ikoktejl

Švýcarsko je jako jeho čokoláda – vysoce návykové Laskavé ticho a tmu protrhne zvonění budíku. Jsou čtyři hodiny ráno a z mobilu se ozývá kokrhání, které nechcete slyšet, obzvlášť v tuto hodinu. Mozek se zatím jen neochotně probírá k aktivitě a tělo se musí hodně přemlouvat. Až na svědomí, které mi tvrdošíjně připomíná, že jsem Sáře slíbila, že v půl páté ráno (švýcarského času) budu stát venku. V polospánku si čistím zuby a soukám se do teplého oblečení. Proč tak brzy, honí se mi hlavou otázka otravná jak moucha. V momentě, kdy otevřu dveře a vyjdu ven, pochopím. V čase, kdy se nový den teprve začíná probouzet k životu, to v Lucernu už vře. Dokonce mám pocit, že já jsem ten poslední opozdilec. „Pojď, rychle musíme na náměstí, ať stihneme Fritschiho.“ „Fritschiho?“ Ze Sářina pohledu je mi jasné, že teď zrovna není ta pravá chvíle zdržovat se vysvětlováním. „Tady máš klobouk, dej si ho na hlavu, ať nevypadáš divně.“ Nasazuji si tedy špičatý klobouk a připadám si jako čaroděj Gandalf. Na náměstí už je hlava na hlavě. Razím si cestu mezi pejskem, mimozemšťanem, Hello Kitty, bájnou nestvůrou, sněhulákem Olafem a slečnou, které na hlavě vyrostl plameňák. Už rozumím Sářině poznámce – abych vypadala normálně. Jako Gandalf mám pocit, že sem výborně zapadám. Něco je ve vzduchu. Všichni s napětím čekají, až TO propukne. Tiše závidím lidem na okolních balkonech, kteří na TO čekají s teplým kafíčkem v ruce. Prásk. Ozve se rána. Trhnu sebou. Oblohu nad Lucernským jezerem prozáří ohňostroj. Všichni začnou křičet jako šílení: FRITSCHI! Prásk. Zazní další rána. A další. Z nebe začne padat papírový déšť. Než se stihnu vzpamatovat, už vidím Fritschiho, kterak kráčí v doprovodu své ženy a družiny na náměstí, kde už na něj všichni čekají. Je to muž se dřevěnou maskou, symbol lucernského karnevalu, jenž právě zahájil šestidenní veselí, kdy se odváže i ten nejserióznější Švýcar. „Lidi vystoupí z té své krabice a v podobě maškary se pořádně vyblbnou. Je to jako terapie,“ osvětluje mi Sára, proč je masopust užitečný pro duševní hygienu. Uznávám, že něco na tom je.   Ano, i takové je Švýcarsko. Kdo hovoří o rezervovaných Švýcarech, pak rozhodně nebyl v Lucernu v době karnevalu. Země helvétského kříže, to je dvacet šest kantonů, tedy dvacet šest světů, který je každý trochu jiný, trochu svůj. Jak říká Martin Nydegger, ředitel Switzerland Tourism, i když se Švýcaři spolu ne vždy domluví svou rodnou řečí (země má čtyři úřední jazyky), spojuje je DNA, která umožňuje, aby Švýcarsko fungovalo tak, jak funguje.   Švýcarsko je moje cestovatelská láska, je to s ním jako s čokoládou, nikdy nemáte dost.   Barbora Slavíková Literová šéfredaktorka 

