ikoktejl

2009
Tag: 2009 Nalezeno 10 výsledků.
Tag: 2009 Řazení

Potápění na nádech trochu jinak

Potápění na nádech, trochu jinak! 

Část II. SRDCE

 

 Tentokrát ne o rekordech, ale o fungování lidského těla a o změnách, které se v lidském těle dějí při potápění na nádech.

Číst dál...

Tagy:

Brigitta Montanari

Nejvýznamnější potápěčská akce

minulého století na Jadranu:

Vyzvednutí ztroskotaného lpg tankeru

Brigitta Montanari

 

   Připravil Franjo Zeljak,    přeložila Dana Zeljaková

 Od této neblahé události uplynulo téměř čtvrt století. Ve večerních hodinách 16. listopadu 1984 nedaleko ostrůvku Mrtovnjak, na pozici 43°42'46,50"N a 15°33'57,31"E, ztroskotala italská loď Brigitta Montanari. Loď byla určena k přepravě zkapalněných plynů pod tlakem (LPG).

Plynový tanker s 1390 tunami zkapalněného plynu monomeru vinylchloridu (VCM) na palubě ukončil svou pouť v hloubce 82 metrů. Z dvanáctičlenné posádky bylo zachráněno devět námořníků. Těla dalších dvou byla nalezena až po několika dnech, jeden člen posádky zmizel navždy v mořských hlubinách.

 

   Modrá stužka

Štěstím v neštěstí bylo, že se krátce po potopení tankeru právě tudy vracel z rybolovu zkušený námořník Grgo Carev, tehdy již penzionovaný kapitán plovoucího jeřábu Veli Jože firmy Brodospas. S manželkou Šinkou právě pluli z kornatského souostroví do rodných Jezer na ostrově Murteru, když Grgo zahlédl na hladině mastné skvrny. Hned pochopil, že se v těch místech muselo něco stát. Skutečně netrvalo dlouho a ze tmy se ozvalo volání o pomoc. A pak už Grgo a Šinka vytahovali do své rybářské gajety jednoho trosečníka za druhým. Zachránili všech devět.

Manželům Carevovým bylo za jejich hrdinský čin uděleno ocenění „Plava vrpca Vjesnika“, kterým se v Chorvatsku tradičně vyjadřuje poděkování za statečnost projevenou při záchranné akci na moři. Poprvé byla Modrá stužka udělena chorvatským deníkem Vjesnik roku 1966. Dnes je tato jedinečná každoroční pocta statečným námořním zachráncům lidí a majetku uznávána i v mezinárodním měřítku.

 

   Osudný manévr

Povětrnostní podmínky byly v době nehody optimální. Případná srážka lodí byla při vyšetřování příčiny katastrofy vyloučena, protože se v blízkém okolí tehdy žádná jiná loď nepohybovala. Na základě údajů z později nalezeného naloďovacího konosamentu (náložného listu) došli vyšetřovatelé k závěru, že loď ztroskotala kvůli ztrátě stability způsobené nesprávně uskladněným nákladem v příďovém a záďovém palubním skladovém tanku (tzv. efekt volné hladiny). Následkem ostrého manévru při změně směru, resp. po vychýlení kormidla, došlo k porušení metacentrické výšky. Loď původně plula od severu k jihu, od Zadaru směrem do Splitu, ale během plavby dostala příkaz ke změně kurzu a vyložení nákladu v přístavu Gaženica u Zadaru. V denním tisku a ostatních médiích se o příčině ztroskotání tankeru objevila řada spekulací; nicméně však šlo o pouhé domněnky žurnalistů a nikoli o věrohodné posudky odborníků.

Vzhledem k vysoce nebezpečným vlastnostem nákladu a místu potopení, nacházejícího se bezprostředně u vstupu do Národního parku Kornati a poblíž obydlených ostrovů Žirje, Kaprije a Murter, byl vrak lodi Brigitta Montanari považován za skutečnou ekologickou bombu. Při nehodě navíc došlo i k narušení samotné struktury potopeného plavidla. Byla porušena pevnost trupu a poškozena armatura trubkových a ventilových rozvodů.

Tehdejší republikové Ministerstvo námořnictví SR Chorvatska reagovalo okamžitě. Výzva italskému majiteli, aby potopenou loď odstranil, zůstala bez odpovědi. Ministerstvo proto uložilo přístavnímu kapitanátu Šibenik, aby vydal rozhodnutí s příkazem k odstranění vraku tehdy jedinému podniku kvalifikovanému k provádění podobných prací, splitské firmě Brodospas.

 

   Počáteční přípravy

Při pozorování hladiny nad potopeným tankerem bylo vidět, že z poškozené lodi unikají bublinky plynu. Chemickým monitorováním pak bylo zjištěno, že jde o koncentraci přibližně 80 ppm (tj. 208 mg/m3). Plyn se však ve vzduchu bezprostředně rozptyloval, a proto nebylo takové množství považováno za nebezpečné.

První sestup k vraku, při kterém byla určena jeho poloha, se uskutečnil pomocí záchranné miniponorky MARMAID-VI, spuštěné ze záchranářské lodi PS-11 bývalého Jugoslávského válečného námořnictva (Jugoslavenska ratna mornarica). Klesající tanker narazil zádí na dno a pak se položil na pravý bok. Bublinky vycházející z podpalubí naznačovaly, že došlo k poškození jednoho z podpalubních tanků. To dodatečně zkomplikovalo situaci a zvýšilo složitost vypracování projektu vyzvednutí. Při každém pobytu na pozici vraku bylo tedy zapotřebí nepřetržitě provádět chemický monitoring vody a vzduchu. Těmito úkoly byli pověřeni laboranti tehdejší továrny Jugovinil z Kaštelu Sućurace, kteří se svých povinností zhostili velmi svědomitě a profesionálně. Všichni účastníci akce museli být připraveni na případnou erupci plynu a proto měl každý k dispozici izolační dýchací přístroj.

Potápěči Brodospasu však v té době ještě nebyli způsobilí potápět se do hloubek přesahujících 70 metrů. Z toho důvodu byla uzavřena dohoda o spolupráci s tehdejším Jugoslávským válečným námořnictvem. Námořnictvo totiž mělo ve své flotile záchranářskou loď PS-11, dobře vybavenou a uzpůsobenou k provádění hlubinných ponorů s umělými plynovými směsmi a k saturaci v hloubkách větších než 100 metrů. Podle původní dohody měli práce v hloubce 82 metrů provádět potápěči Jugoslávského válečného námořnictva a teprve v druhé fázi, v hloubce 55 metrů, měli pokračovat potápěči firmy Brodospas. Během počátečních prací na vyzvedávání Brigitty Montanari v září 1985 však v důsledku nešťastných okolností došlo na potápěčské lodi PS-11 k nečekané nehodě. Potápěčský zvon s třemi vojenskými potápěči se nekontrolovaně vymrštil z pracovní hloubky 82 metrů na hladinu. Dva z potápěčů svým zraněním záhy podlehli a veškeré práce byly zastaveny.

Firma Brodospas koncem roku 1985 zahájila přípravy k samostatné, technicky velmi složité operaci vyzvednutí potopené lodi spolu s nebezpečným nákladem. Výcvik potápěčů a pořizování nezbytného vybavení trvalo celý následující rok. Brodospas aktivoval svůj systém pro krátkodobé hlubinné potápění typu Galeazzi, potápěčský zvon a příslušné dekompresní komory; celý systém byl otestován a opatřen patřičnými certifikáty a povoleními. V tehdejším Institutu pro námořní medicínu (Institut za pomorsku medicinu) ve Splitu se potápěči teoreticky a prakticky seznámili s technologií potápění s plynovými směsmi. Hlavním mentorem výcviku byl přední chorvatský odborník na hyperbarickou medicínu prof. Dr. Stracimir Gošović. Předchozí nehoda, při které přišli o život dva lidé, byla pro Brodospas výrazným upozorněním, že je nutno k celé operaci přistoupit navýsost zodpovědně a s plným vědomím její obtížnosti. Nezbytná příprava byla proto velmi důkladná a vyžádala si hodně času.

 

   Přípravy a průběh první fáze vyzvedávání tankeru

Podle původního projektu, který s velikou přesností vypracoval vedoucí operace ing. Ivan Pečar, měla být loď otočena z pravého boku na rovný kýl a potom pomocí vztlakových ocelových nádrží postupně vyzvednuta na hloubku 30 metrů. V této hloubce by se nebezpečný VCM přetankoval do typově podobné lodi, určené k přepravě zkapalněného plynu. Takovéto ocelové nosné plováky se využívají u obvyklého způsobu vyzvedávání potopených lodí. Většinou jde o velké nádrže válcového tvaru, které se naplní vodou, spustí se pod hladinu a připevní k plavidlu. Potom se do nich začne vhánět stlačený vzduch, který vytvoří potřebnou vztlakovou sílu a ta pak loď vynese na hladinu. V našem případě byly k dispozici čtyři plováky o nosnosti 2 x 300 a 2 x 200 tun.

