ikoktejl

O cestách k princeznám i popelkám   Byl to den jako malovaný. Labe se líně povalovalo ve svém korytě obklopené kaňonovitým údolím známým jako Porta Bohemica. Bránou Čech proplouvaly výletní lodě i motorové čluny, které na chvilku rozvlnily kadeře naší nejmohutnější řeky. Sluneční paprsky se opíraly o střechy chat roztroušených v zelených kopcích, pronikaly do vysoké čedičové skály hradu Střekov a stejně tak do hroznů na vinohradech ve Velkých Žernosekách. Vlčí máky zbarvovaly do červena trsy trávy, lekníny u břehu se už chystaly rozevřít své květy, ale jako by čekaly, až odpluje hladový párek labutí. Místo jako stvořené pro výletníky, romantiky i umělce číhající na své múzy. Hudební skladatel Richard Wagner, spisovatel dobrodružných románů Karl May nebo věčný poutník Karel Hynek Mácha by mohli vyprávět nejen o krásách zdejších panoramat… A kde že to jsem? Na Ústecku, v Českém středohoří, kterým se jako zelená nit vine jedna z nejmalebnějších krajin Česka. Kdo by ji na průmyslovém severu čekal? Populární seriály ho nejraději zpodobňují jen jako krajinu temna, a to bohužel k rozvoji turismu zrovna nepřispívá. Takových popelek s krásnými šaty schovanými v truhle bychom našli v České republice mnoho. Čekají na své poutníky, až si najdou čas a objeví je. Co třeba toto léto?   Přeji vám krásné letní dny plné pohody a poznávání.   Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka   PS: Zabrousili jsme i za hranice Česka a přichystali pro vás několik speciálních tipů na evropské toulky.

Pršut ze StředohoříO zakládání nové rodinné tradice

Zámek pro koněKnížecí jezdecký sen

Liberecká zooJeště starší, než se čekalo

ŠKODA MuzeumSouzvuk tradice, evoluce a preciznosti

Znáte bangle?Cesta z Jablonce do Indie

Jak poznat pěkný les?

Josef Fanta

Cesta snůVe stopách hraběte Harracha

Sluneční zátokaNový příběh každý rok

Pěšky světemI cesta může být cíl

Mezi horalyChatka Górzystów na konci světa

Životabudič horalů

Plzeň není jen pivoTo tenkrát v čtyřicátom pátom…

Dycky Most!Sever Čech nejsou jen doly

Umění proměnNová divočina v bývalém vojenském újezdu Ralsko

Pán jižních vodPetr Vok si našel nástupce

Virtuálně obnovený Hoštejn

Poslední český vampýrVraždil správce Ulrich i po smrti?

Žďárský faktorKdyž nešlo pracovat na poli…

Astronomické horyČeské středohoří jako obří kalendář

Roudnické touláníDo města vína a historických památek

V létě do Litoměřic!Nechte se překvapit tisíciletou historií města

Polabská královnaMalá loď s velkým příběhem

Merkur na sto let

Vzhůru na túruVýbava, která vám nesmí chybět

Poutníkem ve ŠvýcarskuPěší vícedenní pochody pro každého

Jak zažít FunchalHlavní město Madeiry nejen s malými dětmi

Slovenský Hollywood

Žijící metropoleProč si udělat výlet do Bratislavy

Nabijte se v Hévízu

Canal du MidiTechnický zázrak z doby Ludvíka XIV.

