ikoktejl

2014
Tag: 2014 Nalezeno 112 výsledků.
Tag: 2014 Řazení

Vánoce slečny Latimerové

Vánoce slečny Latimerové

K důkladnému poznání nestačilo ani pětasedmdesát let, jež uběhly od objevu živé latimérie podivné, jedinečné ryby, která přežila v hlubinách Indického oceánu z dob dinosaurů. A co víc, s každým zkoumáním se objevují další nezodpovězené otázky.

TEXT: JAROSLAV PETR

V roce 1938 dostala slečna Marjorie Courtenay-Latimerová jedinečný vánoční dárek. Do jihoafrického přístavu East London jí ho přivezla s úlovkem rybářská loď Nerine.

Když kapitán zavolal mladé kurátorce zoologických sbírek místního přírodovědného muzea, že má pro ni něco extra, nasedla i s asistentem do taxíku a ihned se vydala do přístavu. Za chvíli se už v podpalubí Nerine přehrabovala úlovkem vytaženým z hloubky 70 metrů z moře při ústí řeky Chalumny. Pod těly žraloků objevila rybu, jakou nikdy předtím neviděla.

Číst dál...

Mocná iboga

Mocná iboga

V současném Gabonu, rozvinuté a moderní africké zemi, se stále hojně praktikuje prastarý rituál Bwiti, který je dodnes zahalen tajemstvím. Je spojen s užíváním ibogy, halucinogenní rostliny, která zúčastněným umožňuje kontakt s bohy a duchy mrtvých předků.

TEXT: ROMANA GRODZOVÁ, FOTO: JAN GRODZA

Gaboňané jsou silně věřící, jako ostatně většina národů v Africe. Převládá křesťanství, většina obyvatel pravidelně každou neděli chodí do kostela, kde zpívají písně o Bohu, okázale slaví křesťanské svátky a obřady. Nicméně i přesto se stále obracejí k Bwiti.Jsem jen pár kilometrů od hlavního města Gabonu Libreville, uprostřed malé vesničky jménem Malibé. Je tmavá sobotní noc, měsíc je schovaný za mraky, a já pomalu mířím bludištěm polorozpadlých chatrčí k chrámu, kde se má obřad Bwiti odehrávat. Už z dálky je slyšet hlas bubnů a já si tiše opakuji tajuplná slůvka, zdravici, kterou budu tuto sobotní noc určitě potřebovat – Bokaye. Je to pokřik všech účastníků Bwiti a během obřadu se často zvolává. Každý obřad je pro ně vlastně cestou ze světa živých do světa předků. Tuto cestu provázejí vize, které jim umožňují přístup k jejich minulosti, přítomnosti ale i budoucnosti.

Číst dál...

Kola s duší

Kola s duší

TEXT A FOTO: MARTIN HOMAN

Městečko Gunjur se ještě utápí v ranním oparu, když potkáváme holčičku Kaddy Touray. Je jí deset let a chodí do školy vzdálené šest kilometrů. Kaddyiny nohy se líně šoupou po asfaltu. Otáčí hlavu, jako by se ujišťovala, že opravdu jdeme s ní. Každý den musí Kaddy absolvovat tuto náročnou cestu pěšky. Teď ráno je ještě příjemně a teplota dosahuje patnácti stupňů. To se ale rychle změní. Pomalým tempem se pachtíme dále. A přece by stačilo naskočit do sedla kola a vyrazit. Nebýt toho všudypřítomného písku, člověk by nemusel skoro ani šlapat, tak rovná je tu krajina. Technický stav kol, těch, která tu poskrovnu jsou, odpovídá jejich stáří. Především brzda je tady skoro neznámé slovo. Brzdy nejsou potřeba, překážce se vyhnete, hada přeskočíte a v písku stejně zastavíte. Pokud už máte kolo, pak je dobré ho náležitě využít. Děti na kole svážejí dřevo i vodu. Na kole se také jezdí do mešity stejně jako do kostela, na kole se mlčí i svačí, zpívá i povídá. Tady jezdit je veselé a chodit smutné. Přemýšlíme o místní cyklistice a okolo nás se zatím začínají míhat šťastnější děti na rozvrzaných kolech. Většinou jedou na jednom kole hned dva školáci. Děti pokřikují na Kaddy a ta se směje. Je evidentně šťastná, že má exotický doprovod. Zpívá nějakou písničku a cesta tak lépe ubíhá.