LavauxPoklad švýcarských vinařů   Nejvýše položená vinice Evropy   Robin Hood z AlpZ padělatele mincí národním hrdinou   Lucern vzhůru nohama   Zakázaná horaDračí gondolou na vrchol Pilatu   Kozorožčí safari   Pod křídly havranůKde poustevníci našli svůj ráj   Díkůvzdání po švýcarskuRodinná oslava a hold lokálním kulinářským specialitám   Miss GhornutiNávštěva u nejkrásnějších horalek   Prastará spojkaNejkrásnější průsmyk ve Švýcarsku   Náčelníkův sen Nikdy nekončící jamboree ve Švýcarských Alpách   Švýcarsko po kolejích a v pohorkách5+5 tipů na rodinné výlety   Vzduch za všechny penízeTuberkulóza přivedla do Davosu železnici i turisty   Rhétská dráha   Změna je životV Andermattu si udělali ze zásadních změn filozofii   Fort KnoxDokonale zabezpečená data   Treková pošta   Zlatá květinaSymbol pro turismus i Švýcarsko   Martin NydeggerRozhovor se šéfem Switzerland Tourism   Švýcarská pyramidaBěh do nejdelších schodů   Švýcaři v běhu …aneb testováno na lidech   Ženevské EscaladePříběh nepodařeného dobývání města   Jean KazèsTulipánový festival   St. LéonardNejvětší přírodní podzemní jezero Evropy   Tolkienova inspiracePředobrazy Středozemě hledejte uprostřed Alp   Z kopce dolů!   Hvízdající kolonieV minulosti sviště ohrožovali gurmáni   Cyklistický denDvacátý pátý derivát to pořádně rozjel   SamnaunDuty free vesnice   Sladký pokladPo stopách hnědého zlata   Alpské macaroniPasta ve farmářském stylu   Ikonické výlety   Výš, stále výš Smrt za 20 000 dolarů   Bez kořenů nelze žítČeští krajané ve Švýcarsku nezapomínají   Luštěte a vyhrajte   Švýcarsko na dlani

Přiznám se, že mne nikdy nenapadlo, že by mohli být veterináři v ohrožení. Můj zvěrolékař je totiž už roky něco jako moje životní jistota. Pro malou holku, která chodila za koňmi, byl pan doktor z ordinace nad stájí něco jako modla. Měl vždy dobrou náladu, a když mne někdy nechal podržet psa nebo kočku, nebo třeba vytřít ordinaci, tak jsem si připadala strašně důležitá. Dokonce jsem dlouho byla přesvědčená, že ze mne bude veterinářka. Osud mne zavál jiným směrem, ale některé věci se nemění. Pak doktor má stále dobrou náladu a já už ani nespočítám, kolik zvířat jsem mu za posledních třicet let přivedla do ordinace. Pro mne zůstává stejnou autoritou, která mne umí uklidnit, když se o mně nad nemocným zvířetem začíná pokoušet panika. Je úžasný praktik, umí zůstat nad věcí a já si pak nepřipadám jako neschopná hysterka. Když potřebuji konzultovat článek, je jasné, komu volám.

Jen náš kocour Manfred na pana doktora nemá ty nejlepší vzpomínky. Nebyl mu ani rok, když jsem ho přinesla do ordinace s nemocným očičkem. Ukázalo se, že oko slzelo v důsledku zánětu dásně od zlomeného špičáku. No, a když už byl v narkóze, tak kromě zbytku zubu přišel i o svou mužnou chloubu. Celkem chápu, že byl pak uražený… Jak říkám, starý praktik. Jen nevím, co si počnu, až půjde pan doktor do důchodu.

Přála bych vám všem zvěrolékaře, kterému budete věřit tak, jako já tomu mému, a vaší kočce, abyste doktora nevídali moc často. A panu veterináři nebo paní veterinářce, aby ve vás měli partnery, protože jen tak může být jejich snažení úspěšné. A život klidnější, protože to nemají lehké, jak se dozvíte z našeho článku.Krásné jaro s kočkou vám přeje

Pavla Růžičkovášéfredaktorka 

6 Ze světa8 Člověk v kočičím světě9 Předplatné10 Téma: Kočičí jaro12 Tipy proti jarní únavě14 Vnější paraziti koček17 Zbraně pro boj proti parazitům18 Tráva pro kočky19 Fotosoutěž s Britem20 Vyšší kočičí: Království mainek22 Ví, co smí?24 Umějí se kočky samy léčit?26 Zatočte se strachem z veteriny28 Pojištění pro kočku30 Zlověstná „efka“32 Z redakce33 Plakáty37 Kočky a děti: Myš38 Český veterinář: Ohrožený druh43 Statečná princezna Jeřabinka44 Vietnamský tygr, kočky a psi46 Levhart mandžuský47 Kočky a mýty48 Rozhovor: Silvie Kořistková50 Být tak Lagerfeldovou kočkou51 Zvláštnosti kočičího rozvrhu52 Test: Hrdina, nebo strašpytel?54 Mia a bílý lev56 Bílá tlapka dětem58 Fejeton: Vzpomínky na dětství60 Dopisy čtenářů61 Narozeniny62 Křížovka60 Tipy pro vás64 Vtipné fotografie66 Galerie

