ikoktejl

2009
Tag: 2009 Nalezeno 14 výsledků.
Tag: 2009 Řazení

Likvidace bomb

LIKVIDACE BOMB

Potápění se Severní ­potápěčskou jednotkou Royal Navy u ostrůvku Garvie

 

   Text a foto Simon Brown

   Překlad František Novomeský

 Na mořském dně leží rezavá roura dlouhá asi 180 cm. Tenhle „nález“ by se do vaku na potápěčskou výzbroj asi nevešel, nejsem si však jist, zda by někdo chtěl vidět tenhle krám například v mé garáži. Tahle roura byla 500librovou bombou, napěchovanou dostatkem výbušniny pro to, aby mě poslala na nejlepší potápěčskou lokalitu v nebesích.

Moje jediná smysluplná myšlenka byla celkem prostá: jestliže tohle bouchne, znamená to můj konec a o ničem nebudu vědět. Na dně se ke mně připojil John, specialista na likvidaci bomb britského Královského námořnictva. Dal se do práce, připevnil demoliční nálož na zevní plášť bomby a za několik minut se stane tahle bomba minulostí. Udělal jsem ještě několik snímků Johna při práci a začal výstup. Děsila mě tahle explozivní síla, ležící pode mnou na mořském dně... A to tak, že jsem zapomněl na tříminutovou bezpečnostní zastávku, jediná má myšlenka byla, že chci ven z vody...

 

   Ostrůvek Garvie

Přímo na severozápadním výběžku Skotska, východně od Cape Wrath, leží v moři malý skalní ostrůvek, známý jako An Garbh-eilean anebo Garvie. Většina lidí ho nezná a v okolních vodách tohoto ostrůvku se potápělo jen málo potápěčů. A ještě míň by se jich tam chtělo potápět: ostrůvek Garvie je jedinou evropskou lokalitou, kde britské Královské letectvo (RAF) nacvičuje bombardování typu vzduch-země se „živými“ bombami o hmotnosti až 1000 liber. Celý Cape Wrath je tedy pod přímou palbou a necvičí zde pouze RAF, ostré střelby typu loď-pobřeží tady provádí i Královské námořnictvo, které střílí 4,5palcové granáty až do vzdálenosti 12 mil. Asi jedna desetina ze všeho, co se vystřelí, nevybuchne, a tak povinnost „úklidu“ těchto nebezpečných předmětů leží na ramenou Severní potápěčské skupiny Královského námořnictva (Royal Navy). Námořnictvo nedělá nic polovičatě, a proto ani jejich potápěčská loď není výjimkou. RMAS Tornado je při 700 tunách vybavena vlastní dekompresní komorou a poskytuje přístřeší dvoumotorovému nafukovacímu člunu, který nás k lodi přivážel každé ráno přes tiché vody sousedícího jezera Loch Eriboll. Na palubě lodi byly hromady plastických výbušnin (všichni potápěči je nazývali výstižným pojmenováním „bang“), bylo jich dost na to, aby nás i celou loď poslaly do nenávratna. Nedokázal jsem si představit, co by se stalo, kdyby náklad „bangu“ vybouchl. Potápěč Yorkie mě rychle uvedl na pravou míru. „Vybouchl? Co by mělo vybouchnout? Bouchne ti pokažená konzerva. Výbušniny je nutno iniciovat.“ Ubezpečil mě také, že krabice „bangu“ na palubě jsou zcela bezpečné. Na iniciaci potřebují roznětky a detonátor.

 

   Nedotýkat se ničeho, co najdu

Tomado potřebovalo asi hodinu, než z Loch Eribollu doplulo k ostrůvku Garvie. Během plavby provedl por. Beechinor instruktáž o tom, co očekávají, že pravděpodobně naleznou, a jak odlišit „živou“ bombu od cvičné, nevýbušné munice. Jakákoliv bomba natřená na modro je cvičná a není nutné se jí zabývat, narozdíl od zeleně natřených se zlatými proužky, namalovanými na hrotu bomby, které je třeba najít a zneškodnit. Další pomůckou při hledání nevybuchlé munice je nález roznětky, cvičná munice je nemá. Roznětka bývá umístěna v hrotu bomby.

Ve válečných dobách se stala nevybuchlá bomba pro nepřítele problémem; protože konstruktéři vyvinuli v roznětce zařízení proti smíchání explozivního materiálu s mořskou vodou. Taková nestabilní, vůči smíchání rezistentní roznětka není ani přítelem potápěčů, likvidujících bomby... a taky potápěčů-fotografů, kteří drží kameru. Uložil jsem si do mysli poznámku: nedotýkat se ničeho, co najdu... ani tady „na place“, ani kdekoliv jinde.

 

   „Obyčejný“ ponor

Pádem nazad z člunu jsem se dostal do vody, 20 metrů od ostrůvku Garvie, a začal jsem sestupovat. Viditelnost ve vodě byla úžasná; kdyby tohle byl „obyčejný“ ponor, užíval bych si to. Dotkl jsem se písku na dně. Klekl jsem si na písek a chvilku pozoroval paprsky slunce filtrované zelenou vodou. Nebyl jsem tu však kvůli uměleckým záběrům. Tohle byla vyhledávací fáze operace, kdy potápěč plave nad mořským dnem a rozhlíží se po bombách. Chtěl jsem se potápět s Yorkiem, ale nešlo to. Nastartoval malou ponorku, která se pohybovala rychleji, než jsem stačil plavat. Mohl jsem proto jenom sledovat jeho hluboké výdechy z regulátoru. Najednou se zastavil a prohlížel si možný cíl – 500librovou bombu. Ležela na dně již dlouho a barevné označení nahradila rez a mořská vegetace. Yorkie kontroloval hrot a ocas bomby kvůli identifikaci. Je „živá“ nebo jde o cvičnou munici? Já jsem mu, žel, poradit nemohl. Najednou Yorkie zdvihl palec. U potápěčů Royal Navy znamená zdvižený palec „ok“, tedy to, že nalezená bomba je „živá“. Yorkie pádil k hladině po značkovací bóji,  začal jsem se také vynořovat, celá akce netrvala déle než 15 minut. Potápění pro něj bylo zkrátka jenom prostředkem, aby mohl dělat svou práci. Potápěči Královského námořnictva nepředstírají, že si potápění užívají.

Na palubě Tornada se potápěči sešli, aby se informovali o tom, co našli a jaké budou další demoliční plány. Demoliční nálože mají čtyři části: roznětku, bezpečnostní pojistku, detonační kabel a blok plastické trhaviny. Kritickou částí je bezpečnostní pojistka s časovým limitem. Časový interval limituje doba hoření, pojistka se nastavuje na čas pět minut od okamžiku spuštění roznětky do okamžiku výbuchu plastické nálože umístěné na bombě. Do člunu jsme se vrátili s demoličními náložemi. Najít bombu bylo snadné, John připevnil na bombu balík s náloží, dával přitom pozor, aby detonační kabel nevytvořil smyčku. Po první připravené bombě přivlekl John další balík s náloží k další a já jsem vyplaval na povrch. Když byly bomby připravené a John se bezpečně vrátil do člunu, vyslalo Tornado lodní vysílačkou výstrahu všem lodím v blízkosti, aby lokalita byla „čistá“. Do bezpečnostních pojistek se vložily roznětky. Ze všech výbušnin – plastických i těch v bombě – si v této chvíli vynucovaly největší respekt malé stříbrné detonátory. Po jejich aktivování se člun rychle vzdálil do bezpečí a začalo odpočítávání. Plastické nálože vybuchly, ozvala se dunivá rána a voda se zpěnila. Ovšem bomba nevybuchla, protože se až teď zjistilo, že se jednalo o cvičnou munici. U této 500librové bombě tedy nemohlo dojít k iniciaci.

 

   Živá, nebo cvičná ­nalož?

Moře kolem ostrůvku Garvie je otevřeno všemu, co sem může Atlantik přivléci. Potápění na východní straně ostrůvku nás chránilo před nejhorším vířením otevřeného oceánu. Cíle však byly i na západní straně ostrůvku, kde jsme na druhý den s Gingem našli v písku zabořenou 1000librovou bombu. Ginge začal na povrch bomby připevňovat plastickou nálož, proud nad ní nás unášel tam a zpět. Na bombu s hrotem a ocasem ukrytým v kamení (nikomu z nás se nechtělo nános odstraňovat) Ginge připevnil balík s náloží a zajistil ho kameny. Bomba byla nalezena, plastická nálož na ni připevněna, to vše za devět minut, tedy rekord pro ponor s fotografováním. Nakonec se ukázalo, že i tahle bomba byla cvičná, a tak si jen rackové pochutnali na několika usmrcených rybách. Ze všeho, co RAF na ostrůvek shodilo, nevybuchlo jenom pár kousků. Bomby, které jsme našli, byly korodované a pokryté mořskou vegetací, dalo se předpokládat, že všechny mají modrý nátěr. Předchozí návštěva týmu potápěčů-specialistů zřejmě tyhle bomby našla a pro jejich barvu se s nimi dále nezabývala. Opadne-li ale barva, nelze určit, zda se jedná právě o cvičnou munici. Při posledním ponoru jsem našel dvě bomby, obě byly již bez barvy, ale zato s velkým „vykousnutím“ na boku v místě, kde byl přiložen a iniciován demoliční balík. Bylo vidět, že se s bombami již pracovalo.

 

   Kov na „švestkách“

Později večer v baru (můj tip – nedejte se vtáhnout do soutěží v pití s potápěči Královského námořnictva) ke mně přišel Duff s otázkou, zda uhádnu, jak dlouho se potápí. Aby ukázal, kolik času strávil pod vodou, rozepjal si kalhoty, sáhl do spodků a po svíjení se a grimasách vytáhl z kalhot svou ruku zaťatou v pěst. „Nastav ruku,“ řekl. Nevěděl jsem, co bude následovat, tak jsem mu nastavil dlaň, do které Duff upustil kousek kovu z obalu nálože. „Tohle se mi přilepilo na mý švestky. Tipni si, jak dlouho se potápím.“

Potápění se Severní potápěčskou jednotkou Royal Navy u ostrůvku Garvie bylo privilegiem i potěšením. Materiál, se kterým potápěči Královského námořnictva pracují, si vynucuje respekt. Civilní potápěči, když najdou nevybuchlou munici, často si ji berou jako suvenýr, na památku nebo v rámci svého sběratelského hobby. Po tom, co jsem byl svědkem velkých podmořských explozí, si budu od těchhle věcí udržovat patřičný odstup. Nechci, aby se cokoliv v mé blízkosti iniciovalo.      

Escape To Nature

Escape To Nature

Útěk do přírody aneb jak slaně mohou chutnat splněné sny

 

   Petra Doležalová a Libor Špaček

 „Monotónní hukot lodního motoru utichl. Je šest ráno a sladké snění pro dnešek skončilo. „Brífink!“ ozve se z horní paluby. Rozlámaná, ještě se zalepenýma očima, soukám se do mokrého neoprenu. Rychle si naleju kávu a pádím na horní palubu pro instrukce k rannímu ponoru. Obsah hrníčku se mi na schůdkách málem převrhne. A sakra, moře je zase rozdivočené! Pečlivě chystáme obě naše „bejby“ – fotoaparát a kameru se světly a záblesky v pořádně těžkých podvodních pouzdrech. Zbývá zkontrolovat, jestli vše dobře těsní a funguje jak má. Tam dole bychom pak totiž měli smůlu – a třeba právě dnes potkáme některého ze vzácných živočichů…

Gumový zodiak rozřezává špičky vln, každá třetí nás pořádně propleskne. „Nasaď si masku, ať vidíš,“ pokouší se Libor překřičet řev motoru, zatímco se snažím udržet pohromadě sebe v „plné polní“ i foťák, který se nebezpečně rozletěl po dně člunu. Po pár minutách ledové rozcvičky se těším pod vodu. „One, two , three, jump!“ Konečně! Rychle se zanořujeme a snažíme se doplavat k útesu. Kopeme ze všech sil a před sebou tlačíme fotoaparát i kameru, proud nás ale táhne zpět. Po pár minutách to vzdáváme a vysoukáme sebe i šedesát kilo techniky zpátky na rozhoupanou loď. Pokus opakujeme ještě dvakrát. Už notně vyčerpaní se konečně noříme podél útesu vstříc hlubině a novým záběrům. Ještě před pár měsíci jsem netušila, jak slaně mohou chutnat splněné sny.“

„Liborovy makrofotografie mořských tvorů jsem poprvé viděla asi před rokem, když jsem o jeho práci chystala rozhovor. Fascinovaně jsem poslouchala historky o žralocích, murénách, kamenných rybách a malinkých tvorech, které na dně vyhledává nejčastěji. Zážitkové meditace, jaké v dokonalém zklidnění při fotografování pod vodou prožívá, mi připomněly moje pocity při focení na severu, uprostřed arktické divočiny ve třicetistupňovém mrazu. Uvědomila jsem si, jak moc mají oba světy společného. Oběma vládnou přírodní živly, a jsme v nich jen na návštěvě. Díky vyspělé technice je sice dnes můžeme poznávat a zachycovat na film i fotografie, přesto nesmíme ani na vteřinu zapomenout, jak moc jsme sami i příroda zranitelní. Dokonce i ponor lze v přírodě trénovat. Čím více se totiž ponoříte do hloubky, tím více dokážete vnímat její energii a přenést ji pak do obrázků.

Tak dlouho jsme oba světy srovnávali, až nás napadlo své zkušenosti z fotografování v extrémních podmínkách spojit do společného projektu. Pojmenovali jsme jej „Útěk do přírody“.

Následovaly týdny příprav naší první expedice na Mauricius. Ostrov, na němž mohou příroda a oceán směle soupeřit. Libor coby zkušený instruktor mě naučil potápět, abych ho pod vodou mohla při fotografování zastoupit, a sám se víc soustředil na filmování. Abychom mohli filmy i fotografie zpracovat podle svých představ, připravili jsme si potřebné programové vybavení a pilovali postprodukční schopnosti. Dní strávených u počítače je bohužel mnohonásobně víc než těch, kdy jsme se nořili do hlubin Indického oceánu, zachycovali Mauricius z ptačí perspektivy nebo se na pobřeží soustřeďovali na detaily okolní přírody. Čas věnovaný přípravám a práci s fotografickým a filmovým vybavením před ponorem i po jeho skončení byl delší než samotná doba pod vodou, přesto však intenzita zážitku přehlušila veškeré úsilí.

Největší adrenalinové okamžiky nastávají při nočních ponorech. Hlubina zčerná a je vidět jen malý prostor, na který svítíme rovnou tisícovkou wattů. Netušíme, jaké nebezpečí se skrývá dál ve tmě. Využíváme nočního klidu některých živočichů, kteří se pomalu pohybují v záři světel. Zvědavě se motají okolo a někteří, jako třeba perutýni, brzy zjistí, jak dobře se jim v naší společnosti loví. Pozorně si změří oběť v kuželu světla a během několika sekund ji spolknou jako malinu. Nevědomky se tak stávají hrdiny záběrů, které se snažíme předat dál.       

 

   Libor Špaček

Člen Asociace profesionálních fotografů AF, instruktor potápění a námořní kapitán. Fotografii studoval v New Yorku na konci devadesátých let a brzy potom se prosadil i na poli reklamy, kam pronikl se svým netradičním pojetím uměleckých aktů. Křivky ženského těla totiž začal zachycovat pod vodní hladinou. Tak vznikla jeho nejznámější kolekce z volné tvorby „Underwater Fine Art Nudes“. V současnosti obsahuje několik desítek velkoformátových fotografií, které vystavuje a publikuje po celém světě.

Libor se jako potápěč a specialista na fotografii pod vodou zúčastnil několika zahraničních projektů a expedic v roli vedoucího, fotografa a kameramana. Během této doby vznikla další kolekce „Underwater Life“, zaměřená převážně na makrofotografii, kterou neustále rozšiřuje o další úlovky z cest.

Fotografie z jeho umělecké tvorby jsou zastoupeny v několika českých a zahraničních galeriích a soukromých sbírkách. Mnohé snímky byly oceněny, několikrát také nominovány v mezinárodních soutěžích mezi nejlepší a publikovány ve výběru prací nejvýznamnějších českých fotografů současnosti.

 

   Petra Doležalová

Vystudovala ekonomii v Česku a Media Relations v Kalifornii. Fotografka a cestovatelka propojila své zájmy s publicistikou přímo ve své profesi.

