ikoktejl

2009
Tag: 2009 Nalezeno 278 výsledků.
Tag: 2009 Řazení

Agresivita žraloků

Agresivita žraloků

 

   Text a foto Richard Jaroněk

 Potopit se k rozvášněným žralokům vyžaduje klid, respekt a úctu, zapomenout na vnitřní strach, nedovolit adrenalinu, aby rozpumpoval krev v žilách. S přibývající agresivitou predátorů se navíc i obrnit pevnými nervy.

 

   Přivítání na hladině

Věděl jsem, že okolo člunu před pár minutami kroužil žralok tygří. Dříve, než jsem se ale stačil nachystat a obléct se do potápěčské výstroje, zmizel do hlubin. Skočil jsem do vody dřív, protože více jak polovina posádky neustála Neptunovo zběsilé přivítání v podobě velkých vln a houpajícího se člunu a zoufale zvracela. Jejich příprava bude ještě nějaký ten čas trvat, protože zeslabeni nečekanou mořskou nemocí neměli zdaleka tolik sil, aby si vůbec na sebe natáhli neopren.

Sotva jsem udělal pár temp od skákajícího člunu, tygr připlaval. Objevil se po mé levé ruce a plaval těsně pod hladinou. Pátral po původu pronikavé vůně, kterou zanechával olej vypouštěný z našeho barelu na hladině. Křižoval pachovou stopu a hledal uhynulou rybu. Netušil, že jsme jej pouze oklamali a nastražili na něj sice několik kilogramů shnilých ryb, ale doposud ukrytých v bezpečí barelu. I když ten pro něj není překážkou, což dokazují dva doslova na kusy roztrhané plastové barely v garáži našeho potápěčského koutku.

Nyní jsem mu nevědomky zkřížil jeho plavební plán a vstoupil do neviditelné stezky predátora na lovu. Okamžitě zamířil ke mně. Usoudil, že lákavý pach pochází pravděpodobně z mé maličkosti a bez sebemenšího zaváhání začal otevírat tlamu. Doposud jsem fotil jeho příjezd, ale jakmile se před objektivem objevila hrozivá čelist plná zahnutých zubů, bylo třeba jednat. Chytil jsem jej za špičku rypce a mírně na něj zatlačil.

Žralok se zachoval tak, jak jsem předpokládal. Tlamu prudce zavřel a překvapený reakcí „mrtvé ryby“ se prohnul a začal prudce klesat. Trochu jsem jeho rychlého počinu litoval, protože pořizovat fotky těsně pod hladinou patří mezi mé nejoblíbenější. Ryby dostávají úplně jinou barvu a odlesk slunce barví jejich těla do mramorových odstínů.

 

   Rossie II

Po dvaceti minutách ponoru máme okolo sebe čtyři žraloky tygří. Téměř pravidelně se střídají, ale stále jsou neuvěřitelně opatrní. Něco se v jejich chování změnilo. Ten nejmenší, třímetrový prcek, je obezřetný nejvíce a jakmile se k němu otočím, zmizí. Přitom je neuvěřitelné, jak tygr reaguje na pohled očí. Suchozemec by řekl, že toto „tupé“ zvíře přece nemůže vědět, čím ho sledujeme a jestli o něm víme, či nikoliv. Stokrát jsme již s Walterem Bernardisem odzkoušeli, jak se tento prehistorický predátor chová. Vždy připlouvá za našimi zády. Proč tak činí? Chce nás překvapit a nechce, abychom o něm věděli. Plave pomalu a velmi opatrně. Jakmile se ale přiblíží na několik metrů, musíme se otočit i my, abychom mohli lépe odrazit možný kontakt. Vždy, jakmile se na něj podívám, změní směr. Padesátkrát se vyhne střetu a jen jednou ze všech možných nájezdů pokračuje. Žraloci nesnesou pocit, že o nich také víme. Ztrácejí tak moment překvapení a mění trasu, jako by o nás ztratili zájem. Jen na chvíli. To aby znovu připlavali a znovu nás zkusili překvapit. Úmyslně rychle klesám ke dnu a lehám si na něj. Je zde více než dvacet metrů a zprava se ke mně blíží tygr. Velký. Téměř čtyři metry. Tento moment lovu u dna jim přesně vyhovuje.

„Aha, tady leží mrtvola,“ říkají si, „a teď ji můžeme sežrat!“ a přiblíží se ještě více. „Je to tak, je to mrtvé, vůbec se to nehýbá, anebo je to zraněné,“ přemýšlejí, „a to stejně sežereme!“ Najednou se otočím a namířím na žraloka fotoaparát. Znechuceně sebou trhnul a urychleně odplaval. Jsem trochu zklamán, ale jeho reakci jsem předvídal. Instinktivně se otáčím, protože zde budou další. Pokud si ještě nepředali informaci, budou mě zkoušet. Lehám si na záda do měkkého žlutého písku. Do úplného pohodlí mi překáží láhev, která mi nedovolí se přirozeně natáhnout. Holt úděl potápěčů. Očkem pomrkávám po žralocích, odkud se ukážou, a po chvíli přece jen přišli zkontrolovat podivnou „mrtvolku“. Menší predátor se opatrně blíží a téměř úplně lehá na dno. Kormidluje mohutnou ploutví a její spodní částí se skoro dotýká písku a víří jej. Plave elegantně a s nádhernou ladností. Až by měl člověk chuť zavřít oči a nechat na sebe skočit toho blížícího se domácí plyšáka. Jejich způsob plavání nás fascinuje a málem bychom zapomněli, že ten plyšák, ten hodný pejsek se umí proměnit v hroznou smrtící mašinu. Během vteřiny.

