ikoktejl

Marek Wágner
Tag: Marek Wágner Nalezeno 13 výsledků.
Tag: Marek Wágner Řazení

Čistý štít

TEXT: ROSTISLAV J. PECH, FOTO: MAREK WÁGNER a archiv JIŘÍHO LOUDY

Budeme vás čekat ve tři odpoledne,“ zněl vzkaz od plukovníka Jiřího Loudy, našeho předního heraldika a hlavně úžasného člověka. Pro mě je žijící legendou, ke které cítím ohromný respekt. Zvoníme na minutu přesně. Otevírá nám šaramantní dáma, jeho manželka. „Jiří tu bude hned, šel ještě nakoupit.“ Během chvilky opravdu přichází. „Ono je takový bláznivý počasí, říkám si, to stihnu a vidíte… nestihl. Jedete ještě dnes do Prahy?“My jedeme až do Ústí nad Labem. Z Prahy už je to kousek, jak říkám, Praha je předměstí Ústí. A Ústí je předměstí Berlína.

Ale začněme v Kutné Hoře.

Já jsem se tam narodil a na Moravu přišel později jako voják.

Dětství jste prý strávil s knížkou.

Četl jsem skoro pořád, hlavně Jiráska.

Tak už chápu, proč jste se cítil vždy husitou.

Rodiče mi to dali do vínku už tím, že nejsem křtěný. My jsme byli rodina, kdy rodiče po skončení první světové války vystoupili z církve. Otec, když se vrátil po všech těch útrapách, přišel do kostela, kde stál takový vypasený kněz, který pravil: „Jsme jako v ráááji, jsme jako v nebi.“ Načež se otec okamžitě sebral a šel rovnou na úřad, kde se odhlásil z církve.

Číst dál...

Moravský excalibur

TEXT: MICHAL DVOŘÁK, FOTO: MAREK WÁGNER

Je nečekaně pružný, překvapivě ostrý a v lesku jeho čepele i jílce je něco, před čím člověk podvědomě klopí zrak. Je prostě nádherný. Před třemi sty lety před krásou bohatě zdobeného meče žasli i moravští páni na zemském sněmu, kam byl slavnostně přinášen na podušce coby odznak moci moravského zemského hejtmana.

Jeden z nejkrásnějších mečů na našem území je dnes součástí sbírek zámku v Rychnově nad Kněžnou. Proč je však jeden z nejcennějších symbolů Moravy na zámku v severovýchodních Čechách? Pro vysvětlení musíme až do druhé půle 17. století. Tehdy, v roce 1667, se úřadu moravského hejtmana ujal český hrabě František Karel Libštejnský z Kolowrat. A s ním je také onen vzácný ceremoniální meč spojený. „Meč nejspíše nechal pro hraběte vyhotovit sám císař Leopold I. jako vděk za jeho cenné služby v diplomacii,“ říká kastelánka rychnovského zámku Zdeňka Dokoupilová, „František Karel se totiž v roce 1657 velmi aktivně zapojil do jednání o volbě nového císaře, která probíhala ve Frankfurtu nad Mohanem téměř rok. Císařem byl nakonec zvolen právě Leopold.“ Odměnou schopnému hraběti za diplomatické služby, které císaři poskytoval i v následujících letech, mohl být nejen úřad moravského zemského hejtmana, ale i zdobený zlacený meč z oceli a stříbra s postříbřenou pochvou. O tom, že byl meč spjat s hejtmanským úřadem, svědčí vyobrazení moravské orlice na hrušce meče (vrcholové části jílce). Nechybí zde ale ani orlice císařská a tvůrce meče na svém díle několikrát zmínil i samotného hraběte Libštejnského z Kolowrat.

Číst dál...

Zlaté časy

TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: MAREK WÁGNER

Obyčejná registrační pokladna. Co to může být za krásu, říkáte si možná. Ale máte-li možnost prohlédnout si muzeální kousky, které kdysi bývaly i takovým malým trezorem, uznáte, že naši předkové si na jejich vzhledu dávali velice záležet. Bývaly doby, kdy si každý hokynář zakládal na své poctivosti. Často však placení předcházelo smlouvání a tento zvyk se uplatňoval i ve větších obchodech. Lze si představit ten chaos – zákazníci, mezi nimi se proplétají prodavači ve snaze každému vyhovět. Prodávající odolávají náporu zákazníků nespokojených s cenami a ti méně poctiví si občas strčí nějaké ty drobné do kapsy na přilepšenou. Majitelé obchodů proto uvítali registrační pokladny a zákazníci si začali zvykat na charakteristické „cink“, oznamující, že pan šéf je zase o něco bohatší.