Nejprve však bylo zapotřebí zbavit se plynu unikajícího z podpalubí. Shromáždil se v tzv. podpalubním plynovém polštáři, odkud jej bylo nutno odstranit. V září 1987 byla paluba provrtána pneumatickou vrtačkou, osazena přípojkou s ventilem, na kterou pak byla napojena a vyvedena na hladinu pogumovaná hadice. Tam byl připraven hořák s pochodní, kde byl vystupující nashromážděný plyn spalován.

Po odstranění nashromážděného plynu bylo možno přistoupit k instalaci dvou vztlakových ocelových dvousettunových nádrží, s jejichž pomocí byla loď spočívající na pravém boku vyrovnána a postavena na rovný kýl. Tato část operace skončila 17. listopadu 1987. Do konce téhož roku pak byly prováděny potápěčské práce, při kterých byla pod lodním trupem protažena závěsná ocelová lana, nezbytná k realizaci druhé fáze operace. V lednu 1988, tj. v zimním období, byly práce přerušeny kvůli nestabilním povětrnostním podmínkám, kterým byla pozice vraku vystavena.

 

   Průběh druhé fáze

Instalace vztlakových nádrží, potřebných k vyzvednutí lodě z 82 na 55 metrů, byla zahájena 15. března 1988. Jednalo se každopádně o nejtěžší, nejriskantnější a technicky nejsložitější fázi operace. Dvě ocelové válcovité nádrže o nosnosti 300 tun byly postaveny příčně vzhledem k podélné lodní ose, jedna na přídi a druhá na zádi, obě v hloubce 55 metrů. Další dvě o nosnosti 200 tun byly také umístěny příčně, jedna asi 4 metry od záďové nadstavby a druhá na úrovni příďového skladištního tanku, obě v hloubce 65 metrů. Před zahájením vhánění vzduchu, který vytlačoval z nádrží vodu, resp. před vlastní operací vyzdvihování lodi na hloubku 55 metrů, byly příďové a záďové nádrže spojeny se dvěma plovoucími jeřáby, které se nacházely na hladině nad nimi. Jeřáby měly při napnutí lan mezi nimi a nádržemi funkci tzv. pomocných nádrží. Měly zabránit tomu, aby po úplném vytlačení vody vzduchem nedošlo v podvodních nádržích k nekontrolovanému dynamickému úderu, což jinak vždy znamená kritický moment, kdy může dojít k prasknutí závěsných ocelových lan. Použitá lana protažená pod lodí a zachycená za vztlakové nádrže měla průměr 86 milimetrů. Rovnoměrným vytlačováním vody z nádrží vzduchem byla celá sestava vyzdvižena na hloubku 55 metrů, kdy vztlakové nádrže o nosnosti 300 tun vyplavaly na hladinu.

Dne 8. května 1988 byl vrak lodi Brigitta Montanari vlečen pod vodou do zálivu Remetić na ostrově Kaprije, kde nasedl na dno v hloubce 55 metrů. Délka vlečné dráhy byla 6 nM, rychlost vlečení 1,5 uzlu. Všechno proběhlo bez jakýchkoli problémů, všechna závěsná lana i nádrže zatížení váhou lodi vydržely.

Rutinními potápěčskými námořními zásahy byla závěsná lana „zkrácena“ a celá sestava byla ve stejném zálivu vyzdvižena z 55 metrů na 30 metrů hloubky. Pak byla loď vlečena dalších 100 metrů, dokud opět nenasedla na dno ve 30 metrech. Na tuto pozici připlul italský LPG tanker Capo Verde a do jeho tanků byl z Brigitty Montanari přečerpán zbývající VCM. Tato operace trvala čtyři dny, od 10. do 14. června 1988. Přetankováno bylo přibližně 900 tun zkapalněného VCM. Mořská voda byla vháněna čerpadly do skladištních tanků potopené lodi, na jejichž stávající ventilové stanice byly přidány nové ventily a přípojky. Plyn vyháněný z tanků protékal hadicemi z hloubky 30 metrů do tanků lodi Capo Verde na hladině.

 

   Závěrečná fáze

Teprve po přečerpání veškerého nebezpečného nákladu bylo možno přistoupit k vyzvednutí tankeru na hladinu. Během následující části této fáze, při které byla znovu zkrácena všechna závěsná lana spojená s nádržemi, byla loď z 30 metrů vyzdvižena na 20 metrů hloubky a po krátkém vlečení v této hloubce opět „zaparkována“ na dně. Závěrečné přípravy ke konečnému vyzvednutí lodě na hladinu probíhaly od 18. do 24. června 1988. Dvě ocelové vztlakové 300t nádrže byly přemístěny podél boků lodi. K získání dodatečného vztlaku potřebného k úplnému vyzvednutí tankeru na hladinu bylo využito i podpalubních plynových tanků, které byly zbaveny vody pomocí vzduchových kompresorů.

Poté, co byla voda z nádrží a tanků vytlačena vzduchem, k radosti všech účastníků akce spatřil tanker Brigitta Montanari dne 28. června 1988 opět denní světlo. Zbývající obsah v jeho trupu byl vyčerpán, vyspravena poškození a deformace a bylo zabráněno dalšímu pronikání vody. Tanker byl připraven na svou poslední plavbu. Dne 17. července jej vlečné lodě dopravily na vrakoviště, kde byl po vyčištění plynových tanků rozřezán na kovový šrot.

 

   V krátkosti o technice použité při potápění

Potápěčskou část operace řídil ing. Franjo Zeljak. Vzhledem k hloubce potopení lodě byla použita technika potápění s dýchací směsí trimix. Je to směs helia, dusíku a kyslíku, která se používá pro ponory ve velkých hloubkách. Ponory se prováděly z potápěčského zvonu, pracovali vždy dva potápěči v páru, jeden obsluhoval zvon, druhý pracoval na dně mimo zvon. Pobyt mimo zvon trval 40 minut. Dekomprese byla prováděna ve zvonu v suchu, později byl zvon přímo napojen na palubní dekompresní komoru.

Na samotné pozici potopené lodi v pracovní hloubce 82 metrů bylo během první fáze provedeno 150 ponorů, což efektivně dělá 100 hodin, resp. plných 4,16 dnu. Takovéto složité potápěčské práce se obvykle provádějí v saturaci, která je však mnohem nákladnější než technika krátkodobého hlubinného potápění. Při potápění byly použity americké potápěčské masky KMB-9 (Kirby Morgan Band) otevřeného typu. Směsi k potápění byly připravovány v Institutu pro námořní medicínu ve Splitu.

Při ostatních fázích operace vyzvedávání tankeru v hloubkách 55 a 30 metrů bylo použito stejného vybavení, ale dýchacím médiem byl stlačený vzduch. Je třeba zdůraznit, že během celé operace vyzvedávání tankeru Brigitta Montanari nebyla zaznamenána žádná potápěčská nehoda ani nedošlo k dekompresnímu onemocnění. Mateřskou lodí pro potápění byl parní plovoucí jeřáb Dvainka, na kterém byl umístěn kompletní potápěčský systém.

 

   Závěrem

Operace vyzvedávání lodě Brigitta Montanari z dnešního hlediska trvala neobvykle dlouho. Přesto byla ve své době ekonomicky opodstatněná a výdělečná. Ministerstvo námořnictví veškeré výdaje související s touto nebezpečnou akcí firmě Brodospas bezprostředně uhradilo. A už vůbec není pochyb o opodstatnění a prospěšnosti celé akce v ekologickém smyslu. Potápěčům a ostatním účastníkům bylo jako kolektivu za statečnost projevenou na moři v roce 1988 uděleno již zmíněné čestné uznání „Plava vrpca Vjesnika“. S odstupem času lze s přehledem říci, že operace vyzvedávání tankeru Brigitta Montanari byla vzhledem k hloubce potápění, počtu ponorů, technické složitosti a průvodnímu riziku největším potápěčským počinem na Jadranu v minulém století.           

 

Technická data LPG tankeru Brigitta Montanari

Stavba lodi: 1970, Papenburg, Německo

Výtlak: 1502 BRT

Rozměry: délka 68,71 m; šířka 11,50 m; výška 6 m

Střední ponor: 5,00 m

Průměrná rychlost: 11,5 uzlu

Pohon: hlavní stroj Deutz – RBV8M545, 1500 KS při 380 ot/min.

Loď byla určena k přepravě zkapalněných plynů pod tlakem (butan, propan, propylen, amoniak a VCM). Za tímto účelem byla vybavena čtyřmi skladištními tanky; dva byly umístěny symetricky podél podélné lodní osy v podpalubí, každý o kapacitě 523 tun, další dva byly na palubě, příďový o objemu 202 tun a záďový o objemu 247 tun.

Poslední záznam v lodním rejstříku tankeru Brigitta Montanari byl podle otisku lodního razítka proveden v Terstu, kde bylo také sídlo majitele lodi, italské firmy Cispa Gas Transport S.p.a.

 

   Charakteristika převáženého plynu VCM

Vinylchlorid monomer (VCM) je vysoce toxický, výbušný, rakovinotvorný plyn. Způsobuje měknutí kostí, deformace prstů, kožní problémy, impotenci. Jeho účinky na organismus se mohou projevit jako rakovina jater, plic či mozku. U lidí žijících poblíž továrny, kde se vyráběl VCM, byl zaznamenán nárůst počtu vrozených vad, řadí se proto k mutagenním látkám.

