ikoktejl

Kočičí planeta
Tag: Kočičí planeta Nalezeno 27 výsledků.
Tag: Kočičí planeta Řazení

Editorial 4/2019

Editorial 4/2019
Uprostřed léta vyrábět něco z teplé deky není nejlepší nápad. Ovšem pokud u toho máte čtyřnohé pomocníky, tak se určitě pobavíte. Při naší akci se asistentů našlo hned několik. Vše začala Míca, která se rozvalila na připravených dekách s výrazem, že konečně někomu došlo udělat jí venkovní pelíšek. Vyhánění nesla velmi nelibě a argumenty, že ležet na tučném bříšku, jako je to její, musí být pohodlné kdekoli, ji vyloženě urazily. Prskla na nás, zamrskala ocáskem a hrdě odešla postěžovat si k babičce. Manfréd se k nám přidal, až když došlo na akci. Stříhání dek na proužky ho vyloženě zaujalo. Zvlášť moje ne úplně rovné šedé proužky ho nadchly. Několik si jich pokusil přivlastnit a celou výrobu tak provázely dvě nenechavé zrzavé tlapky.   Samotný výsledek pana lovce úplně uchvátil. Zaujatě se probíral cancourek po cancourku a hledal své oblíbené lososové pamlsky. Ale jen tak dlouho, než se na scéně objevil náš pes Spotty. On je trochu proletariát, jak říkával náš děda. Taky byste si nebrali ubrousky, kdyby se s vámi život nemazlil, a on začal svou životní dráhu v popelnici. Pes, ne děda, samozřejmě. Spotty se v nestřeženém okamžiku vrhl na scénu a milému Manfrédovi přímo před nosem voňavé pochoutky z čichacího polštářku doslova vysál. To už bylo naštěstí vše vyfoceno, tak jsme se jen smáli a Manfrédovi slíbili doplnit další várku pamlsků někde na vyvýšeném místě, kam se Spotty nedostane. Jenže pak se objevila belgická ovčanda Zippy a zasáhla po svém. Chňapla ubrus a stáhla ze stolu všechno na zem. Kocoura, psa, polštářek a především pamlsky. A jaké z toho plyne poučení? Pokud chcete mít prvotřídní výrobek, pak před prací někde izolujte zvěř. Nebo udělejte pravý opak a díky zvířecím asistentům si smíchem prodlužte život.   Krásné léto plné smíchu vám přeje   Pavla Růžičkovášéfredaktorka

Editorial 3/2019

Editorial 3/2019
Blíží se léto a s ním prázdniny a čas cestování. My to máme jednoduché, jsme velká rodina, tak vždy někdo v domě zůstane, kdo se o zvířata postará. Pokud zůstávají doma naši dva velcí a starší psi, tak to berou celkem stoicky. Prostě si hlídají toho, kdo je doma, a v rámci toho i docela poslouchají.   Ovšem kočky, to je zcela jiná kapitola. Obě přesně vědí, že je krmí výlučně Karla. A když není doma, tak vzorně obcházejí ostatní členy rodiny a hrají velmi přesvědčivé divadlo na téma „Ona odjela a nechala nás tu chudinky hlady!“. Nejrychleji to jde s naší bábinkou, ta má dobré srdce a už peláší pro konzervu. Jenže to je nezastaví ani na chvilku. Zhruba hodinu po krmení to jdou zkusit do dalšího patra. Tam se otírají o barel se psími granulemi a ze srdceryvných hlasových projevů nám sdělí, že jsou ochotné jíst i ty psí granule, jen aby neumřely hlady… Co vám budu povídat, posledně jsme se sešli v sobotu ráno u snídaně a rozjela se debata na téma kočky. Bábí hned hlásila, že kočky nakrmila a mračila se na Karlu, že odjela na letiště a chudinky chlupaté nenakrmila. Pak se ozvala Matylda, že je krmila přece ona, že byly obě nahoře… Korunu tomu nasadil můj muž, který se vrátil pozdě večer a hodil jim hrst štěněcích granulí, když tak hladově mňoukaly. Karla vše poslouchala v němém úžasu. Představte si, že obě potvory kočičí jí po půlnoci připravily velkou vítací scénku a přesvědčily ji, že kdyby se nevrátila, tak do rána umřou hlady. Ano, hádáte správně, nakrmila je taky.   Sečteno a podtrženo, i krátká nepřítomnost může pro naše kočky znamenat večeři o čtyřech chodech. A co teprve taková dovolená! Ať mi ještě někdo zkusí vykládat, že jsou psi chytřejší. Budeme muset kočkám nad misky pověsit tabuli na vzkazy, aby bylo jasné, kdo jim, kdy dal.Přeji Vám i Vašim kočkám krásné léto a nenechte se přechytračit jako my.   Pavla Růžičková šéfredaktorka 

