ikoktejl

David Skoumal
Tag: David Skoumal Nalezeno 9 výsledků.
Tag: David Skoumal Řazení

Silvestr Pěkník

Silvestr Pěkník

 

Instruktor trenér IANTD pro vrakové a trimixové potápění, pro míchání všech dýchacích směsí, instruktor pro trimixové potápění s CCR rebreathery, CMAS instruktor ***, instruktor pracovního potápění atd.

Aktivní potápěč od roku 1967. Po návratu z Kuby, kde prožil každodenní velmi intenzivní kontakt s mořem, vstupuje do ZO Svazarmu Permon. První potápěčské kurzy, jako byla ŠPP – Škola přístrojového potápění, absolvuje u Standy Huvara, nestora ostravského potápění.

Postupně si zvyšuje kvalifikaci až na stupeň instruktor první třídy – nyní CMAS I ***.

V roce 1978 společně s Honzou Jahnsem přechází do potápěčského klubu Alvin. V této době se rodí dlouhodobá spolupráce Alvinu s Centrálním mořským muzeem v Gdaňsku. Silva se aktivně zapojuje do dění, které znamená zlom v jeho potápěčském životě. Velmi blízký vztah s potápěči Centrálního mořského muzea, zejména s vedoucím skupiny Lechem Nowiczem, přetrvává dlouhou dobu. Spolupráce je úspěšná, společně se daří archeologické práce pod vodou na vracích Solen a W27, dále aktivní pátrání po vraku zvaném Porcelanowiec, který střeží čínský porcelán významné historické hodnoty.

V mezidobí působení na území Československa se Silva stává vedoucím pracovních akcí, které provádí potápěčský klub Alvin na přehradách severomoravského kraje. Koncem 80. let končí svou kariéru jako geologický inženýr a stává se zaměstnancem potápěčského klubu.

Rozsah prací, které klub provádí, je velmi široký.Toho si všímá i Ostravské televizní studio a práci potápěčské skupiny pojímá jako jeden z motivů seriálu Velké sedlo. O kvalitě seriálu nebudeme hovořit, nicméně Silva je zde obsazen do role vedoucího potápěče, což je role šitá mu na míru a jako jediný z neherců pronese během děje dvě krátké věty. Ostatní má na starosti vedoucí celé potápěčské skupiny v podání herce Ivana Vyskočila. Silvovo charisma a tato filmová zkušenost z něj zcela po právu dělají významnou celebritu potápěčského světa u nás.

Od r. 1990 majitel potápěčské firmy Alvin Pěkník, specializace na pracovní potápění s působností po celé republice, spolupracuje na vytváření vzdělávacího programu pro profesní potápěče v rámci Sdružení profesních firem podnikajících v oboru potápěčské komerční činnosti. Z mnoha pracovních akcí, kterých jsem se měl možnost se Silvou zúčastnit, považuji za nejvýznamnější např. výměnu sedmitunové hradicí tabule vtokového objektu horní nádrže Dlouhé stráně, práce v šedesátimetrové hloubce na dolním vtoku přehrady Slezská Harta, havarijní akce na díle Gabčíkovo, kdy došlo ke zborcení vrat zdymadla atd.

V roce 1998 společně absolvujeme instruktorský kurz IANTD u Tomáše Konárka, a to na stupeň Advanced EAN Instruktor, společně s Danem Hutňanem, Tomem Klojdou, Sašou Mikulou atd. Mícháme společně s Markem Hášou trimix pro hloubkové sestupy, první po skoro osmnáctileté odmlce a Silva podporuje náš hloubkový sestup do 130 m do Hranické propasti v roce 1998. Tady vzniká technické potápění v Československu.

Silva společně s Markem Hášou, Mirkem Lukášem a mnou stojí u zrodu výcvikového systému Extended Range Diving v rámci subkomise pro technické potápění Svazu potápěčů České republiky.

V roce 2001 odjíždím spolu s ním a Zbyňkem Hrdinou na Floridu, kde dokončujeme naše vzdělání v technických oborech u výkonného ředitele IANTD Toma Mounta.

Silva se stává instruktorem trenérem pro vrakové a trimixové potápění,dále trenérem pro míchání všech běžných dýchacích směsí, později instruktorem pro trimixové potápění s CCR rebreathery.

