ikoktejl

TEXT A FOTO: Richard Jaroněk

Hledáním lvů stráví fotografové celého světa týdny. Když pak konečně objeví statného lva, není nikdo, kdo by si nepřál, aby byl trochu blíž. Alespoň na pár metrů. Někdy však nastane situace, že je až příliš blízko! 

Vysoký kopec s jedinou cestou, která jej obepnula jako snubní prsten, jsem projížděl potřetí. Hledal jsem smečku, ale dosud marně. Hustý porost, suchá, ale vysoká tráva, keře a stromy ukrajovaly z cesty a místy byl úsek tak nepřehledný, že jak vždy z recese říkám: „Pokud nebude na cestě lví ocas a málem jej nepřejedeme, nemáme šanci je najít!“ Sjíždím z kopce dolů a na chvíli zastavím. Stahuji špinavé okno, abych co nejvíce viděl do dálky. Zpozorním. Možná kilometr vzdušnou čarou leží uprostřed trávy hnědý…, ale ne…, to je určitě kámen. Ještě chvíli jej upřeně sleduji, ale ten šutr se ne a ne pohnout. Po několika minutách už opět stoupáme a za chvíli se maska mého automobilu objeví za stromem v místech, kde jsem viděl onen kámen. Nevěnoval jsem mu vůbec pozornost, myslel jsem si, že mám zrak již dostatečně vytrénovaný a lva nepřehlédnu. Do té doby, než balvan švihnul ocasem. Přitlačil jsem pedál plynu až k podlaze a houknul na posádku: „Držte si klobouky, dámy a pánové, show může začít!“

Číst dál...