Nejstaršími vinicemiNechte se zlákat na heurige

Koupání na LužiciKrásy na dosah ruky

Nečekaná překvapeníKam by i bohové chodili relaxovat

Luštěte a vyhrejte

To bylo tenkrát   Je to tady. Pro většinu z nás nejhezčí část roku. Léto. Doba spojená s časem prázdnin a dovolených, pokud tedy nejste rentiér či digitální nomád, který si luxus dovolené může přetvářet k obrazu svému, kdy se mu zamane.   Když zavřu oči, myšlenky se mi rozletí zpátky do dětství. To čekání, kdy se tenkrát měsíc ještě vlekl nekonečně dlouho. „Mami, tati, a kdy už pojedem…?“ Mlela jsem jako kolovrátek, než nadešel den D a my vyrazili. Cesta do Jugoslávie autokarem pro mě tehdy byla vrcholem poznání a dobrodružství. Vůně dálek, vůně řízků. Nafukování matrace, až mi málem praskly plíce, zaražené bodliny mořského ježka v patě a jejich odstraňování prachobyčejnou jehlou. Ještě doteď mě ta vzpomínka bolí. „A můžu si koupit tuhle velkou zmrzlinu?“ žadonila jsem tak dlouho, až mi ji táta koupil. Než mě stačil vyfotit, kornout mi spadl na zem. Ani jsem si nelízla. Slzy jak hrachy. Cesta byla úmorná, prostředky omezené, ale pro mě to bylo nejvíc. Celej svět.   Když vyprávím své prázdninové zážitky sedmileté dceři, nechápavě na mě kouká, jako bych říkala historky ze středověku. „A to když jsi byla malá, to jsi nikdy neletěla letadlem? A to neměli ani zmrzlinu v hotelu?“ „Ne, Sofinko, tenkrát nebyly pobyty all inclusive.“ Dívá se na mě výrazem „to teda musela být hrozná doba“.   Jsem ráda, že mám srovnání, a dodnes když volně projíždím schengenským prostorem, stále mám vnitřní radost z daru svobody. A ještě víc mě těší, že dcera vůbec nechápe, co mi na tom přijde divného.   Přeji vám krásné léto kdekoliv s těmi, které máte rádi.   Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Blíží se léto a s ním prázdniny a čas cestování. My to máme jednoduché, jsme velká rodina, tak vždy někdo v domě zůstane, kdo se o zvířata postará. Pokud zůstávají doma naši dva velcí a starší psi, tak to berou celkem stoicky. Prostě si hlídají toho, kdo je doma, a v rámci toho i docela poslouchají.   Ovšem kočky, to je zcela jiná kapitola. Obě přesně vědí, že je krmí výlučně Karla. A když není doma, tak vzorně obcházejí ostatní členy rodiny a hrají velmi přesvědčivé divadlo na téma „Ona odjela a nechala nás tu chudinky hlady!“. Nejrychleji to jde s naší bábinkou, ta má dobré srdce a už peláší pro konzervu. Jenže to je nezastaví ani na chvilku. Zhruba hodinu po krmení to jdou zkusit do dalšího patra. Tam se otírají o barel se psími granulemi a ze srdceryvných hlasových projevů nám sdělí, že jsou ochotné jíst i ty psí granule, jen aby neumřely hlady… Co vám budu povídat, posledně jsme se sešli v sobotu ráno u snídaně a rozjela se debata na téma kočky. Bábí hned hlásila, že kočky nakrmila a mračila se na Karlu, že odjela na letiště a chudinky chlupaté nenakrmila. Pak se ozvala Matylda, že je krmila přece ona, že byly obě nahoře… Korunu tomu nasadil můj muž, který se vrátil pozdě večer a hodil jim hrst štěněcích granulí, když tak hladově mňoukaly. Karla vše poslouchala v němém úžasu. Představte si, že obě potvory kočičí jí po půlnoci připravily velkou vítací scénku a přesvědčily ji, že kdyby se nevrátila, tak do rána umřou hlady. Ano, hádáte správně, nakrmila je taky.   Sečteno a podtrženo, i krátká nepřítomnost může pro naše kočky znamenat večeři o čtyřech chodech. A co teprve taková dovolená! Ať mi ještě někdo zkusí vykládat, že jsou psi chytřejší. Budeme muset kočkám nad misky pověsit tabuli na vzkazy, aby bylo jasné, kdo jim, kdy dal.Přeji Vám i Vašim kočkám krásné léto a nenechte se přechytračit jako my.   Pavla Růžičková šéfredaktorka 