Po návratu se Silva aktivně podílí na mnoha projektech výzkumu a dokumentace vraků v oblasti Baltského moře. Za nejvýznamnější lze hodnotit akci pořádanou National Geografic, při níž pořizoval jedny z prvních záběrů vraku Goya včetně lidských pozůstatků jako připomenutí jedné z největších lodních katastrof minulosti (společně s vraky Steuben a Wilhelm Gustloff). Organizuje mnoho velmi zajímavých ponorů na Baltu, společně se skupinou Baltic Wrecks, s posádkami lodí Hestia a Litoral, Centrálním mořským muzeem atd. Účastní se jedné z prvních společných česko-maďarsko-slovenských expedic na vrak lodi Szent Isztván atd. Takže souhrnně, ačkoli Čech, suchozemec – je právem považován za evropskou špičku vrakového potápění – a to není jen můj názor, ale názor všech, kteří měli možnost se s ním potápět na Baltu. Tento názor je podepřen množstvím úspěšných výprav, které sám organizoval, a dále jeho dlouholetými zkušenostmi s vrakovým potápěním.

V posledních čtyřech letech patří k jedné z nejpozoruhodnějších postav potápění s elektronickými CCR přístroji s uzavřeným okruhem. Z jeho zkušeností již čerpali mnozí uživatelé těchto moderních přístrojů.

Sám používá CCR rebreather Menthes, suchý oblek Poseidon Unisuit, DPV skútr Zeuxo, UW světla LOLA, Bíba, DS Pro, BCD kompenzátory od Radka Husáka… Jeho suchý oblek je starší než ten, který našel v potápěčském muzeu ve Stockholmu, přes frekvenci jeho ponorů je oblek v lepším stavu, než všechna ta moderní komerce.

V příbuzné oblasti jeskynního potápění se aktivně podílí na zajištění výzkumných prací v Hranické propasti jako člen Hranického krasu Olomouc, organizuje výpravy do maďarských termálních krasových jeskyní jako jsou Tapolcza, János Molnár, Hevíz, a je jedním ze členů záchranného týmu při řešení potápěčské nehody v jeskyni Rákóczi Barlang, dále je členem společné československé výpravy do jeskyně Izvor Glavač, kde jako jeden z tzv. push diverů provádí první průnik do hloubky přesahující 100 m.

Myslím, že to, co Silva znamená v oblasti vrakového potápění, je srovnatelné s veličinami jeskynního potápění současné doby, jakými jsou Hutňan, Husák, Žilina a spol.

Za společně prožité ponory, akce a část naší potápěčské kariéry

David Skoumal

 

   Zeptali jsme se

 

   Co vás k potápění přivedlo, jaký byl první impulz?

Díky zahraniční stáži svých rodičů jsem jako středoškolák žil pár let na Kubě, kde jsem měl možnost trávit celý volný čas šnorchlováním ve vodách Karibiku a Atlantiku.V té době byly podmínky zcela jiné než dnes a jako jinoch jsem propadl spearfishingu – lovu ryb harpunou. Moje nejoblíbenější gumovka má na pažbě asi 700 zářezů

 

   Horká chvíle

Když jsem na jedné potápěčské akci ve Svobodných Heřmanicích ztratil v noci svého psa Bonýška (dle autora článku se jedná o jednoho z nejkultovnějších potápěčských psů, známého účastí na mnoha výpravách, zejména na Baltu).

Tu noc jsem okamžitě vystřízlivěl a zestárnul o pět let. Naštěstí se Bony choval jako správný buddy a neopustil lokalitu, takže jsem ho našel za pár hodin na stejném místě.

 

   Nezapomenutelný ­okamžik

Každý povedený ponor s kamarády, zvlášť když moderní technika šlape tak, jak má! 

 

Konfigurace výstroje

Konfigurace výstroje při potápění

s otevřeným okruhem

 

   Připravil David Skoumal

 Žijeme na prahu nového tisíciletí. Ze všech prognóz se nám v potápěčském světě mimo jiné splnila tato – konfigurace výstroje otevřeného okruhu je pro potápění ve volné vodě dořešena a my nemusíme jít trnitou cestou pokusů a omylů a ztrácet čas vymýšlením vymyšleného a odzkoušeného.

