ikoktejl

Martin Dlouhý
Tag: Martin Dlouhý Nalezeno 13 výsledků.
Tag: Martin Dlouhý Řazení

Opičí hora

Opičí hora

TEXT A FOTO: Martin Dlouhý

Palmy a opice v Alpách? Není to hloupost? Kde by se tam vzaly a co by tam dělaly? To byla klasická odpověď pokaždé, když jsem chtěl po návratu z Rakouska někomu vyprávět své zážitky.

To, co je pro Francouze Provence nebo pro Rusa Krym, jsou pro Rakušana Korutany, spolková země na jihu Rakouska. A pro mě do té doby místo, které jsem znal jen podle jména. Hned po přejezdu hranice Korutan jsem si začal do paměti zapisovat své poznatky a zážitky. Cíl putování byl jasný, Faaker See, Klagenfurt a okolí, především pak Affenberg. Před tím, než jsem se zaměřil na přírodní krásy Korutan, kterých tu je nespočet, jsem zamířil na chvilku do Klagenfurtu, hlavního města Korutan a šestého největšího města v celém Rakousku. Jeho název by se dal přeložit jako „brod nářků“, a to podle legendy vyprávějící o vílách a démonech, kteří údajně žijí v okolních bažinách, ale to je ovšem jen jedna z pověstí.

Číst dál...

Lechtání se žraloky

Lechtání se žraloky

Ptal se: Jiří Škoda, FOTO: Martin Dlouhý, archiv M. Rutzena

Již více než dvacet let se v domovské Jihoafrické republice potápí k velkým bílým žralokům a zkoumá jak žijí, jak se chovají a bojuje za jejich záchranu. Také tvrdí, že jde o velmi inteligentní a společenské tvory, kterých se není třeba bát. „Zbývá jich na světě poslední tisícovka,“ varuje však, a nabádá při svých cestách po světě lidi, aby se vážně přemýšlelo o jejich záchraně. Mike Rutzen, žraločí muž.

Proč vůbec děláte to, co děláte?

Musím přiznat, že celá ta fascinace žraloky začala tak trochu náhodou. Byla to moje běžná pracovní náplň, vozit lidi za žraloky, ale čím déle jsem s těmito mořskými tvory trávil, tím více mě přitahovali. Jsou velmi inteligentní. A musím říci, že jak jsou inteligentní, tak jsou schopní být v kontaktu s jinými inteligentními tvory, jako je například člověk. Jsou také velmi společenští. A kdyby lidé věděli, jak s nimi komunikovat, a dělali to správně, tak bychom byli schopní se do toho jejich společenského systému začlenit.

Číst dál...

Nejsem Kryl

Nejsem Kryl

Ptal se a nafotil: Martin Dlouhý

Mladý a talentovaný hudebník, textař a herec, z kterého přímo čiší pohoda a vyrovnanost. V rámci kariéry se u něj dá předvídat úspěch, a přesto není namyšlený. Dokonce se o něm psalo jako o renesančním člověku. Takový je Tomáš Klus.

Jak vzpomínáte na dětství v Třinci?

Na dětství se nedá vzpomínat jinak než s láskou. Osobně si myslím, že jsem měl štěstí na rodiče. Můj táta se rozhodl, že ve mně bude uchovávat dítě co nejdéle, takže jsem měl dětství bohaté na zážitky a žil jsem jako v pohádce. Táta se snažil stírat hranici mezi realitou a fikcí. Například, když jsem přestal věřit na pohádkové bytosti, tak se domluvil s kamarádkami, aby v noci tančily jako víly okolo vykotlané vrby, a o půlnoci mě s kamarádem k té vrbě přivedl a na vlastní oči nás přesvědčil, že víly ještě existují. A v takovém duchu se neslo mé dětství. 

Číst dál...

Lovci pokladů

Lovci pokladů

Text: Martin Dlouhý

Při prvním pohledu to vypadá, jako by ti lidé louky nebo lesy luxovali, ale snad i nezasvěcený člověk lovce pokladů, takzvané detektoráře, pozná. Již po revoluci se začali objevovat první nadšenci, kteří s detektorem kovů či minohledačkou, chcete-li, začali pročesávat českou zem. A to doslova. V té době to byly zlaté časy. Detektorářů bylo málo a artefaktů, čekajících na objevení, dost. Dnes je v České republice přibližně 20 tisíc hledačů pokladů, ale jen maximálně čtvrtina z nich si toulky s detektorem zvolila jako svůj životní styl. Zbytek jsou spíše hledači sváteční. Jedno mají ovšem všichni společné, touhu zaslechnout ve sluchátkách zvuk, zvěstující nález velkého a významného pokladu.

Číst dál...