CAS číslo: 75-01-4

UN číslo: 1086

Výstražný symbol nebezpečnosti: F+, T

Nebezpečné vlastnosti:

– extrémně hořlavý - karcinogenní- výbušný (prudká reakce s oxidanty, se vzduchem tvoří výbušnou směs)

V České republice platí pro koncentrace vinylchloridu následující limity v ovzduší pracovišť:

PEL (přípustný expoziční limit): 7,5 mg.m-3 (tj. 2,925 ppm)

NPK-P (nejvyšší přípustná koncentrace v prac. ovzduší): 15 mg.m-3 (tj. 5,85 ppm)

 

 

 

Jak chutná norský Vevang

Jak chutná norský Vevang

 

   Napsala a vyfotografovala Alena Voračková

 Po více než dvou stovkách ponorů ve středozemních mořích a čtyřleté absenci slané vody v logbooku (mateřské povinnosti) bylo pro mě potápění v norském Vevangu zcela neotřelým zážitkem. Zvlášť, když jsme si, připraveni na nejhorší, užívali slunečné počasí a klidné moře.

Číst dál...

Silvestr Pěkník

Silvestr Pěkník

 

Instruktor trenér IANTD pro vrakové a trimixové potápění, pro míchání všech dýchacích směsí, instruktor pro trimixové potápění s CCR rebreathery, CMAS instruktor ***, instruktor pracovního potápění atd.

Aktivní potápěč od roku 1967. Po návratu z Kuby, kde prožil každodenní velmi intenzivní kontakt s mořem, vstupuje do ZO Svazarmu Permon. První potápěčské kurzy, jako byla ŠPP – Škola přístrojového potápění, absolvuje u Standy Huvara, nestora ostravského potápění.

Postupně si zvyšuje kvalifikaci až na stupeň instruktor první třídy – nyní CMAS I ***.

V roce 1978 společně s Honzou Jahnsem přechází do potápěčského klubu Alvin. V této době se rodí dlouhodobá spolupráce Alvinu s Centrálním mořským muzeem v Gdaňsku. Silva se aktivně zapojuje do dění, které znamená zlom v jeho potápěčském životě. Velmi blízký vztah s potápěči Centrálního mořského muzea, zejména s vedoucím skupiny Lechem Nowiczem, přetrvává dlouhou dobu. Spolupráce je úspěšná, společně se daří archeologické práce pod vodou na vracích Solen a W27, dále aktivní pátrání po vraku zvaném Porcelanowiec, který střeží čínský porcelán významné historické hodnoty.

V mezidobí působení na území Československa se Silva stává vedoucím pracovních akcí, které provádí potápěčský klub Alvin na přehradách severomoravského kraje. Koncem 80. let končí svou kariéru jako geologický inženýr a stává se zaměstnancem potápěčského klubu.

Rozsah prací, které klub provádí, je velmi široký.Toho si všímá i Ostravské televizní studio a práci potápěčské skupiny pojímá jako jeden z motivů seriálu Velké sedlo. O kvalitě seriálu nebudeme hovořit, nicméně Silva je zde obsazen do role vedoucího potápěče, což je role šitá mu na míru a jako jediný z neherců pronese během děje dvě krátké věty. Ostatní má na starosti vedoucí celé potápěčské skupiny v podání herce Ivana Vyskočila. Silvovo charisma a tato filmová zkušenost z něj zcela po právu dělají významnou celebritu potápěčského světa u nás.

Od r. 1990 majitel potápěčské firmy Alvin Pěkník, specializace na pracovní potápění s působností po celé republice, spolupracuje na vytváření vzdělávacího programu pro profesní potápěče v rámci Sdružení profesních firem podnikajících v oboru potápěčské komerční činnosti. Z mnoha pracovních akcí, kterých jsem se měl možnost se Silvou zúčastnit, považuji za nejvýznamnější např. výměnu sedmitunové hradicí tabule vtokového objektu horní nádrže Dlouhé stráně, práce v šedesátimetrové hloubce na dolním vtoku přehrady Slezská Harta, havarijní akce na díle Gabčíkovo, kdy došlo ke zborcení vrat zdymadla atd.

V roce 1998 společně absolvujeme instruktorský kurz IANTD u Tomáše Konárka, a to na stupeň Advanced EAN Instruktor, společně s Danem Hutňanem, Tomem Klojdou, Sašou Mikulou atd. Mícháme společně s Markem Hášou trimix pro hloubkové sestupy, první po skoro osmnáctileté odmlce a Silva podporuje náš hloubkový sestup do 130 m do Hranické propasti v roce 1998. Tady vzniká technické potápění v Československu.

Silva společně s Markem Hášou, Mirkem Lukášem a mnou stojí u zrodu výcvikového systému Extended Range Diving v rámci subkomise pro technické potápění Svazu potápěčů České republiky.

V roce 2001 odjíždím spolu s ním a Zbyňkem Hrdinou na Floridu, kde dokončujeme naše vzdělání v technických oborech u výkonného ředitele IANTD Toma Mounta.

Silva se stává instruktorem trenérem pro vrakové a trimixové potápění,dále trenérem pro míchání všech běžných dýchacích směsí, později instruktorem pro trimixové potápění s CCR rebreathery.

Po návratu se Silva aktivně podílí na mnoha projektech výzkumu a dokumentace vraků v oblasti Baltského moře. Za nejvýznamnější lze hodnotit akci pořádanou National Geografic, při níž pořizoval jedny z prvních záběrů vraku Goya včetně lidských pozůstatků jako připomenutí jedné z největších lodních katastrof minulosti (společně s vraky Steuben a Wilhelm Gustloff). Organizuje mnoho velmi zajímavých ponorů na Baltu, společně se skupinou Baltic Wrecks, s posádkami lodí Hestia a Litoral, Centrálním mořským muzeem atd. Účastní se jedné z prvních společných česko-maďarsko-slovenských expedic na vrak lodi Szent Isztván atd. Takže souhrnně, ačkoli Čech, suchozemec – je právem považován za evropskou špičku vrakového potápění – a to není jen můj názor, ale názor všech, kteří měli možnost se s ním potápět na Baltu. Tento názor je podepřen množstvím úspěšných výprav, které sám organizoval, a dále jeho dlouholetými zkušenostmi s vrakovým potápěním.

V posledních čtyřech letech patří k jedné z nejpozoruhodnějších postav potápění s elektronickými CCR přístroji s uzavřeným okruhem. Z jeho zkušeností již čerpali mnozí uživatelé těchto moderních přístrojů.

Sám používá CCR rebreather Menthes, suchý oblek Poseidon Unisuit, DPV skútr Zeuxo, UW světla LOLA, Bíba, DS Pro, BCD kompenzátory od Radka Husáka… Jeho suchý oblek je starší než ten, který našel v potápěčském muzeu ve Stockholmu, přes frekvenci jeho ponorů je oblek v lepším stavu, než všechna ta moderní komerce.

V příbuzné oblasti jeskynního potápění se aktivně podílí na zajištění výzkumných prací v Hranické propasti jako člen Hranického krasu Olomouc, organizuje výpravy do maďarských termálních krasových jeskyní jako jsou Tapolcza, János Molnár, Hevíz, a je jedním ze členů záchranného týmu při řešení potápěčské nehody v jeskyni Rákóczi Barlang, dále je členem společné československé výpravy do jeskyně Izvor Glavač, kde jako jeden z tzv. push diverů provádí první průnik do hloubky přesahující 100 m.

Myslím, že to, co Silva znamená v oblasti vrakového potápění, je srovnatelné s veličinami jeskynního potápění současné doby, jakými jsou Hutňan, Husák, Žilina a spol.

Za společně prožité ponory, akce a část naší potápěčské kariéry

David Skoumal

 

   Zeptali jsme se

 

   Co vás k potápění přivedlo, jaký byl první impulz?

Díky zahraniční stáži svých rodičů jsem jako středoškolák žil pár let na Kubě, kde jsem měl možnost trávit celý volný čas šnorchlováním ve vodách Karibiku a Atlantiku.V té době byly podmínky zcela jiné než dnes a jako jinoch jsem propadl spearfishingu – lovu ryb harpunou. Moje nejoblíbenější gumovka má na pažbě asi 700 zářezů

 

   Horká chvíle

Když jsem na jedné potápěčské akci ve Svobodných Heřmanicích ztratil v noci svého psa Bonýška (dle autora článku se jedná o jednoho z nejkultovnějších potápěčských psů, známého účastí na mnoha výpravách, zejména na Baltu).

Tu noc jsem okamžitě vystřízlivěl a zestárnul o pět let. Naštěstí se Bony choval jako správný buddy a neopustil lokalitu, takže jsem ho našel za pár hodin na stejném místě.

 

   Nezapomenutelný ­okamžik

Každý povedený ponor s kamarády, zvlášť když moderní technika šlape tak, jak má! 

