ikoktejl

Evropa
Tag: Evropa Nalezeno 36 výsledků.
Tag: Evropa Řazení

Boží studna

Boží studna

TEXT: LIBOR MICHALEC, FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Kostel, který se tyčí nad Petrovicemi na Rakovnicku, má téměř magickou přitažlivost. Navíc se nedaleko od něho nachází studánka nazývaná Boží, která zaujímá poměrně významné místo na duchovní mapě České republiky.

Zdejší farář Václav Kružík již na mě čeká v černém hábitu a společně kráčíme úzkým schodištěm po pravé straně kostela ke studánce. Je na soukromém pozemku v těsném sousedství soukromého domu, ale přesto veřejně přístupná. Farář otvírá železnou mříž kapličky, vstupujeme dovnitř a nabíráme do umělohmotného kyblíku vodu, o které se říká, že je zázračná. „V druhé polovině 17. století, patrně v roce 1686, když Petrovice patřily Ottovi z Helversenu, si zde děvčata při sbírání bukvic prozpěvovala a po chvíli si všimla, že s nimi zpívá někdo další. Když se rozhlížela kolem, spatřila ve větvích dubu krásnou paní s děťátkem. Dívky pochopily, že je to Panna Maria. Po několika dnech se zjevení opakovalo a vše se rozkřiklo po vesnici. Dívky byly předvolány k místnímu vrchnostenskému úřadu a byly vyslýchány a dokonce třikrát zmrskány důtkami,“ vypráví farář Václav Kružík. Legenda pokračuje, že dívky trvaly na svých výpovědích a prohlašovaly, že žádné bolesti při šlehání necítily. Byla jim ihned prohlédnuta záda – a skutečně po pruzích či jiných známkách šlehání nebylo ani stopy, což mělo být považováno za nový div a zároveň za potvrzení pravdivosti vyprávění dívek. Lidé uvěřili, že se nad studánkou skutečně zjevila Panna Maria a událost se rozkřikla po vsi.

Číst dál...

Lahodný Petrohrad

Lahodný Petrohrad

NAVŠTÍVIT RUSKO NIKDY NEBYLO MÝM SNEM, JENŽE KDYŽ JSEM USLYŠELA OD KAMARÁDKY, KTERÁ V PETROHRADU ŽILA, O MĚSTĚ KRÁSNÉM A KULTURNÍM A JEŠTĚ PLNÉM CHUTÍ, NEBYLO CO ŘEŠIT. A KDYŽ RUSKO, TAK S PRAVOU RUSKOU ZIMOU!

TEXT A FOTO: LENKA POŽÁROVÁ

Ráno mžourám v kuchyni na starý rtuťový teploměr. Vítá mě minus osmnáct stupňů a v hlavě mi běhají věty z dávného školního článku o umrzlých vojácích při leningradské blokádě za druhé světové války. Soukám na sebe podvlíkací kaťata i triko, lyžařské podkolenky, obličej mažu indulonou a jako ochranný štít nasazuji dobrou náladu. Když se na modrou oblohu vyhoupne sluníčko, hřeje mě i nadšení. Přidáme-li k tomu zledovatělé chodníky, mám o zábavu postaráno. Chodníky stojí vůbec za zmínku. Okapové roury tu nejsou svedeny pod povrch chodníku do kanalizace, ale končí dobrého půl metru nad zemí. Následkem toho je chodník pokryt v zimě vysokou hrbolatou vrstvou ledu. Rampouchy, místy i statné stalaktity, patří ke všudypřítomnému koloritu. Visí z drátů, parapetů i vývěsních štítů. V každé druhé ulici navíc shazují ze střech sníh a led, které se dole postarají o ještě zábavnější překážkovou dráhu.

Číst dál...

Hranice zákona

Hranice zákona

POČASÍ, ŽE BY ANI PSA NEVYHNAL. TMA, MLHA A NEJLÉPE K TOMU JEŠTĚ BOUŘKA. OVŠEM BYLI LIDÉ, KTEŘÍ TAKOVOUTO SLOTU VYHLEDÁVALI. PRÁVĚ NEPŘÍZEŇ POČASÍ SKRYLA PAŠERÁCKOU ČINNOST, KTERÁ V POHRANIČÍ ČASTO BUJELA.

