ikoktejl

Oceán
Tag: Oceán Nalezeno 93 výsledků.
Tag: Oceán Řazení

Agresivita žraloků

Agresivita žraloků

 

   Text a foto Richard Jaroněk

 Potopit se k rozvášněným žralokům vyžaduje klid, respekt a úctu, zapomenout na vnitřní strach, nedovolit adrenalinu, aby rozpumpoval krev v žilách. S přibývající agresivitou predátorů se navíc i obrnit pevnými nervy.

 

   Přivítání na hladině

Věděl jsem, že okolo člunu před pár minutami kroužil žralok tygří. Dříve, než jsem se ale stačil nachystat a obléct se do potápěčské výstroje, zmizel do hlubin. Skočil jsem do vody dřív, protože více jak polovina posádky neustála Neptunovo zběsilé přivítání v podobě velkých vln a houpajícího se člunu a zoufale zvracela. Jejich příprava bude ještě nějaký ten čas trvat, protože zeslabeni nečekanou mořskou nemocí neměli zdaleka tolik sil, aby si vůbec na sebe natáhli neopren.

Sotva jsem udělal pár temp od skákajícího člunu, tygr připlaval. Objevil se po mé levé ruce a plaval těsně pod hladinou. Pátral po původu pronikavé vůně, kterou zanechával olej vypouštěný z našeho barelu na hladině. Křižoval pachovou stopu a hledal uhynulou rybu. Netušil, že jsme jej pouze oklamali a nastražili na něj sice několik kilogramů shnilých ryb, ale doposud ukrytých v bezpečí barelu. I když ten pro něj není překážkou, což dokazují dva doslova na kusy roztrhané plastové barely v garáži našeho potápěčského koutku.

Nyní jsem mu nevědomky zkřížil jeho plavební plán a vstoupil do neviditelné stezky predátora na lovu. Okamžitě zamířil ke mně. Usoudil, že lákavý pach pochází pravděpodobně z mé maličkosti a bez sebemenšího zaváhání začal otevírat tlamu. Doposud jsem fotil jeho příjezd, ale jakmile se před objektivem objevila hrozivá čelist plná zahnutých zubů, bylo třeba jednat. Chytil jsem jej za špičku rypce a mírně na něj zatlačil.

Žralok se zachoval tak, jak jsem předpokládal. Tlamu prudce zavřel a překvapený reakcí „mrtvé ryby“ se prohnul a začal prudce klesat. Trochu jsem jeho rychlého počinu litoval, protože pořizovat fotky těsně pod hladinou patří mezi mé nejoblíbenější. Ryby dostávají úplně jinou barvu a odlesk slunce barví jejich těla do mramorových odstínů.

 

   Rossie II

Po dvaceti minutách ponoru máme okolo sebe čtyři žraloky tygří. Téměř pravidelně se střídají, ale stále jsou neuvěřitelně opatrní. Něco se v jejich chování změnilo. Ten nejmenší, třímetrový prcek, je obezřetný nejvíce a jakmile se k němu otočím, zmizí. Přitom je neuvěřitelné, jak tygr reaguje na pohled očí. Suchozemec by řekl, že toto „tupé“ zvíře přece nemůže vědět, čím ho sledujeme a jestli o něm víme, či nikoliv. Stokrát jsme již s Walterem Bernardisem odzkoušeli, jak se tento prehistorický predátor chová. Vždy připlouvá za našimi zády. Proč tak činí? Chce nás překvapit a nechce, abychom o něm věděli. Plave pomalu a velmi opatrně. Jakmile se ale přiblíží na několik metrů, musíme se otočit i my, abychom mohli lépe odrazit možný kontakt. Vždy, jakmile se na něj podívám, změní směr. Padesátkrát se vyhne střetu a jen jednou ze všech možných nájezdů pokračuje. Žraloci nesnesou pocit, že o nich také víme. Ztrácejí tak moment překvapení a mění trasu, jako by o nás ztratili zájem. Jen na chvíli. To aby znovu připlavali a znovu nás zkusili překvapit. Úmyslně rychle klesám ke dnu a lehám si na něj. Je zde více než dvacet metrů a zprava se ke mně blíží tygr. Velký. Téměř čtyři metry. Tento moment lovu u dna jim přesně vyhovuje.

„Aha, tady leží mrtvola,“ říkají si, „a teď ji můžeme sežrat!“ a přiblíží se ještě více. „Je to tak, je to mrtvé, vůbec se to nehýbá, anebo je to zraněné,“ přemýšlejí, „a to stejně sežereme!“ Najednou se otočím a namířím na žraloka fotoaparát. Znechuceně sebou trhnul a urychleně odplaval. Jsem trochu zklamán, ale jeho reakci jsem předvídal. Instinktivně se otáčím, protože zde budou další. Pokud si ještě nepředali informaci, budou mě zkoušet. Lehám si na záda do měkkého žlutého písku. Do úplného pohodlí mi překáží láhev, která mi nedovolí se přirozeně natáhnout. Holt úděl potápěčů. Očkem pomrkávám po žralocích, odkud se ukážou, a po chvíli přece jen přišli zkontrolovat podivnou „mrtvolku“. Menší predátor se opatrně blíží a téměř úplně lehá na dno. Kormidluje mohutnou ploutví a její spodní částí se skoro dotýká písku a víří jej. Plave elegantně a s nádhernou ladností. Až by měl člověk chuť zavřít oči a nechat na sebe skočit toho blížícího se domácí plyšáka. Jejich způsob plavání nás fascinuje a málem bychom zapomněli, že ten plyšák, ten hodný pejsek se umí proměnit v hroznou smrtící mašinu. Během vteřiny.

Úmyslně dělám „nevšímáka“. Když jsem se včera s Walterem bavil o jejich reakcích, legračně prohodil: „Musíš si dát ruku přes oči a dělat, že jej nevidíš,“ načež si dá ruku přes obličej a roztáhne prostředníček s prsteníčkem, „a pak jen uděláš takovou malou škvírku, jako když děláš před děckem, že o něm vůbec nevíš.“ Neopakuji sice Walterovu tak trochu komickou radu, ale daleko do ní nemám. Ležím a čekám. Žralok je ode mne sotva tři metry. Zvednu hlavu a pravou rukou na něj namířím slepě foťák. Není čas mířit, chci jen fotku tygra na písku. Sotva se jen pohnu, prudce se otáčí a „zbaběle“ mizí. Srab!

Dneska je ten třímetrový prcek opatrný, ale zato čtyřmetrová nezjizvená a téměř dokonalá samice je příliš drzá. Rozjíždí se obrovskou rychlostí a nekompromisně si udělá prostor mezi útesovými žraloky. Ti ji dlouho nechtějí k barelu pustit, ale ona nedbá žádných jejich výpadů a rozhodně si jde si za svým cílem. Plavu urychleně k ní a otáčím se s fotoaparátem tak, abych ji mohl vůbec vyfotit. Pohyb a reakci už dokážu odhadnout. Vždy přijede odspodu a zakousne se, nebo očichá barel. Pak se zhoupne výš a snaží se ukousnout a utrhnout našeho tuňáka. Jakmile se již drží, začne kroutit celým tělem a vždy mi ocasem a celým trupem zastíní výhled. Musím předvídat, kterým směrem se bude točit dál, a nadběhnout jí protipohybem. Dostanu se tak rovnou před její tlamu, a konečně mám šanci udělat pár snímků otevřených čelistí. Stávající situace má ale jiný scénář. Nebudu fotit. Svůj milovaný přístroj jsem před chvílí předal Walterovi a s holýma rukama se pokusím žraloka zastavit. Nebude to nic jednoduchého, protože toto monstrum je příliš rychlé a tvrdé. Dávám mu ruku na jedno oko a snažím se jej zbrzdit. Vůbec se mi to nedaří a lovec sebou prudce trhá a ve chvíli zmizí. Jen na sebe s Walterem pohlédneme a hodíme rameny: „Hm, nic, tak příště!“

Blíží se třetí žralok. Náš nejoblíbenější. Nová Rosie. Tentokráte Rosie číslo dvě. Rozárka byl náš první aktivní herec, který hrál v úspěšném filmu režiséra Mirka Hrdého Relax! Don't do it! (Relaxuj..., a nedělej to!) Byl to náš miláček, s kterým jsme dělali všechny možné pokusy. Pojmenovali jsme ji podle pigmentu, který měla na pravé straně těla. Skvrna ve tvaru růže. Rosie II nemá sice tak velký a výrazný flíček, ale na stejném místě má znamení, které bude možná za pár let vypadat jako růže.

Rosie II je velmi aktivní a za celou dobu nevynechala ani jednu šanci proplavat okolo nás co nejblíže. Teď se otočila k barelu a já jí zastupuji cestu. Mám ji rád, už jen proto, že se vymyká všem ostatním zvykům jiných žraloků. Většinou neuhne, tak jako její prehistoričtí spoluobyvatelé, a jde si za svým cílem. Možná jen ze své mladické nerozvážnosti. Dříve, než se přiblížila k barelu, zakryl jsem jí oči. Chtěl jsem ji původně chytit za Lorenziniho ampule a na chvíli ji tak zastavit, ale ruce mi sklouzly k očním otvorům. Okamžitě je překryla ochrannou blánou a zůstala na chvíli nečinně viset. Šimral jsem ji a lehce ťukal prsty okolo očí, nozder a ampulí. A abych nebyl příliš skromný, tlačil jsem ji postupně k Walterovi, přímo před fotoaparát.

Vždy se ukáže, zda žralok chce, nebo nikoliv po takovém kontaktu spolupracovat. Jakmile odplave, nelíbilo se mu to. Když se vrátí, nikterak ho mé šimrání či možná trápení neobtěžuje, a stalo se, že místo k barelu najíždí samice rovnou na mne či Waltera. Záleží, kdo z nás si s ní zrovna hrál, či jinak řečeno, zahrával. Rosie II se ale vrací několikrát. Plave přímo na Waltera, ale ten si s ní moc hrát nemůže, protože drží můj fotoaparát. Míří na mou maličkost, natahuji ruce, abych ji zastavil. Situace, jak vůbec chytit zkušeného a miliony let testovaného lovce, se nikdy neopakuje a je pokaždé jiná. Když zastavuji Rossie II podruhé a ona se pokouší mě chytit a pomalu otevírá tlamu, všímám si, jak má strašně zkažené zuby. U kořenů jsou černé a dásně mají do růžové barvy taktéž hodně daleko. Je to zvláštní, protože s pravidelnou výměnou zubů přibližně do šesti měsíců u velkých žraloků by neměl mít náš lovec žádné problémy. Možná je nemocná, kdo ví, ale v každém případě Rossie II je přesně ten typ tygra, se kterým lze spolupracovat. Pro filmové záběry by byl samozřejmě lepší mnohem větší lovec, ale se stávajícím počtem žraloků si nemohu příliš vybírat. Obávám se toho nejhoršího. Příští rok se už tyto hrátky konat nebudou.

 

   Příliš agresivní

Visím ve volné vodě v hloubce deseti metrů a nechávám se unášet proudem. Při pohledu na několik prvních útesových žraloků musím myslet na včerejší průšvih. Či spíše několik průšvihů.

Celý týden, lépe řečeno už deset dní, kdy se potápíme na jednom místě se stejnou smečkou tygřích žraloků a útesových „blacktipů“, pozorujeme překvapivé chování. Že se útesoví žraloci, kterých je okolo nás vždy půl stovky, dostali na post před tygří žraloky. Jsou mnohem důmyslnější v taktikách chňapání po možné kořisti, běžně se otírají o potápěče a narážejí do nich tvrdými rypci či bouchají ocasními ploutvemi. Jakmile připlave žralok tygří, nedají mu vůbec prostor, aby se k pochoutce jakkoliv dostal. Uzavřou okolo barelu neprostupný kruh a nejen že já i Walter máme co dělat dostat se k další návnadě, ale i pán místních vod, žralok tygří, neobstojí. Dokonce zaznamenáváme útoky větších útesových žraloků na samotnou hyenu moří. Několikrát se ji dokonce pokusili kousnout do ploutví. Vrchol agresivity útesových žraloků byl útok na břicho tygra. Velmi zranitelnou část, která ukrývá mohutná játra lovce, sloužící i jako balast ke srovnávávání výšky pohybu, znají velmi dobře delfíni. Ti, když se cítí ohroženi, útočí právě na žraločí břicho a tvrdými nárazy rypce mu je doslova rozbijí a žralok se tak udusí vlastní krví. Nikdy ale tento jev nebyl pozorován u vlastního druhu. Neznám případ a nikdy jsem neslyšel, že by tuto taktiku používali samotní žraloci.

Mohutný, více než dvoumetrový černocípý žralok byl celý týden velmi aktivní. Nebál se a vrhal se do boje o kus ryby jako první. Nyní se rozjel z hlubin a namířil si to na menšího, sotva více než tři metry dlouhého žraloka tygřího. Ten se mezitím zoufale snažil probít mezi smečkou útesáků, aby si tak aspoň uloupil kus tuňáka. Dříve, než se mu vůbec podařilo přiblížit, dostal úder od svého soka. Prudce se otočil a překvapený nenadálým zrádným počinem urychleně opustil arénu. Dravý „blacktip“ se vítězoslavně přiřítil k ocelovému barelu a vší silou se do něj zakousl. Příliš tygrovi neublížil, ale dal tak najevo svou autoritu a ukázal konkurenci své vůdčí schopnosti.

Možná tento počin byla jen souhra náhod či mimořádná reakce. V každém případě se chování útesových žraloků výrazně mění. Pátráme-li po důvodu, není třeba chodit příliš daleko. Odpověď bude, jak tomu žel již bývá, velmi jednoduchá a chyba bude v nás, lidech.

Ještě před čtyřmi lety byl zde výskyt žraloků tygřích běžný a početnost smečky se odhadovala na osmdesát až sto jedinců. Jenže kvůli našemu počínání v podobě nelegálního rybolovu a hlavně kvůli rádoby ochraně plavců v podobě natažených sítí umírají desítky žraloků. Jen za jeden týden v prosinci 2008 zaznamenáváme osm uhynulých tygrů v „ochranných“ sítích. Obrovská smečka byla za několik let doslova zdecimována. Netušíme, kolik tygrů přežilo, ale podle denního počítání a evidence jednotlivých druhů (běžně je rozeznáváme dle jizev, pigmentů, značek či elektronických čipů) odhadujeme maximálně patnáct tygrů. Za posledních čtrnáct dní vidíme stejné jedince a připlavalo k nám okolo osmi až deseti různých hyen moří.

Pokud se na území, které patřilo tygřím lovcům snížil tak výrazně jejich počet, nabízí se okamžitě varianta náhrady. Příroda tak vybavila všechny predátory. Jakmile jeden druh zeslábne, jiný ho v mžiku nahradí. Dříve doslova zbabělí útesoví žraloci, kteří jakmile uviděli blížit se tygřího lovce vzali do „žraločích“ a zmizeli či si udržovali bezpečný odstup od nebezpečného a mnohem silnějšího konkurenta. Nyní je ale situace opačná, a menší žraloci vycítili svou šanci. Vědí, že tygří jistota je tatam a nemůže se opírat o sílu obrovské smečky. Pár jedinců, kteří přežili naše systematické lidské zabíjení, nemá sílu obstát. Černocípí se naopak semkli a tvoří jako jeden jedinec dokonalou masu. Dokonce se i rozrostli.

Jejich síla se ale odráží i v přístupu k potápěčům. Dříve jsme tyto žraloky nazývali hanlivě „jezevčíky“ a téměř jsme je přehlíželi. Nebrali jsme je vážně. Nyní, od prvního dne „nových časů bez tygří nadvlády“, cítíme každým momentem jejich agresivnější chování. Sotva se snažíme s Walterem hodit pár rybiček, abychom tak do vody rozmělnili zápach rybiny, ani nás nenechají, abychom rybku upustili z rukou. Okamžitě se vrhají na prsty a spíše se divíme, že je máme ještě všechny. Útočí na obličej a lesklé věci na technice. Pryč jsou doby, kdy jsme se jim smáli. Mají náš respekt a tento týden i setsakramentsky podepsaný krví.

Na dorážení na fotoaparát jsem si zvykl. Dostávám do něj pořádné rány a jsem i rád, že jej vůbec mám. Slouží jako dokonalá obrana. Dnes stačil jednomu z padesátky rozzuřenců jako podnět i můj holý ukazováček na spoušti. Prst mám krytý černou rukavicí, jen na špičce pro lepší ovládání ustřiženou. I tak málo stačilo, a když jsem levou rukou odrážel jednoho z útesáků, ucítil jsem ostré píchnutí a náraz tlamy. Okamžitě jsem věděl, co se stalo. Žralok se probil mezi ostatními a v domnění, že ten bílý bod mého prstu, který se pro něj příjemně zaleskl proti slunci se podobá rybě, cvaknul. Naštěstí pro mne jen zarazil jeden zub kousek za nehet.

Již před pár dny jsem si plánoval výměnu rukavic a neučinil jsem tak. Varování ale přichází velice rychle a pro příště bude má výstroj černější než noc sama.

