ikoktejl

Jedeme z kopce

Nastupuji do lanovky a nechávám za sebou krásné v zeleni usazené město Funchal, jemuž dal název fenykl, který zde bohatě rostl. Zaoceánské parníky připomínající plovoucí velkoměsta se mi zmenšují před očima. Na kopci vidím fotbalový stadion zahalený v mracích. „Tady trénoval náš Christiano,“ upozorňuje mě místní na živoucího boha ostrova, rodilého Madeiřana, Christiana Ronalda. Vystupuji v Monte, které ční 600 metrů nad Funchalem, hlavním městem Madeiry. Zajímá mě zdejší kostel Nossa Senhora do Monte, kde je pohřben poslední habsburský císař a poslední český král Karel I. Pro něj nebyla Madeira rozkvetlou zahradou, ale vyhnanstvím, politický i finanční tlak se promítl na jeho zdraví, v 35 letech zde zemřel na zápal plic. Ke kostelu vede 74 schodů a patnáctého srpna v den Nanebevzetí Panny Marie po nich lezou poutníci po kolenou. Teď pod schody debatuje hlouček mužů v bílých oblecích a slaměných kloboucích, připomínají mi benátské gondoliéry. Rozdíl tu ale je. Jejich gondolou jsou proutěné koše upevněné na dřevěných saních a místo klidných vod je kormidlují ze strmého kopce dolů. Žádné brzdy, jen vlastní síla. Pomáhají jim pouze boty s podrážkou vyrobenou z automobilových pneumatik. Podle hodnocení CNN patří jízda montským toboganem mezi sedm nejúžasnějších způsobů dojíždění na světě.

Nasedám do proutěného koše se značnou nedůvěrou. V duchu se ujišťuji, že madeirští sáňkaři známí jako carreiros musejí mít natrénováno. Cesta trvá deset minut a jede se rychlostí okolo 30 km v hodině. Asfaltka je vyhlazená bez jediné vrásky, v první zatáčce mám pocit, že musíme vypadnout, že naši carreiros nemohou zatáčku vybrat. Zavírám oči, křičím, modlím se k sošce Panenky Marie, která to nahoře z kostela všechno vidí. Svištíme ulicemi, kudy projíždějí auta! Kdybych to byla bývala věděla… Před námi policista usměrňující dopravu. Blížíme se k cíli a s ním přichází radost, že jsme to daly. Ernest Hemingway nazval tuto jízdu rozveselujícím zážitkem, já bych spíš použila slovo intenzivní.

Vstupujeme nezadržitelně do roku 2020. Ať je tento letopočet také intenzivní jízdou plnou prožitků, kdy překonáme svůj strach, že nevybereme zatáčky, a kdyby to náhodou hrozilo, že budeme mít za zády někoho, kdo ten zběsilý kočár ubrzdí.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Pravidla jsou od toho, aby se porušovala

Sedím v autobuse plném turistů obtěžkaných zavazadly. Cesta se vine podél malebné krajiny, všichni se kocháme výhledy z velkých panoramatických oken. Hory se jako strážci tyčí nad křišťálově čistými jezery i malebnými údolími, kde trávu spásají krávy. Zvuk jejich zvonců jako by člověka ujišťoval, že tady je svět ještě v pořádku. Jsem ve Švýcarsku, kde si lidé váží své krajiny, řemesel, tradic a všech těch zdánlivě obyčejných věcí. „Hele, nemaj‘ tady i tu trávu zelenější?“ zvolal jeden z pasažérů. „Ale ne, to maj‘ asi v těch oknech filtr,“ odvětil mu druhý. Autobus zastavil. Švýcarský cestující si nás změřil přísným pohledem, protože jsme uličku z větší části zahradili kufry, a to neodpovídá pravidlům přepravy ve švýcarských dopravních prostředcích. K tomu, aby to v zemi šlapalo jako švýcarské hodinky, je třeba, aby všichni dodržovali regule a nevymýšleli finty, jak je obcházet. To, čemu se u nás říká bonzování, chápou Švýcaři jako svou občanskou povinnost. Pokud auto stojí tam, kde nemá, hlásit se to musí, protože jinak začne ten dokonalý stroječek drhnout.

Ve Švýcarsku funguje pro Čecha překvapivá služba Pilzkontrolle, neboli houbařská kontrola. V místních novinách či na internetu se dočtete, v jaký den a čas bude houbařský kontrolor k dispozici, aby prověřil bezpečnost obsahu vašeho košíku. K funkci houbařského kontrolora ale nestačí znát houby jako své boty, musíte mít zkoušky, příprava na ně zabere dva roky. V prvním kole dostanete košík s jedenadvaceti jedovatými houbami. Musíte je všechny správně určit, stačí jedna chyba a do dalšího kola už nepostupujete. Bylo půl osmé večer a na malebné údolí Emmental, odkud pochází legendární díratý sýr, už padla tma. Vešla jsem do garáže, kde místní dědeček zrovna probíral houbařské úlovky. Pečlivě je vážil a prohlížel. Za jedno zkontrolované kilo zaplatíte tři švýcarské franky. Za den zde můžete nasbírat maximálně dvě kila na osobu. Česká kamarádka, která zde žije leta, vyndavala houby z velkého koše. Bála se, že překročila svůj denní limit. „Nevadí, když to bude víc, řeknu, že jsou to ty, které jsem nasbírala včera. To víš, Češka se ve mně nezapře.“ Garáží se roznesl smích.

