ikoktejl

Přejít na články z Kočičí planety 2/2018

Stále si přesně vybavuji, jak jsem ho poprvé držela v dlani, tu malou ukňouranou rezavou kuličku. Na vůni malého kožíšku. Přivezli jsme ho z vesnice, kde ho jeho máma povila ve staré garáži. Byl malý, ale nebojácný. Neváhal zaprskat a „seřvat“ každého, kdo se mu nelíbil. Děti ho pojmenovali Many po postavičce velkého huňatého mamuta z Doby ledové, která byla zrovna velkým hitem. Bylo krásné pozorovat, jak se dnem ze dne mění, roste a sílí. Jen to proběhlo nějak strašně rychle, přála bych si vrátit čas.

Oproti animovanému mamutovi z pohádky, ale náš Many moc nevyrost. Místo mohutného huňatého kocoura máme drobného, štíhlého a neohroženého lovce. Jeho sebevědomí bylo a je nebetyčné, jeho lovecké úspěchy mimořádné, a tak se z Manyho stal Manfréd. Podle pilota Manfreda von Richthofena, neohroženého Rudého barona. To mu už zůstalo a nemohl by mít jméno přiléhavější. Jeho okouzlující šarm, inteligence a neohroženost ho neopustila ani teď, když už je v nejlepším, raně pozdním kocouřím věku. A loví stále, dělá svému jménu čest. Přes zimu si dal přestávku, ale s jarem náš rudý baron zase vyráží do svého rajonu. Přeji vám krásné jaro plné nezapomenutelných zážitků s vašimi kočičími miláčky každého věku.   Pavla Růžičkovášéfredaktorka  

3  Editorial 6 Ze světa   Naše téma: Koťata8 Kotě – vývoj uměleckého díla12 Krmení koťat15 Fotografická soutěž: Koťata16 Umělý odchov kotěte18 Náhradní mléko pro koťata19 Takhle ne: Koťata20 Výchova kotěte24 Omyl: Kočka by měla mít koťata26 Co z nás vyroste?   22 O antikoncepci s MVDr. Zelinkovou30 Vyhodnocení fotografické soutěže Kočičí zima33 Plakát37 Kočky a děti: Zafačuje-li se Jůlie…38 Jak se žije: Ve službách královny42 Paraziti: Už jsou tu zase44 Čipujte a registrujte svou kočku46 Osudy: Kocouří seznamka47 Život s kočkou: Alfa povolebně48 Útulky: AniDef, z. s. – Útulek Žim50 Příběh: Volání divočiny II.52 Anketa: Nejlepší titulka53 Šelmy: Margay – okatá šelmička54 Test: Rozumíte své kočce?56 Kočka jako kult i objekt57 Operní Saze58 Bílá tlapka dětem60 Čtenářský koutek62 Osmisměrka63 Tipy pro vás64 Vtipné fotografie66 Galerie: Zdenka Tučková

3 Editorial

6 Ze světa

8 Rovnou za nosem

12 Jednoočky

16 Jaký je život s jednoočkou?

22 Mohou koně simulovat?

26 Emoce na uzdě

28 Rizika předvídatelná a nepředvídatelná

33 Plakát

37 Ostruhy

38 Vademecum začínajícího koňaře: Zcitlivění otupělých koní

44 I koně musejí k zubaři

48 Příběh: Nejcennější je čas...

54 Pozitivní motivace: Barely II.

58 Pamlsky ano nebo ne?

64 Začínáme závodit!

66 Tipy pro vás

Přejít na články z časopisu V sedle 2/2018

Předvídatelná a nepředvídatelná rizika. Výborný článek ze života. Když jsem ho pročítala, říkala jsem si, že celý život je jedna velká nepředvídatelná událost. A pokud ho sdílíme s koňmi, tak to platí dvojnásob. Oproti našim praprapředkům dnes máme jistotu, že slunce vyjde každé ráno a neunikneme jen smrti a daním, ale jinak je to jedno velké překvapení. A to je na tom přece to krásné.Myslíte si, že udělat jednu dobrou fotografii s koněm je hračka, když máte jasnou představu a už se vám to předtím povedlo? Cvak a osud nebo matka příroda se tiše směje. Sníte o vlastním koni? O tom, jak v souladu s tím štíhlým tvorem překonáváte překážky a ostatní jen žasnou nad tou krásou? Pak vám osud do cesty přivede malého, tlustého poníka s jedním okem, který vám převrátí život vzhůru nohama. Nejlepší kůň mého života, přísaháte ještě v čekárně pohotovosti s otékajícím kolenem. Protože ti zachránění koně, co z čisté vděčnosti udělají vše, co vám na očích vidí, existují jen v pohádkách. A je to dobře. Život je pestrý, každý den je jiný, plný nečekaných zážitků. Smiřte se s tím a užijte si ho. Každý den, každou chvíli. Ideálně s vaším koněm. A s naším časopisem. Přeji vám krásné léto plné překvapení   Pavla Růžičkovášéfredaktorka