 

Království neptunových zahrad

Království Neptunových zahrad

 

   Text a foto Andrej Nekrasov

 Malajsie se nachází v jihovýchodní Asií. Je rozdělena Jihočínským mořem na dvě části: západní část na Malajském poloostrově, kde hraničí s Thajskem a Singapurem, východní část leží na ostrově Borneo.

Několik dní jsem se toulal džunglí kontinentální Malajsie. Žil jsem mezi rozpustilými a zvědavými makaky, rajskými hady, tajemnými varany, divokými kanci a dalšími „dětmi přírody“. Ale vidět krajinu bez podmořského světa je pro mne jako vidět jenom špičku ledovce. Byl jsem tu kvůli potápění.

Číst dál...

Střelka míří k severu

Střelka kompasu míří k severu

Z deníku expedice Barentsovo moře na lodi

Karteš

 

   Text Petr Slezák

   Foto Petr Slezák, Natalia Červjakova

 „Jsou jich tam tisíce, možná víc!“ říká Ivan ještě před tím, než si stačí sundat přístroj ze zad. „Lezou jeden přes druhého a pomalu si to šinou v hloubce 15 m směrem ven ze zátoky.“ Dlouho neváháme. Ačkoli jsme před chvílí ukončili hodinový ponor v pětistupňové vodě, bereme kamery a fotoaparáty, oblékáme výstroj a sestupujeme po nerezových schodech z lodi do zodiaku. Za pár minut již klesáme podél skalní stěny, svítíme pod sebe a s očekáváním vyhlížíme dno. V duchu se ptám sám sebe, jestli jsme na tom správném místě. Náhle mám pocit, jako by se mi dno pohybovalo před očima. Tisíce maličkých mláďat kamčatského kraba leze jedno přes druhé a celá masa se pomalu posouvá po dně. Jsme v zátoce Dalnie Zelentsy na severním pobřeží poloostrova Kola a plavíme se na expediční lodi Karteš Barentsovým mořem.

Cílem naší plavby (za dobrého počasí) je přírodní rezervace Sedm Ostrovů. Celkem tedy musíme tam i zpět překonat vzdálenost 240 km. Ve zmíněné přírodní rezervaci žijí velké kolonie mořských ptáků, kteří loví ryby pod vodou. Dále je zde jedna z největších šancí na pozorování tuleňů v této části Barentsova moře. Třetím a v podstatě hlavním důvodem této výpravy je pozorování obrovských kamčatských krabů.

 

   Karteš vyplouvá

Za denního světla, které je zde v tuto roční dobu 24 hodin denně, loď Karteš vyplouvá na moře. Máme před sebou asi 50 km plavby do zátoky Dalnie Zelentsy. Fouká silný vítr, s lodí to hází a trochu prší. Přejezd je dlouhý a postupně se potkáváme na palubě. Spát se nedá. V takových vlnách se člověk neudrží na posteli. Celou cestu kopírujeme pobřeží. Po několika hodinách konečně Karteš mění kurz a úzkým průlivem vplouváme do chráněné zátoky. Najednou jako by někdo otočil vypínačem a všechny ty vlny a houpání vypnul. Je zvláštní, jak pět malých ostrůvků ochrání zátoku proti rozbouřenému moři. Unavení cestou a s patřičně bledou barvou v obličeji se scházíme v salonu. Pomalu se nám vracejí síly, když tu se otevřou dveře, vchází Vladimír a říká: „Nebude snídaně?“ Michal opáčí: „Vláďo, jak můžeš myslet na jídlo? Vždyť jsme rádi, že jsme ten přejezd přežili!“ Vladimír mu se svým přirozeným klidem odpovídá: „Na Barentsově moři může bouře trvat tři týdny. To nebudeš tři týdny snídat?“

Počasí se však následující dny úplně otočilo, a od pondělního rána bylo moře klidné a svítilo slunce.

 

   Maličcí krabi

První  ponor máme u  ostrova Německij.  Začínáme v hloubce 30 m a plaveme u  skalnaté stěny směrem do zátoky. I když se moře ze zodiaku zdálo téměř klidné, vlny tříštící se o skálu naznačovaly jeho sílu. Po 20 minutách ponoru potkávám prvního velkého kamčatského kraba. Tato obrovská zvířata, která zde byla uměle vysazena v 60. letech minulého století, mohou dorůstat váhy až 14 kg.

Při dalším ponoru nacházíme místo výskytu tisíců mláďat kamčatského kraba. Vůbec to nevypadá, že tihle maličcí (asi 10 cm velcí) krabi jednou dorostou rozpětí klepet 1,5 m. Je jich tady takové množství, že pokrývají celé dno a lezou v několika vrstvách jeden přes druhého. V době, kdy svlékají a mění svůj silný chitinový krunýř (který s nimi neroste), mohou být snadnou kořistí pro mnoho živočichů. Taková vzájemná asistence jim dává pocit většího bezpečí.

 

   Nová noha

Opustili jsme Dalnie Zelentsy a plujeme dál podél pobřeží na východ. Na první ponor zastavujeme v zátoce Trjaščina. Je úžasné, že se tady člověk může potápět téměř kde chce, a přitom má jistotu, že nepotká žádnou jinou loď s potápěči. Jiná taková totiž v celém Barentsově moři není.

Zanořujeme se u východní stěny zátoky. Klesáme do 30 m a již po pár minutách ponoru potkáváme opravdu velké exempláře kamčatského kraba. Nemají v těchto vodách žádné přirozené nepřátele, takže se zde velmi množí a postupně se rozšiřují do Norského moře. Existují dokonce teorie, že jednoho dne dolezou až do Baltu. Po necelé hodině ponor končíme, ale stěna je dlouhá, takže se při druhém ponoru vracíme a začínáme tam, kde jsme první ponor skončili. Jeden z krabů, které pozoruji, má utrženou nohu. Na jejím místě mu však vyrůstá nová. Krabi nerostou průběžně jako třeba savci nebo ryby. Mohou růst pouze v okamžiku, kdy mění ulitu. Právě v takový okamžik tomu krabovi vyroste nová malá noha. Po několika výměnách ulity končetina doroste do odpovídající délky.

Večer zvedáme kotvy a pokračujeme v plavbě na východ k ostrovu Kuvšin v přírodní rezervaci Sedm Ostrovů, které jsou vzdáleny 43 km.

 

   Alkoun tlustozobý

Kotvíme asi 200 m od ostrova. Všude kolem je spousta ptáků. Alkouni jsou takoví černobílí ptáci, kteří za letu vypadají trochu legračně. Jsou největšími členy z rodiny alek. Tady na Barentsově moři se vyskytují dva druhy − alkoun tlustozobý (Uria lomvia) a alkoun úzkozobý (Uria aalge). Mají krátká úzká křídla a tlusté tělo, takže musí při letu velmi rychle mávat křídly. Přestože vypadají při letu nemotorně a komicky, pod vodou jsou to skvělí a elegantní plavci. Umějí dosáhnout hloubky až 80 m. K plavání používají křídla, nohama kormidlují. Před tlakem vody ve větších hloubkách je trup chráněn dlouhou prsní kostí. Díky svým tělesným proporcím plavou pod vodou téměř v dokonalém trimu. Pod vodou vydrží až několik minut. Při plavání vypadají, jako by skutečně létali v oblacích. Protože mají pozitivní vztlak, při vynořování jen přestanou mávat křídly a počkají, až se vynoří. To jim pomáhá šetřit energii. Na souši ale chodí nemotorně. Ocas mají velmi krátký. Nohy jsou posunuty dozadu, takže vypadají trochu jako tučňáci. S těmi ale nejsou příbuzní.

První dnešní ponor věnujeme pozorování alkounů při lovu pod vodou. Velké štěstí sice nemáme, ale několik jedinců jsme viděli. Jsou nesmírně zvědaví a několikrát pod vodou připluli podívat se na nás zblízka.

 

   Papuchalkové

Po ponoru pozoruji z lodi několik menších ptáků s pestře zbarveným zobákem. Papuchalk bělobradý (Fratercula arctica) patří mezi alky. Mimo dobu hnízdění se papuchalkové toulají a prakticky žijí na otevřeném moři. Jsou vynikajícími letci, zalétávají až daleko na jih ke Středozemnímu moři. Papuchalkové jsou výborní plavci a potápěči, za potravou se dokážou potopit do hloubky až šedesát metrů a pod vodou vydrží skoro minutu. K plavání používají jak křídel, tak i nohou. Živí se rybami jako jsou sledi a sardinky a drobnými mořskými bezobratlými živočichy. Zpětný sklon horního patra jim dovoluje udržet velké množství drobných rybek v zobáku a mohou s nimi pokračovat v lovu pod hladinou. Ryby přimáčknou jazykem k horní části zobáku, až je po celé délce zaplněn. Jejich někdy až komické bílo-černo-červené zbarvení vypadá pod vodou z pohledu potápěče ještě komičtěji než na suchu. Na rozdíl od alkounů jsou plašší.