Editorial 2/2019

Editorial 2/2019

Přiznám se, že mne nikdy nenapadlo, že by mohli být veterináři v ohrožení. Můj zvěrolékař je totiž už roky něco jako moje životní jistota. Pro malou holku, která chodila za koňmi, byl pan doktor z ordinace nad stájí něco jako modla. Měl vždy dobrou náladu, a když mne někdy nechal podržet psa nebo kočku, nebo třeba vytřít ordinaci, tak jsem si připadala strašně důležitá. Dokonce jsem dlouho byla přesvědčená, že ze mne bude veterinářka. Osud mne zavál jiným směrem, ale některé věci se nemění. Pak doktor má stále dobrou náladu a já už ani nespočítám, kolik zvířat jsem mu za posledních třicet let přivedla do ordinace. Pro mne zůstává stejnou autoritou, která mne umí uklidnit, když se o mně nad nemocným zvířetem začíná pokoušet panika. Je úžasný praktik, umí zůstat nad věcí a já si pak nepřipadám jako neschopná hysterka. Když potřebuji konzultovat článek, je jasné, komu volám.

Jen náš kocour Manfred na pana doktora nemá ty nejlepší vzpomínky. Nebyl mu ani rok, když jsem ho přinesla do ordinace s nemocným očičkem. Ukázalo se, že oko slzelo v důsledku zánětu dásně od zlomeného špičáku. No, a když už byl v narkóze, tak kromě zbytku zubu přišel i o svou mužnou chloubu. Celkem chápu, že byl pak uražený… Jak říkám, starý praktik. Jen nevím, co si počnu, až půjde pan doktor do důchodu.

Přála bych vám všem zvěrolékaře, kterému budete věřit tak, jako já tomu mému, a vaší kočce, abyste doktora nevídali moc často. A panu veterináři nebo paní veterinářce, aby ve vás měli partnery, protože jen tak může být jejich snažení úspěšné. A život klidnější, protože to nemají lehké, jak se dozvíte z našeho článku.Krásné jaro s kočkou vám přeje

Pavla Růžičkovášéfredaktorka 

Editorial 1/2019

Editorial 1/2019

Manfredova neoblomnost mne vždy fascinovala, i když jsem si na ni musela zvyknout. Prostě si stojí za svým, ať se děje, co se děje. Když má za to, že je čas k odpočinku, tak ho ke hře nepřimějete. Můžete kolem mávat udičkou, pouštět plyšové myšičky nebo i postavit vedle lákavou novou papírovou krabici. On se jen bohorovně podívá tázavým pohledem „To jako vážně?“ a spí dál. Jednou jsem zkoušela v lákání pokračovat, na naše psy to přece vždycky funguje. On na mne jen vrhl další ze svých blahosklonných pohledů a šel si lehnout o kousek dál.

Nakonec jsem si tu jeho zdravou kočičí tvrdohlavost osvojila také. Život a práce mne naučily stát si za svou volbou. A kocour Manfred mi ukázal, jak se vypořádat s faktem, že se nikdy nezavděčím všem. Vybrala jsem fotku na titulku, která se někomu nelíbí? Já ji mám za nejlepší volbu a rady z facebooku mi na tváři vykouzlí maximálně unavený úsměv. Napsala jsem, že kočka má místo náprsenky laclík? A proč by nemohla mít? Další úsměv. Počítám, že se tentokrát dozvím, že nejsou lesní kočky! Jen kočky polodlouhosrstých plemen, nebo možná ještě kočky plemen přírodních. Jenže lesní obři znějí mnohem lépe a přesně vystihují podstatu těch krásných huňatých kočičích obříků, kteří by i dnes klidně zvládli přežít v lese. Jen se o tom přesvědčte sami v našem článku.

A proto krátká rada do nového roku: Dělejte to jako Manfred nebo jako každá jiná moudrá kočka. Nesnažte se zavděčit okolí. Nenechte si vnutit cizí názor. Nevyžádané rady přejděte úsměvem a stůjte si za svým. Vy za to stojíte. A vaše kočka také. Bude jí mnohem lépe na klíně spokojeného a vyrovnaného člověka než vedle nervózního nejistého majitele.

Přeji krásný a spokojený rok 2019

Pavla Růžičkovášéfredaktorka

Editorial 6/2018

Editorial 6/2018

Práce v médiích mne naučila mnohé. Co potřebuje správný příběh, jak natočit reportáž, aby chytla za srdce, a jak málo stačí, aby se překroutila fakta. Už dávno nevěřím všemu, co je psáno. Skoro bych řekla, že jsem dospěla k určitému druhu cynismu. Za každým příběhem s dobrým koncem tak nějak tuším záměr. Kalkul. Touhu dojmout, zaujmout, vydělat. Už mám hroší kůži.

Ale ještě to se mnou není úplně ztracené. Když jsem byla v útulku na reportáži a usměvavá Hanka mi ukázala „naše Janováky“, byla jsem opravdu dojatá. Ne proto, že kočky byly hubené a zubožené, to už jsem viděla. Nezapomenu, co jsem spatřila v očích hubeného kocourka ve špinavém bílém kožíšku. Důvěru. Viděli jsme se prvně, on měl všechny důvody mi nevěřit. A přesto mi věřil. Jeho důvěra mi dala chuť bojovat. Možná právě proto je v tomto čísle víc útulkové tématiky než obvykle. Vím, že nemohu zachránit všechny potřebné. Lidi ani zvířata. Ale také vím, že nesmíme koukat jinam. I malá pomoc má smysl.

