ikoktejl

Evropa
Tag: Evropa Nalezeno 3 výsledků.
Tag: Evropa Řazení

Brigitta Montanari

Nejvýznamnější potápěčská akce

minulého století na Jadranu:

Vyzvednutí ztroskotaného lpg tankeru

Brigitta Montanari

 

   Připravil Franjo Zeljak,    přeložila Dana Zeljaková

 Od této neblahé události uplynulo téměř čtvrt století. Ve večerních hodinách 16. listopadu 1984 nedaleko ostrůvku Mrtovnjak, na pozici 43°42'46,50"N a 15°33'57,31"E, ztroskotala italská loď Brigitta Montanari. Loď byla určena k přepravě zkapalněných plynů pod tlakem (LPG).

Plynový tanker s 1390 tunami zkapalněného plynu monomeru vinylchloridu (VCM) na palubě ukončil svou pouť v hloubce 82 metrů. Z dvanáctičlenné posádky bylo zachráněno devět námořníků. Těla dalších dvou byla nalezena až po několika dnech, jeden člen posádky zmizel navždy v mořských hlubinách.

 

   Modrá stužka

Štěstím v neštěstí bylo, že se krátce po potopení tankeru právě tudy vracel z rybolovu zkušený námořník Grgo Carev, tehdy již penzionovaný kapitán plovoucího jeřábu Veli Jože firmy Brodospas. S manželkou Šinkou právě pluli z kornatského souostroví do rodných Jezer na ostrově Murteru, když Grgo zahlédl na hladině mastné skvrny. Hned pochopil, že se v těch místech muselo něco stát. Skutečně netrvalo dlouho a ze tmy se ozvalo volání o pomoc. A pak už Grgo a Šinka vytahovali do své rybářské gajety jednoho trosečníka za druhým. Zachránili všech devět.

Manželům Carevovým bylo za jejich hrdinský čin uděleno ocenění „Plava vrpca Vjesnika“, kterým se v Chorvatsku tradičně vyjadřuje poděkování za statečnost projevenou při záchranné akci na moři. Poprvé byla Modrá stužka udělena chorvatským deníkem Vjesnik roku 1966. Dnes je tato jedinečná každoroční pocta statečným námořním zachráncům lidí a majetku uznávána i v mezinárodním měřítku.

 

   Osudný manévr

Povětrnostní podmínky byly v době nehody optimální. Případná srážka lodí byla při vyšetřování příčiny katastrofy vyloučena, protože se v blízkém okolí tehdy žádná jiná loď nepohybovala. Na základě údajů z později nalezeného naloďovacího konosamentu (náložného listu) došli vyšetřovatelé k závěru, že loď ztroskotala kvůli ztrátě stability způsobené nesprávně uskladněným nákladem v příďovém a záďovém palubním skladovém tanku (tzv. efekt volné hladiny). Následkem ostrého manévru při změně směru, resp. po vychýlení kormidla, došlo k porušení metacentrické výšky. Loď původně plula od severu k jihu, od Zadaru směrem do Splitu, ale během plavby dostala příkaz ke změně kurzu a vyložení nákladu v přístavu Gaženica u Zadaru. V denním tisku a ostatních médiích se o příčině ztroskotání tankeru objevila řada spekulací; nicméně však šlo o pouhé domněnky žurnalistů a nikoli o věrohodné posudky odborníků.

Vzhledem k vysoce nebezpečným vlastnostem nákladu a místu potopení, nacházejícího se bezprostředně u vstupu do Národního parku Kornati a poblíž obydlených ostrovů Žirje, Kaprije a Murter, byl vrak lodi Brigitta Montanari považován za skutečnou ekologickou bombu. Při nehodě navíc došlo i k narušení samotné struktury potopeného plavidla. Byla porušena pevnost trupu a poškozena armatura trubkových a ventilových rozvodů.

Tehdejší republikové Ministerstvo námořnictví SR Chorvatska reagovalo okamžitě. Výzva italskému majiteli, aby potopenou loď odstranil, zůstala bez odpovědi. Ministerstvo proto uložilo přístavnímu kapitanátu Šibenik, aby vydal rozhodnutí s příkazem k odstranění vraku tehdy jedinému podniku kvalifikovanému k provádění podobných prací, splitské firmě Brodospas.

 

   Počáteční přípravy

Při pozorování hladiny nad potopeným tankerem bylo vidět, že z poškozené lodi unikají bublinky plynu. Chemickým monitorováním pak bylo zjištěno, že jde o koncentraci přibližně 80 ppm (tj. 208 mg/m3). Plyn se však ve vzduchu bezprostředně rozptyloval, a proto nebylo takové množství považováno za nebezpečné.