 

   Ponor u ostrova Kuvšin

Na druhý ponor se přesouváme k ostrovu Kuvšin. Podél stěny předpokládáme celkem silné proudy, takže čekáme na okamžik, kdy skončí příliv a začne odliv. Pokud to správně načasujeme, využijeme několik minut téměř stojaté vody. Zodiakem přijíždíme ke stěně, skáčeme do vody a již při pohledu z hladiny pod sebe mě ohromí viditelnost. Klesáme asi do 35 m. Viditelnost přesahuje 40 m. Plaveme s mírným proudem se stěnou podél pravé ruky. Potkáváme několik velkých kamčatských krabů. Jeden byl v obzvlášť bojovné náladě, takže vzniklo několik působivých fotografií a filmový materiál. Na kamenitém svahu je spousta mořských hvězdic a ježovek. V mělké vodě pak vlají dlouhé listy mořských řas. Po 35 minutách ponoru proud ustane a po chvíli cítím, že plaveme proti proudu. Právě se změnil příliv v odliv. Ponor je úžasný. Zůstáváme v pětistupňové vodě něco přes hodinu.

Po ponoru jedeme zodiaky na pevninu. Přes zbytky sněhu se vyškrábeme na skalnatý kopec. Je to zvláštní, dívat se do tundry s pocitem, že stovky kilometrů okolo není žádné lidské osídlení.

 

   Charlovskije bakliši

Zatím nejlepší počasí celé výpravy. Svítí sluníčko a na modrém nebi je tu a tam mrak. Chystáme se na ponor u malých skalnatých útesů, které se jmenují Charlovskije bakliši. Charlovskie podle nedalekého velkého ostrova Charlov. Slovo bakliš v ruštině znamená kormorán. Na těchto kamenech se často vyhřívají tuleni a s trochou štěstí je možné pozorovat je i pod vodou. Tuleň kuželozubý (Halichoerus grypus) může dorůst délky přes 3 metry a vážit 300 kg. Od tuleně obecného se na pohled liší prodlouženým nosem. Má silnou tukovou vrstvu, která ho chrání před chladem. Díky svému hydrodynamicky tvarovanému tělu a silným ploutvím je tuleň vynikající plavec, čehož využívá při lovu potravy. Živí se všemi možnými druhy mořských ryb. Z dálky ze člunu vidíme několik tuleňů vyhřívajících se na kamenech. Jak se blížíme, vyplaší se a skočí do vody. Při padesátiminutovém ponoru jsme se je pokoušeli najít pod vodou, ale okolí kamenů je porostlé lesem chaluh o výšce skoro 2 metry, snadno se nám mezi nimi ztratili. Úžasný pohled se nám naskytl pod vodou při pohledu na vlny tříštící se o skaliska.

 

   Ostrov Charlov

Odpoledne jsme pak vyrazili na výlet na ostrov Charlov, který měří přibližně 3,5 x 1,5 km. Pro vstup na něj je zapotřebí mít zvláštní povolení. Je zde rezervace, kde žijí obrovské ptačí kolonie, čítající desetitisíce jedinců. Došli jsme úzkou pěšinou kolem potůčků a jezírek ke skalní rozsedlině, ze které se ozýval řev tisíců ptáků. Naprosto nezapomenutelný zážitek. Na skalních římsách tu hnízdí především alkouni a racci tříprstí. Alkouni nestavějí hnízda, snášejí jediné zelené vejce přímo na příkrých útesech nebo mezi balvany. Vejce má hruškovitý tvar, což brání jeho skutálení z útesu. Při sezení na vejci si dospělý pták posune pomocí zobáku vejce na své nohy a trupem je zahřívá. O vejce i mládě se stará samice i samec. Po návratu na Karteš otáčíme směr a čeká nás plavba nazpět  do zátoky Dalnije Zelentsy.

 

   Poslední ponory

Jsme zpět v zátoce Dalnie Zelentsy. Jako by to bylo úplně jiné moře než před těmi několika dny. Téměř klidná hladina se vlní dlouhými pravidelnými vlnami. Kolem deváté hodiny ráno nastupujeme do člunů a jedeme se potápět na vnější stranu ostrova Krečetov. Terasovitá stěna klesá do hlubin. Sestupujeme do hloubky kolem 40 m a pomalu kopírujeme tvar ostrova. Pozorujeme několik velkých krabů a kocháme se pohledem na skalnatou stěnu v úžasné viditelnosti přesahující 30 m. Přestože je moře téměř klidné, cítíme pomalé houpání příboje až do hloubky 20 m.

Pro druhý ponor si vybíráme stěnu u ostrova, který se jmenuje Bezejmenný. Svah pokrývají obrovské balvany a skalní bloky, které jako by napadaly jeden přes druhý. Tvoří to členitou soustavu s mnoha malými kaňony, okny a průplavy. V hloubce mezi 15 m a 20 m je to nejzajímavější. Vrcholky skalních útvarů jsou na horní straně porostlé chaluhami, které vlají jako vlajky na věži. Byl to poslední ponor naší výpravy a stál za to.

 

   „Viděl kita!“

Večer se Karteš pomalu přesouvá zpět do přístavu Teriberka. Moře je klidné a já stojím na přídi a přemýšlím nad tou divočinou, kterou jsme tady před týdnem prožili, když jsme pluli opačným směrem. Fotím pobřeží, když tu náhle periferně zahlédnu, jak něco velkého zčeří hladinu. Asi 50 m od lodi se na hladině mihne dlouhý černý hřbet s malou hřbetní ploutví. Plejtvák. Než se stačím vzpamatovat, je pryč a už se nevynoří. Sice bez fotky, ale přesto mohu posádce i ostatním členům naší česko-ruské výpravy hrdě oznámit: „Viděl kita!“

Často se mě lidé ptají, co jsme to za blázny. Proč se mácháme v té studené vodě? Proč za ty peníze radši neletíme někam do tropů? Tím hlavním důvodem je asi touha po dobrodružství. Mám rád přírodu a na ruském severu jsou fakt hodně divoké a panenské kouty. Také se snažím vyhýbat přeplněným turistickým letoviskům. Někdy si připadám jak střelka na kompasu – prostě mě to táhne na sever. Rád se sem budu vracet a hledat nová dobrodružství. Ať již v Bílém, Barentsově nebo Norském moři. Ale o tom zase příště.    

 

   Barentsovo moře

Barentsovo moře s rozlohou 1 400 000 km² je okrajovým mořem Severního ledového oceánu. Leží za severním polárním kruhem mezi pobřežím Evropy, Medvědím ostrovem, Špicberkami, zemí Františka Josefa a Novou Zemí. Jeho jižní hranici tvoří částečně pobřeží Norska, Ruska a mezi poloostrovy Kola a Kanin je spojeno s Bílým mořem. Nejhlubší místo Barentsova moře se nachází jihozápadně od Medvědího ostrova a dosahuje hloubky 600 m. Průměrná hloubka Barentsova moře je 220 m. Dno je velmi členité, plné podmořských hor a příkopů. Poblíž kontinentálního pobřeží se vyskytují malé ostrůvky tvořící souostroví. Vzniká tak množství nádherných fjordů, mysů a zálivů tolik charakteristických pro severní Rusko.

Počasí je v Barentsově moři velmi proměnlivé se silnými větry, zejména v zimě. Arktický vzduch ze severu se střetává s teplejší masou v jižní části. Nejchladnějším měsícem je březen, kdy teplota kolísá podle místa mezi -29 °C a -4 °C. V letních měsících se průměrná teplota pohybuje okolo 7 °C. Při slunečných dnech však může být v jižní části Barentsova moře i 25 °C. Takových dnů je ale jen pár do roka.

Teplota vody zůstává díky teplým mořským proudům z Atlantiku i v zimě nad nulou. Barentsovo moře je tak jedno z nejteplejších moří Severního ledového oceánu, které ani na 75. rovnoběžce nezamrzá. Teplota vody v jižní části Barentsova moře dosahuje v létě 10 °C a v zimě 4 °C. Teplotní úbytek s hloubkou se na různých místech liší. Až do hloubky kolem 50 m je však téměř konstantní. V hloubce 80 m je již všude v Barentsově moři teplota vody kolem nuly. Příliv a odliv se zde střídá pravidelně. Přílivové proudy jsou u pobřeží Murmansku i u vstupu do Bílého moře poměrně rychlé.

Natalia Červjakova

Natalia Červjakova

 

Natalia Červjakova se narodila v Rusku a potápět se začala již jako dítě. Odmalička si přála studovat biologii a potápět se. Po letech studií promovala na Moskevské státní univerzitě jako mořský biolog. Od roku 1998 je CMAS instruktorem a od roku 2005 PADI instruktorem.

S podvodní fotografií začala v roce 2004. V posledních deseti letech pracuje Natalie pro ruskou potápěčskou společnost a hodně času tráví v severních mořích jako hlavní instruktor dive centra Arctic Circle na Bílém moři. Na lodi Karteš vede potápěčské plavby v Barentsově a Bílém moři. Jako mořský biolog se podílí na několika výzkumných projektech a v roli odborného konzultanta spolupracuje na filmových projektech, knihách a odborných článcích.

