Roční předplatné 499 KčCesta do doby ledové
CESTA DO ZANSKARU JE PŘÍSTUPNÁ JEN PÁR TÝDNŮ V ROCE. NENÍ TO ALE CESTA LEDAJAKÁ, VEDE PO ZAMRZLÉ STEJNOJMENNÉ ŘECE. STOKILOMETROVÝ POCHOD JE OPRAVDOVOU ZKOUŠKOU ODVAHY.
TEXT A FOTO: MARTIN MYKISKA
Oba Zanskařané se bez zbytečných slov zuli a začali si na nohy namotávat cáry starých ponožek. Ne proti zimě, ale aby se nepořezali o praskající led. Cestu před námi protíná ledový dravý vodní proud. S vysoce vykasanými kalhotami vyrážím s Tašim. Hned prvními kroky se boříme do kaluží zrádně zamrzlých v ledu. Nejprve po kotníky, pak víc. Na kraji volné vody se noříme po kolena. Vzápětí zjišťujeme další problém: pod tekoucí vodou není pevné dno. Nohy se boří do rozbředlé ledové kaše a kloužou do všech stran. Voda stoupá do půli stehen. Pak výš. Proud se valí zatraceně rychle. Jak bych držel rovnováhu, kdyby to podjelo, si radši nepředstavuji. Před námi je hloubka nejméně po pás. To už Taši rezolutně pronáší: „No good.“ A jdeme zpět. Tudy cesta nevede.
Nejmladší na zemi
TEXT A FOTO: Martin Mykiska
Všudypřítomný kouř a prach, stoupající žár a otevírající se země. Před téměř sedmdesáti lety se zničehonic zrodila před zraky lidí v Mexiku nová sopka a pohřbila vše, co ji stálo v cestě.
Pohled na svět je nejkrásnější z koňského hřbetu, říká staré arabské přísloví. V okolí mexické sopky Paricutín se pohled z koňského hřbetu může navíc zdát jedním z nejzajímavějších. Spolu s indiánským průvodcem jsme vyjeli z vysokého lesa na zvláštní mýtinu. Z plochy pokryté šedým pískem bylo vidět vyrážející mladé, čerstvě zelené borovičky. Působily trochu nepatřičně, jako by je tam někdo napíchal. Za nimi byl vidět začátek jakési skalnaté hradby – čelo lávového pole. Podél čela lávy jsme pokračovali dalších sedm kilometrů. Povrchu dominovala popelově šedá barva, z ní v pravidelných intervalech trčely sazeničky mladých stromků. Někde bylo vidět i stromy vzrostlé – tam se začalo se zkulturněním krajiny dříve, asi tam byla menší vrstva sopečné strusky. Rostlinný svět pomalu, ale jistě osidluje panenské území lávy. Ke konci jízdy jsme stále častěji viděli za lávou vrchol přibližujícího se pravidelně kuželovitého kopce. Byla to sopka, a ne ledajaká.
Vyceněný Sabah
TEXT A FOTO: MARTIN MYKISKA
Nejvyšší vrchol Bornea ční do neuvěřitelné výše čtyř tisíc metrů nad mořem. Okolní krajinu převyšuje v průměru o 2,5 kilometru. Vertikální rozměr výstupu rozšiřuje navíc zážitek z průchodu několika vegetačními pásmy tropického světa.
Pralesy či kulturní krajinou v malajském státě Sabah nedaleko hory se kroutí slušná asfaltka. Rozlehlé okolí hory je pak důsledně organizovaným národním parkem. Výstup na Kinabalu je natolik atraktivní, že vedení parku už před mnoha lety zavedlo denní limit šťastlivců, kterým je vstup na vrchol povolen (přibližně 150 osob). Jako na mnoha jiných turisticky žádaných místech se i zde pojí zájem o ochranu lokality před devastací davy a zájem o zajištění bezpečnosti návštěvníků s finančními zájmy odvětví jménem turistický průmysl. Pro svobodomyslného českého batůžkáře pak možná bude trochu silným kafem absolvování naservírovaného „předvýstupového brífinku“ s podrobným popisem v podstatě jediné výstupové trasy, ze které navíc prakticky nelze sejít (kolem je prales), nicméně cesta na vrchol (s povinným průvodcem) je dobrovolným rozhodnutím každého z nás. Mohu dosvědčit, že zdolání Kinabalu za splnění všech byrokratických „povinností“ a zaplacení nezbytných položek rozhodně stojí. Ostatně, na slovenský Gerlachovský štít se už také bez průvodce nesmí.
Nebeský výhled
TEXT A FOTO: MARTIN MYKISKA
„Na tebe stanúc, našiel som sa, chápal: v ten čas sa pustil cit môj v samotok ni med, a duša rozbreskla sa svitom...,“ opěvoval již před sto lety Pavol Országh Hviezdoslav krásu nejvyššího z Chočských vrchů. Musím mu dát za pravdu.