Přejít na články z Koktejlu Special Kanárské ostrovy

Kanárský genius loci

Slunce se ztrácí za obzorem a na Tenerife, v turistickém kotlíku plném národností, je tato chvíle příslibem dlouhé noci naplněné veselím. Na promenádě posedávají Afričanky v barevných šatech, tyto ženy původem ze Senegalu svými hbitými prsty splétají titěrné copánky, jimž mnohé návštěvnice ostrova nemohou odolat. Hlouček dětí pozoruje pouliční umělce. Bublináři dávají capartům do rukou jednoduché náčiní, aby sami vytvořili tuhle prchavou krásu. Nohama čvachtají v mydlinkové směsi a smějí se na celé kolo. Místo zaplavila čirá radost. Když bublinářka dává dítěti instrukce, jak na to, slyším v její angličtině slovanský akcent. Že by Slovenka? Ptám se a dozvídám se, že je z České republiky, vysokoškolská studentka, momentálně „on the road“. Představuje mi svého španělského přítele a chlapíka, s nímž se během svého kanárského dobrodružství seznámili, a který je přizval k bublinaření. Jsou tady tři týdny, kam pojedou dál? To se uvidí. Jejich život je otevřená kniha. Kanárské ostrovy jsou tradiční baštou hipíků a volnomyšlenkářů všeho druhu. Celoroční přívětivé klima nahrává životnímu stylu v rytmu „don´t worry be happy“. Už dlouho se tu ale neusazují jen květinové děti či němečtí důchodci. Kanáry jsou aktuálně zemí zaslíbenou také pro digitální nomády, kteří mají svou kancelář tam, kde jsou zrovna online.

Pro mnohé jsou Kanárské ostrovy synonymem plážové dovolené. To je určitě pravda, ale zároveň nemusí. Můžete to tady pojmout také outdoorově. Nazout si pohorky a vyrazit na nejvyšší horu Španělska (je na Tenerife), nebo objevovat vavřínový prales, kde si mezi několikametrovými kapradinami budete připadat jako na expedici do pravěku...

Kanárské ostrovy jsou barevnou mozaikou zážitků a svůj střípek si tu najde každý. Věřím, že náš Special vám bude bohatou inspirací.

Krásnou dovolenou nebo trvalejší pobyt zalitý sluncem. Olé.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

ZrozeníNa Kanárských ostrovech čert nikdy nespí

Z Kanárů až do AmerikyAneb první zastávka Kryštofa Kolumba na objevné cestě

Ostrov psůObjevování ostrovního světa

Třetí největšíGran Canaria nejsou jen pláže a koktejly!

V jedné stopě

Jak to vidí Petr ZimolaCo vědí místní, a my vám to prozradíme

 

Cesta do pravěkuNa Tenerife narazíte na jedinečné vavřínové pralesy

Masca TrekAž vás omrzí pláž, nazujte si pohorky

Ráj kytovců

Všestranný kaktusOpuncie, dobrý sluha, ale špatný pán

Z kotle ke hvězdámVyhaslý vulkán je jednou z nejlepších pozorovatelen hvězd

Hvězdné ostrovyNechte se unést hloubkou vesmíru

Trekový ostrovPřezdívaný La Isla Bonita

Ferrský poledník

Krásně ošklivý ostrovVítr dělá z Fuerteventury cíl pro kitery a windsurfaře

Zaslíbené ostrovy

Tunel do jiného světaCueva de los Verdes

Poznejte Lanzarote za 11 hodinJestliže se tady ocitnete na jeden den, nezůstávejte na pláži

César ManriqueGeniální architekt a rodilý Lanzaroťan, který spolupracoval s přírodou

Lucie Čambálová:Kanáry jsou neskutečně rozmanité, svůj ostrov si tu vybere každý

Tajemství TenerifeStarodávné pyramidy, nebo jen hromady kamení?