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Byl to krásně prožitý čas v nejzápadnějším cípu Rakouska, v druhé nejmenší ze spolkových zemí Vorarlbersku, která je na hranici se Švýcarskem, doslova v srdci Alp. Pro nadšence do horské turistiky je nádherná krajina údolí Montafonu doslova ráj. Zdejší prostředí si zamiloval i Ernest Hemingway, který tady, ještě jako neznámý spisovatel, prožil v letech 1925 a 1926 dvě zimní sezony a během té doby zde napsal svůj první úspěšný román Fiesta (I slunce vychází). O jeho pobytu svědčí podpis ve staré hotelové knize hostů v jednom rodinném hotýlku v obci Schruns. Tehdy šestadvacetiletý Hemingway zde prožíval idylu se svou první manželkou Hadley a synem Bumbym. Pikantní zajímavostí je, že zde figurovala též Pauline Pfeifferová, nejlepší přítelkyně Hadley Hemingwayové. Jejich přátelství skončilo potom, co mladý Ernest a Pauline vyrazili do hor a bouře jim na několik dní znemožnila návrat. Společný čas tak prožili na vysokohorské chatě, kde se do sebe vášnivě zamilovali. Hadley Heming¬wayová však neměla pro celou situaci pochopení, a tak skončilo přátelství i manželství. Navzdory všemu ve svých vzpomínkách Hemingway označil své „pařížské období“, což byla doba, kdy dojížděl i do Montafonu, za nejkrásnější čas svého života. Musel jsem souhlasit s názorem nositele Pulitzerovy i Nobelovy ceny na místní krásy, i když jsem po horách nechodil v zimě a nemohla mě tak zastihnout sněhová bouře. Přivezl jsem si ale odsud úplně jiný zážitek, nežli -věhlasný literát. Potkal jsem pana Juena.

Číst dál...

Mistři pera

Mistři pera

Do Velké Británie za jejími neslavnějšími spisovateli? Proč ne? Bath se může chlubit Austenovou, Stratford upon Avon zase Shakespearem. Odtud je to co by kamenem dohodil do Swansea, rodného města dalšího spisovatele – Dylana Thomase.

TEXT A FOTO: ESTER GEROVÁ

Ve městě Bath, kde žila Jane Austenová od šestadvaceti do jedenatřiceti let, čerpala zřejmě spisovatelka inspiraci pro svůj zásadní román Pýcha a předsudek. Aspoň mě o tom přesvědčovala průvodkyně v Centru Jane Austenové, jež byla stylizovaná přesně do období 18. století. Seznámila mě se spisovatelčiným životopisem. Jane Austenová měla prý Bath nejvíce v oblibě, když byla mladičká a jezdila sem s otcem pouze na dovolenou. Navštěvovala bály, nakupovala šaty, popíjela čaj a vřídelní vodu s místní mládeží. Na bály chodila Jane Austen tancovat a sledovat, jak se tu muži dvoří ženám, které s nimi koketují. V prvním románu Northanger Abbey Austenová vypráví o mladé Catherine Morland, snažící se rozpoznat skutečné přátele od falešných, v pozdější Pýše a předsudku spisovatelka pozorně popisuje chování anglické smetánky. Opravdové slávy se dostalo spisovatelce až po její smrti. V jedenadvacátém století byla většina jejích děl zfilmována. Kdo jí byl předlohou pro postavu Darcyho a kdo pro Elizabeth Bennetovou? Jane Austenová se sama nikdy neprovdala. Sňatky z rozumu pro ni byly nepřijatelné. Když dostala nabídku k sňatku od movitého muže, jehož nemilovala, nejdříve tuto nabídku přijala, ale po bezesné noci souhlas zrušila. V sedm¬advaceti prožila letní romanci u moře s mužem, jehož by si možná i vzala, zemřel ale bohužel ve válce. Je tedy otázkou, zda to byl jeden z těchto mužů, kdo byl předlohou pro Darcyho. Stejně tak to mohl být Tom Lefroy z Hampshiru – „chlapecká láska“ dvacetileté Jane. Román Pýcha a předsudek je fikce inspirovaná mnoha zkušenostmi, jimiž během celého života spisovatelka prošla. Začala ho psát v jedenadvaceti letech a dokončila ho až v osmatřiceti, tedy čtyři roky před svou smrtí, v roce 1813 v Chawtonu. Centrum Jane Austenové je situováno v ulici Gay Street, kde Austenová ve třiceti letech žila. Jsou zde vystaveny dva její portréty, z nichž se na návštěvníka nevinně usmívá skromná hnědovláska s pronikavýma hnědýma očima. Návštěvník může v muzeu zakusit, jaké to bylo žít v 18. století: vyzkoušet si historické šaty, napsat dopis perem a inkoustem, podívat se na stůl prostřený hostům čajového dýchánku.