První sestup k vraku, při kterém byla určena jeho poloha, se uskutečnil pomocí záchranné miniponorky MARMAID-VI, spuštěné ze záchranářské lodi PS-11 bývalého Jugoslávského válečného námořnictva (Jugoslavenska ratna mornarica). Klesající tanker narazil zádí na dno a pak se položil na pravý bok. Bublinky vycházející z podpalubí naznačovaly, že došlo k poškození jednoho z podpalubních tanků. To dodatečně zkomplikovalo situaci a zvýšilo složitost vypracování projektu vyzvednutí. Při každém pobytu na pozici vraku bylo tedy zapotřebí nepřetržitě provádět chemický monitoring vody a vzduchu. Těmito úkoly byli pověřeni laboranti tehdejší továrny Jugovinil z Kaštelu Sućurace, kteří se svých povinností zhostili velmi svědomitě a profesionálně. Všichni účastníci akce museli být připraveni na případnou erupci plynu a proto měl každý k dispozici izolační dýchací přístroj.

Potápěči Brodospasu však v té době ještě nebyli způsobilí potápět se do hloubek přesahujících 70 metrů. Z toho důvodu byla uzavřena dohoda o spolupráci s tehdejším Jugoslávským válečným námořnictvem. Námořnictvo totiž mělo ve své flotile záchranářskou loď PS-11, dobře vybavenou a uzpůsobenou k provádění hlubinných ponorů s umělými plynovými směsmi a k saturaci v hloubkách větších než 100 metrů. Podle původní dohody měli práce v hloubce 82 metrů provádět potápěči Jugoslávského válečného námořnictva a teprve v druhé fázi, v hloubce 55 metrů, měli pokračovat potápěči firmy Brodospas. Během počátečních prací na vyzvedávání Brigitty Montanari v září 1985 však v důsledku nešťastných okolností došlo na potápěčské lodi PS-11 k nečekané nehodě. Potápěčský zvon s třemi vojenskými potápěči se nekontrolovaně vymrštil z pracovní hloubky 82 metrů na hladinu. Dva z potápěčů svým zraněním záhy podlehli a veškeré práce byly zastaveny.

Firma Brodospas koncem roku 1985 zahájila přípravy k samostatné, technicky velmi složité operaci vyzvednutí potopené lodi spolu s nebezpečným nákladem. Výcvik potápěčů a pořizování nezbytného vybavení trvalo celý následující rok. Brodospas aktivoval svůj systém pro krátkodobé hlubinné potápění typu Galeazzi, potápěčský zvon a příslušné dekompresní komory; celý systém byl otestován a opatřen patřičnými certifikáty a povoleními. V tehdejším Institutu pro námořní medicínu (Institut za pomorsku medicinu) ve Splitu se potápěči teoreticky a prakticky seznámili s technologií potápění s plynovými směsmi. Hlavním mentorem výcviku byl přední chorvatský odborník na hyperbarickou medicínu prof. Dr. Stracimir Gošović. Předchozí nehoda, při které přišli o život dva lidé, byla pro Brodospas výrazným upozorněním, že je nutno k celé operaci přistoupit navýsost zodpovědně a s plným vědomím její obtížnosti. Nezbytná příprava byla proto velmi důkladná a vyžádala si hodně času.

 

   Přípravy a průběh první fáze vyzvedávání tankeru

Podle původního projektu, který s velikou přesností vypracoval vedoucí operace ing. Ivan Pečar, měla být loď otočena z pravého boku na rovný kýl a potom pomocí vztlakových ocelových nádrží postupně vyzvednuta na hloubku 30 metrů. V této hloubce by se nebezpečný VCM přetankoval do typově podobné lodi, určené k přepravě zkapalněného plynu. Takovéto ocelové nosné plováky se využívají u obvyklého způsobu vyzvedávání potopených lodí. Většinou jde o velké nádrže válcového tvaru, které se naplní vodou, spustí se pod hladinu a připevní k plavidlu. Potom se do nich začne vhánět stlačený vzduch, který vytvoří potřebnou vztlakovou sílu a ta pak loď vynese na hladinu. V našem případě byly k dispozici čtyři plováky o nosnosti 2 x 300 a 2 x 200 tun.

