ikoktejl

Barbora Literová
Tag: Barbora Literová Nalezeno 57 výsledků.
Tag: Barbora Literová Řazení

Editorial 10/2019

Editorial 10/2019
Velevážené publikum...   Vzpomínám si, jako by to bylo včera. Mezi dětskými vzpomínkami je zasunuta i tato. Sedím v hledišti, v jedné z prvních řad. Po manéži běhá postava v pruhovaných kalhotách s červeným nosem a rozčepýřenými vlasy. Nepůsobí na mě roztomile jako Lubomír Lipský v pohádce Šest medvědů s Cibulkou, ale spíš jako postava z hororu. A pak se to stane. Se svými dlouhými botami doklape ke mně a zeptá se mě, jak se jmenuju. Křečovitě jsme se chytla tatínka za ruku a po tvářích mi začaly stékat slzy. Dál už si nic nepamatuju, kolik tam bylo zvířat, akrobatů, všechno přebila pro mě tehdy děsivá postava klauna. Tak neslavně skončila moje první návštěva cirkusu.   O mnoho let později sedím ve stísněné maringotce u lidí zabývajících se výcvikem šelem. Jestli se někdo netísní v malém prostoru, jsou to právě jejich svěřenci z řad medvědů, lvů a tygrů. Pro jejich majitele jsou vším i za cenu vlastního nepohodlí. Na rozlehlém pozemku v komfortní maringotce má zázemí lev, královský respekt budí i přes mříže. Tady jsem pochopila, že zvířata chovaná v zajetí, která mohou znát divočinu leda z televize, ji stejně někde v morku svých kostí mají.   Cirkusy. Poslední dobou velmi třaskavé téma, proto jsme mu dali prostor v tomto čísle. Jsou dva nesmiřitelné tábory: cirkusáci zabývající se drezurou zvířat a lidé z řad zoologů, ochránců přírody, aktivistů… Pro první je drezura druh umění, pro druhé nemá v 21. století místo. Fakta hovoří jasně. Tradiční cirkusy po celém světě se pomalu loučí, stále více států přichází s legislativou zakazující drezuru a vystupování se zvířaty. Pro mnohé už pohled na medvěda drandícího na koloběžce nepřestavuje zábavu, ale spíš smutný pohled na zesměšněného predátora. Znamená to konec jedné éry? Anebo začátek něčeho nového? Někteří principálové už osušili slzy „po starých dobrých časech“ a odvážně vkročili do nového věku s inovativním konceptem. Například německý cirkus Roncalli s dlouholetou tradicí vyměnil živá zvířata za hologramy s tím, že nabídne divákům ještě velkolepější show než kdykoliv dříve. Unikátní technologie dostane do manéže i zvířata, která by dříve byla nemyslitelná, například mořské živočichy. Ředitel Roncalli se nechal slyšet, že je třeba jít s dobou a že cirkusů se to týká jakbysmet. Něco na tom bude.   Přeji vám podzim plný intenzivních zážitků.   Barbora Slaíková Literová šéfredaktorka

Editorial 1/2019

Editorial 1/2019
Kde bydlí štěstí?   Venku už přituhuje. Před hlavním nádražím postávají postavy s prázdným pohledem čekající na dodání své pravidelné dávky chemického štěstí. Štěstí v neštěstí. Eskalátorem rovnou do temných hlubin závislostí. Beru si taxi. „Prosím, do Nuslí.“ Taxíkář se na mě usměje tím nejmilejším úsměvem, i když Praha v dopravní špičce v čase vánočním není něco, o čem by si řidič chtěl nechat zdát. „Jak se vám tady jezdí?“ zajímají mě historky ze zákulisí taxíkářského života. „Víte, já měl ještě nedávno několik hospod, ale už mě to tak vysávalo, že jsem všechno prodal a začal dělat něco úplně novýho. Taxikařím teprve tři měsíce a jsem šťastnej, úplně vyklidněnej, povídám si s lidma a nikdo po mně nic nechce.“ Zase se usměje, nasadí výraz Buddhy a není pochyb, že je šťastný zrovna tady a teď.   Statisticky bychom měli najít nejvíce šťastných lidí v Bhútánu, kde se spokojenost obyvatel poměřuje takzvaným indexem štěstí. Byl bhútánský král marketingový guru nebo monarcha, jenž kladl blaho svých obyvatel na první příčku důležitosti…? Těžko říct. Bhútán má dnes na čele nalepené štěstí, ale růžový opar se rozplývá, když přihlédneme k počtu sebevražd mladých Bhútánců. Jejich otcové, dědové a pradědové možná byli šťastnější ze samé podstaty svého bytí, než se na štěstí začaly dělat reklamní analýzy. Být šťastný, protože si to společnost žádá, je paradoxně také druhem nátlaku.   Jednoho tyrolského rána. Škrábu se na vrchol hory a mé netrénované tělo mi to dává s každým šlápnutím znát. Jdu a nezastavuju, protože jinak by zvítězilo mé horší já. „Už nemůžeš? Nevadí. Nemusíš. Tady si sedni a odpočívej…“ „Ne.“ Rychle zaplaším démona v hlavě. Lusknutím prstu se změnilo počasí. Tam, kde ještě před chvílí byla blankytná obloha, se vaří temně šedá mračna. Nemůžu dál, musím se vrátit. K lanovce je to ale ještě kus. Běžím, jak nejrychleji můžu. Moc rychle to ale není, do obličeje mě bičují kroupy. Špatně se mi dýchá. V patách mám zdatnější trekaře. „Are you O.K.?“ Ozve se starostlivý hlas za mými zády. Anděl převlečený za alpinistu se tváří, že nebude pokračovat, dokud se nevzpamatuju. Otáčím hlavu, vidím stanici lanovky, je blízko, ale pro mě v této chvíli nedosažitelně daleko. Vím, že musím. Nadechnu se a z posledních sil beru za kliku dveří, za nimiž je teplo, sucho a dá se dýchat. Jsem šťastná.   Nejsem odborník na štěstí, ale troufnu si tvrdit, že štěstí nebydlí nikde jinde než v nás samotných.   V roce 2019 vám přeji, aby se u vás pěkně zabydlelo.   Barbora Slavíková Literová šé Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Editorial 6/2018