Svou volnou tvorbu poprvé představila veřejnosti na multimediální výstavě „Doteky Severu“ v pražské galerii Karolinum. Pod stejným názvem vydala i knihu, v níž snímky okořenila vlastní poezií a příběhy z cest. Velkou část věnovala nejstaršímu evropskému národu, žijícímu za polárním kruhem v oblasti Finnmarku. Během čtyř let se Petra Doležalová vydala do Norska více než desetkrát a díky místnímu průvodci a přátelům měla možnost vyjádřit hloubku a pochopení těžkého, a přesto svým způsobem romantického života za polárním kruhem.

Petra má za sebou několik úspěšných výstav. Její fotografie a příběhy z různých koutů světa byly mnohokrát publikovány u nás i v zahraničí.

 „Monotónní hukot lodního motoru utichl. Je šest ráno a sladké snění pro dnešek skončilo. „Brífink!“ ozve se z horní paluby. Rozlámaná, ještě se zalepenýma očima, soukám se do mokrého neoprenu. Rychle si naleju kávu a pádím na horní palubu pro instrukce k rannímu ponoru. Obsah hrníčku se mi na schůdkách málem převrhne. A sakra, moře je zase rozdivočené! Pečlivě chystáme obě naše „bejby“ – fotoaparát a kameru se světly a záblesky v pořádně těžkých podvodních pouzdrech. Zbývá zkontrolovat, jestli vše dobře těsní a funguje jak má. Tam dole bychom pak totiž měli smůlu – a třeba právě dnes potkáme některého ze vzácných živočichů…

Gumový zodiak rozřezává špičky vln, každá třetí nás pořádně propleskne. „Nasaď si masku, ať vidíš,“ pokouší se Libor překřičet řev motoru, zatímco se snažím udržet pohromadě sebe v „plné polní“ i foťák, který se nebezpečně rozletěl po dně člunu. Po pár minutách ledové rozcvičky se těším pod vodu. „One, two , three, jump!“ Konečně! Rychle se zanořujeme a snažíme se doplavat k útesu. Kopeme ze všech sil a před sebou tlačíme fotoaparát i kameru, proud nás ale táhne zpět. Po pár minutách to vzdáváme a vysoukáme sebe i šedesát kilo techniky zpátky na rozhoupanou loď. Pokus opakujeme ještě dvakrát. Už notně vyčerpaní se konečně noříme podél útesu vstříc hlubině a novým záběrům. Ještě před pár měsíci jsem netušila, jak slaně mohou chutnat splněné sny.“

„Liborovy makrofotografie mořských tvorů jsem poprvé viděla asi před rokem, když jsem o jeho práci chystala rozhovor. Fascinovaně jsem poslouchala historky o žralocích, murénách, kamenných rybách a malinkých tvorech, které na dně vyhledává nejčastěji. Zážitkové meditace, jaké v dokonalém zklidnění při fotografování pod vodou prožívá, mi připomněly moje pocity při focení na severu, uprostřed arktické divočiny ve třicetistupňovém mrazu. Uvědomila jsem si, jak moc mají oba světy společného. Oběma vládnou přírodní živly, a jsme v nich jen na návštěvě. Díky vyspělé technice je sice dnes můžeme poznávat a zachycovat na film i fotografie, přesto nesmíme ani na vteřinu zapomenout, jak moc jsme sami i příroda zranitelní. Dokonce i ponor lze v přírodě trénovat. Čím více se totiž ponoříte do hloubky, tím více dokážete vnímat její energii a přenést ji pak do obrázků.

Tak dlouho jsme oba světy srovnávali, až nás napadlo své zkušenosti z fotografování v extrémních podmínkách spojit do společného projektu. Pojmenovali jsme jej „Útěk do přírody“.

Následovaly týdny příprav naší první expedice na Mauricius. Ostrov, na němž mohou příroda a oceán směle soupeřit. Libor coby zkušený instruktor mě naučil potápět, abych ho pod vodou mohla při fotografování zastoupit, a sám se víc soustředil na filmování. Abychom mohli filmy i fotografie zpracovat podle svých představ, připravili jsme si potřebné programové vybavení a pilovali postprodukční schopnosti. Dní strávených u počítače je bohužel mnohonásobně víc než těch, kdy jsme se nořili do hlubin Indického oceánu, zachycovali Mauricius z ptačí perspektivy nebo se na pobřeží soustřeďovali na detaily okolní přírody. Čas věnovaný přípravám a práci s fotografickým a filmovým vybavením před ponorem i po jeho skončení byl delší než samotná doba pod vodou, přesto však intenzita zážitku přehlušila veškeré úsilí.

Největší adrenalinové okamžiky nastávají při nočních ponorech. Hlubina zčerná a je vidět jen malý prostor, na který svítíme rovnou tisícovkou wattů. Netušíme, jaké nebezpečí se skrývá dál ve tmě. Využíváme nočního klidu některých živočichů, kteří se pomalu pohybují v záři světel. Zvědavě se motají okolo a někteří, jako třeba perutýni, brzy zjistí, jak dobře se jim v naší společnosti loví. Pozorně si změří oběť v kuželu světla a během několika sekund ji spolknou jako malinu. Nevědomky se tak stávají hrdiny záběrů, které se snažíme předat dál.       

 

Útěk na Mauricius

Výstava velkoformátových fotografií pořízených ze země, hlubin oceánu i z nebe od autorů Petry Doležalové a Libora Špačka se koná v prostorách ambitu Františkánského kláštera na Jungmannově náměstí v Praze od 5.–30. srpna 2009.

Expozice věnovaná ostrovu Mauricius je součástí rozsáhlého projektu Escape to Nature, ve kterém se autoři snaží zachytit pomocí fotoaparátu a videokamery nejkrásnější místa planety se zaměřením na podmořský svět. Součástí výstavy je projekce stejnojmenného dokumentu. Pro poeticko - tajemně laděný snímek složil hudbu známý český skladatel Michael Pavlíček. DVD s filmem vychází v září.

Více informací naleznete na www.escapetonature.eu

 

Medůzy v jižních čechách

Medúzky v jižních čechách

 

   Text a foto Veronika Matějková

 Loni v srpnu byly v jihočeském lomu BLATNÁ-ŘEČICE poprvé pozorovány sladkovodní medúzky CRASPEDACUSTA SOWERBYI. Medúzky, tzv. jellyfish, objevil potápěč a spolumajitel lomu p. Daniel Hofman. Zpráva se poměrně rychle roznesla a i my jsme se vydali na tyto pozoruhodné živočichy podívat.

Číst dál...

Mořské houby

Mořské houby

 

   Text a foto Martina Balzarová

 Mořské houby (Porifera) znali už staří Řekové a Římané. S pomocí houby mycí (Euspongia officinalis) si z těla odstraňovali nečistoty. Předlohou pro dnešní synteticky vyráběné houby na mytí byla tato prazvláštní mořská stvoření. Ještě dnes se na mnoha místech tyto ,,pravé“ mycí houby používají a dalo by se říci, že jejich obliba mezi lidmi stoupá. V současné době je známo asi 15 000 druhů, z nichž téměř 70 % ještě není popsáno, a stále se objevují nové unikátní druhy.

Mořské houby byly využívány od počátku některých civilizací. Domorodci z egejských ostrovů se pro ně potápěli a používali je pro mnohé účely. Staří Římané si mořské houby pokládali pod brnění, aby se ochránili před odřením. Objevili také to, že přiložením houby na poraněné místo se rána zahojí za velmi krátkou dobu, a navíc po ní nezůstane ani památky. Ve středověku se mořská houba užívala k léčbě strumy (nemoc způsobená nedostatkem jódu v organismu). Dříve, než byl v roce 1811 prozkoumán jód jako prvek periodické soustavy, lidé nevěděli čím to je, že mořská houba výrazně podporuje a zrychluje hojení nejrůznějších jizev. Jak se ukázalo, jód má příznivé účinky antiseptické, antibakteriální a desinfekční, kouzlo mořských hub spočívá v tom, že obsahují přibližně 14 % jódu. Historie zkoumání rozličných mořských hub se začala psát v době Aristotela, který si všiml mnoha druhů hub, které vojáci používali k čištění svých helmic. Pravé zkoumání ale přeci jen započalo až o několik století později. V polovině 19. století skupina vědců založila obor zkoumající právě tyto prapodivné tvory. Velmi brzy se ukázalo, že právě toto jsou patrně první živočichové, z nichž se vyvinuly všechny ostatní formy života na Zemi (i když dnes se objevuje názor, že to mohly být medúzy). Během expedice H.M.S. Challenger bylo nasbíráno mnoho dat a ohromné množství druhů hub. Díky tomu mohlo začít systematické třídění skupiny. Klasifikace stále ještě není dokončena, se vznikem nových molekulárních metod se celý systém musí budovat téměř od začátku. Zkoumáním DNA se přichází na nové vztahy mezi jednotlivými druhy.

Mořské houby nejsou na první pohled ničím výrazné a oku člověka lehce uniknou. Jsou to primitivní přisedlé organismy s relativně měkkým tělem. Nejvíce druhů je v moři, ale najdeme i sladkovodní druhy (přibližně 150 druhů). Vyskytují se v mělkých příbřežních vodách i ve vodách až několik kilometrů hlubokých. Jsou to filtrátoři. Jejich tělo je protkáno sítí děr (ostie), kterými proudí do jejich těla voda s potravou. Veškerá cirkulace živin a odpadních látek probíhá prostou difuzí do buněk z vody a naopak z buněk do okolní vody. Některé hlubokomořské houby z čeledi Cladorhizidae se dokonce staly masožravci. Dostane-li se do jejich blízkosti třeba malá kreveta, ochromí ji svými žahavými buňkami a pomocí dalších buněk ji houba pohltí a tráví. Uvnitř těla je prostor pokryt tzv. choanocyty, buňkami, které pomocí bičíků vychytávají potravu z vody a ženou ji do trávicích buněk, uložené ve stěně entodermu. Houby mají pouze dvě vrstvy buněk, mezi nimi je tuhá mezoglea a jeden vyvrhovací otvor. Jejich tělní stěna obsahuje celou řadu speciálních útvarů – skleritů. Sklerity jsou jehličky různého tvaru z SiO2 nebo CaCO3 produkované buňkami zvanými skleroblasty. Tyto jehličky mají společně se spongiovými vlákny zpevňující funkci. Podle tvaru jehliček a jejich složení se potom řídí klasifikace hub. Houby mají velmi rozmanité tvary a tělní typy. Jednoduchý askonní typ je zřejmě nejprimitivnějším tělním uspořádáním. Houba vypadá jako pohár přisedlý na mořském dně. Poněkud složitější je sykonní typ, kdy jsou choanocyty umístěny v postranních dutinkách, a nejsložitější leukonní typ má komůrky s choanocyty, ústící do samostatných sběrných kanálků. Tento typ je nejdokonalejším. Rychlost proudění vody tělem houby se může měnit. Při vstupu se u malých druhů (kolem 10 cm) pohybuje kolem 6 cm/min, uvnitř tělních kanálků může zpomalit až na 3,6 cm za hodinu a při vyvrhování vody s odpadními látkami se rychlost opět zvýší na nějakých 8 cm za minutu, aby se odpad dostal co nejdále od houby a ona ho znovu nenasála. Dokáže takhle přefiltrovat až dvě tuny vody za den. Dýchání u nich probíhá celým povrchem těla. Rozmnožovat se dokážou jak pohlavně, tak nepohlavně. Jsou totiž mezi nimi gonochoristé, ale i hermafrodité. Nepohlavní rozmnožování se děje pučením. Z vajíček se líhnou volně plovoucí larvy, které potom usednou na mořské dno a přemění se v dospělce. Houby mají v těle mnoho symbiotických bakterií, které způsobují jejich zabarvení. Cyanobakterie (sinice) jsou také často součástí hub, vyrábějí cukr z odpadu, který houba vylučuje. Houby nejsou vůbec bezbrannými stvořeními – mnoho z nich aktivně tvoří jedy, aby se ochránily před predátory. Jed způsobuje poškození a záněty kůže. Jsou to Tedania ignis a Neofibularia nolitangere v západní Indii a Severní Americe, Microciona prolifera v severovýchodních vodách Spojených států a Neofibularia mordens, Neofibularia  irata v Austrálii. Po doteku většinou nic není cítit, až za několik hodin či dní se objeví pálení, píchání nebo svědění. Umytí rukou ihned po doteku nemá žádný efekt. Pokud se sliz dostane do očí, může způsobit vážné poškození a záněty. Hlavními predátory mořských hub jsou specializovaní plži. Určitý druh plže se živí určitým druhem houby a žádným jiným. Jako příklad slouží mezi potápěči velmi známý středomořský plž hvězdnatka tečkovaná (Discodoris atromaculata), kvůli svému bílému tělu s hnědavými flíčky familiárně nazývaná „kravička“, živící se výhradně houbou Petrosia ficiformis.

Lov mořských hub je na některých místech naší planety dlouholetou tradicí. Např. na ostrově Krapanj nebo Kalymnos ve Středomoří. Mořské houby ale nepoužívá jen člověk, jak se ukázalo v posledních letech. Bylo pozorováno několik delfínů, kteří houby používají na čumáku jako ochranou rukavici. Tento jev je momentálně pečlivě zkoumán vědci. Tito delfíni ze Shark Bay (Austrálie) byli spatřeni jako jediní, kteří tuto činnost provádějí. Je to druhý případ využívání nástrojů mořskými savci kromě mořských vyder. Vědci zatím zjistili, že tuto činnost provádějí hlavně samice a dokonce učí své dcery tomuto prazvláštnímu chování. Samci mají úplně jiný společenský život a nemají čas učit se novým věcem. Raději se věnují vytváření a zkoumání sociálních svazků ve skupině.

Mořské houby se používají v kosmetickém průmyslu na odličování, mytí, masáže, tampony, peeling nebo vyhlazování strií. Ale také pomáhají při úklidu. Látky z nich získané se využívají ve farmakologii. Ve všech směrech jsou to tedy užitečná zvířata. Bohužel je možné, jestliže bude stávající trend v používání mořských hub pokračovat, že to bude mít negativní vliv na stávající populace. Houby jsou dále ohrožovány vzrůstajícím znečištěním oceánu a globálním oteplováním. Velmi markantní na některých potápěčských místech je i mechanické poškození lidmi, které je pro houby většinou smrtelné. Stejně jako v případě korálů je ze strany potápěčů na místě ohleduplnost při pohybu kolem kolonií mořských hub. I tito jedineční a křehcí tvorové si zaslouží naši pozornost a obdiv. Vždyť jsou na naší planetě v nezměněné podobě od devonu, což je více než 450 milionů let!        

 

   Martina Balzarova

Martina Balzarová je studentkou Zoologie na Přf JU v Českých Budějovicích, specializuje se převážně na mořské bezobratlé a zkoumá jejích ekologii a etologii. Jako potápěč má kvalifikaci PADI Divemaster a specializaci na podvodní foto a video.

 

Potápění s uzavřenými okruhy – 1. díl

Potápění s uzavřenými okruhy – 1. díl

 

   Připravil David Skoumal

 Od prvopočátku snah člověka o autonomní pobyt pod vodní hladinou se používala zařízení na principu uzavřeného okruhu. Na starém asyrském reliéfu z období 900 let př. n. l. je vyobrazen člověk pod vodou, dýchající z vaku umístěného na prsou.Takovéto zařízení umožňovalo pouze krátkodobý pobyt pod vodou. Potápěč mohl provádět buď pouze nádech, vak použil jako otevřený okruh a vydechoval do okolí, a potom v krátké době vysál z vaku všechen vzduch. Popřípadě mohl zpátky do vaku vydechovat a v tom případě hovoříme o uzavřeném okruhu, kde se směs stala v krátké době nedýchatelnou kvůli vysokému obsahu CO2.

Zlomovým rokem pro sportovní potápění se stává rok 1943, kdy dochází k vynálezu plicní automatiky – autonomního regulátoru Aqua Lung Mistral J. Y. Cousteaua a E. Gagnana a následuje rozvoj potápění s otevřeným dýchacím okruhem. Tento přístroj navázal na předchozí konstrukce otevřených okruhů, jako byl historicky první Aerophore z roku 1863. Tento přístroj byl konstrukčně omezen tehdejší možností tlakových zásobníků, a tedy jeho autonomie byla velmi malá. Taktéž další přístroje – Fernezův či Le Prieurův aj. jsou buď neefektivní, či nejsou autonomní, vyžadují například manuální regulaci přívodu vzdušnin. Až plicní automatika dvojice Cousteau a Gagnan otevřela podmořský svět suchozemcům ve skutečně širokém měřítku.