Zcela v tomto duchu je i naše soutěž o kočičí krásu na titulní stranu. Přinášíme vám výběr z dvanácti úžasných přihlášených koček, které měly štěstí a z útulku se dostaly do nových domovů. I jejich příběhy mne dojaly. Já svého favorita už mám. Teď už záleží jen na vás.

Můžete na naši titulní stranu zvolit kočku dle své chuti. Můžete pomoct kočkám v útulku třeba koupí kalendáře. Nebo se můžete pomazlit s tou svojí a udělat jí i sobě krásný den.

Přeji vám do nového roku, ať jste šťastní se svou kočkou. A ať je ona šťastná s vámi.

Pavla Růžičkovášéfredaktorka

Editorial 3/2018

Editorial 3/2018
Vlažné letní noci a společná pohoda na zahrádce. Tak přesně kvůli tomu se těším na léto. Na kvetoucí kytky kolem, na houpací křeslo a kočku v náručí. Obě naše kočky mou letní zálibu sdílejí, i když každá jen část. Manfred miluje zahradní houpačku. Takovou tu velkou, pohodlnou, s polštářem. Rád se houpe. Cíleně se rozběhne a svým skokem houpačku rozhoupe, pak se uvelebí a nechá se kolíbat. Když houpačka zpomalí pod jeho vkus, není líný seskočit a celý manévr zopakovat, jen aby se znovu pohoupal. Je to prostě požitkář. To Míca má zase stejně jako já ráda kytky. Na jaře spolu někdy bojujeme, protože mi sem tam vyhrabe čerstvě zasazené sazeničky. Vysazená je třeba na afrikány, ty musím mít jen v truhlících, na které nedosáhne. Asi má pocit, že se na zahradu nehodí, každopádně je vždy neomylně vypleje. Ale třeba levanduli přímo miluje. Kolikrát už jsem ji pozorovala, jak levanduli očichává, šťouchá do ní nosíkem, slastně přivírá oči a otevírá tlamičku. Je to dáma s vyhraněným vkusem.   Jsem vděčná za ty vzácné chvíle klidu, které strávíme společně. A také jsem ráda, že se nemusím bát, že by zahradnická vášeň naší Míce mohla být osudná. Informovala jsem se a jedovaté rostliny, které by ji mohly ohrozit, ze zahrady vykázala. Nemůžu sice v tomto ohledu vyplenit všechny zahrady v sousedství, ale aspoň doma jsem nám zařídila bezpečí. A vám přinášíme informační plakát o jedovatých rostlinách, abyste také věděli, co na vaše miláčky může číhat.   Přeji vám krásné léto a ničím nerušenou pohodu s vaší kočkou   Pavla Růžičková šéfredaktorka

Editorial 2/2018

Editorial 2/2018

Přejít na články z Kočičí planety 2/2018

Stále si přesně vybavuji, jak jsem ho poprvé držela v dlani, tu malou ukňouranou rezavou kuličku. Na vůni malého kožíšku. Přivezli jsme ho z vesnice, kde ho jeho máma povila ve staré garáži. Byl malý, ale nebojácný. Neváhal zaprskat a „seřvat“ každého, kdo se mu nelíbil. Děti ho pojmenovali Many po postavičce velkého huňatého mamuta z Doby ledové, která byla zrovna velkým hitem. Bylo krásné pozorovat, jak se dnem ze dne mění, roste a sílí. Jen to proběhlo nějak strašně rychle, přála bych si vrátit čas.

Oproti animovanému mamutovi z pohádky, ale náš Many moc nevyrost. Místo mohutného huňatého kocoura máme drobného, štíhlého a neohroženého lovce. Jeho sebevědomí bylo a je nebetyčné, jeho lovecké úspěchy mimořádné, a tak se z Manyho stal Manfréd. Podle pilota Manfreda von Richthofena, neohroženého Rudého barona. To mu už zůstalo a nemohl by mít jméno přiléhavější. Jeho okouzlující šarm, inteligence a neohroženost ho neopustila ani teď, když už je v nejlepším, raně pozdním kocouřím věku. A loví stále, dělá svému jménu čest. Přes zimu si dal přestávku, ale s jarem náš rudý baron zase vyráží do svého rajonu. Přeji vám krásné jaro plné nezapomenutelných zážitků s vašimi kočičími miláčky každého věku.   Pavla Růžičkovášéfredaktorka  

Editorial 1/2018

Editorial 1/2018

Přejít na články z Kočičí planety 1/2018

Jsem staromilec, proč si to nepřiznat. Je pomalu konec ledna, a já stále čekám na zimu. Stále doufám, že přijde. Je přece leden! Pod vlivem kalendáře jsem připravila článek na téma Kočičí zima, do kterého jsem hledala odpovědi na všechny možné i nemožné otázky kolem koček a zimy. Vážně věřím, že přijde. S bílým sněhem, s mrazem, který štípe do tváří a s rampouchy, které krásně zvoní, když se zlomí. Zatím to venku spíš vypadá, že zima letos nebude, ale já to nevzdávám.