Barva jako důkaz   Také někdy přemýšlíte nad tím, do jaké historické epochy byste zavítali, kdybyste měli k dispozici stroj času? Kým byste chtěli být, pod ruce jakých osobností byste si přáli nahlížet, které milníky v historii lidstva byste si nechtěli nechat ujít? Když se dívám do starých rodinných alb s nalepenými černobílými fotografiemi, mám tendenci nazírat na svět mých předků černobíle. Co by mi na to asi řekly moje prababičky a jejich babičky…?  V mnoha ohledech nesly na zádech mnohem těžší batoh než já, válečná doba je zahnala do slepých uliček, ale když bylo nejhůř, našly světýlko, které jim pomohlo dostat se ze tmy ven. Jejich život nebyl černobílý ani náhodou a kdyby ho tenkrát uměla zachytit barevná fotografie, hýřil by všemi možnými barvami. Jejich současnost byla barevná stejně jako moje. V tomto čísle najdete unikátní fotoportfolio Wolfganga Wilda a Jordana J. Lloyda, kteří prostřednictvím citlivé kolorizace ikonických fotografií doslova probudili minulost. Wild v roce 2010 založil stránku Retronaut.com, kam dával historické snímky, které ho upoutaly. Do roku 2015 se díval na pokusy digitálního dobarvování původně monochromatických fotografií nelibě. Pak se ale seznámil s prací Jordana J. Lloyda, který proces kolorizace fotografie dovedl do božských výšin. Díváte se na sto let starý snímek a máte pocit, že se to stalo včera. Působí naprosto realisticky.   Přeji vám krásné léto plné barev. A dobré světlo při focení, ať se vaše rodinná alba plní pro další generace.   Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Byl pozdní večer, první máj…   Přála jsem si napsat květnový editorial na odlehčenou notu, vždyť je čas lásky. Nejsem alergik, takže omamná vůně šeříků ve mně nevzbuzuje nic jiného než příjemné vzpomínky. V dětství jsem z nich cítila blížící se prázdniny, v dospělosti radost, příslib něčeho krásného.Jenže ani silná vůně šeříků nedokáže překrýt události posledních dní, které opět škubly světlem. Notre-Dame v plamenech. Mohl by se tak jmenovat katastrofický film, nohy nahoru, do ruky slané tyčky, a pak konec, přepnout. Bohužel, realita si píše vlastní scénáře. Francouzské zpravodajství ukazuje záběry na nešťastné Pařížany, kteří nevěřícně sledují, jak jejich katedrálu olizují plameny. A slzy tečou. Francouzští miliardáři se předhánějí, kdo dá více eur do obnovy. Stojí za tím nezištná láska k domovině, národní pýcha, společenská prestiž nebo od všeho trochu? Ozývají se názory volající po ochraně živých katedrál, zásobáren kyslíku pro lidstvo. Kde jsou štědří miliardáři, když se kácejí pralesy? Podle posledních zpráv se zdá, že za požár v Notre-Dame mohl elektrický zkrat.   Jako by kamenné srdce Paříže, jež vzplálo, bylo předzvěstí, že se něco krvavého chystá. Letošní Velikonoce budou už navždy spjaty s masakrem na Šrí Lance, tropickém ráji, kam turisté jezdili hledat svou nirvánu. Zfanatizovaní sebevražední atentátníci utnuli životy tři sta lidí, těch, kteří šli do kostela na mši, i těch, kteří zrovna stáli v hotelu a čekali na míchaná vajíčka k snídani. Podle vyšetřovatelů šlo o odvetu za masakr v mešitě na Novém Zélandu. Zlo potřebuje zlo, jinak by se nemohlo rozpínat a rozkládat společnost.   V květnu si také připomínáme konec druhé světové války, člověk by řekl, že už jsme se jako lidstvo mohli poučit, ale zdá se, že opak je pravdou. Žijí mezi námi lidé, kteří očekávají, že přijde okamžik, kdy se naše vratké civilizační jistoty otřesou, nastane chaos a pak přijde holý boj o přežití. A oni, preppeři, budou se svými zásobami a bunkry na takovou situaci připraveni. Nevím, zda nejsem přehnaně optimistická, když mám ve sklepě jen pár květináčů, staré kolo, kýbl na podlahu a občas pár brambor. Asi nám, lidem, pořád věřím.   Přeji vám krásný čas májový ve znamení lásky.   Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka  

Téma – Zločin a trest   Povolení zabíjetMistři ostrého meče, popravčí nebo prostě jen kati. Vykonavatelé hrdelního práva byli potřební a zároveň zavrhovaní. Ovšem trest smrti existuje dodnes, a proto kati stále chodí mezi námi.   Za mřížemiJak trestat a napravovat delikventy? A je odnětí svobody v moderním světě vůbec trestem, nebo jde spíše o rekreaci? Kde a jaké jsou limity jak nakládat s někým, kdo je nenapravitelný – a má ho společnost vůbec živit?   Rozhovor: Vlastimil VondruškaHistorik a autor knižních bestsellerů drží zásadu, že každý muž by v sobě měl mít kus rytíře.   **   HampiMísto, kde se narodil Hanumán, najdete v indickém státě Karnátaka.   Fotku jen za prachyNákup ryb na trhu v Mauritánii se ukázal dramatičtějším, než to na počátku vypadalo.   Džungle prošpikovaná válkouObčanská válka v Papui-Nové Guineji posunula zemi o několik dekád zpět.   Časostroj ve fotografiiUnikátní projekt si vzal za cíl obarvit kultovní historické fotografie.   Lidé z kávových horBolavenská náhorní plošina na jihu Laosu je provoněna kávou, čajem a tabákem.   Země, která neexistujeJe na naší planetě ještě místo, které nikdo nezná a kam nikdo nejezdí? Vítejte ve Středoafrické republice.   Kouzelná VegaJižně od polárního kruhu v Norsku leží malé souostroví, čítající přes 6000 ostrovů.   Když výhrou nic nekončíSlova brazilského prezidenta Bolsonara ohrožují těžce vybojovaná práva domorodých indiánů.

Téma – Základní instinkt

Příprava na apokalypsuDostat se od moderní společnosti k chaosu je prý otázka tří dnů. Na tento kolaps společnosti se mnozí lidé připravují a tvrdí, že je již blízko.

Ocelové nebeV dubnu 1945 se Ústí nad Labem zapsalo do dějin jako jedno ze tří bombardováním za války nejvíce zničených měst. 

Civilní a brannáCivilní obrana a branná výchova z našich životů pomalu zmizely, patrně se zdálo, že jsou zbytečné. Vždyť v dnešní době snad nic nehrozí? Anebo ano? 

**

Ostrovy dobré vůleZanzibar je mnohem víc než jen pláže a korálové útesy. Pojďte s námi na prohlídku.

Příběhy skryté v kameniNepropustný buš v okolí Sydney skrývá v kamenech prastaré příběhy o stvoření světa a vesmíru.

Zakázka pro královnuŽelezný Brod by se klidně mohl nazývat Skleněným Brodem díky zdejší významné sklářské tradici.

Rozhovor: Jeremy Wade„Ryby mě fascinují,“ říká nejznámější rybář kanálu Animal Planet.