Úmyslně dělám „nevšímáka“. Když jsem se včera s Walterem bavil o jejich reakcích, legračně prohodil: „Musíš si dát ruku přes oči a dělat, že jej nevidíš,“ načež si dá ruku přes obličej a roztáhne prostředníček s prsteníčkem, „a pak jen uděláš takovou malou škvírku, jako když děláš před děckem, že o něm vůbec nevíš.“ Neopakuji sice Walterovu tak trochu komickou radu, ale daleko do ní nemám. Ležím a čekám. Žralok je ode mne sotva tři metry. Zvednu hlavu a pravou rukou na něj namířím slepě foťák. Není čas mířit, chci jen fotku tygra na písku. Sotva se jen pohnu, prudce se otáčí a „zbaběle“ mizí. Srab!

Dneska je ten třímetrový prcek opatrný, ale zato čtyřmetrová nezjizvená a téměř dokonalá samice je příliš drzá. Rozjíždí se obrovskou rychlostí a nekompromisně si udělá prostor mezi útesovými žraloky. Ti ji dlouho nechtějí k barelu pustit, ale ona nedbá žádných jejich výpadů a rozhodně si jde si za svým cílem. Plavu urychleně k ní a otáčím se s fotoaparátem tak, abych ji mohl vůbec vyfotit. Pohyb a reakci už dokážu odhadnout. Vždy přijede odspodu a zakousne se, nebo očichá barel. Pak se zhoupne výš a snaží se ukousnout a utrhnout našeho tuňáka. Jakmile se již drží, začne kroutit celým tělem a vždy mi ocasem a celým trupem zastíní výhled. Musím předvídat, kterým směrem se bude točit dál, a nadběhnout jí protipohybem. Dostanu se tak rovnou před její tlamu, a konečně mám šanci udělat pár snímků otevřených čelistí. Stávající situace má ale jiný scénář. Nebudu fotit. Svůj milovaný přístroj jsem před chvílí předal Walterovi a s holýma rukama se pokusím žraloka zastavit. Nebude to nic jednoduchého, protože toto monstrum je příliš rychlé a tvrdé. Dávám mu ruku na jedno oko a snažím se jej zbrzdit. Vůbec se mi to nedaří a lovec sebou prudce trhá a ve chvíli zmizí. Jen na sebe s Walterem pohlédneme a hodíme rameny: „Hm, nic, tak příště!“

Blíží se třetí žralok. Náš nejoblíbenější. Nová Rosie. Tentokráte Rosie číslo dvě. Rozárka byl náš první aktivní herec, který hrál v úspěšném filmu režiséra Mirka Hrdého Relax! Don't do it! (Relaxuj..., a nedělej to!) Byl to náš miláček, s kterým jsme dělali všechny možné pokusy. Pojmenovali jsme ji podle pigmentu, který měla na pravé straně těla. Skvrna ve tvaru růže. Rosie II nemá sice tak velký a výrazný flíček, ale na stejném místě má znamení, které bude možná za pár let vypadat jako růže.

Rosie II je velmi aktivní a za celou dobu nevynechala ani jednu šanci proplavat okolo nás co nejblíže. Teď se otočila k barelu a já jí zastupuji cestu. Mám ji rád, už jen proto, že se vymyká všem ostatním zvykům jiných žraloků. Většinou neuhne, tak jako její prehistoričtí spoluobyvatelé, a jde si za svým cílem. Možná jen ze své mladické nerozvážnosti. Dříve, než se přiblížila k barelu, zakryl jsem jí oči. Chtěl jsem ji původně chytit za Lorenziniho ampule a na chvíli ji tak zastavit, ale ruce mi sklouzly k očním otvorům. Okamžitě je překryla ochrannou blánou a zůstala na chvíli nečinně viset. Šimral jsem ji a lehce ťukal prsty okolo očí, nozder a ampulí. A abych nebyl příliš skromný, tlačil jsem ji postupně k Walterovi, přímo před fotoaparát.