Nejprve však bylo zapotřebí zbavit se plynu unikajícího z podpalubí. Shromáždil se v tzv. podpalubním plynovém polštáři, odkud jej bylo nutno odstranit. V září 1987 byla paluba provrtána pneumatickou vrtačkou, osazena přípojkou s ventilem, na kterou pak byla napojena a vyvedena na hladinu pogumovaná hadice. Tam byl připraven hořák s pochodní, kde byl vystupující nashromážděný plyn spalován.

Po odstranění nashromážděného plynu bylo možno přistoupit k instalaci dvou vztlakových ocelových dvousettunových nádrží, s jejichž pomocí byla loď spočívající na pravém boku vyrovnána a postavena na rovný kýl. Tato část operace skončila 17. listopadu 1987. Do konce téhož roku pak byly prováděny potápěčské práce, při kterých byla pod lodním trupem protažena závěsná ocelová lana, nezbytná k realizaci druhé fáze operace. V lednu 1988, tj. v zimním období, byly práce přerušeny kvůli nestabilním povětrnostním podmínkám, kterým byla pozice vraku vystavena.

 

   Průběh druhé fáze

Instalace vztlakových nádrží, potřebných k vyzvednutí lodě z 82 na 55 metrů, byla zahájena 15. března 1988. Jednalo se každopádně o nejtěžší, nejriskantnější a technicky nejsložitější fázi operace. Dvě ocelové válcovité nádrže o nosnosti 300 tun byly postaveny příčně vzhledem k podélné lodní ose, jedna na přídi a druhá na zádi, obě v hloubce 55 metrů. Další dvě o nosnosti 200 tun byly také umístěny příčně, jedna asi 4 metry od záďové nadstavby a druhá na úrovni příďového skladištního tanku, obě v hloubce 65 metrů. Před zahájením vhánění vzduchu, který vytlačoval z nádrží vodu, resp. před vlastní operací vyzdvihování lodi na hloubku 55 metrů, byly příďové a záďové nádrže spojeny se dvěma plovoucími jeřáby, které se nacházely na hladině nad nimi. Jeřáby měly při napnutí lan mezi nimi a nádržemi funkci tzv. pomocných nádrží. Měly zabránit tomu, aby po úplném vytlačení vody vzduchem nedošlo v podvodních nádržích k nekontrolovanému dynamickému úderu, což jinak vždy znamená kritický moment, kdy může dojít k prasknutí závěsných ocelových lan. Použitá lana protažená pod lodí a zachycená za vztlakové nádrže měla průměr 86 milimetrů. Rovnoměrným vytlačováním vody z nádrží vzduchem byla celá sestava vyzdvižena na hloubku 55 metrů, kdy vztlakové nádrže o nosnosti 300 tun vyplavaly na hladinu.

Dne 8. května 1988 byl vrak lodi Brigitta Montanari vlečen pod vodou do zálivu Remetić na ostrově Kaprije, kde nasedl na dno v hloubce 55 metrů. Délka vlečné dráhy byla 6 nM, rychlost vlečení 1,5 uzlu. Všechno proběhlo bez jakýchkoli problémů, všechna závěsná lana i nádrže zatížení váhou lodi vydržely.

Rutinními potápěčskými námořními zásahy byla závěsná lana „zkrácena“ a celá sestava byla ve stejném zálivu vyzdvižena z 55 metrů na 30 metrů hloubky. Pak byla loď vlečena dalších 100 metrů, dokud opět nenasedla na dno ve 30 metrech. Na tuto pozici připlul italský LPG tanker Capo Verde a do jeho tanků byl z Brigitty Montanari přečerpán zbývající VCM. Tato operace trvala čtyři dny, od 10. do 14. června 1988. Přetankováno bylo přibližně 900 tun zkapalněného VCM. Mořská voda byla vháněna čerpadly do skladištních tanků potopené lodi, na jejichž stávající ventilové stanice byly přidány nové ventily a přípojky. Plyn vyháněný z tanků protékal hadicemi z hloubky 30 metrů do tanků lodi Capo Verde na hladině.

 

   Závěrečná fáze

Teprve po přečerpání veškerého nebezpečného nákladu bylo možno přistoupit k vyzvednutí tankeru na hladinu. Během následující části této fáze, při které byla znovu zkrácena všechna závěsná lana spojená s nádržemi, byla loď z 30 metrů vyzdvižena na 20 metrů hloubky a po krátkém vlečení v této hloubce opět „zaparkována“ na dně. Závěrečné přípravy ke konečnému vyzvednutí lodě na hladinu probíhaly od 18. do 24. června 1988. Dvě ocelové vztlakové 300t nádrže byly přemístěny podél boků lodi. K získání dodatečného vztlaku potřebného k úplnému vyzvednutí tankeru na hladinu bylo využito i podpalubních plynových tanků, které byly zbaveny vody pomocí vzduchových kompresorů.