A tak se těším na vaše fotografie do soutěže Kočičí zima, ze kterých bude dýchat zima. Vybírat ty nejkrásnější fotografie je krásná a náročná práce. Nejraději bych vždy prohlásila za vítěze všechny. Stejný problém mívám, když vybírám fotku na titulní stránku – vím přesně, jaká by měla být. Krásná. Ostrá. Kočka uhrančivá. Barevná. Veselá. Prostě ta nejlepší. No jen si to zkuste sami, nalistujte naši anketu a pomozte nám vybrat tu nejlepší a nejkrásnější titulku Kočičí planety. Budeme se moc těšit na vaše názory.

Ovšem i zima, která ještě ani nepřišla, jednou skončí a nastane jaro. Náš Manfréd už se určitě těší, jak vyrazí na tradiční obhlídku svého rajónu, bude se toulat po venku a Míca bude mít zase doma klid. Ona je totiž dáma, ta chodí ven jen spočítat sloupky plotu a pak zase šup domů na parapet a pěkně do tepla. To rošťáka Manfréda někdy na jaře přemůžou všechny emoce a dojmy a zůstane venku i přes noc. Moc dobře si pamatuji, jak jsme ho poprvé hledali a málem oplakávali. Naštěstí se vrátil kolem poledne následujícího dne, spořádal plnou misku a dva dny dospával noční toulky. Co dělat v případě, že se váš chlupatý miláček najednou nevrátí z toulek, jsme shrnuli ve článku Ztratila se kočka. Protože štěstí přeje připraveným.

Zatím vám ovšem (s naivní nadějí sobě vlastní) přeji krásnou bílou zimu a těším se na kočky sněžné.

Pavla Růžičkovášéfredaktorka

 

Editorial 6/2017

Editorial 6/2017

Přejít na články z Kočičí planety 6/2017

Chtěla jsem napsat, že rok se pomalu chýlí ke konci, ale přijde mi, že to není pravda. On se ke konci přímo řítí. Teprve nedávno jsem vás v novém roce vítala a už je tu zase prosinec. Uteklo to strašně rychle, nemyslíte? Kde jsou všechny ty voňavé dny jarní, teplé letní večery a sychravá podzimní rána? Chtěla bych si je všechny užít ještě jednou, víc v klidu, po vzoru našich koček.

Nevím, kde se ten klid v nich bere, ale nerozhází je vůbec nic. Je z půlky domu staveniště? Prima! Míca líně očichává hromádku pilin a Manfréd je vrchní zkoušeč. Vyzkouší každou novou poličku či zásuvku v nově vznikajícím pokojíčku, zda je vhodná pro jeho veličenstvo. Rozkládací stůl nad topením přímo pod oknem? Paráda! Konečně nám došlo, že pan Kocour potřebuje pořádnou, bytelnou, vyhřívanou vyhlídku. Nemám to srdce ho vyhodit. To, že to není pokoj pro něj, mu musí vysvětlit až dcera sama. Ale myslím si, že ani to ho z pohodové nálady nevyvede. Prostě se uvelebí někde jinde a bude si užívat dne.

A to vám také přejeme do dalšího roku, tedy Manfréd, Míca a já – zpomalte, užívejte každého dne, udělejte si pohodlí tak, jak to umějí kočky a radujte se. Společně s vašimi blízkými. A společně s vaší kočkou. Ať máte příští rok na co vzpomínat. Protože to hezké, co zažijete, vám už nikdo nikdy nevezme.

Pavla Růžičkovášéfredaktorka

Editorial 5/2017

Editorial 5/2017

Přejít na články z Kočičí planeta 5/2017

Život bez kožíšku musí být pro kočku z našeho lidského pohledu těžký. Jenže opak je pravdou, kočky nahatých plemen rozhodně nijak netrpí, naopak si užívají života plnými doušky a s velkou radostí. Aby ne, jejich majitelé je milují a zahrnují veškerou péčí. Kdo má doma kočku takového bizarního vzhledu, musí ji prostě milovat, jiná možnost neexistuje. A buďte ujištěni, že kočky to moc dobře vědí.

To život bez domova je mnohem těžší. Život koček, které nemají žádnou rodinu, žádný domov, pelíšek, milující náruč. I když mají štěstí a skončí v útulku, stále ještě nikomu nepatří. Každý návštěvník je v očích nešťastných kočičích stvoření nadějí. „Budeš mne milovat, budeš se o mne starat? Vezmeš si mne domů? Splní se mi sen o milující rodině a stálém domově?“ jako by se ptaly ty velké tiché oči. Každý z nás si kočku domů vzít nemůže, ale každý může pomoci. Stačí malá pomoc, i drobný dobrý skutek může nějaké potřebné kočičce změnit život. Opravdu každý počin se počítá. Jak na to, se dozvíte v našem článku o opuštěných kočkách.

Přeji všem kočkám milující náruč a vám všem krásný podzim, nejlépe s vrnící kočkou v klíně.