Vždy se ukáže, zda žralok chce, nebo nikoliv po takovém kontaktu spolupracovat. Jakmile odplave, nelíbilo se mu to. Když se vrátí, nikterak ho mé šimrání či možná trápení neobtěžuje, a stalo se, že místo k barelu najíždí samice rovnou na mne či Waltera. Záleží, kdo z nás si s ní zrovna hrál, či jinak řečeno, zahrával. Rosie II se ale vrací několikrát. Plave přímo na Waltera, ale ten si s ní moc hrát nemůže, protože drží můj fotoaparát. Míří na mou maličkost, natahuji ruce, abych ji zastavil. Situace, jak vůbec chytit zkušeného a miliony let testovaného lovce, se nikdy neopakuje a je pokaždé jiná. Když zastavuji Rossie II podruhé a ona se pokouší mě chytit a pomalu otevírá tlamu, všímám si, jak má strašně zkažené zuby. U kořenů jsou černé a dásně mají do růžové barvy taktéž hodně daleko. Je to zvláštní, protože s pravidelnou výměnou zubů přibližně do šesti měsíců u velkých žraloků by neměl mít náš lovec žádné problémy. Možná je nemocná, kdo ví, ale v každém případě Rossie II je přesně ten typ tygra, se kterým lze spolupracovat. Pro filmové záběry by byl samozřejmě lepší mnohem větší lovec, ale se stávajícím počtem žraloků si nemohu příliš vybírat. Obávám se toho nejhoršího. Příští rok se už tyto hrátky konat nebudou.

 

   Příliš agresivní

Visím ve volné vodě v hloubce deseti metrů a nechávám se unášet proudem. Při pohledu na několik prvních útesových žraloků musím myslet na včerejší průšvih. Či spíše několik průšvihů.

Celý týden, lépe řečeno už deset dní, kdy se potápíme na jednom místě se stejnou smečkou tygřích žraloků a útesových „blacktipů“, pozorujeme překvapivé chování. Že se útesoví žraloci, kterých je okolo nás vždy půl stovky, dostali na post před tygří žraloky. Jsou mnohem důmyslnější v taktikách chňapání po možné kořisti, běžně se otírají o potápěče a narážejí do nich tvrdými rypci či bouchají ocasními ploutvemi. Jakmile připlave žralok tygří, nedají mu vůbec prostor, aby se k pochoutce jakkoliv dostal. Uzavřou okolo barelu neprostupný kruh a nejen že já i Walter máme co dělat dostat se k další návnadě, ale i pán místních vod, žralok tygří, neobstojí. Dokonce zaznamenáváme útoky větších útesových žraloků na samotnou hyenu moří. Několikrát se ji dokonce pokusili kousnout do ploutví. Vrchol agresivity útesových žraloků byl útok na břicho tygra. Velmi zranitelnou část, která ukrývá mohutná játra lovce, sloužící i jako balast ke srovnávávání výšky pohybu, znají velmi dobře delfíni. Ti, když se cítí ohroženi, útočí právě na žraločí břicho a tvrdými nárazy rypce mu je doslova rozbijí a žralok se tak udusí vlastní krví. Nikdy ale tento jev nebyl pozorován u vlastního druhu. Neznám případ a nikdy jsem neslyšel, že by tuto taktiku používali samotní žraloci.

Mohutný, více než dvoumetrový černocípý žralok byl celý týden velmi aktivní. Nebál se a vrhal se do boje o kus ryby jako první. Nyní se rozjel z hlubin a namířil si to na menšího, sotva více než tři metry dlouhého žraloka tygřího. Ten se mezitím zoufale snažil probít mezi smečkou útesáků, aby si tak aspoň uloupil kus tuňáka. Dříve, než se mu vůbec podařilo přiblížit, dostal úder od svého soka. Prudce se otočil a překvapený nenadálým zrádným počinem urychleně opustil arénu. Dravý „blacktip“ se vítězoslavně přiřítil k ocelovému barelu a vší silou se do něj zakousl. Příliš tygrovi neublížil, ale dal tak najevo svou autoritu a ukázal konkurenci své vůdčí schopnosti.

Možná tento počin byla jen souhra náhod či mimořádná reakce. V každém případě se chování útesových žraloků výrazně mění. Pátráme-li po důvodu, není třeba chodit příliš daleko. Odpověď bude, jak tomu žel již bývá, velmi jednoduchá a chyba bude v nás, lidech.

Ještě před čtyřmi lety byl zde výskyt žraloků tygřích běžný a početnost smečky se odhadovala na osmdesát až sto jedinců. Jenže kvůli našemu počínání v podobě nelegálního rybolovu a hlavně kvůli rádoby ochraně plavců v podobě natažených sítí umírají desítky žraloků. Jen za jeden týden v prosinci 2008 zaznamenáváme osm uhynulých tygrů v „ochranných“ sítích. Obrovská smečka byla za několik let doslova zdecimována. Netušíme, kolik tygrů přežilo, ale podle denního počítání a evidence jednotlivých druhů (běžně je rozeznáváme dle jizev, pigmentů, značek či elektronických čipů) odhadujeme maximálně patnáct tygrů. Za posledních čtrnáct dní vidíme stejné jedince a připlavalo k nám okolo osmi až deseti různých hyen moří.