Poté, co byla voda z nádrží a tanků vytlačena vzduchem, k radosti všech účastníků akce spatřil tanker Brigitta Montanari dne 28. června 1988 opět denní světlo. Zbývající obsah v jeho trupu byl vyčerpán, vyspravena poškození a deformace a bylo zabráněno dalšímu pronikání vody. Tanker byl připraven na svou poslední plavbu. Dne 17. července jej vlečné lodě dopravily na vrakoviště, kde byl po vyčištění plynových tanků rozřezán na kovový šrot.

 

   V krátkosti o technice použité při potápění

Potápěčskou část operace řídil ing. Franjo Zeljak. Vzhledem k hloubce potopení lodě byla použita technika potápění s dýchací směsí trimix. Je to směs helia, dusíku a kyslíku, která se používá pro ponory ve velkých hloubkách. Ponory se prováděly z potápěčského zvonu, pracovali vždy dva potápěči v páru, jeden obsluhoval zvon, druhý pracoval na dně mimo zvon. Pobyt mimo zvon trval 40 minut. Dekomprese byla prováděna ve zvonu v suchu, později byl zvon přímo napojen na palubní dekompresní komoru.

Na samotné pozici potopené lodi v pracovní hloubce 82 metrů bylo během první fáze provedeno 150 ponorů, což efektivně dělá 100 hodin, resp. plných 4,16 dnu. Takovéto složité potápěčské práce se obvykle provádějí v saturaci, která je však mnohem nákladnější než technika krátkodobého hlubinného potápění. Při potápění byly použity americké potápěčské masky KMB-9 (Kirby Morgan Band) otevřeného typu. Směsi k potápění byly připravovány v Institutu pro námořní medicínu ve Splitu.

Při ostatních fázích operace vyzvedávání tankeru v hloubkách 55 a 30 metrů bylo použito stejného vybavení, ale dýchacím médiem byl stlačený vzduch. Je třeba zdůraznit, že během celé operace vyzvedávání tankeru Brigitta Montanari nebyla zaznamenána žádná potápěčská nehoda ani nedošlo k dekompresnímu onemocnění. Mateřskou lodí pro potápění byl parní plovoucí jeřáb Dvainka, na kterém byl umístěn kompletní potápěčský systém.

 

   Závěrem

Operace vyzvedávání lodě Brigitta Montanari z dnešního hlediska trvala neobvykle dlouho. Přesto byla ve své době ekonomicky opodstatněná a výdělečná. Ministerstvo námořnictví veškeré výdaje související s touto nebezpečnou akcí firmě Brodospas bezprostředně uhradilo. A už vůbec není pochyb o opodstatnění a prospěšnosti celé akce v ekologickém smyslu. Potápěčům a ostatním účastníkům bylo jako kolektivu za statečnost projevenou na moři v roce 1988 uděleno již zmíněné čestné uznání „Plava vrpca Vjesnika“. S odstupem času lze s přehledem říci, že operace vyzvedávání tankeru Brigitta Montanari byla vzhledem k hloubce potápění, počtu ponorů, technické složitosti a průvodnímu riziku největším potápěčským počinem na Jadranu v minulém století.           

 

Technická data LPG tankeru Brigitta Montanari

Stavba lodi: 1970, Papenburg, Německo

Výtlak: 1502 BRT

Rozměry: délka 68,71 m; šířka 11,50 m; výška 6 m

Střední ponor: 5,00 m

Průměrná rychlost: 11,5 uzlu

Pohon: hlavní stroj Deutz – RBV8M545, 1500 KS při 380 ot/min.

Loď byla určena k přepravě zkapalněných plynů pod tlakem (butan, propan, propylen, amoniak a VCM). Za tímto účelem byla vybavena čtyřmi skladištními tanky; dva byly umístěny symetricky podél podélné lodní osy v podpalubí, každý o kapacitě 523 tun, další dva byly na palubě, příďový o objemu 202 tun a záďový o objemu 247 tun.

Poslední záznam v lodním rejstříku tankeru Brigitta Montanari byl podle otisku lodního razítka proveden v Terstu, kde bylo také sídlo majitele lodi, italské firmy Cispa Gas Transport S.p.a.

 

   Charakteristika převáženého plynu VCM

Vinylchlorid monomer (VCM) je vysoce toxický, výbušný, rakovinotvorný plyn. Způsobuje měknutí kostí, deformace prstů, kožní problémy, impotenci. Jeho účinky na organismus se mohou projevit jako rakovina jater, plic či mozku. U lidí žijících poblíž továrny, kde se vyráběl VCM, byl zaznamenán nárůst počtu vrozených vad, řadí se proto k mutagenním látkám.