Příběhy životaJako každý rok i letos proběhla prestižní fotografická soutěž o nejlepšího profesionálního fotografa roku 2019 Sony World Photography Awards.

Trek okolo Hory duchaNazout pohorky a vzhůru do Himálaje obejít osmitisícovku Manaslu.

Kansaské rapsodieJan Svatoš natočil film o nejznámějších Kansasanech, navštívil kvůli tomu i jejich rodný stát.

Na motorce do národních parkůSám na motorce napříč Keňou? Proč ne, Matouš Vinš se zážitků nebojí.

Pustina krásných lidíDovolená v zemi, která oficiálně neexistuje? Vítejte v Náhorním Karabachu.

Švýcarsko je jako jeho čokoláda – vysoce návykové Laskavé ticho a tmu protrhne zvonění budíku. Jsou čtyři hodiny ráno a z mobilu se ozývá kokrhání, které nechcete slyšet, obzvlášť v tuto hodinu. Mozek se zatím jen neochotně probírá k aktivitě a tělo se musí hodně přemlouvat. Až na svědomí, které mi tvrdošíjně připomíná, že jsem Sáře slíbila, že v půl páté ráno (švýcarského času) budu stát venku. V polospánku si čistím zuby a soukám se do teplého oblečení. Proč tak brzy, honí se mi hlavou otázka otravná jak moucha. V momentě, kdy otevřu dveře a vyjdu ven, pochopím. V čase, kdy se nový den teprve začíná probouzet k životu, to v Lucernu už vře. Dokonce mám pocit, že já jsem ten poslední opozdilec. „Pojď, rychle musíme na náměstí, ať stihneme Fritschiho.“ „Fritschiho?“ Ze Sářina pohledu je mi jasné, že teď zrovna není ta pravá chvíle zdržovat se vysvětlováním. „Tady máš klobouk, dej si ho na hlavu, ať nevypadáš divně.“ Nasazuji si tedy špičatý klobouk a připadám si jako čaroděj Gandalf. Na náměstí už je hlava na hlavě. Razím si cestu mezi pejskem, mimozemšťanem, Hello Kitty, bájnou nestvůrou, sněhulákem Olafem a slečnou, které na hlavě vyrostl plameňák. Už rozumím Sářině poznámce – abych vypadala normálně. Jako Gandalf mám pocit, že sem výborně zapadám. Něco je ve vzduchu. Všichni s napětím čekají, až TO propukne. Tiše závidím lidem na okolních balkonech, kteří na TO čekají s teplým kafíčkem v ruce. Prásk. Ozve se rána. Trhnu sebou. Oblohu nad Lucernským jezerem prozáří ohňostroj. Všichni začnou křičet jako šílení: FRITSCHI! Prásk. Zazní další rána. A další. Z nebe začne padat papírový déšť. Než se stihnu vzpamatovat, už vidím Fritschiho, kterak kráčí v doprovodu své ženy a družiny na náměstí, kde už na něj všichni čekají. Je to muž se dřevěnou maskou, symbol lucernského karnevalu, jenž právě zahájil šestidenní veselí, kdy se odváže i ten nejserióznější Švýcar. „Lidi vystoupí z té své krabice a v podobě maškary se pořádně vyblbnou. Je to jako terapie,“ osvětluje mi Sára, proč je masopust užitečný pro duševní hygienu. Uznávám, že něco na tom je.   Ano, i takové je Švýcarsko. Kdo hovoří o rezervovaných Švýcarech, pak rozhodně nebyl v Lucernu v době karnevalu. Země helvétského kříže, to je dvacet šest kantonů, tedy dvacet šest světů, který je každý trochu jiný, trochu svůj. Jak říká Martin Nydegger, ředitel Switzerland Tourism, i když se Švýcaři spolu ne vždy domluví svou rodnou řečí (země má čtyři úřední jazyky), spojuje je DNA, která umožňuje, aby Švýcarsko fungovalo tak, jak funguje.   Švýcarsko je moje cestovatelská láska, je to s ním jako s čokoládou, nikdy nemáte dost.   Barbora Slavíková Literová šéfredaktorka 