Švýcarská sebekázeň holt není pro každou náturu. Na druhou stranu, občas uhnout z vyšlapané cesty a jen se tak toulat bez předem nastavených pravidel může být osvěžující a zdraví prospěšné.

Přeji vám krásný listopad, ať na svých cestách potkáváte jen milé lidi.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Žárlí vaše kočka? Já si těma našima vlastně nejsem jistá. Každopádně oba reagují na změny a poměrně důkladně si hlídají své zdroje. Obě naše kočky bereme jako členy rodiny, jako ostatně veškerá naše zvířata. Kočky jsou háklivé především na svá práva. Předně mají právo na ty nejlepší místa na sluníčku. To je jasné. A když zrovna svítí na stůl, tak se podle kočičí logiky spí na stole. Dále si vyhrazují právo na měkoučká místa, čerstvě složené prádlo nevyjímaje. Pak mají výhradní právo kontroly úplně všeho. Nejraději ovšem kontrolují dění v kuchyni a čerstvost zpracovávaných potravin. Manfréd si rád hlídá svá domovská a teritoriální práva, Míca je spíše konzumní typ, té cizí kočka na zahradě nevadí, kdyby ale jen nakoukla do misky, tak by bylo zle.Příchod štěněte byla z pohledu obou koček velmi otravná záležitost. Malý nalezenec nerespektoval žádná kočičí práva, ale ještě navíc sežral, na co přišel. To se najednou kočky spojily a byly ochotné spolupracovat na výchově štěněte. Spotty je nakonec přerostl, žravý je stále stejně, ale domácí kočky respektuje, nehoní je a nechává je vyspat. Ony svorně předstírají, že žádný takový pes u nás nežije, a když řádí po domě, tak dělají, že ho neznají. Jsem přesvědčená, že kdyby mohly kroutit očima jako mé pubertální děti, tak to předvedou pokaždé, když jde to nemožné zvíře okolo.   To králíci, to je jiná liga. Manfréd je bere jako své poddané a nejraději se milostivě vyhřívá na stříšce jejich výběhu na zahrádce s výrazem, že mu patří. Míci zájem byl úplně jiného charakteru. Každé zvíře se musí krmit, a když je dost pro králíky, tak určitě něco dobrého zbyde i na paní kočku, myslela si. Skoro celý měsíc nás pravidelně doprovázela při krmení a stále nemohla uvěřit tomu, co vidí. Ať kontrolovala misku sebelépe, nic jedlého neobjevila. Až se smířila s faktem, že se k nám nastěhovali, představte si, vegetariáni! Skandál.   Podtrženo a sečteno, naše kočky nežárlí. Ony jsou totiž zcela nad věcí. Jejich majestát nemůže ohrozit ani praštěný vořech, ani ušatí vegetariáni. Kočka je totiž tvor úplně jiné kategorie. Nebo snad ne?   Přeji vám krásný podzim s dobrým čtením a milostivým kočičím majestátem   Pavla Růžičkovášéfredaktorka

6 Ze světa8 Kočičí žárlivost?11 Fotosoutěž s PetExpert12 ­Jak se žije v královsky modrém kožíšku16 Koťata s PP nebo bez?20 Křikloun22 Kočičí rýma24 Kosti pro kočku?26 Heřmánek28 Kočky z afrického Zanzibaru30 Fotosoutěž s Britem33 Plakáty37 Kočky a děti: Gumové nebezpečí38 Když přijde čas rozloučení...40 Psí detektiv hledá i kočky42 Méně je více44 Test: Jak věrná je vaše kočka?46 Casper – Kočka cestovatelská48 Sněhulka a Samuelek49 Předplatné50 Jak to Mia nandala svému nepříteli51 O kočičí povýšenosti52 Kočka cejlonská53 Cestičky a umění54 Hodiny v hlavě56 Fejeton: Drama na hřbitově58 Bílá tlapka dětem60 Dopisy čtenářů62 Křížovka63 Tipy pro vás64 Vtipné fotografie66 Galerie