Mnohem hůře ale dopadl místní průvodce z druhého člunu. Kolegové z vedlejšího města Scottburgh vždy využívali tak trochu našich návnad a postávali s člunem opodál. Jakmile jsme měli žraloky, hodili svůj barel do vody a potápěli se od nás někdy i sotva na patnáct metrů vzdáleni. Trochu jsem jim to i zazlíval, protože s druhou návnadou nám občas přetáhli naše tygry. Domorodý černoch se světlou tváří míšence a hustými dredy připomínal spíše jamajského Boba Marleyho v mladším provedení. Zdravívali jsme se na člunu, vyměňovali si zkušenosti a dávali nové a dobré rady. Pod vodou mi vždy ukazoval potápěčské „OK“. Dnes, když jsme měli sotva půl ponoru za sebou, začali urychleně vytahovat svůj barel s návnadou. Vynořil jsem se ke člunu a hladina byla plná žraloků. Krev, která je možná zajímala, se již rozplynula.

Divemaster s dredy byl na hladině pro novou návnadu a pokoušel se ji dostat do deseti metrů k barelu. Nepočítal ale s dravostí žraloků, kteří v dnešních dobách tuto činnost již nedovolí dokončit. Když u sebe držel téměř metrového, shnilého a krev vypouštějícího tuňáka, lovci se na něj zuřivě vrhli. Pravá ruka byla několikrát prokousnuta a potrhána. Nedokážu odhadnout, zda jej pokousal jeden žralok či několik najednou. Nejhorší bylo zranění bicepsu, ten celý chyběl.

Nečekaná krvavá podívaná zanechá v každém nepříjemný, až mrazivý pocit. Všichni jsme velmi blízko nějakému neštěstí. Nikdy jsem žraloky nepodceňoval, ale je pravdou, že jsem některé z nich vždy nebral tak zcela vážně. O tom, že umějí kousat, jsem se již přesvědčil, ale s jejich přibývající agresivitou musíme do budoucna vážně počítat.           

Prehistorický svět v ohrožení

Prehistorický svět v ohrožení

 

   Text a foto Jiří Karbus

 Co nás žene na ostrovy, které byly celá staletí zapomenuty v Pacifiku, na místo na konci světa, kterému se každý námořník raději vyhnul. Ostrovy, kde není pitná voda a ráz krajiny připomíná dračí doupě. Galapágy se nacházejí na křižovatce čtyř oceánských proudů, což zajišťuje neustálý pohyb planktonu, ryb, mořských savců a ptáků v různých ročních obdobích. Přes pět set druhů ryb a neskutečný podmořský svět dělají z ostrovů jednu z nejlepších potápěčských destinací na světě.

Milovníci divoké přírody si přijdou na své i na souši, kde mohou z bezprostřední blízkosti pozorovat neobyčejné zvířecí druhy – zvířata, která byla dříve považována za strašidelná až odporná. A tak ostrovy po staletí zavrhované a pokládané za nezajímavé jsou dnes na vrcholu seznamu všech vědců, oceánografů, filmových štábů a fotografů. Čas jako by se zde zastavil. Příjezd na Galapágy je únik z uspěchaného světa, je to útěk od falešných pokladů dnešní civilizace, za kterými se tolik lidi stále žene. Galapágy jsou ostrovy s unikátní přírodou a s původními obyvateli. Najdete zde hned několik endemických zvířecích a rostlinných druhů, které nežijí nikde jinde na světě. Pokud objevíte zvíře, o němž si myslíte, že ho dobře znáte, překvapí vás absolutně odlišným chováním nebo jiným způsobem lovu. Na tak zdánlivě nehostinném místě se kvůli přežití musel každý živočich přizpůsobit. Jednou z unikátností Galapág je, že zvířata zde nemají strach. Snad nikde jinde na světě nebudete mít bližší kontakt s divokými zvířaty než právě tady. Být na Galapágách, to je návrat do prehistorického světa a kdo si v dětství chtěl uskutečnit cestu do pravěku, pro něj jsou Galapágy místem, které se filmu nejvíce přibližuje.

 

   „Tak tohle je místo!“

Letos v únoru jsem měl to štěstí a mohl strávit čtyři týdny na tomto neobyčejném místě. A tak jako každý milovník přírody, který Galapágy navštívil, užíval jsem si každou chvilku v prehistorickém světě. Hned první den ukázal, že jsem se ocitl v ráji. U ostrova San Cristóbal byly výborné vlny a já jsem neváhal vyzkoušet surfing v Pacifiku hned pár hodin po příletu. Jen co jsem vypádloval na místo, kde se vlny lámou a sedl si na prkno, vynořila se přede mnou ohromná mořská želva, aby se nadechla. Nebylo to ani dvě minuty nato a metr nad hlavou mi prolétl obrovský pelikán, jako kdyby o mně vůbec nevěděl. A když už přišla krásná vlna a já se do ní rozpádloval, abych si ji sjel, ukradl mi ji s lišáckým výrazem v očích lachtan galapážský.

„Tak tohle je místo!“ prohlásil jsem již po dvou hodinách na ostrově. Na různých místech na světě můžete při surfování vidět možná tak delfíny, ale na Galapágách je všechno jinak. Jednou jsem v podvečer surfoval na místě zvaném La Lobería (mimochodem bylo to dva týdny potom, co tady žralok ukousl nohu a kus ruky zdejšímu surfaři). Bylo tak dvacet minut před západem slunce, když začal ze zdvihající vlny před námi v sekundových intervalech vyskakovat menší tuňák. Byl to „bonito“ a rozhodně mu šlo o život. Bylo vidět, že někdo po něm jde, že by žralok! Všiml jsem si, že znejistěli i místní surfaři. V tom se ve vlně objevil obrovský samec lachtana a v pozici torpéda se ukrutnou rychlostí hnal za tuňákem. Za několik okamžiků už jsme viděli lachtana s kořistí v zubech, mlátil s ní o hladinu jako rozzuřený pes.

Každý den jsem propadal kouzlu a hravosti lachtanů galapážských. Pod vodou mě uchvátily jejich obratnost a zvědavost a s pohyby mořské víly jsme si hráli celé hodiny při freedivingu. Jindy jsem zase potají tak, aby to lachtaní samice neviděly, navštívil lachtaní školku. Lehl jsem si v mělkém přírodním bazénku na hladinu a nechal si okusovat prsty zvědavými lachtánky. Někteří okusovali i můj objektiv, a když už to vypadalo, že jsme dobří kamarádi, připlavala samice a spolu s malými lachtánky mě vyhnala z vody ven. Večer jsme pak do nekonečna mohl sledovat pohyb lachtanů na pláži, například jak dominantní samec brání svou pláž, nebo jak členové skupiny vylétají z moře a nemotorně přelézají už spící lachtany a vyrušují je tak ze spánku. Nevěřil bych tomu, že tak často si může lachtan loknout vody. Vidět takového přeborníka ve vodě, jakým lachtan je, zakuckaného je na denním pořádku. Ani po měsíci každodenního kontaktu s těmito zvířaty jsem k nim neztrácel obdiv a oni mě stále překvapovali něčím novým. V lachtaní kolonii se toho děje.

U León Dormido jsme při freedivingu pozorovali ladné siby skvrnité se závěsným doprovodem sib Steindachnerových. Kanálem mezi dvěma mohutnými skalami ladně proplouvali žraloci galapážští a žraloci černocípí. Po ránu jsem rád při potápění pozoroval mořské draky, když se potápěli do několikametrové hloubky, aby se dostali na kameny porostlé zelenými a červenými řasami. Jejich dračí pohyby pod vodou ještě umocňovaly atmosféru tohoto místa. Přes den jsme pak společně s draky sdíleli místo na skále, kde jsme odpočívali mezi plaváním s lachtany.

Na ostrově Isabela jsme si užívali s tučňáky galapážskými v mělkých vodách v blízkosti mangrovníků. Sledoval jsem tučňáky, jak pronásledují hejna malých ryb, pelikány, kteří do nekonečna vzlétali a pak se šipkou vrhali do vody, aby nabrali do obrovských zobanů co nejvíce rybek. Čas od času přiletěli terejové modronozí, a ve tvaru indiánského šípu se z desetimetrové výšky vrhali střemhlav do moře, aby i oni získali svou kořist. A pak fregatky, ti piráti ve vzduchu věčně kroužící nad zálivem a čekající na svou šanci. Se štěstím jsme jeden překrásný den začínali pozorováním přeletu plameňáků kubánských přímo nad pláží. Siby skvrnité, které nepředvídatelně vyskakovaly někdy až jeden a půl metru nad vodu, jsem se marně snažil vyfotografovat. Pořídit jejich snímek pod vodou mi zase zabránila špatná viditelnost, způsobená zvířeným pískem u pláže.

Překrásná podmořská stěna na Floreaně mě uchvátila nespočetným množstvím ryb a proplouvajícími žraloky lagunovými, které sem tam prohnal hravý lachtan. Dalo by se napsat ještě tolik o všech těch krásných setkáních se zvířaty, bohužel to není v rámci tohoto článku možné.

 

   Měsíc na Galapágách

Zůstat měsíc na Galapágách bylo krásné, mohl jsem chodit na svá oblíbená místa v různou dobu a odpozorovat tak denní rytmus zvířat, která jsem chtěl fotografovat. Měl jsem dost času počkat si na příliv či odliv, nebo na lepší počasí. Ceny jsem si po pár dnech domluvil s kapitánem lodě, která nás vozila na moře, vždy s námi jel ještě někdo, kdo zaplatil jednou tolik přes potápěčskou kancelář na ulici. Znalost španělštiny byla výhodou nejen pro vyjednání lepší ceny, ale také pro navázání bližšího kontaktu s místními obyvateli. Zůstat v jedné ze tří osídlených oblastí Galapág znamená vidět, jak se přistěhovalci z kontinentálního Ekvádoru sžívají s místní přírodou z jiného pohledu, než jak to vidí turisté, žijící na lodi. Většina lidí přijíždějících na ostrovy si již na pevnině zaplatí několikadenní okružní jízdu kolem Galapág, objedou pár ostrovů, několikrát se podívají na předem určená místa nebo se jdou potápět. Poslední den si na hlavní ulici v Santa Cruz koupí na památku tričko a jedou spokojeně domů. Vše je pod kontrolou a probíhá za dozoru průvodce nebo divemastra. Nezasvěcený turista si řekne, že navštívil přírodní rezervaci a peníze, které zaplatil jako vstupní poplatek na ostrovy (100 dolarů), jdou na záchranu parku. Bohužel realita je poněkud jiná. Galapážské ostrovy spravuje Ekvádor, stát prohnilý korupcí a s nestabilní ekonomikou a vládou. Jenom to, že v Ekvádoru zvolili osm prezidentů za posledních deset let, mluví za vše. Čtyři sta milionů dolarů ročně vydělaných turistickým ruchem Galapág bohužel neputuje do národního parku.

 

   Stát prohnilý korupcí

Galapágy byly popsány ve filmu Master and Commander kapitánem Jackem Aubreyem jako vzdálená strana země. To bylo začátkem 19. století. Dnes dopraví tucet letadel týdně více a více turistů a pracujících Ekvádorců na tyto odlehlé ostrovy v Pacifiku. Ještě před osmi lety bylo na ostrově Santa Cruz jen jediné místo, odkud jste mohli telefonovat. Dnes jsou v Puerto Ayora desítky internetových kaváren a každý obyvatel vlastní mobil. Navzdory zákonům zakazujícím více automobilů na Galapágách jejich počty stále rostou, zvláště v Santa Cruz, kde v současnosti jezdí kolem 1500 aut. Úřady také nezvládly uhlídat migraci pracujících Ekvádorců na ostrovech, a dnes se už potýkají s pěti tisíci ilegálních přistěhovalců. S rostoucím počtem obyvatel roste počet domácích zvířat. Před několika lety společnost Sea Shepard asistovala při kastraci více než čtyř tisíců koček a psů. I navzdory tomu je rostoucí populace koček velkou hrozbou pro mnoho druhů ptáků, které nikdy před tím neznaly predátory. Toulaví psi často zakousnou mořské iguany, které jsou proti psům naprosto bezbranné.

Peníze a korupce mají v Ekvádoru takovou moc, že starosta Puerta Villamil se rozhodl na ostrově Isabela vybudovat druhé Miami Beach. Letiště pro velká letadla už je připraveno. Tento muž čelí obviněním z vykácení mangrovníků pro přístav pro ekoturismus. Dále má na svědomí úpravy pláže buldozery a tím zničení tisíců vajec mořské iguany. I přes četná obvinění je tento člověk stále na svobodě. Obrovským problémem Galapág zůstává pytláctví. Národní park Galapág se nachází 40 námořních mil kolem ostrovů a v těchto vodách je zakázán jakýkoliv komerční rybolov. Ochranu má na starosti ekvádorské námořnictvo, které je bohužel zkorumpované. A proto se velmi často stává, že posádka zadržené lodě, lovící žraloky pro jejich hřbetní ploutve pro asijský trh, podplatí námořnictvo, a to ji propustí již pár dní po zadržení. Snad každý vám poví, že potápění na Gordon Rock´s nebo Darwin a Wolf už není, jako bývalo před sedmi lety. Bylo zabito mnoho žraloků, přibližně 300 tisíc ročně jich umře, aby byli použiti na výrobu předražené polévky Asiatům přes půl světa daleko. Lachtaní samci jsou zabíjeni a jejich penisy jsou používané jako posilovač erekce pro Čínany.

Podle slov prezidenta Sea Shepard kapitána Watsona bude na ostrovech ještě mnoho práce, ale určitě není vše ztraceno. Musí se vytvořit silná národní ekopolicie a její tréninkové centrum v Santa Cruz. Je třeba limitovat počet turistů, kteří ostrovy navštěvují, a stabilizovat populaci obyvatel. Bude nutné humánní cestou odstranit psy, kočky, kozy a ostatní zvířata, která na Galapágy nepatří. Skoncovat se také musí s korupcí v námořnictvu a přivést pod kontrolu pytláctví. Pokud se tohle vše podaří, máme velkou šanci, že toto překrásné přírodní dědictví bude zachováno i pro budoucí generace a i oni budou mít šanci nahlédnout do prehistorického světa Galapág.          

 

   Jiří Karbus

Velký obdivovatel mořských savců. Milovník oceánu a přírody vůbec. Fotograf, surfař, freediver a záchranář. Už pátým rokem žije na západním pobřeží Irska, na jednom z nejmagičtějších pobřeží naší planety, kde každý den může plavat s delfíny nebo surfovat po vlnách Atlantiku, aby tak mohl nasávat inspiraci pro své fotografie. Za pouhé tři roky se zrdcadlovkou v ruce dokázal uspět v prestižních světových soutěžích jako Digital Camera Photographer Of The Year, nebo vyhrát Nature‘s Best Photography v kategorii Ocean Views.

„Snažím se zachytit krásy tohoto světa a ukázat každému opravdové poklady našich životů. Věřím, že to lidi přiměje žít ve větší harmonii s přírodou.“

Vrak Al Qamar Al Saudi Al Masri

Vrak Al Qamar Al Saudi Al Masri

 

   Text Petr Slezák

   Foto Petr Slezák, Jana Hřebejková

 Klesáme podél sestupového lana do modré hlubiny. Viditelnost je úžasná. Sleduji hloubkoměr, dvacet metrů, třicet metrů… Sluneční paprsky z hladiny se sbíhají do bodu, kde pod námi v modru mizí lano. Čtyřicet metrů, padesát metrů... Najednou se v té dech beroucí modré barvě začne rýsovat tvar obrovského vraku.

Číst dál...

Mezinárodní filmový festival Voda-moře-oceány 2009

Mezinárodní filmový festival Voda-moře-oceány 2009

 

Ve dnech 23.–26. listopadu 2009 proběhl v Ústí nad Labem a v Praze již 5. oficiální ročník mezinárodního filmového festivalu „Voda – Moře – Oceány“. Nad festivalem převzal přímou záštitu ministr životního prostředí ČR, RNDr. Ladislav Miko, primátor hlavního města Prahy MUDr. Pavel Bém a primátor města Ústí nad Labem Mgr. Jan Kubata. Festival se i nadále těšil přízni Fakulty životního prostředí Univerzity Jana Evangelisty Purkyně a Severočeské vědecké knihovny v Ústí nad Labem. Novinkou bylo začlenění Mořského světa v Praze v  Holešovicích mezi festivalové prostory, kde se v místním kinosále mezi úchvatnými prosklenými nádržemi a akvárii promítaly soutěžní filmy.

Číst dál...

Rokycany ve znamení ženských aktů

Rokycany ve znamení ženských aktů...

 

Už pošesté se v sobotu 28. 11. 2009 sešli podvodní fotografové z celé České republiky v rokycanském bazénu na mistrovství ČR v bazénové fotografii. Tomuto ročníku vládla kategorie ženského aktu

Číst dál...

