Roční předplatné 499 KčPosedlí
TEXT A FOTO: David Těšínský, spolupráce v terénu: Yony Anbesa
Každý víkend přicházejí stovky lidí ke kostelu Yerer Sellassie na okraji Addis Abeby, aby se zúčastnily výjimečného rituálu – vyhánění ďábla a zlých démonů z těl posedlých. Jejich mesiášem má být kontroverzní místní kněz Memehir Girma Wendimu. Cesta k němu ale není jednoduchá.
Na místo nejezdí veřejná doprava, a tak místní musejí absolvovat několik kilometrů kopcovitými stezkami. Kostel, kde kněz Girma působí, je neobyčejné místo jako stvořené pro ďábelskou show. Girma je znám svými kontroverzními postupy „vymítání“ a z několika kostelů ho proto vyloučili. Důvodem bylo, že svou „léčivou“ ceremonií dokázal vydělat více peněz nežli samotný kostel.
Kluci krev a mlíko
TEXT A FOTO: Eric Lafforgue
Co je pro vás ideálem krásy? Troufám si tipnout, že ať má jakoukoli podobu, ani zdaleka se nepodobá tomu, co každoročně velebí zástupci kmene Bodi v jižní Etiopii.
Každý rok v červnu probíhá v údolí řeky Omo na jihu Etiopie oslava nového roku kmene Bodi, nazývaná Kael. Kromě klasického radování se ze změny kalendáře je Kael především vyvrcholením půl roku probíhající soutěže „krásy“ mezi místními muži. A jak se vítěz vybírá? Stane se jím ten, kterému za poslední půlrok narostlo největší břicho.
Žvýkat kat
TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ
Žvýkání zelených lístků, zvaných kat, je takovým požitkem, že se v mnoha zemích východní Afriky pravidelně zastavuje veškerý život. Bez katu si nedokáže nikdo představit ani chvilku. A tak nezbývá než si naplnit pusu listy a věnovat se žvýkací siestě stejně jako všichni okolo, protože v tuto chvíli na několik hodin stejně nebude nic fungovat.
Už jsi ochutnal kat?“ Když zamítavě zavrtím hlavou, Yousouf, můj kamarád, na mě nechápavě zírá, jako bych spadl z měsíce. Ihned se rozhoduje zasvětit mě do tajů oblíbené rostlinky. Tady, v etiopském Hareru, se pěstuje ten nejlepší kat, a tak není divu, když se mu během dne věnuje většina populace města. Yousouf mě zavede do soukromého domu se zahradou, kde na polštářích posedávají muži a ve stínu verandy pokuřují šíšu, nebo jen tak rozvaleni klábosí o všem možném. Jejich skleněné oči hledí nepřítomně skrze mne, ale jsou přátelští a ihned se dělí o svůj každodenní příděl drogy. Všichni nepřetržitě žvýkají jako krávy na pastvě a zároveň hbitě ulamují další lístky, které je uvádějí do blaženého stavu. „Musíš si nejdříve vybrat ty pravé lístky a pomalu je sežvýkat, přesně takhle,“ ukazuje mi názorně můj průvodce ústa plná katu se slinami. Zkouším to několikrát, dokonce využívám i nabídky loknout si vody, která má zvyšovat účinnost, jenže mně osobně to nepřipadá ničím zajímavé. Stejné by to bylo, kdybych se vydal na louku a sežvýkal pár trsů trávy. „Jsi ještě zelenáč, ale neboj, naučíš se to a poznáš jeho pravou sílu,“ dodává s úsměvem Yousouf.
Kronika lidstva
TEXT A FOTO: RADEK BOROVKA
Na dně údolí Rift Valley hučí desítky větrných vírů hnaných teplým vzduchem. Ani otevřené okénko džípu nepřináší v dusném vedru kýženou úlevu. Už abychom byli u Omo! U řeky, díky níž v tomto pekelném podnebí přežívají tisíce lidí mnoha unikátních etnik.