Při výuce potápěčů se snaží naučit je rozpoznávat a chápat mořský ekosystém. Natalia Červjakova publikuje v mnoha potápěčských magazínech a je spoluautorkou několika biologických knih. Kromě toho je TDI instruktor technického potápění a AIDA instruktor freedivingu. V roce 2008 byla hlavní fotografkou expedice na severní pól.

 

Svět pod vodou je jak paralelní svět. Pokaždé, když se ponoříme, je to jako vstoupit do jiné reality.

Za posledních jedenáct let potápění jsem měla možnost věnovat se různým potápěčským aktivitám. Ať již to bylo pozorování úžasné přírody, vrakové potápění, technické potápění, natáčení pod vodou, vědecké výzkumné projekty, freediving nebo průzkumy zcela nových lokalit.

Pomyslím-li na potápění, většinou to první, co mě napadne, je moment skoku do vody a mystický pohled do hloubky. Mám ráda ten pocit vznášet se v třírozměrném prostoru pod hladinou a vnímat zvuky toho světa.

V Rusku je spousta nádherných míst k potápění. Nejvíc se mi líbí ruské pobřeží Japonského moře. Ale doma se cítím u Bílého moře a moc ráda se vracím k Barentsovu moři. Na světě je spousta míst, kde bych se chtěla potápět − tropická i studená moře. Mým snem je potápění v Antarktidě a ráda bych se jednou vrátila na severní pól.

Pro focení pod vodou používám dva různé fotoaparáty Canon 350D s Ikelite pouzdrem a bleskem DS125, objektivy Canon fish-eye 15mm a Sigma macro 90mm. Před rokem jsem si pořídila Nikon D80 s pouzdrem Nexus, blesky Inon Z-240 a objektivy Tokina fish-eye 10–17mm a Nikkor micro 60mm.        

Tagy:

Barevný svět

Barevný svět pod vodou i nad vodou

 

   Napsala Alena Talafůsová

   Foto Tomáš Kotouč

 Mořské útesy kolem Papuy-Nové Guiney (PNG) nabízejí nádhernou korálovou zahradu plnou nejrůznějších druhů sasanek, hub, řas a nespočetného množství malých živočichů. Na takových místech si dovedu představit malou, klidnou základnu, kde by se dal do nekonečna studovat tajemný mořský svět. Je zde totiž na všechno čas a lokality téměř bez lidí.

Číst dál...

Pandorina skrinka

Pandorina skrinka v kráľovninej záhrade

 

   Pripravili Inna Václavová a Andrea Novomeská

 V najlepšom havanskom hoteli „Nacional de Cuba“ je rušno. Čašníci vo frakoch s podnosmi naloženými lahodnými chladivými koktailmi sa s gráciou preplietajú medzi hosťami a turistami, ktorí sa prišli pokochať jednou z mála zachovalých „hrdostí“ Havany. Obrovský hotel s farebnými freskami a mramorovými schodmi je otočený k nádhernej záhrade, kde v tieni paliem s výhľadom na morský záliv posedávajú dámy a páni v bielom plátennom oblečení, kožených mokasínach a štýlových klobúkoch.

Číst dál...

Unikátní Dive Centrum - Severní pól

Unikátní Dive Centrum

 

   Text a foto Natalia Červjakova

   Překlad Petr Slezák

 Počet lidí, kteří se potápěli na severním pólu, je několikanásobně menší než počet lidí, kteří kdy letěli do vesmíru. Náš tým nebyl pouhým rozšířením seznamu polárních cestovatelů. Expedice ­RuDive Group napsala zcela novou kapitolu v dějinách arktických výprav. Poprvé v historii bylo na driftujícím ledovci přímo na zeměpisném severním pólu postaveno dive centrum, díky jehož zázemí bylo možno uskutečnit sérii ponorů bez nutnosti každodenního návratu zpět na základnu. Základním táborem byl přímo pól.

Severní pól – ledové hlubiny na samém vrcholku světa, kde se potkávají všechny poledníky. Potápění mezi ledovými krami v prostředí, kde člověk může přežít jen krátký čas, je vrcholem ice divingu. Asi se to již nedá chápat jako rekreační potápění, ale jako seriózní potápěčská expedice, vyžadující dlouhou přípravu a zodpovědný přístup.

S nápadem na potápění na severním pólu přišel před několika lety náš kolega Andrej Rožkov. Stal se organizátorem a vedoucím polární potápěčské expedice, ze které se však nikdy nevrátil. Země ledu si vzala jeho život 22. dubna 1998. Andrej sice tragicky zahynul, ale jeho myšlenka žila dál a následující rok byla pod vedením Michaila Safonova zorganizována druhá polární expedice na Andrejovu památku. Cíl expedice, aby každý člen uskutečnil jeden ponor, byl splněn, ale touha jít dál byla silná.

Polárník Chris Pola, který byl na severním pólu více než desetkrát na lyžích a který byl členem jedné z našich potápěčských expedic, říká: „Severní pól je jako virus. Každý, kdo se tam vypraví, riskuje, že ho chytne a bude se chtít vracet a vracet.“ Ukázalo se, že na tom něco je. V letech 2000 a 2001 zorganizoval Michail Safonov další dvě expedice na pól. Po následujících sedmi letech příprav a sedmi sezonách na Bílém moři vznikla nová expedice – Severní pól 2008. Tentokrát byl však cíl expedice jedinečný. Vybudovat na pólu zázemí umožňující sérii ponorů pod ledem. Takový počin zde ještě nikdo neuskutečnil.

 

   Trénink před expedicí

Tento unikátní potápěčský projekt svedl dohromady sedm zkušených účastníků, mezi nimiž byl Michail jako vedoucí expedice a já. Podívat se jednou na severní pól bylo mým snem. Zrealizovat takový sen se mi ale zdálo stejně reálné, jako cesta třeba na Jupiter. Když potom v únoru přišla nabídka zúčastnit se expedice v roli instruktora a fotografa, neváhala jsem ani minutu a odpověděla ano. Termín expedice byl plánován na polovinu dubna. Finálem příprav bylo týdenní soustředění všech členů v potápěčském centru Polární kruh na Bílém moři. To se uskutečnilo v březnu. Během šesti potápěčských dní jsme především trénovali souhru a pokročilé techniky potápění pod ledem, využitelné v těch nejnáročnějších mořských podmínkách. Rovněž jsme testovali výstroj, se kterou jsme měli v plánu potápět se na pólu, abychom vychytali všechny nedostatky. Před takovou expedicí každý obvykle pořizuje nějakou novou část výstroje. Ať již to je automatika, suchý oblek nebo rukavice, vše musí být spolehlivé – to znamená důkladně vyzkoušené a otestované. Souhru týmů jsme zaměřili na to, aby se sladily jednak buddy týmy, ale i týmy návodčích a jisticích potápěčů. Hlavní prioritou byla naprostá soběstačnost. Při potápění pod ledem na Bílém moři je součástí servisu dive centra poskytnutí pomocného personálu, který zajišťuje řezání děr v ledu, pomáhá s jištěním potápěčů, obstarává zázemí a pomáhá s přípravou výstroje. Tento komfort jsme si na pólu nemohli dovolit, proto jsme budoucí expediční tým připravovali na úplnou samostatnost. Někdy to bylo velmi náročné, ale nikdo z týmu to nedal najevo, neboť všichni byli v „předexpediční náladě“. Tým se sehrál celkem rychle. Přesto ale cyklus dvou ponorů zabral všechny hodiny denního světla a část večera. Ale jak se říká – těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Každý tréninkový den přinesl nové otázky a náměty pro diskusi a my jsme tak měli možnost vše probrat do detailu.

 

   Techniky potápění pod ledem

Při potápění pod ledem se držíme standard PADI Ice Diver, které doplňujeme technikami a postupy získanými několikaletou praxí s potápěním pod mořským ledem v potápěčském centru Polární kruh.

V podstatě existují dva typy ice divingu. Při prvním se využívá přirozených míst vstupu do vody a ponor je do značné míry limitován tvarem samostatných ledových ker, proudy a místy s otevřeným přístupem na hladinu. Při druhém – více rozšířeném – typu se jedná o potápění pod souvislou vrstvu ledu. Místem vstupu i výstupu je uměle vyřezaná majna (pozn. překladatele: Majna = ruský termín označující uměle vyřezanou díru do ledu kulatého, trojúhelníkového nebo čtverhranného tvaru). To je i náš způsob potápění. Buddy tým je na laně, které mají potápěči přivázané okolo hrudníku nebo zámkovou karabinou připnuté k výstroji. Komunikace mezi potápěči a návodčím probíhá pomocí signálů (záškuby lanem). V průběhu ponoru se potápěč blíže k návodčímu a návodčí vzájemně ujišťují o tom, že signály jdou oběma směry. Jakékoli zpoždění by mohlo mít v případě nouze kritické následky. Hlavní komunikace však probíhá mezi potápěči pod vodou. Veškeré problémy řeší tým tam, kde je, a nouzové vytažení návodčím je chápáno jako jedna z posledních variant. Kvůli extrémně nízkým teplotám a náročnosti ponorů pod ledem není příliš rozumné riskovat svou bezpečnost ponorem pod ledem jen s cívkou, tak jako ve vracích či v jeskyních. Teplota vody -2 ˚C může způsobit problém, se kterým se v teplejší vodě (i když v uzavřeném prostředí) nesetkáte. Buddy systém pod vodou je kopírován i buddy systémem návodčích, jejichž hlavním úkolem je i v těch nejnáročnějších podmínkách zareagovat rychle. Úkolem návodčích je komunikovat s týmem pod vodou, pomáhat s nastrojením a odstrojením, pomáhat s výstupem z majny, poskytnout horkou vodu na zamrzlou část výstroje.