Velevážené publikum...   Vzpomínám si, jako by to bylo včera. Mezi dětskými vzpomínkami je zasunuta i tato. Sedím v hledišti, v jedné z prvních řad. Po manéži běhá postava v pruhovaných kalhotách s červeným nosem a rozčepýřenými vlasy. Nepůsobí na mě roztomile jako Lubomír Lipský v pohádce Šest medvědů s Cibulkou, ale spíš jako postava z hororu. A pak se to stane. Se svými dlouhými botami doklape ke mně a zeptá se mě, jak se jmenuju. Křečovitě jsme se chytla tatínka za ruku a po tvářích mi začaly stékat slzy. Dál už si nic nepamatuju, kolik tam bylo zvířat, akrobatů, všechno přebila pro mě tehdy děsivá postava klauna. Tak neslavně skončila moje první návštěva cirkusu.   O mnoho let později sedím ve stísněné maringotce u lidí zabývajících se výcvikem šelem. Jestli se někdo netísní v malém prostoru, jsou to právě jejich svěřenci z řad medvědů, lvů a tygrů. Pro jejich majitele jsou vším i za cenu vlastního nepohodlí. Na rozlehlém pozemku v komfortní maringotce má zázemí lev, královský respekt budí i přes mříže. Tady jsem pochopila, že zvířata chovaná v zajetí, která mohou znát divočinu leda z televize, ji stejně někde v morku svých kostí mají.   Cirkusy. Poslední dobou velmi třaskavé téma, proto jsme mu dali prostor v tomto čísle. Jsou dva nesmiřitelné tábory: cirkusáci zabývající se drezurou zvířat a lidé z řad zoologů, ochránců přírody, aktivistů… Pro první je drezura druh umění, pro druhé nemá v 21. století místo. Fakta hovoří jasně. Tradiční cirkusy po celém světě se pomalu loučí, stále více států přichází s legislativou zakazující drezuru a vystupování se zvířaty. Pro mnohé už pohled na medvěda drandícího na koloběžce nepřestavuje zábavu, ale spíš smutný pohled na zesměšněného predátora. Znamená to konec jedné éry? Anebo začátek něčeho nového? Někteří principálové už osušili slzy „po starých dobrých časech“ a odvážně vkročili do nového věku s inovativním konceptem. Například německý cirkus Roncalli s dlouholetou tradicí vyměnil živá zvířata za hologramy s tím, že nabídne divákům ještě velkolepější show než kdykoliv dříve. Unikátní technologie dostane do manéže i zvířata, která by dříve byla nemyslitelná, například mořské živočichy. Ředitel Roncalli se nechal slyšet, že je třeba jít s dobou a že cirkusů se to týká jakbysmet. Něco na tom bude.   Přeji vám podzim plný intenzivních zážitků.   Barbora Slaíková Literová šéfredaktorka

Téma - Cirkus (ne)bude   Ivan Ringel – Legendární cirkusový krotitel šelem se ohlíží za svým životem. Nastává soumrak tradičních cirkusů?   Přemysl Rabas – Drezura zvířat do cirkusu 21. století nepatří, to tvrdí nejen ředitel zoologické zahrady ve Dvoře Králové.   Cirkus bez zvířat – Novým trendem jsou cirkusy, kde místo zvířat vystupují lidé, jedním z nich je dnes již světoznámý Cirk La Putyka.   ***   Za největším bohatstvím chudé zeměVyrazit do Ghany? Když vám spolužák sdělí, že tam jeden navštívit svoji rodinu, tak proč se nepřidat?   Tváře boha JanuseV pouštních oblastech čas běží jiným tempem, než jsme zvyklí. Izrael je země mnoha tváří, stejně jako řecký bůh Janus.   Po sedmi letech zpátkyLucie Radová se po letech vrátila na místo, kde odpočívala během své cesty kolem světa. Změnilo se něco?   Dobrodružství tiskuTisk na látku je indickou specialitou a dřevotisk se pravděpodobně používá 400 let.   Černé zlatoVýroba dřevěného uhlí tradičním způsobem je fascinující zážitek.   Zde vládnou živlyJe zajímavé, že Réunion se zatím vyhýbá davům turistů. Bojí se sopečné historie ostrova?   Kráska mezi horamiBatoh na záda a šup na trek po Andoře. Sedmnáctá nejmenší země světa má co nabídnout.   Na sněžnicích do bažinČtvrtinu území Estonska zabírají mokřady, bažiny či záplavová území řek. To ale neznamená, že tam nelze vejít.   Děti bez rtů se nemůžou smátDrastická nemoc noma ničí tváře dětí v Africe. Doktoři z organizace Lékaři bez hranic dělají, co mohou pro jejich záchranu.

