ikoktejl

TEXT A FOTO: Jiří Sladký

Jalovcové hory jsou plné roklí a kaňonů. Ale jsou taky rájem zvěře. Kdysi šáhův lovecký revír, dnes takřka neznámá rezervace divočiny v jedné z nejodlehlejších částí Íránu.

Íránská ochranářská tradice má historickou obdobu v královských lovištích, jakýchsi „oborách“. Ještě v 70. letech minulého století znamenala ochrana fauny v uznaných rezervacích neomezené lovecké možnosti pro panovníka, jeho široký dvůr a zahraniční návštěvy. Islámská revoluce přinesla pro stav zvěře další ránu. Mezi obyvatele se dostala spousta zbraní a střeliva – touha napodobit svrženého šáha byla víc než lákavá. Nenávratně zaniklo mnoho útočišť velkých sudokopytníků. Až v posledních letech stavy divokých zvířat začínají stoupat a díky introdukci (z biologického a ekologického hlediska se jedná o vysazení druhu na místo mimo lokalitu výskytu) se rozšiřuje i počet jejich útočišť. Takovým je i národní park Tendooreh (čti tendure) v jedné z nejodlehlejších částí Íránu – v pohoří Kopet Dag. Z původní malé rezervace založené šáhem je po čtyřech desetiletích rozlehlá oblast o 700 km2.

Číst dál...

TEXT A FOTO: JIŘÍ SLADKÝ

V íránském Táleši najdeme to, co ve střední Evropě už patří do kategorie „kdysi“. Lesní krajinu, v níž lidé hospodaří skoro jako v neolitu, a také rozsáhlá rýžoviště v deštivých nížinách, kde tvrdě pracující ženy obstarávají obživu na celý rok.

Od Kaspického moře do hor to trvá dobrou hodinu. Nekonečné serpentiny hlubokým lesem, šofér občas zastaví, nabere chladnou horskou vodu z pramene, dolije z kýblu do kouřícího chladiče náklaďáku. Je to dýchavičný ruský výrobek, a k tomu veterán. Vystoupáme skoro dva tisíce metrů. Jsme na místě, les je pryč a do dálky se táhnou obydlené hřbety a svahy – íránské pohoří Táleš. Domovina etnika, které tu žije po tisíce let.

Talyšové se nepovažují za Peršany a nemluví perštinou ani gílánštinou jako většina obyvatel provincie. Talyština patří do skupiny íránských jazyků, podobá se perštině méně než polština češtině. Slovní zásoba svědčí o staletích vlivů, které v této oblasti měli Turci (Ázerbájdžánci) a Rusové. Několik set tisíc Talyšů převládá při kaspickém pobřeží na severozápadě Íránu a na jihu Ázerbájdžánu.

Číst dál...

TEXT A FOTO: JIŘÍ SLADKÝ

 

Bulharsko bývalo odedávna křižovatkou evropského a asijského ducha. Takové jsou dodnes Rodopy, pohoří téměř orientálního rázu. Směrem k jihovýchodu přibývá Turků, až nakonec tu desítky kilometrů člověk na nikoho jiného nenarazí.

Číst dál...

Kodrcat se mezi Istanbulem a Teheránem je sice poněkud únavné, zato nepochybně objevné dobrodružství, zvlášť když si těch dva a půl tisíce kilometrů odsedíte v íránském autobusu. Takovou zkušenost doporučuji každému, kdo by se chtěl zapojit do „diskuse“ o turecké minulosti, současnosti a hlavně budoucnosti. Třeba v Evropské unii…

Číst dál...

Čaj je pod Kavkazem ještě stále symbolem pohostinnosti. Byť se časy mění a pivo už lze dostat skoro všude, přeslazený černý čaj zůstává tradičním domácím pitím. Jenže kdysi slavné čajové plantáže zarostly kapradím. A čajovník se v Ázerbájdžánu stal ohroženým druhem.

Číst dál...

Nikdo nás nepovažuje za vetřelce. Obětujeme, vaříme polévku, modlíme se s nimi na hrobě polomýtického světce při krátkém závěrečném obřadu. Ale především sedíme při sazu a při rakiji. Vypadá to, že bulharští alavité jsou jediní muslimové, kteří mohou alkohol.

Číst dál...

napsal a vyfotografoval Jiří Sladký, ilustrace Richard Köhler Jeskyně byla objevena až v roce 2001. Bulharský archeolog Nikolaj Ovčarov ji pojmenoval Chrámem lůna – Chramat utroba, jinak také Peštera vulvata. Vstup do jeskyně se totiž silně podobá ženské vagině.

Číst dál...

Muslimský svátek: muž, který se sám bičoval v Íránu s dalšími věřícími.

Číst dál...

Báfúr, opiová dýmka, se tu sice kouří několikrát týdně, ale všechny ty nazdobené pomůcky, obřadní úkony a vědomí mezní situace vytvářejí z kouření barvitý rituál, naplněný tajemstvím a neuchopitelnou magií... Napsal Jiří Sladký.

Číst dál...