V zemi trollů

V zemi trollů

TEXT A FOTO: Martin Dlouhý

Tahle expedice pro tebe bude vlastně dovolená, takový pohodový výšlap po horách – zněla věta, kterou začala má cesta na sever. To jsem zase sežral hada, týdenní expedice byla vším ostatním, jen ne pohodovou dovolenou s procházkou.

Letadlo dosedlo na ranvej v Ålesundu a nebylo cesty zpět. Zbývalo jen přejet z letiště Vigra do centra města a připojit se k ostatním členům výpravy. Cesta vedla podmořským tunelem přes tři ostrovy, jinak se do města nelze dostat, a stála 80 korun, pro mou peněženku bohužel norských. Částku je třeba znásobit přibližně čtyřmi, abychom získali přepočet na českou cenu. Ålesund je opravdovým unikátem, leží na třech ostrovech, které jsou navzájem propojeny mosty. Od doby velkého požáru v noci z 23. na 24. ledna roku 1904, kdy lehly popelem skoro všechny domy a 10 000 obyvatel se tak ocitlo beze střechy nad hlavou, se město stalo secesní perlou Norska, a vlastně i celého světa. Díky rychlé záchranné akci a významné pomoci německého císaře Viléma II. město prakticky povstalo jako bájný fénix. Místo původních dřevěných domů bylo vystavěno z kamene a v secesním stylu, který byl zrovna v kurzu. Dnes je město největším rybářským přístavem a jedním z největších vývozců solených a sušených ryb. Na rybářskou historii odkazuje i městský znak s lodí a třemi rybami. Fakt, že mě rybí pokrmy budou provázet celou cestu, zvláště pak mléčná rybí polévka s mušlemi, mi v té době byl utajen. Ryby mám sice rád, ale až v Norsku jsem poznal své limity.

Číst dál...

Za 5 minut dvanáct

Za 5 minut dvanáct

TEXT: Miloslav Stingl, FOTO: Martin Dlouhý

Na internetu je přibližně osm milionů odkazů k 21. 12. 2012, tedy k údajnému konci světa, prý předpověděnému a vypočítanému mayskými indiány. Požádali jsme o vyjádření odborníka na slovo vzatého, pana doktora Stingla.

Jezdím k Mayům už 45 let a protože jsem vydal knihu nazvanou „2012“, a také jsem s P. Štěpánkem zveřejnil v Paříži dílo „Les Civilisations Indiennes du Mexique“, považuji tato katastrofická sdělení o 21. 12. 2012 i za svou osobní causu, a proto bych se k ní chtěl vyjádřit a své Maye obhajovat.

Číst dál...

Padouch nebo hrdina

Padouch nebo hrdina

TEXT: Martin Krsek, historik Muzea města Ústí nad Labem, Foto: Martin Dlouhý

Hlubokým labským údolím cválá náčelník Apačů na svém koni. Nad hlavou se mu vypíná zřícenina hradu Střekov a kouřové signály vydávají komíny chemických továren. Tak by mohla vypadat scenerie filmového cyklu o legendárním indiánském náčelníkovi, kdyby se filmaři striktně drželi knižní předlohy.

Duchovní otec Vinnetoua, saský spisovatel Karl May, do svých dobrodružných románů vtělil mnohé motivy z pobytů v Čechách. Nahrazoval si tak neznalost skutečných reálií Divokého západu. Vždyť Severní Ameriku poprvé navštívil až v roce 1908, sotva čtyři roky před svou smrtí, tedy v době, kdy už měl většinu svých románů sepsanou a vydanou.

Chorvatská kulisa

V Chorvatsku, kde se natáčelo nejznámější filmové zpracování mayovek, patří kulisy příběhů náčelníka Apačů k největším turistickým atrakcím země. Nádherná Plitvická jezera navštíví ročně nesčetné zástupy, a přestože jde o přírodní památku UNESCO, velká část turistů sem míří právě kvůli Vinnetouovi. Je to trošku nespravedlivé, neb románové prostředí nejslavnějších příběhů Divokého západu leží zcela mimo zájem veřejnosti a cíleně ho vyhledávají jen nejdetailnější znalci Mayova díla.

Číst dál...

Hvězdná mise

Hvězdná mise

PTAL SE: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MARTIN DLOUHÝ, archiv PETRA VOLDÁNA

Splněný klukovský sen, tak lze definovat zážitek Vladimíra Remka, který jako první a doposud jediný živý Čech vzlétl do vesmíru. Díky němu se Česká republika, dříve Československo, stala třetí zemí na světě, která měla svého zástupce v kosmu. O svých pocitech při výcviku, startu a pobytu na oběžné dráze i věcech čistě pozemských jsme se bavili krátce potom, co se náš kosmonaut stal dědečkem.