 

   Abychom toto brali jako reálný fakt, je třeba se podívat do

historie

Svět rekreačního potápění se vyvíjel od konce druhé světové války, což bylo umožněno technikou, která byla na úrovni tehdejší doby a byla k dispozici. Láhve na 150 barů byly postupně vystřídány láhvemi 200 a vícebarovými, tříláhvové konfigurace, s kterými začínal J. Y. Cousteau vystřídaly jednoláhvové či dvojláhvové konfigurace láhví s větším objemem.

Dřívějším standardem byly láhve se samostatným postrojem a jedním ventilem. Regulátory – plicní dýchací automatiky klasického typu (umístěné na zádech a vybavené vrapovými hadicemi) byly postupně nahrazeny modely s odděleným prvním a druhým stupněm – ústenkou. Kontrola tlaku v láhvi spočívala v pasivním čekání na náhlé zvýšení nádechového odporu, potom potápěč musel otevřít tzv. rezervu ventilu a zahájit výstup k hladině. Nácvik krizové situace – potápěč bez vzduchu – byl řešen sdílením ústenky každé dva nádechy. Tento problém je následně vyřešen pomocí záložního druhého stupně – ústenky zvané octopus.

V 70. létech se objevují první kompenzátory vztlaku, vycházející ze záchranných vest, které navíc měly dobrou vlastnost, že udržely obličej potápěče v bezvědomí nad hladinou.

Nutnost kompenzace vztlaku se záhy ukázala jako prioritní a proto vývoj BCD kompenzátorů šel cestou designu kompenzátoru a ne primárně záchranné vesty. Téměř souběžně vznikají první BCD žakety a BCD křídla, v počátcích zvané pro svůj tvar jitrnice.

Světový trend rekreačního potápění dospěl do podoby, která je bohužel často vidět ještě i dnes.

Potápěč je vybaven jednou láhví se stlačeným plynem, ke které je většinou jedním popruhem s plastovou sponou nekvalitní výroby připevněn BCD žaket s plastovým nosičem. Jednoventilová konfigurace často se systémem kostky a třmenu (Yoke), dýchací automatika obsahující jeden první stupeň, primární druhý stupeň s krátkou hadicí a záložní druhý stupeň octopus (většinou žluté barvy, s hadicí o něco delší – asi 90 cm), který se vleče v různých držátkách bez ladu a skladu.

Pro většinu rekreačních výcvikových systémů je toto vrchol evoluce a pro plácání se v mělké vodě tropických moří je naprosto dostačující.

Naštěstí šel vývoj v potápění i jiným směrem. Pro průniky do zatopených jeskynních systémů a vraků bylo třeba přizpůsobit výstroj, která měla umožňovat hlubší a delší ponory. Mnoho z koncepce, která se zdárně osvědčila v nejnáročnějších podmínkách, lze pak následně aplikovat i pro rekreační potápění. Uceleně se potápění za hranice běžných limitů začalo nazývat anglicky Extended range diving a v 90. létech vydavatel časopisu Aqua Corps Michael Menduno přišel s termínem technické potápění.

Jednou z prvních myšlenek tohoto potápěčského směru bylo zvětšení objemu dýchacích plynů. Evropa byla stále poplatná francouzskému přístupu. Francouzští jeskynní potápěči přišli s koncepcí dvou nezávislých láhví, které se dají libovolně spojit popruhy atd., a je možné k nim připevnit různé postroje, nosiče, BCD kompenzátory atd.

Americká potápěčská komunita začíná používat set dvou láhví napevno spojených propojkou – můstkem v modifikaci prof. Benjamina.

 

   Výhody a nevýhody jednotlivých způsobů spojení dvou láhví:

Francouzský způsob spojení dvou oddělených láhví je jednoduchý, umožňuje spojení libovolných láhví. Jeho hlavní nedostatek je nemožnost použití primárního regulátoru s dlouhou hadicí, dále nutnost střídání dýchání z obou láhví, což zvyšuje možnost free flow (samovolného průtoku) a klade daleko větší nároky na správné plánování spotřeby. Oba regulátory musejí být vybaveny samostatným vysokotlakým manometrem, který je však nejslabším článkem výstroje.

Česká propojka z 80. let – snaha o vylepšení oddělených láhví spojením propojkou, osazenou vývody k regulátorům a eventuálně k manometru. Hlavní nevýhodou tohoto systému bylo to, že při selhání regulátoru došlo ke ztrátě celého objemu dýchacího média, při uzavření ventilů došlo k uzavření přívodu všeho.