Děti AtlantidyPůvod Guančů je zahalen tajemstvím

Pravá chuť

Když jídlo létá vzduchemZažijte pravou kanárskou party

Sopečná vínaKdyž vulkán plodí

Boží tělo je svátkem barevPestrobarevné koberce z květin a písku

Na volné nozeS autorem bestselleru Robertem Vlachem vzhůru na Kanárské ostrovy

Chicharreros aupairPracovní léto u kanárské rodiny

Pekelná horaNoční výstup na nejvyšší horu Španělska

Agatha ChristieKdyž se slavné autorce detektivek zhroutil svět, hádejte, kam zmizela?

Detektivky z KanárůKanárské ostrovy se staly inspirací detektivních románů české spisovatelky

Nikdy nekončící fiesta

Španělský klenot

Kanárští draciDračí strom je bylinou z antické báje o Herkulovi

Luštěte a vyhrajte

Přejít na články z Koktejlu 5/2018

Černá práce pro čistý život

Nasazuju si gumáky a rukavice, které něco vydrží. Pode mnou koberec z haraburdí. Nespočet petláhví, vysloužilého kuchyňského náčiní, láhví neidentifikovatelného obsahu, igelity připoutané tak hluboko v zemi, jako by měly umělohmotné kořeny. Objevuji i předměty, které mi otevírají vzpomínky do dětství. Poznávám mléko, co kdysi dávno stávalo v regálech samoobsluhy nebo mýdlo, jež nemohlo chybět v žádné koupelně. Mezi haldou zrezivělých plechovek vykukuje ručička gumové panenky. Kdo si s ní asi hrál? Černá skládka je špinavou expedicí do dějin i do černých koutů lidských povah. Znechucená třídím, co se dá a co poberu. Pomíjím pračky, torzo auta nebo umyvadla. Pneumatiky vrstvím na sebe, už z nich vyrostl statný panáček Michelin. Zatímco se peru s letitými nánosy lidského nepořádku, za zády slyším pohyb. To srna proběhla tak rychle, že jsem sotva zahlédla její bílou skvrnu na pozadí. Příroda si svou cestu najde, a tak i mezi harampádím potkávám slepýše i mloka skvrnitého. V hlavě mi zvoní jediná otázka: Proč toto děláme krajině i sobě samým?

Náš bezohledný přístup a víra v to, že každý bordel po nás nějak zmizí, si začíná vybírat svou daň. Populární turistický ostrov Boracay, ležící jihovýchodně od Manily, bude na půl roku uzavřen turistům. Minulý rok navštívily pohádkový ostrov dva miliony turistů a ekologický dopad je katastrofální. Filipínský prezident Rodrigo Duterte prohlásil, že ostrov se mění v „žumpu“. Špatnou ekologickou situaci na ostrově přičítá provozovatelům hotelů, restaurací a dalším firmám napojeným na turismus, kteří dobře nenakládají především s odpadní vodou. Často ji svádějí přímo do moře. Problém má i celá Indonésie. Podle balijské ekologické organizace ROLE se zde vyprodukuje 130 tisíc tun plastového a pevného odpadu. Denně. Bali, ostrov bohů by se brzy mohl stát ostrovem plastů, pokud včas nezatáhneme za záchrannou brzdu.

Při likvidaci skládky mi rukama prošlo tolik igelitových pytlíků a plastových láhví, že si od té doby chodím pro oběd s vlastními kelímky. Nechci na tu horu odpadu, kterým zemi zatěžujeme, přidávat další. Je to mikro kapička uvědomění pro zdravější život, ale i ty tvoří oceán.

Přeji vám krásný májový čas a nezapomeňte se políbit pod rozkvetlou třešní.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Téma – Kouzelná moc

Zaříkávači hadůNěkterým tradičním řemeslům zvoní umíráček. Platí to i o indických zaříkávačích hadů, kteří narážejí na výdobytky moderní doby a na zákony o ochraně přírody.

Klidné kouzlo českých lukZačíná nejkrásnější období v roce, kdy se můžeme těšit z rozkvetlé přírody. Voňavá louka má i svá kulinářská tajemství.

Umění milovatRozhovor s Julií Gaiou Poupětovou, která si zvolila neobvyklou profesi. S její pomocí se mění milostný život v nejedné domácnosti.