Číst dál...

Bambusový příběh

Bambusový příběh

TEXT: RADOMÍR DOHNAL, FOTO: PAUL MULENGA

Zambikes je firma, která vznikla na popud dvou amerických studentů během jejich studijního pobytu v zemi. Všimli si totiž, že velké procento místních je závislých na cyklodopravě. Založili tak společnost, která si kladla za cíl nejen poskytnout lidem kvalitní kola, ale i něco navíc.

Základním produktem firmy Zambikes jsou pro nás možná obyčejná, ale kvalitní horská kola. Ty ale v Zambii rozhodně nepatří mezi běžné spotřební zboží. Vzhledem k tomu, že zemi chybí potřebná infrastruktura a výrazná část obyvatel stále žije v odlehlých oblastech, existuje tu vysoká poptávka po spolehlivém dopravním prostředku. V řadě vesnic nenajdete ani jeden automobil a autobus tam jezdí jen jednou týdně. Pokud tedy potřebujete dovézt své výpěstky z pole do „města“, nebo koupit to, co si nevypěstujete, je kolo jediná možnost. Firma sama je distribuuje zdarma nebo za sníženou cenu do izolovaných oblastí, kde slouží lékařům, pastorům a učitelům, aby se mohli rychleji dostávat k lidem, kteří právě potřebují jejich pomoc. Cyklistická doprava zboží však není jediné, na co Zambikes myslí. Hned dalším produktem, který lze chápat jako „neziskový“, je Zambulance.

Číst dál...

McDrive středověku

McDrive středověku

Kde na cestách Orientem složit hlavu? Než dnes nasednete do tryskáče, ubytování kdesi na druhém konci světa si předem najdete na webu. Před stovkami let byste ale celé měsíce pomalu putovali na velbloudu a přespávali v „karavanních palácích“.

TEXT A FOTO: IVAN BREZINA

V různých zemích Orientu se jim říkalo různě. Pro Indy a Peršany to byl karavanseráj, pro osmanské Turky han, pro Araby fundúk, pro Egypťany wikala, pro severoafrické Berbery qayrawan nebo rabat. Funkce byla ale ve všech případech stejná: umožnit poutníkům z daleka, aby po namáhavé cestě našli bezpečí a odpočinuli si. Řečeno dnešním jazykem je karavanseráj jakýsi motel pro karavany, respektive zájezdní restaurace s hotelem. Dávní panovníci centrální Asie a Středního východu nechávali karavanseráje budovat podél starověkých obchodních tras zhruba v dosahu denních karavanních pochodů, tedy asi dvacet až třicet kilometrů od sebe. Příkladem je hedvábná cesta mezi dnešním čínským Si-anem a tureckým Istanbulem, lemovaná karavanseráji skoro po celé délce. „Karavanní paláce“ ale najdete třeba i v Iráku, Sýrii, Egyptě, Alžírsku nebo Maroku.

Číst dál...

Na srazu

Na srazu

Sekt vzniká vyvoláním sekundárního kvašení v láhvi. Výsledkem je originální perlivé víno, které si zamilovala honorace celého světa. Mezi nimi byl i ruský car Alexandr II., a zatoužil mít svůj vlastní zdroj.

TEXT A FOTO: BOHUMIL FIALA

Abrau-Ďurso sice trochu vypadá jako francouzský název, ale ve skutečnosti v něm nic francouzského není. Pochází totiž z Novorossijska. Abrau je název tamního jezera, který by se dal volně přeložit jako „sraz“, Ďurso je jméno zdejší řeky v překladu znamená „čtyři řeky“, protože tok napájejí čtyři zdroje.

Číst dál...