Voda nad zlato   Jsem ve vlaku směr Praha. Už se skoro hodinu vrtím na sedadle, jako bych tím chtěla uvést stroj do pohybu. Marně. Kvůli výjimečné události na trati vlak nejede. A tak místo dunění kol slyším, jak si lidé kolem mě povídají. Paní vedle mě je vášnivou sběratelkou panenek, které vypadají jako živé děti, a neváhá si kvůli své vášni sáhnout i hlouběji do kapsy. A je tady také „Černá kronika“. „Tady čtu, že vichřice v Rakousku převrátila ženu i s autem. Na místě zemřela. No řekněte, není lepší sedět doma?“ „Není,“ říkám. Načež opouštím kupé, abych na poslední chvíli vyběhla z vlaku. Ruším schůzky v Praze, objednávám si kávu a z venkovní terásky zalité sluncem pozoruji řeku, z níž vyčnívají kameny, že by se suchou nohou téměř dalo přejít na druhý břeh. Labe. Řeka mého dětství, která se mi jako nit vine životem. Vzpomínám si, že my děti jsme se v ní koupaly a kupodivu netrpěly žádnými alergiemi. Vzpomínám i na Labe zamrzlé tak, že se na něm dalo bruslit. V dětských vzpomínkách mi také utkvěly vzrostlé topoly, které jako živý plot střežily jeho břeh. Poznala jsem ale i druhou, nespoutanou tvář řeky, kdy se voda valila přes protipovodňovou zeď. Oheň máte šanci uhasit, ale řeku nezastaví nic. Můžete jen čekat a doufat, že ztráty nebudou tak velké. VODA. Základní element lidského bytí. A v poslední době stále skloňovanější slovo. Opravdu nás čeká boj o vodu či je to jen strašení přecitlivělých ekologů? Nebo skutečně dojde na nejhorší a budeme muset vypustit bazény, kterých mají Češi nejvíce na světě? Když v naší čtvrti kvůli poruše nečekaně uzavřeli vodu, lidé si pro ni chodili s kýbly k cisterně. Najednou si všichni uvědomili, že je to jako s pověstnou solí. Dnes by možná Maruška panu králi řekla, že ho miluje jako vodu. Vodě jsme věnovali zářijové téma.   Poslechněte si zhudebněnou báseň Jana Skácela kapely Hradišťan, je to podle mého soudu nejkrásněji ztvárněná pocta vodě…   Barbora Slavíková Literovášé Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Téma - Léto na suchu Voda schází námNejcennější tekutina mizí už i z míst, kde se o ni dobře starají. Co s tím můžeme dělat?   Nejvlhčí létaSucho, říkáte? A co když vám prozradíme, že Evropa jako celek zažívá jedno z nejvlhčích období za hodně dlouho.   Vítr ve vlasech a sloní rájHippies ještě nevymřeli, na zapadlém thajském ostrůvku Ko Phayam jich žije celá komunita.   Poselství ze srdce světaJaroslava Šnajberková dostala díky nadaci Jaguar People možnost strávit několik dnů s kolumbijským kmenem Arhuacos.   Jordánské hášimovské královstvíPřejdi Jordán, řeku všech nadějí…   Tradice kobzárůJurij Fedynskij se vrátil ke svým ukrajinským kořenům a vrací zpět tradici kobzárů.   Rozhovor: Josef Rakoncaj„Věřil jsem si,“ říká v rozhovoru náš nejslavnější horolezec.   Z města do města přes horyVyběhněte z města Liberce a jste uprostřed hor. Vyzkoušet to můžete i naostro při závodech.   Ferrata roklinou KyseľDlouhá léta zavřená část Slovenského ráje skrývá skutečné přírodní poklady.   Jezero zázrakůBiologicky aktivní termální jezero Hévíz nadšeně vítá návštěvníky.   Mezi velikányJsou to giganti, největší stromy světa. Sekvoje a sekvojovce. Člověk před nimi stojí v němém úžasu. Pokud je chcete spatřit, tak nejlepší místo je v Kalifornii.

Uprostřed léta vyrábět něco z teplé deky není nejlepší nápad. Ovšem pokud u toho máte čtyřnohé pomocníky, tak se určitě pobavíte. Při naší akci se asistentů našlo hned několik. Vše začala Míca, která se rozvalila na připravených dekách s výrazem, že konečně někomu došlo udělat jí venkovní pelíšek. Vyhánění nesla velmi nelibě a argumenty, že ležet na tučném bříšku, jako je to její, musí být pohodlné kdekoli, ji vyloženě urazily. Prskla na nás, zamrskala ocáskem a hrdě odešla postěžovat si k babičce. Manfréd se k nám přidal, až když došlo na akci. Stříhání dek na proužky ho vyloženě zaujalo. Zvlášť moje ne úplně rovné šedé proužky ho nadchly. Několik si jich pokusil přivlastnit a celou výrobu tak provázely dvě nenechavé zrzavé tlapky.   Samotný výsledek pana lovce úplně uchvátil. Zaujatě se probíral cancourek po cancourku a hledal své oblíbené lososové pamlsky. Ale jen tak dlouho, než se na scéně objevil náš pes Spotty. On je trochu proletariát, jak říkával náš děda. Taky byste si nebrali ubrousky, kdyby se s vámi život nemazlil, a on začal svou životní dráhu v popelnici. Pes, ne děda, samozřejmě. Spotty se v nestřeženém okamžiku vrhl na scénu a milému Manfrédovi přímo před nosem voňavé pochoutky z čichacího polštářku doslova vysál. To už bylo naštěstí vše vyfoceno, tak jsme se jen smáli a Manfrédovi slíbili doplnit další várku pamlsků někde na vyvýšeném místě, kam se Spotty nedostane. Jenže pak se objevila belgická ovčanda Zippy a zasáhla po svém. Chňapla ubrus a stáhla ze stolu všechno na zem. Kocoura, psa, polštářek a především pamlsky. A jaké z toho plyne poučení? Pokud chcete mít prvotřídní výrobek, pak před prací někde izolujte zvěř. Nebo udělejte pravý opak a díky zvířecím asistentům si smíchem prodlužte život.   Krásné léto plné smíchu vám přeje   Pavla Růžičkovášéfredaktorka

6 Ze světa   Téma: Cestování8 Vzhůru na cesty12 Mogli na cestách14 Kočky Říma16 Sicilské kočičí variace   18 Jak se žije: kočka domácí22 Pozor, paraziti!24 Když kočka nechce jíst26 Kopřiva dvoudomá28 Naučme se od koček32 Fotosoutěž s Britem33 Plakáty37 Kočky a děti: Vyvěste fangle…38 Zachraňte Vilíka40 Oběti lidské chamtivosti44 Blaženka z množírny46 Osudy: Proměny48 Ze života kočky: Psí návštěvy50 Test: Jaký herní typ je vaše kočka?52 Vyrobte si: Čmuchací polštářek54 Bílá tlapka dětem55 Osmisměrka56 Dopisy čtenářů58 Tipy pro vás: Léto s knihou60 Fejeton: Uprostřed noci62 Křížovka63 Kočka Temminckova64 Vtipné fotografie66 Galerie