Benjaminova propojka – zde je těžko říci, kdo přesně ze skupiny Mount, Martz, Ikehara, Lockwood, Benjamin přišel s návrhem propojení pod kuželkami ventilů, ale bylo to opravdu první funkční řešení, používané dodnes. Jedny z prvních konstrukcí měly levý ventil umístěný uprostřed propojky. Při selhání regulátoru nám umožňuje uzavření ventilu tento vadný regulátor izolovat a dýchat celý obsah láhví z druhého regulátoru. Při selhání těsnění mezi propojkou a ventilem ztratíme však celý objem dýchacího média.

ISO Manifold – vývoj Benjaminovy propojky dospěl do stadia, v jakém ho známe dnes. Přidáním ISO ventilu, umístěného uprostřed propojky, můžeme v případě selhání těsnění propojky tento ventil uzavřít. Izolujeme jednu stranu. Druhou, kde je porucha, sice ztratíme, ale zbyde nám polovina zásoby dýchacího média.

LOLA propojka – nejdokonalejší. Při selhání propojka umožňuje uzavřením ventilů na obou stranách propojky oddělit láhve od sebe a zachovat celý objem dýchacího média. Původně byl tento systém vyvinut pro flexibilní spojení dvou láhví a možnou demontáž v jeskyni, vývojem se upravil na pevné propojení dvou láhví s možností ovládání všech ventilů pod vodou. 

Po spolehlivém propojení láhví je zde další problém, a to jak celý systém připevnit na záda. Prvním řešením byly jednoduché postroje či plastové nosiče, které záhy vystřídalo revoluční řešení pevnou zádovou deskou, tzv. back plate. První model vyrobil v roce 1979 Greg Flanagan z dopravní značky. Model se velmi brzy rozšířil mezi celou komunitou floridských jeskynních potápěčů v čele se Sheckem ­Exleym, Billem Mainem atd.

Ruku v ruce šel vývoj funkčního kompenzátoru vztlaku – BCD (Buoyancy compensator device). Ty první, podobné záchranným vestám, byly pro nevhodné umístění kompenzačních prvků nahrazeny kompenzátory s vaky umístěnými vzadu a na bocích. Takže se vyvinuly nám známé BCD žakety – tyto však mají spoustu nevýhod (zvětšují profil, nafouknuté svírají břicho a hrudník, neumožňují variabilitu doplňkové výstroje, jsou z velké míry vyrobeny z plastů, často jsou jednoplášťové konstrukce…). Pro náročnější ponory jsou tedy naprosto nevhodné. Z popudu floridských jeskyňářů se vyvíjí BCD Wing – křídlo, zčásti umístěné na zádech pod zádovou deskou. První kusy se lepily z automobilových duší a později se začaly designovat specificky pro různé objemy. Křídla jsou většinou dvojplášťová, na jejich konstrukci jsou kladeny ty největší nároky. Objevila se i křídla s tzv. měkkými zády, kdy pevná deska je nahrazena popruhy (Zeagle, Dive Rite Trans Pac.), nicméně se moc neujala.

Mezi floridskou komunitou je spousta mimořádných osobností, a na tomto místě je potřeba vzpomenout velikánů jako Sheck Exley a Bill „Hogarth“ Main. Sheck přinesl mimo jiné použití dlouhé hadice primárního regulátoru. První pětistopová (150 cm) délka byla záhy vystřídána dnes obvyklou sedmistopovou (210 cm). Tento prvek výrazně zvyšuje bezpečnost potápění – umožňuje sdílet dýchací plyn ve všech možných situacích, i v úzkých prostorách, kde potápěči budou plavat za sebou.

Bill Main začal vytvářet konfiguraci výstroje, která se vyvíjela ve spolupráci s ostatními a byla na jeho počest nazvána Hogarthiánskou. Jejím motem bylo „Nahraďte příliš mnoho techniky technikou kvalitní, a to co není životně nezbytné, je zbytečné s sebou brát“. Tato minimalistická cesta se ukázala jako správná, a dosud není vytvořeno nic lepšího. Celý systém funguje jako dokonalá skládanka, kde každý detail je důležitý. Nicméně pro dobré zvládnutí a plné pochopení všeho je nezbytný kurz u někoho, kdo dané problematice rozumí (naštěstí v naší zemi je spousta znalých instruktorů). Podle Billa Maina je mimo jiné pojmenováno i správné vedení dlouhé hadice – tzv. Hogarthiánskou smyčkou. Z původních myšlenek se vytvořil propracovaný systém výuky, nazvaný DIR (Doing It Right – Dělejte to dobře), a pro výuku tohoto systému vzniká výcviková agentura GUE (Global Underwater Explorers).