Lano je na ledu pevně přivázané k samořeznému šroubu a ten je zavrtán do ledu tak, aby byla jistota, že se konec lana neuvolní. Délka lana závisí na podmínkách a na zkušenostech potápěčů. Obvykle ale nepřesahuje 40 m. Ve výjimečných případech může být delší. Na severním pólu jsem měla možnost užít si 50 m průniku pod ledem. Takové privilegium jsem si ale mohla dopřát jen z pozice instruktora a hlavně fotografa expedice.

Před pár lety jsme při ponorech pod ledem v potápěčském centru Polární kruh zavedli tzv. check stop. Je to krátká zastávka na začátku ponoru hned u majny, během které se vyzkouší oba regulátory. Několik nádechů a výdechů z každé automatiky se sledováním tlakoměrů vám řekne, zda přístroj funguje, jak by měl. Přínosem této zastávky je i to, že si potápěč procvičuje výměnu hlavní a záložní automatiky, což přispívá k zautomatizování postupu, který se může hodit v nouzi. Potápění je pak pro něho bezpečnější. Check stop rovněž pomůže potápěči aklimatizovat se na okolní podmínky, což sníží jeho stres a připraví ho na ponor. Takovou zastávkou navíc předejdete všem problémům způsobeným nepozorností nebo nemožností kontroly na suchu, jakými mohou být např. zavřený ventil, vydýchaná láhev atp. Ze všech těchto důvodů je check stop absolutní samozřejmostí při všech našich ponorech pod ledem.

 

   Výstroj

Při ponorech na severním pólu jsme používali běžnou rekreační výstroj do chladné vody:

≈ 12l ocelové láhve s dvojventilem typu V

≈ Dvě sady regulátorů do studené vody − Aqua Lung Legend Glacia a Titan Glacia

≈ Neoprenové suché obleky Aqua Lung, Bare, Poseidon a Waterproof

≈ Tříprsté suché neoprenové rukavice Neopro

≈ Elektrické vyhřívací vesty

Kromě prověrky výstroje během tréninkového týdne v Polárním kruhu jsme měli dokonalý servis, abychom minimalizovali pravděpodobnost problému s výstrojí na severním pólu. Hlavním cílem byla naše bezpečnost a určitá míra pohodlí.

 

   Cesta na pól

Datum expedice bylo nakonec stanoveno na 11. 4.–18. 4. Duben je jediným měsícem v roce, kdy je potápění na severním pólu možné. Předtím je tam příliš velká zima a tma a od konce dubna je stav ledu nepředvídatelný, což by mohlo mít katastrofální následky.

Polární sezona začíná každoročním vybudováním driftující polární základny Barneo. Ta se staví na 89. rovnoběžce několik desítek km od pólu. Název základny vznikl humorným způsobem, kdy se před léty jeden radiooperátor hlásil stejným volacím znakem, jako je název ostrova Borneo na rovníku. Nějak se to ujalo, ale aby se předešlo diplomatickým problémům s Malajsií, změnilo se „o“ na „a“. Tak vzniklo Barneo.

Hlavním přínosem stanice je vybudování přistávací dráhy pro letadla z kontinentu. Před sedmi lety jsme létali z Katangy v Krasnojarské oblasti na dalekém severu centrálního Ruska. Nyní jsme letěli ze Špicberk.

V roce 2008 byla stanice Barneo postavena 150 km od pólu. Postavit ji blíže by bylo obtížné a nebezpečné kvůli neustále se pohybujícím ledovým krám poblíž pólu. Hlavním kritériem místa pro vybudování stanice je dostatečně silný led pro přistávací dráhu pro letadla.

Od doby naší poslední výpravy na severní pól se Barneo velmi změnilo. Namísto několika neútulných nafukovacích stanů připomíná dnes základna vesničku s kompletní infrastrukturou. Po pravdě řečeno, nikdo z nás nepředpokládal takové zázemí a takový komfort. Ruská polární stanice Barneo je jedinou základnou na severním pólu. Létají na ni expedice z celého světa. Provozovaná a udržovaná je společností Polus Arctic and Antarctic expeditionary centre a cestovní kanceláří Vicaar. Do její výbavy patří velké vytápěné stany, helikoptéry, sněžné skútry, buldozery. Kromě technického a materiálního vybavení pracují na Barneu úžasní lidé. Jako by svým přátelstvím a vřelostí kompenzovali to mrazivé arktické počasí. Naši polární průvodci Vadim a Jevgenij byli toho důkazem.

Po příletu na Barneo jsme téměř okamžitě začali nakládat vrtulník. Většina naší výstroje, kterou jsme poslali napřed, na nás již čekala. Přestože jsme pečlivě vybírali a brali jen to nejnutnější, vážila naše výbava téměř tunu a zabrala celý nákladní prostor vrtulníku. Spolu s námi letěli dva cizinci s láhví šampaňského. Na náš dotaz, co tam proboha letí dělat, odpověděli, že letí navštívit své blízké. Znělo nám to trochu absurdně, ale průvodce nám vysvětlil, že letí za svými příbuznými, kteří jdou již několik dní na pól na lyžích. Kromě polárníků na lyžích cestují lidé na severní pól se psími spřeženími nebo seskočí padákem. My jsme se tam jeli potápět pod led.

Z ptačí perspektivy vypadá ledová čepice Země jako nekonečná bílá planina pokrytá ledovými pahorky a rozvrásněná dlouhými řekami – prasklinami v souvislém ledu. Čím blíže jsme byli k pólu, tím více řek a prasklin pod námi bylo. Ledová aktivita je tady mnohonásobně vyšší než u 150 km vzdáleného Barnea.

Před námi stál nelehký úkol – najít vhodné místo pro tábor. Postavit první mobilní ice dive centrum na světě znamenalo najít led dostatečně silný pro stavbu zázemí a zároveň dostatečně tenký pro vyřezání majny. Ideální se nám zdálo přistát poblíž některého ledového pahorku. U praskliny nebo řeky v ledu to není bezpečné. Může se vlivem pohybu ledových desek zavřít nebo naopak příliš zvětšit. Naši piloti společně s legendárním polárníkem Viktorem Bojarskym, který nás na pól doprovázel, odhadovali tloušťku ledu ze vzduchu a hledali místo vhodné k přistání. Byl to neobyčejně zodpovědný úkol, neboť množství paliva v nádržích vrtulníků dovolovalo splést se jen jednou. Plně jsme Viktorovi důvěřovali. Je to polárník se zkušenostmi z obou pólů. Přistáli jsme necelé 3 km od zeměpisného severního pólu. Když se vrtulník opět vznesl, pomyslela jsem si: „Tak a jsme tady – a jsme v tom sami.“

 

   Aktivita ledu

Na pólu jsme strávili čtyři dny a tři noci. Bez sledování hodinek jsme brzy ztratili pojem o dni a noci. Slunce se točí nad obzorem stále ve stejné výši – žádný východ, žádný západ.

Ledová pokrývka na severním pólu je obrovská bílá poušť, posetá mnohakilometrovou sítí ledových pahorků a prasklin. Ledové pahorky vznikají sbíháním ledových ker. Ty jsou tlačeny větrem a především mořskými proudy směrem k Atlantiku. Ta síla je tak velká, že dokáže rozlámat 4 m tlustý led na kousky. Ledové kry jsou z větší části potopené ve vodě. Jen malá část vyčnívá nad hladinu. Tato vyčnívající část ledových ker má v průměru výšku kolem 3 až 4 metrů. Najdete však i opravdové ledové hory. Pod vodou dosahují ledové kry (jak jsme později viděli) hloubky kolem 15 m. Ledová vrstva však není jednotná. Tloušťka několik let starého ledu je v průměru 4,5 m, ale může dosahovat až 8 m. Led, který teď vznikl, měl sílu 1,8 m. Najdou se ale i slabší místa. Tam, kde jsme měli vyřezanou majnu, byla ledová vrstva tlustá 60 cm a během sedmi hodin zamrzla deseti centimetry nového ledu. Přestože necítíte ani pod vodou ani na hladině žádný pohyb, led se neustále pohybuje rychlostí několika km za den.

 

   Dive centrum

Základnu jsme vybudovali u jednoho ledového pahorku tak, že obytné stany a vše potřebné k přežití bylo na jedné straně a majny se stanem na výstroj na druhé straně. Rozhodli jsme se tak, protože tloušťka ledu byla na obou stranách různá. Led je v oblasti zeměpisného severního pólu v neustálém pohybu, může se rozlomit a vytvořit tak řeku otevřené vody během několika hodin. Stejně tak rychle se mohou několika tunové ledové kry spojit a zmrznout dohromady. Z tohoto důvodu naši průvodci pravidelně kontrolovali okolí tábora, aby nás stihli včas varovat před potenciálním nebezpečím.