Narodil jste se v Českých Budějovicích, ale několikrát jste se stěhovali. Jak vzpomínáte na dětství?

K Českým Budějovicím mám kladný vztah, narodil jsem se tam a strávil počátek svého života. Bydlel jsem tu až do čtvrté třídy. Mělo to pro mě zvláštní kouzlo. V Budějovicích žili rodiče matky a způsob života, jaký vedli, mě přitahoval. Myslím tím hospodářství a domácí zvířectvo. Objevoval jsem skrz to všechno svět a získával některé základní postoje k životu. Babička byla dobrovolná sestra u Červeného kříže a děda dobrovolný hasič. I když jsem byl tehdy malý, cítil jsem tu pospolitost prarodičů s ostatními lidmi. Vnímal jsem jejich snahu dělat něco pro ostatní. Všechno co děda jako hasič dělal, jsem si paradoxně uvědomil až na jeho pohřbu, kam mu přišli vzdát hold i lidé o generaci mladší.

Číst dál...

Naostro

Naostro

TEXT: MARTIN DLOUHÝ

Málo co vyvolává tak rozdílné a rozporuplné reakce jako lidská nahota. Pro některé umělce je zdrojem inspirace, často se stává součástí protestů a puritánům či ortodoxním členům církve při pomyšlení na odhalení naskakuje husí kůže. Nahota je vcelku nenásilné a přitom silné upoutání pozornosti. Ukrajinské demonstrantky ukázaly ňadra na protest proti mistrovství světa ve fotbale a soutěži, v níž si měl muž vybírat manželku z jejich země. Modelky se svlékají, aby ochránily kožešinová zvířata, policie po celém světě nahání po stadionech naháče, kteří přes hrozbu vysoké pokuty zpestřují fotbalové zápasy a muslimským světem stále ještě otřásá případ šestnáctileté Egypťanky Aliae Magdy Elmahdy, která na protest proti chování k ženám v arabském světě umístila na svůj blog fotografii, na níž je pouze v červených botách a s mašlí ve vlasech. Nahota je fenomén, a ač mě kdysi jedna zapálená katolička přesvědčovala, že je od toho, aby byla zakrývána, zůstává pro spoustu lidí životním stylem. Pro někoho více, pro někoho méně. Jistě znáte naháče, které Louis de Funès coby četník chytal po plážích Saint-Tropez. První trendy koupání bez plavek k nám přišly patrně z Německa ve dvacátých letech minulého století z pláží chladného Baltu a myšlenkou byl návrat k přírodě a zdraví. První oficiální nudapláž v Československu však vznikla až roku 1985 u jezera Lhota u Staré Boleslavi.

Číst dál...

Hašler kašle? Nevadí

Hašler kašle? Nevadí

TEXT: STANISLAVA JAROLÍMOVÁ, FOTO: archiv FRANTIŠKA LHOTSKÉHO

Hašlerky mlsáme již pěknou řádku let, ať kulaté, šišaté, balené v ruličkách nebo jednotlivě v „mašličkách“. Pojďme se podívat na to, díky komu se začaly více než před devadesáti lety objevovat na pultech českých obchodů.

Zazvonila jsem před pohledným domkem pana Františka Lhotského s cílem získat informace takříkajíc z první ruky. Tento člověk je totiž synem prvorepublikového továrníka Františka Lhotského, který hašlerky – a nejen je – vyráběl. Přivítal mě příjemný a usměvavý pán, který se v obývacím pokoji ochotně pustil do vyprávění. Vzpomínal, jak se otec vyučil prodavačem v Ledvicích u Duchcova a po čase odešel do Prahy, kde pracoval díky dobrým doporučením u předních lahůdkářských firem, mezi nimiž nechyběl známý Lippert. Po čase se začal živit jako obchodní zástupce firmy National, vyrábějící účtovací pokladny, vydělal slušné peníze, roku 1912 se osamostatnil a investoval do vlastního velkoobchodu s potravinářským zbožím. Vůně prvních cukrovinek, které začal František Lhotský v metropoli vyrábět a mezi nimiž v létě převažovaly oblíbené šuměnky, se začala z jeho vlastní výrobny linout po skončení 1. světové války, a to z dnes přestavěného objektu v Belgické ulici 226/8 (dříve Komenského 226/35). Pravděpodobně v té době se seznámil s vídeňským kolegou, podnikatelem a výrobcem cukrovinek Erichem Kirchsteinem, který mu prý zřejmě nejen předal řadu zkušeností důležitých pro tento obor, ale mimo jiné mu prozradil recept na výrobu bonbonů nazvaných po slavném italském zpěváku Carusovi. Tehdy ovšem budoucí pan továrník dozajista netušil, jak tento recept zasáhne do jeho života.