Editorial 6/2018
Zdraví místo ropy   Když jsem byla malá, většina mých spolužáků měla o letních prázdninách jasno: jede se k Balatonu. Já jsem „maďarské moře“ viděla až o pěkných pár let později. Připadalo mi nekonečné a krásně zbarvené. Odtud se započala má maďarská lázeňská odysea. Na Maďarsku je fascinující jeho termální bohatství, místo ropy tu ze země tryská zdraví. Neodolala jsem a v městečku Hévíz se ponořila do jezera zázraků. Jeho mírně radioaktivní voda je proslulá svými blahodárnými účinky na lidský organismus a údajně přispívá také k regeneraci mysli. Vyzkoušela jsem si to v praxi, když mě nadnášely léčivé proudy a já si plula mezi lekníny. Akt znovuzrození jsem završila poctivou porcí závinu v jedné z blízkých kavárniček. Rakousko-uherské dědictví dotažené do delikatesního detailu.   Navzdory své relativní blízkosti, bylo Maďarsko dlouho mému srdci vzdálené. Důvodem byl asi jazyk, který je všude klíčem otevírajícím cestu k místním, a maďarština mě nikdy neoslovila natolik, abych zvládla víc než několik základních frází. Má chyba. Hibáztam.   Letošní léto může být záminkou k dalšímu maďarskému putování. Objevovat je co.   Přeji vám krásné červnové dny nabité pohodou.   Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 4/2018

Editorial 4/2018

Přejít na články z Koktejlu 4/2018

Když se psal rok 1992…

Někdy je užitečné ohlédnout se. Pohlédnout minulosti do tváře. Co bylo, bylo. Mělo se to tak stát? Mohlo se to stát jinak? Poučili jsme se poté, co jsme dostali ránu, nebo jsme ničím nenapravitelný druh? Obracet kapitoly v knize osudu a hledat odpovědi. V roce 1992 došlo k řadě významných událostí i zcela bezvýznamných epizod, které jsou dnes jen škytnutím v historické paměti lidstva. K těm zlomovým v našich dějinách (aniž bychom si toho tenkrát asi byli v plné míře vědomi), patřilo připojení Československa k internetu. Nebo dnes neblaze proslulé první kolo kuponové privatizace, kdy mnozí uvěřili, že jim drží palce samotná štěstěna. Chyba lávky. Byl to také rok, kdy se lámal československý chléb. Přesně o půlnoci 31. prosince už ho byly jen dvě samostatné části – česká a slovenská. V amerických prezidentských volbách zvítězil Bill Clinton, anglikánská církev rozhodla, že bude světit na kněze i ženy, v Barceloně se konaly letní olympijské hry… V dubnu roku 1992 vyšlo na novinovém papíře první číslo Koktejlu. Právě tato událost v budoucnu znatelně ovlivní můj život.

Magazín Koktejl slaví tímto číslem 26 let své existence. V jeho živelných začátcích by mu takový věk prorokoval málokdo, díky úsilí dlouhé řady spolupracovníků a přízně čtenářů, ale došel až sem.  

Děkujeme, že jste na té mnohdy trnité cestě s námi. 