O cestách k princeznám i popelkám   Byl to den jako malovaný. Labe se líně povalovalo ve svém korytě obklopené kaňonovitým údolím známým jako Porta Bohemica. Bránou Čech proplouvaly výletní lodě i motorové čluny, které na chvilku rozvlnily kadeře naší nejmohutnější řeky. Sluneční paprsky se opíraly o střechy chat roztroušených v zelených kopcích, pronikaly do vysoké čedičové skály hradu Střekov a stejně tak do hroznů na vinohradech ve Velkých Žernosekách. Vlčí máky zbarvovaly do červena trsy trávy, lekníny u břehu se už chystaly rozevřít své květy, ale jako by čekaly, až odpluje hladový párek labutí. Místo jako stvořené pro výletníky, romantiky i umělce číhající na své múzy. Hudební skladatel Richard Wagner, spisovatel dobrodružných románů Karl May nebo věčný poutník Karel Hynek Mácha by mohli vyprávět nejen o krásách zdejších panoramat… A kde že to jsem? Na Ústecku, v Českém středohoří, kterým se jako zelená nit vine jedna z nejmalebnějších krajin Česka. Kdo by ji na průmyslovém severu čekal? Populární seriály ho nejraději zpodobňují jen jako krajinu temna, a to bohužel k rozvoji turismu zrovna nepřispívá. Takových popelek s krásnými šaty schovanými v truhle bychom našli v České republice mnoho. Čekají na své poutníky, až si najdou čas a objeví je. Co třeba toto léto?   Přeji vám krásné letní dny plné pohody a poznávání.   Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka   PS: Zabrousili jsme i za hranice Česka a přichystali pro vás několik speciálních tipů na evropské toulky.

Pršut ze StředohoříO zakládání nové rodinné tradice

Zámek pro koněKnížecí jezdecký sen

Liberecká zooJeště starší, než se čekalo

ŠKODA MuzeumSouzvuk tradice, evoluce a preciznosti

Znáte bangle?Cesta z Jablonce do Indie

Jak poznat pěkný les?

Josef Fanta

Cesta snůVe stopách hraběte Harracha

Sluneční zátokaNový příběh každý rok

Pěšky světemI cesta může být cíl

Mezi horalyChatka Górzystów na konci světa

Životabudič horalů

Plzeň není jen pivoTo tenkrát v čtyřicátom pátom…

Dycky Most!Sever Čech nejsou jen doly

Umění proměnNová divočina v bývalém vojenském újezdu Ralsko

Pán jižních vodPetr Vok si našel nástupce

Virtuálně obnovený Hoštejn

Poslední český vampýrVraždil správce Ulrich i po smrti?

Žďárský faktorKdyž nešlo pracovat na poli…

Astronomické horyČeské středohoří jako obří kalendář

Roudnické touláníDo města vína a historických památek

V létě do Litoměřic!Nechte se překvapit tisíciletou historií města

Polabská královnaMalá loď s velkým příběhem

Merkur na sto let

Vzhůru na túruVýbava, která vám nesmí chybět

Poutníkem ve ŠvýcarskuPěší vícedenní pochody pro každého

Jak zažít FunchalHlavní město Madeiry nejen s malými dětmi

Slovenský Hollywood

Žijící metropoleProč si udělat výlet do Bratislavy

Nabijte se v Hévízu

Canal du MidiTechnický zázrak z doby Ludvíka XIV.