Řeka Omo, kam máme namířeno, ústí do jezera Turkana. Oblast jejího dolního toku je jedním z nejunikátnějších území na světě. Kdokoliv se na internetu podívá na fotografie pod heslem Omo Valley, bude překvapeně zírat na pestrou směsici zástupců nejrůznějších kmenů s roztodivnými maskami, ozdobami a líčením. Realita sice není tak teatrální a divoká, ale stále platí, že Omo Valley patří mezi jedno z etnicky nejpestřejších míst na světě. Na relativně malém prostoru zde najdete velké množství původních divokých kmenů, čítajících od stovek po desítky tisíc příslušníků. I kvůli tomu jde o poměrně nestabilní a divoký region, který byl odjakživa zmítán kmenovými válkami a ostře nabitý kalašnikov patří ke zdejším mužům stejně jako jejich několik žen a nespočet dětí.
Etiopská loupež
TEXT A FOTO: MAREK HAVLÍČEK
Takových dnů se každý cestovatel bojí jako čert kříže. Přesto vždycky přijdou. Dny, kdy se od rána nic nedaří, a vy si připadáte jako byste byli oblečeni do izraelské vlajky uprostřed Palestiny…
Ráno jsme se vydali do centra městečka Aksum, kde probíhaly křesťanské slavnosti Timkat. Byli jsme uchváceni. Tisíce lidí oblečených do slavnostní bílé procházely průvodem, všichni hráli, tančili a oslavovali. Snažili jsme se být v centru dění, přestože nám bylo stále těsněji. Když nás dav začal drtit tak, že jsme se více než o slavnosti museli starat o vlastní přežití, pokusili jsme se prodrat z té masy lidí ven. Nakonec se nám to povedlo, bylo to jako by nás vyplivla obrovská velryba, která nás chtěla nejdřív vycucat a pak sníst. Nebyli jsme daleko od pravdy.
S vytřeštěnýma očima jsme zjistili, že všechny naše kapsy na kalhotách jsou rozepnuté a prázdné. Tereza neskrývala obdiv nad zručností neznámého zloděje, který vybral i kapsičku u jejího kotníku. Všechny naše peníze připravené na utrácení a žití v Etiopii byly fuč. Naše euforická nálada a obdiv Etiopie i místních lidí se měnil rychlostí světla v obrovskou zlost, která v nás bobtnala a hnila. Rychle jsme sedli do auta a odjížděli z tohoto města plného kapsářů do Wukra, kde jsme chtěli přespat. To jsme ještě netušili, že tu horší část dne máme teprve před sebou.
Lovec tváří
VYPRÁVĚNÍ JIŘÍHO KOLBABY ZPRACOVAL MICHAL DVOŘÁK, FOTO: JIŘÍ KOLBABA
Řekli byste, že Etiopie je jednou z nejbohatších zemí světa? Asi nikoliv. Záleží však na tom, v čem ono bohatství spatřujete. Pokud v zážitcích, tak je Etiopie studnicí nevyčerpatelnou.
Etiopii vnímá většina světa jako zemi podvyživených dětí a mužů s propadlými tvářemi. Obrázky z humanitárních katastrof, kterých Etiopii v posledních desetiletích zasáhlo hned několik, byly výmluvnější než strohé statistiky OSN. Ostatně i ty stále řadí Etiopii mezi nejzadluženější země světa. V čem tedy tkví její jedinečnost, její nesporné bohatství? Navštívil jsem mnoho zemí, každé z nich jsem se snažil dostat pod kůži. A právě Etiopie mi naprosto učarovala. Poprvé jsem ji navštívil před deseti lety a okamžitě mě překvapilo její neuvěřitelné přírodní bohatství. Vůbec se nejedná o vyprahlou, šedou, prašnou zemi, je naopak zelená, bohatá a šťavnatá. Velká část země se nachází ve vysokých nadmořských výškách náhorní plošiny, která má dostatek dešťové vody a mnoho slunečných dní, což z ní dělá úrodnou oblast.
