ikoktejl

Manfredova neoblomnost mne vždy fascinovala, i když jsem si na ni musela zvyknout. Prostě si stojí za svým, ať se děje, co se děje. Když má za to, že je čas k odpočinku, tak ho ke hře nepřimějete. Můžete kolem mávat udičkou, pouštět plyšové myšičky nebo i postavit vedle lákavou novou papírovou krabici. On se jen bohorovně podívá tázavým pohledem „To jako vážně?“ a spí dál. Jednou jsem zkoušela v lákání pokračovat, na naše psy to přece vždycky funguje. On na mne jen vrhl další ze svých blahosklonných pohledů a šel si lehnout o kousek dál.

Nakonec jsem si tu jeho zdravou kočičí tvrdohlavost osvojila také. Život a práce mne naučily stát si za svou volbou. A kocour Manfred mi ukázal, jak se vypořádat s faktem, že se nikdy nezavděčím všem. Vybrala jsem fotku na titulku, která se někomu nelíbí? Já ji mám za nejlepší volbu a rady z facebooku mi na tváři vykouzlí maximálně unavený úsměv. Napsala jsem, že kočka má místo náprsenky laclík? A proč by nemohla mít? Další úsměv. Počítám, že se tentokrát dozvím, že nejsou lesní kočky! Jen kočky polodlouhosrstých plemen, nebo možná ještě kočky plemen přírodních. Jenže lesní obři znějí mnohem lépe a přesně vystihují podstatu těch krásných huňatých kočičích obříků, kteří by i dnes klidně zvládli přežít v lese. Jen se o tom přesvědčte sami v našem článku.

A proto krátká rada do nového roku: Dělejte to jako Manfred nebo jako každá jiná moudrá kočka. Nesnažte se zavděčit okolí. Nenechte si vnutit cizí názor. Nevyžádané rady přejděte úsměvem a stůjte si za svým. Vy za to stojíte. A vaše kočka také. Bude jí mnohem lépe na klíně spokojeného a vyrovnaného člověka než vedle nervózního nejistého majitele.

Přeji krásný a spokojený rok 2019

Pavla Růžičkovášéfredaktorka

6 Ze světa8 Černá kráska z titulní strany10 Jak se žije s lesními obry16 Škrabadla, škrábátka, škrabací tyče, protahovadla, odpočívadla23 Předplatné24 Cesta potravy trávením kočky26 O chovu koček s Kristýnou Matějkovou30 Případ „prsaté“ kočky32 Varovné příznaky: Jak je rozpoznat a co dělat?33 Plakát37 Kočky a děti: Zvuky38 Když má kočka navrch40 Překvapující kočky43 Omyl: Kočka člověka nepotřebuje?!44 Feliti: Nová naděje pro toulavé kočky46 Osudy: Kamil Mikeš47 Útulky: Fousky z.s.48 Kočka tmavá49 Jak to bylo s ochočením kočky50 O kočičím smyslu pro humor51 Vtipy52 Zahrada paní Jany54 Test: Jak dobře vás zná vaše kočka56 Bílá tlapka dětem58 Fejeton: Pozvání59 Zimní kočky60 Dopisy čtenářů61 Křížovka62 Tipy pro vás64 Vtipné fotografie66 Galerie