CAS číslo: 75-01-4

UN číslo: 1086

Výstražný symbol nebezpečnosti: F+, T

Nebezpečné vlastnosti:

– extrémně hořlavý - karcinogenní- výbušný (prudká reakce s oxidanty, se vzduchem tvoří výbušnou směs)

V České republice platí pro koncentrace vinylchloridu následující limity v ovzduší pracovišť:

PEL (přípustný expoziční limit): 7,5 mg.m-3 (tj. 2,925 ppm)

NPK-P (nejvyšší přípustná koncentrace v prac. ovzduší): 15 mg.m-3 (tj. 5,85 ppm)

 

 

 

Jak chutná norský Vevang

Jak chutná norský Vevang

 

   Napsala a vyfotografovala Alena Voračková

 Po více než dvou stovkách ponorů ve středozemních mořích a čtyřleté absenci slané vody v logbooku (mateřské povinnosti) bylo pro mě potápění v norském Vevangu zcela neotřelým zážitkem. Zvlášť, když jsme si, připraveni na nejhorší, užívali slunečné počasí a klidné moře.

Číst dál...

Střelka míří k severu

Střelka kompasu míří k severu

Z deníku expedice Barentsovo moře na lodi

Karteš

 

   Text Petr Slezák

   Foto Petr Slezák, Natalia Červjakova

 „Jsou jich tam tisíce, možná víc!“ říká Ivan ještě před tím, než si stačí sundat přístroj ze zad. „Lezou jeden přes druhého a pomalu si to šinou v hloubce 15 m směrem ven ze zátoky.“ Dlouho neváháme. Ačkoli jsme před chvílí ukončili hodinový ponor v pětistupňové vodě, bereme kamery a fotoaparáty, oblékáme výstroj a sestupujeme po nerezových schodech z lodi do zodiaku. Za pár minut již klesáme podél skalní stěny, svítíme pod sebe a s očekáváním vyhlížíme dno. V duchu se ptám sám sebe, jestli jsme na tom správném místě. Náhle mám pocit, jako by se mi dno pohybovalo před očima. Tisíce maličkých mláďat kamčatského kraba leze jedno přes druhé a celá masa se pomalu posouvá po dně. Jsme v zátoce Dalnie Zelentsy na severním pobřeží poloostrova Kola a plavíme se na expediční lodi Karteš Barentsovým mořem.

Cílem naší plavby (za dobrého počasí) je přírodní rezervace Sedm Ostrovů. Celkem tedy musíme tam i zpět překonat vzdálenost 240 km. Ve zmíněné přírodní rezervaci žijí velké kolonie mořských ptáků, kteří loví ryby pod vodou. Dále je zde jedna z největších šancí na pozorování tuleňů v této části Barentsova moře. Třetím a v podstatě hlavním důvodem této výpravy je pozorování obrovských kamčatských krabů.

 

   Karteš vyplouvá

Za denního světla, které je zde v tuto roční dobu 24 hodin denně, loď Karteš vyplouvá na moře. Máme před sebou asi 50 km plavby do zátoky Dalnie Zelentsy. Fouká silný vítr, s lodí to hází a trochu prší. Přejezd je dlouhý a postupně se potkáváme na palubě. Spát se nedá. V takových vlnách se člověk neudrží na posteli. Celou cestu kopírujeme pobřeží. Po několika hodinách konečně Karteš mění kurz a úzkým průlivem vplouváme do chráněné zátoky. Najednou jako by někdo otočil vypínačem a všechny ty vlny a houpání vypnul. Je zvláštní, jak pět malých ostrůvků ochrání zátoku proti rozbouřenému moři. Unavení cestou a s patřičně bledou barvou v obličeji se scházíme v salonu. Pomalu se nám vracejí síly, když tu se otevřou dveře, vchází Vladimír a říká: „Nebude snídaně?“ Michal opáčí: „Vláďo, jak můžeš myslet na jídlo? Vždyť jsme rádi, že jsme ten přejezd přežili!“ Vladimír mu se svým přirozeným klidem odpovídá: „Na Barentsově moři může bouře trvat tři týdny. To nebudeš tři týdny snídat?“

Počasí se však následující dny úplně otočilo, a od pondělního rána bylo moře klidné a svítilo slunce.