**

Když Havaj dělá drahotyHavajské ostrovy jsou bezesporu nádherné, ale také finančně náročné.

Nejlepší trh na světěBarcelonský trh Boqueria je prý nejlepší na světě. Čím to je?

Pokladnice VietnamuMekong není jen vodní tok, ale také místo pro život tisíců obyvatel.

Svatý den všech RomůNa jediný týden koncem května se poklidná atmosféra camargueského pobřeží promění k nepoznání.

Důvěra roste a čísla nelžouEgypt je Čechy zemí milovanou, exotická země je vzdálená jen čtyři hodiny letu z Prahy.

Zapomenutý symbolTamarau je trpasličí buvol, kterého lze spatřit výhradně na filipínském ostrově Mindoro.

Provence pod ŘípemZa omamnou vůní levandulí nemusíte cestovat až na francouzskou riviéru.

Cesta k Hoře osuduNovozélandský národní park Tongariro si zahrál roli Mordoru ve filmovém zpracování ságy Pán prstenů.

Tajná základnaBalaklavský záliv má bohatou vojenskou historii, svou největší slávu zažil za studené války.

Přejít na články z Koktejlu 4/2018

Když se psal rok 1992…

Někdy je užitečné ohlédnout se. Pohlédnout minulosti do tváře. Co bylo, bylo. Mělo se to tak stát? Mohlo se to stát jinak? Poučili jsme se poté, co jsme dostali ránu, nebo jsme ničím nenapravitelný druh? Obracet kapitoly v knize osudu a hledat odpovědi. V roce 1992 došlo k řadě významných událostí i zcela bezvýznamných epizod, které jsou dnes jen škytnutím v historické paměti lidstva. K těm zlomovým v našich dějinách (aniž bychom si toho tenkrát asi byli v plné míře vědomi), patřilo připojení Československa k internetu. Nebo dnes neblaze proslulé první kolo kuponové privatizace, kdy mnozí uvěřili, že jim drží palce samotná štěstěna. Chyba lávky. Byl to také rok, kdy se lámal československý chléb. Přesně o půlnoci 31. prosince už ho byly jen dvě samostatné části – česká a slovenská. V amerických prezidentských volbách zvítězil Bill Clinton, anglikánská církev rozhodla, že bude světit na kněze i ženy, v Barceloně se konaly letní olympijské hry… V dubnu roku 1992 vyšlo na novinovém papíře první číslo Koktejlu. Právě tato událost v budoucnu znatelně ovlivní můj život.

Magazín Koktejl slaví tímto číslem 26 let své existence. V jeho živelných začátcích by mu takový věk prorokoval málokdo, díky úsilí dlouhé řady spolupracovníků a přízně čtenářů, ale došel až sem.  

Děkujeme, že jste na té mnohdy trnité cestě s námi. 

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Téma – Do toho!

Legenda na cestyTatrovky se při expedicích v náročných podmínkách osvědčily na celém světě.

Expedice Z100Dva mladí cestovatelé vzdávají čest Miroslavu Zikmundovi realizací výpravy po stopách jeho cesty s Jiřím Hanzelkou po Asii.

Indiánské probuzeníKanadští indiáni se snaží v sobě probudit svou původní hrdost a navázat na kulturní identitu.

**

9096 km v holčičím styluReportáž Lucie Radové z ojedinělé expedice 5 holek v tuktuku.

Nejsilnější setkáníSetkat se s gorilami tváří v tvář uprostřed džungle je silný a nezapomenutelný zážitek.

Rozhovor: Klára Judita PetrželkováČeská vědkyně se svým týmem prorazila na poli světové primatologie a posunula dopředu celý obor parazitologie lidoopů.

Výprava za norskými lososyNorové dnes přistupují k rybolovu mnohem odpovědněji než jejich předci.

Via crucisPeruánské Cuzco si připomíná smrt a znovuzrození Krista dech beroucí křížovou cestou.

Do hlubin Jižního ledového oceánuVýprava do temných hlubin, kde ještě žádný člověk nebyl.

Duha na Diamantové řeceVýprava za přírodními krásami Jihoafrické republiky.

Úžasní motýliKřehcí tvorové, kteří jsou schopni velkolepých výkonů.