Pokud se na území, které patřilo tygřím lovcům snížil tak výrazně jejich počet, nabízí se okamžitě varianta náhrady. Příroda tak vybavila všechny predátory. Jakmile jeden druh zeslábne, jiný ho v mžiku nahradí. Dříve doslova zbabělí útesoví žraloci, kteří jakmile uviděli blížit se tygřího lovce vzali do „žraločích“ a zmizeli či si udržovali bezpečný odstup od nebezpečného a mnohem silnějšího konkurenta. Nyní je ale situace opačná, a menší žraloci vycítili svou šanci. Vědí, že tygří jistota je tatam a nemůže se opírat o sílu obrovské smečky. Pár jedinců, kteří přežili naše systematické lidské zabíjení, nemá sílu obstát. Černocípí se naopak semkli a tvoří jako jeden jedinec dokonalou masu. Dokonce se i rozrostli.

Jejich síla se ale odráží i v přístupu k potápěčům. Dříve jsme tyto žraloky nazývali hanlivě „jezevčíky“ a téměř jsme je přehlíželi. Nebrali jsme je vážně. Nyní, od prvního dne „nových časů bez tygří nadvlády“, cítíme každým momentem jejich agresivnější chování. Sotva se snažíme s Walterem hodit pár rybiček, abychom tak do vody rozmělnili zápach rybiny, ani nás nenechají, abychom rybku upustili z rukou. Okamžitě se vrhají na prsty a spíše se divíme, že je máme ještě všechny. Útočí na obličej a lesklé věci na technice. Pryč jsou doby, kdy jsme se jim smáli. Mají náš respekt a tento týden i setsakramentsky podepsaný krví.

Na dorážení na fotoaparát jsem si zvykl. Dostávám do něj pořádné rány a jsem i rád, že jej vůbec mám. Slouží jako dokonalá obrana. Dnes stačil jednomu z padesátky rozzuřenců jako podnět i můj holý ukazováček na spoušti. Prst mám krytý černou rukavicí, jen na špičce pro lepší ovládání ustřiženou. I tak málo stačilo, a když jsem levou rukou odrážel jednoho z útesáků, ucítil jsem ostré píchnutí a náraz tlamy. Okamžitě jsem věděl, co se stalo. Žralok se probil mezi ostatními a v domnění, že ten bílý bod mého prstu, který se pro něj příjemně zaleskl proti slunci se podobá rybě, cvaknul. Naštěstí pro mne jen zarazil jeden zub kousek za nehet.

Již před pár dny jsem si plánoval výměnu rukavic a neučinil jsem tak. Varování ale přichází velice rychle a pro příště bude má výstroj černější než noc sama.

Mnohem hůře ale dopadl místní průvodce z druhého člunu. Kolegové z vedlejšího města Scottburgh vždy využívali tak trochu našich návnad a postávali s člunem opodál. Jakmile jsme měli žraloky, hodili svůj barel do vody a potápěli se od nás někdy i sotva na patnáct metrů vzdáleni. Trochu jsem jim to i zazlíval, protože s druhou návnadou nám občas přetáhli naše tygry. Domorodý černoch se světlou tváří míšence a hustými dredy připomínal spíše jamajského Boba Marleyho v mladším provedení. Zdravívali jsme se na člunu, vyměňovali si zkušenosti a dávali nové a dobré rady. Pod vodou mi vždy ukazoval potápěčské „OK“. Dnes, když jsme měli sotva půl ponoru za sebou, začali urychleně vytahovat svůj barel s návnadou. Vynořil jsem se ke člunu a hladina byla plná žraloků. Krev, která je možná zajímala, se již rozplynula.

Divemaster s dredy byl na hladině pro novou návnadu a pokoušel se ji dostat do deseti metrů k barelu. Nepočítal ale s dravostí žraloků, kteří v dnešních dobách tuto činnost již nedovolí dokončit. Když u sebe držel téměř metrového, shnilého a krev vypouštějícího tuňáka, lovci se na něj zuřivě vrhli. Pravá ruka byla několikrát prokousnuta a potrhána. Nedokážu odhadnout, zda jej pokousal jeden žralok či několik najednou. Nejhorší bylo zranění bicepsu, ten celý chyběl.

Nečekaná krvavá podívaná zanechá v každém nepříjemný, až mrazivý pocit. Všichni jsme velmi blízko nějakému neštěstí. Nikdy jsem žraloky nepodceňoval, ale je pravdou, že jsem některé z nich vždy nebral tak zcela vážně. O tom, že umějí kousat, jsem se již přesvědčil, ale s jejich přibývající agresivitou musíme do budoucna vážně počítat.           

Prehistorický svět v ohrožení

Prehistorický svět v ohrožení

 

   Text a foto Jiří Karbus

 Co nás žene na ostrovy, které byly celá staletí zapomenuty v Pacifiku, na místo na konci světa, kterému se každý námořník raději vyhnul. Ostrovy, kde není pitná voda a ráz krajiny připomíná dračí doupě. Galapágy se nacházejí na křižovatce čtyř oceánských proudů, což zajišťuje neustálý pohyb planktonu, ryb, mořských savců a ptáků v různých ročních obdobích. Přes pět set druhů ryb a neskutečný podmořský svět dělají z ostrovů jednu z nejlepších potápěčských destinací na světě.