Číst dál...

Orbis Terrarum

Orbis Terrarum

Člověk cestuje od pradávna. Nejprve vyrážel za potravou, za novým domovem a postupem času i ve jménu víry, obchodu či nových objevů. Pro své cesty potřeboval mapu. V Mapové sbírce univerzity Karlovy, která schraňuje největší kolekci map ve střední Evropě, najdeme skutečné poklady.

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Hic sunt leones (zde jsou lvi), tak označovali staří Římané ve svých mapách neprobádaná území. Od antických dob ovšem lidstvo v mapování pokročilo. Jak šla staletí, vytvářel se komplexní obraz dosažitelného světa, latinsky zvaného orbis terrarum, a s ním vznikaly stále dokonalejší mapy. Jako cestovatele mě zajímá historie všeho co s cestováním souvisí, proto jsem se vydal za doktorkou Evou Novotnou, ředitelkou Mapové sbírky Univerzity Karlovy. Sbírka byla založena roku 1891 a vznikla souběžně s Geografickým ústavem. „Jedním z otců zakladatelů byl Jan Kašpar Palacký, syn historika Františka Palackého, ovšem nejvýznamnějším jménem Mapové sbírky je profesor Václav Švambera, podle jehož plánu vznikla,“ říká Eva Novotná. Inspirací či motivací myšlenky pro vznik Mapové sbírky v Praze, byly již existující geografické ústavy v Evropě, ve kterých jsou mapová kolekce nedílnou součástí jejich knihoven.

Číst dál...

Medvědí loterie

Medvědí loterie

VYDRŽÍ TA KRA, NEBO NEVYDRŽÍ? MIZEJÍCÍ LED Z POLÁRNÍCH MOŘÍ OHROŽUJE ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ JEDNOHO Z NEJKRÁSNĚJŠÍCH TVORŮ NAŠÍ PLANETY. STÁLE ALE NENÍ NA ZÁCHRANU TĚCHTO OBRŮ ZIMY POZDĚ.

TEXT A FOTO: ONDŘEJ PROSICKÝ

Když jsem o cestě za medvědem ledním před třemi lety poprvé uvažoval, trochu jsem měl obavy, aby nás v létě led pustil dostatečně vysoko na sever a já tato zvířata poznal tam, kde je to pro ně nejpřirozenější – na plovoucích ledových krách a sněhu. Nakonec jsem jako nejideálnější termín vybral červenec. Lodí se v tu dobu můžete dostat třeba až za 80° severní šířky a okolo nás by mohla být spousta plujícího ledu. V ideálním případě obsazená ledním medvědem hodujícím na tuleňovi. Bohužel se nakonec ukázalo, že takto příroda nefunguje. Každý rok je jiný.

Číst dál...

Čelem vzad

Čelem vzad

TEXT A FOTO: JIŘÍ ŠKODA

MÁME ZMĚNÁM BRÁNIT, NEBO K NIM NAOPAK PŘISTUPOVAT S OTEVŘENOU MYSLÍ? NOVÁ DOBA PŘINÁŠÍ NOVÉ VÝZVY, JEN JE NA JEJICH ŘEŠENÍ STÁLE MÉNĚ ČASU.