Přejít na články z Koktejlu 3/2018

Vystoupit z krabice

Laskavé ticho a tmu protrhne zvonění budíku. Jsou čtyři hodiny ráno a z mobilu se ozývá kokrhání, které nechcete slyšet, obzvlášť v tuto hodinu. Mozek se zatím jen neochotně probírá k aktivitě a tělo se musí hodně přemlouvat. Až na svědomí, které mi svědomitě připomíná, že jsem Sáře slíbila, že v půl páté ráno (švýcarského času) budu stát venku. V polospánku si čistím zuby a soukám se do teplého oblečení. Proč tak brzy, honí se mi hlavou otázka otravná jak moucha. V momentě, kdy otevřu dveře a vyjdu ven, pochopím. V čase, kdy se nový den teprve začíná probouzet k životu, to v Lucernu už vře. Dokonce mám pocit, že já jsem ten poslední opozdilec. „Pojď, rychle musíme na náměstí, ať stihneme Fritschiho.“ „Fritschiho?“ Ze Sářina pohledu je mi jasné, že teď zrovna není ta pravá chvíle zdržovat se vysvětlováním. „Tady máš klobouk, dej si ho na hlavu, ať nevypadáš divně. A pomaluj si trochu obličej.“ Nasazuji si tedy špičatý klobouk a připadám si jako zmalovaný čaroděj Gandalf. Na náměstí už je hlava na hlavě. Razím si cestu mezi pejskem, mimozemšťanem, Hello Kitty, bájnou nestvůrou, sněhulákem Olafem a slečnou, které na hlavě vyrostl plameňák. Už rozumím Sářině poznámce abych „vypadala normálně“. Jako Gandalf mám pocit, že sem výborně zapadám. Něco je ve vzduchu. Všichni s napětím čekají, až TO propukne. Tiše závidím lidem na okolních balkonech, kteří na TO čekají s teplým kafíčkem v ruce. Prásk. Ozve se rána. Trhnu sebou. Oblohu nad Lucernským jezerem prozáří ohňostroj. Všichni začnou křičet jako šílení: FRITSCHI! Prásk. Zazní další rána. A další. Z nebe začne padat papírový déšť (rozstříhané telefonní seznamy). Než se stihnu vzpamatovat, už vidím Fritschiho, kterak kráčí v doprovodu své ženy a družiny na náměstí, kde už na něj všichni čekají. Je to muž s dřevěnou maskou, symbol lucernského karnevalu, jenž právě zahájil šestidenní veselí, kdy se odváže i ten nejserióznější Švýcar. „Lidi vystoupí z té své krabice a v podobě maškary se pořádně vyblbnou. Je to jako terapie.“ Osvětluje mi Sára, proč je masopust užitečný pro duševní hygienu. Uznávám, že něco na tom je.

Přeji vám radostný březen, jenž hlásí, že jaro už je za rohem.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Téma – Vysoká cena

Daň za roztomilostVypadá jako plyšová hračka, a to pro outloně často znamená rozsudek smrti.

Strýček OscarLetos se posouvá udílení cen filmové akademie na první březnovou sobotu, víte proč?

Finanční evolucePeníze jsou dnes samozřejmostí. Cesta od výměny mušlí ke kreditní kartě byla ale dlouhá.

**

Lavaux – Poklad švýcarských vinařůNa břehu Ženevského jezera je nejstarší vinice ve Švýcarsku.

Něco za něcoMladí veterináři se vypravili na Galapágy, aby si užívali krás souostroví, ale také aby pomohli udržet zdejší ekosystém.

Rozhovor: Jan Svatoš„Fotografovat v Africe před sto lety znamenalo obrovsky riskovat,“ říká český filmař.

Král prérieBizoni možná získají zpět životní prostor, o který je připravilo dobývání amerického západu.

Město rybářů„Shitty hole, awful, terrible,“ tak nazývají návštěvníci město Negombo.

Konec světaKdyž matka příroda rozdávala drsnou přírodu a rozervané pobřeží skal, šla paní Bretaň dvakrát.

Polibek smrtiKonfrontace s největším jedovatým hadem světa, kobrou královskou, zanechá hluboký zážitek do konce života.

Hory v zapomněníKamerunské Adamouské pohoří dělí zemi na dvě zcela rozdílné části.

Počítám, že každý zná chvíle, kdy má pocit, že se nedaří, že slunce nesvítí, nic mu nejde a vše stojí za starou bačkoru. Svět není ani růžový, ani zářivý a někdy ani fér. Mě to postihlo zrovna nedávno, místo bílého sněhu bylo všude jen hnědé, slizké a klouzavé bahno, dcera nechtěla jezdit ke koním, protože je na ni kamarádka hnusná, a redakční uzávěrky se blížily takovým tempem, že jsem měla pocit, že mi někdo sebral týden. Co týden, měsíc!

