ikoktejl

Inna Václavová
Tag: Inna Václavová Nalezeno 6 výsledků.
Tag: Inna Václavová Řazení

Václav Kříž

Václav Kříž

 

   Ptala se Inna Václavová

   Foto archiv Václava Kříže

 

 Václav Kříž – potápěč, novinář, fotograf, historik. S potápěním začal ve 13 letech, když tato činnost byla ještě tak vzácná, jako nyní lety do vesmíru.

Téměř bez výstroje a s mladickými představami čerpanými z filmů Hanse Hasse a později ze skromné literatury, pašované přes železnou oponu ze zahraničí, poznával tajemný podvodní svět a stal se jedním z průkopníků potápění v České republice. Poznali jsme se těsně po tom, kdy jsem se stala šéfredaktorkou časopisu Oceán. Byli jsme oba ve správný čas na správném místě: já – obyčejný větroplach, ponořující se na všech frekventovaných potápěčských lokalitách – a on – znalec podvodní historie, fotografie, filmu a literatury, který propadl potápění na celý život.

…Robert Ballard postavil ponorku, se kterou se ponořil k Titaniku. Znáš tohle jméno?

- Ne, nikdy jsem o něm neslyšela.

- A Hanse Hasse, Jana Mertu, Petra Katze?

- Ne, co je to za lidi?

- Bože, svatá nevědomost! Vždyť jsou to nejznámější potápěči a vědci!

Zakroutí hlavou a zahloubá se do vzpomínek.Vypráví o potápění a jeho hrdinech, o lidech, kteří za železnou oponou našli sílu a odvahu jít za svým snem. Noří se do minulosti a mě strhává s sebou, do těch dávných časů, kdy to, co je teď běžné, bylo jenom nesplnitelnou touhou. Otevírá mi dveře do malých dílen, kde se vyráběly důmyslné přístroje a miniponorky, seznamuje mě s lidmi, kteří by již dávno odešli do zapomnění. Vypráví o tajemných lomech a ženě, která se potápěla s hady, o německé filmařce Leni a Pavlovi Grossovi…

Ano, stal se mým učitelem, který může za přerod obyčejného „vzduchodecha“ na šéfredaktora potápěčského časopisu. Je pro mne studnou informací, je mým tvrdým kritikem a současně oporou. A za to všechno mu od srdce děkuji!

 

   Za starých časů většina mladých kluků snila o tom, být letcem nebo kosmonautem, ale ty sis vybral tichý podvodní svět. Co bylo impulzem a kdo byl tvým učitelem?

Na konci padesátých let nebyla kina zrovna přeplněná kvalitními filmy. Těmi z mála, které byly přijatelné i pro puberťáky, jako jsme byli my, byly filmy J. Y. Cousteaua Svět ticha a Hanse Hasse Dobrodružství v Rudém moři a Výprava Xarifa. Tyto tři filmy ovlivnily celý můj další život. Navíc vyšly v té době i Cousteauovy knihy Svět Ticha a Dech moře. Mně se navíc dostala do rukou i Hassova fotografická publikace Ich tauchte im den 7 meeren – Potápěl jsem se v sedmi mořích. Jako kluk jsem si přísahal, že Hasse překonám, že se budu potápět určitě v osmi mořích! Díky shodě náhod jsme se s kamarádem Radkem dostali ve správnou dobu (v roce 1961, v mých čtrnácti letech) na to nejsprávnější místo – do pražského bazénu AXA, kde tehdy vedl potápěčský výcvik Vašek Rott, snad ten nejkvalitnější instruktor a člověk, jakého jsme mohli potkat. Skaut tělem i duší, vyznavač přírodního způsobu života a potápěč par excellence. Ten nás naučil mnohému, základy jeho výchovy si v sobě nesu dodnes. Mimo jiné nás naučil jednu důležitou věc – potápěč, když vstupuje do vody, tak to nesmí šplouchnout ani vlnka. Aby se ryby nepolekaly. Kdepak nějaké skákání a mlácení kolem sebe! A to nemám rád dodnes! Někdo se před ponorem pokřižuje, já si pokaždé, ale skutečně pokaždé (!) vzpomenu na Vaška Rotta. Je to takový můj obřad a poděkování. A skáču jen v nejnutnějším případě.

 

   Neměli jste ani pořádnou výstroj. Jak jste to řešili?

Výstroj, to byl tvrdý oříšek. První masku mi sice přivezl známý z Rakouska, byl to systém Hans Hass, jak na ní bylo napsáno, ale to ostatní, to už byla pravá potápěčská chudoba. Šnorchl vyrobený ze spartakiádní obruče (mám ho schovaný ve své „Síni slávy“ dodnes) a ploutve vyřezané z tvrdé gumy s přinýtovanou koupací botičkou. Taková byla realita. O dýchacím přístroji se nám mohlo ještě nějaký čas jen zdát. Až o rok později jsem si vyrobil ze součástek, posbíraných na leteckém smetišti ve Kbelích, svůj první aqualung. S automatikou KP14 a láhvemi od Luftwaffe. S tímto přístrojem jsem se nechal z mladické blbosti i přejet parníkem ve vltavském průplavu v pražské Stromovce! Naštěstí bez následků.

