ikoktejl

TEXT: BARBORA SCHEINHERROVÁ

Na orknejských ostrovech splývají země, voda a vzduch vjedno a čas neplyne. Je tu spousta míst odkrývajících moudrost, která nám jinde proklouzává mezi prsty. Například tajemná Maeshowe.

Oblá křivka Maeshowe se nápadně zvedá v mírně zvlněné krajině. Nakrátko střižený travní koberec zakrývá architektonicky dokonalou neolitickou stavbu. Nízká, deset metrů dlouhá šachta vede do jejího hlavního prostoru. Shrbeni v předklonu jí probíháme a na poslední chvíli se připojujeme ke skupině uvnitř.

Je zimní slunovrat a světlo právě vstoupilo do tunelu. Venku zapadá slunce mezi dva kopce vedlejšího ostrova Hoy. Jeho poslední paprsky se dotknou vrcholku stojícího kamene osamoceného v poli půl míle od Maeshowe, a zablýsknou se na ošlapaných kamenech ve vstupním otvoru. Mají barvu medu a pomalu se valí tunelem. Razí si cestu napříč štěrkovou podlahou a šplhají po protější stěně. Zadržujeme dech. Nemůžeme odtrhnout oči od toho pruhu tekutého zlata, všechno ostatní přestalo být důležité. „Ještě kousek,“ prosíme ho v duchu, nahlas se nikdo neodváží promluvit, ale ono už se zastavilo. Celé to trvá deset, možná patnáct minut. A pak to najednou skončí, když slunce venku zapadne mezi dvěma kopci. Tma, která nastala, je úplná a přináší otázky. Kdo byli lidé, kteří Maeshowe postavili, a k čemu sloužilo toto místo? Co věděli a čemu věřili? Ptáme se, když průvodkyně rozsvítí světlo. Odpovědět není snadné, moc toho se neví.

Číst dál...