Tagy:

Strasti a slasti vystavování

Strasti a slasti vystavování

 

   Připravila Alena Voráčková

 Co je to vůbec za nápad investovat v dnešním kybernetickém světě prostředky a drahocenný čas do fotografické výstavy? Dát pár fotek do rámů nebo na web, není to jedno? Ta druhá, méně bolestná varianta je ale podstatně méně efektní, jelikož nakonec i nezasvěcené oko spolehlivě pozná a ocení rozdíl mezi kulturou tištěné fotografie a pár komprimovanými pixlíky na mnohdy nevkusném a přehlceném webu. Autorská výstava přináší tvůrčí posun a sebereflexi vlastně hned ze začátku při samotném výběru fotografií. Najednou člověk zjišťuje, jak málo kvalitních, unikátních nebo něčím zajímavých snímků ulovil. Když už je něco výjimečného, není vše ve vyhovující technické kvalitě pro zvětšeninu (to, co snese monitor, nemusí na papíru vypadat dvakrát lichotivě). Na druhou stranu pro oko suchozemce představuje fotka z podvodního prostředí, navíc třeba sladkovodního, exotiku sama o sobě.

Číst dál...

České základny v Chorvatsku

České základny v Chorvatsku

 

   Připravil Igor Jícha

 V druhé polovině června jsem s kamarádem vyrazil do Chorvatska navštívit některé české potápěčské základny. Bohužel jsem neměl tolik času, abych mohl navštívit všechny, i tak to bylo na týdenní cestu namáhavější, než jsem čekal.

Číst dál...

Chrámy i v moři

Chrámy i v moři 

 

   Text a foto Bohumil Bochník

 Mezinárodní konference o ochraně klimatu, která proběhla v prosinci roku 2007 na Bali, skončila k neuvěření obyčejných lidí prakticky krachem. Původní předpoklady, že vznikne nová úmluva, která nahradí Kjótský protokol, se nenaplnily. Výsledek se ztenčil na vytvoření jednací skupiny pro jednání o druhém období platnosti Kjótského protokolu a jeho revizi přesto, že význační politici strávili jednáním na Bali celých čtrnáct dní.

Když jsem navštívil Bali, na každém místě, ba dokonce kroku, jsem si velmi intenzivně uvědomoval, že zvolené místo je skutečně to nejlepší pro diskusi o ochraně světového životního prostředí.

Bali je neuvěřitelný ostrov v Indonéském souostroví, kde je nejenom úžasná příroda, ale i pestrá směsice kultur a náboženství. Najdeme zde azurové bílé písečné pláže, černé pláže s lávovým pískem, rozlehlé palmové lesy, příkré stráně s terasovitými rýžovými políčky, vysoké hory plné rozeklaných skal a vodopádů, vyhaslé sopečné krátery Gunung Agung a Nátur a prastaré chrámy prakticky všude v džungli, na skalách i ve vodě.

To vše je doplněno směsicí neutuchajících zvuků místní fauny. Opice volně pobíhají kolem silnic, papoušci sedí na stromech, ovce, kozy, krávy a koně jsou vidět všude. S tím se pojí pohled na děti ve školních uniformách, obyvatele ležící ve stínu bambusových chýší a usměvavé ženy a dívky s malým či velkým nákladem na hlavě. Na první pohled nádherná symbiosa lidí a přírody, skoro jako ve filmu Avatar. Na druhé straně je zde však bída a nedostatek práce, proto se lidé na Bali živí čím se dá a jak se dá, včetně toho, že loví ryby výbušninami a zabíjejí vzácné mořské želvy karety, čímž tento ráj na zemi devastují. Zkrátka, pro konferenci o ochraně země je to ideální místo se všemi kontrasty vztahu naší populace k přírodě.

Bali je dnes populární destinací, kam jezdí turisté z celého světa především za surfováním na obrovských příbojových vlnách Indického oceánu. V posledních letech zde zaznamenává velký rozvoj i sportovní potápění a potápěčské základny tu rostou jako houby po dešti. Potápění je především byznys, kterým se dokáže na Bali uživit spousta místních lidí zaměstnaných v místních potápěčských centrech. Převážně zahraniční majitelé sem však přijíždějí především proto, aby na tomto turistickém odvětví vydělali. Byl jsem proto nesmírně překvapen, když jsem na východním cípu ostrova narazil na člověka, který uvažuje a jedná zcela jinak. Setkání s ním bylo pro mne pohlazením po duši a potvrzením toho, že na světě stále ještě jsou lidé, kterým záleží více na věcech prospěšných než na vlastním zisku. Australan Chris Brown, majitel potápěčské základny Reef Seen Aquatics v městečku Pemuteran na východě Bali, zde žije již mnoho let. Přijel před sedmnácti lety a ostrov jej okouzlil natolik, že se tu rozhodl usadit trvale. Založil zde potápěčské centrum, které má však úplně jiné poslání než jiné základny na Bali. Vydělané peníze investuje zpět do záchrany původní kultury a přírodních krás Bali, a to prostřednictvím různých projektů a dalších prostředků, které získává ze sponzorských příspěvků a grantů. Chris je nesmírně energický, usměvavý padesátník, který miluje místní lidi, a oni zase nedají dopustit na něho. Po celou dobu našeho setkání jsem měl pocit, že hovořím s moderním misionářem, jehož misií je potápěčská základna. V době mého návratu z ponoru byla totiž základna proměněna v taneční školu, kde se pod dohledem místních učitelek učilo tradičním baliským tancům na padesát dětí od tří asi do dvanácti let. Chris je zakladatelem projektu „Reef Seen Bali Dancers“ zaměřeného na snahu o zachování mizejícího původního tanečníhofolkloru. Uvedl do života i „Project Penyu“ a „The Turtle Hatchery Project“ na záchranu karet, zejména karet pravých (Eretmochelys imbricata), které jsou nejohroženějším druhem želv na světě. Dále je také autorem a realizátorem projektu „Tempel garden“, neuvěřitelného podvodního hinduistického chrámu. Podílí se aktivně na projektu na záchranu korálů u břehů Bali „The Pemuteran Karang Lestari Coral Conservation Project“, který se zabývá obnovou korálových útesů na kovových klecích pomocí elektrického proudu.

Především ale šíří osvětu mezi místními obyvateli, hlavně dětmi, které vychovává k pozitivnímu vztahu k přírodě a vlastní kultuře. Jeho příběh je natolik poutavý, že jsme se dohodli a udělali spolu rozhovor. 

   Ahoj, Chrisi, rád tě osobně poznávám. Úplně jsem oněměl, když jsem se dozvěděl o tvém působení zde na Bali a o všech tvých projektech. Můžeš mi prosím říct pár podrobností k několika z nich? Co třeba něco o chrámové zahradě?

Žiju tady na Bali už dlouho, potápím se tady už skoro dvacet let. Asi po prvních čtyřech letech jsme při potápění našli místo, kterému jsme začali říkat Chrámová stěna. Přes den je tam krásné potápění, ale v noci je to ještě lepší. Chrámová stěna se to jmenuje proto, že na útesu nad ní, na kopci, jsou dva chrámy. Pak jsem dostal nápad, že bych tam rád vytvořil celý podmořský chrám - něco, co by připomínalo místní kulturu. To se mi honilo hlavou dlouho a často jsem o tom s lidmi mluvil, ale nikdy jsem neměl peníze, abych to opravdu zrealizoval.

Asi před dvěma lety se nakonec objevil chlápek, kterého jsem znal už z Jakarty. O svém nápadu jsem mu vyprávěl. On se mě zeptal, proč si na to neseženu nějakou dotaci. Nejsem moc na papírování, ale on mi poradil australský vládní program na rehabilitaci Bali a vnukl myšlenku, že mohu zaměstnat místní lidi. Napadlo mě založit tým, se kterým bychom se potápěli a starali se pod vodou o korály.

Mohl bych při tom využít zkušeností místních rybářů, nabídnout jim práci a vyšší výdělky a získat je tak pro udržování místní přírodní kultury. Byla by to výhra pro obě strany. Na tenhle projekt jsme peníze dostali, všechno šlo hladce a program měl úspěch. Později jsem vypracoval nový návrh na vybudování podmořského chrámu, na jěhož základě jsem dostal další grant a mohl jsem uskutečnit svůj dávný sen.

Po dně jsme rozmístili nějaké sochy a začali budovat podmořský chrám. Na začátku jsme museli vyřešit několik problémů - například oficiálně se zahrada nemůže jmenovat „chrám“, protože by se mohlo jednat o urážku některých hinduistických věřících. Místním by to ani nevadilo, ale nechtěli jsme mít potápění v chrámu jako atrakci. Proto jsme se nakonec rozhodli pro název Podmořská Chrámová zahrada. Dále jsme museli podepřít lávový vchod tak, abychom znemožnili parmicím podhrabávat vstupní bránu. Museli jsme se k tomu několikrát vracet a nakonec vybudovat silnější a větší základy a obložit je kameny tak, aby se k nim parmice nedostaly.

Stálo nás to hodně úsilí, všechno však - zdá se - spěje ke zdárnému konci.

Některým návštěvníkům říkám, že to je potopený chrám starý tisíce let, vystavěný v době, kdy hladina vody byla ještě mnohem níže, a oni tomu věří! Nakonec jim ale vždycky řeknu pravdu.

Doufám, že se z Chrámové zahrady stane vyhledávaná a oblíbená potápěčská destinace na Bali. Přitáhneme nové návštěvníky a tím posílíme místní ekonomiku a podpoříme lidi. Práci nabízíme pouze místním, abychom investice udrželi tady. Teď začínáme s druhou fází projektu. Sháníme další investice, artefakty a sochy, které bychom mohli umístit do menší hloubky a nabídnout zajímavé potápění už v patnácti metrech pod hladinou. 

   Organizujete v chrámě také noční potápění?

Ještě jsem se tam v noci nepotápěl, ale myslím, že by to mohlo být úžasné. Celá ta stěna je krásně barevná a v noci musí vypadat magicky. Myslím, že noční potápění by byl trochu strašidelný, ale silný zážitek. 

   Co děláte s tím, že stavba obrůstá korály? Čistíte sochy pravidelně?

Přestože tam chrám není dlouho, stačilo už všechno obrůst korálem. Teď máme dilema, jestli korál ze soch seškrabávat, aby bylo sochy lépe vidět, nebo to nechat tak. Kdybychom to ale úplně nechali napospas moři, za chvíli by přes korál nebylo vidět vůbec nic. Takže se snažíme najít vyváženost, čistíme zatím sochám jenom tváře a některé části, aby bylo poznat, o jakou sochu se jedná. Jinak necháváme korály volně růst spíš zespodu a ze stran, a navrchu jenom někde. Staráme se o to, aby místo stále vypadalo jako chrám se sochami, a ne jako korálová jeskyně. 

   Z vlastní zkušenosti mohu říci, že chrám skutečně působí velice magicky a tajuplně, hlavně ta část se vstupní branou v hloubce, kde je i v poledne docela šero. Co přinesla tato stavba místním lidem?

Samozřejmě práci při jeho výstavbě. Také začali toto místo uctívat, jak je tady zvykem v každém chrámu, a přestali v této části moře lovit ryby. Za každé potápění se platí malý příplatek, který jde přímo na podporu zahradníků z útesů, aby mohli pokračovat ve své práci. 

   Můžeš mi prosím přiblížit svůj další projekt se želvami „Penyu Turtle Hatchery“?

Měl jsem štěstí, protože jsem byl ve správný čas na správném místě.

Jednou jsem šel po pláži a uviděl malou želvu přivázanou u dveří. Zeptal jsem se, k čemu tam je, a dozvěděl jsem se, že bude usmažena k večeři, pokud ji nechci koupit. To mi vyrazilo dech a nabídl jsem, že želvu koupím. Zaplatil jsem za ni 1300 rupií, což jsou asi tři dolary. Doma jsem ji na noc dal do nádrže a ráno ji přivázal a nechal plavat u břehu moře. Mezitím jsem přemýšlel, co s ní.

Kdybych ji jenom pustil, zase by ji někdo chytil a zabil. Za dva týdny se mi stalo totéž. Znovu jsem želvu koupil a nechal si ji. Lidi na mě vrhali pohoršené pohledy a někteří mi vynadali, jak jsem k želvám krutý. O to víc jsem se snažil rychle přijít na to, jak želvám pomoci, jak přimět okolí k zájmu o ně a jak sehnat prostředky na projekt pro ochranu želv.

Peníze jsem nakonec sehnal. Později jsem kontaktoval místní vládní resort ochránců a nabídl jim spolupráci. Oni mi přivezli vejce, z kterých se zakrátko vylíhly želvy. Nejdřív jsme je měli jen tak v kbelících, ale následně jsme pro ně vybudovali speciální nádrže. Stále jsem však přemýšlel, jak zařídit, aby lidi želvy nelovili a nezabíjeli. Museli jsme najít nějaký strategičtější způsob pomoci. Když místním totiž řekneme, že nesmějí zabíjet želvy, protože pak tady žádné želvy nezbudou pro jejich vnuky, odpovědí nám, že když je nebudou moci zabíjet a jíst, tak žádné vnuky mít nebudou. Na jihu Bali je myšlení jiné, želvy jsou uctívány a využívají se při ceremoniích, ale tady? Když nějaké želvy chytí do sítí nebo když najdou na pláži vejce, jsou vděční, že mají co jíst nebo co prodat, aby mohli nakoupit rýži.

Řekli jsme si, že jsme to my, lidé ze západu, kterým zabíjení želv vadí, takže jsme to my, kdo za to bude muset zaplatit. Začali jsme želví vejcevykupovat za vyšší cenu, než byla tržní. Nechtěli jsme, aby nám vejcenosili, ale aby nám raději ukázali, kde jsou, a my jsme si je šli posbírat. Nato jsmenálezci zaplatili za každé vejce.

Nejdřív z toho byli celí udivení, ale když si to spočítali, došlo jim, že kdyžbudou želvy ochraňovat, vydělají na tom.Přestali želvyzabíjet, nechali je v klidu naklást vejce a odejít. Želvy se mohly znovu vrátit a naklást více vajec, za které místní dostali další peníze. Tahle logika začala brzo fungovat a když někdo náhodou zabil želvu, zlobili se na něj, že sice vydělal na prodeji masa, ale překazil výdělek mnoha dalším. Nemuseli jsme pak na ně ani dohlížet.

Já jsem se neustále staral, aby přicházely peníze, a napadlo mě, že návštěvníci a turisté by mohli platit za vypouštění želv a my bychom mohli využívat tyhle příjmy na výkup vajec. Co bylo pro místní nejzvláštnější, byl fakt, že za vypuštění malých želv do moře se tehdy platilo 25 tisíc rupií, dnes je to myslím mezi 75 až 100 tisíci. To bylo mnohem víc, než mohli dostat za prodej velké želvy.

Místní rybáři si sami zavedli pravidlo, že kdokoli, kdo úmyslně chytí želvu nebo ji zabije nebo sní, dostane pokutu 100 000 rupií (10 USD).

Také spolupracujeme s dětmi ze škol a školek. Například na každý Den nezávislosti k nám přijdou a můžou vypustit do moře spoustu malých želviček, na cestu jim řeknou něco, co v překladu znamená „budeme žít v míru a harmonii“.

Přicházejí k nám lidé z celého světa, ale nejlepší jsou reakce těch, kteří přijdou z druhé strany Bali jenom proto, aby nám poděkovali. Přijdou a řeknou mi: „Ty jsi k nám přišel jako cizinec a ukázal nám, co děláme špatně, bez toho, abys nás káral, a rovnou jsi nám ukázal, jak to dělat líp.“ Je to velmi jednoduchý projekt, který úspěšně funguje už přes šestnáct let a je vymyšlený tak, aby co nejvíce lidí přiměl se také zapojit. 

   V jedné z místních nádrží je veliká kareta pravá se jménem Billy. Co je to za želvu?

Billy byla do Želvího projektu přinesena majitelem restaurace v Sanuru roku 1999. Byla podvyživená a ve velmi špatném stavu. Po několika měsících se zotavila, a tak jsme se rozhodli ji pustit. Další den ale opět vypadala nemocně, a tak jsme se rozhodli její propuštění ještě o jeden den odložit. To se opakovalo celkem třikrát. Kdo ví – ačkoliv u nás nevyrostla, třeba může být součástí šlechtícího programu. 

   Je to skutečně skvělý projekt! A co ta spousta dětí, co se tady navzájem malují?

To souvisí s mým dalším projektem, s „Reef Seen Bali Dancers“. Pracujeme s malými dětmi a znovu je učíme jejich tradičním tancům, které zde pomalu vymizely. Tyhle děti jsou moje druhé malé želvičky. Mimo jiné jsme vytvořili nový tanec o mořských želvách. Na Bali měli tance snad o všem. O lásce, nenávisti, zvířatech, ptácích, o čemkoli, jen ne o želvách, což se nám zdálo zvláštní. Tanec vznikal přímo tady a tady se také běžně tančí. A malují se proto, že mají dnes večer v hotelu na pobřeží vystoupení pro zahraniční turisty. 

   Ještě mi řekni, kdy a proč jsi na Bali vůbec přišel?