U jezera slz

U jezera slz

Ponoříte-li se do vln jezera Sonkol, můžete mít pocit, jako byste se koupali blíže k nebesům. Aby ne, vždyť jezero leží ve výšce přes 3000 metrů nad mořem a navíc v pohoří Ťan-šan, což v překladu znamená Nebeské hory.

TEXT A FOTO: PAVEL SVOBODA

Jako bílé tečky jsou po horských stepích rozesety jurty – příbytky přátelských a pohostinných pastevců. Kočovní pastevci byli a jsou svou svobodou pohybu a svobodným životem trnem v oku totalitnímu režimu. Po bolševické revoluci roku 1917 začala v zemi nucená kolektivizace, která postupně bořila a ničila tradiční život Kyrgyzů. V současné době zemí zmítá rozsáhlá korupce, která je brzdným systémem pro výrazné ekonomické změny směrem k lepším časům. Kyrgyzstán ležící v centrální části Asie patří mezi nejvíce kontinentální země světa. V létě zde panuje vedro k padnutí, v zimě vládnou třeskuté mrazy. Kyrgyzstán je dokonce ze všech zemí od moře nevzdálenější, k mořskému pobřeží to mají zdejší obyvatelé 3600 kilometrů. Kyrgyzové ale mají své vlastní národní moře, kterým je slané jezero Issyk-Kul, zasazené do protáhlé tektonické kotliny, ohraničené více než čtyřtisícové zaledněné hřebeny hor.

Číst dál...

Petr Slavík: Nebojím se zvířat, ale lidí

Petr Slavík: Nebojím se zvířat, ale lidí

PTAL SE: JOSEF ČERNÝ, FOTO: PETR SLAVÍK

Fotograf divočiny není běžná profese. Ona to také není práce pro každého, a spíše nežli práce je to poslání. A pro někoho, jako je Petr Slavík, taky splněný sen. Věděl to už od dětství, kdy mu babička tajně četla Kiplingovy Knihy džunglí. Tajně, protože vánoční dárky se přece nesmějí rozbalit dřív.

Pro mnoho lidí je fotograf divočiny povolání z říše snů. Cestujete po celém světě, abyste fotografoval především ohrožené živočišné druhy. Co tato profese skutečně obnáší?

Sám si dokážu představit i snovější zaměstnání. Třeba „fotograf divočiny – rentiér“, samozřejmě s odpovídající výší renty. (smích) Pravda je, že mnoho lidí by bylo zklamáno. Než se vůbec ke zvířeti dostanu, musím absolvovat nekonečné lety, čekat na další spoje (za pár let už máte na velkých letištích své oblíbené hospody), vydržet nesmyslné lustrování emigračními úředníky, odpovídat na hloupé dotazníky k žádostem o víza a mít neustálý strach o drahou techniku. A když už jsem v cílové destinaci, nedaří se mi zvíře najít, a když ho najdu, spí. Když nespí, není světlo. Dnes nestačí zvíře jen vyfotit. Aby si vaší fotky v té obrovské záplavě obrázků, kterých je plný internet, vůbec někdo všiml, musí být něčím výjimečná. K takovému snímku nestačí umět nastavit foťák, musíte mít štěstí, a to je pěkná mrcha. Když pominu všechny tyto zápory, je spousta chvil, kdy stojíte s otevřenou pusou nad nádherou přírody a říkáte si – mám strašnou kliku, že to můžu vidět.

Číst dál...

Záhady New Yorku

Záhady New Yorku

Záhada číslo jedna: proč v New Yorku 30. let stavěli Empire State Building rok a v 21. století náhradu za zničená dvojčata deset let? Ale těch otazníků je víc. K čemu jsou vlastně mrakodrapy, když se nevyplatí, proč z nich lidé nepadají a jak to bylo s obědem na traverze?