Zázrak všedního dne   Je mi zima, odolávám i hotelové vaně, protože představa, že bych se do ní nejdřív musela svléknout, je mrazivá. Tady v Alishanu, přírodním parku uprostřed Tchaj-wanu právě odbíjí půlnoc. Ideální chvíle, abych se přepnula na evropský čas a začala řešit neodkladné maily. Jsou dvě hodiny ráno místního času. Cink. Telefon mi připomíná, že za dvě hodiny vstávám, abych na vlastní oči viděla přírodní divadlo – východ slunce. Není na Tchaj-wanu kohout, který by zakokrhal až v deset? Ne, vážně se mi chce. Přesvědčuji ne úplně přesvědčivě své horší já. Už nemá smysl ulehnout, a tak se pomalu začínám soukat do několika vrstev oblečení. Na recepci mi přijde vhod horký čaj. Recepční si zkoumavě prohlíží mou ospalou tvář a volá na kolegyni. „Blue eyes, blue eyes.“ Pochopila jsem, že modrá je dobrá a že se na Tchaj-wanu cení. Vykouzlím úsměv a pomalu se probouzím z letargie. Naproti mně usedá skupinka buddhistických mnichů. Jsou dobře naladěni, buď se dobře vyspali, nebo je k ranní aktivitě posiluje víra. Nejspíš obojí. Vyjíždíme. Venku ještě vládne tma. Než dojedeme k vyhlídce, čeká nás pár zastávek. Obloha je posetá hvězdami zářícími jako diamanty. Ano, z této látky bych si nechala ušít večerní šaty. Vrchol dne ale má teprve přijít. Východ slunce nad nejvyšším tchajwanským pohořím, jemuž kraluje 3952 metrů vysoká hora Jü-šan, zvaná také Nefritová. Dostávám do rukou speciální sklíčko, aby mě ranní paprsky neoslepily. O čekání na magický okamžik mají ale různí lidé různé představy. Kolem mě se odehrává něco jako cirkus „Sunrise“. Ne úplně outdoorově oblečení turisté štelují své fotoaparáty, mobily a selfie tyčky pro akci. Nechybějí stánky s občerstvením, z megafonu se ozývají slova, jimž nerozumím. Pocházejí od muže, který má na hlavě čelenku z peří a v puse jeden zub, barevně poznačený horlivou konzumací betelových oříšků. Rysy v jeho tváři budí dojem, že by mohl být příslušníkem některého z původních domorodých etnik. Zatímco huláká, na obloze se odehrává tichý zázrak, který každé ráno udržuje lidi v naději, že je čeká další den na Zemi. Štěstím si ho ale musejí naplnit sami. A když se nezadaří, mohou směle doufat, že zítřejší reparát bude možný.     Přeji vám klidné putování krajinou zázraků, ať už v říši snů nebo s nohama pevně na zemi.   Barbora Slavíková Literová šéfredaktorka 

Téma – The Show Must Go On   Floridští zajatciPro mnohé návštěvníky delfinárií je taková akce velkým zážitkem. Bohužel si neuvědomují, že vystupující kytovci kvůli jejich pobavení přišli o své rodiny a svobodu.   Hudební riviéraMalé městečko Montreaux na břehu Ženevského jezera se stalo inspirativním místem rockových legend jako Queen, Deep Purple, AC/DC a mnoho dalších.   Ničitel pro slávuCo mají exhibicionisté z Youtube společného s 2374 let starým požárem? Vydejte se do Turecka po stopách dnešních „attention whores“.   **   Gepardi na dotekV Namibii máte možnost dostat se k nejrychlejším běžcům planety opravdu blízko.   Vládce RockiesSkalnatý horám v Britské Kolumbii v Kanadě dominuje Mount Robson.   Tajemství buddhistických mnichůSeznámit se s buddhismem může v Jižní Koreji úplně každý, ať už je katolík, muslim nebo ateista.   Odsouzeno k zánikuItalské městečko Civita di Bagnoregio to má prý spočítané, jednou se propadne do hlubin.   Jak se dělá věda na Nebeské pastviněČeští vědci jezdí pravidelně na Altaj zkoumat přírodní procesy. A také náturu místních obyvatel.   Motýli místo makovicV Myanmaru farmáři postupně upouští od pěstování makovic za účelem získání opia. Nahrazuje je hedvábí.   Rozhovor: Adrenalinová zmrzlinářkaFreya Hoffmeister je nezdolná žena s velkým duchem.   Malý VietnamNa konci 20. století zanikl v Praze-Libuši masokombinát, objekt okamžitě koupila Vietnamská firma a založila zde pověstnou tržnici Sapa.   Projíst se ŠpanělskemNavštěvujete země za účelem dobře se najíst? Tak honem do Španělska!   Bílá temnotaNávštěva Podkarpatské Rusy je jako cesta o sto let do minulosti. Úskalí návštěvy hor, ale můžete zažít úplně stejné v každé době.