No, abych řekl pravdu, nikdy jsem neplánoval odjet na Bali. V Austrálii je Bali známé jenom jako levné letovisko. Předtím jsem pracoval jako počítačový inženýr, ale ve třiceti jsem svoji práci opustil a začal podnikat v potápění. Nejdřív jsem se potápěl a pracoval v Sydney, v Cannes a pak v Miami, a pak jsem odjel na Bali. Moc se mi tu zalíbilo a rozhodl jsem se tu zůstat. Dlouhou dobu jsem tu bydlel jako jediný cizinec v okruhu padesáti kilometrů. Bylo to úžasné. Naučil jsem se mluvit indonéštinou s místním venkovským přízvukem, dostal jsem indonéské jméno a místní mě přijali mezi sebe. Kdyby mi někdo před dvaceti lety řekl, že budu dělat tohle, myslel bych si, že je blázen. Chodil jsem rád do barů, do klubů, měl jsem rád svoje jídlo, ženy, a to všechno zůstalo doma. Život na Bali, to je něco… něco, co mi úplně změnilo život. 

   Máš tady na Bali ženu?

Žil jsem s jednou ženou z Jávy z Bandungu, ale teď jsem sám. Teda mám dvě krásné děti, devítiletého kluka a šestiletou holku, a ty žijí se mnou. 

   Doufám, že jdou v tátových šlépějích…

Jsou ještě malé, ale syn, Lee, se dokáže volně potápět do hloubky tří metrů. Má to strašně rád.

Je ve vodě jako ryba. Když se unaví plaváním, nadechne se, potopí se na dno a odpočívá. A dcerka už mi taky rok a půl pomáhá a baví ji to. Teď se učí plavat a jde v bratrových stopách. Možná to tady po mně jednou převezmou, až budu opravdu starý. 

   Děkuji za zajímavé povídání. Bylo mi velikým potěšením.

Není zač a přijeď se k nám zase potápět. Vezmi s sebou i hodně přátel, potřebujeme nějaké peníze.

 

Podle materiálů IUCN a dalších světových organizací, věnujících se ochraně biodiverzity a speciálně ochraně želv, je Indonésie významnou světovou oblastí pro zachování biodiverzity společenstev organismů a unikátních ekoregionů. Součástí indonéského přírodního bohatství je i mimořádně diverzifikovaná a bohatá želví fauna. Právě proto se Indonésie v souvislosti s expanzí a globalizací obchodu se želvami stala jedním z hlavních cílů neskrupulózních obchodníků se želvami. Jejich vinou právě importy z Indonésie (většinou nelegální) tvoří významnou součást světového trhu se želvami.

Tato oblast se tak stala jednou z „frontových zemí“ boje za záchranu ohrožených želv, boje, který vyžaduje komplexní spolupráci odborníků, politiků i široké veřejnosti.

 

   Potápění na Bali

Vhodné období: celoročně  (od listopadu do března období dešťů, ale prší převážně v horách nebo v noci)

Teploty: vzduch i voda 26-29°C, na severu 28-33°C. Tropická oblast s vysokou vlhkostíPotápěčské vybavení: neopren 3 mm, INT, píšťalka a signalizační bóje

Potápění: ze břehu i z lodi, vesměs proudové, dobrá viditelnost

Lokality v místech: PADANG BAI, TULAMBEN - vrak lodi Liberty, PEMUTERAN - "Projekt Penyu Turtle Hatchery" a projekt "Tempel garden", Tulamben – vrak lodi Liberty, Pemuteran – „Projekt Penyu Turtle Hatchery“ a projekt „Tempel garden“

Ceny potápění: 50–80 eur za dva ponory z lodi vč. občerstvení a nápojů

Okrouhlák - lom u Konstatntinových lázní

Okrouhlák - Lom u Konstantinových Lázní

 

   Text a foto Alena Voráčková

 

Z ptačí perspektivy vypadá vodní plocha v lomu na Hradišťském vrchu (632 m n. m.) trochu jako obří otisk tlapy psa. Krásné prostředí v sousedství přírodního parku Úterský potok a poklidného, v zeleni ponořeného městečka Konstantinovy Lázně podtrhují atmosféru této málo známé lokality.

 

Těžba čediče zde byla zahájena koncem 19. století. Objem těžby ohrožoval celý kopec, naštěstí práce v roce 1997 ustaly. I tak lidé stačili těžbou zničit část hradiště, které zde fungovalo mezi 12.–4. stoletím př. n. l. v pozdní době bronzové a řadilo se k nejrozsáhlejším hradištím své doby (plocha 50 ha a obvodové opevnění dlouhé téměř 4 km). V kamenném valu bylo pět vstupních bran, které se, až na jednu, zachovaly. Cesty, které jimi procházejí, jsou stále používané. Během archeologického výzkumu nad lomem byla nalezena zahloubená obydlí s důkazy o zemědělství, chovu koní a skotu.

Rána po těžební činnosti umožňuje nahlédnout do nitra kopce – jak v dávných dobách láva chladla a tuhla, docházelo k jejímu smršťování a pukání do šestibokých nebo pětibokých sloupců. Eroze také udělala své a z rozpukaných čedičových stěn lomu se čas od času uvolní nějaký ten kamínek, proto se pohybujte v suché části i pod vodou s maximální opatrností. Při potápění je zvlášť nebezpečná jižní strana, kde je nad vodou poměrně nestabilní vrstva rozlámané čedičové sutiny. V tomto místě se vyplatí plavat dále od stěny.

 

   Pod vodou „Okrouhláku“

Podvodní svět lomu, na první pohled chladný a prázdný, překvapí svou bohatostí. Potkáváme tu totiž velmi slušný vzorek sladkovodních ryb od plotic, karasů, kaprů, línů, tloušťů, štik a okounů až po majestátního sumce. Nechybí tady ani raci, vodní šneci, brouci a na jaře roztoužené žabí páry. Navíc plánuje správce vysadit do lomu pstruhy.

Vpravo u vstupu do vody rostou lekníny a v jihovýchodní části narazíte na pár zatopených stromků, ve kterých postávají štičky a soustředí se zde nejvíce podvodní vegetace – převážně rdestu kadeřavého a stolístků. Sem tam lze pozorovat nějaké ty relikty těžební činnosti, nic z toho ale nestojí za zvláštní zmínku. Maximální hloubka nepřekročí 11 metrů. Od 7 metrů hloubky bývá mléčný zákal. Zato viditelnost v hloubkách 0–7 metrů může při troše štěstí dosáhnout na podzim i k 10 metrům. Podél kolmé jihovýchodní stěny stojí za to zvednout pohled směrem k hladině na stromky a keře okolo lomu. Obzvlášť na podzim je to pěkná podívaná. Pokud si naplánujete obeplavat při ponoru celý lom, počítejte s tím, že urazíte pod vodou téměř 400 metrů. Vodní plocha má totiž přibližně 10 arů. Berte na vědomí, že pohyb v lomu, koupání a potápění jsou zde na vlastní nebezpečí.

Díky vyšší nadmořské výšce se tu drží ledový krunýř o něco déle než na jiných lokalitách. Třeba na jaře 2009 jsme sem přijeli natěšení na ponor v době, kdy už bylo všude dávno rozmrznuto, a uvítal nás tady přes deset centimetrů silný led. Kvůli pozdnímu tání se zde život probírá trochu později a viditelnost se zlepšuje až začátkem letního období, kdy bývají na většině našich lokalit nejhorší podmínky. Nejlepší vodu budete mít na „Okrouhláku“ v září a říjnu. Koncem listopadu a v prosinci vlivem ochlazení klesne svrchní čistá vrstva a se spodní kalnou vodou se promíchá. Dojde tak k výraznému omezení viditelnosti na pouhý 1–1,5 m.

 

   Podmínky pro potápění

Lom je v soukromých rukou, a přestože sem někteří plzeňští potápěči jezdí už řadu let, oficiálně toto místo nebylo příliš propagováno. Správce lomu, kterého najdete v domku před bránou, vybírá stokorunový poplatek za ponor a jako potápěčům vám bude umožněn vjezd prakticky až k vodě (od brány ještě asi 200 m). Jižní plato nad lomem je od roku 2008 v pronájmu – přes léto zde funguje stánek s občerstvením a nesmí se sem již zajíždět autem. To jsou prozatím veškeré nabízené služby. Po domluvě lze u lomu stanovat a opéct nějakého toho buřta. Po většinu roku, zvlášť v pracovních dnech, tu nenarazíte na živáčka. Jen za letních veder se tady na malé pláži smaží pár „koupačů“. Voda se zde ale nikdy příliš neohřeje, takže rušno bývá spíš na břehu.

Potápění v lomu je nejlépe předem telefonicky domluvit se správcem, bez kterého se do areálu nedostanete (tel. 607 775 804). Nejbližší možnost nafoukat potápěčské láhve máte v obci Pňovany, kde je plnírna potápěčského klubu Hracholusky (22 km ve směru na Plzeň). Kontaktní telefon 724 308 315. Vstup do vody je možný zatím jen z pláže na severním břehu, kde také můžete parkovat. Pohyb a pobyt psů na břehu i ve vodě není zatím nijak omezován.

 

   Jak k lomu?

Na trase Plzeň–Karlovy Vary odbočte buď u obce Štipoklasy směrem na Pláň a Ostrov u Bezdružic, nebo o kilometr dál na Krsy. Pokračujte na Konstantinovy Lázně. Odtud je po třech stech metrech směrem na Okrouhlé Hradiště odbočka do lomu (je tu cedule „přírodní jezero“). Druhá varianta je pro romantiky, kteří se cestou chtějí kochat malebnými vesničkami, lesy a pořádně si zatočit volantem v úterských serpentinách. Chcete-li absolvovat tuto pomalejší trasu, jeďte z Plzně ve směru na Stříbro, odbočte v Kozolupech na Město Touškov, kde je již ukazatel na Konstantinovy Lázně.

 

   Tip na výlety v nejbližším okolí

Pokud sem budete vážit dlouhou cestu, můžete potápění v lomu spojit třeba s výletem po okružní naučné stezce Šipín, která leží v samém srdci přírodního parku Úterský potok. S délkou 7 km vám zabere asi 4 hodiny. Začátek trasy je u Dudákovského mlýna, jen 3 km jihovýchodně od Okrouhlého Hradiště. Dále máte možnost navštívit zříceniny gotických hradů Krasíkov a Gutštejn.

I nejbližší soused lomu – Konstantinovy Lázně mají své kouzlo. Jsou jediným lázeňským městem Plzeňského kraje. První zmínka o výskytu minerální vody zde pochází ze začátku 16. století. V současnosti jsou zaměřeny především na prevenci, léčbu a rekonvalescenci kardiovaskulárních chorob. Poklidné a krásné prostředí městečka uprostřed lesů kontrastuje s nabídkou sportovního a odpočinkového vyžití. Lze zde sehnat cenově rozumné ubytování.

Gurmánům doporučuji navštívit vyhlášenou pizzerii v Dolních Polžicích (2 km od KL), kde výtečné jídlo podtrhuje výhled na zříceninu hradu Krasíkov.

Bronz Jarmily Slovenčíkové v potápění na nádech

Bronz Jarmily Slovenčíkové v potápění na nádech

Bronz Jarmily Slovenčíkové v potápění na nádech

V prosinci loňského roku se konal nejdůležitější závod freediverské sezony, světový šampionát v potápění na nádech. Na mistrovství světa v potápění na nádech se soutěžilo ve dvou hloubkových disciplínách, konstantní váha s ploutvemi/­CWT/ a konstantní váha bez ploutví /CNF/. Akce probíhala na bahamských ostrovech, na velmi známé lokalitě Dean´s Blue Hole.

Číst dál...

Pavel Bohoněk

Pavel Bohoněk

 

Dosažené úspěchy ve fotografických soutěžích:

 

2008 – PAF Tachov                       – cena dětského diváka

2008 – Brněnská žaba                   – 2. místo v kategorii – Slaná voda

2008 – Brněnská žaba                   – 1. místo v kategorii – Makro

2009 – Mistrovství ČR ve fotografování pod vodou              – 2. místo

2009 – Brněnská žaba                   – 2. místo v kategorii – Makro

2009 – Brněnská žaba                   – 2. místo v kategorii – Sladká voda

2009 – Brněnská žaba                   – 2. místo v kategorii – Slaná voda

2009 – MFPF Slovensko                – 2. místo v kategorii – Barevná fotografie

2009 – MFPF Slovensko                – 3. místo v kategorii – Černobílá fotografie

2009 – HUGYCUP Indonesia Sulawesi                  – 2. místo v kategorii – Frogfish Photography

2009 – Mistrovství ČR ve fotografování v bazénu      – 1. místo

2009 – Fotografování v bazénu        – 1. místo v kategorii – Akt

2009 – Fotografování v bazénu        – 1. místo v kategorii – Volné téma

 

S potápěním jsem začal v roce 1980 v našich rybnících, v lomech a v přehradách. O exotických mořích se nám jen zdálo a hltali jsme, tehdy kupodivu dostupné, knihy Hanse Hasse a J. Y. Cousteaua. Fascinovaní barevným světem jsme snili svůj sen, že jednou… možná…

 

Fotografování se věnuji již od dětství, a tak bylo jen otázkou času, kdy se potápění a fotografie spojí do jednoho logického celku. První vodotěsné pouzdro, tehdy se říkalo kejs, jsem získal od Jeronýma Zapletala někdy v roce 1992. Myslím, že jej tenkrát prostě ke mně odložil, protože si sestrojil jiné – dokonalejší. Ale darovanému koni na zuby nehleď. Pouzdro bylo vyrobeno kombinací jakýchsi plastických hmot a soustav ozubených kol. Neustále se mlžilo, protože do něj trochu teklo. Fotoaparát Praktica se s tím celkem hrdinně vyrovnal, a tato sestava mi vydržela asi pět let. Vznikly tak moje první fotografie v Jugoslávii, převážně „koupajících“ se lidí, protože jsem neměl blesk, a po pravdě řečeno, nebyl jsem si jistý, zda by pouzdro sneslo větší hloubku než deset metrů.

Zároveň jsem se v této době už naplno věnoval své profesi kameramana a posléze režiséra televizních hudebních a dokumentárních pořadů. Od roku 1993 vlastním reklamní a PR agenturu. Občas si za filmovou kameru odskočím při práci na našich projektech, ale převládla vášeň a láska k podvodní fotografii, které věnuji skoro celý volný čas. Potápím se poměrně intenzivně. Ročně mám kolem 200 ponorů a to výhradně s fotoaparátem na krku. Ještě donedávna jsem tvrdil kamarádům, že je pro mne potápění pouze prostředek jak získat dobrou fotografii. To se ale změnilo v okamžiku, kdy jsem získal kvalifikaci divemastera a začal otevírat svět pod vodní hladinou dalším zájemcům, a to nejen o samotné potápění, ale i o podvodní fotografii. Miluji sladkou vodu pro její rozmanitost v jednotlivých ročních obdobích. Většina nejkrásnějších záběrů vzniká v hloubce do pěti metrů, kde svou úlohu plní denní světlo a kde se v létě zdržuje mnoho druhů ryb. Každý ponor je pro mne inspirací a přináší vždy něco nového. K tomu patří i notná dávka trpělivosti a pověstného štěstí, být ve správnou dobu na správném místě.

 

   Fotografická technika

V roce 2007 jsem přešel z kompaktu Olympus 5060 na zrcadlovku Sealux pro fotoaparát Canon D5 s blesky Canon, Sea&Sea a Ikelite. V současné době koketuji s blesky Subtronic, které mají nepřekonatelný úhel osvitu, a tak zřejmě rozšíří můj světelný park. Přes počáteční vychytávání much u Sealuxu, spočívajících převážně v kombinaci zapojení různých blesků, jsem s výsledkem spokojen. Objektivů využívám celou řadu, ale mezi moje favority patří 100mm makro, 15 a 20mm pevné sklo a univerzální 17–40mm širokoúhlý objektiv, který si beru pod vodu vždy, když přesně nevím, co mne tam čeká.

Při přechodu na zrcadlovku, jsem nejvíce řešil ztrátu Live View, který jsem automaticky používal u kompaktů. Představa, že pod vodou koukám do malého optického hledáčku a kroutím se u toho ve snaze dosáhnout nejlepší kompozice, byla pro mne nepředstavitelná. A právě v tento moment vyhrála firma Sealux, protože nabídla speciální, otočný hledáček GV 150, který v tu dobu neměl konkurenci a i přes jeho neuvěřitelnou cenu se investice vyplatila. Dnes bych se už ke koukání na displej v zadní stěně fotoaparátu nevrátil. Displej používám pouze ke kontrole histogramu. Naštěstí dnes tyto optické hledáčky dělá již několik firem a dají se namontovat na všechny známé typy podvodních pouzder.

www.potapeniproradost.cz

Pobřežní strážci

Pobřežní strážci

 

   text Topi Pigul (šéfredaktor mag. Travelfocus), foto US NAVY

 

Když se řekne „pobřežní hlídka“, představíme si lidskou kůží obalený silikon, bující z košíčků plavek a vlasy barvy zlatavého písku pláží nad opálenou tváří někde u Los Angeles. Ovšem americké pobřeží hlídá hlavně někdo jiný. Tvrdě cvičení vojáci, kteří kromě pobřežních vod bývají nasazováni v misích kolem celého světa. Zatímco Pobřežní hlídka je americký seriál, pobřežní stráž je nejmenší z pěti složek ozbrojených sil USA. David Haselhoff prostě z „emšestnáctky“ běžně nestřílí, zatímco mariňáci z US Coast Guard se na Pamelu Anderson běhající po pláži jistě rádi kouknou.