TEXT: MILAN VODIČKA

Sto dva, sto tři. Tři?! Znovu už to počítat nebudu, protože bych si ukroutil hlavu. Asi mi jedno patro někde ulétlo. Ať je to jakkoli, přede mnou stojí nový nejvyšší mrakodrap New Yorku. Už je pod střechou, takže těch pater musí být o jedno víc. Sto čtyři. Ale pořád není hotový, přestože ho stavějí už skoro deset let. Docela záhada.

Když jsem tady byl naposledy, stoupala stavba k nebi tempem jedno patro týdně. Empire State Building stavěli ve 30. letech rychlostí patro za den.

Když jsem tady byl tři dny po 11. září, viděl jsem jen dým. Teď tady zase stojí mrakodrap. Úctyhodná výška 541 metrů. Přesto se lidé, kterých je tady požehnaně, nedívají k nebi, ale dolů k zemi. Tam je památník obětem.

Číst dál...

Pan bohatý

Pan bohatý

TEXT: JUDITA KOVÁŘOVÁ

Drancování kolonií přineslo některým nezměrné bohatství. Svou trošku si vzal i Jakob Fugger (1459–1522), zvaný Bohatý – nejbohatší muž středověku. Pocházel z Augsburgu (Bavorsko), z významné obchodnické rodiny, a byl to právě on, kdo z rodinné firmy vytvořil nadnárodní impérium. A to si jeho otec původně přál, aby se stal knězem… To by se také stalo, nebýt smrti Jakobova bratra, který měl stanout v čele rodinné firmy. Jakob měl obchod v krvi a za sebou studium účetnictví, které piloval v Benátkách. S čísly to uměl jako nikdo jiný. Nashromáždil majetek, jehož hodnota by se dnes vešla do sotva představitelné sumy – jednoho trilionu eur. Jakob Fugger nebyl ale jen nechutně bohatý, byl i velkorysý. V Augsburgu vybudoval nejstarší sociální sídliště pro lidi v nouzi, které je dodnes vzorem a je stále v provozu. A jaký se platí u Fuggera nájem? Euro ročně – částka v přepočtu stejná už téměř pět set let.

Číst dál...

Na konec světa

Na konec světa

TEXT: TOMÁŠ HAIMANN

Mnozí historikové označují evropské zámořské objevy a následující budování kolonií za počátek světové nadvlády starého kontinentu. Dodnes často vzpomínáme na fantastické cesty Kryštofa Kolumba či krvavá dobývání Hernána Cortése. Příběh velkých cest vstříc neznámu kdesi na druhé straně oceánu ale nezačíná ve Španělsku ani v Benátkách, začíná v zemi spjaté s mořem tím nejtěsnějším poutem – v Portugalsku. Však ještě než zamíříme na západní cíp Evropy, přibližme si naše znalosti o světě na počátku 15. století. Evropská představa o tom, co se odehrává za horizontem, se příliš nelišila od legend primitivních kmenů. Vzdělanci v rozvinutých částech Evropy sice už ve většině případů souhlasili s myšlenkou, že země je kulatá, širší vrstvy si ovšem stále představovaly naši zemi jako placku na hladině obřího vesmírného oceánu. I tehdejší kartografie byla plné mystérií. Na mapě otce Maura z poloviny 15. století, která je považovaná za vrcholné dílo středověké kartografie, najdeme uprostřed Atlantiku ostrov obývaný draky. Nestarší dochovaný glóbus, vytvořený krátce před objevením Ameriky v roce 1492, pro změnu obsahuje bájný ostrov sv. Brendana. To byla mytická pevnina severozápadně od Afriky, kde slunce nikdy nezašlo, stromy byly obtěžkané plody a za každý den tady uběhl ve světě měsíc.

Číst dál...

Uruguay v rauši

Uruguay v rauši

Malý stát vklíněný mezi Brazílii a Argentinu se jako první odvážil ke kontroverznímu kroku a zlegalizoval marihuanu. Mnozí Uruguayci se nyní bojí, že se jejich dovolenkáři dosud opomíjená země stane centrem drogové turistiky, byť nákup bude povolen pouze místním občanům.

