Roční předplatné 499 KčŽivot ve škarpě
PTAL SE: ROSTISLAV SARVAŠ
Trochu v sobě zahrnuje vážnost byznysmena, nezbytný egocentrismus, ale víc si v jeho přítomnosti užíváte hravost muzikanta, a humor cestovatele, kterému i altruismus není cizí. Ptám se ho na děti, které má s první manželkou Magdalenou Kocábovou. „Už jsou to staré tramvaje,“ říká s úsměvem, který více méně ovládá jeho mimiku. „Lucii je třicet a Dominice dvaatřicet. Představte si, Dominika vystudovala v Americe MBA, má skvělý džob, teď dodělala psychologii a chystá se vydělávat míň, ale být spokojená a šťastná. „Já bych jí to nedoporučoval, a zároveň se z toho raduju,“ dodá s hravým i zamyšleným úsměvem, a já si uvědomuji, že tahle věta dnešního Martina Kratochvíla hodně vystihuje.
Vaše první cesty se odehrávaly o prázdninách, kdy jste jezdil do Anglie a spal v příkopu. Ještě si vybavujete pocity, které vás v té době jímaly?
Velice dobře, protože to byl můj první dotyk se Západem. Měl jsem v kapse dvě libry a vydržel jsem tam skoro tři měsíce. Tehdy jsem pochopil, jak to s čundráky ve světě je. Moje máma mi totiž říkala: „Tam nemůžeš jít s ruksakem, už se tam nenosí, musíš si vzít tašku! A slušně se obléknout, jinak tě nikdo nevezme stopem!“ Nosit tašku přes město byla pěkná blbost, protože jsem měl hned vytahaný ruce, a bágly tam nosil kdekdo. Několik škarp bylo pro mě opravdu kruciálních. Pocity byly hrozné – zima, totální osamocení.
Ale na deprese bych vás netipoval?
Tím já moc netrpím. Při další škarpě mi ale šlo doslova o život. Vracel jsem se v říjnu, pršelo a já jsem se někde u rozestavěné dálnice v Německu schoval do šalunku na betonový most. Přikryl jsem se prkny z bednění a lepenkou a doufal, že do rána v pohodě přečkám. Ráno slyším hrozné troubení, řev strojů, a nade mnou visí kubík betonu v kontejneru, který se měl právě vysypat do toho šalunku. Na poslední chvíli jsem vyskočil ven. Jinak bych byl dodnes zabetonovaný někde u Karlsruhe.