Téma - Homo comfortus   Uskromnit se? A proč?Planeta se prý blíží počtem obyvatel ke hranicím svých možností, ale je opravdu důvod pro znepokojení?   PagoPagoDobrovolníci z PagoPago sázejí stromy, aby pomohli planetě. Možná ji nespasí, ale je to víc, než co dělá většina společnosti.    Sázeli jsme stromNemohli jsme věc ponechat náhodě, a tak jsme z redakce vyrazili zasadit svůj vzkaz budoucím pokolením.   **   Van Diemenova zeměTasmánie je stát Australského svazu a nabízí zcela svébytné zážitky.   TigerlandZachraňme tygry! zní světem. Těmto šelmám už delší dobu hlasitě zvoní umíráček.   V srdci TrojzemíOperní zpěvák Luděk Vele se nemohl dívat na poničený hrad Grabštejn, a tak udělal vše pro jeho záchranu.   Se šafránem ven z krizeMladí lidé se vracejí zpět na řecký venkov, aby našli živobytí na purpurových polích.   Rozhovor: Václav Větvička Doslova znalec zelených pokladů, jehož je radost poslouchat po celé hodiny.   Projekt Apostolus Arménie je dosud archeologicky téměř neznámá, jako první přinášíme výsledky nejnovějšího výzkumu.   Národ cyklistůDánsko je jako stvořené pro jízdu na kole, všude blízko a rovina. Existuje snad jen jedno úskalí.   Mise JARNaši spolupracovníci navštívili JAR, poznejte tuto africkou zemi jejich očima a zkuste prožít to, co oni.

Téma - Jako prase v žitě   Novoroční večeřeKdyž se v Číně blíží oslavy Nového roku, začne největší migrace v historii lidstva. Nejinak tomu bylo letos, v roce prasete.   Malá Paříž v ČecháchLázně Teplice v Čechách jsou proslulé léčivou silou svých termálních pramenů. Podle legendy je objevilo prasátko.   Země knížete JanaMalebné knížectví je zemí kontrastů. Na jedné straně luxus, na druhé krávy spásající zelené louky. A už jste někdy slyšeli o lichtenštejnských Alpách?   **   Krvelačná společnostTouha po krvi a trhání masa z těla, to je všeobecná představa o piraních. 16 Liána mrtvýchŠamané ji používali k cestám do jiných světů či záhrobí, moderní medicína by s její pomocí chtěla léčit.   Přežili jsme Dempster HighwayVzývaná i obávaná dálnice pustou krajinou kanadského severu.   Správný dárekCo dát člověku, který slaví sté narozeniny? Přáli jsme Miroslavu Zikmundovi?   Druhá směnaPráce v dolech je povolena od osmnácti let, v Indii na to nedbají a posílají pro uhlí i malé děti. Je to nutnost pro přežití.   V cejlonských čajových zahradáchTamilští sběrači čaje žijí v zajetí svého povolání již po několik pokolení.   Zpustošené dědictvíCo zbylo z četných památek, které odolaly času ve válkou zkoušené Sýrii?   Králův mužV Českých Budějovicích našli ostatky muže, který stál u vzniku jihočeské metropole, a možná ho i inicioval.   Thajsko bez turistůNa severu Thajska se nachází několik neprávem opomíjených míst, která rozhodně stojí za pozornost.

