Roční předplatné 499 KčLékáři džungle
Je to podivné procesí. Ti čtyři černoši už jsou velmi daleko od svého kraalu (vesnice). Kráčejí v napjatém tichu a všichni se při chůzi opírají o hůl. Dívají se upřeně před sebe. S pocestnými neprohodí slovo, ani neodpovídají na pozdravy. Ranní slunce pomalu stoupá po africké obloze a délka stínů Lebombo Mountains se neustále zkracuje. Unavení poutníci potkávají na své cestě stále méně lidí, až nakonec není s kým se setkat.
TICHÁ KATASTROFA
Tento rok vyhlásila OSN Rokem rodiny. Obyčejně pod slovem rodina myslíme rodinu, kterou mnozí považovali za základní buňku státu. Ale nějak zapomínáme na rodinu v širším pojetí, na rodinu celosvětovou. Tam je situace ostudná, zvláště situace dětí. Na Světovém summitu o dětech mnozí významní světoví činitelé mluvili o dětech a jejich budoucnosti optimisticky. Ovšem slova se mluví. Pět měsíců po summitu se mnoho zemí podílelo na jedné z nejnákladnějších válek (stála 61 miliard dolarů).
Etiopie
Po třídenní jízdě pouští mám prdel na hadry, kalhoty roztrhaný od bodláků, který mě celou cestu švihali přes nohy a rozpálenej ksicht. Všechny mý věci jsou od oleje a prachu. Kolo na náklaďáku konečně zastavuje ve vesnici Moyale na keňsko-tanzánský hranici. Strach z rebelů opadá. Ze tmy září nadšený tvářičky černoušků osvícený petrolejkami. Co je to za lidi? Jak uvítaj bělocha?
Caklův divoký park
Jeden den v buši aneb jak žije český člověk, který by se mohl klidně jmenovat George Adamson, Jim Corbett nebo Albert Schweitzer. · · · Daleko dřív, než se sem proderou prvn í paprsky ranního slunce, pronikají do místnosti hlasy ptáků a zvířat. Okoln í buš ohlašuje nástup nového dne a obyvatelé baráčku střídají směny. Malé komby - opičky z rodu Galago se vrátily ze své každonoční výpravy a už spí v dutině pod střechou.
KRYSY Z TOBRUKU
Někdy v létě jsem ho viděl poprvé. Na plovárně u Vltavy, pán v letech. Vůbec sem, na Žluté lázně, chodí většinou lidé, kterým se slunce života klene k západu. Sedne si na židličku u schůdků do ledové Vltavy, nastaví tvář žhnoucím paprskům. Všichni kolem jsou vedrem uondaní až běda, jen on se usmívá, zažil přece mnohem větší pařáky, darmo povídat.
Rudé moře na vlastní kůži
Po hodině cesty motorovou jachtou jsem zakotvil na okraji útesu, který prosvítal pouhý metr pod modrozelenou hladinou Rudého moře. Spokojený egyptský kormidelník vycenil bílé zuby v širokém úsměvu a německá instruktorka potápění se zlatým přívěškem ve tvaru chobotnice na krku podávala stručné informace svým svěřencům.
DETEKTIVKY PSANÉ V POUŠTI
DETEKTIVKY PSANÉ V POUŠTI
Ne, není to tak, že archeolog přijede do pouště, tady kopne, tamhle zase zavrtá a na denní světlo se z trezoru žhavého písku vyřinou na světlo tisíciletí ukrývané poklady. Bylo by to příliš jednoduché. „Jezdím s expedicemi skoro celý život, už od roku 1935, jen v Egyptě jsem byl nesčíselněkrát, a objevy světového významu? Daly by se spočítat na prstech rukou!" Profesor dr. ing. architekt Miroslav Korecký je vědcem navýsost světového významu.
ZA PYGMEJI VE STŘEDOAFRICKÉM PRALESE
NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL VLADIMÍR PLEINGER
Zažili jste někdy průvod k státnímu svátku republiky Kongo nebo Středoafrické republiky? Já ano, a můžete mi věřit, že to není žádná nuda. Před očima se vám producírují hudebníci s píšťalami a s velkými koženými bubny, do jejichž rytmu křepčí kypré polonahé tanečnice, ze strany na stranu poskakují šamani s obličeji zakrytými maskami, ukázněně pochodují děti v barevných školních uniformách. Ale ti, kteří připoutávají největší pozornost davu, se od všech ostatních liší: tváří, vlasy, sporým oděvem, bub ínky, tancem a hlavně drobnou postavou.
Země Gourmanšů v Burkina Faso
Království Gourma patrně vzniklo v 15. století a dokázalo zůstat nedot čené až do dnešních dnů, což je v oblasti, kde řeka Niger tvoří zákrut, výjime čné. Jméno „Gourma“ pochází ze songhajštiny a znamená „pravý břeh“. Songhajové dali toto jméno všem zemím, ležícím na pravém břehu Nigeru a „Aoussa“ těm, které se nacházejí na levém břehu“ Benoit mluví pomalu, pot, který se mu perlí na čele, si pravidelně utírá kapesníkem, zrudlým prachem z cesty.
