ikoktejl

Jiří Kalát
Tag: Jiří Kalát Nalezeno 3 výsledků.
Tag: Jiří Kalát Řazení

Hyena v posteli

Hyena v posteli

TEXT A FOTO: JIŘÍ KALÁT

Slunce ještě nevyšplhalo příliš vysoko, a tak se dá v klidu mašírovat po ulicích bez jeho nepříjemného doprovodu. Máme dva dny volna, a když už jsme tady, proč nenavštívit jeden z nejdéle osídlených klášterních komplexů na světě.

Flo, můj německý kamarád Florian, se snaží procpat přes bránu do Betléma našeho štěněčího ochránce, vlčáka Budyho. „On snad opravdu ví, že tam nesmí,“ směje se. „Je to izraelský pes, tak se mu na západní břeh moc nechce,“ podotýkám. „No tak to moc nekřič, ať ho ještě nedostaneme do problémů. Vždyť víš, že Židé do Betléma nesmějí,“ uculuje se Flo. Po krátkém boji nad odrostlým štěnětem vítězíme a jsme na cestě s cílem dojít k řeckému ortodoxnímu klášteru Mar Saba. Ten je ukrytý asi 25 kilometrů na jihovýchod od Jeruzaléma na palestinském okupovaném území. Máme před výplatou, a tak nejlepší možností dopravy jsou naše nohy. Většina lidí, které potkáváme, se nám pokouší domluvit taxíka. „Je to moc daleko, tam nedojdete,“ říkají snad všichni Palestinci, které seznámíme s naším plánem. Diví se a nechápou, dva turisté bez peněz, to není zrovna obvyklý jev v Betlémě a vlastně ani nikde jinde v okolí. První kilometry ubíhají lehce, až na časté dětské pokřikování a provokování Budyho jde vše dobře. Někteří Arabové a Židé mají ze psů strach, někdy dost velký, jiní jimi opovrhují a házejí po nich kameny. Malé děti naše štěně dráždí a některé se ho dokonce pokoušejí bouchnout. „Pusť ho. Třeba utečou,“ zoufale navrhuji Florianovi. Ten jen zakroutí hlavou, a tak trávíme ve společnosti dětského davu ještě pár minut, než je zažene starší muž. „Šukran,“ děkujeme arabsky.

Číst dál...

Šílený nápad

Šílený nápad

TEXT A FOTO: JIŘÍ KALÁT

V bílém plátně zabalené lidské tělo nakládají zřízenci do ambulance. Na krátký okamžik jsem ho spatřil. Byl to mladý muž. První obrázek po přechodu hraničního terminálu Erez na severu Gazy mi mnoho odvahy nedodal.

Jsi blázen, že tam jedeš. Koleduješ si o pořádné problémy,“ vybavují se mi slova kolegyně Rity. Možná mluví pravdu. Původně na území pásma Gazy sídlil nesemitský národ Pelištejců (v češtině známý jako Filištíni), který sem přišel pravděpodobně z Kréty a vytvořil spojenecký svaz pěti městských států – Gaza, Ašdod, Aškelon, Gat a Ekron. V roce 1517 bylo toto území dobyto a zabráno Osmanskou říší a té patřilo až do 1. světové války. V té době sem přichází islám a v 19. století zde kulturně dominuje Egypt. Po dobytí Gazy Brity 1917 ji až do nepokojů v Palestině 1926 osidlují izraelští Židé. V současnosti je Pásmo Gazy, kde společně žijí muslimové i Židé, pod kontrolou palestinsko islámistické strany Hamás, která v roce 2007 vyhrála volby. Má uzavřenou hranici s Egyptem a Izrael kontroluje jeho vzdušný prostor i přístup k moři. Po byrokratickém boji s celními úředníky pokračuji taxíkem hlouběji do blokádou sužovaného území. Pásmo Gazy s jeho hlavním městem Gaza se skoro půl milionem obyvatel mě uvítalo typickým zápachem a špínou. V taxíku projíždím kempem na cestě k domu mého průvodce.

Číst dál...

Noc ohňů

TEXT A FOTO: JIŘÍ KALÁT

Vířící pejzy, černé kabáty, klobouky a divoký tanec. Stovky převážně chasidských židů tančí svoji „noc ohňů“. Stojím uprostřed hrobky Šimona bar Jochaje v Galileji a pozoruji divoké křepčení kolem.

Ultraortodoxní židé. Stále zamračení muži ve svých černých kloboucích, oblecích a pláštích. Ženy oblečené jako z konce předminulého století a všude kolem nich houfy drobotiny. Holčičky podobné vzezřením svým matkám a chlapci s rozevlátými pejzy. Působí odtažitě, studeně a až příliš vážně. Kdo navštívil jeruzalémskou čtvrť Mea Šearim, nebo se mu poštěstilo zavítat do jiné komunity, kde žijí převážně charedim, mohl by s takovou myšlenkou i odejít. Pokud se trochu zanoříme do této pro nás zvláštní kultury, budeme překvapeni, na co narazíme. Ve víře pevní a v tradicích neústupní, ale v oslavách bujaří a vstřícní. Tak nějak je možné spatřit „tučňáky“ (přezdívka od sekulárních Izraelců) během svátku Lag ba-omer, při němž se sjedou židé z celého světa na posvátnou horu Meron. V Jeruzalémě bývá „dobrým“ zvykem každého turisty ulovit si nějakou tu fotografii muže v černém, či s modlitebním šálem (hebr. talit gadol) přes ramena a nebo štrajmelem (klobouk, jenž bývá vyroben ze sobolí nebo liščí kožešiny) na hlavě. Nejčastějším nájezdním místem je obvykle čtvrť Mea Šearim a její obyvatelé. Mnohdy nepříjemné konfrontace, vznikající mezi těmito dvěma kulturně odlišnými skupinami, často končí křikem a nadávkami, avšak občas přijdou na řadu i kameny. Na Meronu to bylo jiné. V okolí se nevyskytoval žádný nežidovský turista, nebo přinejmenším použil stejný úskok jako já a na hlavu si nasadil jarmulku. Nebyl to nejpříjemnější pocit, ale každé setkání mě přesvědčovalo o tom, že jednám správně. Oči lidí mě často zkoumaly a velká většina jich prvně mířila právě na temeno hlavy. Celou dobu jsem se pokoušel uklidnit sám sebe, „jsi tu, abys fotil, ne způsoboval problémy, tak si to nech na hlavě, tvař se přirozeně, a snad to bude v pořádku“. Nešlo pouze o nebezpečí nějakého toho kamene, ale spíše o narušení nábožné atmosféry noci. Trocha respektu k tradici smíšeného s prevencí problémů.  

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group