Když sakury pláčou   Byla to jarní líná sobota, kdy se vám nechce nic. Vůbec nic. Jenže víte, jak to dopadá, když si naplánujete pyžamový den. Nějaký úkol si vás vždycky najde. Cesta do obchodu s nákupním seznamem v kapse byla deštivá. Kupodivu v tomto nečase a ještě v sobotu se ozýval řev motorových pil. Před naším obchodem stála leta letoucí alej plná sakur, a když rozkvetly, bylo to jako v růžové pohádce. Ne náhodou Japonci slaví svátek sakur Hanami, v překladu to znamená obdivování květů sakur. Japoncům rozumím. Sakura nebo také třešeň japonská kvete jen pár dní a symbolizuje i stesk a pomíjivost. Když jsem viděla motorové pily dřevorubců zařezávající se do kmenů sakur, taky jsem pocítila obrovskou lítost. Tam, kde byl před chvílí ještě strom, zbyl jen oholený pahýl. „Maminko, proč to dělají, ty stromy to bolí!“ křičí dcera a tahá mě přitom za rukáv. Já být strom, chtěla bych se bránit, ale jak? Jenže, jak už to v životě chodí, nic není jen bílé nebo černé. Následující den volám, pátrám, zjišťuji. „Muselo se to udělat, protože jinak by lidi v ulici skončili bez teplé vody a topení. Bude se kopat. Nás to taky mrzí, až se to opraví, vysadíme sakury nové,“ vysvětluje mi trpělivě úřednice po telefonu. Chápu. Pohled z okna na sakury musí být krásný, ale kdybych se u toho musela balit do peřin, přiznávám, že by ve mně ten obdiv ke květeně slábl. Znamená to, že lásku k přírodě ohraničuje naše komfortní zóna? A neměli bychom si raději trochu obrousit hrany našeho pohodlí, protože civilizační potřeby nejsou dlouhodobě slučitelné s možnostmi zeměkoule? Vyvinuli jsme se v běhu času z Homo sapiens v Homo comfortus? Vyměnili jsme rozum za pohodlí? A kam nás to dovede? Do ráje nebo do propasti? Mnoho otázek a složité hledání správných odpovědí. Narozeninové téma – Koktejl slaví 27 let – jsme věnovali právě těmto myšlenkám.   Přeji vám krásné jaro plné energie.     Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Stovce zdar   Jsou setkání, na která nezapomenete. Mohla být jen letmá, a přesto se vryla do srdce i mysli. Moje krásná práce mi umožnila celou řadu setkání s jedinečnými osobnostmi včetně hollywoodských hvězd. Jsem za ty příležitosti vděčná, protože prostřednictvím rozhovoru se dozvíte hodně i o sobě samých. Pokaždé se tiše konfrontuji s otázkami na dotazovaného a ptám se sama sebe, co bych mohla odpovědět já. Jenže nikdo nemůže chodit v cizích botách. Každý lidský příběh je jedinečný. Vzpomínám si na návštěvu cestovatelského festivalu v Prosiměřicích na Jižní Moravě. Je to už pár let zpátky. Vzala jsem si Koktejl pod paži a vyrazila za šedovlasým pánem, který si u každé přednášky pečlivě zapisoval poznámky. „Dobrý den pane Zikmunde, já jsem Barbora Literová, šéfredaktorka Koktejlu, mohla bych vás požádat o rozhovor?“ Sumírovala jsem si v hlavě, jak matadora naší cestovatelské scény oslovím. „Dobrý den pane Zikmunde.“ Šedovlasý pán se na mě upřeně podíval. Byl to pronikavý a naprosto soustředěný pohled. Úplně mě paralyzoval, připravené otázky se mi zasekly v hlavě a pár minut trvalo, než se mozek restartoval. Nestalo se mi to nikdy předtím ani nikdy potom. Můžeme to nazývat kouzlem osobnosti. Miroslav Zikmund, který letos v únoru (narodil se na sv. Valentýna) oslavil neuvěřitelných 100 let, tvrdí, že věk není zásluha. My si myslíme, že životní vitalita zlínské legendy je do značné míry ovlivněna jeho neochvějnou pílí, což už zásluha je. Miroslavu Zikmundovi jsme v tomto čísle věnovali velký materiál od Petra Horkého, autora dokumentárního filmu Století Miroslava Zikmunda.   A co vy byste chtěli stihnout do své stovky? Inspiraci můžete najít na stránkách Koktejlu.   Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Manfredova neoblomnost mne vždy fascinovala, i když jsem si na ni musela zvyknout. Prostě si stojí za svým, ať se děje, co se děje. Když má za to, že je čas k odpočinku, tak ho ke hře nepřimějete. Můžete kolem mávat udičkou, pouštět plyšové myšičky nebo i postavit vedle lákavou novou papírovou krabici. On se jen bohorovně podívá tázavým pohledem „To jako vážně?“ a spí dál. Jednou jsem zkoušela v lákání pokračovat, na naše psy to přece vždycky funguje. On na mne jen vrhl další ze svých blahosklonných pohledů a šel si lehnout o kousek dál.

