ikoktejl

2014
Tag: 2014 Nalezeno 9 výsledků.
Tag: 2014 Řazení

Editorial 12/2014

Editorial 12/2014

Přejít na články z Koktejlu 12/2014

Vůně dálek a benzinu

Nikdy jsem neviděla modřejší nebe nežli to, které jako koberec beze šmouh viselo nad Atacamou. Dokonalost je krásná. Máme naložený džíp a vyrážíme k Národnímu parku Nevado Tres Cruces, do opuštěného solného království. Ideální chilská destinace pro ty, kteří se nechtějí strkat o místo s dalšími cestovateli. Tady můžete mít problém opačný - potkat vůbec někoho, i kdybyste si to přáli, snad kromě horníků, kteří se dřou ve zlatoměděných dolech. Auto máme naložené zásobami včetně kanystrů s benzinem, nehrozí, že bychom cestou minuli pumpu. Sjíždíme z hlavní silnice a s ní jako by zmizely ukazatele, které by nás navedly. Místní vědí a turistů sem jezdí poskrovnu, takže v lepším značení asi Chilané nespatřují smysl.

GPS nemáme. Na letišti v Copiapó se pán v autopůjčovně tvářil překvapeně, že byla součástí naší objednávky. Nada. Musíme se spolehnout jen sami na sebe Stoupáme a nepříjemný tlak v mé hlavě sílí, jako by v ní někdo bouchal kladívkem. Benzin je cítit všude, nenápadně proniká do našeho oblečení, sušenek, toastového chleba... Příště si půjčíme auto, kde kanystry pojedou připevněné zvenčí a nikoliv s námi. Teď nezbývá než vydržet. Naštěstí všechny cesty vedou do Říma. Otřepané rčení se naplnilo i tentokrát, a my jsme nakonec dorazili k malebné Laguně de Santa Rosa uprostřed nehostinné pustiny. Ticho nebylo nikdy tišší, civilizace vzdálenější a duše zklidněnější.

Přeji vám krásné svátky a ať pokaždé najdete svůj cíl.

Barbora Slavíková Literovášé Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Editorial 11/2014

Editorial 11/2014

Přejít na články z Koktejlu 11/2014

Nebeský konec nebo začátek?

Nevím, jak pro vás, ale pro mě je stále nepochopitelné, že lidský život není trvalejší, že visí na tenkém vlásku, stačí jen trochu zatahat a … Zlomí se. Představení končí, i když se vás nikdo neprosil o svolení. Svou roli jsi odehrál, čas ti vypršel, vystřídá tě jiný herec, právě teď se narodil a už z plných sil křičí na svět. Je čas rození a čas umírání. Poprvé pláčeme štěstím a podruhé žalem, ale ne všude je to stejné.

Pro Tibeťany představuje lidské tělo pouhou schránku na duši, kterou využívá v daném životě a kterou po smrti již nepotřebuje, proto je vhodné vrátit svůj fyzický obal zpět přírodě. Způsob, jakým to stoupenci buddhismu provádějí, je pro naši kulturu nepřijatelný, ale pro Tibeťany jde o rituál nebeský. Rogyapas „porcovač“ rozřeže nebožtíkovo tělo a připraví z něj hostinu pro supy, velké kosti rozdrtí a smíchá je s campou, ječnou moukou, která je denním chlebem Tibeťanů. Pak dá nedočkavým dravcům znamení, obloha zčerná a ptáci se slétnou na svůj hodokvas. Pokud nespořádají všechny ostatky, duše zemřelého se nemůže rozletět do nebeských planin, kde setrvává, dokud se nepřevtělí. A nikdo netruchlí, protože život je pomíjivost a nebeský pohřeb je aktem poslední šlechetnosti, kdy mé tělo nakrmí jiné bytosti. Sup se pak rozletí a duši odnese daleko do nebes.

Dívala jsem se s dcerou na noční oblohu, když se mě zeptala: „Maminko a kde je dědeček?“ „Tamhle se na tebe dívá z té hvězdy,“ povídám. „A kde?“ „Tamhle, Sofíčku.“ „Tam?“ „Ano.“ „Tak já mu tam zavolám, jo?“

Někdy je nejlepší dívat se na svět dětskýma očima.

Přeji vám krásný dušičkový listopad, nezapomeňte na ty, které máte, i na ty, jejichž duše už plují kdesi vesmírem.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

Editorial 10/2014

Editorial 10/2014

Přejít na články z Koktejlu 10/2014

Kráčíme kupředu

Vážený čtenáři, Koktejl ve své 22leté historii vstoupil do další éry, reaguje na vaše potřeby a přání, které se odrazily v jeho nové podobě. Tento Koktejl je o něco menší a stejně tak o něco větší. Ujednotili jsme formát, osvěžili obsah a grafiku. Místo dvou Koktejlů nyní máte jeden a v trafice ho seženete za atraktivní cenu 49 Kč.