Přitom témata se tentokrát nabízela úplně sama. Letošní upgrade zimy, který vyměnil sníh za bláto. Bláto, které je všude. Buď klouže, nebo zmrzne. Lepí se na koně, na oblečení, na cajky… Brr.

Šikana ve stáji? Vůbec není tak neobvyklá. Každý chce někam patřit, ve stájích se dělají skupinky a kdo nezapadne, toho ostatní prostě vyštípají. Když jsem s tématem začínala, nechtělo se mi různým historkám věřit, ke konci už jsem je poslouchala s profesionálním zájmem a značnou otrlostí. O slečně, co jí ve stáji vypustili „omylem“ poničku do stáda k mladým hřebcům. O trenérce, které tajně přikrmovali kobylu ovsem, a pak se chodili se zájmem koukat, co to s kobylou dělá pod sedlem. O ztracené výstroji, čištění, zatoulaných průkazech nebo přihláškách na závody… Najít stáj s příjemnou atmosférou je dnes evidentně malý zázrak.

Ale ani majitelé vlastních stájí nemají vyhráno. Co všechno mohou napáchat kolemjdoucí, kteří mají pocit, že „se koníček smutně kouká, protože má hlad“, se dočtete ve článku o Krmičích. Ale nebojte se, nepřinášíme jen negativní témata. Třeba reportáž z Camargue, kraje bílých koní žijících v mořských vlnách. Nebo článek o Španělské jezdecké škole ve Vídni. Jestlipak jste věděli, že doba její největší novodobé slávy se spojuje se jménem ředitele Jaromíra Oulehly, původem z Moravy?

Tu moji špatnou náladu nakonec vyléčili koně. Ve stáji své kamarádky vysoko v horách jsem si vyčistila hlavu, a když jsem se štěnětem ve spacáku usínala ve stáji plné spokojených koní, hned mi bylo lépe. Přeji vám krásné jaro a hlavně si nenechejte váš čas u koní nikým otrávit, nezapomeňte, že je máte pro radost.

Pavla Růžičkovášéfredaktorka

Editorial

Ze světa

Zima na blátě

Šikana ve stáji: Jedovatá slina

Krmíme vaše koně aneb co  s Krmiči?

Fotoporadna

Camargue: Za bílými koňmi

Plakát

Vademecum začínajícího koňaře: Hmat, citlivost koně a pomůcky

Z bláta do louže

Pozitivní motivace: Barely I.

Apassionata

Za klasikou do Vídně

Studium koní

Tipy pro vás

Přejít na články z Kočičí planety 1/2018

Jsem staromilec, proč si to nepřiznat. Je pomalu konec ledna, a já stále čekám na zimu. Stále doufám, že přijde. Je přece leden! Pod vlivem kalendáře jsem připravila článek na téma Kočičí zima, do kterého jsem hledala odpovědi na všechny možné i nemožné otázky kolem koček a zimy. Vážně věřím, že přijde. S bílým sněhem, s mrazem, který štípe do tváří a s rampouchy, které krásně zvoní, když se zlomí. Zatím to venku spíš vypadá, že zima letos nebude, ale já to nevzdávám.

A tak se těším na vaše fotografie do soutěže Kočičí zima, ze kterých bude dýchat zima. Vybírat ty nejkrásnější fotografie je krásná a náročná práce. Nejraději bych vždy prohlásila za vítěze všechny. Stejný problém mívám, když vybírám fotku na titulní stránku – vím přesně, jaká by měla být. Krásná. Ostrá. Kočka uhrančivá. Barevná. Veselá. Prostě ta nejlepší. No jen si to zkuste sami, nalistujte naši anketu a pomozte nám vybrat tu nejlepší a nejkrásnější titulku Kočičí planety. Budeme se moc těšit na vaše názory.