Nakonec jsem si tu jeho zdravou kočičí tvrdohlavost osvojila také. Život a práce mne naučily stát si za svou volbou. A kocour Manfred mi ukázal, jak se vypořádat s faktem, že se nikdy nezavděčím všem. Vybrala jsem fotku na titulku, která se někomu nelíbí? Já ji mám za nejlepší volbu a rady z facebooku mi na tváři vykouzlí maximálně unavený úsměv. Napsala jsem, že kočka má místo náprsenky laclík? A proč by nemohla mít? Další úsměv. Počítám, že se tentokrát dozvím, že nejsou lesní kočky! Jen kočky polodlouhosrstých plemen, nebo možná ještě kočky plemen přírodních. Jenže lesní obři znějí mnohem lépe a přesně vystihují podstatu těch krásných huňatých kočičích obříků, kteří by i dnes klidně zvládli přežít v lese. Jen se o tom přesvědčte sami v našem článku.

A proto krátká rada do nového roku: Dělejte to jako Manfred nebo jako každá jiná moudrá kočka. Nesnažte se zavděčit okolí. Nenechte si vnutit cizí názor. Nevyžádané rady přejděte úsměvem a stůjte si za svým. Vy za to stojíte. A vaše kočka také. Bude jí mnohem lépe na klíně spokojeného a vyrovnaného člověka než vedle nervózního nejistého majitele.

Přeji krásný a spokojený rok 2019

Pavla Růžičkovášéfredaktorka

6 Ze světa8 Černá kráska z titulní strany10 Jak se žije s lesními obry16 Škrabadla, škrábátka, škrabací tyče, protahovadla, odpočívadla23 Předplatné24 Cesta potravy trávením kočky26 O chovu koček s Kristýnou Matějkovou30 Případ „prsaté“ kočky32 Varovné příznaky: Jak je rozpoznat a co dělat?33 Plakát37 Kočky a děti: Zvuky38 Když má kočka navrch40 Překvapující kočky43 Omyl: Kočka člověka nepotřebuje?!44 Feliti: Nová naděje pro toulavé kočky46 Osudy: Kamil Mikeš47 Útulky: Fousky z.s.48 Kočka tmavá49 Jak to bylo s ochočením kočky50 O kočičím smyslu pro humor51 Vtipy52 Zahrada paní Jany54 Test: Jak dobře vás zná vaše kočka56 Bílá tlapka dětem58 Fejeton: Pozvání59 Zimní kočky60 Dopisy čtenářů61 Křížovka62 Tipy pro vás64 Vtipné fotografie66 Galerie