Do knihy Barevný svět – to nejlepší z magazínu Koktejl jeho zakladatel Josef Formánek napsal: „Žiji v bublině klidu a bublině stresu. Tu druhou jsem vytvořil, abyste nebyli ochuzeni ani o jednu barvu, chuť a jedinečnost tohoto světa.“ Obrazová publikace, která byla výkladní skříní časopisu, na jehož existenci by si pár let předtím vsadil jen snílek či blázen, vyšla v roce 1998. Bylo to zlomové datum nejen pro časopis, jenž povstal jako fénix z popela díky Formánkově nezlomné vizi, ale také pro mě. Ve stejnou dobu jsem vstoupila do světa „exotů“, kteří až do úmoru žili své sny. Cestovali, poznávali a informovali bez pomoci mobilů, internetu či digitálních fotoaparátů.

Dnes jsme ve věku elektronických médií, kdy se hovoří o soumraku papírových titulů. Neviděla bych to tak černě, protože reálný dotyk s tím, co máte rádi, je nenahraditelný. Koktejl je český magazín, který není ovládán finančními zájmy nadnárodních korporací, takže si troufneme i na projekty, které jsou vedeny více srdcem nežli penězi. Snad to ucítíte, až si budete magazínem listovat.

My víme, že naším největším bohatstvím jste vy, čtenáři, kteří s námi jdou bez ohledu na přízeň či trendy doby.Díky vám za to.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

P.S. Chcete více informací o změnách v Koktejlu? Klikněte zde.

Editorial 9/2014

Editorial 9/2014

Nic není ztracené

Téma tohoto čísla jsme věnovali ztrátám a nálezům. Kolikrát jste něco ztratili a v lepším případě to zase našli? Jsou ztráty, které nebolí, jako staré kecky, které jsem zapomněla kdesi v šatně. Jsou ztráty krásné – ztratit někdy pro někoho hlavu může být opojné, a ztráty bolestivé, ty nejtěžší, protože, jak zpívá Jarek Nohavica „se smrtí smířit nejde se…“ Každá z nich ale asi má svůj smysl, neboť, jak praví legenda Miroslav Zikmund: „Život je přesný součet náhod.“ A věřit mu je na místě, protože ve svých 95 letech toho již obsáhl tolik, že by na to běžný smrtelník potřeboval několik životů.

Vzpomínám si, že jsem kdysi v rychlosti nastoupila do fabie, telefon na uchu, a zapomněla na tašku, kterou jsem postavila vedle auta. Byl v ní diktafon pořízený z první výplaty, zápisky, kontakty, mé velké bohatství… V tu dobu jsem ještě neměla mobil (dnes nepředstavitelná představa), takže nálezci volali k nám domů na pevnou linku (zařízení, které dle aktuálních průzkumů mnohé děti již neznají). Díky ochotným nálezcům se tehdy ke mně opět vrátilo ztracené a já mohla pokračovat v práci a zavolat lidem, jimž jsem to slíbila.

Taky máte pocit, že je to rovnice života? Plus a minus? O něco přicházím, abych zase něco našel? Byla jsem s největším „nálezem“ svého života, dcerou Sofií na hřišti. Fí okamžitě zaregistrovala malou růžovou plyšovou tašku, kterou si tady zapomněla jiná holčička, a okamžitě si ji schovala do kočárku. Má ji v pokojíčku a raduje se z ní dodnes. To mi jednoznačně potvrdilo mou teorii, že nemá smysl dělat si hlavu z věcí, o které přijdu, protože zcela jistě někomu jinému udělají radost. Od té chvíle už tedy neztrácím, ale obdarovávám.

Přeji vám jen krásné ztráty.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 7-8/2014

Editorial 7-8/2014

Přejít na články z Koktejlu 7-8/2014

Co přináší řeka?

Řeka zpívá, řeka čaruje. Řeka je ta, do které nikdy nevstoupíš dvakrát. Je cestou dávných kupců i matkou hladových. Umí pohladit, ale také strhnout ke dnu. Má rodina žije na břehu Labe po celá pokolení. Když přišla povodeň v roce 2002, babička říkala: „Nikdy odsud neodejdu.“ Při vyhlášení evakuace jsme ji museli z bytu dostat téměř násilím. Vzala si jen kabelku a svoji kočku.