Uzavřené okruhy však stály historicky jak u zrodu potápění, tak dnes patří k vrcholu techniky a používají se stále více a více.

V roce 1878 vyrobil Henry Fleuss jeden z prvních funkčních kyslíkových přístrojů s uzavřeným okruhem – rebreatherů (z angl. rebreathe – opětovné vdechování). Tyto přístroje se během druhé světové války používaly jako únikové dýchací přístroje z ponorek. Efektivita tohoto jednoduchého kyslíkového přístroje s uzavřeným okruhem byla daleko větší než možnosti vzduchových přístrojů s otevřeným okruhem té doby. Použití bylo původně hlavně pro armádní diverzní účely, neboť potápěče neprozrazují unikající bubliny. Ale toto není jediné použití. Nejslavnější vědecké použití dalšího přístroje s uzavřeným okruhem – Drägerova Kleintauchgerätu – bylo například při výpravách Hanse Haase s lodí Xarifa v letech 1951-1958.

V současné době stojí přístroje s uzavřeným či polouzavřeným okruhem za mnoha náročnými ponory v jeskyních, na hlubokých vracích a stávají se jednoznačně trendem dneška.

Základní rozdíl mezi uzavřeným a otevřeným okruhem je tento:

- u otevřeného okruhu vše, co jsem nadechl, vydechnu ven do okolí

- u uzavřeného okruhu vše, co jsem nadechl, vydechnu zpět do uzavřeného okruhu – dýchací smyčky.

Principiálně lze rozdělit přístroje:

Přístroje s polouzavřeným okruhem – SCR Semi Closed Circuit Rebreather

Přístroje s uzavřeným okruhem – CCR Closed Circuit Rebreather

Kyslíkové přístroje s uzavřeným okruhem – stojí konstrukčně mezi SCR a CCR

  

   Kyslíkové přístroje s uzavřeným okruhem

Obecné výhody:

- Úspora dýchacích plynů a zvýšení autonomie – mnohonásobně při zachování akceptovatelné hmotnosti a velikosti přístroje (slušná autonomie až 2 hodiny v přípustné hloubce s jednolitrovou kyslíkovou láhví oproti daleko většímu přístroji s otevřeným okruhem). Pro srovnání: Spotřeba kyslíku se pohybuje u člověka od 300 ml až po 1-2 l/min, podle stupně námahy. U otevřeného okruhu je spotřeba vzduchu na hladině 8-30 l/min, podle stupně námahy.

- S tím souvisí velikost a hmotnost přístroje, která je daleko menší než u přístroje s otevřeným okruhem.

- Ticho – skoro žádné bubliny, které by mohly prozradit potápěče či rušit okolí (fotografie, diverzní aktivity, jeskyně – žádný sediment ze stropu a stěn).

Nevýhody:

- složitější obsluha

- možnost selhání je stejná jako u otevřeného okruhu

- shodný je záložní systém(bail out) pomocí otevřeného okruhu

- omezení délky pobytu a hloubky kyslíkovou toxicitou.

U kyslíku je dle posledních norem NOAA přípustný max. parciální tlak O2 1,6 bar – tzn. hloubka 6 metrů vodního sloupce. Přístroje kdysi používali vojáci do hloubek větších než 12 metrů, ale jen a jen jedinci s dobrou tolerancí ke kyslíku, navíc ztráty jsou v armádě přirozenou věcí. Dále si musíme uvědomit, že vydýcháním inertního plynu dusíku z tkání snížíme parciální tlak kyslíku v dýchacím okruhu, a tedy posuneme limit hloubky. Takový pohled na věc však není možné doporučit, platí jen omezeně a my se musíme držet zavedené limitace a maximální hloubky 6 m. 

Složení přístroje:

Přístroj je celkem jednoduchý. Konstrukce se skládá z tlakové láhve s kyslíkem (vodní objem1-2 l), redukčního ventilu, trysky stálé dávky seřízené asi na 1,5 l/min, sprchy-bypassu, umožňující ruční přídavek kyslíku (když potřebujeme doplnit objem dýchací smyčky), dýchacího vaku s přetlakovým ventilem, vrapových hadic se směrovými ventily, s uzavíracím náustkem a s pohlcovačem CO2. Celý systém tvoří uzavřenou smyčku.

Princip:

Z tlakové láhve proudí kyslík tryskou přesně nastaveným průtokem (asi 1,3-3 l O2/min) do dýchacího vaku, z vaku vdechujeme jeho obsah směrovým ventilem vrapovou hadicí do náústku, do plic a z plic směrovým ventilem vrapovou hadicí do pohlcovače CO2 a zpět do vaku. Spotřebovaný kyslík se doplňuje z tlakové láhve tryskou dávající stabilní průtok – stálou dávku. Vzhledem k tomu, že stálá dávka je nastavena tak, aby byla vždy bezpečně větší než spotřeba potápěče, můžeme kyslíkový přístroj z tohoto pohledu zařadit mezi SCR přístroje (Semi Closed Circuit Rebreather) – s polouzavřeným okruhem. Nespotřebovaný kyslík zvětšuje objem vaku, takže po čase dojde k upuštění vzdušnin ven do okolí.

Použití:

Vzhledem k velmi malým možnostem přístroje (hloubkové omezení 6 m) se ve sportovním potápění používal velmi omezeně (pouze v počátcích se proslavil při výpravách Hanse Haase). Hlavní význam měl pro armádní účely vzhledem ke kompaktnosti a velikosti přístroje a k „tichému provozu“ bez bublin. 

 

   Přístroje s polouzavřeným okruhem – SCR Semiclosed Circuit Rebreather

Historicky navazují na jednoduché kyslíkové přístroje s uzavřeným okruhem. Principiálně je můžeme rozdělit na přístroje s pasivní či aktivní dodávkou dýchacího plynu do dýchacího okruhu.

Aktivní dodávka – dýchací plyn proudí tryskou stálé dávky do dýchacího okruhu. Tryska je definována pro určitý plyn. Protože člověk spotřebovává pouze kyslík, a my dopouštíme kromě kyslíku i diluent – zde inertní plyn, tak objem plynů neustále narůstá a je po překročení nastaveného tlaku vypouštěn pojistným ventilem do okolí.

Je možné do okruhu přivést plyn jak z kyslíkové láhve, tak současně z láhve s diluentem. Toto řešení je vývojově překonáno dodávkou z jedné láhve, kde je dýchací plyn již namíchán.

Pokud bychom použili vzduch, bude dýchatelný v režimu polouzavřeného okruhu až od hloubky 5 m při klidnější ventilaci, proto musíme použít v přístroji SCR vždy HYPEROXICKOU SMĚS – směs s vyšším obsahem kyslíku než 21 %, nejčastěji v rozmezí 32-60 %. Takže běžně se používají v SCR přístrojích nitroxové směsi EAN 32 až EAN 60.

Maximální operační hloubka je dána frakcí kyslíku v láhvi a výpočet dekomprese se provádí odhadem, výpočtem nebo monitorováním parciálního tlaku kyslíku v dýchacím okruhu (např. dříve vyráběný analyzátor Uwatec Aladin Atlantis Oxy – SCR Dräger Dolphin).

Efektivita SCR s aktivní dodávkou se liší s hloubkou a ventilací – dodávka plynu do okruhu musí být adekvátní ponoru v maximální operační hloubce s maximální námahou, takže při klidném ponoru v malé hloubce dochází k nadbytečnému dofukování systému a tedy k častému vypouštění přebytečného dýchacího plynu. Z tohoto důvodu je vhodné v konstrukci přístroje zvolit verzi se dvěma dýchacími vaky – výdechový s vypouštěcím přetlakovým ventilem a nádechový, mezi nimiž je umístěn pohlcovač CO2. Tato konstrukce je šetrnější k pohlcovači – část dýchacího plynu odchází ven do okolí a přes pohlcovač prochází už jen efektivní objem, který dále cirkuluje.

Obecné výhody a nevýhody:

- konstrukčně stejně jednoduchý jako kyslíkový

- použití do větší hloubky než kyslíkové přístroje (6 m) – maximální operační hloubka MOD je dána typem plynu, který dýcháme (pro EAN 32 asi 36 m)

- pro každý daný plyn musí být adekvátní typ trysky

- ostatní je obdobné, tak jako u kyslíkového přístroje.

Pasivní dodávka – prvním přístrojem byl francouzský DC 55 z roku 1955 a všechny ostatní na něj úspěšně navazují, boom těchto přístrojů se datuje od roku 2000.

Již v  devadesátých létech se úspěšně prosadila verze přístroje Halcyon PVR-BASC, následně jednodušší verze dr. Reinharda Buchalyho Halcyon RB80.

Pasivní dodávka znamená, že dodávka dalšího plynu do okruhu je řízena spotřebou, je tedy daleko přesnější než aktivní dodávka, a navíc se při ní nemění obsah v dýchací smyčce.

U aktivní dodávky je průtok plynu do vaku stejný, ale spotřeba se mění – od klidové po velkou spotřebu při usilovném plavání… takže se mění obsah v dýchacím okruhu. U pasivního dodáváme přesně to, co jsme spotřebovali.

Systém PVR-BASC měl proměnný poměr mezi výdechovým a nádechovým objemem, tento poměr se měnil s hloubkou. Na hladině byl poměr 1:4, v 90 metrech 1:10.

Vývoj však šel cestou zjednodušení a jako optimální byl mezi jinými zvolen stálý poměr 1:8, takže v průběhu cyklu nádech–výdech je vypuštěna 1/8 objemu do okolí a okruh je doplněn o další 1/8, takže proti otevřenému okruhu je spotřeba 8x menší.

Konstrukčně se jedná vždy o dvojici vaků v sobě – nádechového a výdechového.­Poměr jejich objemů je 8 nádechů:1 výdechu a každým cyklem nádech–výdech se vypouští z okruhu objem výdechového vaku – tj. 1/8, a napouští se novou směsí.

Pro extrémní ponory je poměr upraven až na 1:14 – např. ve skupině WKPP.

V současné době jsou to nejrozšířenější přístroje s polouzavřeným okruhem a stojí za mnoha extrémními sestupy v Evropě či ve Spojených státech. Přístroj RB 80 a jeho klony jsou používány jak skupinami WKPP, EKPP, tak i mnoha sportovními potápěči u nás a v zahraničí.

Členové WKPP, EKPP s přístrojem RB 80, který je pro extrémní průniky v jeskyních zdvojen, dosáhli úžasných průniků v jeskyních Wakulla Springs (vzdálenost okolo 6 km v hloubce 90 m, čas na dně 10 hodin a celková doba ponoru okolo 30 hodin), Doux de Coly (vzdálenost 5880 m v hloubce 50-60 m, čas na dně 8 hodin, celková doba ponoru 18 hodin), Gourneyras (vzdálenost 2250 m, max. hloubka 110 m a čas ponoru 450 min), Pozo Azul (vzdálenost 5020 m, max. hloubka 70 m), Source de la Vis…

Tyto ponory jsou zcela jistě mimo běžné potápěčské obzory a chápání, k jejich realizaci je zapotřebí dalšího podpůrného týmu, dekomprese se dělá často v dekompresním stanu – habitatu. Dokonalá znalost dekompresních procedur, kyslíkové problematiky… jsou další nezbytností k realizaci takovýchto sestupů.

I v našich krajích držíme prim – člen ZO 7-02 Hranický kras Olomouc Pavel Říha dosáhl dne 23. 11. 2005 v Hranické propasti hloubky 170 m a pořídil za krátkou dobu pobytu v maximální hloubce náčrt celého profilu a šikmo se svažujícího dna. Použil RB 80 s vlastní koncepcí off board láhví a v té době provedl s tímto typem přístroje nejhlubší sestup ve světě a vytvořil nový český rekord.

Obecné výhody:

- pouze mechanická konstrukce, žádná elektronika

- robustní, kompaktní přístroj s možností připojení různých typů lahví – jak tzv. on board, či tzv. off board – přídatné láhve, které můžeme libovolně připojovat do dýchacího okruhu.

Obecné ­nevýhody:

Oproti otevřenému okruhu je to sice spořič s osminásobně menší spotřebou, ve srovnání s CCR však nepřináší žádný dekompresní profit a optimalizaci dekomprese.

U modelu typu RB 80 se výrazně liší dýchací odpory podle polohy těla potápěče, s přístrojem se obtížně dýchá ve svislé poloze potápěče – zde je lépe krátkodobě přepnout na otevřený okruh.

Je možné jako doplňkové zařízení připojit samostatný senzor na monitorování kyslíku v dýchacím okruhu, nicméně současné zkušenosti hovoří pouze o informativním účelu.

Díky užitným vlastnostem však přístroj doznal velké obliby a je velmi rozšířen, i díky osvědčení se v extrémních podmínkách a sestupech. Vzniká spousta klonů – EDO, Habanero, RON, CO.RA, Satori… Mimo běžné klony stojí pSCR TresPresidentes se zajímavou ojedinělou konstrukcí kulové hlavy, zdvojeného zpětného ventilu, konstrukce umožňující rychlou montáž, výměnu a kontrolu dýchacích vaků systémem převlečných matic a mnoha dalších vylepšení.

Zcela specifické konstrukce SCR přístrojů byly vyvinuty v Evropě.

Jochen Hasenmayer používal zdvojený STR80 (Speleo Twin Rebreather) k průnikům do evropských jeskynních systémů, jako např. Emmergence du Ressel.

Olivier Isler společně s konstruktérem Alainem Ronjatem sestavil ztrojený rebreather RI 2000, se kterým prováděl nejtěžší explorace v Evropě před nástupem skupiny EKPP, a to v jeskyních Doux de Coly, Ressel, Gourneyras, Cogol dei Veci…

Samostatně stojí přístroje s uzavřeným okruhem ruské výroby – řady IDA, AKA…

Některé jsou konstruovány na bázi chemických vyvíječů kyslíku, v tomto oboru má Rusko stále ve světě prim, mnoho z toho je stále vázáno na utajovaný vojenský program…

Je vidět, že historie patří přístrojům s uzavřenými a polouzavřenými okruhy – jak v počátcích potápění, tak při nejextrémnějších sestupech dneška, a jak se přístroje s uzavřeným okruhem vyvíjely dále, bude námětem dalšího článku.

Poznámka:

WKPP a EKPP jsou organizace, zabývající se výzkumem jeskynních systémů: WKPP na severu Floridy – Woodville Karst Plain Project,

EKPP v Evropě – European Karst Plain Project.

Obě skupiny spolupracují, vyznávají stejnou filozofii DIR. Zakladatel EKPP Reinhard Buchaly je tvůrcem RB 80, který používají obě skupiny, George Irvine – bývalý ředitel WKPP konstruuje skútry Gavin, používané oběma skupinami.     

 

MUDr. David Skoumal

Nar. 1967, potápí se od 1982, kdy dělal Školu přístrojového potápění u Honzy Jahnse v Alvinu. Od roku 1986 je člen Hranického krasu Olomouc. Počet ponorů cca 2600.

Kvalifikace:

IANTD Instructor Trainer Trainer pro Trimix, Nitrox, Technical Cave, Instructor Trainer Technical Wreck, CCR Trimix Diver, Trimix Blender. CMAS Instruktor**, DAN Instruktor, Instruktor České speleologické

společnosti pro jeskynní potápění, dříve člen presidia Svazu potápěčů Moravy a Slezska - lékařská komise a vedoucí subkomise pro Technické potápění Svazu potápěčů, Instruktor potápění Hlavní báňské záchranné stanice Ostrava Konzultant Hyperbarické komory v Ostravě.

Ledové Altausser See

LEDOVÉ Altausser See

 

   Napsala a vyfotografovala Alena Voráčková

 Malebné a potápěčsky méně navštěvované rakouské jezero Altausseer See najdete ve Štýrsku (Steiermark), 5 km severně od lázeňského městečka Bad Aussee. Ze známé meky Solné komory – Hallstattu je Altausser See dostupné autem za pouhých 25 minut. Přestože je tak doslova za rohem, narazíte tu na odlišnou kulturu krojů, jiný dialekt i zákony. Patří přesto také ke skupině jezer Solné komory, kterou ohraničuje na východě horský masiv Totes Gebirge, na jihu Dachstein a Tennengebirgen a na západě Berchtesgadenské Alpy a protékají jí řeky Traun a Salzach.