 

   Maličcí krabi

První  ponor máme u  ostrova Německij.  Začínáme v hloubce 30 m a plaveme u  skalnaté stěny směrem do zátoky. I když se moře ze zodiaku zdálo téměř klidné, vlny tříštící se o skálu naznačovaly jeho sílu. Po 20 minutách ponoru potkávám prvního velkého kamčatského kraba. Tato obrovská zvířata, která zde byla uměle vysazena v 60. letech minulého století, mohou dorůstat váhy až 14 kg.

Při dalším ponoru nacházíme místo výskytu tisíců mláďat kamčatského kraba. Vůbec to nevypadá, že tihle maličcí (asi 10 cm velcí) krabi jednou dorostou rozpětí klepet 1,5 m. Je jich tady takové množství, že pokrývají celé dno a lezou v několika vrstvách jeden přes druhého. V době, kdy svlékají a mění svůj silný chitinový krunýř (který s nimi neroste), mohou být snadnou kořistí pro mnoho živočichů. Taková vzájemná asistence jim dává pocit většího bezpečí.

 

   Nová noha

Opustili jsme Dalnie Zelentsy a plujeme dál podél pobřeží na východ. Na první ponor zastavujeme v zátoce Trjaščina. Je úžasné, že se tady člověk může potápět téměř kde chce, a přitom má jistotu, že nepotká žádnou jinou loď s potápěči. Jiná taková totiž v celém Barentsově moři není.

Zanořujeme se u východní stěny zátoky. Klesáme do 30 m a již po pár minutách ponoru potkáváme opravdu velké exempláře kamčatského kraba. Nemají v těchto vodách žádné přirozené nepřátele, takže se zde velmi množí a postupně se rozšiřují do Norského moře. Existují dokonce teorie, že jednoho dne dolezou až do Baltu. Po necelé hodině ponor končíme, ale stěna je dlouhá, takže se při druhém ponoru vracíme a začínáme tam, kde jsme první ponor skončili. Jeden z krabů, které pozoruji, má utrženou nohu. Na jejím místě mu však vyrůstá nová. Krabi nerostou průběžně jako třeba savci nebo ryby. Mohou růst pouze v okamžiku, kdy mění ulitu. Právě v takový okamžik tomu krabovi vyroste nová malá noha. Po několika výměnách ulity končetina doroste do odpovídající délky.

Večer zvedáme kotvy a pokračujeme v plavbě na východ k ostrovu Kuvšin v přírodní rezervaci Sedm Ostrovů, které jsou vzdáleny 43 km.

 

   Alkoun tlustozobý

Kotvíme asi 200 m od ostrova. Všude kolem je spousta ptáků. Alkouni jsou takoví černobílí ptáci, kteří za letu vypadají trochu legračně. Jsou největšími členy z rodiny alek. Tady na Barentsově moři se vyskytují dva druhy − alkoun tlustozobý (Uria lomvia) a alkoun úzkozobý (Uria aalge). Mají krátká úzká křídla a tlusté tělo, takže musí při letu velmi rychle mávat křídly. Přestože vypadají při letu nemotorně a komicky, pod vodou jsou to skvělí a elegantní plavci. Umějí dosáhnout hloubky až 80 m. K plavání používají křídla, nohama kormidlují. Před tlakem vody ve větších hloubkách je trup chráněn dlouhou prsní kostí. Díky svým tělesným proporcím plavou pod vodou téměř v dokonalém trimu. Pod vodou vydrží až několik minut. Při plavání vypadají, jako by skutečně létali v oblacích. Protože mají pozitivní vztlak, při vynořování jen přestanou mávat křídly a počkají, až se vynoří. To jim pomáhá šetřit energii. Na souši ale chodí nemotorně. Ocas mají velmi krátký. Nohy jsou posunuty dozadu, takže vypadají trochu jako tučňáci. S těmi ale nejsou příbuzní.

První dnešní ponor věnujeme pozorování alkounů při lovu pod vodou. Velké štěstí sice nemáme, ale několik jedinců jsme viděli. Jsou nesmírně zvědaví a několikrát pod vodou připluli podívat se na nás zblízka.