 

   Vždy připraven

Slogan „vždy připraven“ využíval kde kdo. V československých luzích a hájích je spojováno hlavně s pionýry, kteří ho přebrali od komunisty zrušených skautů. Jasně o tom hovoří jejich pozdrav: K budování a obraně socialistické vlasti buď připraven! A sborová odpověď zněla: Vždy připraven! Těžko říci, zdali organizace, mající za úkol ideově nezávadně vychovávat děti, tušila, že stejné heslo má už stovky let americká, tedy z tehdejšího ideového hlediska imperialistická, a tudíž nepřátelská ozbrojená složka US Army – Pobřežní stráž. Latinská slova semper paratus (vždy připraven) jsou součástí oficiálního pochodu Pobřežní stráže. Americkým způsobem života nezasaženému posluchači bude pochod připadat nabubřelý, ale leccos o poslání Pobřežní stráže vypovídá. „Jsme vždy připraveni na zavolání, jsme vždy připraveni na výzvu. Vložíme naši důvěru v tebe. I přes vlnobití, vytí bouře i vichřice, vysoký musí být náš cíl. ,Semper paratus’ je náš průvodce. Naše sláva i čest. Bojovat a chránit nebo bojovat a zemřít! Ano! Pobřežní stráž je tady pro vás.“ Pochod vzešel v roce 1927 z pera kapitána Francise S. Van Boskercka a dost se v něm odráží typický americký smysl pro nacionalitu. Historie Pobřežní stráže zacházela ještě s jedním sloganem, možná o něco výstižnějším: „Musíme vyrazit, ale nemusíme se vrátit.“ V něm se více odrážela skutečnost, že „pobřežní strážci“ často riskují během operací vlastní život. Historie Pobřežní stráže vychází z jednotek Revenue Cutter ­Service, založených 4. srpna roku 1790. Z ní 28. ledna 1915 oficiálně vznikla US Coast Guard v podobě, jak ji známe dodnes. „Pobřežní stráž ...má být vojenskou službou, odvětvím ozbrojených sil USA po všechny časy. Budiž službou v oblasti obrany domácí bezpečnosti včetně akcí, jako provádí US NAVY,“ píše se v oficiálních dokumentech.

 

   Kokain v pobřežních vodách

USA mají z hlediska importu drog strategickou polohu. S Mexikem, odkud „teče“ heroin a přicházejí mexičtí utečenci, ji spojuje 3141 km dlouhá hranice plus společné teritoriální vody. Široké pole možností nabízí pašerákům (nejen) drog 19 924 km dlouhé pobřeží USA. Pro představu, délka hranic ČR měří „pouhých“ 2290 km. Jak ukázal počet emigrací zpoza železné opony, taky se nedala dokonale uhlídat. Není proto divu, že vznikla samostatná ozbrojená složka, mající za úkol chránit pobřeží domovského státu. „Lov“ pašeráků je nedílnou složkou jejich služby. Za největší v amerických dějinách zachycenou drogovou zásilku je označován grandiózní úlovek z roku 2007. Tehdy se na palubě panamské lodi převáželo 20 tun kokainu. Pašeráci zkusili strategii „pod svícnem je největší tma“. Důstojník z DEA (Drug Enforcement Administration) tenkrát s údivem poznamenal: „Oni prostě naprosto drze naložili balíky kokainu na horní palubu své nákladní lodi.“ Server youtube nabízí několik vidosekvencí, v nichž střelba Pobřežní stráže před příď prchající pašerácké lodi slouží jako jasný signál, že končí legrace. Pobřežní stráž, na rozdíl od filmové pobřežní hlídky, nosí ve službě ostře nabité zbraně a umí je použít.

 

   Život zachraňující rutina

Běžný Američan se do styku s „pobřežními strážci“ dostane v případě průšvihu. Nehoda, při níž došlo 28. října 2009 zhruba 197 mil jihozápadně od San Diega k převrácení člunu s pěti námořníky, je klasickým příkladem jejich práce. Před pádem do mořských vln stačila posádka vyslat do éteru volání o pomoc. Na základě hlášení zachyceného na nouzové frekvenci vzlétl záchranný vrtulník MH-60 Jayhawk. Nalezl nešťastníky a zůstal nad převrženým člunem. Dál následoval mnohokrát nacvičený a v praxi použitý scénář. Jeden z mužů ve zbrani byl spuštěn spolu se záchranným košem na hladinu, aby pomohl naložit postižené. Po jejich vylovení následovala ještě ve vrtulníku základní zdravotní prohlídka a transport na pobřeží. Jak prosté, milý Watsone. Pobřežní stráž asistovala při transportu lidí z americké jaderné ponorky a nezastupitelnou úlohu sehrála i během přírodních katastrof. Jednotky Pobřežní stráže zachraňovaly lidi i majetek v oblasti postižené hurikánem Katrina. Tam na ně bude vděčně vzpomínat okolo 33 500 lidí. Šerif Jack Stephens na adresu Coast Guard poznamenal, že šlo o jedinou federální agenturu provádějící smysluplnou pomoc celý víkend po bouři.

 

   Chybička se vloudí

Ovšem čas od času potřebují zachraňovat i zachránci. Když se vrtulník AH-1W Super Cobra se dvěma členy posádky, patřící US NAVY, srazí s mohutným dopravním letadlem C-130 Herkules, letícím ve službách Coast Guard, nedá se následná záchranná akce nazvat rutinní. K neštěstí došlo 29. října 2009 a okamžitě se rozběhla akce k nalezení celkem devíti lidí. „Naši lidé jsou vysoce trénovaní v taktikách pro přežití,“ řekl vysoký důstojník Pobřežní stráže Joseph Castillo. Druhý den po nehodě (v době psaní tohoto článku) sice ještě oficiální kruhy nechtějí přiznat ztrátu devíti životů a ani nezveřejnili příčinu nehody, ale obecně se dá předpokládat, že záchranná akce je marná. Zvlášť, když v místě nehody byl hlášen ohnivý záblesk. Chladné vody Pacifiku rozhodně k možnému přežití nepřispívají.

Pobřežní stráž nebrání jen pobřeží domovských amerických států, jak by se mohlo na základě názvu zdát. Za druhé světové války bojovali a umírali v Tichomoří i během vylodění na plážích v Normandii. Bizarně vzhledem ke svému názvu byli aktivními účastníky operace Pouštní bouře. Ne nadarmo se v „parádemarši“ US Coast Guard pěje, že jejich příslušníky lze najít „od aztéckého pobřeží po arktickou zónu“. A to byl text složen v době, kdy americký vliv zdaleka nebyl tak silný, jako na počátku 21. století.

Obrovský morál záchranáře

Obrovský morál záchranáře

 

   Ptal se David Skoumal

Chtěl bych představit široké potápěčské veřejnosti Dana Hutňana, který je další opravdovou osobností jeskynního potápění v Československu. Zasvěceným z řad jeskynních a technických potápěčů tohoto představování není třeba, Danovo jméno mluví samo za sebe.

Po letech, kdy se známe z různých společných akcí a společného absolvování jednoho z prvních instruktorských kurzů IANTD, jsem rád, že další představovanou osobností je právě Dan.

 

   Kdy a kde jsi začal svou potápěčskou a jeskyňářskou kariéru?

První jeskyňářské pokusy jsem absolvoval v kanalizačním systému východoslovenského městečka Bardějov ve třinácti letech. V roce 1989 jsem se setkal na fakultě v Prešově se Zdenkem Hochmuthem, jedním z nejaktivnějších jeskyňářů a jeskynních potápěčů na Slovensku. Absolvoval jsem s ním cvičný ponor na Morském oku ve Vihorlatu. Můj druhý ponor byl za pátý sifon jeskynního systému Skalistý potok. Třetí za desátý sifon a při pátém ponoru jsem již pracoval se Zdenkem a Viktorem Ďurčekem za sedmnáctým sifonem při překonávaní vertikálních stupňů 200 m nad úrovní potoka.

I když to vypadá na rychlokvašku, překonávání sifonů Skalistého potoka je spíš o psychice než o potápěčských kvalitách. Základy získané od Zdenka Hochmuta mi později pomohl rozvinout Jirka Hovorka.

 

   Jak jsi sbíral další zkušenosti?

V 80. létech se jeskynní potápění vyvíjelo u nás pouze v několika skupinách jeskynního potápění – v Česku to byly Geospeleos Kladno, Speleoaquanaut Praha, Labyrint Brno a Hranický kras Olomouc. Situace na Slovensku nebyla o nic lepší. Pár informací ze světa bylo získáno na mezinárodním táboře jeskynního potápění, a něco ­přivezl ze světa František Piškula, který se stal členem UIS – mezinárodní speleopotápěčské komise.

Na Skalistém potoce jsme spolu se Zdenkem Hochmutem strávili stovky hodin. Zpočátku v mokrém obleku, sešitém asi z 20 „dřevoprenových“ kousků, láhve 2 x 6 l na 300 barů, neo­prenové ponožky a najády, rukavice bez prstů, protože ty vydržely 2–3 akce. Po proplavání 24 sifonů jsme se převlékali do podoveralů, přenesených v kanystru. Navrch přišel rozpadající se protichemický oblek. Po dvou a půl hodině potápění následovalo 300 výškových metrů lezení proti tekoucímu potoku, a pak další potápění v horních patrech jeskyně. Výborná škola lezení, potápění v nulové viditelnosti, improvizace. Nebylo snad ponoru, při kterém by se nemusely řešit drobné problémy: roztržený neopren, ztracená ploutev, ohnutá slaňovací brzda. Akce na Skalistém potoce byly dlouhé 12–20 hodin. Při návratu jsme v delších sifonech usínali. Odpotápěli jsme spoustu hodin i v dalších slovenských jeskyních včetně Starého hradu a Demänovských jeskyní. V roce 1993 ale přišlo moje přesídlení do Čech a dojíždění na Slovensko bylo sporadické.

  

   Je vidět, že vývoj technologií v jeskynním potápění se vyvíjel velmi individuálně a to, co jste řešili na Skalistém potoce, je věc naprosto nepředstavitelná např. pro celou komunitu floridských jeskynních potápěčů. Náročnost tzv. „sump“ jeskynního potápění − což je volně přeloženo potápění v zatopených jeskyních spojené s překonáváním suchých prostor, kde hrozí velké riziko poranění, pádu, často s nutností vertikální techniky, překonávání aktivního vodního toku atd., nutí potápěče používat zcela odlišnou potápěčskou techniku, kombinovanou s klasickou speleologickou. To je jedna z tvých životních kapitol. Nicméně už nejméně 15 let je na tebe spolehnutí jako na člověka, který je schopen přispěchat jinému v nouzi, i když to někdy bývá se smutným koncem Stal se z tebe jeden z hlavních potápěčů − záchranářů České a Slovenské speleologické záchranné služby

16. 1. 1994 se z ponoru v jeskyni Teplica u Tisovce nevrátil jeskynní potápěč Miroslav Nešvera. Byl jsem povolán Slovenskou záchrannou speleologickou službou. Míra byl nalezen mrtev o dva dny později. Na akci jsme spolu s Vaškem Jansou Mírovo tělo, zaklíněné v puklině, nejdřív uvolnili a pak spolu s Jirkou Hovorkou transportovali sifony až do suché části jeskyně. Akce pro mne znamenala začátek spolupráce s Českou speleologickou záchrannou službou. Stal jsem se jejím členem na dalších deset let. Začala také spolupráce s Jirkou Hovorkou, Standou Bílkem a skupinou Speleoaquanaut, které jsem se stal v roce 1998 předsedou.

3. 9. 1995 jsem se zúčastnil záchranné akce v jeskyni Lopač v Moravském krasu. Honza Šimeček, pokoušející se najít cestu ponorným potokem, se nevrátil z potápěčské akce. Jeho tělo jsem nalezl asi 70 m od vstupu do sifonu po překonání nepříjemných bahenních plazivek. Honza už bohužel nejevil známky života. Vzhledem k extrémním plazivkám a nereálnosti vytáhnout tělo původní cestou, jsme spolu s Martinem Hotou při dalších ponorech dopravili k tělu radiomaják. K vyzdvižení Honzova těla se musela následně vyrazit 30metrová vertikální šachta z povrchu.

 

   Myslím, že každý potápěč si je schopen představit, jak je náročná záchranná akce a jak depresivní je vytažení těla mrtvého kamaráda. Nicméně zásah v náročné jeskyni, kde ukončil život někdo jiný, třeba pro extrémní podmínky, které mohly vést k rozvoji panické reakce atd., vyžaduje OBROVSKÝ MORÁL záchranáře. Jako lékař a profesionální záchranář Hlavní báňské záchranné stanice Ostrava vím, o čem mluvím, takže na tomto místě bych ti rád vyjádřil svůj obdiv a úctu. Co dalšího zajímavého přinesl čas?

V dalších letech jsem se podílel na objevování v sardinských jeskyních Carcaragone, Bue Marino, Cala Luna. Na Slovensku jsme postupně překonávali další sifony v přímém směru Skalistého potoka i v horních patrech jeskyně. Potápěli jsme se v Gombasecké jeskyni, v jeskyni Zugó, Brestovské, v jeskyni Hlboká, objevili jsme stovky metrů v jeskyni Zlomísk v Jánské dolině. Absolvoval jsem první objevné ponory v Amatérské jeskyni, v Rudickém propadání i v jeskyni Stovka.

 

   Je vidět obrovský záběr tvé explorační činnosti v 90. létech minulého století. A kdy jsi zahájil svou profesionální instruktorskou činnost? Společně jsme se trápili na jednom z prvních instruktorských kurzů IANTD společně se Silvou Pěkníkem v roce 1998.

Asi v roce 1997 jsem absolvoval instruktorský kurz CMAS I 2, později instruktorský kurz IANTD, TDI a SDI, věnuji se profesionálně potápění. Nejdřív v Korálu a od roku 2000 ve vlastní firmě Orca.

 

   A co další záchranné akce po roce 2000? Vím moc dobře, že bez nasazení tebe, Honzy Sirotka a dalších zkušených jeskynních potápěčů by nedopadly tak dobře.

26. 1. 2002 jsme se podíleli na záchranné akci v jeskyni Rákóczi Barlang v Maďarsku, kde v puklině uvízl potápěč. Živého se ho podařilo vyprostit po třech dnech prokopáním přístupové chodby. Celá akce byla obrovskou záchrannou akcí s mezinárodní účastí. Na místě jsme my, potápěči, zajišťovali vodní cestou spojení s postiženým, transportovali tekutiny, jídlo, termoizolační prostředky.

Poslední záchranná akce, které jsem se zúčastnil, proběhla ve slovenské jeskyni Zugó. 14. 8. 2008 jsme se přesunuli na Slovensko a podíleli se s Honzou Sirotkem, Radkem Husákem a dalšími na vytažení dvou speleopotápěčů, kteří proplavali úzkou plazivkou a po proniknutí do suchých částí jeskyně za sifonem museli z důvodu nedostatku vzduchu v potápěčském přístroji počkat na příchod záchranářů. Jirka Mathé i Aleš Procházka byli nakonec v našem doprovodu šťastně vyvedeni na povrch.

 

   Stojíš za náročným projektem průzkumu zatopených jeskynních systémů v zahraničí – projekt Xibalba na Yucatánu v Mexicu a opětovný průzkum Grotta del Bue Marino na Sardinii. Rozsah těchto projektů lze srovnat snad jen s průzkumem zatopených jeskyní na Kubě skupinou Hranický kras Olomouc pod vedením Luboše Benýška a Mirka Lukáše v 80. létech minulého století.

V roce 2002 se rozhodujeme spolu se Zdeňkem Motyčkou, Radkem Husákem a Honzou Sirotkem pro účast na speleologickém kongresu v Mexiku. Chceme tam prezentovat výsledky práce na Moravě a Slovensku a zároveň posoudit možnosti našich aktivit v cenotech Yucatánu. Zdenálovy kontakty z předešlé akce nám posloužily jako vstupenka do mexického dobrodružství. Spolu s Marianem Fuentes Silva z Mexické univerzity podnikáme první ponory v zatopených jeskyních. Objevujeme kilometr chodeb v oblasti vesnice Chemuyil. Jako jedni z prvních tady realizujeme kompletní mapování objevených prostor. Navazujeme spolupráci s místními obyvateli i kapacitami speleopotápěčské komunity. Stáváme se součástí odhalování tajemství Xibalby. V průběhu dalších šesti expedic objevujeme a mapujeme více než 40 km podzemních prostor. Získáváme povolení pro práci ve sledované oblasti od správy majitelů pozemků. Točíme film Skryté světy Yucatánu a fotky Radka Husáka patří k nejlepším svého druhu vůbec. V roce 2005 objevujeme kostru mastodonta a v roce 2008 nejzachovalejší kosterní pozůstatky prehistorického lenochoda. Film o nálezu kostry jsme natočili na jaře, jeho premiéra se blíží.