Pavla Růžičkovášéfredaktorka

Editorial 4/2017

Editorial 4/2017

Kočku bez ocásku jsem viděla v životě jen párkrát, ale jedna legendární mne provázela celé mé dětství. Můj děda byl řezník, a kde je maso, tam jsou masožravci. K domácnosti tedy patřil i pan kocour. Tedy vlastně Kocour. Do dílny nesměl, ale hlídal vždy na dvoře u zadních dveří a o výrobě měl přehled jako nikdo jiný. Byl dobře živený a mlsný jak stará koza. Uměl si otevřít bandasku a z mléka slízat všechnu smetanu. Což se stalo osudné jeho chloubě, ocasu, který nosil zásadně hrdě vzhůru jako prut. Děda byl prudší povahy, a když jednou zase našel bandasku s mlékem otevřenou a bez smetany, tak ho popadl vztek. Ne, nehonil ho s nožem nebo sekáčkem, jak by se nabízelo, ale zařval a chtěl ho vyhodit z domu. Kocour rychle poznal, že jde do tuhého, a ve snaze prosmýknout se nenápadně ven zadními dveřmi chtěl proběhnout pod šicím strojem. Stroj byl zrovna v provozu, ozvalo se cvak a bylo po chloubě. Kocour to nesl statečně, pahýl mu důsledkem bohaté stravy ztloustl a namísto prutu měl na zádech velkou bambuli.

Jenže to mělo pokračování. Nevím, zda to bylo v důsledku bambule, ale prý se začal rvát častěji než předtím. Jednou se dotáhl domů na pokraji smrti, kožich z poloviny hlavy skalpovaný a byl zle pokousaný. Uprostřed války na vesnici kousek od Terezína polomrtvá kočka nikoho nezajímala, a tak byl pragmaticky vyhozen na hnojiště. Zda má chlévská mrva léčivé účinky a kde se v Kocourovi vzala vůle žít, dodnes nevíme, ale pravdou je, že se po měsíci objevil zase na svém místě na dvoře. Dnes bychom mu říkali Zombie – hlavu měl zčásti olysalou, zčásti porostlou srstí jiné barvy než zbytek těla, kulhal a místo tučné bambule měl jen hubený pahýlek, nicméně hrdě vztyčený. A fousy měl od smetany…

Legenda o Kocourovi bez ocasu mne provázela celé dětství, kočky plemene bobtail nebo manx z našeho portrétu plemen vypadají mnohem elegantněji. Ať s ocáskem nebo bez, každá kočka má jedinečný příběh a osobnost.

Přeji vám v jejich společnosti krásné léto

Pavla Růžičkovášéfredaktorka

Editorial 2/2017

Editorial 2/2017

Přejít na články z Kočičí planety 2/2017

A je to tu zase… Krásné jaro, ale také fotografování titulky. Než jsme se rozjeli za úžasným kocourem Silverem a jeho mladou majitelkou, děly se věci.

Stejně jako minulý rok jsme i teď použili k hlasování sociální sítě, které se již dávno staly pevnou součástí našich životů. A přišla první vlna. Proč zrovna na facebooku? Proč nehlasujeme jinak? Co když na facebooku nejsem? Dotazy a reakce se valily s nezvyklou intenzitou. Nikdy se nezavděčím všem, ale facebook se mi zdá jako nejprůhlednější způsob hlasování. Ano, jsem si vědoma toho, že tam všichni nejsou.

Druhá vlna korespondence se zvedla ke konci hlasování. Přišla spousta dotazů a také dobře míněná upozornění (některá i anonymní), že je to spiknutí, že se do práce dali hackeři světového formátu a kdo ví, kdo ještě. Upřímně, fascinuje mne, kolik zájmu naše hlasování vzbudilo, kolik energie někteří vynaložili a jaké vášně může rozvířit patnáct fotografií krásných koček. Všem soutěžícím a hlasujícím, těm přejícím i nepřejícím, moc děkuji za jejich hlas a reakci. Soutěž nakonec vtipným nápadem vyhrála Lila se svým Silverem a já jí to moc přeji. Stejně jako bych výhru přála zachráněnému Mumínkovi, Merry s dlouhým rodokmenem či kterékoli jiné kočce.

Za každou kočkou ze soutěže stojí milující majitelé. A to bych ze srdce přála všem kočkám, ať koťatům právě narozeným, tak starším kočičkám, které neměly tolik štěstí a stále čekají v útulcích. Naši lásku si zaslouží všechny stejně.

S přáním krásného jara

Pavla Růžičkovášéfredaktorka

Editorial 1/2017

Editorial 1/2017

Přejít na články z Kočičí planety 1/2017

Před pěti lety jsem dávala dohromady první číslo Kočičí planety a myslela jsem si, že to bude jen jakýsi„kočičí speciál“ magazínu Koktejl, občasník, který nás občas zavede do světa sametových tlapek. Jenže pak vzaly můj osud do svých tlapek kočky. Náš kocour Manfréd dostal posilu v podobě kočky Mícy, která si nás vybrala sama a která by nemohla být odlišnější než on. Náš společný život je od té doby jedna velká výzva a mně je víc než jasné, že o kočkách je a bude stále co psát. Za posledních pět let se z občasníku s názvem Kočičí planeta stal nejprve čtvrtletník a následovně dvouměsíčník. Vyšlo 22 vydání, což je 1496 stran, a přitom mám stále pocit, že jsme toho ještě tolik neřekli a nenapsali. Stále se objevují nové úžasné příběhy, nové poznatky o našich průvodcích v hebkých kožíšcích, o jejich životě, historii, potřebách...