 

   Papuchalkové

Po ponoru pozoruji z lodi několik menších ptáků s pestře zbarveným zobákem. Papuchalk bělobradý (Fratercula arctica) patří mezi alky. Mimo dobu hnízdění se papuchalkové toulají a prakticky žijí na otevřeném moři. Jsou vynikajícími letci, zalétávají až daleko na jih ke Středozemnímu moři. Papuchalkové jsou výborní plavci a potápěči, za potravou se dokážou potopit do hloubky až šedesát metrů a pod vodou vydrží skoro minutu. K plavání používají jak křídel, tak i nohou. Živí se rybami jako jsou sledi a sardinky a drobnými mořskými bezobratlými živočichy. Zpětný sklon horního patra jim dovoluje udržet velké množství drobných rybek v zobáku a mohou s nimi pokračovat v lovu pod hladinou. Ryby přimáčknou jazykem k horní části zobáku, až je po celé délce zaplněn. Jejich někdy až komické bílo-černo-červené zbarvení vypadá pod vodou z pohledu potápěče ještě komičtěji než na suchu. Na rozdíl od alkounů jsou plašší.

 

   Ponor u ostrova Kuvšin

Na druhý ponor se přesouváme k ostrovu Kuvšin. Podél stěny předpokládáme celkem silné proudy, takže čekáme na okamžik, kdy skončí příliv a začne odliv. Pokud to správně načasujeme, využijeme několik minut téměř stojaté vody. Zodiakem přijíždíme ke stěně, skáčeme do vody a již při pohledu z hladiny pod sebe mě ohromí viditelnost. Klesáme asi do 35 m. Viditelnost přesahuje 40 m. Plaveme s mírným proudem se stěnou podél pravé ruky. Potkáváme několik velkých kamčatských krabů. Jeden byl v obzvlášť bojovné náladě, takže vzniklo několik působivých fotografií a filmový materiál. Na kamenitém svahu je spousta mořských hvězdic a ježovek. V mělké vodě pak vlají dlouhé listy mořských řas. Po 35 minutách ponoru proud ustane a po chvíli cítím, že plaveme proti proudu. Právě se změnil příliv v odliv. Ponor je úžasný. Zůstáváme v pětistupňové vodě něco přes hodinu.

Po ponoru jedeme zodiaky na pevninu. Přes zbytky sněhu se vyškrábeme na skalnatý kopec. Je to zvláštní, dívat se do tundry s pocitem, že stovky kilometrů okolo není žádné lidské osídlení.

 

   Charlovskije bakliši

Zatím nejlepší počasí celé výpravy. Svítí sluníčko a na modrém nebi je tu a tam mrak. Chystáme se na ponor u malých skalnatých útesů, které se jmenují Charlovskije bakliši. Charlovskie podle nedalekého velkého ostrova Charlov. Slovo bakliš v ruštině znamená kormorán. Na těchto kamenech se často vyhřívají tuleni a s trochou štěstí je možné pozorovat je i pod vodou. Tuleň kuželozubý (Halichoerus grypus) může dorůst délky přes 3 metry a vážit 300 kg. Od tuleně obecného se na pohled liší prodlouženým nosem. Má silnou tukovou vrstvu, která ho chrání před chladem. Díky svému hydrodynamicky tvarovanému tělu a silným ploutvím je tuleň vynikající plavec, čehož využívá při lovu potravy. Živí se všemi možnými druhy mořských ryb. Z dálky ze člunu vidíme několik tuleňů vyhřívajících se na kamenech. Jak se blížíme, vyplaší se a skočí do vody. Při padesátiminutovém ponoru jsme se je pokoušeli najít pod vodou, ale okolí kamenů je porostlé lesem chaluh o výšce skoro 2 metry, snadno se nám mezi nimi ztratili. Úžasný pohled se nám naskytl pod vodou při pohledu na vlny tříštící se o skaliska.

 

   Ostrov Charlov

Odpoledne jsme pak vyrazili na výlet na ostrov Charlov, který měří přibližně 3,5 x 1,5 km. Pro vstup na něj je zapotřebí mít zvláštní povolení. Je zde rezervace, kde žijí obrovské ptačí kolonie, čítající desetitisíce jedinců. Došli jsme úzkou pěšinou kolem potůčků a jezírek ke skalní rozsedlině, ze které se ozýval řev tisíců ptáků. Naprosto nezapomenutelný zážitek. Na skalních římsách tu hnízdí především alkouni a racci tříprstí. Alkouni nestavějí hnízda, snášejí jediné zelené vejce přímo na příkrých útesech nebo mezi balvany. Vejce má hruškovitý tvar, což brání jeho skutálení z útesu. Při sezení na vejci si dospělý pták posune pomocí zobáku vejce na své nohy a trupem je zahřívá. O vejce i mládě se stará samice i samec. Po návratu na Karteš otáčíme směr a čeká nás plavba nazpět  do zátoky Dalnije Zelentsy.