 

   Myslím, že na tomto místě bych rád vyzdvihl dlouhodobou a systematickou explorační činnost, které patří čelní místo v průzkumech nejrozsáhlejší krasové oblasti na světě. Vaše objevy zaujímají již dvě místa v první desítce nejdelších jeskynních systémů. Na tomto místě bych chtěl jen ukázat statistiku z oficiálních stránek Quintana Roo Speleological Survey:

A to už jsem neuváděl ty „malé úspěchy“ jako Sistema Zebra, Cenote Chun Che Chen atd. Poslední roky jsou spojeny s další systematickou explorační činností na Sardinii − v oblasti Golfo di Orosei. Sardinie, tak jako Francie, má významné světové oblasti zatopeného krasu. První informace dostal Jirka Hovorka na přednášce Jochena Hasenmayera, s jehož strunou v jeskyni jsme se na Sardinii setkali asi všichni.

Od roku 1987 se na objevování v jeskynních systémech na Sardinii podíleli čeští (Speleoaquanaut, Geospeleos) a moravští (Hranický kras, Labyrint) speleologové. Navázali tady na práci Jochena Hasenmayera a Francouzů Le Guyena a Peneza. Vytvořili na Sardinii tak dobré renomé české a moravské speleopotápěčské škole, že jejich jména snad budou vytesána vedle 6000 let starých obrazců, nalezených v portálu jeskyně Bue Marino. Dělám si srandu, ale určitě by si to Slezák, Benýšek, Hovorka a další zasloužili. V roce 1997 jsem se poprvé podíval na Sardinii i já. Starou volhou jsme se Standou Bílkem, Martinem Hotou a Petrem Nakládalem zamířili z Čech přímo do těžce přístupné jeskyně Carcaragone. Před lety objevený sifon „Sezame otevři se“ byl tím nejhnusnějším jezírkem, které jsem do té doby poznal. Metan, vznikající z anorganických i organických zbytků, splavených do jeskyně při povodních, bublal v kaluži, ke které bylo nutno se doplazit po kolenou. V sifonu jsme překonali hloubku 40 m a dostali se do větších prostor s čistější vodou. Bohužel se v dalších letech vstup do sifonu ztratil pod nánosy bahna a nikdo už neobjeví další pokračování. Po roce 2000 jsem začal organizovat výpravy na Sardinii sám se skupinou mladých členů Speleoaquanautu i se zkušenými speleopotápěči z Čech, Moravy a Slovenska. V průběhu několika expedic jsme objevili další pokračování v obou dosud známých větvích systému Bue Marino, a to severní a jižní. Podařilo se nám objevit i střední větev Ramo Mezzo a zhotovili jsme mapu všech tří větví 20 kilometrů dlouhé jeskyně. Podíleli jsme se na nových objevech v jeskyni Su Molente a Cala Luna. Svoje stopy tady zanechali Honza Žilina, Radek Husák, Mišo Megela, Míra Manhart, Jirka Čermák, Martin Honeš a další. Naše spolupráce s místními skupinami vyvrcholí podepsáním smlouvy s Italskou speleologickou společností o účasti českých speleopotápěčů na exploracích.

 

   Co říci závěrem k tomu, s jakou skromností líčíš dosažené úspěchy, které zcela jistě překračují obzory většiny potápěčů. Co se týče jeskynních objevů, nelze srovnávat s nikým široko daleko i mimo naši republiku. Na tomto místě bych ti popřál ještě hodně bezpečných ponorů, ne­opakovatelných zážitků a pocitu, že ty sám jsi velkou měrou přispěl k objevování dosud nepoznaného skrytého světa, a to nejen na Yucatánu.   

 

   PaedDr. Daniel Hutňan

Narozen 5. 11. 1959

Kvalifikace: IANTD Technical Cave Diving Instructor, Instruktor jeskynního potápění České speleologické společnosti, CMAS I **, Instruktor TDI/SDI

Povolání: dříve odborný asistent na katedře tělesné výchovy (atletika, gymnastika, plavání), nyní profesionální potápěčský instruktor

Rodina: Tolerantní manželka Zuzana, která trpí veškeré výjezdy a dlouhodobé expedice. Syn Martin, který se již také podílí významnou měrou na jeskynních objevech. Dcera Anna, která má ohromnou zásluhu na zpracování významných map Bue Marino a mexických cenotů.

 

 

Po stopách objevů

Po stopách objevů evropských zatopených jeskynních systémů

 

   Připravil David Skoumal

 

Historie jeskynního potápění se píše zhruba od počátku 20. století. V prvopočátcích speleologických objevů zastavuje objevitele voda a ne vždy se daří postoupit vpřed odvodněním chodby jeskyně či proplaváním krátkého zatopeného úseku na nádech.

Začíná se zkoušet použití klasických skafandrů s průplachovým systémem `a la Siebe Gorman. Tyto skafandry jsou však velmi neohrabané, zorné pole potápěče je velmi malé, spojení s návodčím pomocí tuhé přívodní vzduchové hadice – toto vše nedovolí průniky na větší vzdálenosti. V Moravském krasu se provádí systematický výzkum pod vedením profesora Absolona, takže se můžeme právem považovat za zemi, která stojí při vzniku vědeckého přístupu v objevování zatopených jeskyní. Nicméně doba zdaleka neuzrála a další sestupy začínají v souvislosti s použitím autonomního dýchacího přístroje koncepce Gagnan + Cousteau právě skupinou J. Y. Cousteaua. V roce 1946 sestoupil J. Y. Cousteau do pramene Fontaine de Vaucluse a dosáhli spolu s Fredericem Dumasem hloubky 46 m, tento sestup se jim málem stal osudným kvůli intoxikaci oxidem uhelnatým.Cousteauova skupina položila základ speleopotápění ve Francii, pokračovala v průzkumech mnoha lokalit − uvedl bych okrajově Fontaine de Estramar, Fontaine des Chartreux, Les Vitarelles a Fontaine de St. George. Opravdu náročné sestupy v jeskyních se realizovaly od 60.−70. let minulého století.

Jeskynní potápěči určují trend vývoje potápění, neboť tehdejší hranice posunují ve všech směrech − co se týče délky průniků pod vodou, délky pobytu pod vodou, maximálních hloubek a k tomu všemu začínají používat jiné dýchací směsi než vzduch. Vychází se ze znalostí komerčních firem, zabývajících se saturačním potápěním, z prací experimentátorů v oblasti potápění se směsmi, jako byl např.Hannes Keller, a začínají se používat i zde Heliox, Trimix, Nitrox, Triox, čistý kyslík… Konfigurace výstroje se postupně vyvíjí, zpočátku v oblasti velkoobjemových souprav lahví otevřeného okruhu a posléze rovněž i v oblasti konstrukcí rebreatherů polo a zcela uzavřených – SCR a CCR.

Jeskynní potápěči používali vše, co bylo dostupné, a teoretická know how se vyvíjela zcela specificky. Potápění v zatopených jeskyních bylo zcela odlišné od komerčního potápění, takže technika i plánování ponorů vycházely ze zcela jiných podmínek. V 70. létech v Evropě dochází k rozvoji jeskynního potápění – zejména ve Francii, Švýcarsku, Anglii a Německu

 

   Chaudanne Spring

Ve Švýcarsku patří k nejpozoruhodnějším lokalitám. Tato lokalita se nachází kousek od městečka Rossiniere, v části Švýcarska zvané Vaud. Ve svahu pod malou restaurací vyvěrá jeskynní systém v jezírku o velikosti 2 x 2 m. Celkem nenápadná lokalita začala poutat pozornost v polovině 60. let. První sestup provedli v roce 1964 členové skupiny CSSL (Centre de Sports Sous-marins de Lausanne), a to jmenovitě Claude Schmidt, André Piguet a Dominique d´Arman. Potápěčům se navzdory malé zkušenosti a komplikovaným podmínkám podařilo dosáhnout vzdálenosti 220 m. Nikdo v té době vůbec netušil, do jak výjimečné lokality proniká.

Postupně přibývají zkušenosti z jeskynního potápění v jiných lokalitách. Prim začíná mít ve Švýcarsku, ale i v Evropě skupina GLPS (Groupe Lèmanique de Plongèe Souterraine), založená v roce 1969 Cyrillem Brandtem a Pierre Martinem, jejímiž členy byli mimo jiných J. J. Bolanz a Olivier Isler. Tato skupina měla spoustu prvoprůniků ve francouzské Juře a taktéž v nejvýznamnější evropské oblasti Dordogne-Lot.

Podmínky v Chaudanne Spring nejsou oproti jiným evropským oblastem vůbec růžové – vysoká nadmořská výška (880 m n. m.) a nízká teplota vody celoročně (6 oC), často silný proud (4 m3/s), časté úzké pasáže vertikální i horizontální, náhlé ztráty viditelnosti kvůli kalitelnosti… Jednou z pozitiv této jeskyně je přírodní zvon ve 12 m, naplněný vzduchem, kde lze dělat dekompresi stejně pohodlně, jako v umělém zvonu-habitatu.

Vývoj v potápění však jde rychle kupředu ve všech směrech. Od roku 1975 se objevují suché obleky s konstantním objemem a velkoobjemové láhve okolo 20 l.Od roku 1980 začínají Švýcaři používat podvodní skútry – hlavně Aquazeppy mnichovského výrobce Josefa Ruprechta a od roku 1982 členové GLPS se začínají potápět s jinými dýchacími směsmi, než je vzduch.

Toto vše vede k výraznému posunu kupředu.V průběhu let 1984−88 se dosáhlo v lokalitě Chaudanne Spring největších úspěchů. Olivier Isler a Cyrille Brandt střídavě posunují dosažené limity délky průniku a hloubky.

Používaná výstroj pro penetraci je přístroj 4 x 20 l na zádech, vpředu na prsou nesené malé dekompresní láhve.

Z dnešního pohledu soudobá konfigurace výstroje nevzbuzuje úsměv, ale obdiv. Ponory byly prováděny se suchými neoprenovými obleky. Kontrola vztlaku byla prováděna pouze suchým oblekem, a to neoprenovým, který mění s hloubkou tloušťku materiálu a tedy vztlak. Žádné další BCD typu křídlo se v té době ještě nepoužívalo. Takže pohybovat se s takovouto konfigurací nebylo nic jednoduchého, navíc změna hmotnosti kvůli úbytku plynů byla značná.

Cyrille Brandt dosáhl 13. 3. 1988 průniku do vzdálenosti 660 m a hloubky 143 m. Celý sestup trval okolo 8 hodin, ve vodě teplé 6 stupňů Celsia bez vyhřívání suchého obleku. I z dnešního pohledu se jedná o naprosto výjimečný výkon, před kterým je nutno smeknout.

Švýcaři mají v té době jako jedni z mála již vyřešen problém suchých rukavic – používají kruhy, přes které navlékají gumové rukavice, a systém zajišťují převlečnou gumou. Obdobný systém posléze začala vyrábět firma Viking, používali jsme jej v druhé polovině 90. let a první kruhy jsme vyráběli z uřezaných plastových trychtýřů, vložených do přehrnuté neoprenové manžety. Systém funguje, jen potřebujete dopomoc druhou osobou při přetažení druhé rukavice a zajištění gumami. Vývoj však brzy přinesl těsnící rukavicové kruhy, které si potápěč zacvakne a zajistí sám – např. Check up systém či kruhy KUBI.

Cyrille Brandt dosahuje rovněž v roce 1989 hloubky 137 m ve vyvěračce Fontaine des Chartreux po průniku asi 200 m v hloubce větší než 100 m a celkovém průniku do vzdálenosti 315 m.

Z mého pohledu se jedná bezesporu o jednu z nejvýraznějších postav evropského jeskynního potápění s excelentní spotřebou dýchacích plynů, veškeré sestupy prováděl s použitím otevřeného okruhu. Svou dobu předběhl nejméně o 10 let, až o 10 let později byl posunut limit průniku v jeskyni Chartreux a v jeskyni Chaudanne Spring ještě mnohem později.

Na další posun se muselo čekat dalších 20 let. V současné době je v průzkumu Chaudanne nejaktivnější skupina GEC (Groupe d ´Exploration de la Chaudanne), jejímž konzultantem je Cyrille Brandt. Navázala na jeho výsledky, průzkum pokračoval, a nakonec Mi­chael Walz s použitím polouzavřeného pasivního rebreatheru EDO 04 docílil 19. 2. 2006 hloubky 160 m po 60minutovém průniku.

Použité plyny: 2 x 20 l Tx 12/70 jako bottom gas (plyn pro dno), travel gas – transportní plyn Tx 20/55 a deco gas – dekompresní plyn Tx 20/55, Triox 40/30, EAN 50 a čistý kyslík.

Celková doba ponoru byla 510 min.

Nyní je známa celková hloubka 175 m, což tuto jeskyni staví na první místo švýcarských zatopených jeskyní, co se týče hloubky. S celkovou délkou 690 m je ve Švýcarsku tato jeskyně na druhém místě po Rinquelle Resurgence.

Lokalita Chaudanne Spring přispěla výraznou měrou k vývoji evropského jeskynního potápění a její tajemství odhalovali jedni z nejvýznamnějších evropských jeskynních potápěčů, jakými jsou Olivier Isler a Cyrille Brandt.

I ve světovém srovnání je tato jeskyně svým profilem a charakterem stále výjimečná.

Petře vyprávěj...

Petře vyprávěj…

 

   s Petrem Katzem hovořil Vašek Kříž

 

Jako patnáctiletý kluk jsem se dostal v roce 1962 do potápěčské společnosti, která se tehdy pravidelně scházela v hříměždickém lomu u Dobříše. Jedněmi z prvních, s nimiž jsem na břehu žulové prolákliny navázal kontakt, byli bratři-dvojčata Pavel a Petr Katzové, pozdější neopomenutelné solitéry československého potápění. Čas oponou trhnul, jak říká klasik, ale s Petrem Katzem mám příležitost se vídat i dnes, po téměř padesáti letech. Je to vždy jednou ročně, když přijede ze své, dnes již domovské Austrálie, aby se vrátil na místa svých činů. Společně pak zavzpomínáme v naší oblíbené restauraci s příznačným názvem Svět. Tentokrát jsme si pozvali ke stolu i čtenáře Oceánu…

 

   Petře, vrátíš-li se dnes zpátky, do druhé poloviny padesátých let, a zrekapituluješ všechna následující léta, bylo dobře, že právě potápění určilo běh tvého života?

Když to vezmu z dnešního pohledu, tak se to rozhodně vyplatilo. Ale byla to tenkrát svým způsobem nouzová cesta. Protože tím, co mě přivedlo k potápění, nebyl můj vlastní interes, ale nechuť učit se angličtinu na jazykové škole. Rodiče, aby můj nezájem otupili, mi věnovali originální vydání Cousteauovy knihy Silent world – Svět ticha. Samozřejmě vůbec netušili, jaké semeno tím zasejí, a že jeho úrodu budu sklízet po celý život. Možná víc než slova v knize mě tehdy zaujaly fotografie, na kterých byli potápěči pod vodou. A korunu tomu nasadil stejnojmenný film, který jsme s bráchou viděli asi o rok později. Ale to už jsme se na potápění vrhli sami. Paradoxně tím, co nás na něm tak zaujalo, byla nemožnost si obstarat výstroj a pořádné informace. To nás nutilo bádat. Kdybychom si mohli potápěčskou výstroj lehce pořídit a zmizet s ní několikrát ročně v mořských hlubinách, asi by nás to brzy pustilo a vrhli bychom se na něco úplně jiného. Takhle nás vymýšlení potápěčských udělátek dokonale zaměstnalo a vlastně nám, respektive mně, vydrželo až do dneška. Ještě na okraj, v padesátých letech byly v biografech k vidění sovětské velkofilmy, jako třeba Pád Berlína nebo Tanková brigáda, a nevzpomínám si, že by některý z nich vyprovokoval v někom touhu být vojákem. Zato znám spoustu ostatních potápěčů, kteří se k téhle zábavě dostali právě díky filmům jako byl Svět ticha a nebo Hassova Výprava Xarifa.

 

   Profese konstruktéra potápěčských zařízení, která tě proslavila nejen v socialistickém Československu, ale zajistila ti slušnou obživu a uznání i v Austrálii, ta vznikla proto, že jsi byl nadšeným potápěčem, anebo kvůli tomu, že jsi uměl kreslit technické výkresy a konstruovat?