Milovníci divoké přírody si přijdou na své i na souši, kde mohou z bezprostřední blízkosti pozorovat neobyčejné zvířecí druhy – zvířata, která byla dříve považována za strašidelná až odporná. A tak ostrovy po staletí zavrhované a pokládané za nezajímavé jsou dnes na vrcholu seznamu všech vědců, oceánografů, filmových štábů a fotografů. Čas jako by se zde zastavil. Příjezd na Galapágy je únik z uspěchaného světa, je to útěk od falešných pokladů dnešní civilizace, za kterými se tolik lidi stále žene. Galapágy jsou ostrovy s unikátní přírodou a s původními obyvateli. Najdete zde hned několik endemických zvířecích a rostlinných druhů, které nežijí nikde jinde na světě. Pokud objevíte zvíře, o němž si myslíte, že ho dobře znáte, překvapí vás absolutně odlišným chováním nebo jiným způsobem lovu. Na tak zdánlivě nehostinném místě se kvůli přežití musel každý živočich přizpůsobit. Jednou z unikátností Galapág je, že zvířata zde nemají strach. Snad nikde jinde na světě nebudete mít bližší kontakt s divokými zvířaty než právě tady. Být na Galapágách, to je návrat do prehistorického světa a kdo si v dětství chtěl uskutečnit cestu do pravěku, pro něj jsou Galapágy místem, které se filmu nejvíce přibližuje.

 

   „Tak tohle je místo!“

Letos v únoru jsem měl to štěstí a mohl strávit čtyři týdny na tomto neobyčejném místě. A tak jako každý milovník přírody, který Galapágy navštívil, užíval jsem si každou chvilku v prehistorickém světě. Hned první den ukázal, že jsem se ocitl v ráji. U ostrova San Cristóbal byly výborné vlny a já jsem neváhal vyzkoušet surfing v Pacifiku hned pár hodin po příletu. Jen co jsem vypádloval na místo, kde se vlny lámou a sedl si na prkno, vynořila se přede mnou ohromná mořská želva, aby se nadechla. Nebylo to ani dvě minuty nato a metr nad hlavou mi prolétl obrovský pelikán, jako kdyby o mně vůbec nevěděl. A když už přišla krásná vlna a já se do ní rozpádloval, abych si ji sjel, ukradl mi ji s lišáckým výrazem v očích lachtan galapážský.

„Tak tohle je místo!“ prohlásil jsem již po dvou hodinách na ostrově. Na různých místech na světě můžete při surfování vidět možná tak delfíny, ale na Galapágách je všechno jinak. Jednou jsem v podvečer surfoval na místě zvaném La Lobería (mimochodem bylo to dva týdny potom, co tady žralok ukousl nohu a kus ruky zdejšímu surfaři). Bylo tak dvacet minut před západem slunce, když začal ze zdvihající vlny před námi v sekundových intervalech vyskakovat menší tuňák. Byl to „bonito“ a rozhodně mu šlo o život. Bylo vidět, že někdo po něm jde, že by žralok! Všiml jsem si, že znejistěli i místní surfaři. V tom se ve vlně objevil obrovský samec lachtana a v pozici torpéda se ukrutnou rychlostí hnal za tuňákem. Za několik okamžiků už jsme viděli lachtana s kořistí v zubech, mlátil s ní o hladinu jako rozzuřený pes.

Každý den jsem propadal kouzlu a hravosti lachtanů galapážských. Pod vodou mě uchvátily jejich obratnost a zvědavost a s pohyby mořské víly jsme si hráli celé hodiny při freedivingu. Jindy jsem zase potají tak, aby to lachtaní samice neviděly, navštívil lachtaní školku. Lehl jsem si v mělkém přírodním bazénku na hladinu a nechal si okusovat prsty zvědavými lachtánky. Někteří okusovali i můj objektiv, a když už to vypadalo, že jsme dobří kamarádi, připlavala samice a spolu s malými lachtánky mě vyhnala z vody ven. Večer jsme pak do nekonečna mohl sledovat pohyb lachtanů na pláži, například jak dominantní samec brání svou pláž, nebo jak členové skupiny vylétají z moře a nemotorně přelézají už spící lachtany a vyrušují je tak ze spánku. Nevěřil bych tomu, že tak často si může lachtan loknout vody. Vidět takového přeborníka ve vodě, jakým lachtan je, zakuckaného je na denním pořádku. Ani po měsíci každodenního kontaktu s těmito zvířaty jsem k nim neztrácel obdiv a oni mě stále překvapovali něčím novým. V lachtaní kolonii se toho děje.

U León Dormido jsme při freedivingu pozorovali ladné siby skvrnité se závěsným doprovodem sib Steindachnerových. Kanálem mezi dvěma mohutnými skalami ladně proplouvali žraloci galapážští a žraloci černocípí. Po ránu jsem rád při potápění pozoroval mořské draky, když se potápěli do několikametrové hloubky, aby se dostali na kameny porostlé zelenými a červenými řasami. Jejich dračí pohyby pod vodou ještě umocňovaly atmosféru tohoto místa. Přes den jsme pak společně s draky sdíleli místo na skále, kde jsme odpočívali mezi plaváním s lachtany.