 

   Určitě jste se v takových nebezpečných začátcích neobešli bez incidentů. Jak jste je všechny přežili?

Ono jich kupodivu zase tolik nebylo. Asi byl Rottův výcvik skutečně kvalitní. Ale kolem nás jsme zažili ledacos. Hlavně experimenty s kyslíkovými přístroji, které prováděla známá hříměždická parta té doby, Pavel Gross, Jarda Čaj a Pavel Kraus. A několik dalších. To byly poučné incidenty, které se naštěstí všechny obešly bez následků. A pro nás, potápěčské ušáky, to byla víc než dobrá škola. Můj největší a skutečně nebezpečný incident se stal až ve zralé době, o mnoho let později, v roce 1979. Při ponoru v zatopeném dole Čermná na severní Moravě nedaleko Vítkova. Objevili jsme s kamarády z Nového Jičína opuštěný břidlicový důl a rozhodli se prozkoumat jeho systém zatopených štol. S kamarádem Honzou Liškou jsme se dostali při průzkumu do kaverny se vzduchovou kapsou. Vynořili jsme se na hladinu a začali komentovat situaci… Víc si nepamatuji. Probudili jsme se až o několik minut později, protažení na návodčím laně zatopenou štolou mezi povalenými trámy naším bdělým návodčím Milanem Benešem (který již, bohužel, není dlouho mezi námi a kterému bych rád děkoval každý rok 3. března ve výroční den našeho znovuvzkříšení). V kaverně bylo v atmosféře pouze 0,7 % kyslíku! Nic zdravého pro nás. Při této příležitosti bych chtěl připomenout, jak vteřinové rozhodnutí může ovlivnit bytí a nebytí člověka. Těsně před ponorem mi blesklo hlavou, jestli se k Honzovi připnu úvazkem a nebo jestli budu plavat vedle něho. Jednalo se o celkem nenáročné proplavání štoly v křišťálové vodě a v hloubce asi dvou metrů. To cvaknutí karabiny mi zachránilo krk a vyučilo na celý život.

 

   Jak se na vás a vaše potápění dívala veřejnost? Vždyť za socialismu byl takový tehdy nezvyklý koníček krajně podezřelý, či ne?

Copak veřejnost, ta se dívala dobře, potápění bylo v té době hodně atraktivní, dělalo ho strašně málo lidí a bylo to zajímavé dobrodružství. U vody jsme se skoro všichni znali a ta troška informací, která se dostala do oběhu v TV a nebo v časopisech, to bylo jen ku prospěchu věci. Horší bylo, že to skoro nešlo bez Svazarmu. My byli ze začátku v potápěčském kroužku u akvaristů ve Vagonce Tatra Smíchov, potom v přírodovědné sekci Národního muzea, ale to skomíralo na úbytě a tak jsme, chtíc nechtíc, skončili s Radkem v náruči polovojenského Svazarmu, v tehdy známém Shark Clubu. Ale zas tak strašné to nebylo. Naopak, za poměrně málo úliteb jsme dostávali docela kvalitní materiál a relativní volnost. Jen jsme museli změnit název, Shark Club zněl papalášům až příliš imperialisticky. A tak jsme zvolili cestu nejmenšího odporu a někdy na začátku sedmdesátých let se přejmenovali na Aquasport Praha. Sice to na Svazarmu taky okomentovali, ale milostivě nám dovolili se tak nazvat. A klub funguje do dneška.

 

   O vodotěsných pouzdrech na filmové a fotografické přístroje, které jste už tenkrát dokázali vyrobit, se mohou naši čtenáři dočíst na straně… Neuvažovali jste už rovnou také o ponorkách?

Řeknu upřímně, neuvažovali. Ale byli mezi námi tací, třeba Jirka Císař z Mělníka, který si takovou miniponorku (jmenovala se Dorea) vyrobil. Ovšem Pavel Gross, ten s ponorkou udělal díru do světa, a to hodně velikou. Po emigraci do Švýcarska zkonstruoval a spoluvyrobil slavné GEO, se kterým dr. Fricke objevil u souostroví Komor zapomenuté prehistorické ryby latimérie. Ale mě samotného ponorková touha nijak nepoznamenala. V několika ponorných zařízeních jsem sice byl, ale pokaždé jen jako zvědavý čumil, nikdy jsem se netoužil v ocelovém doutníku potopit. Před lety jsem měl dokonce nabídku, podívat se v ponorce Alvin ke slavnému vraku Bismarcku. Ale nijak mě to neoslovilo, možná taky kvůli financím, ty byly víc než horentní!