Už název městečka Andermatt vypovídá něco o jeho charakteru. Znamená totiž „na louce“. V hlubokém ledovcovém údolí jako by pokojně, nikým nerušeno odpočívalo v trávě. Onen zdánlivý klid je ale něčím zaplacený. Přestože leží takřka uprostřed Švýcarska, je v současnosti odsunuto jakoby stranou, na druhou kolej. Podle místních tu není moc pracovních příležitostí, populace stárne a čeká na zázrak, který se možná už rýsuje na obzoru. Již před pár lety totiž začaly přípravy na proměnu ospalé obce v luxusní pětihvězdičkovou destinaci. Firma Orascom zde plánuje do roku 2020 proinvestovat více než 500 milionů amerických dolarů. Obec jako taková má zdvojnásobit svou rozlohu, v těsné blízkosti historického centra má vyrůst 6 velkých špičkových hotelů, přes 500 apartmánů, 30 domů k pronajmutí, golfové hřiště a odpočinkové centrum. Zdvojnásobit se má také počet sjezdovek v okolí. Nový Andermatt by měl pak konkurovat zavedeným luxusním destinacím jako je Svatý Mořic nebo Gstaad. Podobný projekt, kdy kompletní přestavba městečka leží na záměrech jediné firmy, je ve Švýcarsku ojedinělý. Švýcaři jsou od přírody opatrní a obvykle nesázejí vše na jedinou kartu. V Andermattu si ale řekli, že to za pokus stojí. Změn se nebojí, protože je tu mají doslova v krvi. Není to totiž poprvé, co se podobný radikální obrat v životě obce děje.

Číst dál...

Bílé bratrstvo

Bílé bratrstvo

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Vysoko v horách masivu Rila se ještě před rozbřeskem pomalu zaplňují skaliska i horské louky tajemnými stíny. Tiché postavy oděné do bílého oblečení netrpělivě čekají na zázrak zrození slunce. Pro někoho možná obyčejný zážitek, pro členy bratrstva magický okamžik, který nabíjí tělo energií.

„Bílé bratrstvo, to jsou magoři, co čekají na UFO. Je to sekta, co čeká na konec světa,“ říká Georgij z hostince ve městě Dupnica. Tady pod horami o Bílém bratrstvu nikdo nic určitého neví, všichni čerpají z bulváru, a ten zajímá jen senzace. Jaká je pravda? To jde zjistit jedině v samotných horách. Jenže dostat se koncem srpna do oblasti Sedmi jezer na Rile je kvůli davům docela problém. Přijet můžete z města Dupnice, odkud jezdí mikrobusy do lázní Sapareva Banja a odtud taxíky až k horské chatě Paničiště, kde začíná nově postavená lanovka. Lanovkou nejezdím, ale chodím vždy až na vrchol po svých, tak po cestě nepotkávám už nikoho. Až u chaty Rilská jezera zjišťuji, že takového blázna tu dlouho neměli. Hodně sádlem obtěžkaných mastodontů se mi směje a fotografují si přízrak s batohem. Není divu, nová lanovka chrlí každou hodinu doslova stovky lidí, někteří zapomněli, že jsou v horách, a tak tu kráčejí dámy na jehlách, pánové ve fraku, turisté i podivní lidé oblečení v bílém.

Číst dál...

Pražské víno žije

Pražské víno žije

V MINULOSTI BYLO VÍNO Z PRAŽSKÝCH VINIC NA PERIFERII ZÁJMU. PRAŽÁCI BYLI VŮBEC U MORAVSKÝCH VINAŘŮ COBY „SOMELIÉŘI“ NÁMĚTEM NA MNOHO VTIPŮ. JAK VŠAK DOKAZUJÍ VINAŘI Z BOTANICKÉ ZAHRADY V PRAZE TROJI, TA DOBA JE DÁVNO PRYČ.