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 3/2018

Editorial 3/2018

Přejít na články z Koktejlu 3/2018

Vystoupit z krabice

Laskavé ticho a tmu protrhne zvonění budíku. Jsou čtyři hodiny ráno a z mobilu se ozývá kokrhání, které nechcete slyšet, obzvlášť v tuto hodinu. Mozek se zatím jen neochotně probírá k aktivitě a tělo se musí hodně přemlouvat. Až na svědomí, které mi svědomitě připomíná, že jsem Sáře slíbila, že v půl páté ráno (švýcarského času) budu stát venku. V polospánku si čistím zuby a soukám se do teplého oblečení. Proč tak brzy, honí se mi hlavou otázka otravná jak moucha. V momentě, kdy otevřu dveře a vyjdu ven, pochopím. V čase, kdy se nový den teprve začíná probouzet k životu, to v Lucernu už vře. Dokonce mám pocit, že já jsem ten poslední opozdilec. „Pojď, rychle musíme na náměstí, ať stihneme Fritschiho.“ „Fritschiho?“ Ze Sářina pohledu je mi jasné, že teď zrovna není ta pravá chvíle zdržovat se vysvětlováním. „Tady máš klobouk, dej si ho na hlavu, ať nevypadáš divně. A pomaluj si trochu obličej.“ Nasazuji si tedy špičatý klobouk a připadám si jako zmalovaný čaroděj Gandalf. Na náměstí už je hlava na hlavě. Razím si cestu mezi pejskem, mimozemšťanem, Hello Kitty, bájnou nestvůrou, sněhulákem Olafem a slečnou, které na hlavě vyrostl plameňák. Už rozumím Sářině poznámce abych „vypadala normálně“. Jako Gandalf mám pocit, že sem výborně zapadám. Něco je ve vzduchu. Všichni s napětím čekají, až TO propukne. Tiše závidím lidem na okolních balkonech, kteří na TO čekají s teplým kafíčkem v ruce. Prásk. Ozve se rána. Trhnu sebou. Oblohu nad Lucernským jezerem prozáří ohňostroj. Všichni začnou křičet jako šílení: FRITSCHI! Prásk. Zazní další rána. A další. Z nebe začne padat papírový déšť (rozstříhané telefonní seznamy). Než se stihnu vzpamatovat, už vidím Fritschiho, kterak kráčí v doprovodu své ženy a družiny na náměstí, kde už na něj všichni čekají. Je to muž s dřevěnou maskou, symbol lucernského karnevalu, jenž právě zahájil šestidenní veselí, kdy se odváže i ten nejserióznější Švýcar. „Lidi vystoupí z té své krabice a v podobě maškary se pořádně vyblbnou. Je to jako terapie.“ Osvětluje mi Sára, proč je masopust užitečný pro duševní hygienu. Uznávám, že něco na tom je.

Přeji vám radostný březen, jenž hlásí, že jaro už je za rohem.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 2/2018

Editorial 2/2018

Přejít na články z Koktejlu 2/2018

Na cestě

Mám ráda ticho. Chvíli, kdy roztěkané myšlenky usednou a tělo přestane mít nutkavou touhu být jinde než tady a teď. Mám těžké kilometry v nohách a v hlavě lehko. Srdce bije jako o závod a oči se kochají patagonskou pampou. Je paradoxem, že tato pro lidské osídlení nehostinná krajina si zaslouží veškeré patetické přívlastky jako čarokrásná, dech beroucí, magická. Jaká první slova asi měl na jazyku Fernão de Magalhães, potom co proplul divokými vodami a jako první Evropan stanul u břehů dnešní jižní Patagonie? „El cóndor pasa,“ vyruší mě z rozjímání ranger národního parku a prstem ukáže nahoru na krále andské oblohy. Jako duch si plachtí na svých obrovských křídlech nad krajinou a vyhlíží, kde se mu naskytne hostina. Plazím se do kopce, kde pod skalním převisem nechali své stopy první lidé, kteří tuto nevyzpytatelnou krajinu obývali. Jejich skalní kresby jsou cestou ke kořenům člověka, jehož život tady nebyl zadarmo.

V Punta Arenas se dívám přes Magellanův průliv a v dáli vidím kousky Ohňové země. Tierra del Fuego. Jakoby dál už nic nebylo. Stojím před branami pekla nebo ráje? Zase ta nutkavá touha. Ne, tady a teď, ale dál.

Přeji vám mnoho cestovatelské inspirace s novým číslem Koktejlu.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 1/2018

Editorial 1/2018

Přejít na články z Koktejlu 1/2018

RESTART 2018

Leden by se mohl jmenovat „měsíc nových začátků“. Vybízí k naplnění novoročních předsevzetí, k ledu je nepošle jen ten, kdo neztrácí víru v sebe. Každý rok věří, že to dokáže. Zvítězit sám nad sebou, nad svými slabostmi, což je boj z nejtěžších. Každý leden praskají posilovny ve švech. Připomínka bramborového salátu s majonézou (plnotučnou), vanilkových rohlíčků a smažených brambůrků u televize (když těch pohádek je tolik) dokážou se svědomím pohnout. Nově příchozím hříšníkům říkají v posilovně „ledňáčci“, do února vydrží jen ti, kteří slib sobě samým mysleli vážně. Ti, kdo svůj boj vzdají bez boje nebo ho odsunou na příští rok (mohlo by to jít snáz) se mohou cítit frustrovaně. Novoroční předsevzetí by ale měla být příslibem naděje. Nechat za sebou závaží z minulého roku, zbavit se kil, dluhů nebo myšlenek brzdících náš životní restart. „Všechno je ve vaší hlavě.“ Věta, která se objevuje ve všech knihách, radících jak dosáhnout blaženosti každého dne v roce. Ladislav Zibura vykročil jako středověký poutník od prahu svého domova a šel, až došel do Říma. Zjistil, že chůze má svůj neopakovatelný půvab, že může ujít tisíce kilometrů, což ho naplňuje absolutní svobodou a tím, co považuje za nejvíce obohacující – setkáváním s lidmi. Inspirativní příběh muže, který „prostě vykročil“, najdete v tomto čísle.

Co člověka naplňuje štěstím, zaměstnává vědce z Harvardu již 75 let, po tu dobu monitorovali životy 724 lidí. Jednu skupinu tvořili absolventi Harvardovy univerzity, a druhá měla zástupce z nejchudších oblastí Bostonu. Účastníci studie prošli zdravotními testy, pohovory, rozhovory se vedly i s lidmi z jejich blízkého okolí. Výsledek? Nebyl nikterak šokující, klíčem ke štěstí jsou zdravé vztahy. Tak prosté to je.