Zázrak všedního dne   Je mi zima, odolávám i hotelové vaně, protože představa, že bych se do ní nejdřív musela svléknout, je mrazivá. Tady v Alishanu, přírodním parku uprostřed Tchaj-wanu právě odbíjí půlnoc. Ideální chvíle, abych se přepnula na evropský čas a začala řešit neodkladné maily. Jsou dvě hodiny ráno místního času. Cink. Telefon mi připomíná, že za dvě hodiny vstávám, abych na vlastní oči viděla přírodní divadlo – východ slunce. Není na Tchaj-wanu kohout, který by zakokrhal až v deset? Ne, vážně se mi chce. Přesvědčuji ne úplně přesvědčivě své horší já. Už nemá smysl ulehnout, a tak se pomalu začínám soukat do několika vrstev oblečení. Na recepci mi přijde vhod horký čaj. Recepční si zkoumavě prohlíží mou ospalou tvář a volá na kolegyni. „Blue eyes, blue eyes.“ Pochopila jsem, že modrá je dobrá a že se na Tchaj-wanu cení. Vykouzlím úsměv a pomalu se probouzím z letargie. Naproti mně usedá skupinka buddhistických mnichů. Jsou dobře naladěni, buď se dobře vyspali, nebo je k ranní aktivitě posiluje víra. Nejspíš obojí. Vyjíždíme. Venku ještě vládne tma. Než dojedeme k vyhlídce, čeká nás pár zastávek. Obloha je posetá hvězdami zářícími jako diamanty. Ano, z této látky bych si nechala ušít večerní šaty. Vrchol dne ale má teprve přijít. Východ slunce nad nejvyšším tchajwanským pohořím, jemuž kraluje 3952 metrů vysoká hora Jü-šan, zvaná také Nefritová. Dostávám do rukou speciální sklíčko, aby mě ranní paprsky neoslepily. O čekání na magický okamžik mají ale různí lidé různé představy. Kolem mě se odehrává něco jako cirkus „Sunrise“. Ne úplně outdoorově oblečení turisté štelují své fotoaparáty, mobily a selfie tyčky pro akci. Nechybějí stánky s občerstvením, z megafonu se ozývají slova, jimž nerozumím. Pocházejí od muže, který má na hlavě čelenku z peří a v puse jeden zub, barevně poznačený horlivou konzumací betelových oříšků. Rysy v jeho tváři budí dojem, že by mohl být příslušníkem některého z původních domorodých etnik. Zatímco huláká, na obloze se odehrává tichý zázrak, který každé ráno udržuje lidi v naději, že je čeká další den na Zemi. Štěstím si ho ale musejí naplnit sami. A když se nezadaří, mohou směle doufat, že zítřejší reparát bude možný.     Přeji vám klidné putování krajinou zázraků, ať už v říši snů nebo s nohama pevně na zemi.   Barbora Slavíková Literová šéfredaktorka 

Téma – The Show Must Go On   Floridští zajatciPro mnohé návštěvníky delfinárií je taková akce velkým zážitkem. Bohužel si neuvědomují, že vystupující kytovci kvůli jejich pobavení přišli o své rodiny a svobodu.   Hudební riviéraMalé městečko Montreaux na břehu Ženevského jezera se stalo inspirativním místem rockových legend jako Queen, Deep Purple, AC/DC a mnoho dalších.   Ničitel pro slávuCo mají exhibicionisté z Youtube společného s 2374 let starým požárem? Vydejte se do Turecka po stopách dnešních „attention whores“.   **   Gepardi na dotekV Namibii máte možnost dostat se k nejrychlejším běžcům planety opravdu blízko.   Vládce RockiesSkalnatý horám v Britské Kolumbii v Kanadě dominuje Mount Robson.   Tajemství buddhistických mnichůSeznámit se s buddhismem může v Jižní Koreji úplně každý, ať už je katolík, muslim nebo ateista.   Odsouzeno k zánikuItalské městečko Civita di Bagnoregio to má prý spočítané, jednou se propadne do hlubin.   Jak se dělá věda na Nebeské pastviněČeští vědci jezdí pravidelně na Altaj zkoumat přírodní procesy. A také náturu místních obyvatel.   Motýli místo makovicV Myanmaru farmáři postupně upouští od pěstování makovic za účelem získání opia. Nahrazuje je hedvábí.   Rozhovor: Adrenalinová zmrzlinářkaFreya Hoffmeister je nezdolná žena s velkým duchem.   Malý VietnamNa konci 20. století zanikl v Praze-Libuši masokombinát, objekt okamžitě koupila Vietnamská firma a založila zde pověstnou tržnici Sapa.   Projíst se ŠpanělskemNavštěvujete země za účelem dobře se najíst? Tak honem do Španělska!   Bílá temnotaNávštěva Podkarpatské Rusy je jako cesta o sto let do minulosti. Úskalí návštěvy hor, ale můžete zažít úplně stejné v každé době.