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Za český vinařský boom můžeme poděkovat Karlu IV., který nechal do Čech přivézt vinnou révu z Burgundska a Porýní. Na jeho příkaz se všechny jižní svahy v Praze osázely révou, celkem šlo o nepředstavitelných sedm set hektarů. Dnes na tuto historii odkazují například ulice Viniční nebo celá čtvrť Vinohrady. Bohužel s expanzí města vinice zmizely, ale ne všechny, na posledních jedenácti hektarech najdeme pět pražských vinic, Arcibiskupskou v Modřanech, Máchalku ve Vysočanech, Gröbovku na Vinohradech, Salabku v Troji a druhou trojskou vinici Svatou Kláru. Právě na této tři a půl hektaru velké vinici se v poslední době mohou chlubit produkcí opravdu vynikajících vín.

Číst dál...

Tajemný národ

Tajemný národ

PO DLOUHÁ STALETÍ ŽIL TENTO STAROBYLÝ NÁROD V ODLOUČENÍ OD ZBYTKU ZEMĚ VĚTRNÝCH MLÝNŮ. MĚL VLASTNÍ SVÉRÁZNOU KULTURU, UTVÁŘENOU POHNUTOU HISTORIÍ PLNOU BOJŮ, EXPANZÍ A MOŘEPLAVECKÝCH VÝPRAV, FRÍSOVÉ.

TEXT: IVA STŘÍBRSKÁ

Příslušníci etnické skupiny Frísů dodnes obývají severní části Nizozemska a Německa. „Zdejší jazyk s mnoha dialekty, kterému ostatní Holanďané jen stěží rozumějí, je stále velmi živý a mnoho místních, ať už starých či mladých, s ním stále hovoří,“ prozradil mi Beitske Visser z turistické kanceláře v Hindeloopenu, se kterým jsem se při své cestě setkala. Bariéry byly mocně prolomeny ve třicátých letech 20. století, kdy Severní Holandsko a Frísko propojila 32 kilometrů dlouhá hráz Afsluitdijk. Rostoucí doprava a frekventovanější výměna informací mezi oběma částmi ukončila nejen romantickou izolovanost fríské provincie, ale umožnila i vznik největšího sladkovodního jezera v západní Evropě, IJsselmeer, ostře odděleného od slaných mořských vod sousedního Waddenzee s nesmírnou ekologickou hodnotou. Frísové, jejichž historie byla proměnami vodnaté nizozemské krajiny zasažena již mnohokrát, situace využili ve svůj prospěch. V rámci své unikátní kultury, barevných vesniček a melancholicky vyhlížejících místních ostrovů dnes v severním Nizozemsku budují atraktivní turistickou destinaci.

Číst dál...

Porážka slavnější vítězství

Porážka slavnější vítězství

Když se řekne Napoleon a Čechy, tak si většina vybaví Slavkov. Přitom je zvláštní, že se slavnou stala událost, kdy nás, rozumějme Rakušany, francouzský císař porazil na hlavu.

TEXT: MARTIN KRSEK, FOTO: MUZEUM MĚSTA ÚSTÍ NAD LABEM

Po vítězství francouzského císaře u Slavkova ztratil český král a císař římský František II. tzv. Bratislavským mírem Tyrolsko, italská území včetně Benátska, Istrie a Dalmácie. Dokonce se vzdal roku 1806 koruny Svaté říše římské a prohlásil římskou císařskou hodnost za zrušenou. Od té doby užíval jako nejvyšší pouze titul císař rakouský. Musel si kvůli tomu změnit pořadí jména. Z Františka II. se stal přes noc František I., což dodnes při výuce dějepisu zamotává hlavu nejednomu školákovi. Roku 1809, po dalším a opět neúspěšném pokusu porazit Napoleona, se Rakousko rozhodlo zvolit méně bolestné řešení sporu. Stalo se francouzským spojencem a císař František II. přijal roli Napoleonova tchána, když za něj provdal svou dceru Marii Luisu. 

Číst dál...

Po stopách drákuly

Po stopách drákuly

Drákulu si s Transylvánií, potažmo Rumunskem, spojí díky Bramu Stokerovi téměř všichni. Ale víte, že minimálně dva praví drákulové lačnící po krvi skutečně žili?