 

   Vymysleli jste nějaká zařízení, která se používají dodnes?

Já osobně rozhodně ne, patent na šnorchl ze spartakiádního kruhu si nedělám. Ale kolem mě se tu a tam nějaký vynález objevil. Skoro za všechny může vynálezecky víc než potentní Pavel Gross, ten vymyslel kromě spartakiádního šnorchlu a Gea i podvodní domlouvátko walkie-talkie, spolupracoval na prvním modelu dekompresmetru a podobně. Dnes vyvíjí vlastní rebreather. Já vždycky jen pečlivě napodoboval a kopíroval všelijaké technické fígle na zahraničních kejzech – pouzdrech na fotoaparáty. A to většinou z těžce dosažitelných tiskovin, ať už z potápěčských časopisů a nebo katalogů, které jsme dopisy vyškemrali a které nám výrobci (možná) škodolibě posílali.

 

   Jaký byl největší sen mladého potápěče Vaška Kříže?

Největší sen? Tak to vím naprosto přesně. Největší touhou mladého Vaška Kříže bylo prodávat v potápěčském obchodě. Pochop, potápěčský obchod, něco takového v socialistickém Československu vůbec nebylo, znali jsme takový krám jen z letáků ze západní ciziny. A být obklopený celý den vším tím nádherným vybavením, o kterém jsme každodenně snili, to byl opravdu velký sen. Pár let po revoluci jsem byl okolnostmi donucen v jednom takovém potápěčském obchodě asi 14 dní prodávat, děkuji pěkně, už nikdy více. Je to stejné, jako být prodavačem v obchodě s autopříslušenstvím a nebo s věcmi pro domácnost. Pak se mi samozřejmě splnilo mnoho dalších snů, třeba potápět se na Bahamách nebo na Maledivách, v zemích o kterých jsem si nikdy nemyslel, že je na vlastní oči uvidím. A to dneska považuji za splnění svých chlapeckých snů první kategorie, to ano.

 

   Než jsi se začal věnovat publikační činnosti, spolupracoval jsi s prvními potápěčskými časopisy. O čem se v nich psalo, když bylo v té době cestování téměř nemožné?

Hrdě přiznávám, že mám doma úplně všechny potápěčské časopisy, které vyšly v  Československu. Ať už to byla první čísla časopisu Potápěč, nebo další ročníky Vodní revue. V té jsem byl po revoluci dokonce redaktorem. Těmi časopisy jsem žil, byly pro mne nejen pomyslným spojením se světem, ale také s ostatními potápěči v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Psalo se v nich o nových technolo­giích a zprostředkovával se nám tak, byť značně okleštěný, ale přeci jen nějaký přehled o nových výrobcích, nových zemích a také jsme díky nim poznávali i skutečné persony potápěčského světa. Třeba manžele Taylorovy z Austrálie, velké filmaře a znalce žraloků. Jejich články s jejich svolením překládal Vašek Fürst a my je hltali a těšili se na další. Byli pro nás jak obyvatelé Marsu, v tak rozdílném světě žili. Od Valerie Taylorové mám dodnes schovaný osobní dopis. Moje koketování s časopisy začalo nabývat vážných rozměrů v polovině sedmdesátých let, kdy jsem začal pravidelně přispívat svými fotografiemi a později i články nejen do Vodní revue, ale i do dalších, dnes již zapomenutých magazínů, jako byl třeba Signál nebo Zápisník.

 

   Tvůj profesní obdiv k německé režisérce a fotografce Leni Riefenstahlové tě na několik let vyřadil ze „slušné“ socialistické novinářské společnosti. Jaký to mělo pro tebe dopad a čím tě vlastně ta rozporuplná osoba tak fascinovala?

Jo, Leni…, to byla záležitost… Ale mohl jsem za to sám, pěkně jsem si naběhnul. O Leni Riefenstahlové jsem toho v polovině osmdesátých let zas až tolik nevěděl, jen to, že to byla dáma v letech, která se někdy v 65 letech začala potápět a svými podvodními snímky dosáhla světové proslulosti. A že předtím natočila v nacistickém Německu pár propagačních filmů. To bylo asi tak v kostce všechno. Mně se tenkrát na ní hrozně líbilo, že se začala potápět tak pozdě a že toho ještě pod vodou tolik stihla. Její filmařská kariéra mně byla dost utajená a ani mě tolik nezajímala. Na rozdíl od funkcionářů strany, kteří seděli ve vydavatelství Naše vojsko a věděli o ní všechno. Nebo si to aspoň mysleli, že vědí. Taky byli kapánek starší a mnozí ji znali nikoliv zprostředkovaně. Každopádně můj oslavný článek o německé režisérce – potápěčce a podvodní fotografce putoval do stoupy a s ním i moje další spolupráce s vydavatelstvím. A nejen s ním. Ale všechno špatné bylo k něčemu dobré. Novinářský zákaz v Československu mě vyprovokoval k publikování po celém světě. A tak, zatímco v Čechách ani ťuk, tak v Austrálii, v Anglii, v Německu a USA mně vycházely fotky a články poměrně často. Ale ke konci osmdesátých let už to trochu povolilo. Dnes je to jen úsměvná vzpomínka na moje naivní počínání v době komunismu.