Potápěčské centrum, které jsme na pólu vybudovali, tvořil jeden velký stan na skladování výstroje. V něm jsme se připravovali na ponory a rozehřívali po nich. Stan byl neustále vyhříván, takže výstroj mohla proschnout. Láhve jsme plnili venku čerstvým polárním vzduchem. Přístroje jsme sestavovali ve stanu, aby předčasně nezamrzaly a aby se zároveň trochu ohřály láhve. Obojí zvyšuje bezpečnost potápění pod ledem, zejména je-li teplota vzduchu nižší než -20 °C a teplota vody -2 °C.

V ledu jsme vyřezali dvě majny. Jednu jen pár metrů od ledového pahorku, dost velkou, aby se do ní pohodlně vešli tři potápěči. Druhá menší měla sloužit pro případ nouze, kdyby se kry pohnuly a uzavřely hlavní majnu. Tu druhou jsme vyřezali ve větší vzdálenosti. Pro každou sérii ponorů se musely obě znovu vyřezávat, neboť celkem rychle zamrzaly tlustou vrstvou nového ledu.

Když jsme expedici připravovali, měli jsme v plánu uskutečnit každý šest ponorů. Na místě jsme ale zjistili, že to není úplně reálné, a že díky měnícím se podmínkám také nemusíme udělat ani jeden ponor. Nakonec jsme uskutečnili tři série ponorů. Hlavním faktorem bylo usušení výstrojí. Stejně jako při tréninku na Bílém moři jsme se střídali ve třech skupinách. Dvě dvojice a jedna trojice si postupně měnily pozice návodčích, potápěčů pod vodou a jisticího týmu, který byl připraven řešit náhlé nepředvídané situace.

Při několikadenním pobytu v prostředí, kde je teplota pod nulou, je jednou z nejzákladnějších podmínek přežití udržet se v teple. Stany, ve kterých jsme spali a které nás chránili proti větru a sněhu se daly celkem rychle vyhřát plynovými hořáky na teplotu 15–18 °C. To už je dostatečné pohodlí k tomu, abyste se převlékli.

Teplé jídlo, ke kterému jsme se scházeli u jednoduchého stolu, nás zahřálo stejně, jako celá atmosféra, kdy expedice odpočívala a diskutovala o zážitcích.

 

   Pod ledovou vrstvou

Sedím na hraně majny a připadám si jako na prahu dveří do jiného světa. Křišťálově čistá voda odráží světlo a 70 cm tlustý led se zdá tenký. Ploutve mám ve vodě a pod nimi zeje tmavá hluboká propast. Jsme tři. Vadim a Vladimir jsou na jednom laně a já na jiném. Hořím nedočkavostí. Beru do ruky fotoaparát a sklouznu pod led. Teprve teď při zanořování si uvědomím, jak je led tlustý. Abych se dostala na spodní stranu, musím se ponořit téměř metr hlubokou šachtou.

Viditelnost je úžasná. Z rozlohy toho prostoru se až tají dech. Nikdy jsem dosud neviděla tak čistou vodu. Z pohledu pod sebe se mi trochu točí hlava. Spodní strana ledu je poseta velkými ledovými krápníky fantastických tvarů. Stěna ledových ker dosahuje až do tmavé vody kdesi pode mnou. Ve vodě se vznáší maličký mořský anděl (Clione limacine).

Nejdříve jsme provedli check stop a všechna bezpečnostní opatření včetně kontroly nouzové majny. Nebyl žádný spěch a přístup všech byl velmi zodpovědný. Ledová nebesa se táhla tam, kam až oko dohlédlo. Pomalu jsme se vznášeli v neutrálním vztlaku a mířili ke stěně ledových ker. Ohlédla jsem se za sebe, abych zkontrolovala, jestli nejsou lana zamotaná nebo překřížená. Byla v pořádku a bylo vidět, jak mizí v ledovém otvoru, kterým pod vodu prosvítaly paprsky nízkého polárního slunce rozpouštějící se v hlubině.

Ledové kry pod vodou na severním pólu jsou beze sporu tím nejúžasnějším, co se dá pod ledem vidět. Masa různě velkých kusů ledu spojených do jednoho celku dosahuje hloubky 15 m a je více než 10 m široká. Kry tak vytvářejí členitý trojrozměrný prostor pod ledem. Struktura této ledové masy je však poměrně nestabilní. Jednotlivé ledové bloky se mohou pohybovat a představují tak pro potápěče určité nebezpečí. Je lepší se jich tedy moc nedotýkat a jen světlem svítilny prozkoumávat ledová zákoutí, klenby, stropy a kaverny.

Jak jsme plavali okolo těch ledových stěn, uvědomovali jsme si sílu přírody a vlastní nepodstatnost. Přestože jsem za sebou teď měla dva měsíce ice divingu na Bílém moři a celkem deset let zkušeností s potápěním pod ledem, cítila jsem určité napětí. Ačkoli by se mohlo zdát, že výstroj, led, lana, parťáci, zkrátka vše je jako jindy, není tomu tak. Právě to magické místo severního pólu posouvá zážitky a vjemy na jinou úroveň.

Pohled ze spodní části ledových ker do hloubky je úžasný. Je zde skoro úplná tma. 15 metrů ledu nepropustí téměř žádné světlo. Při horizontálním pohledu přechází bílý led po pár desítkách metrů v temnotu. Díky tomu je majna zcela zřetelně viditelná i z větší vzdálenosti a my můžeme sledovat, jak naši návodčí jistí druhý konec lana. Náš tým končí první ponor a vrací se zpět. Na mělkých krách, kterými prosvítí sluneční paprsky, pozorujeme žluté krevety. Ty se živí jednobuněčnými mořskými řasami, žijícími na povrchu ledových ker. Ve volné vodě tu a tam vidíme žebernatky. Mořští andělé vznášející se jakoby ve stavu bez tíže upoutávají naší pozornost svým jasným červenooranžovým zbarvením. Náhle pod ledem spatříme něco zcela neočekávaného. Chobotnici držící v chapadlech kus mořských chaluh. Hlavonožci obecně v arktických vodách nežijí. Chobotnice, kterou jsme našli, byla k našemu zklamání již mrtvá. Byla ale tak zachovalá, že jsme to na první pohled nepoznali. Pravděpodobně ji přinesly mořské proudy z Tichého oceánu a plula – stejně tak jako led s naší základnou – směrem do Atlantiku. Úžasný důkaz síly mořských proudů.

Celá lokalita, na které jsme se na severním pólu potápěli, byla nádherně fotogenická. Podvodní scenerie na nás působily svou čistotou, tichem a hloubkou. Stačilo jen, abychom pomysleli na to, že pod námi je hlubina skoro čtyř a půl kilometru a reflexivně jsme stiskli lano a pohledem zkontrolovali vzdálenost k majně. 4300 metrů pod námi se na mořském dně tyčí skalnatý Lomonosovův hřeben. To je pocit, který na vás zapůsobí.

Jen neradi jsme končili ponory. Jisticí tým, který byl na ledu daleko promrzlejší než potápěči pod vodou, nám pomáhal s odstrojením. První stupně regulátorů byly po ponoru kompletně obalené hroudou ledu.

U horkého čaje, teplého jídla a sklenky vodky jsme pomalu rozmrzali a podléhali příjemné únavě. Bylo zvláštní, jak se při debatách o našich zážitcích každý vyhýbal sdělování osobních pocitů. Jako bychom měli strach, že jejich vyslovením někam zmizí.

Když jsme na konci programu balili tábor, objevila se náhle 20 metrů od nás prasklina široká jako slušná řeka. Led se začal posouvat a za hlasitých zvuků se začal vzdouvat v nový pahorek. Vše se to dělo přímo před našima očima. Naštěstí jsme měli již veškerou výstroj sbalenou. Na druhou stranu mi to bylo líto. Moc ráda bych to viděla zpodvody.

Nastupovali jsme do vrtulníku a opouštěli místo, kde se na pomyslném vrcholku světa potkávají všechny poledníky. Místo, kde led a zemský povrch odděluje několik kilometrů křišťálově čisté vody. Místo, kde vše podléhá jen jedinému zákonu – zákonu přírody. Vrtulník se vznesl a my sledovali bílou pustinu pod sebou. Každý, kdo byl na pólu, tam hledal a našel něco svého. Každého k tomu vedla nějaká motivace a každý si odvezl své vlastní pocity. Pro mne severní pól znamená bílou čistotu, ticho a pomyslný vrchol potápění pod ledem. Stejně jako Káj s kouskem ledu v očích v pohádce o Sněhové královně, se i já dnes dívám na svět skrz brýle severního pólu. Ten ledový virus je hluboko v mém srdci a láká mě znovu na ten ledový práh mezi dvěma světy na kraji majny.

Autorka je vedoucí instruktorkou potápěčského centra Polární kruh, fotografkou a mořskou bioložkou.

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group