V době sociálních sítí je ale těžké odlišovat realitu od virtuální mlhoviny. Jsou „přátelé“ přátelé? To bychom si mohli dát jako kolektivní předsevzetí pro rok 2018: pěstujme opravdová přátelství, jejichž síla není měřena počtem liků, ale počtem objetí.

Přeji šťastné vykročení do nového roku,

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 11/2017

Editorial 11/2017

Přejít na články z Koktejlu 11/2017

Zdivočelá země

Víme o sobě. Já a srna. Oblíbila si okolí naší chaty, kde to má z nějakého důvodu stejně ráda jako já. Často tuhle štíhlonohou krasavici proklínám. To když se lopotím na zahradě, pleju, sázím a těším se na rozkvetlé plody své práce, na všechny ty růže, jiřiny a zvonky… Jenže sotva se objeví květy, ukáže se i srna a jejich ozdoby je bez milosti zbaví. A pak je tu pan krtek. Nevím, proč si vybral svůj podzemní obývák na tom jediném místě na zahradě, kde jsem se rozhodla mít květinový záhon. Letos už mi svitla jiskřička naděje, že se odstěhoval, ale nikoliv, vypadá to na trvalého rezidenta. A když se náhodou stane, že na mém bývalém květinovém záhoně něco zbyde, nastoupí slimáci a zůstane po nich jen oslizlá stopa. Jenže pak začne pršet a člověk jen zírá, kolik vyleze dalších sousedů. Bydlí u nás i slepýši a žáby. Sem tam se objeví plachý mlok skvrnitý, který na trávě svítí jako diamant. Jak mě upozornila pětiletá dcera, musím si dávat při sekání trávy pozor, abych tyhle tvorečky neporanila. Je to jako na houpačce. Nemám radost, když se divočáci rozvalí na trávníku a nechají po sobě spoušť. A mám radost, když vidím srnu s mládětem  schovanou ve vysoké trávě, kde se cítí bezpečně.

Pochopila jsem jedno, že zahrada nepatří mně, jsem tam jen v laskavém pronájmu. Rezignací na krtince, rozrytou trávu a oholenou zeleň jsem se osvobodila. Příroda tu není pro nás, to my jsme její součástí. Téma tohoto čísla je věnováno džungli. Dobrá zpráva, na Zemi je stále místo, které by mohlo být předobrazem ráje – gabonský prales. Kéž bychom k němu přistoupili jako k pokladnici, která se nesmí vykrást, ale uchovat jako klenot pro další pokolení. 

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 10/2017

Editorial 10/2017

Přejít na články z Koktejl 10/2017

Nohama na zemi a hlavou v oblacích

Granado, ty město prastarých krás,tvoje kouzlo lákalo staletí a vábí mne zas,píseň tvá dnes jako dřív nás svádí,píseň tvou již dávno v duši mám,zas slyším jásat a hrát.

Naskakujeme mi v hlavě text známé písně, zatímco se proplétám uličkami, jež mě dovedou k pevnosti Alhambra (arabský výraz pro červenou), krásné připomínky z dob, kdy Andalusie patřila maurským vládcům. Nejhezčí pohled na „Rudý hrad“ je z vrcholku Albaicín, na vyhlídce se tlačí turisté toužící ukořistit ty nejlepší záběry středověkého komplexu paláců a pevností. Do štěbetání ve všech možných jazycích se linou libé tóny kytary. To hraje parta hippíků v naději, že návštěvníci rozněžnělí pohledem na dokonalé lidské dílo upustí nějaký ten chlup a podpoří tak jejich svobodomyslnou životní pouť. Granada je sice střediskem ekonomicky nejchudší provincie Španělska, její energie je ovšem k nezaplacení. Ve čtvrti Sacromonte se mi zrychluje tep. V této části města tradičně obývané španělskými gitanos se vám dostane životního zážitku. Podupávání, zpěv a kastaněty… Flamenco na vás dolehne v plné síle. Opouštím jeskyni, kde představení probíhalo, venku se zatím spustil prudký liják. Sundavám si boty. Je příjemné dotýkat se nohama země a přitom mít hlavu v oblacích. Srdce ale běží jako o závod. Lovím v paměti, jak že ta oslavná píseň o Granadě pokračuje…

Jsi krásná, když měsíc se prochází nocí, Granado,jsi krásná jak dívka, jež houpá se v bocích, Granado,noc utápí se v číši a kytary slyší, kdo vášeň chce znát.

V tomto čísle najdete reportáž z vášnivé Andalusie a další inspirativní čtení na dlouhé podzimní večery.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 6/2017

Editorial 6/2017

Přejít na kompletní přehled článků v čísle

Manuál po život

Pestrobarevné vlaječky jsou zavěšené na zdi. Na každém praporku je vepsána moudrost a k ní domalovaný obrázek. Zastavím se a čtu, z řetězu slov si skládám vlastní životní desatero.

Žij naplno, jako v ráji na zemi. Dívej se, pravda je vidět z mnoha úhlů pohledu. Užívej si, co děláš, dělej rád. Vytvářej pro radost z tvoření. Prožívej krásu přítomnosti. Žij svůj sen, pro který ses narodil. Zpívej, jako by tě nikdo neposlouchal. Naslouchej, abys víc věděl a rozuměl. Miluj v dobrém i zlém. Směj se, až tě budou bolet tváře.