 

   Jak se změnil tvůj život, když padly hranice a máš teď k dispozici moderní výstroj a špičkovou fototechniku?

Jako většině z nás, život se mi změnil hodně. Po revoluci jsem byl několik let na volné noze, jezdil jsem po světě a fotil. Pak přišlo zklidnění, dokonce jsem byl nějaký čas i šéfredaktorem dnes již zaniklého potápěčského časopisu Riff. Před více než deseti lety jsem ale skončil a odešel do stabilního zaměstnání, které však má s novinařinou a fotografováním dost společného. To ovšem neznamená, že bych se přestal potápět a fotit pod vodou. Fotím pořád, ve sladké vodě i v moři. V tom ale jen o dovolené, bohužel. Pořád jsem však nepřestal dělat na diapozitivy, i když jen široké scény pod hladinou. Na makro a blízké záběry už taky používám digitál.

 

   6 NEJ Vaška Kříže

Nejtěžší situace pod vodou: Asi když mě jako mladého kluka přejel při potápění parník.

Nejkrásnější ponor: Každý ponor s delfíny. Jsou to téměř mystická setkání.

Nejoblíbenější lokalita: Isles Medas na španělském pobřeží Costa Brava.

Největší vzor: Fotograf David Doubilet z National Geographic a filmař Bernard Dellmott z původního Cousteauova týmu.

Největší životní výhra: Život! Při potápěčském incidentu v zatopeném dole Čermná v roce 1979.

Nejbližší plány: Fotografování na Lembeh Strait v Indonésii. Říkají mu „nejdražší hnojiště na zeměkouli“. To, co tam je k vidění při viditelnosti asi tři metry, to není ke spatření nikde jinde na světě!

 

S príchuťou rumu

S príchuťou rumu

 

   Text Inna Václavová

   Foto Jiří Liška

„Môžem si vás odfotiť?“ spýtam sa starej zvráskavenej ženy s červenou ružou v šedivých vlasoch, ktorá sa uvelebila pri tej najfotogenickejšej stene v Havane.

„Jedno peso!“ zachrčala po chlapsky prefajčeným hlasom, zmerala ma blýskavým okom, rozvinula svoj ružový vejár a usmiala sa načerveno namaľovanými ústami.

Číst dál...

KOKOSOM do nosa

Kokosom do nosa a iné príhody zo Seychel

 

   Text Inna Václavová

   Foto autorka a Jiři Liška

 

„Prihraj!“ zakričím kamarátovi a ten neváha ani chvíľu, prihrá mi veľký kokosový orech, ktorý mi vykĺzne z mokrých rúk a pristane rovno na mojom nose. V očiach sa mi zahmlí a zaslzí, ponorím na chvíľu hlavu do teplej morskej vody, stále držiac v rukách orech, a keď sa vynorím, tak sa mi okolie očí a nosa začne pomaly sfarbovať do fialova.

Tak dopadne vodné pólo s kokosovým orechom, milí priatelia. Kokosom rovno do nosa!

A takto už od začiatku vyzerá moja nečakaná dovolenka na Seychely, kam som bola pozvaná pod pod­mienkou, že sa nebude konať žiadna akcia, len váľanie na pláži, popíjanie exotických drinkov a dobré papanie.

Avšak už v prvý deň mi na prsty  nohy spadla potápačská fľaša, potom ma poštípal do ruky nejaký hmyz a na chrbte popálil ohnivý koral, neskôr ten klzký kokos a dnes mám narazenú hlavu od jedinej rotujúcej vlny na pláži, ktorá sa z nenazdania vy­rútila z mora a vyhodila ma na breh. Nechcem sa priznať priateľom, že som neposeda, že sa musím furt hýbať a stále niečo skúšať.

Chcela by som, aby ma sem títo dobrí ľudia znova pozvali, snažím sa „sekať dobrotu“, no napriek tomu a napriek mojim všetkým zraneniam stále vymýšľam rôzne tajné úskoky, aby som si trochu užila. Pod rúš­kom prehliadky ostrova zmapujem všetky možné dive centrá, a keďže hostitelia nevstávajú skôr ako o desiatej dopoludnia, tak každé ráno odchádzam na dlhú prechádzku po pobreží. Jóga a tak... a k tomu malý ranný ponorek!