TEXT: TOMÁŠ NÍDR

Dvaatřicetiletý kovář Cristian z metropole Montevideo také amatérsky zahradničí. O svoje rostlinky se pečlivě stará. Zalévá je, přidává do hlíny hnojivo, ochraňuje je před hmyzem, zajišťuje nezbytné množství světla. Vše jen proto, aby si pak vychutnal svoji sklizeň. Jen se bál, aby si na jeho koníčka neposvítili strážci zákona. Ale nyní – řečeno s Hujerem – je bude moci pohostit „trávou ze své zahrádky“. Marihuana se od letošního roku v jihoamerické Uruguayi stane plně legální.

Číst dál...

Neznámý západ

Neznámý západ

Hedvábná cesta, název, který v každém dobrodruhovi vzbuzuje představy o dobách, kdy karavany brázdily Asii. Chtěl jsem tuto bájnou cestu důkladně poznat, ale nakonec jsem trochu odbočil a vydal se hledat duši Ujgurů, lidí s dlouhou tradicí, ohrožených tlaky čínské ekonomiky.

TEXT A FOTO: ERIC LAFFORGUE

První mou zastávkou bylo město Hotan, které navštívil ve 13. století i Marco Polo. Hlavní atrakcí tohoto místa je trh. Není těžké ho najít, stačí jít za kouřem, který se z něj line. Trh tvoří velké množství malých stánků, ve kterých se prodává maso na špejli. Řezníci vedle nabízejí skopové ve všech formách. Na hácích kolem nich visí rozvěšené jednotlivé kusy zvířat, lze si představit, že by bylo možné maso opět složit jako obří puzzle. Nejvíce zábavy však uvidíte ve výlohách. Pozorovat při práci můžete nejen holiče, ale i zubaře. Práce jim jde skvěle od ruky. Prodíral jsem se mezi lidmi a upoutalo mě oblečení žen. Byly oblečené v zářivých barvách a s ohledem na svou muslimskou víru byly zahalené. Starší muže zde zdobí pěstovné dlouhé vousy. Malé děti tu pobíhaly s červenými pionýrskými šátky na krku, dobrá připomínka toho, že jsem stále v Číně.

Číst dál...

Promočená Afrika

Promočená Afrika

Nachází se přímo na rovníku a jeho pralesy patří k těm nejzachovalejším na světě. Vychutnejte si cestu do světa, který se za poslední tisíce let moc nezměnil.

TEXT A FOTO: PAVEL ZÁHOREC

Tak nám to pěkně začíná. Jsme v Libreville, hlavním městě Gabonu, a jsme bez zavazadel. Ta zůstala někde mezi Frankfurtem a Paříží. Naše letadlo do Franceville, kam se přesouváme, odlétá hned zítra ráno a další možnost by byla až za tři dny. Park Lékédi (naše cílová destinace) je navíc vzdálen další dvě hodiny jízdy terénním autem, a to navazuje na tento let. Nezbývá nám, než vyrazit s tím, co máme na sobě. Když už to vydrželo 24 hodin cestování v civilizaci, tak co by to nevydrželo ještě dalších pět dní někde v džungli. Mnohem větší starosti nám dělá, že v zavazadlech zůstaly nabíječky, náhradní akumulátory a léky. Bez repelentů a antimalarik budeme v nejkritičtější oblasti celého afrického kontinentu. Přesto všechno ráno postáváme v „odletové hale“ odhodláni pokračovat. Po přistání nás čeká ještě 82 km jízdy, ale první zastávka musí být někde, kde bychom nakoupili nějaké věci na přežití. Na černošské tržnici pořizuji za asi 10 eur kalhoty, slipy, pantofle a dva páry ponožek. Vesměs „adidas“. Ve vedlejším stánku nákup doplňuji kartáčkem a pastou. Teď už přežiju.

Číst dál...

Editorial Special USA

Editorial Special USA

Přejít na články ze Specialu USA

Spřízněni touhou

Spojené státy americké jsou supervelmocí už od druhé světové války a zdá se, že ještě dlouho budou. Vpřed je však nežene jejich zbrojní arzenál nebo burzy plné hulákajících makléřů. Není to ani jejich jedinečná poloha, kdy mohou jako jediný stát planety ovládat dva největší oceány. Tou hlavní silou USA je touha. Touha lidí z téměř celého světa mít se jako Američané a touha Američanů samotných mít se ještě lépe.

