájek

 Je jen málo unikátních potápěčských lokalit, které jsou nám přitom poměrně snadno dostupné. Jednou z nich je Vrulja, podmořský vývěr sladké vody z krasových jeskyní, v jehož okolí se nachází unikátní živočišné a rostlinné společenství. Tato lokalita, popisovaná ve všech potápěčských průvodcích jako absolutní „top“, se nachází na chorvatském pobřeží mezi Omiší a Makarskou. Přímo ze břehu však není přístupná a tak nejsnáze se k ní dostanete lodí české potápěčské základny, sídlící na ostrově Brač.

Číst dál...

Tanker HAVEN

   TANKER HAVEN

   největší vrak ve Středozemním moři

 

   Text: Radek Procházka

 V květnu 2007 jsme podnikli dvanáctičlennou výpravu do Itálie na vrak tankeru Haven. Délka lodi byla 334 metrů, výtlak 250 tis. tun. Vrak je to poměrně mladý. V roce 1991 připlul k přístavu Arenzano plný íránské ropy. Při přečerpávání došlo k poruše čerpadla, která skončila explozí a masivním požárem celé lodi. Při nehodě zemřeli čtyři lidé z posádky. Hořící loď se tři dny téměř nekontrolovatelně pohybovala v okolí přístavu. Došlo k odlomení přední části tankeru, která dnes leží v hloubce 400 m. Délka vraku bez této části je nyní přibližně 250 m a je potopena 1,6 km od pobřeží. Vrak leží ve vzpřímené pozici v hloubce 81 m. Vzhledem k velkému rozsahu hloubek, min. 33 m a max. 90 m, je vrak vhodný pro sportovní, ale hlavně technické potápěče. Teplota vody v šedesáti metrech neklesá celoročně pod 11 stupňů. Z vraku se stal umělý útes, který velmi rychle obrostl. Díky shoření nátěrů byl při teplotě nad 900 st. zcela očištěn, což urychlilo uchycení rostlin a organismů obývajících vrak. Postupně zde našlo útočiště i velké množství ryb, byl tady několikrát spatřen i měsíčník. V útrobách zbylo něco kolem pětiny nákladu, část vyhořela a zbytek zcela zamořil pobřeží. Na odstranění katastrofy se podílelo několik desítek týmů po dlouhé dva roky.

   ZÁZEMÍ

Krom klasiky vně nám vrak nabízí penetraci pěti pater lodní nástavby, kterou doporučuji jako top, hlavně spodní patra, ale i pohled z nákladní paluby na pětipatrový „panelák“ právě této nástavby je velkým zážitkem. Naše výprava si k zázemí vybrala centrum techdive, které se více než 20 let věnuje technickému potápění s důrazem na vrakové. Majitel centra byl také jeden z prvních potápěčů na vraku. Míchání plynů bylo za rozumnou cenu v super kvalitě míchací stolice, měření i zpětná kontrola našich výpočtů. Centrum disponuje velkou lodí, na kterou se nás vešlo čtrnáct potápěčů s dvojčaty a stage, plus dva muži suché asistence. Cesta od mola k vraku trvá pouze do sedmi minut. Brífinky byly vyčerpávající a kromě výkladu a nákresů je zde k dispozici metrový model vraku, rozebiratelný po jednotlivých patrech s prostupy a ostatním. Deco stanici mají jednoduše vychytanou, skládá se z třímetrových nerezových tyčí s okem na obou koncích. Tyče se vozí s sebou na lodi, karabinami se připevní mezi sebou a na dvou fendrech vznikne dekompresní žebřík se schody 3, 6, 9, 12, na kterých je připnut odpovídající záložní plyn. Vše samozřejmě pro nouzové situace, každý si vše táhne sám a většina dělá deco mimo žebřík. Ubytování bylo také zajištěno přes centrum a polovina osazenstva ho měla super, druhá bídu a tak se k nám přestěhovali a bylo.

   LOKALITA

Vzhledem k poměrně velké vzdálenosti  doporučuji prodloužený víkend se 3-4 ponory. Lokalita je vhodná i pro kluby s více rozvrstveným členstvem, kdy vzduchaři brázdí první dvě patra vně i uvnitř, kromě vraku a života na něm mohou pozorovat své kolegy ve spodních partiích vraku. My jsme na malou hloubku chodili s 2x 12 + 9 stage 50 nitrox , na hloubku 2x 12 + 9 st. tmx + 7st. 50 nitrox + 6 st. Oxy. Nemohu zapomenout na Libora s CCR +   stage. Viditelnost se v prvních dvou patrech kvůli většímu ruchu zhoršovala, přesto v pohodě. Spodek má viditelnost skvělou. V prvním patře na kapitánském můstku každého Čecha překvapí soška Pražského Jezulátka, prostory jsou tu velké. Prostupy mezi patry a místnostmi jsou v pohodě, většina místností má otvor se vstupem světla. Do šachty, vedoucí pod nástavbu, jsme pouze nakoukli. Lokalitu doporučuji, jde o pěkné ponory, vrak má velkou atmosféru s hloubkou, s velikostí a penetrace nástavby je pěkným zážitek.    

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group