   Elizabeth a nebezpečná detonácia

„Keď som sem prišla, mala som len dvadsať, zamilovala som sa na prvý pohľad do tejto krásnej zeme a do jedného ebenového freedivera, s ktorým sme sa spolu potápali a objavovali neporušené zátišia seychelského  podmorského sveta. Vieš, oni černosi sú ako čierne žiarovky napájané slnkom, rytmom a pozitívnou energiou. Osvietil ma, strhol ma so sebou a ja som zanechala ponuré Holandsko, spálila všetky mosty a začala úplné nový život.

Som tu už dvadsať rokov, mám svoje dive centrum, čiernobiele dieťa a mojím svetom je more. Fotografujem a hľadám nové miesta na potápanie. Je tu stále čo objavovať, more je plné prekvapení. Mám tu aj miesta, ktoré poznám len ja, kde môžem splynúť s morom a jeho obyvateľmi a nerušene zaznamenávať tichý podmorský život fotoobjektivom.“

Elizabeth sedí na špičke idúcej lode, dlhé, slnkom vyblednuté vlasy jej vejú vo vetre, zasnený pohľad smeruje do diaľky a pomaly mi rozpráva svoj životný príbeh.

„Mám svoj vrak „Aldebaran“, ktorý leží v hĺbke 40 metrov. Bola to stará opotrebovaná loď, ktorú mala v úmysle lodná spoločnosť niekde potopiť. Ujala som sa ho a dostala som ho od spoločnosti na starosť. Dlho som vymýšľala, kde a ako ho potopiť. Nevedela som, aké je to komplikované, musela som najať pyrotechnikov a nakoniec sa z toho stala regulárna vojenská operácia. A navyše som veľmi túžila natočiť ho, ako sa potápa do hĺbky. Napokon som takmer prišla o život a vrak sa po výbuchu a následnom ponorení skotúľal až do hĺbky 40 metrov, čo nie je zrovna najlepšia hĺbka pre rekreačných potápačov. Teraz sledujem a zaznamenávam, ako sa na vraku usádza život. Po roku je takmer celý obras­tený koralom. Je to môj vrak, taký môj podmorský domov a niekedy tam ­beriem aj svojich klientov z dive centra.“

Loď spomalila, Elizabeth sa rozhliadla a podľa len jej známych orientačných bodov ukázala, kde treba hodiť kotvu. Mladá seychelská posádka sa pod jemným, no prísnym dohľadom svojej šéfky s vervou pustila do práce.

„Väčšina Seychelanov na počudovanie nevie plávať. Ani si nevie predstaviť, aká krása sa skrýva pod vodou. Tu mám novú generáciu, naučila som ich divingu, sú to všetko inštruktori a moji pomocníci. A to dievča,“ Elizabeth ukázala na mladú vnadnú černošku, ktorá sa snažila vsunúť do malého neoprénu „je úplnou novátorkou, je jednou z mála tých, čo sa rozhodli stať inštruktorom. Úlohy sú tu tradične rozdelené: chlapi robia chlapskú prácu a ženy ženskú.“

Dievča sa snažilo svoje bujné poprsie vtesnať do úzkeho neoprénu a starému nemeckému potápačovi išli vypadnúť oči z jamôk z tohto zjavenia, ktoré neskôr k nemu prikvitlo a požia­dalo ho zapnúť jej neoprén.

Elizabeth sa láskavo usmiala, pozorujúc túto scénku, rýchlo sa obliekla, zobrala foťák a už čakala vo vode na zvyšok posádky.

Vrak starej oceľovej lode, na ktorý sme sa ponorili, bol presvietený lúčmi ranného slnka. Ostré hrany zarástli koralmi a vytvorili úkryt pre rozmanité živočíchy bežné pre tropické moria. Okolo lode sa ako žiarivá gloriola držal kŕdeľ strieborných moraňov a niekedy sme sa cez neho preplavovali ako cez živý tunel. V útrobách lode sa ubytovali zubaté mureny a nehybné ropušnice a hlboko pod loďou sa umiestnila malá nenápadná chobotnička, majstrovsky splynutá s vrakom ako jeho súčasť. Elizabeth sa držala hore, fotografovala makroobjektívom a jedným očkom kontrolovala prácu svojich mladých inštruktorov. Vznášanie okolo vraku v presvietenom priestore má neobyčajné čaro. Voda akoby zmizne, podvodný priestor vďaka vraku získa perspektívu a zrazu som mala pocit, že nie som pod vodou, ale vo vzduchu. Vznášala som sa, cez okná lode prelietavala z miesta na miesto, do tmavých útrob a na jasné svetlo. Áno, to lietanie, tá sloboda, to je na potápaní to najkrajšie...

Po ponorení sme na chvíľu vystúpili na malý neobývaný ostrov. Decká rozložili oheň a upiekli niekoľko rýb s banánmi a neskôr, keď sme sa najedli a nakŕmili tri malé mačky, ktoré nevedno ako sa ocitli na neobývanom ostrove a nevedno ako tu prežívajú, sme sa labužnícky ponorili do teplých vôd Indického oceánu, pozoru­júc roztančenú mládež na brehu.