Dokonalost celého pojetí je v tom, že Hogarthiánská filozofie je aplikovatelná kdykoliv – od počátečních kurzů OWD až po technické potápění se směsmi v uzavřených prostorách.

Pro většinu ponorů je to jediná správná konfigurace výstroje, mimo jsou jen extrémní situace, kdy je nezbytná konfigurace s láhvemi po bocích z důvodu nízkého profilu (Side Mount konfigurace), či láhve zcela oddělené od těla potápěč tlačí před sebou (No Mount konfigurace) z důvodu úzkého prostupu v těsných pasážích jeskyní a vraků.

Hogarthiánské pojetí konfigurace výstroje je tedy aplikovatelné i pro výstroj naprostého začátečníka v kurzu OWD.

Základem je vždy kvalitní technika, jak pro primární výstroj, což je dýchání a vztlak, tak i pro sekundární – doplňkovou výstroj. Nebudeme zde polemizovat o značkách automatik a další výstroje, ale o hlavních, námi požadovaných vlastnostech.

1. Láhve s dýchacím plynem – pro tzv. back gas (láhve s plynem na zádech) musejí být láhve vztlakově negativní i prázdné, aby nás neovlivnily ztrátou vztlaku v případě ztráty plynu.

Běžně vyhovují láhve ocelové a některé duralové, oblíbené objemy jsou 8, 10, 12, 15, 18 litrů a provozní tlak 200 barů (20 MPa), kdy se vzduch a nitrox chovají ještě jako ideální plyn.

Ventily jsou vhodné takového tvaru, který nám umožní je uzavřít, kdykoliv budeme potřebovat. Doporučené připevnění regulátoru je šroubením DIN G5/8, které je bezpečnější než kostka a třmen, navíc za těsnící prvek (O-kroužek) si zodpovídá majitel regulátoru.

Při dalším vývoji potápěče je vhodné mít láhev vybavenou dvojventilem, který umožní připevnění dvou nezávislých regulátorů, což je daleko bezpečnější, než mít jen záložní druhý stupeň.

Pokud se potápěč rozhodne pořídit přístroj – dvojče, doporučená velikost je 2 x 10–12,2 x 15–18.

Láhve napevno spojené nerez kruhy a propojené propojkou-můstkem, odzkoušený je ISO Manifold, či ještě lépe systém LOLA. Zda mít propojku s čelními či obvodovými O-kroužky již bylo námětem mnoha planých diskusí, je to jen technologická záležitost montáže – modely s obvodovými O-kroužky jsou variabilnější k rozměrovým variacím spojovacích kruhů. Systém LOLA obsahuje výhody obou typů propojek.

2. BCD kompenzátor – zde jednoznačně křídlo – wing. Jeho užitné vlastnosti naprosto převyšují jakékoliv žakety, je to výstroj pro potápění, ne pro parádu. Pro mnoho potápěčů zblblých katalogy sice vypadá velice spartánsky, ale sami poznáte úžasný komfort během ponoru. V zásadě můžeme doporučit jednoduché křídlo, beze všech stahovacích gumicuků. Tento tvar křídla je nejefektivnější a nejméně negativně ovlivňuje profil potápěče.

Objem křídla dle použitého přístroje, pro jednoláhvovou konfiguraci se používají modely s objemem 10–18 litrů, pro dvojláhvový přístroj modely s objemem 15–30 litrů. Většina renomovaných výrobců křídel je dělá poctivě – dvouplášťová konstrukce, z toho je zevní obal z cordury či obdobných materiálů, tvarově slušný inflátor a hlavně připevnění k přístroji je vždy dvojbodové – dvěma popruhy, vybavenými nejlépe nerezovými sponami či šrouby u dvojláhvového přístroje. Back plate – zádový nosič většinou kovový (nerez, hliník). Ten první slouží zároveň jako nejdokonaleji umístěná zátěž, ten druhý je zase vhodný pro snížení váhy leteckého zavazadla. Kompletní postroj z pevných popruhů, které obsahují dnes velmi dobře propracovaný systém D-kroužků, sloužících k uchycení další výstroje. Lze si vybrat mezi pevnými a stahovacími popruhy.