Na ostrově Isabela jsme si užívali s tučňáky galapážskými v mělkých vodách v blízkosti mangrovníků. Sledoval jsem tučňáky, jak pronásledují hejna malých ryb, pelikány, kteří do nekonečna vzlétali a pak se šipkou vrhali do vody, aby nabrali do obrovských zobanů co nejvíce rybek. Čas od času přiletěli terejové modronozí, a ve tvaru indiánského šípu se z desetimetrové výšky vrhali střemhlav do moře, aby i oni získali svou kořist. A pak fregatky, ti piráti ve vzduchu věčně kroužící nad zálivem a čekající na svou šanci. Se štěstím jsme jeden překrásný den začínali pozorováním přeletu plameňáků kubánských přímo nad pláží. Siby skvrnité, které nepředvídatelně vyskakovaly někdy až jeden a půl metru nad vodu, jsem se marně snažil vyfotografovat. Pořídit jejich snímek pod vodou mi zase zabránila špatná viditelnost, způsobená zvířeným pískem u pláže.

Překrásná podmořská stěna na Floreaně mě uchvátila nespočetným množstvím ryb a proplouvajícími žraloky lagunovými, které sem tam prohnal hravý lachtan. Dalo by se napsat ještě tolik o všech těch krásných setkáních se zvířaty, bohužel to není v rámci tohoto článku možné.

 

   Měsíc na Galapágách

Zůstat měsíc na Galapágách bylo krásné, mohl jsem chodit na svá oblíbená místa v různou dobu a odpozorovat tak denní rytmus zvířat, která jsem chtěl fotografovat. Měl jsem dost času počkat si na příliv či odliv, nebo na lepší počasí. Ceny jsem si po pár dnech domluvil s kapitánem lodě, která nás vozila na moře, vždy s námi jel ještě někdo, kdo zaplatil jednou tolik přes potápěčskou kancelář na ulici. Znalost španělštiny byla výhodou nejen pro vyjednání lepší ceny, ale také pro navázání bližšího kontaktu s místními obyvateli. Zůstat v jedné ze tří osídlených oblastí Galapág znamená vidět, jak se přistěhovalci z kontinentálního Ekvádoru sžívají s místní přírodou z jiného pohledu, než jak to vidí turisté, žijící na lodi. Většina lidí přijíždějících na ostrovy si již na pevnině zaplatí několikadenní okružní jízdu kolem Galapág, objedou pár ostrovů, několikrát se podívají na předem určená místa nebo se jdou potápět. Poslední den si na hlavní ulici v Santa Cruz koupí na památku tričko a jedou spokojeně domů. Vše je pod kontrolou a probíhá za dozoru průvodce nebo divemastra. Nezasvěcený turista si řekne, že navštívil přírodní rezervaci a peníze, které zaplatil jako vstupní poplatek na ostrovy (100 dolarů), jdou na záchranu parku. Bohužel realita je poněkud jiná. Galapážské ostrovy spravuje Ekvádor, stát prohnilý korupcí a s nestabilní ekonomikou a vládou. Jenom to, že v Ekvádoru zvolili osm prezidentů za posledních deset let, mluví za vše. Čtyři sta milionů dolarů ročně vydělaných turistickým ruchem Galapág bohužel neputuje do národního parku.

 

   Stát prohnilý korupcí

Galapágy byly popsány ve filmu Master and Commander kapitánem Jackem Aubreyem jako vzdálená strana země. To bylo začátkem 19. století. Dnes dopraví tucet letadel týdně více a více turistů a pracujících Ekvádorců na tyto odlehlé ostrovy v Pacifiku. Ještě před osmi lety bylo na ostrově Santa Cruz jen jediné místo, odkud jste mohli telefonovat. Dnes jsou v Puerto Ayora desítky internetových kaváren a každý obyvatel vlastní mobil. Navzdory zákonům zakazujícím více automobilů na Galapágách jejich počty stále rostou, zvláště v Santa Cruz, kde v současnosti jezdí kolem 1500 aut. Úřady také nezvládly uhlídat migraci pracujících Ekvádorců na ostrovech, a dnes se už potýkají s pěti tisíci ilegálních přistěhovalců. S rostoucím počtem obyvatel roste počet domácích zvířat. Před několika lety společnost Sea Shepard asistovala při kastraci více než čtyř tisíců koček a psů. I navzdory tomu je rostoucí populace koček velkou hrozbou pro mnoho druhů ptáků, které nikdy před tím neznaly predátory. Toulaví psi často zakousnou mořské iguany, které jsou proti psům naprosto bezbranné.