O jedenáct let později jsem ten byt opouštěla já, s roční dcerou v náručí. Manžel zrovna vedl fotoexpedici v Norsku, když se začaly stupňovat zprávy o valící se vodě. Se sousedem jsem ze sklepa vynášela stojany na výstavy, v potu tváře jsme je přemisťovali na půdu. Vnitřně jsem věřila, že to děláme zbytečně. Ráno jsem se Sofií opouštěla náš domov. S plínami a taškou nejnutnějších věcí jsem procházela kolem protipovodňových zábran, které nebyly tak vysoké, aby nás ochránily.

„Msabu, ta voda bydlí v Mombase,“ řekl sluha Farah své paní, poté co se urputně snažila přehradit řeku. Vzpomněla jsem si na scénu z filmu Vzpomínky na Afriku a musela dát moudrému Farahovi za pravdu. Vodu nespoutáš. Vodě neporučíš. A přesto bych nežila jinde nežli u Labe, stejně jako sádhuové, svatí muži, kteří by za nic nevyměnili posvátné břehy Gangy (reportáž o jejich životě a rituálech najdete v tomto čísle).

Největší řeka Indie je z našeho pohledu špinavá a málokterý běloch by si v ní smočil prst. Chemické čištění nepřichází v úvahu, protože podle Indů by ztratila svůj magický účinek. Lidé v ní koupou sebe i svá zvířata, perou prádlo, pohřbívají své zemřelé… Hinduisté a džinisté věří, že kdo zemře ve Váránasí, městě ležícím na jejím břehu, ten okamžitě dosáhne mókši, tedy blaženého stavu, kdy se vymaní z koloběhu životů. Vodu z Gangy všichni považují za amrtu – elixír života, který očišťuje vše živé a přináší spásu mrtvým.

Právě přivírám oči, jsou dvě hodiny ráno a venku kvákají žáby. Řeka si tiše prozpěvuje. Polabská symfonie je jako ukolébavka. I to dává řeka.

Přeji vám krásné léto plné silných zážitků.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 5/2014

Editorial 5/2014

Přejít na články z Koktejlu 5/2014

Citová investice

Přišel mi mail od Josefa, pozvánka na akci. Žádné májové rande, ale sraz dobrovolníků! Ano, něco takového u nás skutečně probíhá a to již desátým rokem. Jsou lidé, kteří v rámci projektu Adopce nablízko věnují rok svého života opuštěným či znevýhodněným dětem a nic za to nechtějí. Opravdu NIC. Tedy kromě úsměvu, radosti v očích či podobných „pošetilostí“, za které si nic nekoupíte, a přesto se cítíte vnitřně bohatší. Během akce nazvané Aksanti (svahilsky děkuji) bude několik dobrovolníků vysláno do šesti zemí světa a zúčastní se jí také 151 jedinců, kteří svou dobročinnou misi již absolvovali. Finančníka z Wall Street byste citovou investicí nejspíš nedojali, ale co je víc nežli vsadit rok vlastního života na to, že ho změníte někomu jinému? To je velká sázka a do takového rizika by šel málokterý investor. A proto díky bohu, že máme srdcaře.

„Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas,“ napsal klasik Mácha. Téma květnového čísla jsme ne náhodou nazvali: srdeční záležitost. Kdy jindy nežli v tomto čase se věnovat orgánu, jenž je motorem našeho bytí? Mezi našimi spolupracovníky je řada srdcařů, kteří pomáhají, kde mohou, třeba v Africe zachraňovat slony, jak se dočtete v reportáži Probouzení afrických obrů od Arthura F. Sniegona. Holanďané zase mají slabost pro své monarchy. A když se slaví královy narozeniny, raduje se z toho celé Holandsko. Jak moc? Podívejte se na článek Oranžová radost Tomáše Kubeše.

A nezapomeňte se políbit pod rozkvetlou třešní (počítá se i jabloň či jiná větev), více lásky znamená lepší život na Zemi.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 4/2014

Editorial 4/2014

Přejít na články z Koktejlu 4/2014

Hledání v čase

Kovové police jsou plné starých knih. Od podlahy až ke stropu nacházíme svědectví o existenci našich předcíchků, tajemství rodu a jeho rozplétání je dobrodružství hodné Indiana Jonese. Dozvědět se, kdo byl ten či onen můj předek…?

Pátrání teď bude významně snazžší, ale možná o to méně romantické. Už nemusíte hledat pátrat po svýché prapředky prapředcích v objemných matričních knihách, ale díky americkým mormonům je toto nyní můžeme hledatožné pohodlně a odkudkoliv. Žijeme přece v online věku a i tento krok je toho důkazem. Materiál od historika Martina Krska o aktivitách tohoto náboženského hnutí spojených s digitalizací genealogických dat najdete v tomto čísle.