Pod vládou Habsburků bylo celé území dlouhou dobu izolováno od ostatních částí Rakouska. Bez povolení se nesměl nikdo přistěhovat ani odstěhovat. Spojení s okolním světem obstarávala v minulosti hlavně lodní doprava. Stavba silnice do Bad Ischlu byla zahájena až v roce 1872. Jižní část Solné komory byla v roce 1997 zařazena na seznam Světového dědictví UNESCO.

 

   Chladné jezero Solné komory

Rakousko se může pochlubit nezanedbatelným počtem jezer v pánvích, které zůstaly po ustoupení ledovců a Altausser See mezi ně také patří. Jezero je 3 km dlouhé, 1 km široké a zaujímá celkovou plochu 2,1 km2. Leží v nadmořské výšce 712 m a potopíte se zde maximálně do hloubky 50 m. Krajinnou dominantu nejbližšího okolí tvoří na severní straně jezera 1800 m vysoká hora Loser. Spádový obvod Altausser See, který představuje převážně horský masiv Toten Gebirge, činí 54 km2. Obec Altaussee je jedinou osídlenou oblastí jezera, a to u jeho jihozápadního břehu. Z hotelu na kraji městečka mají výhled na jediný významnější odtok – říčku Altausser Traun.

Zvláštní je, že toto alpské oko nemá prakticky žádné nadzemní přítoky a napájí jej převážně podzemní prameny z vápencového horského systému Toten Gebirge. Řadí se díky tomu k nejčistějším, ale také k nejchladnějším alpským jezerům. Teplota vody tu klesá bez ohledu na roční dobu na pouhé 3–4 °C, což je o celý 1° C méně než v okolních jezerech. Výrazně méně se prohřívá horní vrstva vody i v létě, čehož si nelze nevšimnout okamžitě po zanoření.

Jedná se o tzv. oligotrofní jezero, má tedy nízkou produkci fytoplanktonu (řas, sinic a prvoků), což je dáno především jeho vyšší nadmořskou výškou. Voda je průzračná s vysokým obsahem kyslíku u dna.

Žijí tady mimo jiné ryby upřednostňující kyselou vodu – například siven alpský a pstruh jezerní. Altausser See zamrzá spolehlivě každým rokem a ponor pod led by se zde určitě vyplatil. Platí tu ale bohužel oficiální zákaz potápění pod ledem i nočního potápění (výjimku mohou mít akce organizované některým z místních potápěčských center, například Zauner v Hallstattu). Na některých místech je vyhlášena doba hájení od 15. září do 31. prosince.

 

   Altaussee – pod kostelem

Je tu možnost potápění ze břehu – k vodě se dostanete pozvolným svahem poblíž veřejné pláže u loděnice a přístaviště parníku. Je tu mělká plocha s hojností vodních travin a bohatým životem. Místy narazíte na velké kvádry z okolních hor. Pozor na parník, který zde často projíždí, a na majitele občerstvení u mola – je to jeho pozemek. 

 

   4000 let starý les

V pravé části jezera poblíž hotelu leží paralelně k řadě hausbótů potopený les. Obrovské kmeny stromů, z nichž některé stojí vzpřímeně na dně, jsou údajně staré až 4000 let. Jejich obvod může být odhadem 3–5 m. Jedna skupina stromů je v hloubce jen 12–15 m, tyto kmeny končí jen pár metrů pod hladinou.

 

   Hausbóty

Naproti hotýlku uvidíte řadu dřevěných hausbótů. Zdržují se zde hejna rybek (třeba chráněných střevlí potočních nebo okounků) a za slunečného dne si můžete vychutnat působivou stínohru – je to zkrátka poměrně fotogenické místo. U hausbótů nejblíže hotelu to trochu „táhne“ – jezero tu totiž ústí do říčky Altaussee Traun. Proud je natolik silný, že většina podvodních rostlin v okolí je ohnutá jako luk.

K hausbótům můžete buď přeplavat od hotelu (asi 35 m), nebo se zanořit z druhé strany – jsou tam ale omezené možnosti parkování.

 

   Hotel

Podél severního břehu nad hotelem naleznete ve velmi čisté vodě porosty rákosí, leknínů a řady vodních rostlin, které představují domov pro celou plejádu sladkovodních ryb (střevlí, pstruhů, mníků, štik, okounů nebo plotic) a také třeba ráčků. Směrem k rybářské boudě leží v hloubce 12 m karoserie sanitního vozu SS. O 50 m dál v 18 m jeho podvozek. Hlouběji v jezeře narazíte na kolmou lavinovou stěnu, padající do hloubky 45 m. Poblíž, ve 39 metrech, vyvěrá jeden z podzemních přítoků jezera.

Přestože poslední tři lokality leží v jedné části jezera, vyžaduje každá z nich trochu jiný přístup a doporučuji věnovat každé z nich většinu ponoru. Například řada hausbótů se táhne téměř na 150 m a tak jejich prohlídka a cesta zpět zaberou, zvlášť v tak studené vodě, bez problémů celý ponor. V mělčinách je zase výhodné nespěchat, spatříte tak více šupinatých obyvatel, a i tady pak hodinka uteče jako nic. Do mělčiny si nezapomeňte vzít i šnorchl – pokud budete chvíli na místě bez bublin, odváží se střevle až do vaší bezprostřední blízkosti.

S přístupem k ostatním břehům je to trochu složitější – podél celého jezera ale vede alespoň lesní stezka – můžete výstroj dopravit na vozíku, případně si pronajmout loďku. Trasa parníku vede od kostelíku do nejodlehlejší části jezera, kde stojí malebná hájovna, fungující jako rodinný hotýlek.

 

   O potápění v Altausser See

Altausser See bude stěží přitahovat davy potápěčů vzhledem k široké nabídce jiných jezer v okolí, která mohou poskytnout trochu jiné vyžití: snazší přístupnost většího počtu lokalit a především trochu odlišné terény. Oblast Altausser See poblíž hotelu je, co se týče terénu, pro řadu potápěčů méně zajímavá. Severní břeh od hotelu směrem ke kostelu je velmi mělký a pozvolný, navíc sediment dna je značně kalivý a to může spoustu lidí odradit. Ponory jsou zde ale nezapomenutelné pro výjimečnou viditelnost i v malých hloubkách, kterou cení zlatem nejen podvodní fotografové. Například v letním období zdaleka není samozřejmá pro většinu okolních jezer. Třeba i ve vyhlášeném celoročně čistém Gosausee se v horních 8–15 metrech hloubky viditelnost pohybuje v letních měsících „jen“ mezi 6–12 m. Zatímco v Altausser See to může být i 15–20 m. Další jezera, jako Attersee nebo Wolfgangsee, jsou v létě do 20 i více metrů hloubky „mléčná“, s dohledností sotva pár metrů!

Dalším kladem může být pro některé jiné klima: klid a příjemné prostředí, které bude jistě vyhovovat i případnému nepotápěčskému doprovodu. Na zmíněný hotýlek navazují například tenisové kurty a na své si tu přijdou i děti.           

Proměny oceánu a moří

Proměny oceánů a moří. Pocítí je naše generace?

 

   Připravil RNDr. Zdenek Kukal

 Oceán nám obvykle představovali jako svět ticha, svět stability a neměnnosti. Dnes jsou naopak častá pozorování přicházejících rychlých a drastických oceánských změn a uvažuje se o pesimistických předpovědích osudu lidstva s nimi spjatého. Jak je tomu doopravdy?

Z nepřeberného množství oceánských procesů vybíráme ty, které by mohly přispět k odpovědi. Soustředíme se na pochody rychlé, které zaznamená i jediná lidská generace. Názvy těchto pochodů si vypůjčíme od slavného autora detektivek E. S. Gardnera a jeho „případů“.

 

   Případ přetržených podmořských telegrafních kabelů

Několik minut po zemětřesení v západním Atlantiku u Newfoundlandu v roce 1929 bylo přerušeno telegrafní spojení mezi Evropou a Amerikou. Přetrhly se tři podmořské telegrafní kabely. Tehdy se dobře nevědělo, proč vlastně k tomu došlo. Přišlo se na to až v roce 1950, kdy se zjistilo, že z pevninského svahu se do oceánských hlubin valí tzv. turbiditní proudy, proudy husté, s jílem a pískem, tekoucí až rychlostí expresu. Jelikož byly zaznamenány přesné časy přetržení kabelů z roku 1929, bylo možné vypočítat, že rychlost proudu byla 90 až 100 km za hodinu. Dnes toho o turbiditních proudech víme mnohem více, mohou být pomalejší i rychlejší, pohybují se i po tisícikilometrových trasách z několikastupňových svahů do hlubokomořských oceánských rovin, některé i do desetitisícimetrových hloubek hlubokomořských příkopů. V roce 1954 došlo k ničivému zemětřesení u alžírského Orléansville (Al Asnam) na africkém kontinentálním svahu se uvolnil turbiditní proud a zanesl písek do nejhlubších částí Středozemního moře. V šedesátých letech minulého století se při zpracování výsledků z vrtů do mořského dna objevilo, že pod povrchem hlubokomořských rovin jsou až několikakilometrové mocnosti uloženin, ve kterých se střídají hrubozrné vrstvy, uložené turbiditními proudy, s pomalu se usazujícími jíly. Dokonce bylo možno vypočítat, že turbiditní proudy se opakovaly poměrně pravidelně po 10 000 letech. Velké turbiditní proudy se dostaly do pohybu zemětřesením, jiné i pouhou nestabilitou vrstev uloženin na strmějších svazích dna. Je to gravitace, která žene proudy ze svahu a setrvačností ještě po rovném dně. Turbiditní proudy ve Středozemním moři, v Mexickém zálivu i jinde následovaly po mohutném přínosu kalu řekami po povodních. Obří vlny i hurikány, které zasáhnou pohyb vodních částic do stometrové hloubky, mohou též uvolnit turbiditní proud. Turbiditní proudy vnášejí vzruch do klidu mořských hlubin a ničí bentické organismy, mohou být i smrtelně nebezpečné. Obětí takového proudu se málem stal i slavný Cousteau v roce 1971 v malé ponorce, když jeho ponorka utrhla lavinu ze stěny podmořského kaňonu.

 

   Případ ohřátých a okyselených vod

Poznatky o globálním oteplování platí nejen pro souš, ale i pro ­oceány. Vzhledem k pohybům vodních mas není snadné změny teplot přesně sledovat a vyčíslit, přesto však obrovské množství pozorování a jejich vyhodnocení dokazuje, že se za posledních 50 let zvýšila teplota oceánských vod v průměru o 0,65 °C. Nezdá se to mnoho, ale teplota tropických vod se tak mnohde blíží stále více hodnotě 29 °C, což je kritická teplota pro vývoj biocenóz korálových útesů a produkce planktonu. Oteplování má výjimku, ochlazují se totiž výstupné proudy, tzv. upwelling, u západních okrajů kontinentů, které sice zaujímají pouze 1 % povrchu oceánu, ale soustřeďuje se na ně rybolov. Výtěžek z těchto oblastí je totiž přes 20 % celkové oceánské produkce. Ochlazování, které dosahuje i 1 °C za několik posledních let, je způsobeno mohutnějším výstupem chladných oceánských vod.

Okyselování mořských vod je ještě nebezpečnějším jevem než oteplování. Příčiny jsou jasné, oceán totiž adsorbuje na 40 % oxidu uhličitého, který vzniká při lidské činnosti. Tím se průměrná hodnota pH (koncentrace vodíkových iontů) za posledních 10 let snížila o 0,35, pro orientaci dodejme, že průměrné pH oceánu je 7,8. Jeho vody jsou tedy alkalické, ale na takové zmíněné okyselení jsou vápnitý plankton i útesotvorní koráli velmi choulostiví.

 

   Případ mizejícího ostrova a podemletého kláštera

Energie mořského příboje je obrovská, na pobřeží Severního moře a Atlantského oceánu za normálních podmínek kolem 10 t/m2, za bouře až 70 t/m2. Příbojové vlnění pobřeží ohlodává, říkáme, že dochází k abrazi. Je tím rychlejší, čím je pobřeží exponovanější a čím měkčími horninami je tvořeno. Máme tisíce údajů o rychlosti mořské abraze, přesto výpočet průměru není snadný. Rychlost mořské abraze je zhruba 5 m za rok v měkčích horninách a 0,5 m za rok v tvrdých horninách. Dalo by se říci, že mořská abraze je pochodem, který probíhá před našima očima a navíc velmi zajímá nejen oceánografy, ale i historiky. Názorným příkladem abraze je osud německého ostrůvku Helgoland v Severním moři. V roce 800 n. l. měřil jeho obvod 180 km, dnes již jen 5 km, přitom ostrov tvoří poměrně pevné permokarbonské pískovce. Často se uvádí také příklad z baltského pobřeží Polska. Na vysokém srázu u Kolobřehu jsou ruiny kláštera, jeho velké části již byly mořem podemlety a zřítily se. Klášter byl postaven ve 13. století ve vzdálenosti 1500 m od břežní linie a tak snadno vypočítáme, že souše zde ustupovala pod vlivem abraze o 2,5 m za rok.

Za lidskou generaci se i za normálních podmínek změní tvar pobřeží. A což, když do toho zasáhne bouřlivý příliv nebo hurikán. Nejkatastrofálnější bouřlivý příliv Severního moře, který pamatujeme, erodoval v roce 1953 za 24 hodin ze Severofríských ostrovů 50 km2 souše a písek odnesl do hlubšího moře. Až děsivé následky mají útoky příboje hurikánů na pobřeží americké Lousiany v Mexickém zálivu. Hurikán Katrina erodoval pískové valy a hráze a tím obnažil nechráněné pobřežní mokřady, a tak zmizelo celkem 300 km2 souše.

Většina pláží by byla zničena, kdyby je lidé nechránili vlnolamy. I tak se za posledních 50 let zkrátila délka světových pláží o 20 %. Viníme z toho opět mimořádné bouřlivé události, kdyby jich nebylo, pláže by prodělávaly normální cyklus letního nanášení písku a zimní eroze, ale útok bouřlivého příboje tento cyklus poruší a mění jej v nezvratnou situaci.

Kdyby do věčného boje mezi mořem a souší nezasahovali lidé, vítězilo by moře výrazněji, ale i tak jsou na jeho straně všechny výhody, včetně stoupající mořské hladiny. Podle odhadů ztrácí souš ročně ve prospěch moře na 50 tisíc km2, co jsou proti tomu pouhé stovky km2, které člověk odnímá moři stavbou umělých ostrovů a vysoušením zálivů!

 

   Případ mezinárodního konfliktu a zkázy lodi Myojin Maru

Vulkanická činnost patří k rychlým geologickým procesům, které mění souši i moře doslova před očima. Na 75 % světové sopečné činnosti probíhá pod mořskou hladinou. Vždyť největší část oceánského dna je vulkanického původu a díky výlevům čedičů oceánská kůra neustále dorůstá. Odhadujeme, že na oceánském dně je na milion činných sopek, některé jsou skutečnými vrchy a horami, jiné puklinami, z nichž vytéká láva. Děje pod hladinou i na dně sledují tisíce hydrofonů, které zachytí přibližně setinu výbuchů podmořských sopek. Nedávný výbuch podmořské sopky u ostrova Tonga byl jedním z nejpůsobivějších současných geologických pochodů. Takových ovšem proběhlo za posledních 50 let několik desítek, například na Islandu, na Havajských ostrovech, na Azorách, v Tyrhénském a v Egejském moři, na hřbetu Juan de Fuca v Pacifiku a hlavně v pásu ohně v západním Pacifiku od Aleut až po Novou Guineu. I historie sicilské Etny a samozřejmě Havajských ostrovů začala podmořskou sopečnou činností.

Asi 400 km východně od Japonska se několikrát nad hladinu vynořil sopečný ostrůvek nazvaný Myojin a opakovaně byl zničen výbuchem. V roce 1953 se k němu vydala výprava badatelů, ale dostala se na špatné místo ve špatný čas, sopka právě vybuchla a 31 odborníků zahynulo. Další případ je trochu veselejší a odehrál se v roce 1863 ve Středozemním moři mezi Sicílií a Tuniskem. Nad hladinou se tenkrát objevil malý vulkanický ostrůvek, první u něj byla britská fregata a nazvala jej Fernandea. Neapolské království však na něj uplatňovalo své nároky a nazvalo jej Isola Giulia. Spor vyřešil mořský příboj, který ostrůvek z měkkých sopečných tufů za několik měsíců rozrušil.