Ovšem i zima, která ještě ani nepřišla, jednou skončí a nastane jaro. Náš Manfréd už se určitě těší, jak vyrazí na tradiční obhlídku svého rajónu, bude se toulat po venku a Míca bude mít zase doma klid. Ona je totiž dáma, ta chodí ven jen spočítat sloupky plotu a pak zase šup domů na parapet a pěkně do tepla. To rošťáka Manfréda někdy na jaře přemůžou všechny emoce a dojmy a zůstane venku i přes noc. Moc dobře si pamatuji, jak jsme ho poprvé hledali a málem oplakávali. Naštěstí se vrátil kolem poledne následujícího dne, spořádal plnou misku a dva dny dospával noční toulky. Co dělat v případě, že se váš chlupatý miláček najednou nevrátí z toulek, jsme shrnuli ve článku Ztratila se kočka. Protože štěstí přeje připraveným.

Zatím vám ovšem (s naivní nadějí sobě vlastní) přeji krásnou bílou zimu a těším se na kočky sněžné.

Pavla Růžičkovášéfredaktorka

 

Editorial

Kočičí zima

Jak se žije: Americký sen

Ze světa

Anketa: Zvolte nejlepší titulku

Bydlení podle kočičího vkusu

Jsou kočky chytré?

Strasti výchovy aneb jak naučit kočku způsobům

Takhle ne: Stěhování

Krmení: Nekrmte kočku jako psa

Kočky a děti: Palčivý problém dneška

Plakát

Fotosoutěž s Britem

Fotoporadna

Ztratila se kočka: Co dělat

Osudy: Když kočka uteče

Staňte se Andělem

Osudy: Stín

Test: Mladá kočka nebo starý kocour?

Mají kočky sny?

Kočku ve snu viděti

Bílá tlapka dětem

Čtenářský koutek

Volání divočiny

Křížovka

Kočičí povídání

Co je láska?

Vtipné fotografie

Galerie: Poslední první strana

Přejít na články z Koktejlu 2/2018

Na cestě

Mám ráda ticho. Chvíli, kdy roztěkané myšlenky usednou a tělo přestane mít nutkavou touhu být jinde než tady a teď. Mám těžké kilometry v nohách a v hlavě lehko. Srdce bije jako o závod a oči se kochají patagonskou pampou. Je paradoxem, že tato pro lidské osídlení nehostinná krajina si zaslouží veškeré patetické přívlastky jako čarokrásná, dech beroucí, magická. Jaká první slova asi měl na jazyku Fernão de Magalhães, potom co proplul divokými vodami a jako první Evropan stanul u břehů dnešní jižní Patagonie? „El cóndor pasa,“ vyruší mě z rozjímání ranger národního parku a prstem ukáže nahoru na krále andské oblohy. Jako duch si plachtí na svých obrovských křídlech nad krajinou a vyhlíží, kde se mu naskytne hostina. Plazím se do kopce, kde pod skalním převisem nechali své stopy první lidé, kteří tuto nevyzpytatelnou krajinu obývali. Jejich skalní kresby jsou cestou ke kořenům člověka, jehož život tady nebyl zadarmo.

V Punta Arenas se dívám přes Magellanův průliv a v dáli vidím kousky Ohňové země. Tierra del Fuego. Jakoby dál už nic nebylo. Stojím před branami pekla nebo ráje? Zase ta nutkavá touha. Ne, tady a teď, ale dál.

Přeji vám mnoho cestovatelské inspirace s novým číslem Koktejlu.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Téma – Ke kořenům

Jediná vladařkaMarie Terezie byla jedinou ženou na českém trůnu, její cesta ke koruně nebyla vůbec jednoduchá.

Geniální flóraPro nás jsou rostliny němou součástí přírody, ovšem i ony mají svou komunikaci. Tichou, ale velmi efektivní.

Mezinárodní párPočátkem roku měl premiéru dvoudílní film Marie Terezie. V hlavních rolích se představili Vojta Kotek a Luisa-Marie Stockinger.

**

Ošlehaná větremLenka Požárová snila o návštěvě Patagonie deset let. Jaké bylo její procitnutí?

Íránský ráj vyznavačů canyoninguO kaňonu Reghez se říká, že je tím nejkrásnějším v celém Íránu.

Kolonie tkalcůNa březích říčky Soreq nedaleko Jeruzaléma každoročně vzniká společenství čítající miliardy členů.

V posteli Usaina BoltaV jamajských horách je ukrytý resort, kde s oblibou odpočívají světové celebrity. Můžete i vy!

TschäggättäNeobvyklá tradice u švýcarských horalů se dochovala až do dnešních dob.

Požehnání či prokletíČínští investoři začali v Laosu s pěstováním banánů. Místní jsou ale rozpolceni, bylo to dobře, nebo špatně?