LavauxPoklad švýcarských vinařů   Nejvýše položená vinice Evropy   Robin Hood z AlpZ padělatele mincí národním hrdinou   Lucern vzhůru nohama   Zakázaná horaDračí gondolou na vrchol Pilatu   Kozorožčí safari   Pod křídly havranůKde poustevníci našli svůj ráj   Díkůvzdání po švýcarskuRodinná oslava a hold lokálním kulinářským specialitám   Miss GhornutiNávštěva u nejkrásnějších horalek   Prastará spojkaNejkrásnější průsmyk ve Švýcarsku   Náčelníkův sen Nikdy nekončící jamboree ve Švýcarských Alpách   Švýcarsko po kolejích a v pohorkách5+5 tipů na rodinné výlety   Vzduch za všechny penízeTuberkulóza přivedla do Davosu železnici i turisty   Rhétská dráha   Změna je životV Andermattu si udělali ze zásadních změn filozofii   Fort KnoxDokonale zabezpečená data   Treková pošta   Zlatá květinaSymbol pro turismus i Švýcarsko   Martin NydeggerRozhovor se šéfem Switzerland Tourism   Švýcarská pyramidaBěh do nejdelších schodů   Švýcaři v běhu …aneb testováno na lidech   Ženevské EscaladePříběh nepodařeného dobývání města   Jean KazèsTulipánový festival   St. LéonardNejvětší přírodní podzemní jezero Evropy   Tolkienova inspiracePředobrazy Středozemě hledejte uprostřed Alp   Z kopce dolů!   Hvízdající kolonieV minulosti sviště ohrožovali gurmáni   Cyklistický denDvacátý pátý derivát to pořádně rozjel   SamnaunDuty free vesnice   Sladký pokladPo stopách hnědého zlata   Alpské macaroniPasta ve farmářském stylu   Ikonické výlety   Výš, stále výš Smrt za 20 000 dolarů   Bez kořenů nelze žítČeští krajané ve Švýcarsku nezapomínají   Luštěte a vyhrajte   Švýcarsko na dlani

Přiznám se, že mne nikdy nenapadlo, že by mohli být veterináři v ohrožení. Můj zvěrolékař je totiž už roky něco jako moje životní jistota. Pro malou holku, která chodila za koňmi, byl pan doktor z ordinace nad stájí něco jako modla. Měl vždy dobrou náladu, a když mne někdy nechal podržet psa nebo kočku, nebo třeba vytřít ordinaci, tak jsem si připadala strašně důležitá. Dokonce jsem dlouho byla přesvědčená, že ze mne bude veterinářka. Osud mne zavál jiným směrem, ale některé věci se nemění. Pak doktor má stále dobrou náladu a já už ani nespočítám, kolik zvířat jsem mu za posledních třicet let přivedla do ordinace. Pro mne zůstává stejnou autoritou, která mne umí uklidnit, když se o mně nad nemocným zvířetem začíná pokoušet panika. Je úžasný praktik, umí zůstat nad věcí a já si pak nepřipadám jako neschopná hysterka. Když potřebuji konzultovat článek, je jasné, komu volám.

Jen náš kocour Manfred na pana doktora nemá ty nejlepší vzpomínky. Nebyl mu ani rok, když jsem ho přinesla do ordinace s nemocným očičkem. Ukázalo se, že oko slzelo v důsledku zánětu dásně od zlomeného špičáku. No, a když už byl v narkóze, tak kromě zbytku zubu přišel i o svou mužnou chloubu. Celkem chápu, že byl pak uražený… Jak říkám, starý praktik. Jen nevím, co si počnu, až půjde pan doktor do důchodu.

Přála bych vám všem zvěrolékaře, kterému budete věřit tak, jako já tomu mému, a vaší kočce, abyste doktora nevídali moc často. A panu veterináři nebo paní veterinářce, aby ve vás měli partnery, protože jen tak může být jejich snažení úspěšné. A život klidnější, protože to nemají lehké, jak se dozvíte z našeho článku.Krásné jaro s kočkou vám přeje

Pavla Růžičkovášéfredaktorka 

6 Ze světa8 Člověk v kočičím světě9 Předplatné10 Téma: Kočičí jaro12 Tipy proti jarní únavě14 Vnější paraziti koček17 Zbraně pro boj proti parazitům18 Tráva pro kočky19 Fotosoutěž s Britem20 Vyšší kočičí: Království mainek22 Ví, co smí?24 Umějí se kočky samy léčit?26 Zatočte se strachem z veteriny28 Pojištění pro kočku30 Zlověstná „efka“32 Z redakce33 Plakáty37 Kočky a děti: Myš38 Český veterinář: Ohrožený druh43 Statečná princezna Jeřabinka44 Vietnamský tygr, kočky a psi46 Levhart mandžuský47 Kočky a mýty48 Rozhovor: Silvie Kořistková50 Být tak Lagerfeldovou kočkou51 Zvláštnosti kočičího rozvrhu52 Test: Hrdina, nebo strašpytel?54 Mia a bílý lev56 Bílá tlapka dětem58 Fejeton: Vzpomínky na dětství60 Dopisy čtenářů61 Narozeniny62 Křížovka60 Tipy pro vás64 Vtipné fotografie66 Galerie