Tak i tak. Všechno jsme si museli ze začátku vymýšlet sami, věděli jsme jenom, jak dýchací regulátor vypadá zvenku. Vnitřnosti jsme museli vykoumat sami. Napřed to moc nefungovalo, naše první automatiky buďto pořád syčely a pouštěly vzduch nepřetržitě, nebo ho nepouštěly vůbec. Až nám kdosi přinesl francouzský časopis, ve kterém byl regulátor rozkreslený. To byl převratný okamžik. Ale to už jsme s bráchou byli zaměstnanci podniku Technoplyn a měli jsme jisté možnosti. Třeba jako obal prvních funkčních automatik nám posloužila pouzdra manometrů. Jeden z nich je dnes dokonce v depozitáři Technického muzea.

 

   Televize s tebou bude natáčet dokument a podle scénáře začnete právě ve zmíněném depozitáři a skončíte v Hříměždicích. Rve ti to dnes srdce, když vidíš místo, kde vše začalo? Zatlačíš slzu? A proč to byly právě Hříměždice, které se staly kolébkou, nebo přesněji jednou z významných kolébek našeho potápění?

Srdce mi to nerve, to ne. Už jsem tam v posledních dvaceti letech dokonce i několikrát byl a bez následků. A proč to byly právě Hříměždice? Důvod je jednoduchý, byla tam čistá voda. Viděli jsme na sebe a kdyby se někdo začal topit, byla i větší šance ho vytáhnout. To myslím samozřejmě v legraci. Ale Hříměždice nám brzy přestaly stačit, a když jsme zjistili, že kolem dokola je ještě mnoho podobných zatopených lomů, navíc některé s lákavým obsahem válečné výzbroje, bylo jasno. Rozlétli jsme se po okolí.

 

   Nezůstalo však jenom u lomů, válečné relikvie jste tahali, často i za dohledu policie, také z řek, hlavně z Vltavy v Praze. Našli jste například vysílačku v zátoce Haďák, o které se dlouho myslelo, že je to slavná odbojová vysílačka inženýra Formise z období války. A jak jste se k tomu vůbec dostali, ve Vltavě bylo potápění přece zakázáno?

Vymysleli si to novináři, to s tou vysílačkou. My ji předhodili policii a potichu jsme sebrali jednu pistoli a vzduchovku, které ležely vedle. V Praze jsme se potápěli hodně pod mosty, hlavně pod Mánesovým a pod Karlovým. Na požádání Národního muzea a taky policie, pardon, Veřejné bezpečnosti. Nálezy to bývaly všelijaké, třeba pětilitrové láhve s acetonem. U Libeňského mostu jsme našli ruličky kovových korunových mincí. Mysleli jsme, že jsou neplatné, a tak jsme je nechali ležet na navigaci. Pár jsem jich vzal domů a teprve tam mě žena upozornila, že jsou pořád platné. Nebo na dně ležela hromada elektrických vrtaček, tak asi dvacet kusů. Kdo je tam mohl hodit? Jo…, taky jsme tam našli takovou větší pružnou kouli, ale teprve na břehu jsme zjistili, že to je černá tlačenka! Ovšem sranda šla stranou, když jsme začali u Čechova mostu tahat panzerfausty. Původně jsme tam šli vytáhnout zbytky kovové výzdoby mostu, které se tam dostaly při revolučních bojích v roce 1945, a o které nás památkáři požádali. A ejhle, nebyla to jen kovová slunce, byly to i pušky, pistole a revolvery. A taky zmíněné protitankové hračky. Taky jsme tam našli kulomet, ten jsme si opřeli o pilíř, že ho zkusíme později nějak vylovit, ale už k tomu nikdy nedošlo. Třeba tam někde v bahně leží dodnes… Taky byly slušné úlovky v přístavu pod Libeňským mostem v Holešovicích, u uhelných skladů. Tam jsme jednou v noci, když hlídač spal, natrefili na velikánský kožený kufr. Nešel otevřít, tak jsme ho vytáhli z vody, vážil snad metrák, že ho zkusíme druhý den s nářadím otevřít. A aby nám ho nikdo neukradl, zaházeli jsme ho uhlím. Když jsme tam za pár dní přišli, nebyl tam ani kufr, ani ta hromada uhlí. Skončilo to všechno na nějakém šífu.

 

   Když jsme u těch pokladů vytažených z vody, tenkrát existovaly i úžasné sklady barevných kovů, hlavně hliníku a duralu. Vše převážně z letadel. Byla to místa plná vhodného materiálu pro výrobu potápěčských přístrojů, povalovaly se tam třeba láhve od luftwaffe a sovětské kyslíkové dýchače KP14 a KP18 z migů.

To jsem chodil ještě do školy, když jsme řádili u kbelského letiště mezi nahromaděnými letadly, tahali jsme z toho ledacos. A i jinde, třeba v Hostivaři a nebo v Kovošrotu na Maninách v Libni. Tam bylo věcí, třeba vystřelovací sedadla ze stíhaček, knyply... Součástky pro potápěčské přístroje jsme tam objevili až později, zato v hojné míře. Mimo to na vysočanské Harfě byla sběrna gumy. Mezi pneumatikami se našlo ledacos, taky hromady plynových masek a vrapových hadic z nich. Ty jsme kupovali po pětikoruně od místního hlídače. Byl to tenkrát v Hříměždicích velice žádaný materiál.

 

   Zmínil jsi se, že jste byli s bráchou v šedesátých letech zaměstnaní v Technoplynu. Kam tě potom osud zavál?

Z Technoplynu jsem šel do Výzkumného ústavu stavebních hmot a konstrukcí. Seděl jsem tam a vymýšlel hydrauliku. Pracovalo se tu s vysokými tlaky a to byla velká výhoda. Mistr v dílně byl príma chlap a nic pro něho nebylo nemožné. Tak jsme taky sem tam stihli vyrobit kompresor. Pobyl jsem tam pár let a pak jsem odešel za Bohoušem Jandáčkem, který zrovna založil v roce 1969 slavný Sportklimex. A začal s automatikou Tajfun, respektive s něčím, z čeho potom Tajfun vznikl. Byla to původně italská automatika, kterou dovymyslel napůl s Jirkou Holcem. Když to ale dali dohromady, tak to moc nefungovalo. My už jsme v té době produkovali ve výzkumáku něco, s čím se dalo potápět. Chodili jsme s Bohoušem na bazén a on viděl, že se nám z těch našich vynálezů daří dýchat, poprosil mě, jestli bych se na prototyp té jejich automatiky nepodíval. V roce 1970, to už jsem byl členem kolektivu Sportklimexu, jsme vrhli do světa první sérii Tajfunů.

 

   V roce 1980 jsi, jak uvádíš ve svých pamětech, po čtyřicetiminutovém čekání v mrazu na tramvaj číslo osmnáct dospěl k rozhodnutí opustit republiku. Věděl jsi už, že půjdeš do Austrálie a budeš tam pracovat v potápěčské firmě?

My jsme se ženou věděli, že chceme do Austrálie, ale co tam budu dělat, jsem netušil. Dokonce se mi naskytla možnost pracovat ve Švédsku u firmy Poseidon, kde mě znali, protože jsem s nimi na tehdejší dobu poměrně úzce spolupracoval při uvádění jejich výrobků na československý trh. Mohl jsem nastoupit v USA ke Scubapru. Ale nás lákala Austrálie, bylo tam teplo, korálová bariéra a vůbec… A tak mi aspoň poskytli adresu na šéfredaktora australského potápěčského časopisu. Po příjezdu do Sydney jsem ale otevřel telefonní seznam a podle něho jsem zavolal do nejbližší firmy, do Sea Hornetu. Zeptal jsem se jich, jestli by neměli místo. A oni, že ano. Hned druhý den jsem nastoupil. Ptali se mě, co bych chtěl dělat a tak sem si to všechno prohlédl a podle toho, co jsem viděl, mně bylo hned jasné, kde začnu. Oni třeba vůbec neměli měřicí panely na seřizování automatik, dělali to všechno od oka z dovezených dílů od firmy Sportsways, se kterou tehdy spolupracovali. Sea Hornet sice začal vyrábět svoje automatiky už v roce 1960, ale nikdy to nebylo nic moc, proto ta spolupráce se zavedenou americkou firmou. A vždycky to byly ústenkové automatiky, v Austrálii se nikdy nevyráběly hadicovky. Mělo to jednoduchý důvod. Osvědčenou tradici. Ted Eldred už v roce 1951 vymyslel ve své firmě Breathing Appliances slavnou Porpoise, první ústenku na světě, na což je Austrálie dodnes hrdá. Díky tomu třeba australská Navy měla jako první na světě, v roce 1954, ve výzbroji už tento druh automatik.

 

   Takže ty jsi vyvedl Sea Hornet ze středověku…

No to ani ne, firma byla ale původně zavedená na poněkud jiný druh výroby, na harpuny, odtud název Sea Hornet. Až s mým příchodem se to začalo trochu měnit. Po osmi měsících jsem to ale zabalil a odešel k firmě Andersen, která sice nedělala potápěčskou techniku, byla však zaměřena na výrobu lodí. A měla kvalitní konstrukci. Se Sea Hornetem jsem však dál pracoval na kontrakt. V podstatě až do penze. Přes firmu Andersen jsem se dostal do úzkého kontaktu s námořnictvem, i vojenským. Asi po osmi letech dostal Sea Hornet obrovskou zakázku z USA na automatiky pro Jižní Ameriku, kde tehdy vypukla zlatá horečka. Masově se tam začaly používat regulátory na dlouhých hadicích, takzvané Narghile a z firmy mě oslovili, jestli bych si s tím neporadil. Z té doby se tradují moje fotografie, jak nabírám druhé stupně lopatou a vozím je kolečkem na hromadu. Vyrobilo se pár tisíc automatik, ale pak to Američani zrušili. Asi došlo zlato. Přesto mi dal Sea Hornet důvěru a znovu mě zaměstnal, ovšem za poněkud jiných podmínek. I technických. Nakoupili CNC stroje a výroba se pak soustředila na vlastní produkci. V Andersenovi jsem se rozloučil, nedokázali to pochopit, i peníze přidávali. To jsem zase nechápal já, nebyl jsem taková hvězda…

 

   No, s tou hvězdou-nehvězdou opatrně. Vždyť se Sea Hornet přetahoval o tvoje vynálezy i se slavným Apeksem a Beuchatem! Řekni nám, jak ti tyhle firmy sebraly patenty…

Tam šlo o můj vynález rotačního členu v druhém stupni, kterým se mění Venturiho efekt (pro upřesnění – otočný kroužek v místě vstupu LH hadice do druhého stupně. Poznámka V. K.) To jsem tenkrát zkonstruoval pro automatiku Command Air od Sea Horneta, a ten to nechal patentovat. Za půl druhého roku vyšel Apeks s tím samým. Tak jsme je upozornili, že je to patentová záležitost. Oni kontrovali tím, že to náhodou objevili ve stejné době taky, ale že to nestačili patentovat. Argumentovali tím, že to ve stejné době vystavovali na výstavě potápěčské techniky v Japonsku. Dokládali to jakousi nesmyslnou fotokopií cestovních dokladů jejich zaměstnance, který tam tou dobou byl. My se s nimi ale nesoudili, to nemělo smysl. Stálo by to jen prachy a k ničemu by to nevedlo. To samé s Beuchatem. Tam do toho byla navíc zatažena roztržka mezi těmito dvěma výrobci. Práskali jeden druhého, jako kluci na dvorku. Když jsme u těch mých patentů, taky jsem vymyslel podvodní pneumatickou houkačku. Ve stejné době však vyšel Hammerhead s něčím podobným a marketingově úspěšným, takže to od něj Sea Hornet koupil a tohle jsme dali k ledu. Vyšlo to výhodněji. Pak mám ještě pár zlepšováků na ventilech, hlavně pro hasiče a důlní záchranáře. Dneska ale Sea Hornet produkuje pouze automatiky pro armádu a námořnictvo pod názvem B Commander. Civilní trh v Austrálii je v moci několika dalších, převážně amerických firem. Pro ně dělá Hornet dneska už jenom harpuny. 30–40 000 ročně! Spearfishing zažívá ve světě znovuvzkříšení, ať se to někomu líbí a nebo ne. Nejde však většinou o klasický pobřežní lov, ale o lov velkých ryb na otevřeném moři. A tomu odpovídají i harpuny, nejsou to žádná šidítka, která nakonec končí zastrčená někde v garáži. Tohle je sport pro velký kluky. Ale s tím já nemám nic společného.

 

   Jak jsi zakončil kariéru v Sea Hornetu?

Přesně v den, kdy jsem se dožil 65, jsem odešel do důchodu. Před pěti lety. Ale pořád tam mám židli a občas na ní i sedím, když je potřeba. Glen, majitel firmy, stále hledá mého nástupce, ale nedaří se mu to. Mladý kluci chtějí mít komfort velkých firem a starým se do něčeho takového silně specializovaného nechce. Nám, když jsme byli mladý, nic jiného nezbývalo, než přemýšlet a tvořit. Mladí to dnes vidí jinak.

 

   Co dělá dneska australský důchodce, mimo toho, že jezdí jednou za rok za kamarády do Čech? Potápíš se ještě? Kdy jsi byl naposled ve vodě?

Potápím, čestný pionýrský… Jsem zainteresovaný v australské sekci HDS-SEAP (Historical Diving ­Society South East and Pacific), a se stejně starými kluky podnikáme občas výlety spojené i s potápěním v moři. S dobovou výstrojí, samozřejmě. Napřed si to vyzkoušíme na setkáních v bazénu a pak vyrazíme do drsné přírody. Asi měsíc před odjezdem jsem byl s nimi mezi opravdovými korály. A hlavně s kvalitní výstrojí. Měl jsem na zádech hadicového Slavíčka se sedmilitrovou originál láhví. A taky starou masku. Jen ploutve a šnorchl byly novější. Šnorchl proto, že pořád nemůžu sehnat ten krásnej ze starých časů, s pingpongovým míčkem v uzávěru. Ten kdybych někde našel, to by si mě kolegové považovali…

Ostrov draků

Ostrov draků

 

   Text Jan Wurzel

   Foto Tomáš Hradec, Richard Polák, Jan Wurzel

 

Potápění v okolí ostrova Komodo přináší nevšední zážitky. Zdejší fauna i flóra je nesmírně bohatá a rozmanitá na ostrově i pod vodní hladinou. Podle ročního období a lokalit zde můžete potkat snad všechny zástupce vodní říše, na které si vzpomenete, je tady i mnoho endemitů a poddruhů, které jinde nepotkáte. Z větších ryb považuji za nejatraktivnější manty, měsíčníky, žraloky a delfíny. Stává se ale, že k jižní části ostrova připlouvají i vorvaní rodinky, a to je teprve podívaná. Velké problémy však mohou působit všudypřítomné a nevyzpytatelné proudy. Bez dobrého průvodce tu jde doslova o život. Rád bych vám popsal několik zážitků a na mapě ukázal pár atraktivních lokalit...

 

Číst dál...

Sipadan

Sipadan

 

   Text a foto Petr Stolz

 Sipadan je ostrov, který se malajská vláda rozhodla velmi přísně ochraňovat. Původně byly na tomto malém ostrůvku rozmístěny čtyři rezorty sloužící k ubytování potápěčů. V roce 2004 byl tento ostrov prohlášen za přírodní rezervaci a všechny rezorty se z něho musely odstěhovat na okolní ostrůvky a reefy. Vstup na ostrov je od té doby přísně zakázán (kromě jedné malé pláže u strážců ostrova).

Číst dál...

Podivný svět pod hladinou

Podivný svět pod hladinou

 

   Připravil a vyfotografoval Václav Kříž

 

Konečně… Úmorná sedmnáctihodinová cesta se dvěma přestupy, ve Frankfurtu a v Singapuru, končí na letišti Sam Ratulangi nedaleko města Manado na severním výběžku indonéského ostrova Sulawesi. Mátožné postavy procházejí zdravotnickou uličkou pod dohledem termokamery a bdělých očí, vykukujících zpod roušek, bránících v nádechu obávané H1N1. Kdo tomu věří…

Pak už následuje zběsilý průjezd uličkami manadského přístavu a čekání na zvětšující se bod na obzoru, na bárku, která nás, zemdlené a nevyspalé, dopraví do pravého potápěčského ráje. Aspoň tak si to všichni představujeme. Copak to může být jinak, když doporučení na zřízení přírodní rezervace Bunaken, na kterou se tak těšíme, vydal sám veliký J. Y. Cousteau?

 

   Bunaken

Přivítání na základně Two Fish je, mírně řečeno, nestandardní. Vysypali nás, jinak se to říct ani nedá, naštěstí bez zavazadel rovnou do vody asi sto metrů od pobřeží zarostlého mangrovovou spletí. Vykasané nohavice byly málo platné, vlnky nám laškovně dorážely až do půli stehen. K tomu písečné dno, pokryté stovkami tlustých mořských hvězdic. První dotyk Celebeského moře. A tak jsme klopýtali a poskakovali mezi hvězdicemi ke křovinám na pobřeží. Původně jsem si myslel, že takový výsadek byl jen rozmarem posádky, to abychom si užili tropy s celou parádou. Až později jsem pochopil, že to nešlo jinak. Rozdíl mezi přílivem a odlivem je tu víc než dva a půl metru, a my si vybrali k příjezdu ten nejnevhodnější čas. Taky průchod zelení nás trochu zaskočil, úzká cestička, lemovaná ostrými hroty mladých mangrovových výhonků vypadá tak, že by se i fakír polekal. Jen proboha nezakopnout! Následky raději nedomýšlet.