Na našem trhu je velký výběr křídel světové špičky, např. DTD-DUX, LOLA, OMS.

Začátečník si může hned ze začátku pořídit jednu láhev se spolehlivým ventilem a křídlo určené pro jednoláhvovou konfiguraci, zádovou desku s popruhy. Do budoucna změní s výměnou přístroje za dvojče jen jiný model vlastního křídla, vše ostatní včetně zádové desky a postrojů zůstává.

3. Regulátor – plicní automatika. Toto je jistě nejdiskutovanější část výstroje. Regulátor je srdcem naší výstroje, šetřit na něm je hazard se životem. Myšleno šetřit na kvalitě. I světová špička se dá pořídit za rozumný peníz. Požadované vlastnosti – slušný nádechový odpor a tím vyhovující měrná dechová práce, spolehlivost, dostupný servis. Pro naše podmínky je vždy dobré, když je regulátor určen pro potápění ve studených vodách. Zde se nenechte mýlit výrobky firem ze středomořské riviéry, které viděly led tak možná ve sklenici s kokakolou. Lze doporučit firmy ze zemí, kde se s potápěním ve studených vodách potýkají dnes a denně.

První stupeň by měl být vyvážený, pokud chceme regulátor do studené vody, tak vřele doporučuji uzavřený membránový model. Druhý stupeň – ústenka – je většinou pravostranná, hadice k ní vede z potápěčovy pravé strany. Oboustranné regulátory jsou sice hezká věc, nicméně nám nepřinesou žádný profit, stejně hadice budeme vést zprava.

Důležitým prvkem je dlouhá hadice primárního regulátoru, v nouzi postačí i 90 cm dlouhá hadice k octopusu.

Všechny rozumné potápěčské výcvikové systémy učí sdílet v krizové situaci (potápěč bez vzduchu) s buddym svůj primární regulátor, a pak si v klidu vzít svůj záložní, který je bezpečně umístěn v neměnné poloze na krku. To, co se osvědčilo v extrému – při sdílení plynu za nulové viditelnosti v úzké jeskyni, je možné velmi efektivně použít i při řešení ztráty plynu u začátečníka.

V dalším vývoji si potápěč zakoupí pouze druhý první stupeň regulátoru, a tím má již dva zcela nezávislé regulátory, které jsou uchyceny na dvou nezávislých ventilech. V případě selhání regulátoru a úniku plynu jsme schopni zastavit ventil porouchaného regulátoru a dál dýchat celý objem přístroje záložním regulátorem.

Celá konfigurace výstroje vyplývá z obrázku, vedení všech hadic je vždy řešeno s ohledem na maximální bezpečnost a následně komfort. Hadice jsou schovány, nebrání přístupu k ventilům a zároveň se nemohou nikde zachytit.

Pokud máme jeden či dva regulátory, vždy máme pouze JEDEN kontrolní manometr jednoduché masivní konstrukce na hadici. Žádné elektronické vylomeniny a bezdráty.

Spolehlivost je u nich vždy nižší a navíc u bezdrátů neprovedete valve drill (kontrola uzavření a otevření ventilů ve vodě před ponorem) protože manometr přestane fungovat.

Manometr je nejslabší článek naší výstroje, jeho zdvojení vede k nárůstu selhání o 100  %, lidově řečeno – jeden maňas = jeden problém, dva maňasy = dva problémy. Při uzavření ventilu se záložním regulátorem, na kterém je manometr, je situace dále uspokojivě řešitelná, jak – to vám vysvětlí zkušený instruktor. Jednoduchý manometr, žádná sdružená konzola, se kterou většinou nezkušený potápěč orá po dně a neustále se zachytává. Umístění dalších přístrojů z konzoly – jako jsou počítač či hloubkoměr, hodinky a kompas je daleko vhodnější na zápěstí.