Na konci října jsme vyrazili na tři dny vandrovat na Slovensko. Ze všech možných pohoří jsme si vybrali jedno z těch méně nápadných, malé, ale krásné Chočské vrchy. Z Ružomberoku jsme si na cestu k vrcholu Velkého Choče vybrali „diretissimu“, modrou značku, která nás na pouhých osmi kilometrech vynese o 1000 metrů vertikálně (!). Je pošmourno, výstup je – jak se dalo čekat – strmý. Zapotili jsme se a taky cestou brzy narazili na první ostrůvky sněhu. Na planinku pod vrcholem dorážíme už za šera a mlhy. Vítá nás souvislá vrstva sněhu kolem, zdvihá se vlezlý vítr, vypadá to na mrazivou noc. Stan raději umísťujeme do závětří – dovnitř bývalé zdejší salaše.
LIDÉ ZE SMARAGDOVÉHO OSTROVA
Těžko by nás při pohledu do atlasu napadlo, že obyvatelé ostrova Kodiak, který leží při jihozápadním pobřeží Aljašky (jihovýchodně od aljašského poloostrova), hrdě nazývají svůj domov Emerald Isle - Smaragdový ostrov. Ostrov leží stranou těch známějších atrakcí Aljašky, jako jsou místa spojená s historií zlaté horečky, oblast nejvyšší hory Severní Ameriky Mount McKinley, fjordy JV pobřeží „Panhandelu ". O to objevnější ale pak je jeho návštěva.
Ďábelské rituály města Potosí
Indiáni Aymarové (dnes asi dva milióny lidí) tvoří houževnatý vysokohorský národ, který si i přes dlouhá období nadvlády Kečuů (Říše Inků) a později španělských konkvistadorů, uchoval do dnešních dnů svůj jazyk a pod maskou zdánlivé uzavřenosti zřejmě i řadu zvyků a rituálů z dávných časů. Jedním z rituálů dávných obyvatel potosijského krále byl zvyk uctívat jakési božstvo v míst ě dnes zvaném Ďáblova strouha. Zvyk se uchoval přes inckou éru až do příchodu Španělů.
Drsná a strhující Patagonie
Text a foto Martin Mykiska
Čelní vichr mnou lomcuje obrovskou silou. Kolem hlavy to hučí, jako by nade mnou startoval vrtulník. Na očích mám sluneční brýle, přes ústa a nos šátek. Kdyby mě někdo viděl, musel by se smát.
Než přijde potopa
TEXT A FOTO: MARTIN MYKISKA
New Orleans říkají jeho obyvatelé Big Easy, což by šlo s určitou dávkou kunderovské invence přeložit jako Nesnesitelně lehké žití. Vzhledem k ležérnímu přístupu místních k životu je to přezdívka velmi výstižná.
Mapučové na válečné stezce
TEXT: MARTIN MYKISKA
K Chile se váže heroická historie střetů jihoamerických domorodců s bílými kolonisty. Ti narazili na mapučské šípy v nebojácné Araukánii. Po dvanácti hodinách vystupuji z autobusu v Temucu, panuje typické počasí jižního Chile.
Poslední útočiště Inků
Tam kde zabili CHe Guevaru
„Když ho přivedli, měl tvář strhanou, unavenou. Vypadal strašně smutný a byl sklíčený a hrozně otrhaný. Neměl ani boty. Jeden voják pro něj chtěl nějaké sehnat, ale nepodařilo se mu to, protože měl strašně velkou nohu a lidé tady jsou malí,“ vzpomíná paní Lourdes, která byla jako malá holčička u toho, když vojáci přivedli do její vesnice revolucionáře Ernesta Che Guevaru.
SKÁLA PLNÁ RUKOU
MACHU PICCHU A POSELSTVÍ PTÁKA LLULLIHO
KAMENNÝ SVĚT INKŮ
ZLATOKOPOVÉ A HLEDAČI DIAMANTŮ V PRALESÍCH VENEZUELY
VELKÝ SVÁTEK U PAŠTUNŮ
LÉTÁNÍ NA ALJAŠCE
NEJNEBEZPEČNĚJŠÍ SILNICE NA SVĚTĚ
TEXT A FOTO: Martin Mikyska
Bolivijská silnička z La Pazu do Coroica působí na někoho jako katalyzátor příjemně vzrušivého vzedmutí hladiny adrenalinu v krvi, pro jiného je důvodem ke zpytování svědomí před očekávaným posledním
NOVÉ ZÁHADY MARSU
Autor: Martin Mikyska
Poslední obrázky americké družice Mars Global Surveyor (MGS), kroužící kolem Marsu, naznačují, že povrch Marsu se velmi rychle mění...
CARACAS V OČEKÁVÁNÍ JEŽÍŠKA
TEXT A FOTO: Martin Mikyska
Horko až dusno, k večeru obvykle sprchne. Dlouhé fronty aut, čadících autobusů a kamionů. Obchůdky a pouliční stánky s nejrůznějším sortimentem, ale především "věhlasným" zbožím typu "Made in China".