Nejstaršími vinicemiNechte se zlákat na heurige

Koupání na LužiciKrásy na dosah ruky

Nečekaná překvapeníKam by i bohové chodili relaxovat

Luštěte a vyhrejte

To bylo tenkrát   Je to tady. Pro většinu z nás nejhezčí část roku. Léto. Doba spojená s časem prázdnin a dovolených, pokud tedy nejste rentiér či digitální nomád, který si luxus dovolené může přetvářet k obrazu svému, kdy se mu zamane.   Když zavřu oči, myšlenky se mi rozletí zpátky do dětství. To čekání, kdy se tenkrát měsíc ještě vlekl nekonečně dlouho. „Mami, tati, a kdy už pojedem…?“ Mlela jsem jako kolovrátek, než nadešel den D a my vyrazili. Cesta do Jugoslávie autokarem pro mě tehdy byla vrcholem poznání a dobrodružství. Vůně dálek, vůně řízků. Nafukování matrace, až mi málem praskly plíce, zaražené bodliny mořského ježka v patě a jejich odstraňování prachobyčejnou jehlou. Ještě doteď mě ta vzpomínka bolí. „A můžu si koupit tuhle velkou zmrzlinu?“ žadonila jsem tak dlouho, až mi ji táta koupil. Než mě stačil vyfotit, kornout mi spadl na zem. Ani jsem si nelízla. Slzy jak hrachy. Cesta byla úmorná, prostředky omezené, ale pro mě to bylo nejvíc. Celej svět.   Když vyprávím své prázdninové zážitky sedmileté dceři, nechápavě na mě kouká, jako bych říkala historky ze středověku. „A to když jsi byla malá, to jsi nikdy neletěla letadlem? A to neměli ani zmrzlinu v hotelu?“ „Ne, Sofinko, tenkrát nebyly pobyty all inclusive.“ Dívá se na mě výrazem „to teda musela být hrozná doba“.   Jsem ráda, že mám srovnání, a dodnes když volně projíždím schengenským prostorem, stále mám vnitřní radost z daru svobody. A ještě víc mě těší, že dcera vůbec nechápe, co mi na tom přijde divného.   Přeji vám krásné léto kdekoliv s těmi, které máte rádi.   Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Blíží se léto a s ním prázdniny a čas cestování. My to máme jednoduché, jsme velká rodina, tak vždy někdo v domě zůstane, kdo se o zvířata postará. Pokud zůstávají doma naši dva velcí a starší psi, tak to berou celkem stoicky. Prostě si hlídají toho, kdo je doma, a v rámci toho i docela poslouchají.   Ovšem kočky, to je zcela jiná kapitola. Obě přesně vědí, že je krmí výlučně Karla. A když není doma, tak vzorně obcházejí ostatní členy rodiny a hrají velmi přesvědčivé divadlo na téma „Ona odjela a nechala nás tu chudinky hlady!“. Nejrychleji to jde s naší bábinkou, ta má dobré srdce a už peláší pro konzervu. Jenže to je nezastaví ani na chvilku. Zhruba hodinu po krmení to jdou zkusit do dalšího patra. Tam se otírají o barel se psími granulemi a ze srdceryvných hlasových projevů nám sdělí, že jsou ochotné jíst i ty psí granule, jen aby neumřely hlady… Co vám budu povídat, posledně jsme se sešli v sobotu ráno u snídaně a rozjela se debata na téma kočky. Bábí hned hlásila, že kočky nakrmila a mračila se na Karlu, že odjela na letiště a chudinky chlupaté nenakrmila. Pak se ozvala Matylda, že je krmila přece ona, že byly obě nahoře… Korunu tomu nasadil můj muž, který se vrátil pozdě večer a hodil jim hrst štěněcích granulí, když tak hladově mňoukaly. Karla vše poslouchala v němém úžasu. Představte si, že obě potvory kočičí jí po půlnoci připravily velkou vítací scénku a přesvědčily ji, že kdyby se nevrátila, tak do rána umřou hlady. Ano, hádáte správně, nakrmila je taky.   Sečteno a podtrženo, i krátká nepřítomnost může pro naše kočky znamenat večeři o čtyřech chodech. A co teprve taková dovolená! Ať mi ještě někdo zkusí vykládat, že jsou psi chytřejší. Budeme muset kočkám nad misky pověsit tabuli na vzkazy, aby bylo jasné, kdo jim, kdy dal.Přeji Vám i Vašim kočkám krásné léto a nenechte se přechytračit jako my.   Pavla Růžičková šéfredaktorka 

Barva jako důkaz   Také někdy přemýšlíte nad tím, do jaké historické epochy byste zavítali, kdybyste měli k dispozici stroj času? Kým byste chtěli být, pod ruce jakých osobností byste si přáli nahlížet, které milníky v historii lidstva byste si nechtěli nechat ujít? Když se dívám do starých rodinných alb s nalepenými černobílými fotografiemi, mám tendenci nazírat na svět mých předků černobíle. Co by mi na to asi řekly moje prababičky a jejich babičky…?  V mnoha ohledech nesly na zádech mnohem těžší batoh než já, válečná doba je zahnala do slepých uliček, ale když bylo nejhůř, našly světýlko, které jim pomohlo dostat se ze tmy ven. Jejich život nebyl černobílý ani náhodou a kdyby ho tenkrát uměla zachytit barevná fotografie, hýřil by všemi možnými barvami. Jejich současnost byla barevná stejně jako moje. V tomto čísle najdete unikátní fotoportfolio Wolfganga Wilda a Jordana J. Lloyda, kteří prostřednictvím citlivé kolorizace ikonických fotografií doslova probudili minulost. Wild v roce 2010 založil stránku Retronaut.com, kam dával historické snímky, které ho upoutaly. Do roku 2015 se díval na pokusy digitálního dobarvování původně monochromatických fotografií nelibě. Pak se ale seznámil s prací Jordana J. Lloyda, který proces kolorizace fotografie dovedl do božských výšin. Díváte se na sto let starý snímek a máte pocit, že se to stalo včera. Působí naprosto realisticky.   Přeji vám krásné léto plné barev. A dobré světlo při focení, ať se vaše rodinná alba plní pro další generace.   Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Byl pozdní večer, první máj…   Přála jsem si napsat květnový editorial na odlehčenou notu, vždyť je čas lásky. Nejsem alergik, takže omamná vůně šeříků ve mně nevzbuzuje nic jiného než příjemné vzpomínky. V dětství jsem z nich cítila blížící se prázdniny, v dospělosti radost, příslib něčeho krásného.Jenže ani silná vůně šeříků nedokáže překrýt události posledních dní, které opět škubly světlem. Notre-Dame v plamenech. Mohl by se tak jmenovat katastrofický film, nohy nahoru, do ruky slané tyčky, a pak konec, přepnout. Bohužel, realita si píše vlastní scénáře. Francouzské zpravodajství ukazuje záběry na nešťastné Pařížany, kteří nevěřícně sledují, jak jejich katedrálu olizují plameny. A slzy tečou. Francouzští miliardáři se předhánějí, kdo dá více eur do obnovy. Stojí za tím nezištná láska k domovině, národní pýcha, společenská prestiž nebo od všeho trochu? Ozývají se názory volající po ochraně živých katedrál, zásobáren kyslíku pro lidstvo. Kde jsou štědří miliardáři, když se kácejí pralesy? Podle posledních zpráv se zdá, že za požár v Notre-Dame mohl elektrický zkrat.   Jako by kamenné srdce Paříže, jež vzplálo, bylo předzvěstí, že se něco krvavého chystá. Letošní Velikonoce budou už navždy spjaty s masakrem na Šrí Lance, tropickém ráji, kam turisté jezdili hledat svou nirvánu. Zfanatizovaní sebevražední atentátníci utnuli životy tři sta lidí, těch, kteří šli do kostela na mši, i těch, kteří zrovna stáli v hotelu a čekali na míchaná vajíčka k snídani. Podle vyšetřovatelů šlo o odvetu za masakr v mešitě na Novém Zélandu. Zlo potřebuje zlo, jinak by se nemohlo rozpínat a rozkládat společnost.   V květnu si také připomínáme konec druhé světové války, člověk by řekl, že už jsme se jako lidstvo mohli poučit, ale zdá se, že opak je pravdou. Žijí mezi námi lidé, kteří očekávají, že přijde okamžik, kdy se naše vratké civilizační jistoty otřesou, nastane chaos a pak přijde holý boj o přežití. A oni, preppeři, budou se svými zásobami a bunkry na takovou situaci připraveni. Nevím, zda nejsem přehnaně optimistická, když mám ve sklepě jen pár květináčů, staré kolo, kýbl na podlahu a občas pár brambor. Asi nám, lidem, pořád věřím.   Přeji vám krásný čas májový ve znamení lásky.   Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka  