Na řadu přišel uvítací rituál. Právě takový, jaký je v Indonésii pro turisty zvykem. Papíry, papíry a zase papíry. Formuláře cestovní střídají ty potápěčské a nakonec jako tečka ještě platba za vstup do přírodní rezervace. Za to fasujeme plastový odznak, který musíme nosit viditelně přidělaný k potápěčské výstroji pro případnou kontrolu. Na pokraji zhroucení jsme konečně obdarováni klíčkem a můžeme do svého bungalovu. Ten nabízí jednu větší místnost se širokou postelí, za dveřmi je i hodně jednoduchá koupelna. Pitná voda se čepuje z plastového výměnného zásobníku, opodál stojí přenosný ventilátor. Pod střechu se ještě vejde menší veranda s křesílky a houpací sítí. Šmytec! Jednoduché, ale příjemné a čisté. Teď teprve do­opravdy začíná náš vysněný týden na Bunakenu.

Ráno po noci plné zvuků z mangrovového houští a po slušné snídani přichází na řadu první ochutnání moře. Vyplouváme rovnou na jednu z vyhlášených lokalit (ostatně tu ani jiné nejsou). Na palubě je už všechno přichystané skoro bez našeho přičinění. Ustrojené láhve, plastové bedny s drobnou výstrojí a obleky, my přicházíme jako lordi jen s fotoaparáty v náručí. Máme štěstí, ráno je příliv a voda tedy sahá až ke kraji pláže. Žádné brodění. Na palubě se seznamujeme s našimi průvodci Krisem, Kenem a Hendrou, kteří společně s kormidelníkem Samem a pomocníkem Leem budou po celou dobu plnit všechna naše přání nad vodou i pod hladinou. Skutečně to tak bylo, tihle kluci byli neskuteční ve své vstřícnosti, poctivosti a ochotě nejen se o nás starat při potápění, nosit výstroj, plnit láhve a krmit nás, ale každý večer ještě měli sílu a hlavně chuť vysedávat s námi pod palmovou střechou místní osvěžovny a zpívat a hrát do úmoru. Všechno za plat kolem osmdesáti eur měsíčně! To ale nebylo o penězích, co tihle mladíci předváděli, to bylo o čiré radosti ze života a všeho, co dělali. A nejen oni, ale i všichni obyvatelé Bunakenu. Vesničané, farmáři a rybáři ze tří malých vesniček v blízkém okolí nám každý den dokazovali, že žít se dá i jinak, než v úporném spěchu a se zamračenou tváří.

Vyhlášená lokalita se jmenuje Fukui a nikde na světě jsem neviděl tak velké zévy jako tady, na jihozápadní stěně ostrova Bunaken. Křišťálová voda a spousta života, to je obrovské plus zdejší rezervace. Na manty ani obří žraloky zde sice nenarazíte, ale ve spodních patrech korálových stěn krouží pravidelně velcí žraloci. A nalijme si čistého vína, díky masivnímu přílivu a odlivu jsou tu taky pěkné proudy. Voda táhne v úžinách mezi ostrovy a nezbývá nic jiného, než se přírodě podřídit, nechat se unášet a hlavu si vykroutit nad všemi úžasnostmi kolem dokola. Ovšem na fotografování to moc není. A tak to šlo každý den, pokaždé něco nového. Ať už se jednalo o návštěvu želvího království, korálové zahrady sousedního ostrůvku Montehage a nebo potopený bezejmenný vrak obchodní lodě u pobřeží Molas, který byl snad tím nejhezčím, jaký jsem kdy navštívil. Dokonalý objekt třeba pro natáčení filmu. Nescházelo mu nic, tajemné prostory se spoustou různých zařízení a zbytků nákladu, krásné propelery v přijatelné hloubce 40 metrů, paluba zarostlá bohatým porostem hub a korálů. Takových kdyby bylo víc.

A nebylo jenom potápění. Rozhodně stojí za to, vydat se na prohlídku blízkých vesniček Bunaken, Tanjung Parigi a Alungbanua. Lidé tu jsou velmi přátelští a k fotografování až neskutečně vstřícní. Stačí posunkem požádat o dovolení – ani jednou mě nikdo neodmítl. A co je až zarážející, za každé focení ještě poděkují! I pro kokos na palmu s radostí vyšplhají. Procházka vesničkou je pastvou pro oči. Všude záplava květin, mezi tím pobíhá domácí zvířectvo a spousta psů. Hodných, milých a neagresivních, podotýkám. Právě takových, jako jsou jejich majitelé. Ostatně, jak se říká, jaký pán, takový pes.

 

   Molucké moře

Týden uběhl v činorodém ruchu, jak říká klasik, a přišel čas se rozloučit. Přesunuli jsme se na druhou bázi Two Fish do průlivu Lembeh, na druhou stranu Sulawesi Utara, jak se tady říká severnímu cípu ostrova. „Naši kluci“ jeli s námi, i potápěčská výstroj zůstala v bednách. Slabá hodinka plavby lodí do Manada byla jako pohlazení, i cesta taxíkem napříč poloostrovem utekla rychle. Navíc bylo cestou na co koukat. Třeba na obrovskou, neuvěřitelně bílou sochu Krista na kraji města, možná větší než je ta slavná v Riu. V přístavu Bitung už na nás čekal člun a bez zdržování jsme vyrazili na druhou stranu průlivu na ostrov Lembeh. Ovšem tady, v jiném moři, Moluckém, bylo všechno trochu jinak. Černý sopečný písek na plážích, neprostupný prales kolem dokola a voda už ne tak křišťálově čistá, že křišťálovější není. Jen příliv a odliv se moc nezměnil.

Po papírových útrapách, na které už jsme si zvykli, nastal obvyklý ubytovací rituál. Domečky z bambusu a teaku jsou tu navlas podobné buna­kenským, vládne tady ale ještě přátelštější atmosféra, pokud je to vůbec možné. Z místa není mimo vodu kam uniknout. Prales dotírá ze všech stran a na nějaké výlety po souši tak není ani pomyšlení. Pokud nenasednete do člunu a nevyrazíte „přes řeku“ vstříc civilizaci do nepříliš vzdáleného Bitungu s jeho 250 000 obyvateli, nezbývám vám po večerech nic jiného než kolektivní zábava. Na tu zdejší se ale nezapomíná, zvlášť když kluci vytáhnou kytary a někteří ještě k tomu zasednou k podivnému hudebnímu nástroji, vyrobenému z překližkové bedny s otvorem a s nasazeným dlouhým, jednostrunným krkem. Jejich písničky se dají poslouchat dlouho do noci.

Potápění na Bunakenu bylo jen takové zahřívací kolo, to abychom viděli, jak může vypadat potápěčský ráj. Ale ten fotografický na nás čekal na Lembeh Strait, jak se téhle úžině správně říká. Je to meka podvodních fotografů, těch, kteří váží cestu přes půl světa, aby vyfotili něco, co jinde na zeměkouli není k vidění. Mezi takové jsme patřili i my. Už první ponor nám potvrdil všechno to, co jsme měli načtené z knížek a nakoukané z internetu. Spadli jsme po zádech z naší lodě nedaleko břehu na místě zvaném Pantai Parigi a první, co jsme uviděli, byla černošedá bahnitá pustina pod námi, která se táhla, kam až bylo možné dohlédnout. Trochu se to podobalo dnu na některém z českých lomů. Měl jsem to „štěstí“, že jsem se vzápětí ztratil a první ponor absolvoval o samotě, tak jak se to nemá dělat a jak to mám jako fotograf nejradši. Mírný svah usnadnil orientaci a tak jsem koukal a koukal… Napřed nic. Dlouho. Až po chvíli se začaly objevovat skrumáže barevných mořských ježovek Astropyga radiata. Najednou se ta nejbližší rozběhla na dlouhých nožičkách. Na to jsem byl připravený z literatury. Patřily krabovi Dorippe frascone, který si nosí ježka na hřbetě jako ochranu před predátory. Asi ví proč. A pak se mi úžasný podmořský svět Lembehu otevřel naplno. Na každém potopeném kusu dřeva, na osamělém balvanu nebo na korálovém ostrůvku bylo něco neuvěřitelně zajímavého. Tak zajímavého, že se za tím vyplatí cestovat přes půl světa…

 

   Nártouni a noc v pralese

Když už jsme po pár dnech přeci jen měli potápění dost, vyrazili jsme na výpravu do deštného pralesa, do rezervace Tangkoko Reserve na úpatí sopky Dua Sudara. Nebyla to žádná improvizace, měli jsme to v plánu už v Praze. V téhle rezervaci totiž žijí neuvěřitelní tvorové, tarsiové – nártouni. Malé poloopičky, známé i z televizní reklamy, s očima prý většíma než jejich mozek. Ty jsme si nemohli nechat ujít, když jsme byli tak blízko.

Odjeli jsme ze základny až odpoledne. Nebylo kam spěchat, nártouni vyrážejí za potravou po soumraku. Lodí do Bitungu to byla chvilka, tam už na nás čekal objednaný terénní taxík. Cesta přes město byla rychlá, horší už bylo dalších asi 50 kilometrů po silničkách na úpatí sopky. Ocenili jsme zdejší zvyk při předjíždění a do zatáčky lehce zatroubit. Je to tak jednoduché, a funguje to! Do rezervace jsme přijeli se soumrakem. Místní rangeři se nás ujali a doporučili nám se hned a bez prodlení důkladně natřít vodičkou proti moskytům. Pak jsme se vydali na pochod pořád temnějším pralesem. Všude obrovské kořeny a liány silné jako lodní lana, z okolí se navíc pořád ozývaly divné zvuky. Najednou nás obklopila tlupa makaků. Černé opice ve stmívajícím se lese…, byly jako duchové kolem nás. Zbyl čas jen na několik fotografií. Museli jsme dál, noc přicházela a nártouni nečekají. Přes hory a doly, přes padlé kmeny a mezi liánami tlustými jako stehno jsme se do kopce a z kopce prodrali až k pořádnému fíkovníku. Takového benjamínka máme doma v pokoji, tady jsme se museli ale pořádně zaklonit. Jeho koruna se proti hvězdnaté obloze rýsovala v dobrých třiceti metrech. V tropech člověk lehce podlehne pěstební skepsi. Co si doma pipláte v květináči, to tady bují až ke hvězdám. Stáli jsme pod objemným kmenem, kde propletenec rostlin vytvořil na kmeni skrýš. V té se nártouni přes den skrývají. Průvodce vytáhnul z kapsy tučnou kobylku a posadil ji na větev před námi. A najednou stál ten malý, okatý skřítek, před námi. No…, stál…, seděl, tak jak opičky sedávají. Velké oči na nás zíraly ve světle baterek, držel se téměř lidskými prstíčky za větev a nebyl nijak vyděšený. A ani druhý, který se držel opodál. Sem tam nějaký záblesk z našich aparátů je nijak nevyděsil, asi jsou zvyklí na turisty. Odvážnější po chvíli pomalu slezl a schoval se za tlustou liánu. Byl ode mě metr daleko. Zamířil jsem objektiv na zelenou kobylku a čekal na skvělý záběr. Najednou kobylka zmizela. Nejen, že jsem nestačil zmáčknout spoušť, k vidění nebyla ani ta malá pracička, která se vynořila ze tmy a neuvěřitelnou rychlostí sebrala potravu. A bylo po představení... Nártouni se vrátili do vyšších pater a jemně povřískávali na rozloučenou. Za chvíli už bylo jejich domlouvání slyšet z daleka. Noc zčernala a chlupaté poklady zmizely kdesi v pralese.

Vrátili jsme se na základnu plní dojmů a vrhli se znovu pod hladinu k „běžné“ denní práci, fotografování podivných stvoření, critters, jak tady říkají. Tentokrát došlo na jednu ze zdejších perel, na koníčka Hippocampus bargibanti, zvaného Pygmy. Není to endemit, vyskytuje se v celé jihovýchodní Asii, ale byl nalezen teprve před pár lety. To proto, že je tak malinký, asi 1,5 cm velký, a perfektně maskovaný ve větvích gorgonie Muricella paraplectana. Najít se nám ho podařilo jen s pomocí našich průvodců. Kdyby neměli šikovná ukazovátka z nerezového drátu, bůhví jak by to s naším fotografováním dopadlo. A nebyli to jenom koníci, ale taky spousta dalších úžasných zvířátek, třeba vlasatých rozedranců „Hairy frog fish“, chobotnic a ryb, které často ani jako ryby nevypadaly. A to nemluvím o desítkách druhů nádherně zbarvených mlžů a plžů. Je to podivný svět pod hladinou Lembeh Strait.       

 

   Sulawesi

Bunaken National Marine Park, založený v roce 1991, leží v Bay of Manado – manadském zálivu na severním konci ostrova Sulawesi (Sulawesi Utara). Je rozdělen na tři části, ostrovní, vzdálenou přibližně půl hodiny plavby lodí západně z přístavu Manado s centrem na ostrově Bunaken, a dvě příbřežní, známé jako Molas-Wori Coast na severu a Ara­kan-Wawontulap Coast na jih od Manada. Ostrovní část v sobě zahrnuje ještě ostrovy Siladen, Manado Tua, Montehage a Nain. Celková rozloha parku je přibližně 80 000 ha, z toho 97 % zahrnuje vodní plocha. Pobyt a potápěčské aktivity na území parku jsou tu od roku 2001 podmíněny platbou 15 USD. Jsou deklarovány tři úrovně ochrany přírody: lokality se zakázaným vstupem, místa s podmínkami ustanovenými v provozním řádu parku a území s neomezeným pohybem. Průměrná hloubka moře je 200 metrů, mezi ostrovy Montehage a Manado Tua dosahuje rekordních 1360 metrů. Zde je také zaznamenán výskyt živé fosilie – Latimeria menadoensis, blízké příbuzné v minulém století senzačně objevené latimerie u jižního pobřeží Afriky a Komorských ostrovů.

Na ostrově Bunaken a Siladen je několik potápěčských základen s celoročním provozem a bohatou nabídkou služeb.

www.twofishdivers.com

www.starfish.ch

www.siladen.com

 

   Lembeh Strait

je úžina mezi pobřežím severního Sulawesi a ostrovem Lembeh o délce asi 15 kilometrů a průměrné šířce 300 metrů. Největší hloubky tu dosahují něco málo přes 50 metrů. Místo je vyhlášené výskytem specifických, často endemických živočichů, žijících na bahnitém dně, složeném ze sopečného bahna a písku, s korálovými stěnami v příbřežním pásmu. Průliv je oblíbenou lokalitou podvodních fotografů z celého světa, zvláště specialistů na makrofotografii.

Potápění tu zajišťuje několik základen se značně rozdílnou cenovou nabídkou v souvislosti s nabízeným servisem. Ale co je drahé, nemusí být vždy to nejlepší, zvláště pro pohodlí fotografů.

www.twofishdivers.com

www.kunkungan.com

www.diving-on-sulawesi.com

Chapadla na hlavě

Chapadla na hlavě

 

   Text a foto Natalia Červiakova

    Překlad Petr Slezák

 Chapadlo chobotnice se jemně dotýká mé ruky. Pomalu se prodlužuje a ztenčuje. Skoro to vypadá, že to není část zvířete, ale samostatné stvoření. I přes silný neopren svého suchého obleku cítím její přísavky. Největší z nich mají průměr 3 až 4 cm. Ne, není to scéna z hororu, jen pohodový ponor s největší chobotnicí na světě.

Před několika lety jsem dostala nabídku pracovat jako odborný poradce a asistent podvodního kameramana na projektu ruské televize. Jednalo se o sérii filmů o podmořském životě Bílého moře, Barentsova moře, Rudého moře a Japonského moře. Námětem filmů bylo ukázat mořský život v jeho přirozeném prostředí. Kromě zajímavé kameramanské a biologické práce to byla i výzva a možnost zajímavých ponorů v různých místech světa.

Číst dál...

BAJKAL - rodící se oceán

Bajkal - rodící se oceán

 

   Text a foto Andrej BizjukinK Bajkalu jsme dorazili měsíc po tom, co se zde zanořil předseda ruské vlády Vladimír Putin v  batyskafu Mír. Když se nacházel v nejhlubším místě Bajkalu, hydrofonem se spojil s novináři „Ponor probíhá výborně, za iluminátorem vidím pozoruhodný svět, dno Bajkalu, které je krásně čisté.“

Avšak pan předseda byl překvapen, že voda v jezeře nebyla tak průzračná, jak se říká. „Voda z ekologického hlediska je čistá, ale v reálu vypadá jako polévka z planktonu, řekl bych,“ komentoval předseda. Rozhovor publikovali ve všech ruských mediích, ale my jako typičtí diveři jsme tomu nepřikládali příliš velkou váhu.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group