 

   Poslední ponory

Jsme zpět v zátoce Dalnie Zelentsy. Jako by to bylo úplně jiné moře než před těmi několika dny. Téměř klidná hladina se vlní dlouhými pravidelnými vlnami. Kolem deváté hodiny ráno nastupujeme do člunů a jedeme se potápět na vnější stranu ostrova Krečetov. Terasovitá stěna klesá do hlubin. Sestupujeme do hloubky kolem 40 m a pomalu kopírujeme tvar ostrova. Pozorujeme několik velkých krabů a kocháme se pohledem na skalnatou stěnu v úžasné viditelnosti přesahující 30 m. Přestože je moře téměř klidné, cítíme pomalé houpání příboje až do hloubky 20 m.

Pro druhý ponor si vybíráme stěnu u ostrova, který se jmenuje Bezejmenný. Svah pokrývají obrovské balvany a skalní bloky, které jako by napadaly jeden přes druhý. Tvoří to členitou soustavu s mnoha malými kaňony, okny a průplavy. V hloubce mezi 15 m a 20 m je to nejzajímavější. Vrcholky skalních útvarů jsou na horní straně porostlé chaluhami, které vlají jako vlajky na věži. Byl to poslední ponor naší výpravy a stál za to.

 

   „Viděl kita!“

Večer se Karteš pomalu přesouvá zpět do přístavu Teriberka. Moře je klidné a já stojím na přídi a přemýšlím nad tou divočinou, kterou jsme tady před týdnem prožili, když jsme pluli opačným směrem. Fotím pobřeží, když tu náhle periferně zahlédnu, jak něco velkého zčeří hladinu. Asi 50 m od lodi se na hladině mihne dlouhý černý hřbet s malou hřbetní ploutví. Plejtvák. Než se stačím vzpamatovat, je pryč a už se nevynoří. Sice bez fotky, ale přesto mohu posádce i ostatním členům naší česko-ruské výpravy hrdě oznámit: „Viděl kita!“

Často se mě lidé ptají, co jsme to za blázny. Proč se mácháme v té studené vodě? Proč za ty peníze radši neletíme někam do tropů? Tím hlavním důvodem je asi touha po dobrodružství. Mám rád přírodu a na ruském severu jsou fakt hodně divoké a panenské kouty. Také se snažím vyhýbat přeplněným turistickým letoviskům. Někdy si připadám jak střelka na kompasu – prostě mě to táhne na sever. Rád se sem budu vracet a hledat nová dobrodružství. Ať již v Bílém, Barentsově nebo Norském moři. Ale o tom zase příště.    

 

   Barentsovo moře

Barentsovo moře s rozlohou 1 400 000 km² je okrajovým mořem Severního ledového oceánu. Leží za severním polárním kruhem mezi pobřežím Evropy, Medvědím ostrovem, Špicberkami, zemí Františka Josefa a Novou Zemí. Jeho jižní hranici tvoří částečně pobřeží Norska, Ruska a mezi poloostrovy Kola a Kanin je spojeno s Bílým mořem. Nejhlubší místo Barentsova moře se nachází jihozápadně od Medvědího ostrova a dosahuje hloubky 600 m. Průměrná hloubka Barentsova moře je 220 m. Dno je velmi členité, plné podmořských hor a příkopů. Poblíž kontinentálního pobřeží se vyskytují malé ostrůvky tvořící souostroví. Vzniká tak množství nádherných fjordů, mysů a zálivů tolik charakteristických pro severní Rusko.

Počasí je v Barentsově moři velmi proměnlivé se silnými větry, zejména v zimě. Arktický vzduch ze severu se střetává s teplejší masou v jižní části. Nejchladnějším měsícem je březen, kdy teplota kolísá podle místa mezi -29 °C a -4 °C. V letních měsících se průměrná teplota pohybuje okolo 7 °C. Při slunečných dnech však může být v jižní části Barentsova moře i 25 °C. Takových dnů je ale jen pár do roka.

Teplota vody zůstává díky teplým mořským proudům z Atlantiku i v zimě nad nulou. Barentsovo moře je tak jedno z nejteplejších moří Severního ledového oceánu, které ani na 75. rovnoběžce nezamrzá. Teplota vody v jižní části Barentsova moře dosahuje v létě 10 °C a v zimě 4 °C. Teplotní úbytek s hloubkou se na různých místech liší. Až do hloubky kolem 50 m je však téměř konstantní. V hloubce 80 m je již všude v Barentsově moři teplota vody kolem nuly. Příliv a odliv se zde střídá pravidelně. Přílivové proudy jsou u pobřeží Murmansku i u vstupu do Bílého moře poměrně rychlé.

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group