Téma - Homo comfortus   Uskromnit se? A proč?Planeta se prý blíží počtem obyvatel ke hranicím svých možností, ale je opravdu důvod pro znepokojení?   PagoPagoDobrovolníci z PagoPago sázejí stromy, aby pomohli planetě. Možná ji nespasí, ale je to víc, než co dělá většina společnosti.    Sázeli jsme stromNemohli jsme věc ponechat náhodě, a tak jsme z redakce vyrazili zasadit svůj vzkaz budoucím pokolením.   **   Van Diemenova zeměTasmánie je stát Australského svazu a nabízí zcela svébytné zážitky.   TigerlandZachraňme tygry! zní světem. Těmto šelmám už delší dobu hlasitě zvoní umíráček.   V srdci TrojzemíOperní zpěvák Luděk Vele se nemohl dívat na poničený hrad Grabštejn, a tak udělal vše pro jeho záchranu.   Se šafránem ven z krizeMladí lidé se vracejí zpět na řecký venkov, aby našli živobytí na purpurových polích.   Rozhovor: Václav Větvička Doslova znalec zelených pokladů, jehož je radost poslouchat po celé hodiny.   Projekt Apostolus Arménie je dosud archeologicky téměř neznámá, jako první přinášíme výsledky nejnovějšího výzkumu.   Národ cyklistůDánsko je jako stvořené pro jízdu na kole, všude blízko a rovina. Existuje snad jen jedno úskalí.   Mise JARNaši spolupracovníci navštívili JAR, poznejte tuto africkou zemi jejich očima a zkuste prožít to, co oni.

Téma - Jako prase v žitě   Novoroční večeřeKdyž se v Číně blíží oslavy Nového roku, začne největší migrace v historii lidstva. Nejinak tomu bylo letos, v roce prasete.   Malá Paříž v ČecháchLázně Teplice v Čechách jsou proslulé léčivou silou svých termálních pramenů. Podle legendy je objevilo prasátko.   Země knížete JanaMalebné knížectví je zemí kontrastů. Na jedné straně luxus, na druhé krávy spásající zelené louky. A už jste někdy slyšeli o lichtenštejnských Alpách?   **   Krvelačná společnostTouha po krvi a trhání masa z těla, to je všeobecná představa o piraních. 16 Liána mrtvýchŠamané ji používali k cestám do jiných světů či záhrobí, moderní medicína by s její pomocí chtěla léčit.   Přežili jsme Dempster HighwayVzývaná i obávaná dálnice pustou krajinou kanadského severu.   Správný dárekCo dát člověku, který slaví sté narozeniny? Přáli jsme Miroslavu Zikmundovi?   Druhá směnaPráce v dolech je povolena od osmnácti let, v Indii na to nedbají a posílají pro uhlí i malé děti. Je to nutnost pro přežití.   V cejlonských čajových zahradáchTamilští sběrači čaje žijí v zajetí svého povolání již po několik pokolení.   Zpustošené dědictvíCo zbylo z četných památek, které odolaly času ve válkou zkoušené Sýrii?   Králův mužV Českých Budějovicích našli ostatky muže, který stál u vzniku jihočeské metropole, a možná ho i inicioval.   Thajsko bez turistůNa severu Thajska se nachází několik neprávem opomíjených míst, která rozhodně stojí za pozornost.