Peníze a korupce mají v Ekvádoru takovou moc, že starosta Puerta Villamil se rozhodl na ostrově Isabela vybudovat druhé Miami Beach. Letiště pro velká letadla už je připraveno. Tento muž čelí obviněním z vykácení mangrovníků pro přístav pro ekoturismus. Dále má na svědomí úpravy pláže buldozery a tím zničení tisíců vajec mořské iguany. I přes četná obvinění je tento člověk stále na svobodě. Obrovským problémem Galapág zůstává pytláctví. Národní park Galapág se nachází 40 námořních mil kolem ostrovů a v těchto vodách je zakázán jakýkoliv komerční rybolov. Ochranu má na starosti ekvádorské námořnictvo, které je bohužel zkorumpované. A proto se velmi často stává, že posádka zadržené lodě, lovící žraloky pro jejich hřbetní ploutve pro asijský trh, podplatí námořnictvo, a to ji propustí již pár dní po zadržení. Snad každý vám poví, že potápění na Gordon Rock´s nebo Darwin a Wolf už není, jako bývalo před sedmi lety. Bylo zabito mnoho žraloků, přibližně 300 tisíc ročně jich umře, aby byli použiti na výrobu předražené polévky Asiatům přes půl světa daleko. Lachtaní samci jsou zabíjeni a jejich penisy jsou používané jako posilovač erekce pro Čínany.

Podle slov prezidenta Sea Shepard kapitána Watsona bude na ostrovech ještě mnoho práce, ale určitě není vše ztraceno. Musí se vytvořit silná národní ekopolicie a její tréninkové centrum v Santa Cruz. Je třeba limitovat počet turistů, kteří ostrovy navštěvují, a stabilizovat populaci obyvatel. Bude nutné humánní cestou odstranit psy, kočky, kozy a ostatní zvířata, která na Galapágy nepatří. Skoncovat se také musí s korupcí v námořnictvu a přivést pod kontrolu pytláctví. Pokud se tohle vše podaří, máme velkou šanci, že toto překrásné přírodní dědictví bude zachováno i pro budoucí generace a i oni budou mít šanci nahlédnout do prehistorického světa Galapág.          

 

   Jiří Karbus

Velký obdivovatel mořských savců. Milovník oceánu a přírody vůbec. Fotograf, surfař, freediver a záchranář. Už pátým rokem žije na západním pobřeží Irska, na jednom z nejmagičtějších pobřeží naší planety, kde každý den může plavat s delfíny nebo surfovat po vlnách Atlantiku, aby tak mohl nasávat inspiraci pro své fotografie. Za pouhé tři roky se zrdcadlovkou v ruce dokázal uspět v prestižních světových soutěžích jako Digital Camera Photographer Of The Year, nebo vyhrát Nature‘s Best Photography v kategorii Ocean Views.

„Snažím se zachytit krásy tohoto světa a ukázat každému opravdové poklady našich životů. Věřím, že to lidi přiměje žít ve větší harmonii s přírodou.“

Vrak Al Qamar Al Saudi Al Masri

Vrak Al Qamar Al Saudi Al Masri

 

   Text Petr Slezák

   Foto Petr Slezák, Jana Hřebejková

 Klesáme podél sestupového lana do modré hlubiny. Viditelnost je úžasná. Sleduji hloubkoměr, dvacet metrů, třicet metrů… Sluneční paprsky z hladiny se sbíhají do bodu, kde pod námi v modru mizí lano. Čtyřicet metrů, padesát metrů... Najednou se v té dech beroucí modré barvě začne rýsovat tvar obrovského vraku.

Číst dál...

Na humanitární misi...

Na humanitární misi...

Ptal se Jaroslav Haidler, foto: archiv Jana Šingloviče

 

Devětadvacetiletý Honza Šinglovič z Povrlů na Ústecku se po vysokoškolském studiu filozofie a dějin umění rozhodl poznat svět. Poblíž Ženevy proběhlo osudové setkání s rodinou českého emigranta, jehož paní Gomes- Ruzicka je členkou Světové zdravotnické organizace a pracuje převážně na výzkumu malárie.

 

Číst dál...

Dudek v podlaze

Dudek v podlaze

Text a foto: Jan Veber

 

Věnuje-li se člověk při fotografování ptáků jednomu ptačímu druhu nebo skupině, má daleko větší šanci na zajímavý snímek. Tak tomu bylo i v Rumunsku, kam už pravidelně jezdím fotografovat hlavně vlhy pestré, mandelíky hajní a dudky chocholaté.

Číst dál...

PEVNOST DOBYTÁ lstí a zradou

PEVNOST DOBYTÁ lstí a zradou

TEXT A FOTO: JAROSLAV MAREŠ

 

Ósacký hrad postavil v letech 1582 až 1586 Hidejoši Tojotomi, jeden z největších vládců a válečníků Japonska a jeho sjednotitel. Vybudoval i několik dalších významných japonských hradů, za své sídlo si však vybral Ósaku.

Číst dál...

Přízrak osackého hradu

Přízrak osackého hradu

Text a foto: Jaroslav Mareš

 

Jako zjevení z dob dávno minulých se na návrší nad Ósakou tyčí mohutné kamenné opevnění, korunované vznosným několikapatrovým jehlanovitým hradem, jenž jako by v mlžném ranním oparu snil o své slavné minulosti.

Číst dál...