Vulkanismus je tedy zdrojem největších proměn v oceánu, ostrovy a ostrůvky vznikají a často brzy zanikají, takže lze jen těžko vypočítat, kolik sopečné souše nad hladinou za poslední léta přibylo.

Podmořský vulkanismus však má ohromný dlouhodobý vliv na oceány. Sopky do mořské vody chrlí nejen lávu, strusku a popel, ale i množství oxidu uhličitého, plynů s chlórem a sírou a tím i rozpuštěné kovy. Proto se předpokládá, že ty se účastní tvorby nejběžnějšího hlubokomořského sedimentu – rudého jílu – i akumulací kovů na mořském dně.

 

   Případ úspěšné i marné obrany

To, že hladina oceánů stoupá, je známo dlouho, jde však o to, jak rychle a jaké to bude mít následky. Tisíce mareografů měří rychlost tohto stoupání na světových pobřežích, satelity sledují změny tvaru hladiny. Stoupání hladiny je ovlivněno hlavně táním antarktického a grónského ledovce a asi čtvrtinou se na něm podílí zvětšování objemu vod ohřevem. Bohužel musíme opravit starší údaje, mnoho let se rychlost zdvihu pohybovala kolem 0,7 mm za rok, za poslední léta však stoupla na 2 mm za rok. Za 10 let 2 cm, za 100 let 20 cm, toto zjištění je přinejmenším závažné. A následky zdvihu hladiny by podle některých názorů měly být katastrofální. Nejde totiž jen o samotné stoupání a možné zaplavení nízko položených přímořských oblastí, ale též o to, že příbojové vlny se budou lámat blíže břežní linii a nadělají škody dále ve vnitrozemí. Příroda sama se však dokáže bránit. Stoupá-li mořská hladina, kolem pobřeží se tvoří valy, hráze, výspy, prostě přirozené vlnolamy, které oddělí zálivy i laguny od otevřeného moře a chrání přímoří.

Zasáhne i člověk s umělými hrázemi a vlnolamy. Kdyby lidé přírodní ochranu nepodpořili, bylo by skoro celé Nizozemí a kus severního Německa pod vodou. Tam se totiž spojilo stoupání hladiny s klesáním pevniny. Klesání pevniny se stoupáním mořské hladiny se sčítá i v deltě italského Pádu s blízkými Benátkami a kolem ústí řady asijských řek, třeba v Bangladéši v Bengálském zálivu.

S ohrožením korálových útesů to také není tak jednoznačné. Předpovědi, že Maledivy, Seychely a další turistické ráje zanedlouho zmizí pod hladinou, jsou přehnané. Korálové útesy totiž dorůstají k hladině obvykle rychlostí několika milimetrů až centimetru za rok, proto se zdvihu hladiny přizpůsobí. Záleží ovšem na tom, zda nebudou koráli poškozeni oteplováním, okyselováním vody či poničeny nějakou ničivou událostí.

 

   Případ saharské bouře

Návštěvníkům Kanárských ostrovů je dobře znám obraz nejvýchodnější Fuerteventury, zahalené prachem zaneseným ze Sahary. Větry přinášejí nad oceány obrovské množství pevných částic – eolické suspenze. Nad rovníkovým Atlantikem je v ovzduší až 150 mg částeček v m3, nad Tichým a Indickým oceánem asi jen třetina. Na dně oceánů se usadí asi tři čtvrtiny z tohoto množství, nejjemnější jílové částice se stanou věčnou vodní suspenzí. Tisíce údajů o kvantitě minerálních částic suspenze ukazují, že je jich v mořské vodě dále od pobřeží průměrně 1 g/m3 vody. V ovzduší nad oceány je tolik pevných částeček, že kdyby se všechny najednou usadily na mořském dně, vytvořily by půlcentimetrovou vrstvičku po celé ploše dna světového oceánu. Z toho snadno odvodíme, že část hlubokomořských uloženin má svůj původ na souši a byla odtud dopravena větry.Výsledky vzorkování oceánských vod z různých hloubek přinesly zajímavé poznatky o zvětšování obsahu suspenze, a to hlavně v podobě jakýchsi „oblaků“ na hranicích hlubinných proudů o různé teplotě a hustotě.

Je dobře známo, že plocha pouští desertifikací roste, že pasátové větry sílí, a že se zvyšuje četnost mimořádně silných atmosférických událostí. Podrženo a sečteno – přínos eolického materiálu z pouští a stepí bude ovlivňovat oceán čím dále tím více.

 

   Případ proměnlivých proudů

Pozorování a mapování mořských proudů potvrdilo, že jejich proměnlivost je čím dále tím výraznější. Golfský proud a jeho severoatlantské pokračování slábne, místo mohutné vodní masy se drobí na víry a protiproudy a jeho hlavní osa je odtlačována na jih. Stovky odborných i populárních statí předkládají převážně pesimistické scénáře, doprovázené čísly. O tom, že za posledních dvanáct let proud ztratil na 30 % svého tepla a intenzity, není pochyb. Uvádí se také, že kolem roku 2015 by mělo dojít ke zlomu a obnovování původní síly proudu. Jelikož jsou Golfský proud a jeho pacifická obdoba Kurošio pouze součástí oceánského proudového systému, jejich změny ovlivňují systém celý. Jisté je, že jde o procesy rychlé, které ovlivňují nejen oceán, ale i klima nad pevninami. Přitom jejich rozbor je tak složitý, že by zasloužil ne pouhou kapitolu, ale celou knihu.

 

   Případ neznámého impaktu

Na mořském dně je známo sedm zřejmých impaktních kráterů, vyhloubených pády větších mimozemských těles. Jsou v Barentsově moři, při americkém pobřeží Atlantiku, ve Středozemním moři a zřejmě i v Indickém oceánu. Známe řadu dalších kandidátů na různých místech, potřebné je však jejich další studium. Jsou zde i nepřímé indicie takové katastrofy, například jak se mohly dostat na Havaji plážové štěrky 120 m pod současnou úroveň hladiny. Jaká síla utrhla několikatunové bloky korálů z pacifických atolů a odhodila je kilometry do vnitrozemí? To jen naznačujeme, že pád planetky kamkoli do oceánu by byl největší přírodní katastrofou, jakou si jen můžeme představit.

 

   Několik „případných“ slov závěrem

Téměř všechny naše „případy“ jsou změnou k horšímu, některé scénáře předpovídají opravdu chmurnou budoucnost. Lidstvo je v určitém stadiu geologické historie Země a zdá se, že dramatických událostí je dnes více než dříve. Může to být ovšem jen zdání, k přírodním katastrofám ovlivňujícím oceán docházelo vždy, v různých intervalech a různé síle. Připomeňme ještě pravdivý bonmot jednoho slavného geologa: „Geologická historie Země, to jsou statisíce let nudy s několika okamžiky děsu.“ Dodejme jen, že právě ty „okamžiky děsu“, rychlé katastrofické pochody, ovlivní celou Zemi stokrát i tisíckrát více než ta dlouhá léta nudy. Doufejme též, že jich za našeho života i za života dalších generací bude co nejméně.              

 

RNDr. Zdenek Kukal

Oceánolog, geolog a doktor přírodních věd RNDr. Zdenek Kukal se problematice oceánu věnuje již desítky let. Jako geolog se zúčastnil mnoha průzkumných expedicí, kde se zabýval studiem sedimentů mořského dna, přednášel na univerzitách v Kuvajtu a Bagdádu a je autorem mnoha vědeckých publikací a učebnic.

Kromě vědeckých prací se věnuje i popularizaci oceánologie.

„Oceán – pevnina budoucnosti“, „Základy oceánografii“, „Atlantis ve světě moderní vědy“, „Přírodní katastrofy“ – to jsou některé zajímavé knihy pro širokou veřejnost, které pootvírají tajemné dveře do záhad světových oceánu.

VRULJA, podmořský vývěr

Vrulja, podmořský vývěr 

 

   Napsal a vyfotografoval Jan Hájek

 Je jen málo unikátních potápěčských lokalit, které jsou nám přitom poměrně snadno dostupné. Jednou z nich je Vrulja, podmořský vývěr sladké vody z krasových jeskyní, v jehož okolí se nachází unikátní živočišné a rostlinné společenství. Tato lokalita, popisovaná ve všech potápěčských průvodcích jako absolutní „top“, se nachází na chorvatském pobřeží mezi Omiší a Makarskou. Přímo ze břehu však není přístupná a tak nejsnáze se k ní dostanete lodí české potápěčské základny, sídlící na ostrově Brač.

Číst dál...

RNDr. Jiří Hovorka

RNDr. Jiří Hovorka

 

   Rozhovor připravil Jan Hájek

 S Jirkou Hovorkou, legendou našeho speleopotápění a vynikajícím potápěčským instruktorem, jsem se seznámil v roce 1996 prostřednictvím bulletinu Cyber Dive Club. Ten Jirka založil jako předobraz pozdější potápěčské elektronické konference a pro naši generaci potápěčů se stal kultovním zdrojem informací. Od té doby jsme se setkávali při potápěčských akcích, na jeho potápěčských přednáškách na Přírodovědecké fakultě UK a v posledních letech na přednáškách v jeho „domácí“ Barakudě. Vzhledem k tomu, jaké prestiži se Jirka mezi potápěči těší a jak si ho já osobně vážím, pro mne bylo ctí, že jsem mu mohl pro magazín Oceán položit několik otázek.

 

   Tak jako většinu potápěčů své doby, i tebe prý nasměroval na cestu potápění film Jacquese-Yvese Cousteaua Svět ticha. Dokázal bys své tehdejší pocity po zhlédnutí tohoto filmu nějak popsat?

Bylo to úžasné dobrodružství pro všechny kluky, bylo to takové pokračování verneovek, ale reálné, teoreticky dosažitelné a v krásných barvách. A ještě to podpořila stejnojmenná kniha, kterou mám od JYC podepsanou.

   Dovol mi jednu osobní otázku, ve tvém potápěčském životopise jsem v roce 1977 našel poznámku „osudový výcvik Marcely Krbůškové“. Jak jste se tehdy seznámili?

Původně to byl jen výlet kamarádek na romantický lom Nová Ves, základnu Pragoaquanautu, ale protože jim plavání a potápění s ABC výstrojí výborně šlo, tak jsme je vzali do výcviku s dýchacím přístrojem, ten proběhl úspěšně. Marcela pak brzy dosáhla kvalifikace bronzový odznak. Při těchto zkouškách v průměru uspělo asi 10 % uchazečů.

   Tak bronzový odznak rozhodl! Ale vraťme se do historie. Od roku 1971 se ti dařilo jezdit celkem pravidelně do tehdejší Jugoslávie, později i do západní Evropy. Jak to tehdy bylo vůbec možné?

Přísliby do Jugoslávie dostávalo z banky poměrně dost lidí, tak ½ až ¾, ovšem problém byl, když někdo z plánovaných skupin klubu Pragoaquanaut příslib nezískal. Pak jsem chodil s neúspěšnými kolegy k ředitelům jejich obvodních bank a ukecával je a „uplácel“ je jadranskými lasturami. Vždycky se to povedlo. Celá Praha mohla navíc žádat v Živnobance a tak jsem se tam jednou vydal pro přísliby pro pět členů. V prvorepublikové honosné kanceláři mě přijal zástupce ředitele, nemluvný a nepřístupný úředník asketického vzhledu. Jako obvykle jsem si barvitě vymýšlel, proč se tam s námi ti nešťastní kolegové musejí jet potápět a na závěr jsem položil pár mušlí na stůl. Nic na to neřekl, s kamennou tváří zvedl telefon. Čekal jsem to nejhorší, od vyhození ochrankou po příchod VB. Místo toho řekl: ať mi sekretářka přinese pět příslibů. A v roce 1998 ho najednou vidím v televizi: nový premiér přechodné vlády Ing. Tošovský!

Devizové přísliby dolarů pro cesty na západ se nedaly prakticky sehnat, a pro skupinu už vůbec ne. Ovšem shodou okolností jsme se začali potápět v jeskyních, vznikl Speleoaquanaut a tak rizikovou a nebrannou činnost Svazarm nechtěl. To bylo štěstí, protože Česká speleologická společnost, kde tato činnost nakonec zakotvila, patřila pod ministerstvo kultury. Vedení ČSS se podařilo zjistit a zajistit speleo klubům podobný status jako měly umělecké skupiny, které mohly v rámci kulturní výměny vycestovat kamkoli. Tak se jeskyňáři a jeskynní potápěči mohli podívat konečně do světa, i když za drsných administrativních a finančních podmínek, a nebyly to výlety, ale tvrdé exkurze a průzkumy jeskyní.

   Pracoval jsem v České národní bance, a tak ti potvrdím, že pan guvernér Tošovský byl velice slušný člověk. Ale zpět k tobě, co tě přivedlo do potápěčského klubu Pragoaquanaut, jehož předsedou jsi se v roce 1976 stal?

Jako studenti jsme se s bratrem Liborem asi deset let potápěli na nádech a po nástupu do zaměstnání jsem chtěl začít s dýchacím přístrojem, někdo nám doporučil Prago, že je to dobrý klub. A byl. Na tu dobu špičková výstroj od Spirotechnique, kompresor Bauer a hlavně výborný instruktor Petr Krhan, který to vše zajistil a táhl klub kupředu.

   Od roku 1980 jsi se začal věnovat i speleopotápění, stal ses členem České speleologické společnosti a předsedou nově vzniklého klubu Speleoaquanaut. To už jsi pracoval na Přírodovědecké fakultě UK v sekci geologie, nebo tě naopak speleo ke geologii přivedlo?

Na fakultě jsem byl o něco později, ale do jeskyní Českého krasu jsme lezli jako kluci už dříve, než se sem v roce 1961 dovezly první masky a ploutve z NDR. Začali jsme se potápět v krásných zatopených vápencových lomech na Berounsku. Zájem o vodu i jeskyně probíhal skoro současně, až se při určité úrovni metodiky, zkušeností a techniky toto vše spojilo dohromady.

   V roce 1986 jsi měl příležitost se na festivalu potápěčských filmů v Antibes setkat s takovými veličinami potápění, jako byli Philippe Tailliez, André Laban, Jacques Mayol a Jacques Piccard. Jak na tebe tenkrát setkání s nimi zapůsobilo?

Festival v Antibes byl úžasný, něco takové jsme dosud nezažili. Také jsme viděli filmy režiséra a potápěče Karla Prokopa, který emigroval do Francie. Dvoumetrový Jacques Piccard se nás při poskytování autogramů do našich potápěčských deníků ptal: „A vy jste Češi z Československa, nebo z Francie? Tedy Československo! To dobře znám, můj strýček ho pomáhal zakládat.“ Kdo byl váš strýček? „Jmenoval se Ernest Denis.“ Škoda, že v tu dobu už bylo nejhezčí pražské nádraží s jeho jménem zbouráno kvůli magistrále.

   To myslíš Denisovo nádraží na Těšnově? To si ještě matně pamatuji. Zanedlouho potom jsi se setkal s další legendou, nejlepším tehdejším speleopotápěčem Jochenem Hasenmayerem. Mimochodem, proč používal v jeskyních nerezový vodící drát?

Jochen Hasenmayer nám v té předinternetové, předinformační době se železnou oponou poskytl mnoho cenných rad a informací. Nerez drát, který se používal na sportovní lov tuňáků, jsme ale od něho nepřevzali. Jochen dělal dlouhé průniky, ale moc nemapoval, nepoužíval značenou vodicí šňůru, nic nesmotával. Několik cívek, na každé bylo 250 m drátu, měl upevněno u pasu a drát z nich volně sklouzával i při používání skútrů. Ty dráty byly dost hrozné, nebyly vypnuté, dělaly nebezpečné smyčky a nebyly vždy dobře vidět. Začal je nejprve používat v Aachquelle, protože tam polyamidová šňůra vzhledem k velkým průtokům (max. 16 m3/sec) nevydrží. Do „zadrátovaných“ zatopených jeskyní museli pak potápěči nosit i štípačky. Ale drátů už moc není, potápěči si je časem rozebrali jako suvenýry.

   V roce 1993 jsi vyzvedával z vyvěračky Teplica u Tisovce mrtvého potápěče. U tohoto zápisu máš poznámku „nejhorší krizovka“. Co se tehdy stalo?