Ostatně známe to sami. Touha po lepším životě hnala našince za velkou louži už za časů monarchie. Komunismus pak přes všechnu negativní propagandu dosáhl přesného opaku. Lidé vnímali Ameriku jako lákavý symbol Západu a zemi snů, což se jim také po pádu režimu potvrdilo. Zvedla se opona a ukázalo se pestrobarevné jeviště plné do té doby netušených zážitků. Následovalo samozřejmě vystřízlivění, protože ideální svět neexistuje – kupodivu ani v Americe. Ovšem lehká kocovina je průvodním jevem každého opojení.

Důležité je, že velká část světa se k USA stále upíná, což Američané dobře vědí a dokážou toho brilantně využít. Vytvářejí proto takové podmínky, aby do země přivedli ty nejlepší mozky z celého světa. Také proto šíří své myšlenky a kulturu daleko za své hranice. A vstupují do konfliktů tam, kde jsou jejich ideje v ohrožení.

Orel bělohlavý na státním znaku USA svírá ve svém obrovském zobáku stuhu s heslem E PLURIBUS UNUM, tedy Z mnohých jeden. Původně třináct, dnes padesát států, se spojilo v jeden, aby si byly oporou. Jako oporu je dnes vnímají i země vzdálené tisíce kilometrů, což je ale nadmíru ošemetné. Stačí jeden chybný krok či špatně vyložené gesto a nenaplněné naděje se promění v odpor. Být supervelmocí je zkrátka zavazující, ale pokud Spojené státy upnou své touhy směrem, který se nám i s odstupem času bude jevit jako správný, nečeká je snad špatná budoucnost. Ani nás.

Příjemné čtení vám přeje

Michal Dvořákšéfredaktor

Obsah - Kompletní přehled článků v čísle

HISTORIE8 Druhé dobývání Ameriky10 Ztracené duše12 Za svobodu!14 Sedící býk16 Země v jednom ohni18 Pruhů ráz a hvězd jas20 Kabrňák Bill22 S maršálskou holí v ruce24 Pár uzlů od katastrofy26 Boj o vesmír28 Vraždy, které otřásly Amerikou

SPOLEČNOST30 Jeden krok od zázraku32 10 amerických vynálezů34 Zrod stříbrného plátna35 Fenomén Mickey36 Není kačer jako kačer38 Divoká duše božské Marilyn40 Já jsem král, ty jsi král

CESTOVÁNÍ44 Disneyland pro dospělé46 Na počátku bylo auto48 Jako v pekle50 Město jako symbol52 Trháky bedekrů? Národní parky!54 Prokletý most57 Vzpomínky na indiány58 Kamenná detektivka60 Stavby, které berou dech

ZÁHADY62 Tranzistor za vnitřnosti64 Lidé z obřích domů66 Pohled do tváře boží

GASTRONOMIE70 Hamburgerový zázrak72 Drink na každé bojiště

ZAJÍMAVOST74 Postavil celou zemi na kola76 Auta jménem aAmerika78 Záhadné schodiště

Editorial 7-8/2014

Editorial 7-8/2014

Přejít na články z Koktejlu 7-8/2014

Co přináší řeka?

Řeka zpívá, řeka čaruje. Řeka je ta, do které nikdy nevstoupíš dvakrát. Je cestou dávných kupců i matkou hladových. Umí pohladit, ale také strhnout ke dnu. Má rodina žije na břehu Labe po celá pokolení. Když přišla povodeň v roce 2002, babička říkala: „Nikdy odsud neodejdu.“ Při vyhlášení evakuace jsme ji museli z bytu dostat téměř násilím. Vzala si jen kabelku a svoji kočku.