Další pětiletku s Kočičí planetou proto začínám s radostí a jistotou, že máme stále o čem psát. Má práce je o to krásnější a veselejší, že na druhé straně jste vy – čtenáři. Čtenáři Kočičí planety, kteří na každé vydání reagují, nebojí se ozvat, zeptat, posílají fotografie svých milovaných kočiček do soutěže nebo i jen tak, pro radost. Když jsem to posledně říkala svému kolegovi z jiného periodika, tak mi nevěřil. „Oni ti vážně píšou? Jen tak? I do poradny?“ Bojím se domyslet, co tím chtěl říct. A nechci si ani představit, jak bych pracovala bez vaší podpory. Lidé kočičí jsou prostě stejně jako kočky milí a bezprostřední a jsem za to ráda.

Také se vám líbí ten pozitivní obrázek? Představte si, že ho namalovala Žaneta Miženková a nazvala příhodně Kočičí planeta, aniž by o našem časopise měla tušení. Když ho vystavila na sociální síti, hned se jí ozvalo několik našich čtenářů a díky nim se teď můžeme obrázkem potěšit všichni společně.

Ani jsme nestihli vyhodnotit fotografie z jedné soutěže a již pro vás máme další. A co víc, čeká nás další hlasování o kočku, která bude mít právo zdobit titulku příštího vydání. Do boje se vydalo 15 kočičích krasavic a krasavců, neváhejte je podpořit svým hlasem na našem facebookovém profilu.

Takže vzhůru do další kočičí pětiletky, je mi potěšením

Pavla Růžičkovášéfredaktorka

Editorial 6/2016

Editorial 6/2016

Přejít na články z Kočičí planety 6/2016

Tak nám zase jeden rok pomalu končí a další začíná. Pro mnohé to je okamžik vhodný k zamyšlení, vzpomínání, co se povedlo, a bilancování, na co bychom raději zapomněli… Tyto stavy já osobně mívám šestkrát do roka, vždy když sedím nad dalším číslem, které se chystám posledním klikem myší poslat do tiskárny, a poněkolikáté se sama sebe ptám, jestli už můžu. Je vše v pořádku? Nezapomněla jsem na nic? Nevynechala jsem něco? Bude se vám časopis líbit? Není ta kočka na titulce moc sladká? S posledním hrnkem silného čaje si nakonec dodám odvahu a udělám poslední krok. Můj pohled zabloudí k našim kočkám, které mi dělají společnost. Žádné pochybnosti nemají. Zvlášť Manfréd je přesvědčený, že je středobodem vesmíru a my všichni jsme na světě jen pro jeho potěšení.

Tohle jeho kocouří sebevědomí mu tiše závidím. Já někdy mívám dokonce i pochybnosti, jestli se o pana kocoura starám dobře. Nemá žádné sofistikované elektronické hračky ani vlastní fontánu. Nicméně poslední dobou tráví dobrovolně doma mnohem víc času než dříve, tak si říkám, že mu je s námi dobře.

A protože Kočičí planeta právě završuje pátý rok svého života, tak věřím, že ji děláme dobře. Každopádně ji pro vás tvoříme s láskou a stále s větším nadšením. Na základě vašich dotazů a ohlasů vám jako dárek opět přinášíme soutěž o kočku na titulku Kočičí planety. Pokud jste přesvědčeni, že zrovna ta vaše kočka je ta pravá, pak honem nalistujte stranu 12. Přeji vám moc štěstí nejen v soutěži ale i v novém roce a pevně věřím, že nás i nadále bude životem provázet láska ke kočkám, která nás spojuje.

Pavla Růžičková

 

Editorial 4/2016

Editorial 4/2016

Přejít na články z Kočičí planety 4/2016

Říkal náš Manfréd, že tento způsob léta je pro kočky fajn. Žádná přehnaná vedra, dost sluníčka, vánku a deště. Tedy ne že by si přímo liboval v dešti, ale po dešti roste tráva. A v trávě je živo. A na trávě taky.

Manfréd zodpovědně každé ráno obchází své teritorium, které čítá odhadem asi šest zahrad. Někdy sleduji z balkonu, jak jeho štíhlá zrzavá postava vyráží přes ploty. Vídám ho u sousedů lovit v okrasné trávě u rybníčku malé žabičky. Ve druhé zahradě sedává na vysokém pařezu po staré bříze a pozoruje kosy na udržovaném anglickém trávníčku. U nás na zahradě začala k jeho velkému potěšení pastevní sezona morčat. Pasou se v bytelném výběhu s krásným domečkem. Tedy na jeho vkus má ten domeček moc příkrou stříšku, protože se na ní nedá tak dobře válet jako na houpačce u dalších sousedů. Manfréd ven vychází ve svých pravidelných hodinách a pak se spokojeně vrací domů na gauč. Svůj režim změní maximálně, když je na zahradě party, tu si nenechá nikdy ujít. Chová se prostě přesně tak, jak popisujeme v článku o teritoriálním chování koček.