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Ale pěkně po pořádku – příběh hraběte Drákuly, tak jak ho známe, je smyšlený a pochází z pera irského spisovatele Brama Stokera z roku 1897. Postava hraběte se často ztotožňuje se jménem krvavého valašského vévody Vlada Ţepeşe, který žil v 15. století. Není se čemu divit. Kníže ale nebyl upírem, podle historických pramenů se jednalo o jednoho z nejkrutějších a nejsadističtějších vládců, jakého středověk poznal. Své protivníky, a to především Turky, proti kterým celý život bojoval, nikdy nešetřil. Zajatce nebral, všechny je nechával zaživa napichovat na kůly. Obětem nechal zatlouct kůl konečníkem do těla tak, aby se špice kůlu vynořila za krkem a nepoškodila důležité orgány. Spásná smrt často přišla až po dlouhých dvou dnech. Pro tuto libůstku se mu přezdívalo „Vlad Nabodávač“. Proslavil se i dalšími brutálními činy, například zajatcům zatloukal do hlavy hřebíky, vydloubával jim oči, vařil jejich pohlavní orgány. Obvykle při mučení obědval a užíval si pohled na smrt. Traduje se historka o tom, jaký konec přichystal pro chudáky. Všechny chudé sezval do stodoly na velkou hostinu, pak nechal zatlouct vrata a stavení zapálit. Tímto bizarním činem prý snižoval chudobu v zemi.

Číst dál...

Země neznámá

Země neznámá

Očima nejednoho Evropana je Belgie hlavně Brusel se slavným Atomiem, čurajícím chlapečkem a krásným bruselským náměstím Grand-Place. Zvídavější možná zamíří do Brugg, Antverp či Gentu. Co se dá v Belgii ještě navštívit?

TEXT: IVA STŘÍBRSKÁ

Záleží, komu položíme otázku co je vlastně ve Valonsku?. Například bankovní úřednice ve vlámské části země mi mezi vyplňováním formulářů s nezájmem odpověděla: „Nic moc,“ a její výraz nápadně připomíná zapřisáhlého Pražáka, který byl právě nucen odpovědět cizinci na dotaz co je vlastně na Moravě? Ovšem s tím rozdílem, že tady jsou ve hře větší rozdíly. Valonsko, francouzsky hovořící část Belgie se dělí na pět provincií (Lutych, Lucembursko, Valonské Brabantsko, Namur a Henegavsko) a z hlediska rozlohy zabírá více než polovinu země. Podobnému podílu se však ani zdaleka netěší z pohledu rozložení obyvatelstva. Ve Valonsku žije pouze jedna třetina Belgičanů. Zbytek se soustředí do středu a „nahoru“ do prosperujících vlámských měst. Přitom tomu tak nebylo vždy. Francouzská část Belgie v 19. století a v první polovině století dvacátého platila za průmyslový ráj a nejvíce rozvinutou část kontinentální Evropy. Po druhé světové válce se však investice pozvolna přesunuly jinam a „spodní“ část Belgie od té doby vytrvale pokulhává. Ekonomická situace, jazykové rozdíly a odlišné chápání světa mezi Valony a Vlámy patří k často skloňovaným důvodům vnitřního konfliktu země, ze kterého Valonsko zatím na první pohled vítězně nevychází.

Číst dál...

Dívka od vedle

Dívka od vedle

Řadila se k nejznámějším tvářím meziválečné Evropy, představovala vrcholné dílo reklamního průmyslu. Až letos po devadesáti letech vyšlo najevo, že za slavným portrétem se skrývá dívka z masa a kostí.

TEXT: MARTIN KRSEK, FOTO: MUZEUM MĚSTA ÚSTÍ NAD LABEM

Malá vesnička Černčice na Podbořansku mohla mít mezi svými rodáky celebritu rovnou Evě Herzigové nebo Karolíně Kůrkové. Jméno Ilone Zdarsky (1904 až 1994) se mohlo vyhřívat na výsluní světového modelingu a plnit stránky bulváru. Jenže tato modelka zažívala kariéru na začátku 20. století, a tehdy platila jiná pravidla. Přestože její portrét v rámci masivní reklamní kampaně ve dvacátých letech 20. století doslova zaplavil Československo, Rakousko a Německo, sláva ani astronomické honoráře ji za to nečekaly.