Téma – Zločin a trest   Povolení zabíjetMistři ostrého meče, popravčí nebo prostě jen kati. Vykonavatelé hrdelního práva byli potřební a zároveň zavrhovaní. Ovšem trest smrti existuje dodnes, a proto kati stále chodí mezi námi.   Za mřížemiJak trestat a napravovat delikventy? A je odnětí svobody v moderním světě vůbec trestem, nebo jde spíše o rekreaci? Kde a jaké jsou limity jak nakládat s někým, kdo je nenapravitelný – a má ho společnost vůbec živit?   Rozhovor: Vlastimil VondruškaHistorik a autor knižních bestsellerů drží zásadu, že každý muž by v sobě měl mít kus rytíře.   **   HampiMísto, kde se narodil Hanumán, najdete v indickém státě Karnátaka.   Fotku jen za prachyNákup ryb na trhu v Mauritánii se ukázal dramatičtějším, než to na počátku vypadalo.   Džungle prošpikovaná válkouObčanská válka v Papui-Nové Guineji posunula zemi o několik dekád zpět.   Časostroj ve fotografiiUnikátní projekt si vzal za cíl obarvit kultovní historické fotografie.   Lidé z kávových horBolavenská náhorní plošina na jihu Laosu je provoněna kávou, čajem a tabákem.   Země, která neexistujeJe na naší planetě ještě místo, které nikdo nezná a kam nikdo nejezdí? Vítejte ve Středoafrické republice.   Kouzelná VegaJižně od polárního kruhu v Norsku leží malé souostroví, čítající přes 6000 ostrovů.   Když výhrou nic nekončíSlova brazilského prezidenta Bolsonara ohrožují těžce vybojovaná práva domorodých indiánů.

Téma – Základní instinkt

Příprava na apokalypsuDostat se od moderní společnosti k chaosu je prý otázka tří dnů. Na tento kolaps společnosti se mnozí lidé připravují a tvrdí, že je již blízko.

Ocelové nebeV dubnu 1945 se Ústí nad Labem zapsalo do dějin jako jedno ze tří bombardováním za války nejvíce zničených měst. 

Civilní a brannáCivilní obrana a branná výchova z našich životů pomalu zmizely, patrně se zdálo, že jsou zbytečné. Vždyť v dnešní době snad nic nehrozí? Anebo ano? 

**

Ostrovy dobré vůleZanzibar je mnohem víc než jen pláže a korálové útesy. Pojďte s námi na prohlídku.

Příběhy skryté v kameniNepropustný buš v okolí Sydney skrývá v kamenech prastaré příběhy o stvoření světa a vesmíru.

Zakázka pro královnuŽelezný Brod by se klidně mohl nazývat Skleněným Brodem díky zdejší významné sklářské tradici.

Rozhovor: Jeremy Wade„Ryby mě fascinují,“ říká nejznámější rybář kanálu Animal Planet.

Příběhy životaJako každý rok i letos proběhla prestižní fotografická soutěž o nejlepšího profesionálního fotografa roku 2019 Sony World Photography Awards.

Trek okolo Hory duchaNazout pohorky a vzhůru do Himálaje obejít osmitisícovku Manaslu.

Kansaské rapsodieJan Svatoš natočil film o nejznámějších Kansasanech, navštívil kvůli tomu i jejich rodný stát.

Na motorce do národních parkůSám na motorce napříč Keňou? Proč ne, Matouš Vinš se zážitků nebojí.

Pustina krásných lidíDovolená v zemi, která oficiálně neexistuje? Vítejte v Náhorním Karabachu.

