Roční předplatné 499 KčJežaté Meroe
TEXT A FOTO: MARTINA SVOBODOVÁ
Viděli jsme je už z dálky. Majestátní jehlany uprostřed pouště, sebevědomě strnulé a netečné k událostem, dějům a lidem míjejícím jejich posvátný klid. Před tisíci lety stejně jako dnes. Opomenuté pyramidy v súdánském Meroe, v zemi desetiletí odevzdané válce.
Poušť. Romantická na plakátech z dakarské rallye, možná ještě během dvoudenního safari. Pro nás svůj zromantizovaný půvab ztratila. Vystřídal jej hluboký respekt a ocenění tak obyčejných věcí, jako je voda nebo dostatek nafty v nádrži. Měli jsme za sebou pět set kilometrů cesty pouští, zapadání v písku a stravující strach, že tam uprostřed té obrovské země bídně zhyneme a neštěkne po nás ani pes.
Na to, že jsme jako afričtí zelenáči byli v Súdánu teprve pár dní, jsme toho zažili až moc. Až moc na to, abychom si nyní zpátky v civilizaci nevážili krásného rovného černého asfaltu. Bylo nám jedno, že silnice, která spojuje Chartúm s pouštním městem Atbara, je dílem samotného ďábla – Usámy bin Ládina. Dej mu ¬Alláh věčnou slávu, myslím, že bychom mu tam tehdy dokázali od srdce poděkovat bez ohledu na to, že bin Ládinovi mudžahedíni silnici stavěli hlavně proto, aby usnadnili tok některých hodně nehezkých věcí. Cestování někdy dokáže hodnotami zběsile zamíchat.