Do místnosti se přikradl zvonivý smích. Myšlenky tížící mou hlavu odehnal do kouta. Po chvíli se objevují usměvavé tváře, vidím čirou radost ze života. Právě z téhle chvíle, kdy jsme na světě. Jsem snad v buddhistickém chrámu? Nikoliv. Byli to mniši, kteří rozvěsili vlaječky vědění tak, aby je žádný návštěvník nemohl minout? Ne. Jsem v mateřské školce a utvrzuji se v myšlence, že jsme to my, kdo by se měl učit od dětí. Prázdniny před námi jsou ideální příležitostí k zábavě i k naslouchání. Užijte si léta naplno až tam, kam vás vaše cesty dovedou.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 1/2017

Editorial 1/2017

Přejít na články z Koktejlu 1/2017

V roce kohoutím

Podle čínského kalendáře vstupujeme do roku ohnivého Kohouta. Rok 2017 pod vládou hlasatele úsvitu se má nést v duchu vítězství a úspěchu, dojdeme k nim ale jen svou pílí, trpělivostí a tvrdou prací. Protože kohout má statečné srdce, můžeme se těšit na nové výzvy osudu. V čase kohoutího panování rezonují tyto myšlenky: Nezapomínejte, že dobré mravy nikdy nevyjdou z módy. Uděláte-li malý krok dozadu, uvidíte, že moře i obloha jsou nekonečné.

Při sledování zpráv, kdy se na nás odevšad valí nespočet negativních informací, je obtížné nepropadat marnosti. Co mohu změnit já, malá kapka v rozbouřeném moři? Mnoho, máme-li své srdce a mysl otevřené. Minulý rok jsem na nádraží čekala na vlak se skauty, aby mi rozsvítili svíčku světlem dovezeným z Betléma. Rozsvítila jsem další svíce a rozvezla je přátelům. Cítila jsem opravdového ducha Vánoc, symbolické světlo naděje. Rozzářit něčí den je v moci každého z nás a to nejen v čase adventním.

Spolu s kolegy z redakce vám přeji vydařený nový rok. Budeme se maximálně snažit, aby magazín Koktejl pro vás byl i nadále zdrojem inspirace a poznání.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 11/2016

Editorial 11/2016

Přejít na články z Koktejlu 11/2016

Poslední večeře

Sedím u dlouhého kamenného stolu, jehož se dotýkaly mnohé ruce přede mnou. Pomáhaly jíst, gestikulovat, utírat slzy od smíchu i neštěstí… Kdyby tak tento němý svědek minulosti mohl vyprávět příběh rodiny, jež ho stvořila, aby jim i v nouzi nejvyšší dal pocit naděje a sounáležitosti. Sytý sotva uvěří bídě, obzvláště zde, v jihošvýcarském kantonu Ticino, který je vydařeným spojením švýcarské preciznosti a italské dolce vity. Ještě před dvěma sty lety měl zdejší život trpkou příchuť. Pro nejednu rodinu byl každodenním bojem o holou existenci. I malé děti musely tvrdě pracovat. Chlapci se vydávali pěšky do Itálie, aby si přivydělali jako kominíci a vylepšili rodinný rozpočet. A tak se u dlouhého kamenného stolu nad hrncem polenty spřádaly sny o lepší budoucnosti. Vize se začala zhmotňovat v roce 1849, kdy v Kalifornii propukla zlatá horečka. Pro stovky a později tisíce ticinských mužů to byla šance dostat se ven z hladové pasti, cesta k zaopatření členů rodiny.

Grotto America ve vesničce Ponte Brolla je dnes restaurace s pověstným geniem loci, který neutváří jen kouzelné prostředí plné zeleně, šumění řeky Maggia či výtečná kuchyně. Je to jeho minulost, na níž jsou nám vzpomínkou kamenné stoly, u nichž se rodiny scházely na poslední večeři. Poslední společné jídlo před odjezdem do Ženevy, kde se nalodili většinou jen muži a vyrazili daleko od domova, naplnit svůj americký sen. Pracovali na farmách, dojili krávy, pěstovali víno. Ne všichni zbohatli, některým ale štěstí přálo. Grotto America byla pojmenována jako připomínka na exodus obyvatel Ticina do Spojených států. Dnes zase jiní klepou na jejich dveře a hledají lepší život tam, kde ho jejich předci opustili. Historie se opakuje. Bez ohledu na dobu všichni hledáme to stejné. Dobře žít.

Přeji vám krásný a ničím nezkažený listopad,

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 10/2016

Editorial 10/2016

Přejít na články z Koktejlu 10/2016

Kudy chodí múzy

Nasadit si toulavé boty a vyrazit do světa, který je daleko za českými humny, je obohacující zkušenost. Zážitek utvářející naše další životní kroky a postoje k odlišnostem všeho druhu. V zahraničí jsme jako houby nasávající každičký detail, zajímavost, odchylku od našich běžných životů. Cestování je nejlepší investicí do urovnání si vlastních hodnot, vidět reálnou chudobu znamená vážit si teplého oběda, tekoucí sprchy a topení, které si zapnu, kdy chci. Koho by napadlo, že je to luxus? Je. Važme si těch darů, byť si na ně vyděláváme svou prací.