 

   Takže souhrnně ke konfiguraci primární výstroje:

Každý rozumný a dobře vzdělaný potápěč začátečník se může začít potápět s jednoláhvovým přístrojem, vybaveným spolehlivým ventilem. Láhev je dvojbodově spolehlivě připevněna k zádové desce s BCD křídlem. Regulátor má záložní druhý stupeň na smyčce okolo krku a primární regulátor je na dlouhé hadici – alespoň octopusové 90 cm dlouhé.

Pokud si začátečník pořídí hadici 150 či 210 cm, je dobré, aby byla vybavena klipem poblíž ústenky primárního druhého stupně. Když ji nepoužívá, je ústenka bezpečně uchycená k pravému ramennímu D-kroužku. Vedení hadice Hogarthiánskou smyčkou. Jednoduchý manometr je vlevo u pasu, taktéž je dobré mít ho přichyceného klipem k levému D kroužku na bederním popruhu.

Zkušenější potápěč si pořídí druhý první stupeň regulátoru a dvojventil, který se dá ovládat i pod vodou. Konfigurace obsahuje dva nezávislé regulátory – první primární s dlouhou hadicí k druhému stupni a inflátorovou hadicí k BCD křídlu, druhý záložní s druhým stupněm na krátké hadici, umístěným na krku, a vysokotlakým manometrem. Záložní regulátor navíc může obsahovat inflátorovou hadici k záložnímu BCD = suchému obleku.

Potápěč, který si posléze pořídí dvojče – set 2 x láhev, vybavený propojkou, a liší se pouze tvarem křídla, zde je lépe dokoupit pouze model křídla pro daný set láhví. Vše ostatní zůstává beze změn – zádová deska, regulátory…

Už od počátku používáme výstroj, která se osvědčila během vývoje a v nejnáročnějších ponorech. Celá filozofie bezpečného potápění a zvládání krizových situací nás provází od našich začátků a díky ucelenému pojetí výstroje a její konfigurace ji máme v povědomí.

Naším cílem je přece potápění a ne neustálé řešení, jak vést tu či onu hadici, vzpomínat, jak jsem to měl minule, kde mám záložní automatiku a manometr atd., a nedejbože skočit do vody se zavřenými ventily, na které si nedosáhneme...

Dobře propracovaný výukový systém a zkušený instruktor znalý problematiky jsou nezbytným základem vašeho bezpečného potápění. Navíc žijeme v zemi, kde máme jak výrobce, tak i prodejce kvalitní techniky, kteří se sami potápějí v extrémních podmínkách a jsou schopni posoudit vhodnost jednotlivé výstroje. Takže co víc si můžeme přát, a mne může jen těšit, že v poslední době přibývá na frekventovaných lokalitách více a více potápěčů s bezpečnou konfigurací otevřeného okruhu.          

 

 

Potápění s uzavřenými okruhy – 1. díl

Potápění s uzavřenými okruhy – 1. díl

 

   Připravil David Skoumal

 Od prvopočátku snah člověka o autonomní pobyt pod vodní hladinou se používala zařízení na principu uzavřeného okruhu. Na starém asyrském reliéfu z období 900 let př. n. l. je vyobrazen člověk pod vodou, dýchající z vaku umístěného na prsou.Takovéto zařízení umožňovalo pouze krátkodobý pobyt pod vodou. Potápěč mohl provádět buď pouze nádech, vak použil jako otevřený okruh a vydechoval do okolí, a potom v krátké době vysál z vaku všechen vzduch. Popřípadě mohl zpátky do vaku vydechovat a v tom případě hovoříme o uzavřeném okruhu, kde se směs stala v krátké době nedýchatelnou kvůli vysokému obsahu CO2.

Zlomovým rokem pro sportovní potápění se stává rok 1943, kdy dochází k vynálezu plicní automatiky – autonomního regulátoru Aqua Lung Mistral J. Y. Cousteaua a E. Gagnana a následuje rozvoj potápění s otevřeným dýchacím okruhem. Tento přístroj navázal na předchozí konstrukce otevřených okruhů, jako byl historicky první Aerophore z roku 1863. Tento přístroj byl konstrukčně omezen tehdejší možností tlakových zásobníků, a tedy jeho autonomie byla velmi malá. Taktéž další přístroje – Fernezův či Le Prieurův aj. jsou buď neefektivní, či nejsou autonomní, vyžadují například manuální regulaci přívodu vzdušnin. Až plicní automatika dvojice Cousteau a Gagnan otevřela podmořský svět suchozemcům ve skutečně širokém měřítku.