Číst dál...

Na den zlatokopem

TEXT: JIŘÍ ŠKODA, FOTO: MAREK WÁGNER

Zlato. Symbol bohatství a prestiže, síly a štěstí, i náboženský. Ale také ekonomická jistota, ke které se upínají zraky lidí v dobách nestability. Zlata není na světě moc. Ostatně i to je důvod, proč je tak vysoce ceněné. Odhaduje se, že dosud bylo na celém světě vytěženo zhruba 166 tisíc tun tohoto unikátního kovu. Naprostá většina pak v posledních desetiletích. Zní to jako obrovské množství, ale kdybyste z něj vytvořili jednu velkou krychli, bude mít hranu o délce pouhých přibližně 35 metrů. Zlato je ceněno nejen pro svoji krásu, ale také kvůli výborným vlastnostem, které z něj dělají takřka univerzální materiál. Je výborně vodivé a odolné proti korozi. A také kujné. Jeden gram zlata lze rozklepat do fólie o velikosti jeden metr čtvereční. Není divu, že si ho vážily všechny velké civilizace, které kdy obývaly Zemi. Důkazem jsou pohřební maska Tutanchamona, poklady Inků, české Národní divadlo... Příkladů bychom mohli vypsat desítky.

Číst dál...

Nebýt krysa

TEXT: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MAREK WÁGNER, JAN SAUDEK

Jan Saudek, fotograf český, je patrně naším největším žijícím umělcem. Jeho dílo, mapující obrazem nejen přirozenou krásu nahých žen, ale též jeho vlastní život, je známé po celém světě. Je obdivován i zatracován pro svou tvorbu a nespoutaný život, jeho duše je však ryzí. Nic nenalhává, na nic si nehraje a jeho bezprostřednost a upřímnost člověka uchvátí.

Na čem v současné době pracujete? Máte i jiné aktivity než focení a malování?

Píšu, v současnosti se snažím napsat knihu, ale stále na to mám dost času. Mělo by to být zaznamenání vlastních zkušeností. Takové zkušenosti autora skryté za hlavním hrdinou.

Co vás přivedlo k fotografii? Kdy vám fotografie učarovala?

Já jsem vyučený fotograf.

Samozřejmě, to vím, spíš jsem myslel, proč jste vůbec začal fotit?

Kdysi jsem viděl krásné obrázky v časopise Life a pošetile jsem chtěl dělat to samé. Nebyla v tom snaha se obohatit finančně, ale spíš se ukázat. V té době jsem také závodil a zkoušel psát, ale jak se nakonec ukázalo, jen ta fotografie mi trochu šla.

Číst dál...

Jsme jedineční

PTAL SE: ROSTISLAV SARVAŠ, FOTO: MAREK WÁGNER

Spiklo se proti mně peklo, říkal jsem si při vstupu do arcibiskupského paláce. Měl jsem na mysli techniku, selhal mi počítač, notebook i mobil. Vysvětlování na půl stránky. Zachránil mě pán na recepci – vytiskl mé otázky z internetu. Neskončilo to. Notebooku, kde je i funkce diktafonu, v polovině rozhovoru došly baterie. Část rozhovoru naštěstí zůstala, ale peklo pokračovalo. Notebook při přepisu klekl. Veškerá snaha vyletěla do luftu?... Můj zrak se upřel k nebi... S prosbou, aby ti, kdo tomu rozumí, přivedli „peklo“ k poslušnosti, a aby biskup Malý měl pro mé „peklo“ pochopení...

Náš časopis je zejména o cestování. Je pro vás cestování důležité?

Je důležité, protože člověk pozná jiné mravy, jinou kulturu a zároveň si uvědomí, že jsme všichni lidé a přes různost jazyků, zvyků a osobní historie se můžeme vždy domluvit. Je to pro mne hezký zážitek.

Číst dál...