Ve svých zajetých domácích kolejích jako bychom měli klapky na očích. Nevidíme, protože se nedíváme. Neslyšíme, protože neposloucháme. Procházím Lázeňskou uličkou v Teplicích a v uších mi zní slavná Devátá symfonie. Není to náhoda. V roce 1811 časně ráno vjel do lázeňského města dostavník z Vídně. Vezl muže menší postavy a mohutných kadeří, jenž se do knihy hostů zapsal jako Ludwig van Beethoven. Během několika týdnů svého lázeňského pobytu vytvořil první skicu Deváté symfonie, převratného díla v dějinách hudby. Jak se svěřil ve své korespondenci, Teplice mu vnesly lehkost a chuť do života. „To, k čemu mě ve Vídni chtěl kníže marně donutit násilím – hrát na přání k potěše jiných, zde rád a hojně rozdávám.“

Až budete sedět v teplické kavárně na severu Čech a ukusovat sladkou oplatku, vzpomeňte na mistra, jenž se držel zásady „Nulla dies sine linea“ – ani dne bez čárky. Múzy chodí kolem a někdy je potkáte i nečekaně blízko.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 9/2016

Editorial 9/2016

Přejít  na články z Koktejlu 9/2016

Mezi námi sousedy

„A proč vy nás nemáte rádi?“ ptá se mě bez obalu polská novinářka během oběda. „Nemyslím, že bychom vás neměli rádi, spíš jsme si ještě nedali tu práci, abychom pronikli do polské duše, což nelze bez toho, aniž bychom poznali vaši zemi,“ snažím se o česko-polskou diplomacii. V duchu si ale říkám, že sama bych svým know-how o Polsku uchvátit nemohla.

„My vám závidíme tu pohodu, jak nic neřešíte. Berete život s nadhledem, to my neumíme,“ pokračuje Ania ve své analýze. My Češi prý máme humor jako obranu. Když si vybavím vtipy, které mi chodily na mobil v době povodní, musím dát Polákům za pravdu. Asi je to náš mnohdy morbidní způsob, jak ustát životní zkoušky.

Před patnácti lety jsem byla v Polsku poprvé. Ve Varšavě. Bydlela jsem ve čtvrti Praga, na níž bylo hezké jen její jméno. Depresivní atmosféru navíc umocňovalo počasí, město jako by někdo přikryl šedou dekou a pár dní ji nechtěl odhrnout. Dnes je Praga čtvrtí umělců, kteří v bývalých továrnách otevřeli své galerie, kluby, kreativní dílny. Místo se našlo i pro kina a koncertní sály. Varšavská Praha, kdysi nepěkná a nevlídná se stala trendy místem, kam se jezdí za kulturou. Mám chuť se tam znovu vypravit, byť bych před lety přísahala opačně.

Náš spolupracovník Libor Budinský Polsko projel a připravil pro Koktejl inspirativní reportáž o našem sousedovi, kterého jako cestovatelé zanedbáváme. Naše škoda, protože tahle země zraje jako víno.

Pohodové cestování a šťastné návraty vám přeje,

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 5/2016

Editorial 5/2016

Přejít na články z Koktejlu 5/2016

Česká nit

V New Yorku nastupuji do výtahu a rychlým tempem se vydávám do xtého patra mrakodrapu. Ve výškách si nelibuji, ale někdy je třeba uzemnit své fobie. „Za chvíli už musíme narazit na nebe,“ neodpouštím si poznámku, kterou šeptám kamarádce stojící opodál. Ve výtahu s námi jedou další čtyři lidé. Jeden z nich s americkým výrazem věčně spokojeného optimisty ke mně přistupuje a povídá: „Hello. Ty z Czech Republic. Já žít na chvíle v Olomouc. Krásný city. Jako ve fairy tale. V pohádka.“ Načež se ozve italský pár se slovy: „Repubblica Ceca? Sí. Praga. Che bella cittá.“ A začali básnit o Praze a o mostě, který nechal postavit jistý Karel, a než to dořekli, vystoupili jsme v patře, z něhož byl výhled hodný bohů. Z ptačí perspektivy se mi zdá, že se svět zmenšuje a s ním všechny zdánlivě neřešitelné situace. Neony na okolních budovách divoce blikají, jako bychom byli součástí nějakého spektáklu. Je fajn být na chvíli divákem a pozorovat to lidské hemžení pod námi. Kam se všichni ženeme a proč? Je čas vrátit se na zem. Výtah nás rychlým tempem veze dolů. Italové zatím prohledávají fotografie ve svém mobilu. Žena jménem Chiara mi vítězoslavně ukazuje snímek, kde stojí na Karlově mostě. „Ponte Carlo. Che bello.“ A s tím jsme se rozloučili.

Karel IV. by byl asi potěšen, jak významnou stopu zanechal a že jeho dílo i dnes spojuje národy, jež na sebe narazí třeba na jiném kontinentě. Letos uplyne 700 let od jeho narození a téma tohoto čísla jsme věnovali především postavě Karla IV., největšího Čecha, jenž by se podle historiků sám Čechem nenazval. Považoval se za otce svých národů a dalo by se říci, že smýšlel jako moderní Evropan.