„Nikdy sa ti nechcelo vrátiť naspäť? Domov?“

„Nie, toto je môj domov.“

   Piráti s tvárami!

 V televízii hlásia horúce seychelské správy. Somálskí piráti stále častejšie prepadávajú odľahlé atoly Aldabra a Cosmoledo, nachádzajúce sa okolo 1000 km od hlavných ostrovov. Naposledy uniesli potápačskú loď „Indian Ocean Explorer“, na ktorej sme pred rokom krúžili okolo Aldabry. Posádka je v somálskom zajatí a únoscovia žiadajú za každého člena neúnosné výkupné. Seychelská vláda požiadala o pomoc indické a francúzske námorníctvo, ktoré v rámci vojenských manévrov stráži oceánsky priestor okolo súostrovia.

Na obrazovke v malej obývačke s napätím sledujeme vojenskú operáciu – zajatie pirátskej lode. V malom prístave hlavného mesta Victoria sa zišli takmer všetci obyvatelia ostrova Mahé. Všetci chcú vidieť pirátov na vlastné oči. V prístave stoja tri veľké vojenské lode s plným bojovým arzenálom na palube. Z útrob lode v konvoji po zuby ozbrojených vojakov vychádzajú šiesti chlapi, vyzerajú skôr ako rybári než piráti. Majú strhané tváre, v ktorých však žiari nesmierna zvedavosť, ale i hrdosť. To je otázka: sú to vôbec piráti alebo len zatúlaní rybári? V televízii sledujeme rozhovor s kapitánmi všetkých troch lodí, s vojakmi, čo ich zazreli, s tými, čo ich vytiahli, so všetkými funkcionármi vo vláde. Televízny špeciál na 2 hodiny o úspešnej akcii proti pirátom!

Na druhý deň som sa vybrala za Mr. St. Angem – ministrom turistiky na Seychelach. Ostrovy sú malé, zoznámili sme sa v jednom plážovom bare, z neho sa vykľul minister a zo mňa novinár.

Teplota v kancelárii Mr. St. Angea bola tesne nad bodom mrazu. Z rozpálenej ulice som sa zrazu ocitla v ľadovom kráľovstve, kde pobehovali úhľadné černošky oblečené v teplých pančuchách a elegantných oblekoch. Vo veľkej sále, s dominujúcim obrazom prezidenta republiky na stene, ma privítal Mr. St. Ange obklopený troma rozkošnými sekretárkami, ktoré s poznámkovými blokmi čakali na akýkoľvek povel.

   „Hneď k pirátom. Máte pripravený plán na ochranu ostrovov proti pirátom?“

„Máme dohody s indickým a francúzskym námorníctvom, pomáha nám aj španielska vojenská loď. Francúzske lietadlo denne monitoruje oceánsky priestor a posiela správy pre námorné lode. Boj s pirátstvom je veľmi ťažký, keďže ide o malé rybárske člny takmer nezachytiteľné radarom. Zatiaľ prepadávajú vonkajšie ostrovy ako Aldabra a Cosmoledo, lebo sú najbližšie k pevnine. Kvôli silnému somálskemu prúdu, ktorý nás delí od Afriky, je tu momentálne relatívny pokoj, no od októbra, keď prúd zoslabne, budeme znova riešiť pirátstvo.“

   „Čo si myslite vôbec o pirátstve, ako sa máme k tomuto fenoménu stavať a brániť?“

„Pirátstvo je jedno z najstarších remesiel, samozrejme nie je to úplne najstaršie!“ Mr. St. Ange sa veľavravne pozrie na tri sekretárky, ktoré sa okamžite začervenajú.

„Za starých čias sa pirátstvo trestalo šibenicou, preto si myslím, že ani teraz by to nemalo byť inak. Musia sa toho báť, potom to nebudú robiť. Avšak ťažko sa pirátstvo dokazuje, väčšinou, keď chytíme loď podozrivú z pirátstva, tak už nemajú zbrane, v predstihu ich vyhodia do vody. Riešiť sa to dá len vtedy, keď jasne zaútočia.“

   „Ste za legalizáciu zbraní na lodiach?“

„Ťažká otázka, z jednej strany v dobe ozbrojeného pirátstva mať zbrane na lodiach je nevyhnutné, na druhej sa to dá ľahko využívať. Legalizácia zbraní môže rozpútať otvorenú vojnu na mori.“

   „V európskych médiách humanitní novinári polemizujú, či sa máme či nemáme snažiť pochopiť ich jednanie. Sú z krajín, kde panuje hlad a bieda a nič iné im údajne nezostáva.“

„Ale majú kus krásneho pobrežia!