Pozor! Kiumbové

TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: MAREK WÁGNER

Obyvatelé keňské vesnice Tabaka tomuto projektu z počátku nevěřili. Nač by měli vyrábět podivné figurky pro jakousi dětskou hru, když mohou nabídnout k prodeji tolik krásných věcí – třeba sošky zvířat? Ty přece umějí. Členům litoměřického občanského sdružení ShineBean tak dalo dost práce vysvětlit jim, že když se naučí z dostupné suroviny, mastku, zhotovovat Kiumby, podle afrických legend nejstarší bytosti na světě, přijdou si na pravidelný příjem, který mohou využít na školní vzdělání svých dětí. Zkušenosti českých dobrovolníků a um keňských řemeslníků nakonec vyústil ve stolní společenskou hru Kiumbiáda, určenou českým dětem.Proč vlastně další nová hra v době, kdy dětské pokojíky praskají ve švech a v záplavě hraček se nevyznají děti ani jejich rodiče? Kiumbiády se podstatně liší od většiny ostatních her a hraček, které nabízejí české obchody. Jsou výhradně z přírodních materiálů, a hlavně – poskytují i přidanou hodnotu v podobě vědomí, že nákupem hry pomáháte lidem v jedné konkrétní africké lokalitě.

Číst dál...

Šaman z vandru

Šaman z vandru

TEXT: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MAREK WÁGNER, archiv HONZY VYČÍTALA

Zpěvák, textař a karikaturista Honza Vyčítal proslul hlavně svou písní „To tenkrát v čtyřicátom pátom“, svými kreslenými vtipy a také vášní pro tramping, která odráží jeho životní filozofii. Zakládající člen legendární skupiny Greenhorns, kterou komunistický režim donutil k českému názvu Zelenáči, má barvitý životopis a jeho cesty vedou dál než jen do milovaných křivoklátských lesů.

Jste znám jako velký tramp, jezdíte ještě stále celoročně na vandry?

Celoročně již nejezdím, ale ještě před pěti lety ano. Jenže tehdy mi v únoru omrzla ruka, kterou jsem nechal přes noc omylem vystrčenou ze spacáku a na čtvrt roku jsem v ní ztratil cit, takže už to nechci pokoušet. Dnes už je v pořádku, ale pro jistotu jezdím jen jaro, léto a podzim.

Co vás přivedlo k trampingu? Byla to nějaká forma touhy po dobrodružství či romantice?

Dobrodružství i romantika, v podstatě se dá říct, že jsem tím byl nadupanej. Z prvopočátku tedy jen literárně, jelikož jsem byl malej, poprvé jsem vyrazil v šestnácti. Potom jsem také zjistil, že moji dva spolužáci mají rodiště na horním toku Berounky, takže naše první cesty vedly na Plzeňsko a Křivoklátsko.

Číst dál...

Ešusy pomáhají

Ešusy pomáhají

TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: MAREK WÁGNER

Známe ho všichni. Muži starší a střední generace ho používali v době základní vojenské služby, neobešli se bez něj vyznavači trampingu, skauti, ale ani ti, kteří utužovali kolektiv na chmelových brigádách. Trojdílná hliníková kuchyňská souprava zvaná ešus byla nepostradatelná. Do menší nádobky se nalila polévka (ráno čaj), větší posloužila na guláš a knedlíky a víčko se využilo jako podnos pro pečivo. Jak praktické. Je lehký, nerozbitný a snadno omyvatelný. Pokud se dlouhodobě používal k vaření čaje, jeho vzhled získal typickou tmavou patinu. Možná vás také někdy napadlo, jak tato univerzální pomůcka získala své nezvyklé jméno. Slovo vzniklo z německého esschale, což je jídelní miska. Odtud už byla ke slangovému slovu ešus velmi krátká cesta.

Číst dál...

Mistrovské vábení

PTAL SE: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MAREK WÁGNER

Naši krajané excelují na poli vědy, sportu, ale i v jiných odvětvích, například v myslivosti. Lesy v okolí Lázní Kynžvart jsou dnes revírem Jana Brtníka, bývalého mistra Evropy a dvojnásobného mistra republiky ve vábení jelenů.

Kde jste se naučil vábit jeleny a co vás táhlo k tomu, stát se myslivcem?

Myslivost byla vždy můj koníček, ale nepleťme si pojmy. Já jsem myslivec i lesník. Rozdíl je v tom, že na lesníka se musí studovat škola, myslivcem může být každý, kdo je v mysliveckém sdružení, má zbrojní průkaz a lovecký lístek. Na škole jsem se také dostal k vábení, byl to náš volitelný předmět.

Číst dál...