Celá záchranná akce musela být dost rychlá. Nejprve hledání pohřešovaného, který udělal několik hrubých chyb, nepodařilo se ho zachránit. Pak stejně rychlé vyzvedávání těla, protože vyvěračka byla zdrojem pitné vody pro několik tisíc obyvatel. Při návratu zpět v úžině v nulové viditelnosti mě něco zastavilo, někde vzadu jsem se výstrojí chytil do jedné ze čtyř špatně vyvázaných volných starých vodicích šňůr. Táhl jsem za sebou tělo s výstrojí a kolega Dan ho tlačil. V té situaci nic nepomáhalo, ani jsem nemohl Danovi něco signalizovat. On se snažil protlačovat vše dále, nemohl vědět, co se děje. Dost šílená situace, hlavou mi bleskla vzpomínka na analogickou fatální nehodu na Hévízu. Volnou rukou se mi podařilo vyndat nožík umístěný na předloktí, a poslepu, pohmatu jsem obtížně za zády přeřízl šňůru která se zdála nejnapjatější. Naštěstí sevření povolilo a pokračovali jsme k nejbližší vzduchové kapse. Na manometrech bylo 30 bar! Naštěstí to na proplutí posledního sifonu stačilo.

   Jestli si dobře vzpomínám, potápěčský přístroj tohoto potápěče následně ověřoval Fero Novomeský a zjistil, že jeho záložní automatika byla zcela nefunkční... No, nechme tuto tragédii v paměti pro naše poučení. Když už jsme se dotkli tvého milovaného speleopotápění, jaký byl tvůj nejobtížnější průnik jeskynním sifonem?

Nejtěžší sifon se nám postavil do cesty při průzkumu podzemního toku Černého potoka v Silické ľadnici ve Slovenském krasu. Potok opouštěl monumentální Archeologický dóm bahnitým sifonem, aby se po několika kilometrech objevil na povrchu v Gombasecké jeskyni. Odtokový sifon nebyl ani hluboký, ani dlouhý, jen asi 50 m, jak se později zjistilo. Ale… Bylo to po proudu, takže v naprosto nulové viditelnosti, a navíc byl nízký: láhve nemohly být na zádech, protože jsme přilbou drhli o skalní strop a bradou ryli v bahnitém dně. Láhve na boku se také neosvědčily, protože sifon byl navíc úzký a „bokovky“ se zachytávaly o bahnité stěny. Prostě takový kanál, klasická plazivka, ale pod vodou. Dalo to spousty práce, experimentování a postupných prolongací, než se podařilo najít jedinou perspektivní metodu. Desítková dvojčata jsme spolu s vodicí šňůrou, světly, karbidkami, topografickým a fotografickým náčiním a s jídlem na 14 hodin umístili do „kufrů“ ve tvaru dětských bobů. Z toho vyčnívala pouze automatika a druhá jako záložní, světlo bylo zbytečné a celý ten systém tlačil potápěč poslepu před sebou. Když už to bylo vyvázáno a zaveden polní telefon, tak už to nebyl takový horor, ale stejně to bylo psychicky náročné. Odměnou ovšem byl objev jednoho kilometru chodeb s monumentálními dómy a unikátní krápníkovou výzdobou.

   Nejenom potápění v jeskyních, ale i rekreační potápění v Chorvatsku může s sebou přinést adrenalinové zážitky. Řekneš mi, co se vám přihodilo v roce 2000 v Novi Vinodolski?

Dramatických zážitků s místní policií při podivných až šílených předpisech ohledně potápění bylo vždycky dost. Jeden rok se například objevilo nařízení, že se smí potápěč potápět pouze sám, prý aby ve dvojici nemohli něco vynášet. Takže 20 dnů dovolené, 10 potápěčů, každému povolili 2 dny sólo potápění. A to za situace nesnadno získaných devizových příslibů! No a tak nás vojenský vrtulník a policejní loď předposlední den odchytily. Kolem přelomu století se rozšířily nějaké fámy o zákazu používání vlastních kompresorů, jedno z těch nařízení, které nikdo neviděl a každý si ho vykládal po svém. Místní majitel báze ve Vinodolském nám při jedné akci zabavil po dobu pobytu kompresor, jinak že zavolá policii a bude pokuta. Tak jsme vytáhli z autobusu záložní kompresor a jelo se dál, k němu jsme plnit nešli. Stejně na nás poštval policii při ponoru, ale když zjistili, že máme doklady a poplatky v pořádku, tak zase nadávali jemu, že je zbytečně vytáhl o Velikonocích do sněhové vánice…

   Když se dívám na tvé potápěčské curriculum vitae, skoro nevěřím svým očím, jiným by vystačilo na deset životů. Jak to vnímáš ty, nemáš už toho potápění dost?

Koho to vzalo, tak nikdy nemá potápění dost!

   V podstatě jsi se celý život věnoval výcviku, vycvičil jsi asi tisíc potápěčů. Myslíš si, že by mělo dojít v nejbližších letech ke změnám? A k jakým?

Myslím, že metodika výcviku je už poměrně dobře propracovaná, systémy konvergovaly a navíc to sjednotila evropská norma. Výcvik je základ, ale pak závisí hodně na formě následující praxe a na osobní zodpovědnosti a soudnosti potápěčů. To je nutné při výchově nových adeptů zdůrazňovat a po skončení kurzu jim umožnit získat zkušenosti v rozumné partě zodpovědných potápěčů. Většina nehod byla způsobena nedodržováním bezpečnostních zásad, nezkušeností a podceňováním náročné situace.

   Jaký je tvůj „TOP 5“ mezi potápěčskými lokalitami?

To je dost těžké, každá lokalita má něco specifického. Zajímavější mi připadá sledovat změny na lokalitě v průběhu roku, v průběhu let. Fascinuje mě nezvykle čistá voda pod ledovým příkrovem nebo objevy v zatopených i suchých jeskyních. Líbilo se mi potápění v Plitvických jezerech, prvosestup v Imotských jezerech, v Krkonoších, v Dubníku, mapování Tornaľy, potápění v jižní Francii a samozřejmě Sardinie, kterou nám kdysi doporučil Jochen Hasenmayer, Sardinie s nejkrásnější monumentální jeskyní Bue Marino. Ale úplně obecně, co nikdy nezevšední: být u svislého útesu, vypustit kompenzátor, roztáhnout ruce a nohy a padat dolů do modra jako parašutista ve zpomaleném filmu.     

 

Smrtonosný tuleň

Smrtonosný „tuleň“

    Text Topí Pigula (šéfredaktor magazínu Travelfocus)

   Foto US NAVY

 V angličtině by titulek vyzněl lépe – deadly SEAL. Vtípek samozřejmě lépe než zoologům zní těm, kdož znají zkratku speciální bojové jednotky US NAVY. Sea, Air, Land.

    Konvence stranou

Za oficiální vznik jednotek SEAL se považuje akt podepsání dokumentu o rozšířeném užívání nekonvenčního válečnictví prezidentem J. F. Kennedym v roce 1962. Oficiální posvěcení sice musí být, ale přišlo v době, kdy nekonvenční jednotky už měly první bojová nasazení za sebou. Za „prenatální stadium“ SEAL by se dal označit Underwater Demolition Team, bojující na souši i ve vodách během 2. světové války jak v Evropě, tak v Pacifiku. Současné jméno je sestaveno z prvních písmen slov Sea (moře), Air (vzduch), Land (země) a dohromady tvoří anglické slovo SEAL (tuleň). To jakoby předznamenávalo jejich „mokré“ nasazení. Ne, že by jednotlivé týmy nebyly nasazovány do misí na pevnině, ostatně jejich akce v Afghánistánu či Iráku jsou poměrně známé, ale přece jen je jejich silnou zbraní pohyb a akce ve vodním živlu. Svou hodnotu dokázaly jednotky nekonvenčních bojovníků SEAL i v nechvalně proslulé vietnamské válce v létech 1964 až 1975, kde se klasické „velké“ vedení války ukázalo v boji proti partyzánské taktice Vietcongu jako málo účinné. 

Číst dál...

Tuláci světovými oceány

Tuláci světovými oceány

 

   Text Saša Dlouhý   Foto Markéta Dlouhá Márová

 Po půldruhém roce se vracíme do Argentiny k poloostrovu Valdes se smíšenými pocity. Stále živé jsou naše zážitky z předešlé cesty, kdy jsme poznali nejen podvodní svět této části Atlantiku, ale i velkou část čtyřicetimilionové jihoamerické země. Tentokrát však nebudeme cestovat, vracíme se na známá místa, nebudeme se potápět, a co víc, chceme z těsné blízkosti sledovat umírání zvířat, která se od nás minule nechala s důvěrou natáčet z těsné blízkosti.

Máme vyhrazen i výrazně kratší čas. Po dobu jednoho týdne chceme zůstat v hlavním městě Buenos Aires a čtrnáct dní budeme pokoušet štěstí zahrabaní v rozpáleném písku pláží Punta Norte na severní straně Valdesu. To musíme podstoupit, abychom měli možnost zachytit kosatky při jejich útocích na lachtany, kdy celým svým tělem vyjíždějí z vody na břeh a pomocí silného ocasu se dostávají zpět do svého přirozeného prostředí. Jsme si vědomi toho, že nemůžeme získat žádný nový unikátní materiál, pokud nějaký vůbec budeme mít. Veškeré známé fotografie i záběry nejrychlejších kytovců ležících na pláži pocházejí z tohoto místa. Místní populace kosatek si osvojila unikátní způsob lovu a předává si ho z generace na generaci. Filmové týmy, profesionální fotografové přírody a z komerčních důvodů někdy i movití nadšenci se tady po dobu asi šesti týdnů střídají každý rok v březnu a v dubnu. Všichni se pokoušejí lépe zaznamenat to, co bylo již nesčetněkrát publikováno. Nám zrovna vychází stejný termín pro natáčení jako filmařům z Channel Discovery a National Geographic, kteří jsou tady poněkolikáté. Přesto se tohoto přírodního divadla chceme zúčastnit. Jednak bychom rádi doplnili novou sekvenci do dokumentárního filmu o Valdesu, ale zároveň jsme přitahováni úkazem, který se neopakuje nikde jinde na světě.

 

   Orca

Kosatka patří do čeledi delfínovitých. Ze všech delfínů je největší, měří přes 9 metrů. Pro svůj sofistikovaný způsob lovu bývala nazývána killer whale – velryba zabiják. Dnes již méně užívané označení bylo nahrazeno všeobecně přijatým názvem orca. V původním jménu, chybně přeloženém ze španělštiny, neodpovídalo nejen zařazení pod velryby, ale ani výraz zabiják. Není znám jediný případ, kdy by záměrně napadla člověka. Pouze výjimečně dojde k tomu, že je malá loď zaměněna s její kořistí. Avšak okamžitě poté, co kosatka zjistí svůj omyl, útoku zanechá. Jediné projevy agresivity byly u ní pozorovány v zajetí. Zejména v osmdesátých letech bylo odchyceno velké množství mláďat pro odchov pro účely zábavního průmyslu. K popularizaci tohoto živočišného druhu přispěla nejen mořská akvária, ale i filmová produkce. Většinou se jednalo o snímky nevalné kvality bez opory v základech skutečného života kosatek. Nejznámější byl asi film Zachraňte Williho s populárním samcem Keiko. Velká učenlivost kosatek, která je při představeních využívána, je podmíněna jejich vysokou inteligencí, mozek mají několikanásobně větší než člověk. Inteligence lidská by ale měla naopak pochopit, co představuje ohraničený prostor akvaparku pro takové zvíře. Žije ve skupinách, které buď vedou kočovný život a toulají se napříč světovými oceány, především těmi s chladnější vodou včetně oblastí okolo pólů, nebo se zdržují pouze v určité oblasti a nemigrují. Jednotlivé smečky mají stabilní osazenstvo a ke změnám ve skupinách dochází jen přirozenou cestou – úhynem nebo narozením. Hejna jsou rodinná, zahrnují i několik generací. Jejich složitý sociální systém je založený na mateřské linii. Tím je dána stálost oddělených skupin, mezi kterými nedochází k míchání. Každá z nich má dokonce svůj dialekt, podle kterého jsou rozpoznatelné. Kosatky si navzájem předávají zkušenosti, které se týkají především specifických způsobů získávání potravy. Nahánění sleďů, atakování mláďat jiných kytovců včetně těch největších, vyjíždění na ledové kry za tuleni nebo tučňáky nebo například lovení lachtanů a lvounů na rozhraní vody a souše. Sami několikrát pozorujeme, jak starý samec trpělivě učí svou družku technikám lovu. Ačkoliv je sám nasycen, opakovaně vyjíždí na břeh, aniž by ulovil jediné lachtaní mládě. Samice ho sleduje v těsném závěsu a po několika nájezdech nanečisto sama zaujímá vedoucí pozici, ale akci už končí s potravou v zubech. Díky stabilitě stád kosatek je možné dobře identifikovat jednotlivé členy skupiny. Samec je vždy větší než samice, může mít i dvojnásobnou váhu, činící až kolem 10 tun. Pohlaví se snadno rozliší podle ploutví. Samčí jsou větší, a to jak prsní a ocasní, tak i hřbetní. U starších samců je charakteristický vysoký trojúhelník hřbetní ploutve, podle kterého se dá určit věk jedince. Skupina kosatek u Punta Norte má 15 členů, kteří dostali i svá jména. My nejčastěji pozorujeme téměř padesátiletého samce Mela s jeho partnerkou Sol. Když uvážíme, že se tito kytovci dožívají maximálně 80 let, tak se dá říct, že Mel je na vrcholu svých sil.

 

   Sledovaní kosatek

Po dobu celých dvou týdnů provádíme každý den stejnou monotónní činnost. Ráno zkontrolujeme techniku, zbavíme ji všudypřítomného prachu a písku, který na ní ulpí i přes používání ochranných obalů, vyčistíme objektivy a filtry. K náhradním bateriím přibalíme zásoby vody a nějakou housku. Bohužel jen jednou si s sebou bereme láhev výborného červeného. Do rozpálené písečné výhně není zapotřebí tahat více než jeden argentinský Malbec, nicméně ani na ten se správci parku nedívají s pochopením. Proto konzumaci vzorků z místní vinné produkce necháváme raději k večernímu prohlížení záběrů. Pravdou je, že k navození opojného stavu ani žádný alkohol nepotřebujeme. Poté, co si vyhrabeme svou „díru“, rozestavíme stativy a nastavíme kamery, zaujmeme klidovou polohu, kterou smíme porušit jen v případě nutné potřeby. A i na tu se musíme odplížit. Naše chování má však své opodstatnění. Lidé z organizace Orca Research, kteří pobyt organizují, sledují celoročně kosatky na mnoha místech celého světa. Nejlépe vědí co dělat, abychom dosáhli dobrých výsledků a zároveň nerušili zvířata v jejich prostředí. Nejedná se ani tak o kosatky, které se vyrušit nenechají a dobře rozpoznají, co se děje na břehu a na koho mají zaútočit. Dokladují to i pokusy přírodovědců na místní pláži, kam se postavili před vyjíždějící kytovce a ti je nechali bez povšimnutí. Jde spíše o malé lachtany. Ti si chvíli zvykají na naši přítomnost a pokud je vyplašíme, tak nebude potrava a my pojedeme domů s prázdnou. Uvědomujeme si, že je takové uvažování cynické a po prvním útoku kosatky, který vidíme, máme dokonce potřebu lachtany ochraňovat. Postupně si ale zvykáme a dobře víme, že by se toto divadlo odehrávalo i bez nás, a že je součástí koloběhu života. Z těsné blízkosti několikrát denně sledujeme, jak jedna z kosatek trpělivě čeká v mělké vodě a po chvíli již dokážeme odhadnout, kdy se odhodlá k útoku. Ne vždy malého lachtana zabije okamžitě. Někdy ho v tlamě odvleče na volné moře, kde si s ním dokáže i desítky minut pohazovat nebo hraje s malým tělíčkem něco jako volejbal s ostatními členy skupiny. Na vlastní oči vidíme, že kosatka je vedle člověka jeden z mála tvorů, který dokáže zabít i z jiných důvodů, než je opatření potravy.