Ja vám uvediem jeden príklad, možno trochu hrubý, no o to jasnejší. Vláme sa chlap do vášho domu a znásilní ženu. Budeme ho chápať? Že je hladný, a že rok už ženu nemal?!“

   „Aký má dopad posledná ekonomická kríza na ostrovy?“

„Áno, kríza na naše ostrovy mala mimoriadny dopad. Dlhodobým problémom bol neúmerne nadhodnotený kurz miestnej meny rupii. Takmer 90  % tovaru dovážame zo zahraničia, ostrov žije len z turistiky a vývozu rýb. Počas poslednej krízy sa schodok verejných financií neúnosne prehĺbil, a tak sa ceny za suroviny zvýšili o 100  %. Svojím spôsobom nás ekonomika usporiadala a prinútila sa pozrieť na veci reálne. So zvýšením cien sa veľa ľudí dostalo do krízovej situácie a zvýšila sa kriminalita. Avšak v porovnaní s inými africkými krajinami na Seychelach bola kriminalita vždy minimálna. Máme rôzne programy na pomoc oslabeným rodinám a hlavne programy pre dospievajúcu mládež. Rozširovať turistický ruch ale nechceme. Ostrovy nemajú kapacitu na masový turizmus, skôr sú zaujímavé svojím útulným prostredím, kde sa dá nájsť nie jedno zátišie. Navyše majú veľmi krehký ekosystém, ktorý sa výstavbou značne naruší, preto sa ceny pre turistov musia nevyhnutne zvýšiť. Je to jediná možnosť, ako zachovať výnimočnosť ostrovov.“

Srdečne sme sa rozlúčili s pánom ministrom a jeho „čiernymi gazelami“, a ja som sa konečne dostala na teplú ulicu, na slnko a čerstvý vzduch, naplnený sladkou vôňou orchideí a štebotavej džungle. Večer v televíznych správach hlásili o ďalších pirátoch chytených na šírom mori. Piráti s tvárami!

Nie, v našej modernej spoločnosti nie je možné postaviť týchto ľudí na šibenicu. Musíme si byť istí, že sú vinní a musia dostať druhú šancu, a je to tak správne!

   Adoptujte si žraloka

Od júna (červen) do augusta (srpen) a od novembra (listopad) do januára (únor) krúžia okolo Seychel kŕdle veľrybích žralokov a na nebi ich sprevádza juhoafrický pilot na ultraľah­kom rogale. Pozorne ich sleduje a cez vysielačku posiela súradnice dive centrám, ktoré sú členmi monitoringového programu seychelského inštitútu na výskum žralokov. (V roku 2006 pilot malého rogala každú hodinu zaznamenával 7 veľrybích žralokov krúžiacich okolo hlavného ostrova Mahé). Dive centrá potom vypravujú lode s amatérskymi potápačmi – fotografmi, ktorí netrpezlivo čakajú niekoľko dní na tento okamih. Keď sa dostanú do vody, vo vytržení plávajú vedľa nádherného pelagického obra a fotia o dušu. Neskôr sa všetky fotky spracujú a použijú na identifikáciu a štúdium veľrybieho žraloka. Vďaka týmto výletom sa zbierajú peniaze na prevádzku pilota, monitoring a výskum. Túto frekvenciu majú naladenú jednak rybári a jednak voľní potápači a dive centrá, ktoré s programom nemajú nič spoločné. Keď sa v okolí ostrovov objaví veľrybí žralok a pilot ho ohlási do vysielačky, spôsobí tým ohromný rozruch. Telefonická sieť sa na chvíľu preťaží, všetci volajú – kamarátom, majiteľom lodí, potápačom, hotelovým hosťom a v momente sa na mori ocitne takmer celá seychelská súkromná flotila.

Vidieť nádherného morského tvora je nesmierny zážitok. Majestátne pomaly pláva svojou cestou v sprievode malých čističov, nevšímajúc si rozruch okolo. Hlavne sa mu nepostaviť do cesty a radšej sa vyhýbať chvostovej plutve.

„Veľrybie žraloky sa dožívajú 70 až 100 rokov. Pohlavne dospejú až v tridsatich rokoch, preto je ich populácia veľmi malá a rybolovom sa môže úplné zničiť. Snažíme sa sledovať ich migráciu. Značkujeme jednotlivcov, ktorých objaví náš pilot. Podľa našich výskumov neexistuje žiadna pravidelnosť, veľrybie žraloky sú tam, kde je najviac potravy – planktónu. Navyše na ich migráciu majú vplyv teplota, prúdy a vietor. Vymysleli sme program, ktorý úzko spolupracuje s verejnosťou. Potápači môžu podporiť náš projekt už len tým, že sa s nami idú pozrieť a zašnorchlovať si s veľrybami. Môžete si veľrybu aj na rok adoptovať, stoji to len 50 USD, ktoré idú samozrejme na výskum a ochranu. Zo základne vám potom budeme posielať súradnice, kde sa práve váš žralok nachádza,“ rozpráva David Rowat, prezident organizácie MCSS (Marina Conservation Society Seychelles). „Samozrejme, okrem ochrany a monitoringu veľrybieho žraloka máme snahu ochrániť celý veľmi zraniteľný seychelský ekosystém. Máme tu dva národné parky, sedem morských rezervácií a niekoľko chránených území. Celkom chránené plochy zaberajú 46 % rozlohy štátu a 45 km2 oceánu. Snažíme sa udržať v rovnováhe rozvoj turistického ruchu a ochranu prírody, ktorá na ostrovy priťahuje turistov a tým aj peniaze. Stavať tu fabriky a vyrábať potraviny nemá zmysel, naším jediným bohatstvom je príroda, a tak sa ju snažíme zachovať.“

   Kiež by som...