Kde bydlí štěstí?   Venku už přituhuje. Před hlavním nádražím postávají postavy s prázdným pohledem čekající na dodání své pravidelné dávky chemického štěstí. Štěstí v neštěstí. Eskalátorem rovnou do temných hlubin závislostí. Beru si taxi. „Prosím, do Nuslí.“ Taxíkář se na mě usměje tím nejmilejším úsměvem, i když Praha v dopravní špičce v čase vánočním není něco, o čem by si řidič chtěl nechat zdát. „Jak se vám tady jezdí?“ zajímají mě historky ze zákulisí taxíkářského života. „Víte, já měl ještě nedávno několik hospod, ale už mě to tak vysávalo, že jsem všechno prodal a začal dělat něco úplně novýho. Taxikařím teprve tři měsíce a jsem šťastnej, úplně vyklidněnej, povídám si s lidma a nikdo po mně nic nechce.“ Zase se usměje, nasadí výraz Buddhy a není pochyb, že je šťastný zrovna tady a teď.   Statisticky bychom měli najít nejvíce šťastných lidí v Bhútánu, kde se spokojenost obyvatel poměřuje takzvaným indexem štěstí. Byl bhútánský král marketingový guru nebo monarcha, jenž kladl blaho svých obyvatel na první příčku důležitosti…? Těžko říct. Bhútán má dnes na čele nalepené štěstí, ale růžový opar se rozplývá, když přihlédneme k počtu sebevražd mladých Bhútánců. Jejich otcové, dědové a pradědové možná byli šťastnější ze samé podstaty svého bytí, než se na štěstí začaly dělat reklamní analýzy. Být šťastný, protože si to společnost žádá, je paradoxně také druhem nátlaku.   Jednoho tyrolského rána. Škrábu se na vrchol hory a mé netrénované tělo mi to dává s každým šlápnutím znát. Jdu a nezastavuju, protože jinak by zvítězilo mé horší já. „Už nemůžeš? Nevadí. Nemusíš. Tady si sedni a odpočívej…“ „Ne.“ Rychle zaplaším démona v hlavě. Lusknutím prstu se změnilo počasí. Tam, kde ještě před chvílí byla blankytná obloha, se vaří temně šedá mračna. Nemůžu dál, musím se vrátit. K lanovce je to ale ještě kus. Běžím, jak nejrychleji můžu. Moc rychle to ale není, do obličeje mě bičují kroupy. Špatně se mi dýchá. V patách mám zdatnější trekaře. „Are you O.K.?“ Ozve se starostlivý hlas za mými zády. Anděl převlečený za alpinistu se tváří, že nebude pokračovat, dokud se nevzpamatuju. Otáčím hlavu, vidím stanici lanovky, je blízko, ale pro mě v této chvíli nedosažitelně daleko. Vím, že musím. Nadechnu se a z posledních sil beru za kliku dveří, za nimiž je teplo, sucho a dá se dýchat. Jsem šťastná.   Nejsem odborník na štěstí, ale troufnu si tvrdit, že štěstí nebydlí nikde jinde než v nás samotných.   V roce 2019 vám přeji, aby se u vás pěkně zabydlelo.   Barbora Slavíková Literová šé Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Téma - Kruhy života   Na stopě buteuNáhodný nález ptačího běháku s kroužkem navedl našeho redaktora na zajímavou reportáž.   Záhada z jadeituNefrit nebo jadeit? V Číně se oba nerosty jmenují stejně, ale jaký význam měl jadeitový disk doopravdy?   Poslední český vampýrVrátí se po uplynutí vyměřeného času prokletý správce do Žďáru nad Sázavou?   **   Dvě tváře štěstíKdyž čtvrtý bhútánský král přišel v 80. letech s myšlenkou Hrubého národního štěstí, asi netušil, jaký to bude mít dopad na celé království.   Krajem lidí z močálůNádherný trek krajinou na severu Švédska, kde potkáte kromě sobů s trochou štěstí i Sámy.   Zde zkáza stvořila krásuVýbuch sopky stvořil jedno z nejkrásnějších řeckých souostroví – Santorini.   Rozhovor: Célina CousteauČlenka slavného rodu cestovatelů bojuje za změnu přístupu k naší planetě.   Papírové tvářeEduard Held, který ve svých devatenácti letech začal vyrábět a prodávat papírové sáčky, nemohl tušit, že založil tradici výroby, trvající více než sto let.   Země na zádech krokodýlaPro obyvatele Východního Timoru jsou krokodýli posvátní. A jsou s tím občas problémy.   Vojna a mírV Trentinu si dodnes pamatují českou pohostinnost, kterou zažili během první světové války.   Víno a potAktivní dovolená? Proč ne? Přes den placené fit centrum na vinohradu a večer čištění duše i mysli v dobré společnosti.   Eskalátor do chudobinceKdysi království narkobarona Pablo Escobara, dnes lákadlo pro turisty.