Foto návraty
TEXT A FOTO: JAN SVATOŠ
Jaká pozitiva přináší podstoupení klasické fotografické dřiny s vyvoláváním filmů v temné komoře oproti nenáročnosti digitálních automatů? Expedice Fotografické návraty se rozhodla hledat odpověď na tuto otázku v nehostinných krajinách severní Keni.
Na počátku celého projektu stála touha a zároveň zvědavost – dokážeme ještě dnes pořídit snímky klasickým procesem a dokonce je na místě vyvolat? Jaký smysl má zdlouhavý analogový proces pro člověka v dnešní překotné době? A jak samotné fotografování ovlivňuje práci a myšlení svých tvůrců v terénu, a také kam fotografování na africkém kontinentu dospělo za téměř sto let svého vývoje? Pro realizaci našeho projektu jsme si zvolili oblast bývalého Northern Frontier District, který se dnes nachází v severní Keni. Vyprahlá a převážně polopouštní oblast byla zasažena občanskou válkou a ještě v roce 1991 tu byl vyhlášen výjimečný stav jako důsledek vleklého konfliktu se somálskými povstalci. V neposlední řadě jsme v severní Keni chtěli hledat odkazy prvních fotografických průkopníků – Martina a Osy Johnsonových, kteří v této oblasti ve 20. letech minulého století natáčeli jedny z prvních přelomových filmů o divoké přírodě.
NEVŠEDNÍ ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH JEDNOHO KRÁSNÉHO ČESKÉHO BLÁZNA
„A moje zábava, to bylo každej den jezdit po vizitě, hnedle od operačního stolu do buši na lidožravý lvy." Osmdesátiletý český lékař, světoběžník, dobrodruh a lovec dr. Zdeněk Cakl se uchichtne a pak se slastně zadívá do dálky, aby ještě šťastně dodal: „Jo, skoro každej den... Byli to zabijáci. Když jsem jednou zastřelil lvici, našel jsem v jejím žaludku zbytky lidských prstů.
Etiopie
Po třídenní jízdě pouští mám prdel na hadry, kalhoty roztrhaný od bodláků, který mě celou cestu švihali přes nohy a rozpálenej ksicht. Všechny mý věci jsou od oleje a prachu. Kolo na náklaďáku konečně zastavuje ve vesnici Moyale na keňsko-tanzánský hranici. Strach z rebelů opadá. Ze tmy září nadšený tvářičky černoušků osvícený petrolejkami. Co je to za lidi? Jak uvítaj bělocha?
Slané peklo
TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ
Danakilská proláklina v severní Etiopii byla vždy synonymem toho nejhoršího, co může člověk zažít. Spalující žár, minimum vody, solné pustiny a bizarní lávové příkrovy.
Opičí hory
TEXT A FOTO: PETR SLAVÍK
S vlající zlatou hřívou a vyceněnými tesáky vypadají samci dželad hrozivě. Vyrážejí do boje, aby zahnali protivníka a získali srdce své vyvolené, nebo spíše vyvolených.
Africká maturita
TEXT: IVANA KAJZRLÍKOVÁ, FOTO: RUDOLF MIKOVINY
Přeběhnout krávu po hřbetu? Pro někoho možná nadlidský úkol, pro hamarské mladíky jediný způsob, jak se stát mužem. Někdy je ale nejtěžší udržet stádo pohromadě…
Maraton bez kraslic
Fasika znamená v amharštině, převažujícím jazyce Etiopie, Velikonoce. Zapomeňme na pomlázku, hodovačky a barvení vajíček. V Etiopii, kde to jsou nejdůležitější svátky v roce, má oslava jiné grády.
Netsanet pomáhají české peníze
Polibek s hyenou
Hvězdou proti své vůli
Kalašnikov - znak dospělosti
CHCEME BÝT ZNOVU AFRIČANY
Kniha jako luxus
Opice s parukou