O jedenáct let později jsem ten byt opouštěla já, s roční dcerou v náručí. Manžel zrovna vedl fotoexpedici v Norsku, když se začaly stupňovat zprávy o valící se vodě. Se sousedem jsem ze sklepa vynášela stojany na výstavy, v potu tváře jsme je přemisťovali na půdu. Vnitřně jsem věřila, že to děláme zbytečně. Ráno jsem se Sofií opouštěla náš domov. S plínami a taškou nejnutnějších věcí jsem procházela kolem protipovodňových zábran, které nebyly tak vysoké, aby nás ochránily.

„Msabu, ta voda bydlí v Mombase,“ řekl sluha Farah své paní, poté co se urputně snažila přehradit řeku. Vzpomněla jsem si na scénu z filmu Vzpomínky na Afriku a musela dát moudrému Farahovi za pravdu. Vodu nespoutáš. Vodě neporučíš. A přesto bych nežila jinde nežli u Labe, stejně jako sádhuové, svatí muži, kteří by za nic nevyměnili posvátné břehy Gangy (reportáž o jejich životě a rituálech najdete v tomto čísle).

Největší řeka Indie je z našeho pohledu špinavá a málokterý běloch by si v ní smočil prst. Chemické čištění nepřichází v úvahu, protože podle Indů by ztratila svůj magický účinek. Lidé v ní koupou sebe i svá zvířata, perou prádlo, pohřbívají své zemřelé… Hinduisté a džinisté věří, že kdo zemře ve Váránasí, městě ležícím na jejím břehu, ten okamžitě dosáhne mókši, tedy blaženého stavu, kdy se vymaní z koloběhu životů. Vodu z Gangy všichni považují za amrtu – elixír života, který očišťuje vše živé a přináší spásu mrtvým.

Právě přivírám oči, jsou dvě hodiny ráno a venku kvákají žáby. Řeka si tiše prozpěvuje. Polabská symfonie je jako ukolébavka. I to dává řeka.

Přeji vám krásné léto plné silných zážitků.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Obsah – Kompletní přehled článků v čísle

Zaostřeno

Soumrak pirátů – Jsou všichni Somálci piráti? Jak se k tomuto problému Somálsko staví a kde je příčina pirátství?

Odhalený Súdán – Země černých faraonů

Rozeklaný Lofoten – Pokud pro nějaké místo na světě sedí přízvisko „drsný sever“, jsou to Lofoty.

Magický Rejvíz – Zjistěte s námi, co se skrývá pod hladinou Velkého mechového jezírka.

Svaté břehy – Pobřeží řeky Gangy lemují gháty. Nevíte, co to je? Místo setkání života a smrti.

Život sádhua – Tráví život v modlitbách, při tom pije čaj a kouří. Setkání s ním je však osvěžení mysli.

Vanilková jízda – Na Madagaskaru je výjimečná nejen příroda, ale také infrastruktura.

Věda a technika

Téma – Cesta do pravěku

Unikát z dávnověku – Na Mydlovarsku byl učiněn objev, který nemá v Česku obdoby.

Pan fantasta – Cestování do minulosti Země má většina z nás spojené s dílem Karla Zemana.

Vykopejte si svého mamuta – V amerických Hot Springs si můžete sami hrát na archeology.

Historie a archeologie

Oslavy ticha – Po bujaré noci přichází tichý den. Na Bali to je však jednou za rok povinně.

Předplatné

Jsme to, co jíme? – Podepsali se na našich osobnostních charakteristikách zemědělské plodiny?

Příroda

Rozhovor – Muž, který sází stromy – Ernestu Vunanovi není lhostejný osud kamerunských pralesů.

Kvíz

Zpovědnice – Dva roky prázdnin

Z prostitutky kadeřnicí – Mladé ženy ve Rwandě hledají lepší budoucnost.

Létající drahokamy – Na jeden měsíc v roce ožívá pražská botanická zahrada zářivými barvami.

Českomayská oáza – Někdo si pořídí chalupu v českém pohraničí, jiný na mexické pláži.