Šifra z Broumova

Šifra z Broumova

TEXT: MICHAL DVOŘÁK, FOTO: MAREK WÁGNER

Tak tady je zima jako v klášteře, pomyslel jsem si, když jsem z jasného dne vešel do studené temnoty broumovského Benediktinského opatství sv. Václava. Kolega fotograf dotáhl poslední cigaretu a nasál chladivou vůni barokního zdiva. Oči přivykají šeru, uši tichu. Broumovský klášter je opuštěný už desítky let. Naposledy tu nedobrovolně trávily dlouhé smutné roky řeholnice z různých koutů republiky, které tu v 50. letech minulého století internovali komunisté. Kdyby tenkrát zdejší estébáci věděli, že mají nadosah jednu z nejvzácnějších českých církevních památek, byl by její osud nejspíš zpečetěn…Našich pár prvních kroků v opuštěném klášteře následuje udivený povzdech: „Jež…kovy voči!“ Premiérová setkání návštěvníků s klášterním kostelem sv. Vojtěcha bývají emotivní, v mém případě to bylo až dojemné. Při pohledu na překrásnou a velkorysou hlavní loď kostela ve stylu italského baroka jsem na několik vteřin ztratil řeč. Probraly mě až slova Přemysla Sochora, správce kláštera a našeho průvodce: „Tak támhle jsme ji našli. Byla složená nad kaplí svatého Kříže za tím zlaceným štukovým věncem s nápisem Sancta Sindon.“ Co? No přeci kopie Svatého plátna turínského, do kterého mělo být zahaleno tělo Ježíše Krista krátce po sejmutí z kříže. Jde navíc o jednu z nejzachovalejších a nejzdařilejších kopií na světě.

Číst dál...

Národní poklad

Národní poklad

TEXT: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MAREK WÁGNER

Cesty Páně jsou nevyzpytatelné. V jižních Čechách jsem si dopřával odpočinku v jedné budějovické restauraci a zapovídal se s Alešem. Ukázalo se, že pracuje v místním pivovaru, a po družném hovoru mě pozval do provozu. Kdo by odolal?

Vrátnicí jsme prošli jak horký nůž máslem a já vstoupil do „země zaslíbené“, kterou by každý, kdo jednou propadl pivnímu moku, rád navštívil. „Tady máme novou expozici týkající se historie pivovaru a vlastně celého pivovarnictví v Budějovicích. Jo, to musely být časy, když se pivo vařilo snad v každém měšťanském domě,“ zasní se Aleš. „Akorát postupem času malí pivovarníci začali upadat, až zanikli úplně, protože na scénu přišel roku 1495 městský pivovar a čtyři století po něm Český akciový pivovar, náš přímý předchůdce. Víš, že slovíčko Budvar je složeno z prvních a posledních třech písmen názvu Budějovický pivovar?“zní mi v uších Alešova otázka. Já se však ještě uklidňuji po cestě důlním výtahem do studny pivovaru, což je součástí prohlídky. Jedná se o třistametrovou cestu artéským vrtem do nitra Země k místu, z kterého Budvar čerpá vodu. Ač jsem věděl, že se jedná jen o simulaci, tak efekt jízdy a hlavně otřesů je tak dokonalý, že se mi stále třesou kolena.

Číst dál...

Lara Croft divočiny

Lara Croft divočiny

PTAL SE: MICHAL DVOŘÁK, FOTO: MAREK WÁGNER

Tak se primatoložce Charlotte Uhlenbroek přezdívá a určitá podoba s akční hrdinkou tu skutečně je. Situace, do nichž se občas dostává, jsou jakoby vystřiženy z her a filmů o neohrožené vědkyni. Sama Charlotte se ale takovému srovnání brání: „O svůj zevnějšek se už nemohu starat méně, než o něj dbám teď.“ Přesto její pořady, ve kterých proniká do tajů života opic, hltají miliony diváků na celém světě. A teď se konečně dočkají i v ČR. I o tom jsme se s ní bavili v rámci Tourfilmu, nejstaršího festivalu turistických filmů na světě, jehož 43. ročník tradičně proběhl v Karlových Varech.

Vaše láska k přírodě má hluboké kořeny. Už jako dítě jste brala domů zraněná či opuštěná zvířata. Pamatujete si, které bylo první?

To bylo kdysi v Nepálu. Tamní ulice byly plné opuštěných koťat, protože hinduistická a buddhistická tradice lidem neumožňovala zabít zvíře, o které se už nemohli starat. Tak ho dali na ulici. A já jsem ta opuštěná koťátka zachraňovala. Jeli jsme autem a já jsem prosila: Tohle musíme zachránit. A tohle taky... A tak jsem je za chvíli měla všude kolem sebe na sedadle. Byla jsem rozhodnutá, že najdu domov pro každé z nich. Tedy kromě toho jednoho, které jsem si chtěla nechat. Někdy v té době jsem si už byla vědoma toho, že chci i v budoucnu nějakým způsobem pracovat se zvířaty.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group