S batohem do hor Kanárských ostrovů
Kdo z vás měl ještě před několika lety představu, že na dovolenou k moři vyrazí uprostřed zimy za třeskutých mrazů. Kanárské ostrovy se během několika posledních let staly synonymem pro lenošení na sluncem zalité pláži, omývané vlnami oceánů. Koho by také napadlo jezdit na Kanáry za něčím jiným než plážemi.
Madagaskar
Po Grónsku, Borneu a Nové Guinei čtvrtý největší ostrov na světě. Je natolik odlišný od všech ostatních ostrovů Indického oceánu, od zdánlivě blízkého afrického kontinentu, nebo od čehokoli jiného, že je velmi těžké poradit si s hledáním dostatečně výstižných přívlastků. Není to ani Afrika, ani nic podobného, je to prostě Madagaskar. TREKKING V PRALESE MONTAGNE ´D AMBRE je jedna z přírodních rezervací ležící na severu Madagaskaru, vzdálená zhruba třicet kilometrů od rezervace Ankara.
Slavnost Mužství
Kafři zásadně nedovolují bě lochům, aby byli přítomni jejich tajemným obřadům. Věta „...dnes do mého umzi...,“ kterou pronesl stařešina nedalekého kaferského kraalu, znamenala tichý souhlas, že dva Evropané smějí spatřit mystick ý obřad pohanské obřízky. zaručovala naše přijetí mezi účastníky slavnosti a současně naši nedotknutelnost. „Dnes v noci přijde nxamtvana, kaferský lékař kouzelník...
Žít jako Tarzan ve střední Africe
Sloni, sloni!,“ křičí Pierre s ukazováčkem namířeným na planinu. Obrovská ohni vá koule právě zapadá nad savanou. Tady na rovníku slunce zapadá velmi rychle, téměř okamžitě. Obrysy zvířat však dosud nezmizely ostřížímu pohledu domorodce. Tato skupina tlustokožců opustila svůj lesní přístřešek, aby doplnila zásoby živin. Každý den musí přejít přes otevřenou savanu.
Mini koráby
TEXT A FOTO: BARBORA LITEROVÁ
V dílně se víří prach a vzduch je plný štiplavého zápachu z lepidla. Řemeslníci nesmějí podcenit žádný detail. Kdyby tohle viděl Kolumbus, asi by neodešel s prázdnou. Ale nejen srdce námořníků tady jihnou nad dokonalými replikami dávných korábů.
Nejsem žádný fanda do technických hračiček, nikdy jsem nepatřila do klubu mladých modelářů, přesto se v téhle dílně na exotickém Mauriciu cítím jako dítě vypuštěné v té nejlepší cukrárně. Procházím prvním patrem mezi vyleštěnými vitrínami, kde jsou pečlivě naaranžované repliky lodí od malých až po opravdu důstojné křižníky vodních hladin. Nejsem ani znalcem námořní historie, takže se neorientuji v problematice, kdy a u jakých břehů daná loď válčila. Ale jako žena mající smysl pro detail musím ocenit, s jakým řemeslným umem je každá loď vytvořena. Samozřejmě, vše vzniká zcela ručně.
Cesta do „Žabé“
TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ
Už jste někdy byli v „Žabé“? Že ne? Pak je nutné to napravit. „Žabé“ je totiž nejskvělejší místo na světě, kde podle bedekrů není vůbec nic k vidění. Prostě ideální místo kam zamířit, než přijedou davy turistů.
Správný cestovatel ví, že i v tom nejobyčejnějším místě se dá vidět mnoho zajímavého a zažít spousty zážitků. Nevěříte? Stačí jen dojet do západoafrické zemičky Guinea-Bissau a pak už jen putovat po starých městech založených Portugalci, kteří tu byli dlouhou dobu koloniálními pány.
Tak třeba takové Bafatá na mapě možná přehlédnete, ale vězte, že jde o kdysi velmi slavné město, odkud Portugalci řídili celé okolí. Město nás přivítalo chatrčemi a shlukem betonových budov a rezavých plechů, ale centrum se rozkládá až ve svahu kopce, který vede k řece – jediné spojnici s okolním světem a hlavním městem Bissau. Tady ve svahu dosud stojí kdysi výstavné vily, obklopené zahradami. Prastaré domy žijí novými příběhy a je na ně skutečně smutný pohled. Ze zahrad se stala rumiště a skládky, v lepším případě v nich našlo útočiště pestrobarevné ptactvo, pro které se chátrající město stává rájem. Okolí místního kostela je už udržované lépe a třeba taková pošta překvapila tím, že vůbec fungovala. Známky a pohlednice ale neměli. Dva úředníci se oddávali siestě u sklenky čaje a možná vzpomínali na zlaté časy, které má Bafatá už dávno za sebou.
Jezero titánů
TEXT A FOTO: JAROMÍR MAREK, ČRo1 RADIOŽURNÁL
Blížím se k největšímu pouštnímu jezeru světa. V Africe voda opravdu znamená život a já mám možnost vidět na vlastní oči jezero Turkana, které možná bude už brzy minulostí.