Kde bydlí štěstí?   Venku už přituhuje. Před hlavním nádražím postávají postavy s prázdným pohledem čekající na dodání své pravidelné dávky chemického štěstí. Štěstí v neštěstí. Eskalátorem rovnou do temných hlubin závislostí. Beru si taxi. „Prosím, do Nuslí.“ Taxíkář se na mě usměje tím nejmilejším úsměvem, i když Praha v dopravní špičce v čase vánočním není něco, o čem by si řidič chtěl nechat zdát. „Jak se vám tady jezdí?“ zajímají mě historky ze zákulisí taxíkářského života. „Víte, já měl ještě nedávno několik hospod, ale už mě to tak vysávalo, že jsem všechno prodal a začal dělat něco úplně novýho. Taxikařím teprve tři měsíce a jsem šťastnej, úplně vyklidněnej, povídám si s lidma a nikdo po mně nic nechce.“ Zase se usměje, nasadí výraz Buddhy a není pochyb, že je šťastný zrovna tady a teď.   Statisticky bychom měli najít nejvíce šťastných lidí v Bhútánu, kde se spokojenost obyvatel poměřuje takzvaným indexem štěstí. Byl bhútánský král marketingový guru nebo monarcha, jenž kladl blaho svých obyvatel na první příčku důležitosti…? Těžko říct. Bhútán má dnes na čele nalepené štěstí, ale růžový opar se rozplývá, když přihlédneme k počtu sebevražd mladých Bhútánců. Jejich otcové, dědové a pradědové možná byli šťastnější ze samé podstaty svého bytí, než se na štěstí začaly dělat reklamní analýzy. Být šťastný, protože si to společnost žádá, je paradoxně také druhem nátlaku.   Jednoho tyrolského rána. Škrábu se na vrchol hory a mé netrénované tělo mi to dává s každým šlápnutím znát. Jdu a nezastavuju, protože jinak by zvítězilo mé horší já. „Už nemůžeš? Nevadí. Nemusíš. Tady si sedni a odpočívej…“ „Ne.“ Rychle zaplaším démona v hlavě. Lusknutím prstu se změnilo počasí. Tam, kde ještě před chvílí byla blankytná obloha, se vaří temně šedá mračna. Nemůžu dál, musím se vrátit. K lanovce je to ale ještě kus. Běžím, jak nejrychleji můžu. Moc rychle to ale není, do obličeje mě bičují kroupy. Špatně se mi dýchá. V patách mám zdatnější trekaře. „Are you O.K.?“ Ozve se starostlivý hlas za mými zády. Anděl převlečený za alpinistu se tváří, že nebude pokračovat, dokud se nevzpamatuju. Otáčím hlavu, vidím stanici lanovky, je blízko, ale pro mě v této chvíli nedosažitelně daleko. Vím, že musím. Nadechnu se a z posledních sil beru za kliku dveří, za nimiž je teplo, sucho a dá se dýchat. Jsem šťastná.   Nejsem odborník na štěstí, ale troufnu si tvrdit, že štěstí nebydlí nikde jinde než v nás samotných.   V roce 2019 vám přeji, aby se u vás pěkně zabydlelo.   Barbora Slavíková Literová šé Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Téma - Kruhy života   Na stopě buteuNáhodný nález ptačího běháku s kroužkem navedl našeho redaktora na zajímavou reportáž.   Záhada z jadeituNefrit nebo jadeit? V Číně se oba nerosty jmenují stejně, ale jaký význam měl jadeitový disk doopravdy?   Poslední český vampýrVrátí se po uplynutí vyměřeného času prokletý správce do Žďáru nad Sázavou?   **   Dvě tváře štěstíKdyž čtvrtý bhútánský král přišel v 80. letech s myšlenkou Hrubého národního štěstí, asi netušil, jaký to bude mít dopad na celé království.   Krajem lidí z močálůNádherný trek krajinou na severu Švédska, kde potkáte kromě sobů s trochou štěstí i Sámy.   Zde zkáza stvořila krásuVýbuch sopky stvořil jedno z nejkrásnějších řeckých souostroví – Santorini.   Rozhovor: Célina CousteauČlenka slavného rodu cestovatelů bojuje za změnu přístupu k naší planetě.   Papírové tvářeEduard Held, který ve svých devatenácti letech začal vyrábět a prodávat papírové sáčky, nemohl tušit, že založil tradici výroby, trvající více než sto let.   Země na zádech krokodýlaPro obyvatele Východního Timoru jsou krokodýli posvátní. A jsou s tím občas problémy.   Vojna a mírV Trentinu si dodnes pamatují českou pohostinnost, kterou zažili během první světové války.   Víno a potAktivní dovolená? Proč ne? Přes den placené fit centrum na vinohradu a večer čištění duše i mysli v dobré společnosti.   Eskalátor do chudobinceKdysi království narkobarona Pablo Escobara, dnes lákadlo pro turisty.