Karel IV. se narodil 14. května, v máji, čase lásky. Užijte si ho a nezapomeňte na prvomájové políbení.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 4/2016

Editorial 4/2016

Přejít na články z Koktejlu 4/2016

Když nemůžeš, přidej

Jsem v Dolomitech. Horští vůdci naplánovali bella passegiatta. Už bych měla vědět, že člověk nemá věřit horalům, když s úsměvem na rtech slibují procházku. Cílem je horská chata, k níž musíme dojít, či spíše se probrodit mohutnou vrstvou prašanu. Vzpomínám na svoje trekové hole zavřené v komoře. Nohy bořím do stop, které přede mnou nechává polský kolega. Průvodci slibovali krásné počasí. Nelhali. Slunce se mi opírá do zad, nebe je modré jak z reklamy. Funím. Už nemůžu. V duchu si opakuji Zátopkovo heslo: „Když nemůžeš, přidej.“ Snažím se. Přede mnou se pomalu rýsuje střecha refugia. Raduji se zbytečně, to není náš cíl. Ten náš leží výš. Samozřejmě. Nabírám dech a lezu dál. Už jsem skoro tam. Kdyby se sbíraly medaile, moje by byla bronzová, vavříny přede mnou by dostali polští sousedé. Odměna za snahu je sladká. Před chatou se ve sněhu chladí láhve prosecca, které je takovým místním šampaňským. A jak mi bylo řečeno, je dobré ho konzumovat k snídani, obědu i večeři... Na stole je připravena sušená šunka, sýry a další pochutiny. Dolce vita. Italové umí žít zjevně kdekoliv. Se skleničkou šumivého vína si vychutnávám panoramata. Únava se mění v radost. Cestou zpátky je mi hej, Dolomity mě nabily optimismem, probudily k životu.

Životabudiče jsou také tématem tohoto čísla. Někdo se nabíjí kávou, energetickými nápoji nebo dobrým skutkem. Spolehlivým nabíječem je příroda, dokud jí to nezačneme našimi zásahy kazit, a samozřejmě láska.

Přeji vám krásné jaro a hodně sil.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 3/2016

Editorial 3/2016

Přejít na články z Koktejlu 3/2016

Ministryně štěstí

Pokud je štěstí „muška jenom zlatá“, pak se v Dubaji rozhodli, že nic neponechají náhodě a že si ji pěkně chytí do síťky. V rámci vládních reforem vytvořil vládce tohoto pohádkově bohatého emirátu, šejk Mohammed bin Rashid Al Maktoum speciální post ministra štěstí a do funkce jmenoval ženu. Ohood Al Roumi, ředitelka kanceláře premiéra bude vedle této agendy zároveň usilovat o spokojenost občanů. „Národní štěstí není přání. Vládní plány, projekty a programy budou fungovat k jeho dosažení,“ nechal se slyšet osvícený vládce. Že by peníze nakonec opravdu nebyly všechno? Anebo platí, že „štěstí je krásná věc, ale prachy si za něj nekoupíš…“?

Hledání štěstí neboli životního uspokojení je asi denním bojem každého z nás. Kupujeme si knihy obsahující zaručené návody „jak na to“ a nejlépe v co nejkratší časové lhůtě, protože ani se štěstím nelze otálet. A tak nás štěstí často míjí, i když projde kolem, protože si ho nezasloužíme, když primárně nezměníme sebe a svoje postoje ke světu a sobě samým. Na nástěnce v redakci máme pro výstrahu pověšený citát dalajlamy: „Jestliže si myslíš, že všechno je chyba někoho jiného, budeš se hodně trápit. Když si ale uvědomíš, že všechno vychází z tebe, nalezneš obojí, radost i mír.“

A možná, že nejvíc jasno v tom mají děti nezatížené filozofickými pravdami a životními zkušenostmi, které člověku často pokřivují zrcadlo, kdysi poskládané z ideálů. „Co je to maminko štěstí?“ zeptala se mě ani ne čtyřletá dcera poté, co jsme si přečetly pohádku o jeho hledání, které pro hlavního hrdinu dopadlo zaplať bůh dobře. „To je, když jsi moc spokojená,“ odpovídám té zvídavé dušičce. „Jako když jdeme do zoo?“ „Ano, Sofi, třeba když jdeme do zoo,“ přitakávám dceři, které se rozzářily oči a začala jedním dechem chrlit: „Anebo na zmrzlinu, na bruslení, na pohádku, na hřiště, když pečeme cukroví nebo velikonočního beránka…“ A o tom to možná je. Štěstí jsou drobné korálky radostí. Umíte pojmenovat a posbírat ty svoje?

Kdo hledá, ten prý najde. Ať to vyjde i vám.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 2/2016

Editorial 2/2016

Přejít na obsah čísla 2/2016

Štafeta dobra

Ve víru negativních zpráv člověka stále více těší hřejivé lidské příběhy. A i když bychom mohli lehce propadnout beznaději, že dobro již došlo, není to tak. Metál dobroty by si zasloužila japonská železniční společnost, která denně dojíždí do vzdálené stanice Kami–Širataki, aby svezla jediného pasažéra. Místní holčičku, která by bez tohoto vlakového spojení nemohla navštěvovat školu. Vlak pro ni přijíždí každý školní den v 7:04 a v 17:08 ji odváží zpět, a bude to tak dělat do 26. března, kdy dívce školní docházka skončí. Pak se železniční stanice Kami–Širataki uzavře, jak se mělo stát již před třemi lety. Když ale železniční společnost zjistila, že by tímto krokem dívku odřízla od školy, rozhodla se stanici udržet, dokud to bude její výuka vyžadovat. Ekonomicky to asi nebyl správný krok, jeho lidskou hodnotu ale nelze vyčíslit.