Číst dál...

Květa Fialová: V dalším životě chci být krávou

Květa Fialová: V dalším životě chci být krávou

PTALA SE: LUCIE RADOVÁ,FOTO: MIROSLAV NEBESKÝ

Českou herečku Květu Fia¬lovou by měl alespoň jednou za život navštívit každý. Stačí chvilka v její přítomnosti a za nedlouho budete mít pocit, že (nejen) na světě je možné úplně všechno. Často je spojovaná s buddhismem, ale její vlastní náboženství nedokáže popsat žádná nauka. Ostatně o tom, že jí není cizí žádná myšlenka, se přesvědčíte hned, jak vstoupíte do jejího pražského bytu. Na jedné stěně tu vedle sebe visí Ježíš na kříži, Davidova hvězda i usměvavý Buddha. Na druhé straně pokoje se na vás zase směje pár čarodějnic na koštěti. Zdá se, že v tomto prostředí nebude mít žádný názor problém...

Váš tatínek byl evangelík, často však mluvíte o buddhismu a čarodějnicích. K jakému vyznání máte nejblíže?

Pro klid v domácnosti jsem pokřtěná evangelička, byla jsem i konfirmovaná. Ale nejsem v ničem ortodoxní. Mám ráda přírodu, obdivuju ji, je úchvatná.

Číst dál...

Ve městě kouzel

Ve městě kouzel

TEXT: JIŘÍ ŠKODA, FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Pohádkové Česko. Líbí se nám to slovní spojení. Vám také? Nedivil bych se. Protože když se na chvíli zamyslíte, dojde vám, že opravdu žijeme v pohádkové zemi. Hoďte na chvíli za hlavu problémy, které nám každý den do ní tlačí média. My si jako měsíčník můžeme dovolit ten luxus zastavit, zadívat se na krajinu, na lidi, kteří v ní žijí, zamyslet se nad naší zajímavou historií.

Číst dál...

V loděnici u vikingů

V loděnici u vikingů

BÝVALÁ DÁNSKÁ METROPOLE ROSKILDE NABÍZÍ NEJLEPŠÍ UKÁZKU TISÍC LET STARÝCH LODÍ. POSTARALI SE O NI PŘEDCI, KDYŽ PROTI NÁJEZDNÍKŮM VYBUDOVALI PODMOŘSKOU BARIKÁDU.

Číst dál...

Tiší svědci

Tiší svědci

LEDOVCE. NEJVĚTŠÍ ZÁSOBÁRNY PITNÉ VODY NA NAŠÍ PLANETĚ. TISÍCE LET STARÉ LEDOVÉ MASY, KTERÉ ODJAKŽIVA VZBUZOVALY LIDSKOU ZVĚDAVOST. JAK A KDE VZNIKAJÍ A JAKÝM ZPŮSOBEM DENNĚ URAZÍ KLIDNĚ I DESÍTKY METRŮ? PRO ODPOVĚDI JSME SE VYPRAVILI DALEKO NA SEVER, K JEDNĚM Z NEJVĚTŠÍCH LEDOVCŮ NA SVĚTĚ.

Číst dál...

Život na houpačce

Život na houpačce

Když se řekne František Moravec, tak jen zasvěcení vědí, o koho jde, ovšem při zmínce o Lou Fanánku Hagenovi, už nikdo nepochybuje. Frontman kapely Tři sestry však není jen bouřlivák z koncertních pódií na festivalech. V podstatě žije obyčejný život jako každý.

Číst dál...

Lovec leknínů

Lovec leknínů

CHŘIBSKÁ, MĚSTEČKO NA SEVERU ČECH, JE RODIŠTĚM TADEÁŠE HAENKEHO.CESTOVATELE, OBJEVITELE, BOTANIKA, LÉKAŘE, ETNOGRAFA, KARTOGRAFA... MUŽE MNOHA TALENTŮ, JEHOŽ ODKAZ ZŮSTÁVÁ NEDOCENĚN.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group