Roční předplatné 499 KčOtroci trnů
TEXT A FOTO: JAROMÍR MAREK (ČRO1 RADIOŽURNÁL)
Kytice růží zabalené ve staniolu znáte z mnoha českých supermarketů. Jsou levné, i když k nám doputovaly přes půl zeměkoule. Jejich cena je ale mnohem vyšší než ta, kterou si přečteme na cenovce: otrocká práce na plantážích a zničené životní prostředí.
"Nejsi novinář? O žádnou publicitu tady nestojíme. Nikdo cizí sem vlastně ani nesmí,“ říká mi vedoucí směny Tuwile a vede mě do skleníků. Zvenčí vypadají jako monstra z jiného světa a vevnitř se tento dojem jen umocňuje. Na výšku mají dobré čtyři metry a každý z nich má rozlohu menšího fotbalového hřiště. Je tu vlhko, teplo a ve vzduchu je cítit podivný chemický zápach. Mezi nekonečnými záhony růží procházejí sběrači a odstřihují nalévající se růžová poupata. Opodál pak muži ve žlutých gumových pláštích stříkají květiny chemickými preparáty z tlakových nádob na zádech.
Opičí paparazzi
TEXT A FOTO: PAVEL ZÁHOREC
Fotky šimpanzů ze zoo nebo safari má kdekdo. Kdo chce ale snímky těchto úžasných zvířat v jejich přirozeném prostředí, musí se připravit na ztrátu mnoha sil a kil. Šimpanzi jsou jako celebrity. Někdy se okatě předvádějí, jindy se před objektivem schovávají jako před samotným ďáblem.
Přistávací dráha v Mahale je kamenitá a velice krátká. Začíná hned pod horami a končí v jezeře Tanganika. Při přistání navíc foukal od vody silný nárazový vítr, a tak jsme byli rádi, že se letadlo zastavilo ještě pár metrů před pláží. Pilot cessny nás rovnou upozornil, že zpátky nás vezme, ale musíme snížit váhu svých zavazadel o 50 kg. Po přistání v Mahale jsme proto všichni vybalili kufry přímo na dráhu a poslali rovnou tím samým letadlem do Arushy stativy, rezervní nabíječky a špinavé prádlo. Pilot to skutečně všechno vážil mincířem, a dokud to nebylo těch požadovaných padesát kilo, tak jsme museli přihazovat.
Dostanou na frak?
TEXT: PETRA NEVEČEŘALOVÁ
Turisté pozorují starší paní, jak běhá kolem plastového iglú a nadšeně vypráví o tučňácích. Smutná fakta prokládá vtipnými poznámkami. Na konci prezentace pak zazní tato otázka: nechcete koupit domov pro naše tučňáky?
Když v roce 2000 založil Wilfred Chivell firmu Dyer Island Cruises, která turistům nabízí ekotripy neboli pozorování mořských zvířat z pohodlí lodě, netušil jaké bude slavit úspěchy. Místo toho, aby lidi naložil na loď, ukázal jim zvířata a potom je odvezl zpět, rozhodl se jim nejprve ukázat ekologické problémy místního pobřeží. Hlavním poselstvím společnosti je ochrana tzv. mořské pětky, čili pěti nejvýznamnějších mořských obyvatelů zdejších vod. Sem se řadí velryba jižní Eubalaena australis, delfíni – a to hned dva druhy – delfín skákavý Tursiops truncatus a delfín indočínský Sousa chinensis, velký bílý žralok Carcharodon carcharias, lachtan jihoafrický Arctocephalus pusillus a tučňák brýlový Sphenis¬cus demersus. Právě populace posledně zmiňovaného zvířete za posledních deset let rapidně klesla. Reakcí na snížení populace byl krok organizace IUCN, která přeřadila tučňáka do kategorie „Endangered“ neboli ohrožený.
Válka hrou
TEXT A FOTO: MARKÉTA KUTILOVÁ
Poprvé v životě jsem měl strach z dětí. Mohlo jim být kolem dvanácti let. Přes rameno AK 47, zarudlé oči, zfetovaní. Na sobě trička amerických hokejových klubů, na hlavách kulichy a na krku africký amulet chránící před smrtí. Jeden si říkal generál Had a druhý generál Ještě jedna válka. A s nimi jsem měl vyjednávat o vydání rukojmí,” vzpomíná na své setkání s dětskými vojáky v roce 1996 Kenneth Cain, tehdejší pracovník OSN v Libérii. I když od konce války v Libérii uplynulo už osm let, mohl by to prožít klidně včera. I v roce 2011 působí v armádách po celém světě kolem 250 000 dětí.