S čím větší nejistotou hledíme do budoucnosti, o to raději se vracíme do dob minulých. Snad i proto ta touha vědět, odkud jsme se vzali a kam patříme. Koktejl tento duben oslaví své dvaadvacáté narozeniny, pro vVesmír je to jako jen když škytnutíe, pro nás je to ale velké číslo. Inspirováni hledáním v minulosti jsme i my v redakci provětrali svá stará alba a probudili vzpomínky na své první dětské expedice, které nás dříve nebo později dovedlyi do redakce Koktejlu.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 3/2014

Editorial 3/2014

Přejít na články z Koktejlu 3/2014

O psech a lidech

„Abych nezapomněl,“ zítra si jedeme pro psa, oznámil mi manžel, když už na mě šlo spaní. Tahle věta mě vrátila z říše snů zpátky do reality. „Cože? My a psa? Kdy ho budeme venčit? Jak se o něj budeme starat…?“ Chrlila jsem tisíce argumentů, proč mi nepřijde rozumné, abychom se zrovna my stali pejskaři.

Druhý den nám volala paní Nováková, chovatelka z Moravy, jestli to s tím psem myslíme vážně, aby do Prahy, kde jsme si měli štěně převzít, nejela zbytečně. Ujistili jsme ji, že se může spolehnout a vyrazili jsme směrem k Černému Mostu, kde jsme si měli chlupatou zásilku vyzvednout. Cestou jsem se už začala těšit, na svoje připomínky jsem nacházela pozitivní odpovědi a hlavou se mi začala honit vhodná jména… Vzpomněla jsem si na udatného německého ovčáka, kterého jsem potkala v Českém středohoří. Jmenoval se Ares a na první pohled budil respekt. Anebo Diana, fenka velkého černého knírače, která si to pravidelně štrádovala podél Labe a mně jako malé holce připadala neskutečně velká a krásná. Jenže jaké jméno vyberat pro čivavu? Dlouhosrstou čivavu.

Paní Nováková nám se slzou v oku dala do rukou drobné chlupaté nic a k tomu papíry, na nichž bylo napsáno: Denis z Podbukové hory. A tak se Denis, malý fešák s velkým srdcem, stal nepostradatelným členem naší domácnosti a nikdo už si nedokáže představit, že to někdy bylo jinak. 

Spisovatel Guy de Maupassant pronesl: „Historie je více naplněna příklady o věrnosti psů než o věrnosti přátel.“ O věrnosti našeho Denise si nedělám iluze, myslím si, že končí tam, kde se začíná linout vůně řízku. Ale jak se nechal slyšet někdo neznámý: čím víc poznávám lidi, tím víc miluji psy. Snad proto si tolik lidí pořizuje psí kamarády. A jak vědci nyní odhalili, je spojenectví mezi psem a člověkem starší než třicet tisíc let. Je tedy více než důkladně prověřené.

Přeji vám hodně nejen psí lásky

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 2/2014

Editorial 2/2014

Přejít na články z Koktejlu 2/2014

Ti, kteří tančí v oblacích

Nevědí, co je strach, proto mohou stavět mrakodrapy. To se říká o indiánech z kmene Mohawk, přestože oni sami tento mýtus vyvracejí. Bojí se prý jako každý, ale tuhle práci dělali už jejich otcové a jejich otcové… Když jsme připravovali materiál z New Yorku, města, u něhož člověk neočekává, že by mohl být ještě něčím překvapen, informace o indiánských stavitelích mrakodrapů nám ukázala, že ano. V současnosti zde pracuje padesát tisíc Mohawků, opustili svou rezervaci vzdálenou stovky kilometrů od města, které nikdy nespí, a s ní i své kořeny, své rodiny, své místo.

Pohled na ně fascinuje a bolí toho, komu nedělají výšky dobře. Oni jsou nahoře jako doma, procházejí se v oblacích jen tak, bez jištění, stačí jeden špatný krok a… Je to paradox, že indiáni, kteří byli obětí diskriminace a rasové segregace, se stali těmi, kteří svými schopnostmi pomohli vytvořit americký sen, jenž známe z pohlednic. Ale abychom nebyli příliš romantičtí. Indiáni se pustili do stavby mrakodrapů hlavně proto, že neměli na výběr. V době, kdy je společnost vytlačila kamsi na okraj, byla práce v závratných výškách jedinou, která jim zajistila obživu.

Vztahy mezi americkou vládou a indiány stále nejsou optimální. Řeší se především spory o půdu, přesto se Mohawkové cítí být Američany a po jedenáctém září byli mezi prvními, kteří odklízeli trosky po padlých dvojčatech. Tito muži balancují na hraně mezi minulostí a současností, mezi kulturou svých otců a tou přijatou, lze jsi jen přát, ať mezi nimi udrží balanc a nesklouznou.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group