V porodnici dřevěných krasavic

V porodnici dřevěných krasavic

TEXT: IRENA PÁLENÍČKOVÁ, FOTO: JIŘÍ PÁLENÍČEK

 

Zelená, elegantně prohnutá lodní žebra vzpínají svou náruč k obloze a postupně mizí pod prkny lodních boků. Jak loď roste, přibývá svérázných podpěr. Stabilitu zajišťuje zdánlivě vratká konstrukce ze dvou zprohýbaných plechových sudů a několika kousků prken.

Číst dál...

Závratě na první železnici

Závratě na první železnici

TEXT: MICHAELA „MYSHA“ KOŠŤÁLOVÁ, FOTO: FILIP LAUREYS

 

Zatímco učebnice dějepisu bez ostychu tvrdí, že první železnice světa spojovala Liverpool a Manchester, skutečný primát drží trasa nacházející se o něco jižněji, avšak stále na britských ostrovech.

Číst dál...

Ve jménu propagandy

Ve jménu propagandy

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

 

V létě roku 1942 vykopali polští dělníci v lese u Katyně blízko Smolenska ostatky dvou důstojníků v uniformách polské armády, ovšem německá okupační správa tomu nevěnovala větší pozornost.

Číst dál...

Odpočívej v pokoji

Odpočívej v pokoji

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

 

Když na začátku roku požádali Dánové naše úřady o povolení k exhumaci Tycha Brahe, rozpoutalo to etickou diskusi. Na jedné straně většinou chápeme vědecký záměr a touhu po bližším poznání historie, na straně druhé tušíme, že bychom měli ctít klid zemřelých.

Číst dál...

Salcburk na talíři

Salcburk na talíři

Text: Aleš Horáček, foto: Aleš Horáček a Tourismus Salzburger

 

Řekne-li se Mozartovy koule, každý si nejspíš představí čokoládové bonbony ve zlato-červeném obalu, které jsou běžně k dostání i na benzinových pumpách. Ve skutečnosti je to ale trochu jinak.

Číst dál...

PO MEKONGU na voru z bambusu

PO MEKONGU na voru z bambusu

TEXT A FOTO: JIŘÍ MAREK

 

Odpočíváme s kamarádem Jindrou na břehu Mekongu u vesničky Bounkhai v jiholaoské provincii Champasaku. Přichází rázný mladý muž a důrazně nám cosi vysvětluje – v laoštině.

Číst dál...

Milovníci houpání

Milovníci houpání

TEXT A FOTO: JIŘÍ MAREK

 

Stříbrné mince zvoní ve větru na pestrých čepcích žen. Malý chlapeček saje mléko ze snědého prsu maminky, která se nestydí kojit před vousatým Evropanem. Moje první setkání s lidmi Akha proběhlo na korbě otevřeného mikrobusu.

Číst dál...

Dinosaurus mezi rostlinami

Dinosaurus mezi rostlinami

Text: Lenka Stránská, foto: Botanická zahrada Liberec a ISIFA

 

 

Welwitschie podivná (Welwitschia mirabilis) je zvláštní rostlina. Prohlížíte-li si ji v botanické zahradě, nebo ve volné přírodě, máte- li to štěstí, možná vám přijde, že si své přízvisko zaslouží.

Číst dál...

Kosti místo pokladu

Kosti místo pokladu

Text a foto: Tomáš Kubeš

 

V našich hradech a zámcích je skryté tajemno a vypráví se o nich spousta pověstí. Kdo zavítá do okolí města Poličky, určitě ho přiláká středověký královský hrad Svojanov.

Číst dál...

Nezapomeňte na kříže

Nezapomeňte na kříže

TEXT A FOTO: RICHARD GRÉGR

 

Důvěrně je známe, a přece jako by nebyly. Křížky, kapličky, boží muka. Do krajiny patří tak samozřejmě, že si jejich přítomnost často ani neuvědomujeme. Ale běda, kdyby jim hrozilo nějaké nebezpečí!

Číst dál...

Známý, přesto tajemný

Známý, přesto tajemný

TEXT A FOTO: MICHAELA „MYSHA“ KOŠŤÁLOVÁ

 

Tádž Mahál, úchvatné mauzoleum ze sněhobílého mramoru v indické Ágře, patří mezi novodobých sedm divů světa. Jsou však věci, o kterých se moc neví, nebo se o nich aspoň nemluví.

Číst dál...

30 let pod Annapurnou

30 let pod Annapurnou

TEXT: MICHAL THOMA, FOTO: ZDENĚK a MICHAL THOMOVI

 

Na podzim roku 1979 se můj otec vydal na dobrodružný trek okolo masivu Annapurny. Dnes tudy vede nejpopulárnější treková tra sa na světě, ale na konci sedmdesátých let měla jeho výprava stále ještě opojnou příchuť objevitelství.

Číst dál...

Slané peklo

Slané peklo

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

 

Danakilská proláklina v severní Etiopii byla vždy synonymem toho nejhoršího, co může člověk zažít. Spalující žár, minimum vody, solné pustiny a bizarní lávové příkrovy.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group