Kromě tajů kočičích revírů tentokrát píšeme i o tom, co potřebuje kočka v létě, zda je lepší krmit granulemi nebo konzervou, nebo jaký je život kočičích seniorů.

Přeji vám i vašim chlupatým miláčkům krásné léto plné napínavých příběhů a dobrých konců

Pavla Růžičková

Editorial 3/2016

Editorial 3/2016

Přejít na články z Kočičí planety 3/2016

Kočka je nejlepší přítel člověka.

Souhlasíte? Byla bych hlasovala pro psa, ale když jsem připravovala článek o blahodárných účincích života s kočkou, tak jsem se sama přesvědčila. Jen bych ještě doplnila, že naše kočky praktikují léčbu neklidem. Vždy, když se zdá, že je moc klidu, tak nám převrátí byt a život vzhůru nohama.

A především jsou každá úplně jiná. Silné individuality. Manfréd je typ protřelého světáka. Nic mu není cizí, ničeho se nebojí, miluje společnost a rád je u všeho. Krást jídlo je pod jeho úroveň, to si raději něco uloví nebo si odskočí k sousedům. Ellie je Míca machna domácí. Pěkně vše dle pevného řádu, čas na krmení se musí dodržovat a pak je potřeba se řádně vyspat. Zdánlivě bez ducha a bez nápadu se povaluje, kde se jí zrovna líbí a tváří se neškodně. Což se ovšem změní ve chvíli, kdy dostane hlad, což je asi hodinu potom, co slupne celou kapsičku. Nic před ní není jisté a nenechá se nachytat při činu. Neobstojí chleba v igelitovém pytli ani bábovka přiklopená skleněnou mísou. Zbytek dne se s nacpaným břichem opět líně válí a tváří se jako neškodná dekorace. Prostě miláčci, co vám budu vyprávět.

Život bez koček by byl smutný a chudší. Ten můj rozhodně. Ale k tomu doufám nikdy nedojde. Stačí, když vidím obrázek kotěte a hned přemýšlím, jestli by se ještě nevešlo…

Přeji vám krásné léto s milovanými chlupáči na klíně.

Pavla Růžičková

Editorial 2/2016

Editorial 2/2016

Přejít na články z Kočičí planety 2/2016

Je jaro, toto období mám moc ráda, na zahradě kvetou první kvítka, ptáci štěbetají od rána a především už nevstávám za tmy. I když podle našich koček očividně vstávám pozdě. Přišlo na ně jaro, obcházejí teritorium, což je v případě kočky zahrada naše a v případě Manfreda ta naše a všechny sousední, řvou mi pod oknem a po ránu mají hlad. Potřebují nakrmit. A hned, aby se pak mohly s plnými bříšky válet celý den na sluníčku. Míca si hlasitě stěžuje na chodbě, že chce jíst, aby náhodou nezhubla své barokní tajli a já si zase v duchu slibuji, že už jí vážně dám na dietu. Tedy nejprve ji musím zvážit, prostudovat složení krmiva, a pak ji hlídat, aby snědla jen svoji porci. To Manfréd se nezdržuje nějakým stěžováním, hrdě vejde do ložnice, i když si jsem jistá, že ví, že sem nesmí. Skočí mi do postele, kde za sebou nechává špinavé otisky tlapek, a tře si svou mokrou hlavu o moji. Brr. A za uchem má klíště. Tenhle aspekt jara teda ráda nemám. Že já jsem nevstala už na Mícy naléhání, dobře mi tak. 

Počítám, že jste na tom stejně, proto vám přinášíme článek o tom, co s kočkami dělá jaro, jak se vypořádat s invazí klíšťat nebo blech, návod na výrobu originálního pelíšku ve tvaru žraloka. Vyzkoušený na vlastní kůži a ověřený přísnou výstupní kontrolou našich koček. Nejtěžší je nastříhat materiál, věřte mi, zvlášť když vám pomáhá jeden akční zrzavec.

Krom jara a koček miluji také příběhy. Nejraději ty s dobrým koncem samozřejmě. A jsem moc ráda, že díky Kočičí planetě mohou prožívat i příběhy vaše. Libovala jsem si, když jsme fotografovali Fifinku na poslední titulku, že můžu nakouknout domů k jiným milovníkům koček a přinést vám příběh o kočce z titulky. Nebo článek o životě se servalem a karakalem. Rozhodli jsme se v tom pokračovat a navštívit zase další domov a vyslechnout si další kočičí příběh. Protože jako nejsou obyčejné kočky, nejsou ani obyčejné příběhy.