Díky počasí, relativně klidnému moři a samozřejmě i velké dávce štěstí pořizujeme nakonec záběry, v které jsme ani nedoufali. Asi by nebylo vhodné použít výraz krásné, když obsahují detailní pohledy na drcené tělo malého lachtana v čelistech kosatky, ale možná spíše fascinující. Zároveň trochu více chápeme něco o zákonitostech přírody a o jejích neměnných cyklech.  

Agresivita žraloků

Agresivita žraloků

 

   Text a foto Richard Jaroněk

 Potopit se k rozvášněným žralokům vyžaduje klid, respekt a úctu, zapomenout na vnitřní strach, nedovolit adrenalinu, aby rozpumpoval krev v žilách. S přibývající agresivitou predátorů se navíc i obrnit pevnými nervy.

 

   Přivítání na hladině

Věděl jsem, že okolo člunu před pár minutami kroužil žralok tygří. Dříve, než jsem se ale stačil nachystat a obléct se do potápěčské výstroje, zmizel do hlubin. Skočil jsem do vody dřív, protože více jak polovina posádky neustála Neptunovo zběsilé přivítání v podobě velkých vln a houpajícího se člunu a zoufale zvracela. Jejich příprava bude ještě nějaký ten čas trvat, protože zeslabeni nečekanou mořskou nemocí neměli zdaleka tolik sil, aby si vůbec na sebe natáhli neopren.

Sotva jsem udělal pár temp od skákajícího člunu, tygr připlaval. Objevil se po mé levé ruce a plaval těsně pod hladinou. Pátral po původu pronikavé vůně, kterou zanechával olej vypouštěný z našeho barelu na hladině. Křižoval pachovou stopu a hledal uhynulou rybu. Netušil, že jsme jej pouze oklamali a nastražili na něj sice několik kilogramů shnilých ryb, ale doposud ukrytých v bezpečí barelu. I když ten pro něj není překážkou, což dokazují dva doslova na kusy roztrhané plastové barely v garáži našeho potápěčského koutku.

Nyní jsem mu nevědomky zkřížil jeho plavební plán a vstoupil do neviditelné stezky predátora na lovu. Okamžitě zamířil ke mně. Usoudil, že lákavý pach pochází pravděpodobně z mé maličkosti a bez sebemenšího zaváhání začal otevírat tlamu. Doposud jsem fotil jeho příjezd, ale jakmile se před objektivem objevila hrozivá čelist plná zahnutých zubů, bylo třeba jednat. Chytil jsem jej za špičku rypce a mírně na něj zatlačil.

Žralok se zachoval tak, jak jsem předpokládal. Tlamu prudce zavřel a překvapený reakcí „mrtvé ryby“ se prohnul a začal prudce klesat. Trochu jsem jeho rychlého počinu litoval, protože pořizovat fotky těsně pod hladinou patří mezi mé nejoblíbenější. Ryby dostávají úplně jinou barvu a odlesk slunce barví jejich těla do mramorových odstínů.

 

   Rossie II

Po dvaceti minutách ponoru máme okolo sebe čtyři žraloky tygří. Téměř pravidelně se střídají, ale stále jsou neuvěřitelně opatrní. Něco se v jejich chování změnilo. Ten nejmenší, třímetrový prcek, je obezřetný nejvíce a jakmile se k němu otočím, zmizí. Přitom je neuvěřitelné, jak tygr reaguje na pohled očí. Suchozemec by řekl, že toto „tupé“ zvíře přece nemůže vědět, čím ho sledujeme a jestli o něm víme, či nikoliv. Stokrát jsme již s Walterem Bernardisem odzkoušeli, jak se tento prehistorický predátor chová. Vždy připlouvá za našimi zády. Proč tak činí? Chce nás překvapit a nechce, abychom o něm věděli. Plave pomalu a velmi opatrně. Jakmile se ale přiblíží na několik metrů, musíme se otočit i my, abychom mohli lépe odrazit možný kontakt. Vždy, jakmile se na něj podívám, změní směr. Padesátkrát se vyhne střetu a jen jednou ze všech možných nájezdů pokračuje. Žraloci nesnesou pocit, že o nich také víme. Ztrácejí tak moment překvapení a mění trasu, jako by o nás ztratili zájem. Jen na chvíli. To aby znovu připlavali a znovu nás zkusili překvapit. Úmyslně rychle klesám ke dnu a lehám si na něj. Je zde více než dvacet metrů a zprava se ke mně blíží tygr. Velký. Téměř čtyři metry. Tento moment lovu u dna jim přesně vyhovuje.

„Aha, tady leží mrtvola,“ říkají si, „a teď ji můžeme sežrat!“ a přiblíží se ještě více. „Je to tak, je to mrtvé, vůbec se to nehýbá, anebo je to zraněné,“ přemýšlejí, „a to stejně sežereme!“ Najednou se otočím a namířím na žraloka fotoaparát. Znechuceně sebou trhnul a urychleně odplaval. Jsem trochu zklamán, ale jeho reakci jsem předvídal. Instinktivně se otáčím, protože zde budou další. Pokud si ještě nepředali informaci, budou mě zkoušet. Lehám si na záda do měkkého žlutého písku. Do úplného pohodlí mi překáží láhev, která mi nedovolí se přirozeně natáhnout. Holt úděl potápěčů. Očkem pomrkávám po žralocích, odkud se ukážou, a po chvíli přece jen přišli zkontrolovat podivnou „mrtvolku“. Menší predátor se opatrně blíží a téměř úplně lehá na dno. Kormidluje mohutnou ploutví a její spodní částí se skoro dotýká písku a víří jej. Plave elegantně a s nádhernou ladností. Až by měl člověk chuť zavřít oči a nechat na sebe skočit toho blížícího se domácí plyšáka. Jejich způsob plavání nás fascinuje a málem bychom zapomněli, že ten plyšák, ten hodný pejsek se umí proměnit v hroznou smrtící mašinu. Během vteřiny.

Úmyslně dělám „nevšímáka“. Když jsem se včera s Walterem bavil o jejich reakcích, legračně prohodil: „Musíš si dát ruku přes oči a dělat, že jej nevidíš,“ načež si dá ruku přes obličej a roztáhne prostředníček s prsteníčkem, „a pak jen uděláš takovou malou škvírku, jako když děláš před děckem, že o něm vůbec nevíš.“ Neopakuji sice Walterovu tak trochu komickou radu, ale daleko do ní nemám. Ležím a čekám. Žralok je ode mne sotva tři metry. Zvednu hlavu a pravou rukou na něj namířím slepě foťák. Není čas mířit, chci jen fotku tygra na písku. Sotva se jen pohnu, prudce se otáčí a „zbaběle“ mizí. Srab!

Dneska je ten třímetrový prcek opatrný, ale zato čtyřmetrová nezjizvená a téměř dokonalá samice je příliš drzá. Rozjíždí se obrovskou rychlostí a nekompromisně si udělá prostor mezi útesovými žraloky. Ti ji dlouho nechtějí k barelu pustit, ale ona nedbá žádných jejich výpadů a rozhodně si jde si za svým cílem. Plavu urychleně k ní a otáčím se s fotoaparátem tak, abych ji mohl vůbec vyfotit. Pohyb a reakci už dokážu odhadnout. Vždy přijede odspodu a zakousne se, nebo očichá barel. Pak se zhoupne výš a snaží se ukousnout a utrhnout našeho tuňáka. Jakmile se již drží, začne kroutit celým tělem a vždy mi ocasem a celým trupem zastíní výhled. Musím předvídat, kterým směrem se bude točit dál, a nadběhnout jí protipohybem. Dostanu se tak rovnou před její tlamu, a konečně mám šanci udělat pár snímků otevřených čelistí. Stávající situace má ale jiný scénář. Nebudu fotit. Svůj milovaný přístroj jsem před chvílí předal Walterovi a s holýma rukama se pokusím žraloka zastavit. Nebude to nic jednoduchého, protože toto monstrum je příliš rychlé a tvrdé. Dávám mu ruku na jedno oko a snažím se jej zbrzdit. Vůbec se mi to nedaří a lovec sebou prudce trhá a ve chvíli zmizí. Jen na sebe s Walterem pohlédneme a hodíme rameny: „Hm, nic, tak příště!“

Blíží se třetí žralok. Náš nejoblíbenější. Nová Rosie. Tentokráte Rosie číslo dvě. Rozárka byl náš první aktivní herec, který hrál v úspěšném filmu režiséra Mirka Hrdého Relax! Don't do it! (Relaxuj..., a nedělej to!) Byl to náš miláček, s kterým jsme dělali všechny možné pokusy. Pojmenovali jsme ji podle pigmentu, který měla na pravé straně těla. Skvrna ve tvaru růže. Rosie II nemá sice tak velký a výrazný flíček, ale na stejném místě má znamení, které bude možná za pár let vypadat jako růže.

Rosie II je velmi aktivní a za celou dobu nevynechala ani jednu šanci proplavat okolo nás co nejblíže. Teď se otočila k barelu a já jí zastupuji cestu. Mám ji rád, už jen proto, že se vymyká všem ostatním zvykům jiných žraloků. Většinou neuhne, tak jako její prehistoričtí spoluobyvatelé, a jde si za svým cílem. Možná jen ze své mladické nerozvážnosti. Dříve, než se přiblížila k barelu, zakryl jsem jí oči. Chtěl jsem ji původně chytit za Lorenziniho ampule a na chvíli ji tak zastavit, ale ruce mi sklouzly k očním otvorům. Okamžitě je překryla ochrannou blánou a zůstala na chvíli nečinně viset. Šimral jsem ji a lehce ťukal prsty okolo očí, nozder a ampulí. A abych nebyl příliš skromný, tlačil jsem ji postupně k Walterovi, přímo před fotoaparát.

Vždy se ukáže, zda žralok chce, nebo nikoliv po takovém kontaktu spolupracovat. Jakmile odplave, nelíbilo se mu to. Když se vrátí, nikterak ho mé šimrání či možná trápení neobtěžuje, a stalo se, že místo k barelu najíždí samice rovnou na mne či Waltera. Záleží, kdo z nás si s ní zrovna hrál, či jinak řečeno, zahrával. Rosie II se ale vrací několikrát. Plave přímo na Waltera, ale ten si s ní moc hrát nemůže, protože drží můj fotoaparát. Míří na mou maličkost, natahuji ruce, abych ji zastavil. Situace, jak vůbec chytit zkušeného a miliony let testovaného lovce, se nikdy neopakuje a je pokaždé jiná. Když zastavuji Rossie II podruhé a ona se pokouší mě chytit a pomalu otevírá tlamu, všímám si, jak má strašně zkažené zuby. U kořenů jsou černé a dásně mají do růžové barvy taktéž hodně daleko. Je to zvláštní, protože s pravidelnou výměnou zubů přibližně do šesti měsíců u velkých žraloků by neměl mít náš lovec žádné problémy. Možná je nemocná, kdo ví, ale v každém případě Rossie II je přesně ten typ tygra, se kterým lze spolupracovat. Pro filmové záběry by byl samozřejmě lepší mnohem větší lovec, ale se stávajícím počtem žraloků si nemohu příliš vybírat. Obávám se toho nejhoršího. Příští rok se už tyto hrátky konat nebudou.

 

   Příliš agresivní

Visím ve volné vodě v hloubce deseti metrů a nechávám se unášet proudem. Při pohledu na několik prvních útesových žraloků musím myslet na včerejší průšvih. Či spíše několik průšvihů.

Celý týden, lépe řečeno už deset dní, kdy se potápíme na jednom místě se stejnou smečkou tygřích žraloků a útesových „blacktipů“, pozorujeme překvapivé chování. Že se útesoví žraloci, kterých je okolo nás vždy půl stovky, dostali na post před tygří žraloky. Jsou mnohem důmyslnější v taktikách chňapání po možné kořisti, běžně se otírají o potápěče a narážejí do nich tvrdými rypci či bouchají ocasními ploutvemi. Jakmile připlave žralok tygří, nedají mu vůbec prostor, aby se k pochoutce jakkoliv dostal. Uzavřou okolo barelu neprostupný kruh a nejen že já i Walter máme co dělat dostat se k další návnadě, ale i pán místních vod, žralok tygří, neobstojí. Dokonce zaznamenáváme útoky větších útesových žraloků na samotnou hyenu moří. Několikrát se ji dokonce pokusili kousnout do ploutví. Vrchol agresivity útesových žraloků byl útok na břicho tygra. Velmi zranitelnou část, která ukrývá mohutná játra lovce, sloužící i jako balast ke srovnávávání výšky pohybu, znají velmi dobře delfíni. Ti, když se cítí ohroženi, útočí právě na žraločí břicho a tvrdými nárazy rypce mu je doslova rozbijí a žralok se tak udusí vlastní krví. Nikdy ale tento jev nebyl pozorován u vlastního druhu. Neznám případ a nikdy jsem neslyšel, že by tuto taktiku používali samotní žraloci.

Mohutný, více než dvoumetrový černocípý žralok byl celý týden velmi aktivní. Nebál se a vrhal se do boje o kus ryby jako první. Nyní se rozjel z hlubin a namířil si to na menšího, sotva více než tři metry dlouhého žraloka tygřího. Ten se mezitím zoufale snažil probít mezi smečkou útesáků, aby si tak aspoň uloupil kus tuňáka. Dříve, než se mu vůbec podařilo přiblížit, dostal úder od svého soka. Prudce se otočil a překvapený nenadálým zrádným počinem urychleně opustil arénu. Dravý „blacktip“ se vítězoslavně přiřítil k ocelovému barelu a vší silou se do něj zakousl. Příliš tygrovi neublížil, ale dal tak najevo svou autoritu a ukázal konkurenci své vůdčí schopnosti.

Možná tento počin byla jen souhra náhod či mimořádná reakce. V každém případě se chování útesových žraloků výrazně mění. Pátráme-li po důvodu, není třeba chodit příliš daleko. Odpověď bude, jak tomu žel již bývá, velmi jednoduchá a chyba bude v nás, lidech.

Ještě před čtyřmi lety byl zde výskyt žraloků tygřích běžný a početnost smečky se odhadovala na osmdesát až sto jedinců. Jenže kvůli našemu počínání v podobě nelegálního rybolovu a hlavně kvůli rádoby ochraně plavců v podobě natažených sítí umírají desítky žraloků. Jen za jeden týden v prosinci 2008 zaznamenáváme osm uhynulých tygrů v „ochranných“ sítích. Obrovská smečka byla za několik let doslova zdecimována. Netušíme, kolik tygrů přežilo, ale podle denního počítání a evidence jednotlivých druhů (běžně je rozeznáváme dle jizev, pigmentů, značek či elektronických čipů) odhadujeme maximálně patnáct tygrů. Za posledních čtrnáct dní vidíme stejné jedince a připlavalo k nám okolo osmi až deseti různých hyen moří.

Pokud se na území, které patřilo tygřím lovcům snížil tak výrazně jejich počet, nabízí se okamžitě varianta náhrady. Příroda tak vybavila všechny predátory. Jakmile jeden druh zeslábne, jiný ho v mžiku nahradí. Dříve doslova zbabělí útesoví žraloci, kteří jakmile uviděli blížit se tygřího lovce vzali do „žraločích“ a zmizeli či si udržovali bezpečný odstup od nebezpečného a mnohem silnějšího konkurenta. Nyní je ale situace opačná, a menší žraloci vycítili svou šanci. Vědí, že tygří jistota je tatam a nemůže se opírat o sílu obrovské smečky. Pár jedinců, kteří přežili naše systematické lidské zabíjení, nemá sílu obstát. Černocípí se naopak semkli a tvoří jako jeden jedinec dokonalou masu. Dokonce se i rozrostli.

Jejich síla se ale odráží i v přístupu k potápěčům. Dříve jsme tyto žraloky nazývali hanlivě „jezevčíky“ a téměř jsme je přehlíželi. Nebrali jsme je vážně. Nyní, od prvního dne „nových časů bez tygří nadvlády“, cítíme každým momentem jejich agresivnější chování. Sotva se snažíme s Walterem hodit pár rybiček, abychom tak do vody rozmělnili zápach rybiny, ani nás nenechají, abychom rybku upustili z rukou. Okamžitě se vrhají na prsty a spíše se divíme, že je máme ještě všechny. Útočí na obličej a lesklé věci na technice. Pryč jsou doby, kdy jsme se jim smáli. Mají náš respekt a tento týden i setsakramentsky podepsaný krví.