Když sakury pláčou   Byla to jarní líná sobota, kdy se vám nechce nic. Vůbec nic. Jenže víte, jak to dopadá, když si naplánujete pyžamový den. Nějaký úkol si vás vždycky najde. Cesta do obchodu s nákupním seznamem v kapse byla deštivá. Kupodivu v tomto nečase a ještě v sobotu se ozýval řev motorových pil. Před naším obchodem stála leta letoucí alej plná sakur, a když rozkvetly, bylo to jako v růžové pohádce. Ne náhodou Japonci slaví svátek sakur Hanami, v překladu to znamená obdivování květů sakur. Japoncům rozumím. Sakura nebo také třešeň japonská kvete jen pár dní a symbolizuje i stesk a pomíjivost. Když jsem viděla motorové pily dřevorubců zařezávající se do kmenů sakur, taky jsem pocítila obrovskou lítost. Tam, kde byl před chvílí ještě strom, zbyl jen oholený pahýl. „Maminko, proč to dělají, ty stromy to bolí!“ křičí dcera a tahá mě přitom za rukáv. Já být strom, chtěla bych se bránit, ale jak? Jenže, jak už to v životě chodí, nic není jen bílé nebo černé. Následující den volám, pátrám, zjišťuji. „Muselo se to udělat, protože jinak by lidi v ulici skončili bez teplé vody a topení. Bude se kopat. Nás to taky mrzí, až se to opraví, vysadíme sakury nové,“ vysvětluje mi trpělivě úřednice po telefonu. Chápu. Pohled z okna na sakury musí být krásný, ale kdybych se u toho musela balit do peřin, přiznávám, že by ve mně ten obdiv ke květeně slábl. Znamená to, že lásku k přírodě ohraničuje naše komfortní zóna? A neměli bychom si raději trochu obrousit hrany našeho pohodlí, protože civilizační potřeby nejsou dlouhodobě slučitelné s možnostmi zeměkoule? Vyvinuli jsme se v běhu času z Homo sapiens v Homo comfortus? Vyměnili jsme rozum za pohodlí? A kam nás to dovede? Do ráje nebo do propasti? Mnoho otázek a složité hledání správných odpovědí. Narozeninové téma – Koktejl slaví 27 let – jsme věnovali právě těmto myšlenkám.   Přeji vám krásné jaro plné energie.     Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Stovce zdar   Jsou setkání, na která nezapomenete. Mohla být jen letmá, a přesto se vryla do srdce i mysli. Moje krásná práce mi umožnila celou řadu setkání s jedinečnými osobnostmi včetně hollywoodských hvězd. Jsem za ty příležitosti vděčná, protože prostřednictvím rozhovoru se dozvíte hodně i o sobě samých. Pokaždé se tiše konfrontuji s otázkami na dotazovaného a ptám se sama sebe, co bych mohla odpovědět já. Jenže nikdo nemůže chodit v cizích botách. Každý lidský příběh je jedinečný. Vzpomínám si na návštěvu cestovatelského festivalu v Prosiměřicích na Jižní Moravě. Je to už pár let zpátky. Vzala jsem si Koktejl pod paži a vyrazila za šedovlasým pánem, který si u každé přednášky pečlivě zapisoval poznámky. „Dobrý den pane Zikmunde, já jsem Barbora Literová, šéfredaktorka Koktejlu, mohla bych vás požádat o rozhovor?“ Sumírovala jsem si v hlavě, jak matadora naší cestovatelské scény oslovím. „Dobrý den pane Zikmunde.“ Šedovlasý pán se na mě upřeně podíval. Byl to pronikavý a naprosto soustředěný pohled. Úplně mě paralyzoval, připravené otázky se mi zasekly v hlavě a pár minut trvalo, než se mozek restartoval. Nestalo se mi to nikdy předtím ani nikdy potom. Můžeme to nazývat kouzlem osobnosti. Miroslav Zikmund, který letos v únoru (narodil se na sv. Valentýna) oslavil neuvěřitelných 100 let, tvrdí, že věk není zásluha. My si myslíme, že životní vitalita zlínské legendy je do značné míry ovlivněna jeho neochvějnou pílí, což už zásluha je. Miroslavu Zikmundovi jsme v tomto čísle věnovali velký materiál od Petra Horkého, autora dokumentárního filmu Století Miroslava Zikmunda.   A co vy byste chtěli stihnout do své stovky? Inspiraci můžete najít na stránkách Koktejlu.   Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Manfredova neoblomnost mne vždy fascinovala, i když jsem si na ni musela zvyknout. Prostě si stojí za svým, ať se děje, co se děje. Když má za to, že je čas k odpočinku, tak ho ke hře nepřimějete. Můžete kolem mávat udičkou, pouštět plyšové myšičky nebo i postavit vedle lákavou novou papírovou krabici. On se jen bohorovně podívá tázavým pohledem „To jako vážně?“ a spí dál. Jednou jsem zkoušela v lákání pokračovat, na naše psy to přece vždycky funguje. On na mne jen vrhl další ze svých blahosklonných pohledů a šel si lehnout o kousek dál.

Nakonec jsem si tu jeho zdravou kočičí tvrdohlavost osvojila také. Život a práce mne naučily stát si za svou volbou. A kocour Manfred mi ukázal, jak se vypořádat s faktem, že se nikdy nezavděčím všem. Vybrala jsem fotku na titulku, která se někomu nelíbí? Já ji mám za nejlepší volbu a rady z facebooku mi na tváři vykouzlí maximálně unavený úsměv. Napsala jsem, že kočka má místo náprsenky laclík? A proč by nemohla mít? Další úsměv. Počítám, že se tentokrát dozvím, že nejsou lesní kočky! Jen kočky polodlouhosrstých plemen, nebo možná ještě kočky plemen přírodních. Jenže lesní obři znějí mnohem lépe a přesně vystihují podstatu těch krásných huňatých kočičích obříků, kteří by i dnes klidně zvládli přežít v lese. Jen se o tom přesvědčte sami v našem článku.

A proto krátká rada do nového roku: Dělejte to jako Manfred nebo jako každá jiná moudrá kočka. Nesnažte se zavděčit okolí. Nenechte si vnutit cizí názor. Nevyžádané rady přejděte úsměvem a stůjte si za svým. Vy za to stojíte. A vaše kočka také. Bude jí mnohem lépe na klíně spokojeného a vyrovnaného člověka než vedle nervózního nejistého majitele.

Přeji krásný a spokojený rok 2019

Pavla Růžičkovášéfredaktorka

6 Ze světa8 Černá kráska z titulní strany10 Jak se žije s lesními obry16 Škrabadla, škrábátka, škrabací tyče, protahovadla, odpočívadla23 Předplatné24 Cesta potravy trávením kočky26 O chovu koček s Kristýnou Matějkovou30 Případ „prsaté“ kočky32 Varovné příznaky: Jak je rozpoznat a co dělat?33 Plakát37 Kočky a děti: Zvuky38 Když má kočka navrch40 Překvapující kočky43 Omyl: Kočka člověka nepotřebuje?!44 Feliti: Nová naděje pro toulavé kočky46 Osudy: Kamil Mikeš47 Útulky: Fousky z.s.48 Kočka tmavá49 Jak to bylo s ochočením kočky50 O kočičím smyslu pro humor51 Vtipy52 Zahrada paní Jany54 Test: Jak dobře vás zná vaše kočka56 Bílá tlapka dětem58 Fejeton: Pozvání59 Zimní kočky60 Dopisy čtenářů61 Křížovka62 Tipy pro vás64 Vtipné fotografie66 Galerie