Přeji vám krásné jaro a příběhy s dobrým koncem

Pavla Růžičková

Editorial 1/2016

Editorial 1/2016

Přejít na články z Kočičí planety 1/2016

Už jsem přiznala, že bych někdy chtěla být kočkou.

Zvlášť teď v zimě, ráno dlouho spát, válet se, hledat ty nejteplejší a nejměkčí místa, nechat se rozmazlovat... Tedy kočkou domácí, milovanou. Být kočkou venkovní není v zimě žádná výhra, spíš boj o holý život.

Jsou ale situace, kdy i ty milované domácí kočky musejí bojovat. Ne přímo o holý život, ale o své místo v rodině, o své jistoty, o naší lásku. Proč? A kdy? Stačí, aby do vašeho života vstoupil nový člověk a život kočky se rázem vzhůru nohama. Slabší kočičí povahy vyděsí i obyčejná návštěva, která se dlouho nezdrží, kočka i tak v tichosti zmizí a objeví se až druhý den. Jiné mohou nového člena rodiny ignorovat nebo s ním dokonce bojovat. Co všechno může nastat a jak takové situace řešit, vám prozradí materiál na téma Nový člověk v životě kočky.

To taková Fifinka, naše kráska z titulní strany, měla v den focení celkem jasno. Fotografa, který ji bez kousku studu rušil při dopolední siestě, naprosto ignorovala. A na svého majitele, který se ji snažil pomocí všech možných hraček a mávátek lépe naladit, koukala značně shovívavě. Její pohled jako by říkal „tak chlapče ukaž, co ještě umíš“. Inu člověk míní, kočka mění. A Fifinka dál kraluje ve svém malém, ale oddaném království. Přála bych všem kočkám lásku a péči, kterou má ona.

S přáním krásné zimy

Pavla Růžičková

Editorial 5/2015

Editorial 5/2015

Přejít na články z Kočičí planety 5/2015

„Ta je krásná!“ chválila mi tuhle paní na facebooku titulku z posledního čísla. Usmívala jsem se u monitoru. Taky mi dalo práci ji vybrat. „Skoro jako ta naše,“ vyťukávala paní pilně do příspěvku. Ha, ona nemyslí titulku, ale tu kočku, začalo mi pomalu docházet. „Ale ta má ještě bílou náprsenku a…“ Milovaná vlastní kočka je prostě pro paní ta nejkrásnější kočka na světě. A tak to má být. Také si to myslím. O těch svých obvykle hlavně, když spí. To jsou opravdu hodné, krásné a dekorativní.

Ale zpátky k vašim kočkám. Jasně že jsou nejkrásnější. A je úplně jedno, zda jsou ověnčené tituly z výstav nebo zachráněné z útulku. Proto pro vás máme novinku – první číslo Kočičí planety bude zdobit kočka jednoho z vás! Možná zrovna právě ta vaše! Jak na to se dozvíte na straně 6. A dobrodružství může začít. Už teď se těším na vaše fotky a dopisy. Na to, až budeme v redakci sledovat, jak se vyvíjí hlasování, jak si stojí naši favorité. Také na to, až budu organizovat focení u vás doma. I nad hodiny vysedávání nad fotkami a dohadování s kolegy, na které fotce že to vaší kočce nejvíc sluší a kterou dáme na titulku.

Zároveň se těším na krásný podzim, na vítr, co víří barevné listí, i na mlhavá rána, kdy se mi nechce z postele. Nejraději bych si zalezla s voňavým horkým čajem, kočkou na klíně a něčím ke čtení. Třeba se vám to někdy povede. Ke čtení vřele doporučuji Kočičí planetu.

S přáním krásného podzimu s kočkou na klíně

Pavla Růžičkovášéfredaktorka

Editorial 4/2015

Editorial 4/2015

Přejít na články z Kočičí planety 4/2015

Je vedro. Všude. Už i v domě. Naše kočky zavedly nový režim, něco mezi zimním spánkem a jarní aktivitou. Přes den se odmítají hnout, válejí se jak plyšáci na všech myslitelných i nemyslitelných místech. Chytřejší Manfréd vyhledává stín, líné Míce to je jedno. Padne kdekoli. Hra? Voda? Hlazení? Všechno špatně. Zvednou se maximálně na žrádlo. Ovšem pak přijde večer, ochladí se a najednou je jich všude plno. Chtějí si hrát, dovádět a kradou vše, co potkají. Chtěla bych se mít jako oni, přes den se válet a ožívat večer čistě pro zábavu. Třeba to zvládnu v příštím životě. Najdu si hodnou rodinu, nastěhuji se k nim jako naše Míca, budu ale hodná a milá kočka. Nic mi nebude scházet…Připravili jsme pro vás velký materiál na téma léto, aby vaší kočce nic nescházelo ani v tom nejhorším vedru. Ostatně léto s kočkou bylo i moto naší fotografické soutěže, do které jste nám zaslali velké množství opravdu krásných záběrů. Vybrat jednoho vítěze je stále těžší, zvlášť když z fotek přímo čiší vaše láska ke kočkám. Přeji vám i vašim chlupatým miláčkům krásné léto

Pavla Růžičková  

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group