Pravěké poklady v pouštiV libyjské poušti  se nalézají unikátní památky staré tisíce let.

Divoké srdce GabonuVládnoucí dynastie udržuje Gabon v dobře ovladatelné izolaci. Jaký tedy je?

Přejít na články z Koktejlu 1/2018

RESTART 2018

Leden by se mohl jmenovat „měsíc nových začátků“. Vybízí k naplnění novoročních předsevzetí, k ledu je nepošle jen ten, kdo neztrácí víru v sebe. Každý rok věří, že to dokáže. Zvítězit sám nad sebou, nad svými slabostmi, což je boj z nejtěžších. Každý leden praskají posilovny ve švech. Připomínka bramborového salátu s majonézou (plnotučnou), vanilkových rohlíčků a smažených brambůrků u televize (když těch pohádek je tolik) dokážou se svědomím pohnout. Nově příchozím hříšníkům říkají v posilovně „ledňáčci“, do února vydrží jen ti, kteří slib sobě samým mysleli vážně. Ti, kdo svůj boj vzdají bez boje nebo ho odsunou na příští rok (mohlo by to jít snáz) se mohou cítit frustrovaně. Novoroční předsevzetí by ale měla být příslibem naděje. Nechat za sebou závaží z minulého roku, zbavit se kil, dluhů nebo myšlenek brzdících náš životní restart. „Všechno je ve vaší hlavě.“ Věta, která se objevuje ve všech knihách, radících jak dosáhnout blaženosti každého dne v roce. Ladislav Zibura vykročil jako středověký poutník od prahu svého domova a šel, až došel do Říma. Zjistil, že chůze má svůj neopakovatelný půvab, že může ujít tisíce kilometrů, což ho naplňuje absolutní svobodou a tím, co považuje za nejvíce obohacující – setkáváním s lidmi. Inspirativní příběh muže, který „prostě vykročil“, najdete v tomto čísle.

Co člověka naplňuje štěstím, zaměstnává vědce z Harvardu již 75 let, po tu dobu monitorovali životy 724 lidí. Jednu skupinu tvořili absolventi Harvardovy univerzity, a druhá měla zástupce z nejchudších oblastí Bostonu. Účastníci studie prošli zdravotními testy, pohovory, rozhovory se vedly i s lidmi z jejich blízkého okolí. Výsledek? Nebyl nikterak šokující, klíčem ke štěstí jsou zdravé vztahy. Tak prosté to je.

V době sociálních sítí je ale těžké odlišovat realitu od virtuální mlhoviny. Jsou „přátelé“ přátelé? To bychom si mohli dát jako kolektivní předsevzetí pro rok 2018: pěstujme opravdová přátelství, jejichž síla není měřena počtem liků, ale počtem objetí.

Přeji šťastné vykročení do nového roku,

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Téma - To by bodlo

Bodné zbraněŽihadlo má zpravidla každý spojené s nepříjemným bolestivým zážitkem. Jaký ale byl vývoj tohoto orgánu?

Tiší střelciObjev luku patří spolu s používáním řeči ke komunikaci, zkrocením ohně a vytvořením kola k nejvýznamnějším vynálezům lidstva.

Seychelská prádelnaNaše reportérka vyzkoušela, jak je složité založit si tajnou firmu v tropickém ráji.

**

Lázně koželuhůRaději nahá než v kožichu, hlásala před lety kampaň snažící se odložit kožené oděvy. Nestalo se tak, přírodní kůže je nenahraditelná.

Olchon, perla BajkaluZ největšího bajkalského ostrova se stává oblíbená turistická destinace. Je to dobře?

Tisíciletá města na afrických březíchJak vypadala a fungovala města v Africe před příchodem Evropanů?

Příroda tichého severuSeverní Jutsko je místo s nejúchvatnější skandinávskou krajinou.

Rozhovor: Ladislav Zibura Píše knihy, přednáší a cestuje pěšky po vzoru dávných poutníků. Má za sebou čtyři velké poutě a připravuje se na další.

Sůl nad zlatoRakouský Hallstatt dal jméno jedné historické epoše a sůl oblasti zvané Solná komora.

Polynéská vlnaNávštěva atolu Fakarava stojí za to, obzvláště pokud máte rádi žraloky a plachtění.

Tajemství piktografického písmaHory nad čínským Li-ťiangem ukrývají skomírající, ale stále dýchající tajemství.