Před Vánoci jsme s dcerou vzaly lucerničku a vyrazily na vlakové nádraží, aby nám skauti zapálili svíčku světlem z Betléma. Chtěly jsme toto poselství dobra předat a jako světlonoši jsme ho nesly dál… Ještě nikdy jsem si nedávala takový pozor, aby mi nezhasla svíčka. Zazvonil mi telefon. Na displeji se objevilo jméno kamaráda. Na druhé straně mluvila paní, že někdo ztratil telefon a že mu ho chce odevzdat. Poděkovala jsem za její laskavost a začala shánět svého kamaráda. Paní „andělka“ mu telefon odvezla, peníze za benzín nepřijala a nálezné nechtěla.

Jdu vynést odpadky a na popelnici leží balíček s doklady. Mám pocit, že bych něco měla udělat, ale… venku hustě sněží, silnice kloužou, nechce se mi. Pak si vzpomenu na „andělku“, zlomím v sobě všechnu nechuť a vyrazím na policejní stanici, překvapení policisté se usmějí, poděkují a doklady dopraví tomu, komu patří. Mám radost, štafeta dobra se nesmí zpřetrhat.

Přeji vám hodně dobrých andělů ve vašem okolí, je jich třeba.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 1/2016

Editorial 1/2016

Přejít na články z Koktejlu 1/2016

Srdeční záležitost

Často mi lidé pokládají otázku: „A kde se vám nejvíce líbilo?“ Jednoduchá otázka a složitá odpověď, alespoň pro mě. Mám zvolit Island? Taiwan? Anebo snad Chile? Jak srovnávat nesrovnatelné? Na cestování mě baví pestrost, jedinečnost každého místa a kultury. Nemám jednoho cestovatelského vítěze, ale mnoho favoritů, kteří úspěšně atakují slabiny mého srdce. Takovým místem je i Velikonoční ostrov. Tolik literatury jsem si přečetla o jeho historii a všech menších i větších záhadách a teoriích, jež jsou s ním spojeny. A stejně jsem se nestačila divit, kolik věcí jsem neobsáhla, neboť Rapa Nui je životní badatelskou výzvou. Rozplést hádanky ostrova proslaveného sochami moai se snažili mnozí, k nejznámějším jménům patří Thor Heyerdahl a Čech Pavel Pavel. Přicházejí další vědci i amatéři, kteří chtějí světu objasnit způsob, jakým Rapanujci transportovali tunové sochy na kilometry daleko a to za pomoci primitivních nástrojů. Prokáže se aktuální hypotéza místního archeologa Sergia Rapy? A bude model jeho těžkotonážní moai po ostrově skutečně „chodit“? To se ukáže při chystaném pokusu, podrobnosti vám ale přinášíme již teď v reportáži, kterou najdete v tomto vydání.

Možná si ostrov své největší tajemství uchová a možná to bude dobře, protože nejsmutnější by bylo, kdybychom už neměli nad čím žasnout a co objevovat.

Přeji vám krásný rok 2016 a s ním i splněné (nejen) cestovatelské sny.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 12/2015

Editorial 12/2015

Přejít na články z Koktejlu 12/2015

Člověk člověku… beránkem?

Vůně Vánoc je ve vzduchu. Sofinka mě uprosila, abych se s ní po stopadesáté podívala na Lásku rohatou, rezignuji a usínám s pohádkově vyčištěnou hlavou. Ráno telefon. Maminka: „Slyšela jsi, co se stalo v Paříži? Pusť si televizi!“ Z pohádky rovnou do hororového rána. Mrtví, ranění, krev, panika, hon na teroristy… Přepínám z jednoho kanálu na druhý, dobré zprávy zjevně došly. Sofinka stojí v pyžamku před televizí, v ruce drží plyšáka a ptá se mě, co se stalo? „Někteří lidé jsou zlí a dělají ostatním špatné věci,“ snažím se vysvětlit situaci ani ne čtyřleté dceři. „A proč je dělají?“ nenechá se odbýt. „Protože nás nemají rádi.“ „A proč…?“ I na prostou otázku je někdy těžké najít prostou odpověď.

Dívám se na Facebook a mám pocit, že se brodím bahnem zloby, zášti a negace, slušnost se stává cizím pojmem, virtuální svět, v němž si každý může nasadit fiktivní masku, dává různým individuím křídla a odvahu, jež jim v reálném životě chybí. Modli se za Paříž, vykřikují jedni. A proč se nemodlíš za Bejrút, tam taky teroristi zavraždili spoustu civilistů, ale koho to zajímá? Indonésie je v plamenech! Právě zažíváme největší ekologickou katastrofu 21. století, lidi jsou v pekle, živočišné druhy vymírají, proč se média tváří, že je to okrajová zpráva? Nechci zápolit o nejkatastrofálnější katastrofu. Odhlašuji se.

A modlím se. Kéž bychom jako lidstvo nepřišli o srdce a o rozum. Nejlépe to vystihl filmový Švejk, když pod palbou děl pravil: „Co blázníte, vždyť jsou tady lidi!“ Svatá pravda.

Mějte krásný advent a nedovolte nikomu a ničemu, aby vám ho pokazil.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group