Z plánovaného týždňa sa stal mesiac. Nezabudnuteľný mesiac života medzi Seychelanmi, s ktorými som zapadla do bežného, nie turistického života. Nechcelo sa mi odtiaľ odísť, rozmýšľala som, že by som tu mohla zostať... Vyrábať svoje džemy a predávať ich v krásnom butiku, kde sa starým tradičným spôsobom vyrábajú pestré batikové šatky s unikátnymi vzormi. Alebo by som tu mohla písať...

A každé ráno by som sa prebúdzala s lúčmi vychádzajucého slnka, navštevovala malú ropušnicu na skale a pavúka na trhu, aj malú chobotnicu, čo sa po jednej búrke ubytovala v rifoch pri pláži. Svoj dom by som ozdobovala pozbieranými kvietkami bielych a červených orchideí a malými lastúrami a mušľami, čo more každé ráno s prílivom vynesie na breh a večer si znova vezme naspäť. A namiesto mačky by mi po dome behala malá zelená jašterička s ohromnými zelenými očiskami a veľkými prísavkami na nohách. A večer čo večer by sme sa spolu s prívetivými Seychelanmi ponárali do teplých láskavých vĺn Indického oceánu a čakali na posledný lúč slnka, posledný „green flash“, ktorý na chvíľu ožiari zelenú džungľu, zlaté skaly a večerné mraky a zmizne v záplave magickej fialovej za horizont...      

 

   Seychely ležia okolo 1600 km od východoafrického pobrežia. Skladajú sa zo 115 ostrovov, z ktorých vnútorné, hlavne ostrovy Mahé, Praslin a La Digue sú žulové, a vzdialené Aldabra, Cosmoledo, Amiranty a Alphonse sú koralové atoly. Žulové ostrovy nie sú vulkanického pôvodu ako južnejšie ostrovy Réunion a Mauricius, zrejme ide o vyvýšeniny rozľahlej Maskarenskej plošiny, ktorá sa pred 65 miliónmi rokov odtrhla od Afriky.

 

   Búrlivá politická scéna ostrovov sa môže hravo vyrovnať tej našej. Nechýbajú tu figúrky ako James Mancham – poet a playboy, ktorý rozpredal ostrovy svetovým miliardárom a urobil zo Seychel „ihrisko zbohatlíkov“. Alebo socialista France-Albert René, ktorý naopak hlásal idey socializmu a dostal krajinu pod vplyv bývalého Sovietskeho zväzu. Najkurióznejšia historka sa stala v roku 1981, keď sa pokúšala banda žoldnierov, vedená bývalým „vojenským psom z Konga“, Mikem Hoarem, ovládnuť ostrovy, avšak prevrat sa nepodaril. Predstierajúc, že sú ragbyový tím z južnej Afriky, pristali na letisku v Mahé, ale horlivý colník v batožine objavil zbrane a spustil poplach. Celá akcia sa skončila prestrelkou na letisku a následným únosom lietadla indických aeroliniek. Päť žoldnierov bolo zajatých a odsúdených na trest smrti, avšak neskôr ich vypovedali z krajiny.

Atol, který odolává

Atol, který odolává
Nápad prozkoumat neznámou a tajemnou Aldabru se zrodila před několika lety, jak jinak – v hospůdce u piva. Někdo začal vyprávět o existenci neobydlených ostrovů uprostřed Indického oceánu, kde ještě stále existuje nedotčená příroda a bohatý a rozmanitý podmořský svět. Kdo by ho nechtěl poznat…

Číst dál...

Ubrání se Galapágy?

Ubrání se Galapágy?
„Na obzoru zem!“ zakřičel malý plavčík z vyhlídkového koše vysoko na stěžni. Námořníci se seběhli na palubu a dychtivě se dívali do husté mlhy, z které vyčnívala špička vulkánu osvíceného sluncem.

Číst dál...

Tataři versus kozáci

Tataři versus kozáci
Napsala a vyfotografovala Inna Václavová V severokrymském městě Bachčysaraj panuje napětí. Dnes okolo desáté hodiny má podle neoficiálních informací dojít k ozbrojenému střetu krymských Tatarů s ruskými kozáky.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group