Na dorážení na fotoaparát jsem si zvykl. Dostávám do něj pořádné rány a jsem i rád, že jej vůbec mám. Slouží jako dokonalá obrana. Dnes stačil jednomu z padesátky rozzuřenců jako podnět i můj holý ukazováček na spoušti. Prst mám krytý černou rukavicí, jen na špičce pro lepší ovládání ustřiženou. I tak málo stačilo, a když jsem levou rukou odrážel jednoho z útesáků, ucítil jsem ostré píchnutí a náraz tlamy. Okamžitě jsem věděl, co se stalo. Žralok se probil mezi ostatními a v domnění, že ten bílý bod mého prstu, který se pro něj příjemně zaleskl proti slunci se podobá rybě, cvaknul. Naštěstí pro mne jen zarazil jeden zub kousek za nehet.

Již před pár dny jsem si plánoval výměnu rukavic a neučinil jsem tak. Varování ale přichází velice rychle a pro příště bude má výstroj černější než noc sama.

Mnohem hůře ale dopadl místní průvodce z druhého člunu. Kolegové z vedlejšího města Scottburgh vždy využívali tak trochu našich návnad a postávali s člunem opodál. Jakmile jsme měli žraloky, hodili svůj barel do vody a potápěli se od nás někdy i sotva na patnáct metrů vzdáleni. Trochu jsem jim to i zazlíval, protože s druhou návnadou nám občas přetáhli naše tygry. Domorodý černoch se světlou tváří míšence a hustými dredy připomínal spíše jamajského Boba Marleyho v mladším provedení. Zdravívali jsme se na člunu, vyměňovali si zkušenosti a dávali nové a dobré rady. Pod vodou mi vždy ukazoval potápěčské „OK“. Dnes, když jsme měli sotva půl ponoru za sebou, začali urychleně vytahovat svůj barel s návnadou. Vynořil jsem se ke člunu a hladina byla plná žraloků. Krev, která je možná zajímala, se již rozplynula.

Divemaster s dredy byl na hladině pro novou návnadu a pokoušel se ji dostat do deseti metrů k barelu. Nepočítal ale s dravostí žraloků, kteří v dnešních dobách tuto činnost již nedovolí dokončit. Když u sebe držel téměř metrového, shnilého a krev vypouštějícího tuňáka, lovci se na něj zuřivě vrhli. Pravá ruka byla několikrát prokousnuta a potrhána. Nedokážu odhadnout, zda jej pokousal jeden žralok či několik najednou. Nejhorší bylo zranění bicepsu, ten celý chyběl.

Nečekaná krvavá podívaná zanechá v každém nepříjemný, až mrazivý pocit. Všichni jsme velmi blízko nějakému neštěstí. Nikdy jsem žraloky nepodceňoval, ale je pravdou, že jsem některé z nich vždy nebral tak zcela vážně. O tom, že umějí kousat, jsem se již přesvědčil, ale s jejich přibývající agresivitou musíme do budoucna vážně počítat.           

Prehistorický svět v ohrožení

Prehistorický svět v ohrožení

 

   Text a foto Jiří Karbus

 Co nás žene na ostrovy, které byly celá staletí zapomenuty v Pacifiku, na místo na konci světa, kterému se každý námořník raději vyhnul. Ostrovy, kde není pitná voda a ráz krajiny připomíná dračí doupě. Galapágy se nacházejí na křižovatce čtyř oceánských proudů, což zajišťuje neustálý pohyb planktonu, ryb, mořských savců a ptáků v různých ročních obdobích. Přes pět set druhů ryb a neskutečný podmořský svět dělají z ostrovů jednu z nejlepších potápěčských destinací na světě.

Milovníci divoké přírody si přijdou na své i na souši, kde mohou z bezprostřední blízkosti pozorovat neobyčejné zvířecí druhy – zvířata, která byla dříve považována za strašidelná až odporná. A tak ostrovy po staletí zavrhované a pokládané za nezajímavé jsou dnes na vrcholu seznamu všech vědců, oceánografů, filmových štábů a fotografů. Čas jako by se zde zastavil. Příjezd na Galapágy je únik z uspěchaného světa, je to útěk od falešných pokladů dnešní civilizace, za kterými se tolik lidi stále žene. Galapágy jsou ostrovy s unikátní přírodou a s původními obyvateli. Najdete zde hned několik endemických zvířecích a rostlinných druhů, které nežijí nikde jinde na světě. Pokud objevíte zvíře, o němž si myslíte, že ho dobře znáte, překvapí vás absolutně odlišným chováním nebo jiným způsobem lovu. Na tak zdánlivě nehostinném místě se kvůli přežití musel každý živočich přizpůsobit. Jednou z unikátností Galapág je, že zvířata zde nemají strach. Snad nikde jinde na světě nebudete mít bližší kontakt s divokými zvířaty než právě tady. Být na Galapágách, to je návrat do prehistorického světa a kdo si v dětství chtěl uskutečnit cestu do pravěku, pro něj jsou Galapágy místem, které se filmu nejvíce přibližuje.

 

   „Tak tohle je místo!“

Letos v únoru jsem měl to štěstí a mohl strávit čtyři týdny na tomto neobyčejném místě. A tak jako každý milovník přírody, který Galapágy navštívil, užíval jsem si každou chvilku v prehistorickém světě. Hned první den ukázal, že jsem se ocitl v ráji. U ostrova San Cristóbal byly výborné vlny a já jsem neváhal vyzkoušet surfing v Pacifiku hned pár hodin po příletu. Jen co jsem vypádloval na místo, kde se vlny lámou a sedl si na prkno, vynořila se přede mnou ohromná mořská želva, aby se nadechla. Nebylo to ani dvě minuty nato a metr nad hlavou mi prolétl obrovský pelikán, jako kdyby o mně vůbec nevěděl. A když už přišla krásná vlna a já se do ní rozpádloval, abych si ji sjel, ukradl mi ji s lišáckým výrazem v očích lachtan galapážský.

„Tak tohle je místo!“ prohlásil jsem již po dvou hodinách na ostrově. Na různých místech na světě můžete při surfování vidět možná tak delfíny, ale na Galapágách je všechno jinak. Jednou jsem v podvečer surfoval na místě zvaném La Lobería (mimochodem bylo to dva týdny potom, co tady žralok ukousl nohu a kus ruky zdejšímu surfaři). Bylo tak dvacet minut před západem slunce, když začal ze zdvihající vlny před námi v sekundových intervalech vyskakovat menší tuňák. Byl to „bonito“ a rozhodně mu šlo o život. Bylo vidět, že někdo po něm jde, že by žralok! Všiml jsem si, že znejistěli i místní surfaři. V tom se ve vlně objevil obrovský samec lachtana a v pozici torpéda se ukrutnou rychlostí hnal za tuňákem. Za několik okamžiků už jsme viděli lachtana s kořistí v zubech, mlátil s ní o hladinu jako rozzuřený pes.

Každý den jsem propadal kouzlu a hravosti lachtanů galapážských. Pod vodou mě uchvátily jejich obratnost a zvědavost a s pohyby mořské víly jsme si hráli celé hodiny při freedivingu. Jindy jsem zase potají tak, aby to lachtaní samice neviděly, navštívil lachtaní školku. Lehl jsem si v mělkém přírodním bazénku na hladinu a nechal si okusovat prsty zvědavými lachtánky. Někteří okusovali i můj objektiv, a když už to vypadalo, že jsme dobří kamarádi, připlavala samice a spolu s malými lachtánky mě vyhnala z vody ven. Večer jsme pak do nekonečna mohl sledovat pohyb lachtanů na pláži, například jak dominantní samec brání svou pláž, nebo jak členové skupiny vylétají z moře a nemotorně přelézají už spící lachtany a vyrušují je tak ze spánku. Nevěřil bych tomu, že tak často si může lachtan loknout vody. Vidět takového přeborníka ve vodě, jakým lachtan je, zakuckaného je na denním pořádku. Ani po měsíci každodenního kontaktu s těmito zvířaty jsem k nim neztrácel obdiv a oni mě stále překvapovali něčím novým. V lachtaní kolonii se toho děje.

U León Dormido jsme při freedivingu pozorovali ladné siby skvrnité se závěsným doprovodem sib Steindachnerových. Kanálem mezi dvěma mohutnými skalami ladně proplouvali žraloci galapážští a žraloci černocípí. Po ránu jsem rád při potápění pozoroval mořské draky, když se potápěli do několikametrové hloubky, aby se dostali na kameny porostlé zelenými a červenými řasami. Jejich dračí pohyby pod vodou ještě umocňovaly atmosféru tohoto místa. Přes den jsme pak společně s draky sdíleli místo na skále, kde jsme odpočívali mezi plaváním s lachtany.

Na ostrově Isabela jsme si užívali s tučňáky galapážskými v mělkých vodách v blízkosti mangrovníků. Sledoval jsem tučňáky, jak pronásledují hejna malých ryb, pelikány, kteří do nekonečna vzlétali a pak se šipkou vrhali do vody, aby nabrali do obrovských zobanů co nejvíce rybek. Čas od času přiletěli terejové modronozí, a ve tvaru indiánského šípu se z desetimetrové výšky vrhali střemhlav do moře, aby i oni získali svou kořist. A pak fregatky, ti piráti ve vzduchu věčně kroužící nad zálivem a čekající na svou šanci. Se štěstím jsme jeden překrásný den začínali pozorováním přeletu plameňáků kubánských přímo nad pláží. Siby skvrnité, které nepředvídatelně vyskakovaly někdy až jeden a půl metru nad vodu, jsem se marně snažil vyfotografovat. Pořídit jejich snímek pod vodou mi zase zabránila špatná viditelnost, způsobená zvířeným pískem u pláže.

Překrásná podmořská stěna na Floreaně mě uchvátila nespočetným množstvím ryb a proplouvajícími žraloky lagunovými, které sem tam prohnal hravý lachtan. Dalo by se napsat ještě tolik o všech těch krásných setkáních se zvířaty, bohužel to není v rámci tohoto článku možné.

 

   Měsíc na Galapágách

Zůstat měsíc na Galapágách bylo krásné, mohl jsem chodit na svá oblíbená místa v různou dobu a odpozorovat tak denní rytmus zvířat, která jsem chtěl fotografovat. Měl jsem dost času počkat si na příliv či odliv, nebo na lepší počasí. Ceny jsem si po pár dnech domluvil s kapitánem lodě, která nás vozila na moře, vždy s námi jel ještě někdo, kdo zaplatil jednou tolik přes potápěčskou kancelář na ulici. Znalost španělštiny byla výhodou nejen pro vyjednání lepší ceny, ale také pro navázání bližšího kontaktu s místními obyvateli. Zůstat v jedné ze tří osídlených oblastí Galapág znamená vidět, jak se přistěhovalci z kontinentálního Ekvádoru sžívají s místní přírodou z jiného pohledu, než jak to vidí turisté, žijící na lodi. Většina lidí přijíždějících na ostrovy si již na pevnině zaplatí několikadenní okružní jízdu kolem Galapág, objedou pár ostrovů, několikrát se podívají na předem určená místa nebo se jdou potápět. Poslední den si na hlavní ulici v Santa Cruz koupí na památku tričko a jedou spokojeně domů. Vše je pod kontrolou a probíhá za dozoru průvodce nebo divemastra. Nezasvěcený turista si řekne, že navštívil přírodní rezervaci a peníze, které zaplatil jako vstupní poplatek na ostrovy (100 dolarů), jdou na záchranu parku. Bohužel realita je poněkud jiná. Galapážské ostrovy spravuje Ekvádor, stát prohnilý korupcí a s nestabilní ekonomikou a vládou. Jenom to, že v Ekvádoru zvolili osm prezidentů za posledních deset let, mluví za vše. Čtyři sta milionů dolarů ročně vydělaných turistickým ruchem Galapág bohužel neputuje do národního parku.

 

   Stát prohnilý korupcí

Galapágy byly popsány ve filmu Master and Commander kapitánem Jackem Aubreyem jako vzdálená strana země. To bylo začátkem 19. století. Dnes dopraví tucet letadel týdně více a více turistů a pracujících Ekvádorců na tyto odlehlé ostrovy v Pacifiku. Ještě před osmi lety bylo na ostrově Santa Cruz jen jediné místo, odkud jste mohli telefonovat. Dnes jsou v Puerto Ayora desítky internetových kaváren a každý obyvatel vlastní mobil. Navzdory zákonům zakazujícím více automobilů na Galapágách jejich počty stále rostou, zvláště v Santa Cruz, kde v současnosti jezdí kolem 1500 aut. Úřady také nezvládly uhlídat migraci pracujících Ekvádorců na ostrovech, a dnes se už potýkají s pěti tisíci ilegálních přistěhovalců. S rostoucím počtem obyvatel roste počet domácích zvířat. Před několika lety společnost Sea Shepard asistovala při kastraci více než čtyř tisíců koček a psů. I navzdory tomu je rostoucí populace koček velkou hrozbou pro mnoho druhů ptáků, které nikdy před tím neznaly predátory. Toulaví psi často zakousnou mořské iguany, které jsou proti psům naprosto bezbranné.

Peníze a korupce mají v Ekvádoru takovou moc, že starosta Puerta Villamil se rozhodl na ostrově Isabela vybudovat druhé Miami Beach. Letiště pro velká letadla už je připraveno. Tento muž čelí obviněním z vykácení mangrovníků pro přístav pro ekoturismus. Dále má na svědomí úpravy pláže buldozery a tím zničení tisíců vajec mořské iguany. I přes četná obvinění je tento člověk stále na svobodě. Obrovským problémem Galapág zůstává pytláctví. Národní park Galapág se nachází 40 námořních mil kolem ostrovů a v těchto vodách je zakázán jakýkoliv komerční rybolov. Ochranu má na starosti ekvádorské námořnictvo, které je bohužel zkorumpované. A proto se velmi často stává, že posádka zadržené lodě, lovící žraloky pro jejich hřbetní ploutve pro asijský trh, podplatí námořnictvo, a to ji propustí již pár dní po zadržení. Snad každý vám poví, že potápění na Gordon Rock´s nebo Darwin a Wolf už není, jako bývalo před sedmi lety. Bylo zabito mnoho žraloků, přibližně 300 tisíc ročně jich umře, aby byli použiti na výrobu předražené polévky Asiatům přes půl světa daleko. Lachtaní samci jsou zabíjeni a jejich penisy jsou používané jako posilovač erekce pro Čínany.

Podle slov prezidenta Sea Shepard kapitána Watsona bude na ostrovech ještě mnoho práce, ale určitě není vše ztraceno. Musí se vytvořit silná národní ekopolicie a její tréninkové centrum v Santa Cruz. Je třeba limitovat počet turistů, kteří ostrovy navštěvují, a stabilizovat populaci obyvatel. Bude nutné humánní cestou odstranit psy, kočky, kozy a ostatní zvířata, která na Galapágy nepatří. Skoncovat se také musí s korupcí v námořnictvu a přivést pod kontrolu pytláctví. Pokud se tohle vše podaří, máme velkou šanci, že toto překrásné přírodní dědictví bude zachováno i pro budoucí generace a i oni budou mít šanci nahlédnout do prehistorického světa Galapág.          

 

   Jiří Karbus

Velký obdivovatel mořských savců. Milovník oceánu a přírody vůbec. Fotograf, surfař, freediver a záchranář. Už pátým rokem žije na západním pobřeží Irska, na jednom z nejmagičtějších pobřeží naší planety, kde každý den může plavat s delfíny nebo surfovat po vlnách Atlantiku, aby tak mohl nasávat inspiraci pro své fotografie. Za pouhé tři roky se zrdcadlovkou v ruce dokázal uspět v prestižních světových soutěžích jako Digital Camera Photographer Of The Year, nebo vyhrát Nature‘s Best Photography v kategorii Ocean Views.

„Snažím se zachytit krásy tohoto světa a ukázat každému opravdové poklady našich životů. Věřím, že to lidi přiměje žít ve větší harmonii s přírodou.“

Vrak Al Qamar Al Saudi Al Masri

Vrak Al Qamar Al Saudi Al Masri

 

   Text Petr Slezák

   Foto Petr Slezák, Jana Hřebejková

 Klesáme podél sestupového lana do modré hlubiny. Viditelnost je úžasná. Sleduji hloubkoměr, dvacet metrů, třicet metrů… Sluneční paprsky z hladiny se sbíhají do bodu, kde pod námi v modru mizí lano. Čtyřicet metrů, padesát metrů... Najednou se v té dech beroucí modré barvě začne rýsovat tvar obrovského vraku.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group