Tipy pro vás

Tagy:

Obsah – Kompletní přehled článků v čísle

Zaostřeno

Královna v pantoflích – Není panovník jako panovník. Tenhle nás pozval k sobě domů.

Vzhůru do bažin! – Do močálů Trinidadu se každý večer na noc slétají jedni z nejkrásnějších ptáků naší planety.

Příroda

Víra nebo disneyland – Občas je těžké rozpoznat, co je ještě poutní místo a co je už kýč.

Zamčená láska – Visací zámky symbolizující věčnost lásky se šíří po celém světě.

Posedlí – Vyhánění ďábla a zlých démonů je v některých částech světa na denním pořádku.

Kolem kolem světa – Emancipace a dobrodružné srdce dovolilo ženě objet svět na kole.

Živá vzpomínka – Pamětnice druhé světové války, ponorka Pampanito, tvoří s Alcatrazem část výhledu na pobřeží San Francisca.

Téma – A je to

Vábení hedvábí – Podle legendy objevila způsob jak získat hedvábí čínská císařovna při odpoledním čaji.

Symbol Toromiro – V 50. letech pokáceli na Velikonočním ostrově poslední strom. Vrátíme strom zpátky?

Bobří inženýři – Co se stane, když přestěhujete kanadského bobra do Ohňové země?

Kvíz

Předplatné

Rozhovor – Vraždí nás kvůli pověrám a chamtivosti, říká tanzanský albín.

V Turecku – Skrytá bludiště

Nejstarší džungle světa – Nejstarší pralesy najdete v Malajsii. Pojeďte s námi na prohlídku!

Letem světem – Divočina pod Everestem

Věda a technika

Nebeští jezdci – Před sto lety se řešila otázka, jak nastartovat zájem o letecký průmysl v Rakousku-Uhersku.

Historie a archeologie

Na vlastní pěst – Je lepší se nechat ošetřit v nejšpinavějším městě světa místním felčarem, nebo si pomoci sám?

Zpovědnice – Sen o Bangladéši

Mezi soby a skřítky – Sámové jsou nejstarší etnickou skupinou obývající Laponsko.

Toulky Evropou – Trochu jiná Francie

Tagy:

Editorial 5/2014

Editorial 5/2014

Přejít na články z Koktejlu 5/2014

Citová investice

Přišel mi mail od Josefa, pozvánka na akci. Žádné májové rande, ale sraz dobrovolníků! Ano, něco takového u nás skutečně probíhá a to již desátým rokem. Jsou lidé, kteří v rámci projektu Adopce nablízko věnují rok svého života opuštěným či znevýhodněným dětem a nic za to nechtějí. Opravdu NIC. Tedy kromě úsměvu, radosti v očích či podobných „pošetilostí“, za které si nic nekoupíte, a přesto se cítíte vnitřně bohatší. Během akce nazvané Aksanti (svahilsky děkuji) bude několik dobrovolníků vysláno do šesti zemí světa a zúčastní se jí také 151 jedinců, kteří svou dobročinnou misi již absolvovali. Finančníka z Wall Street byste citovou investicí nejspíš nedojali, ale co je víc nežli vsadit rok vlastního života na to, že ho změníte někomu jinému? To je velká sázka a do takového rizika by šel málokterý investor. A proto díky bohu, že máme srdcaře.

„Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas,“ napsal klasik Mácha. Téma květnového čísla jsme ne náhodou nazvali: srdeční záležitost. Kdy jindy nežli v tomto čase se věnovat orgánu, jenž je motorem našeho bytí? Mezi našimi spolupracovníky je řada srdcařů, kteří pomáhají, kde mohou, třeba v Africe zachraňovat slony, jak se dočtete v reportáži Probouzení afrických obrů od Arthura F. Sniegona. Holanďané zase mají slabost pro své monarchy. A když se slaví královy narozeniny, raduje se z toho celé Holandsko. Jak moc? Podívejte se na článek Oranžová radost Tomáše Kubeše.

A nezapomeňte se políbit pod rozkvetlou třešní (počítá se i jabloň či jiná větev), více lásky znamená lepší život na Zemi.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group