Číst dál...

Dobrý ročník

Dobrý ročník

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Vinné révy se nám urodilo a znovu máme víno sladké. Rozjasní naše oči i srdce a do žil nám nový život vlévá. To jsou slova národní hymny Slovinska, státu, kde najdete nejstarší plodící vinný keř na světě.

Přiletěl jsem den předem, chtěl jsem se před slavností trochu rozkoukat a projít si Maribor, druhé největší město Slovinska, které leží na řece Drávě. Pro představu, druhá příčka v rámci velikosti znamená město s počtem obyvatel něco přes 100 000. Pyšní se vlastní univerzitou, muzeem a galeriemi a bylo pro rok 2012 dokonce zvoleno evropským městem kultury. Bloumal jsem ulicemi a hledal místa, která jsem našel v průvodcích nebo mě na ně upozornili přátelé. Byla mi doporučena spousta věcí, od nového mostu přes kostel a sochu biskupa Martina Slomška až po největší mariborské vinné sklepy, ale zajímavé bylo, že každý bez výjimky nezapomněl podotknout, že koncem dubna roku 1941 pronesl z radnice měšťanům svůj projev Adolf Hitler. Dokonce kvůli tomu byl prý k radnici přistavěn balkon, aby bylo k měšťanům odkud promluvit.

Číst dál...

Slovácko sa nesúdí

Slovácko sa nesúdí

TEXT: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MAREK WÁGNER

Někdejší centrum Velké Moravy můžeme nazvat kolébkou křesťanství v naší zemi. Věrozvěsti ze Soluně doputovali právě sem. Od té doby uplynulo více než tisíc let a život zde stále tepe. Dnes již nejen ve jménu víry, ale též světsky.

Jako správní poutníci jsme si zvolili k nocování jedno z nejvýznamnějších poutních míst v republice – Velehrad, kde působili Cyril a Metoděj, a kde také Metoděj, který 6. dubna roku 885 zemřel, je pravděpodobně pohřben. Hned po příjezdu jsme zamířili do hotelu Mlýn, jenž stojí kousíček od nejstaršího cisterciáckého kláštera na Moravě a byl mi doporučen přáteli. Z Velehradu, který navázal na tradice velkomoravského Veligradu, nás zajímala hlavně bazilika Nanebevzetí Panny Marie a svatého Cyrila a Metoděje, fakt, že je v současnosti v rekonstrukci, nás zamrzel, protože lešení zakrývalo většinu stavby uvnitř i zvenku. Jak jsme zjistili od místních, tak se po městě šušká, že pro rok 2013 ke kulatému výročí 1150 let od příchodu věrozvěstů se připravují velké konference, obrovské svaté přijímání, ale také účast papeže Benedikta XVI. Nebylo by to poprvé, kdy by Velehrad byl poctěn papežskou návštěvou, již v roce 1990 sem přijel Jan Pavel II., který pět let předtím věnoval k výročí 1100 let od smrti svatého Metoděje bazilice růži z čistého zlata, drahocennou ozdobu zhotovovanou výhradně pro papeže nejlepšími zlatníky a znamenající zvláštní vyznamenání za katolického ducha a loajalitu Svatému stolci.

Číst dál...

To bylo tak…

To bylo tak…

PTAL SE: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MAREK WÁGNER, archiv J. WEIGELA

Jaroslav Weigel je jednou z postav divadla Járy Cimrmana, ale též vytváří tvář celého divadla, a to od jeho počátku. Nicméně tento člověk není jen hercem a „docentem“ přednášejícím semináře o tomto nevyslyšeném géniovi naší země. Ve svém soukromém životě je někdejším skautem a chovatelem psů.

Jsme cestovatelský magazín, tak bych se zeptal, jestli rád cestujete a zdá máte oblíbenou destinaci.

Ne, necestuji rád. V šedesátých létech jsem s CKM (Cestovní kancelář mládeže) cestoval a projel pár států Evropy, ale poslední léta jezdím jen z Prahy na chalupu, kterou mám za Mšenem u Mělníka. Jinak za hranice se dostanu s divadlem, třeba do Vídně. Ale osobně jsem rád jezdil do Francie, do Paříže, jelikož tam mám řadu přátel. V podstatě jsem tak nějak zvládl procestovat to, co se dnes jezdí běžně.

Zmínil jste se, že hrajete i ve Vídni. Divadlo Járy Cimrmana tedy hraje i v cizině?

Pravidelně jezdíme do Vídně, ale hráli jsme i v Bruselu či v Paříži. Hráli jsme tam operu v češtině, ale text semináře byl přeložen do francouzštiny a vytištěn jako příloha programu, takže dámy, které se provdaly do Francie, mohly vzít své francouzské manžely a naopak.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group