ikoktejl

Kde bydlí štěstí?   Venku už přituhuje. Před hlavním nádražím postávají postavy s prázdným pohledem čekající na dodání své pravidelné dávky chemického štěstí. Štěstí v neštěstí. Eskalátorem rovnou do temných hlubin závislostí. Beru si taxi. „Prosím, do Nuslí.“ Taxíkář se na mě usměje tím nejmilejším úsměvem, i když Praha v dopravní špičce v čase vánočním není něco, o čem by si řidič chtěl nechat zdát. „Jak se vám tady jezdí?“ zajímají mě historky ze zákulisí taxíkářského života. „Víte, já měl ještě nedávno několik hospod, ale už mě to tak vysávalo, že jsem všechno prodal a začal dělat něco úplně novýho. Taxikařím teprve tři měsíce a jsem šťastnej, úplně vyklidněnej, povídám si s lidma a nikdo po mně nic nechce.“ Zase se usměje, nasadí výraz Buddhy a není pochyb, že je šťastný zrovna tady a teď.   Statisticky bychom měli najít nejvíce šťastných lidí v Bhútánu, kde se spokojenost obyvatel poměřuje takzvaným indexem štěstí. Byl bhútánský král marketingový guru nebo monarcha, jenž kladl blaho svých obyvatel na první příčku důležitosti…? Těžko říct. Bhútán má dnes na čele nalepené štěstí, ale růžový opar se rozplývá, když přihlédneme k počtu sebevražd mladých Bhútánců. Jejich otcové, dědové a pradědové možná byli šťastnější ze samé podstaty svého bytí, než se na štěstí začaly dělat reklamní analýzy. Být šťastný, protože si to společnost žádá, je paradoxně také druhem nátlaku.   Jednoho tyrolského rána. Škrábu se na vrchol hory a mé netrénované tělo mi to dává s každým šlápnutím znát. Jdu a nezastavuju, protože jinak by zvítězilo mé horší já. „Už nemůžeš? Nevadí. Nemusíš. Tady si sedni a odpočívej…“ „Ne.“ Rychle zaplaším démona v hlavě. Lusknutím prstu se změnilo počasí. Tam, kde ještě před chvílí byla blankytná obloha, se vaří temně šedá mračna. Nemůžu dál, musím se vrátit. K lanovce je to ale ještě kus. Běžím, jak nejrychleji můžu. Moc rychle to ale není, do obličeje mě bičují kroupy. Špatně se mi dýchá. V patách mám zdatnější trekaře. „Are you O.K.?“ Ozve se starostlivý hlas za mými zády. Anděl převlečený za alpinistu se tváří, že nebude pokračovat, dokud se nevzpamatuju. Otáčím hlavu, vidím stanici lanovky, je blízko, ale pro mě v této chvíli nedosažitelně daleko. Vím, že musím. Nadechnu se a z posledních sil beru za kliku dveří, za nimiž je teplo, sucho a dá se dýchat. Jsem šťastná.   Nejsem odborník na štěstí, ale troufnu si tvrdit, že štěstí nebydlí nikde jinde než v nás samotných.   V roce 2019 vám přeji, aby se u vás pěkně zabydlelo.   Barbora Slavíková Literová šé Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Téma - Kruhy života   Na stopě buteuNáhodný nález ptačího běháku s kroužkem navedl našeho redaktora na zajímavou reportáž.   Záhada z jadeituNefrit nebo jadeit? V Číně se oba nerosty jmenují stejně, ale jaký význam měl jadeitový disk doopravdy?   Poslední český vampýrVrátí se po uplynutí vyměřeného času prokletý správce do Žďáru nad Sázavou?   **   Dvě tváře štěstíKdyž čtvrtý bhútánský král přišel v 80. letech s myšlenkou Hrubého národního štěstí, asi netušil, jaký to bude mít dopad na celé království.   Krajem lidí z močálůNádherný trek krajinou na severu Švédska, kde potkáte kromě sobů s trochou štěstí i Sámy.   Zde zkáza stvořila krásuVýbuch sopky stvořil jedno z nejkrásnějších řeckých souostroví – Santorini.   Rozhovor: Célina CousteauČlenka slavného rodu cestovatelů bojuje za změnu přístupu k naší planetě.   Papírové tvářeEduard Held, který ve svých devatenácti letech začal vyrábět a prodávat papírové sáčky, nemohl tušit, že založil tradici výroby, trvající více než sto let.   Země na zádech krokodýlaPro obyvatele Východního Timoru jsou krokodýli posvátní. A jsou s tím občas problémy.   Vojna a mírV Trentinu si dodnes pamatují českou pohostinnost, kterou zažili během první světové války.   Víno a potAktivní dovolená? Proč ne? Přes den placené fit centrum na vinohradu a večer čištění duše i mysli v dobré společnosti.   Eskalátor do chudobinceKdysi království narkobarona Pablo Escobara, dnes lákadlo pro turisty.