Zázrak všedního dne   Je mi zima, odolávám i hotelové vaně, protože představa, že bych se do ní nejdřív musela svléknout, je mrazivá. Tady v Alishanu, přírodním parku uprostřed Tchaj-wanu právě odbíjí půlnoc. Ideální chvíle, abych se přepnula na evropský čas a začala řešit neodkladné maily. Jsou dvě hodiny ráno místního času. Cink. Telefon mi připomíná, že za dvě hodiny vstávám, abych na vlastní oči viděla přírodní divadlo – východ slunce. Není na Tchaj-wanu kohout, který by zakokrhal až v deset? Ne, vážně se mi chce. Přesvědčuji ne úplně přesvědčivě své horší já. Už nemá smysl ulehnout, a tak se pomalu začínám soukat do několika vrstev oblečení. Na recepci mi přijde vhod horký čaj. Recepční si zkoumavě prohlíží mou ospalou tvář a volá na kolegyni. „Blue eyes, blue eyes.“ Pochopila jsem, že modrá je dobrá a že se na Tchaj-wanu cení. Vykouzlím úsměv a pomalu se probouzím z letargie. Naproti mně usedá skupinka buddhistických mnichů. Jsou dobře naladěni, buď se dobře vyspali, nebo je k ranní aktivitě posiluje víra. Nejspíš obojí. Vyjíždíme. Venku ještě vládne tma. Než dojedeme k vyhlídce, čeká nás pár zastávek. Obloha je posetá hvězdami zářícími jako diamanty. Ano, z této látky bych si nechala ušít večerní šaty. Vrchol dne ale má teprve přijít. Východ slunce nad nejvyšším tchajwanským pohořím, jemuž kraluje 3952 metrů vysoká hora Jü-šan, zvaná také Nefritová. Dostávám do rukou speciální sklíčko, aby mě ranní paprsky neoslepily. O čekání na magický okamžik mají ale různí lidé různé představy. Kolem mě se odehrává něco jako cirkus „Sunrise“. Ne úplně outdoorově oblečení turisté štelují své fotoaparáty, mobily a selfie tyčky pro akci. Nechybějí stánky s občerstvením, z megafonu se ozývají slova, jimž nerozumím. Pocházejí od muže, který má na hlavě čelenku z peří a v puse jeden zub, barevně poznačený horlivou konzumací betelových oříšků. Rysy v jeho tváři budí dojem, že by mohl být příslušníkem některého z původních domorodých etnik. Zatímco huláká, na obloze se odehrává tichý zázrak, který každé ráno udržuje lidi v naději, že je čeká další den na Zemi. Štěstím si ho ale musejí naplnit sami. A když se nezadaří, mohou směle doufat, že zítřejší reparát bude možný.     Přeji vám klidné putování krajinou zázraků, ať už v říši snů nebo s nohama pevně na zemi.   Barbora Slavíková Literová šéfredaktorka 

Téma – The Show Must Go On   Floridští zajatciPro mnohé návštěvníky delfinárií je taková akce velkým zážitkem. Bohužel si neuvědomují, že vystupující kytovci kvůli jejich pobavení přišli o své rodiny a svobodu.   Hudební riviéraMalé městečko Montreaux na břehu Ženevského jezera se stalo inspirativním místem rockových legend jako Queen, Deep Purple, AC/DC a mnoho dalších.   Ničitel pro slávuCo mají exhibicionisté z Youtube společného s 2374 let starým požárem? Vydejte se do Turecka po stopách dnešních „attention whores“.   **   Gepardi na dotekV Namibii máte možnost dostat se k nejrychlejším běžcům planety opravdu blízko.   Vládce RockiesSkalnatý horám v Britské Kolumbii v Kanadě dominuje Mount Robson.   Tajemství buddhistických mnichůSeznámit se s buddhismem může v Jižní Koreji úplně každý, ať už je katolík, muslim nebo ateista.   Odsouzeno k zánikuItalské městečko Civita di Bagnoregio to má prý spočítané, jednou se propadne do hlubin.   Jak se dělá věda na Nebeské pastviněČeští vědci jezdí pravidelně na Altaj zkoumat přírodní procesy. A také náturu místních obyvatel.   Motýli místo makovicV Myanmaru farmáři postupně upouští od pěstování makovic za účelem získání opia. Nahrazuje je hedvábí.   Rozhovor: Adrenalinová zmrzlinářkaFreya Hoffmeister je nezdolná žena s velkým duchem.   Malý VietnamNa konci 20. století zanikl v Praze-Libuši masokombinát, objekt okamžitě koupila Vietnamská firma a založila zde pověstnou tržnici Sapa.   Projíst se ŠpanělskemNavštěvujete země za účelem dobře se najíst? Tak honem do Španělska!   Bílá temnotaNávštěva Podkarpatské Rusy je jako cesta o sto let do minulosti. Úskalí návštěvy hor, ale můžete zažít úplně stejné v každé době.