Jezero Turkana vypadá, jako by se rozkládalo uprostřed měsíční krajiny. Obzor rámují kužely vyhaslých sopek, břehy lemuje v šířce několika kilometrů záplava tmavých lávových kamenů. Mezi nimi prorůstá bodláčí a sem tam ční pár košatých akácií. Uprostřed září jako klenot tyrkysově zelená hladina. I proto se mu také někdy říká Nefritové moře.
Jedno z největších afrických jezer leží na severu Keni, na hranici s Etiopií. Do hlavního města Nairobi je to čtyři sta kilometrů, cesta sem ale trvá dva až tři dny. Místní kraj je divoký, nejsou tady silnice a vládne zde právo silnějšího. Jméno dostalo jezero podle kmene Turkana, na jehož území z části leží. Na mapách vydaných před rokem 1975 ale najdeme starší název – Rudolfovo jezero. Když jej v roce 1888 maďarský cestovatel Teleki a rakouský von Höhnel objevili, pojmenovali je na počest rakouského korunního prince Rudolfa.
Krása a bolest
TEXT: MICHAL HORÁČEK, FOTO: MATĚJ STRÁNSKÝ
Rwanda se snaží opět postavit na nohy. Lze ale vůbec zahojit rány, které zemi mačetami a pochodněmi zasadili její vlastní lidé? O rwandské bolesti, kráse a vůli žít si přečtete v exkluzivní reportáži Michala Horáčka.
Gorila, gorila, gorila! / Přináší nám mír a klid. / Gorila, gorila, gorila! / Dá nám vše, co můžem chtít…,“ zpívá z autorádia nadšený dětský sbor. Tak mi to aspoň překládá řidič jménem Costa, znalý jazyka kinyarwanda. Důvěra v zázračnou moc nejmohutnětšího lidoopa není úplně dětinská; do chudé Rwandy dokáže přivábit hledače nevšedních zážitků z lecjakého koutu bohatého světa. Huňaté horské gorily na billboardech podél silnice, zdá se mi, nicméně hledí na poutníky s velice zamyšlenými výrazy. Nedivím se jim: na nevelkém území rozkládajícím se mezi Rwandou, Ugandou a Kongem jich zbývá posledních několik set.
Kde bílá pálí
TEXT A FOTO: MARKÉTA KUTILOVÁ
Markéta Kutilová prožila v Kongu dva roky. Už se do této prokleté země nechtěla vrátit, ale strašlivé tajemství, o němž svět mlčí, jí nedovolilo tohle africké pouto přetrhnout.
V Kongu se strhne povodeň. Zvířata se musejí dostat z jednoho břehu řeky na druhý. Některá však neumějí plavat. Štír jde proto za hrochem a říká mu: „Ty, hrochu, vezmi mě na záda, já plavat neumím, zachráníš mi tak život.“ Hroch se zamyslí a povídá: „To víš, já tě vezmu na záda, ty mě bodneš a utopíme se oba.“ Štír se začne smát a říká: „Prosím tě, proč bych to asi dělal, já chci přeci přežít, proto tě o tu laskavost žádám.“ Hroch tedy povolí, štír mu vleze na hřbet a plují přes řeku. Když jsou uprostřed, ucítí hroch smrtelné bodnutí štíra. „Proč to děláš, proč, teď se oba utopíme,“ naříká hroch. „To je Kongo,“ odpoví mu štír.
Není bajka, která by realitu této země v srdci Afriky vystihovala lépe. Či spíše absurditu. Každý den se zde člověk setkává s tolika situacemi, které nemají žádné logické vysvětlení, že už se i sami Konžané naučili věci vysvětlovat větou „To je Kongo“.
Botswanská korida
TEXT A FOTO: MAREK HAVLÍČEK A TEREZA TSCHÖPLOVÁ
Na tuhle noc asi nikdy nezapomeneme. Už se nám totiž nejspíš nikdy nepřihodí, že by na naše auto zaútočilo stádo býků. Ovšem nikoliv rohy, ale jazyky…
Ani nevím, kolik mohlo být, když mě probudilo zběsilé kývání auta ze strany na stranu. Nejdřív jsem si myslel, že můj sen o plavbě na lodi byl tak intenzivní, že ztrácím pojem o realitě. Pak mě napadlo, že tady v srdci pouště Kalahari udeřilo tornádo. Zvenčí se přitom ozývaly divné zvuky, které v mé hlavě vykreslovaly hrůzostrašné scénáře. Byli jsme v opuštěném kempu, nikde nikdo, takže případné volání o pomoc by bylo marné. Odhrnul jsem záclonku a zůstal jsem v naprostém úžasu. Kolem naší kymácející se Jahůdky se černaly obrysy mohutných zvířat. „Chtějí nás snad převrátit?“ vyjekla rozespalá Tereza. Mrak přestal zastiňovat měsíc v úplňku a jeho záře nám odhalila pět velkých a několik menších býků, jak stojí kolem našeho auta a olizují ho. Olizovali ho tak intenzivně, že s terénním kolosem cloumali ze strany na stranu…
Po stopách Dr. Emila Holuba