Švýcarsko je jako jeho čokoláda – vysoce návykové Laskavé ticho a tmu protrhne zvonění budíku. Jsou čtyři hodiny ráno a z mobilu se ozývá kokrhání, které nechcete slyšet, obzvlášť v tuto hodinu. Mozek se zatím jen neochotně probírá k aktivitě a tělo se musí hodně přemlouvat. Až na svědomí, které mi tvrdošíjně připomíná, že jsem Sáře slíbila, že v půl páté ráno (švýcarského času) budu stát venku. V polospánku si čistím zuby a soukám se do teplého oblečení. Proč tak brzy, honí se mi hlavou otázka otravná jak moucha. V momentě, kdy otevřu dveře a vyjdu ven, pochopím. V čase, kdy se nový den teprve začíná probouzet k životu, to v Lucernu už vře. Dokonce mám pocit, že já jsem ten poslední opozdilec. „Pojď, rychle musíme na náměstí, ať stihneme Fritschiho.“ „Fritschiho?“ Ze Sářina pohledu je mi jasné, že teď zrovna není ta pravá chvíle zdržovat se vysvětlováním. „Tady máš klobouk, dej si ho na hlavu, ať nevypadáš divně.“ Nasazuji si tedy špičatý klobouk a připadám si jako čaroděj Gandalf. Na náměstí už je hlava na hlavě. Razím si cestu mezi pejskem, mimozemšťanem, Hello Kitty, bájnou nestvůrou, sněhulákem Olafem a slečnou, které na hlavě vyrostl plameňák. Už rozumím Sářině poznámce – abych vypadala normálně. Jako Gandalf mám pocit, že sem výborně zapadám. Něco je ve vzduchu. Všichni s napětím čekají, až TO propukne. Tiše závidím lidem na okolních balkonech, kteří na TO čekají s teplým kafíčkem v ruce. Prásk. Ozve se rána. Trhnu sebou. Oblohu nad Lucernským jezerem prozáří ohňostroj. Všichni začnou křičet jako šílení: FRITSCHI! Prásk. Zazní další rána. A další. Z nebe začne padat papírový déšť. Než se stihnu vzpamatovat, už vidím Fritschiho, kterak kráčí v doprovodu své ženy a družiny na náměstí, kde už na něj všichni čekají. Je to muž se dřevěnou maskou, symbol lucernského karnevalu, jenž právě zahájil šestidenní veselí, kdy se odváže i ten nejserióznější Švýcar. „Lidi vystoupí z té své krabice a v podobě maškary se pořádně vyblbnou. Je to jako terapie,“ osvětluje mi Sára, proč je masopust užitečný pro duševní hygienu. Uznávám, že něco na tom je.   Ano, i takové je Švýcarsko. Kdo hovoří o rezervovaných Švýcarech, pak rozhodně nebyl v Lucernu v době karnevalu. Země helvétského kříže, to je dvacet šest kantonů, tedy dvacet šest světů, který je každý trochu jiný, trochu svůj. Jak říká Martin Nydegger, ředitel Switzerland Tourism, i když se Švýcaři spolu ne vždy domluví svou rodnou řečí (země má čtyři úřední jazyky), spojuje je DNA, která umožňuje, aby Švýcarsko fungovalo tak, jak funguje.   Švýcarsko je moje cestovatelská láska, je to s ním jako s čokoládou, nikdy nemáte dost.   Barbora Slavíková Literová šéfredaktorka 

LavauxPoklad švýcarských vinařů   Nejvýše položená vinice Evropy   Robin Hood z AlpZ padělatele mincí národním hrdinou   Lucern vzhůru nohama   Zakázaná horaDračí gondolou na vrchol Pilatu   Kozorožčí safari   Pod křídly havranůKde poustevníci našli svůj ráj   Díkůvzdání po švýcarskuRodinná oslava a hold lokálním kulinářským specialitám   Miss GhornutiNávštěva u nejkrásnějších horalek   Prastará spojkaNejkrásnější průsmyk ve Švýcarsku   Náčelníkův sen Nikdy nekončící jamboree ve Švýcarských Alpách   Švýcarsko po kolejích a v pohorkách5+5 tipů na rodinné výlety   Vzduch za všechny penízeTuberkulóza přivedla do Davosu železnici i turisty   Rhétská dráha   Změna je životV Andermattu si udělali ze zásadních změn filozofii   Fort KnoxDokonale zabezpečená data   Treková pošta   Zlatá květinaSymbol pro turismus i Švýcarsko   Martin NydeggerRozhovor se šéfem Switzerland Tourism   Švýcarská pyramidaBěh do nejdelších schodů   Švýcaři v běhu …aneb testováno na lidech   Ženevské EscaladePříběh nepodařeného dobývání města   Jean KazèsTulipánový festival   St. LéonardNejvětší přírodní podzemní jezero Evropy   Tolkienova inspiracePředobrazy Středozemě hledejte uprostřed Alp   Z kopce dolů!   Hvízdající kolonieV minulosti sviště ohrožovali gurmáni   Cyklistický denDvacátý pátý derivát to pořádně rozjel   SamnaunDuty free vesnice   Sladký pokladPo stopách hnědého zlata   Alpské macaroniPasta ve farmářském stylu   Ikonické výlety   Výš, stále výš Smrt za 20 000 dolarů   Bez kořenů nelze žítČeští krajané ve Švýcarsku nezapomínají   Luštěte a vyhrajte   Švýcarsko na dlani