Uzavřené okruhy však stály historicky jak u zrodu potápění, tak dnes patří k vrcholu techniky a používají se stále více a více.

V roce 1878 vyrobil Henry Fleuss jeden z prvních funkčních kyslíkových přístrojů s uzavřeným okruhem – rebreatherů (z angl. rebreathe – opětovné vdechování). Tyto přístroje se během druhé světové války používaly jako únikové dýchací přístroje z ponorek. Efektivita tohoto jednoduchého kyslíkového přístroje s uzavřeným okruhem byla daleko větší než možnosti vzduchových přístrojů s otevřeným okruhem té doby. Použití bylo původně hlavně pro armádní diverzní účely, neboť potápěče neprozrazují unikající bubliny. Ale toto není jediné použití. Nejslavnější vědecké použití dalšího přístroje s uzavřeným okruhem – Drägerova Kleintauchgerätu – bylo například při výpravách Hanse Haase s lodí Xarifa v letech 1951-1958.

V současné době stojí přístroje s uzavřeným či polouzavřeným okruhem za mnoha náročnými ponory v jeskyních, na hlubokých vracích a stávají se jednoznačně trendem dneška.

Základní rozdíl mezi uzavřeným a otevřeným okruhem je tento:

- u otevřeného okruhu vše, co jsem nadechl, vydechnu ven do okolí

- u uzavřeného okruhu vše, co jsem nadechl, vydechnu zpět do uzavřeného okruhu – dýchací smyčky.

Principiálně lze rozdělit přístroje:

Přístroje s polouzavřeným okruhem – SCR Semi Closed Circuit Rebreather

Přístroje s uzavřeným okruhem – CCR Closed Circuit Rebreather

Kyslíkové přístroje s uzavřeným okruhem – stojí konstrukčně mezi SCR a CCR

  

   Kyslíkové přístroje s uzavřeným okruhem

Obecné výhody:

- Úspora dýchacích plynů a zvýšení autonomie – mnohonásobně při zachování akceptovatelné hmotnosti a velikosti přístroje (slušná autonomie až 2 hodiny v přípustné hloubce s jednolitrovou kyslíkovou láhví oproti daleko většímu přístroji s otevřeným okruhem). Pro srovnání: Spotřeba kyslíku se pohybuje u člověka od 300 ml až po 1-2 l/min, podle stupně námahy. U otevřeného okruhu je spotřeba vzduchu na hladině 8-30 l/min, podle stupně námahy.

- S tím souvisí velikost a hmotnost přístroje, která je daleko menší než u přístroje s otevřeným okruhem.

- Ticho – skoro žádné bubliny, které by mohly prozradit potápěče či rušit okolí (fotografie, diverzní aktivity, jeskyně – žádný sediment ze stropu a stěn).

Nevýhody:

- složitější obsluha

- možnost selhání je stejná jako u otevřeného okruhu

- shodný je záložní systém(bail out) pomocí otevřeného okruhu

- omezení délky pobytu a hloubky kyslíkovou toxicitou.

U kyslíku je dle posledních norem NOAA přípustný max. parciální tlak O2 1,6 bar – tzn. hloubka 6 metrů vodního sloupce. Přístroje kdysi používali vojáci do hloubek větších než 12 metrů, ale jen a jen jedinci s dobrou tolerancí ke kyslíku, navíc ztráty jsou v armádě přirozenou věcí. Dále si musíme uvědomit, že vydýcháním inertního plynu dusíku z tkání snížíme parciální tlak kyslíku v dýchacím okruhu, a tedy posuneme limit hloubky. Takový pohled na věc však není možné doporučit, platí jen omezeně a my se musíme držet zavedené limitace a maximální hloubky 6 m. 

Složení přístroje:

Přístroj je celkem jednoduchý. Konstrukce se skládá z tlakové láhve s kyslíkem (vodní objem1-2 l), redukčního ventilu, trysky stálé dávky seřízené asi na 1,5 l/min, sprchy-bypassu, umožňující ruční přídavek kyslíku (když potřebujeme doplnit objem dýchací smyčky), dýchacího vaku s přetlakovým ventilem, vrapových hadic se směrovými ventily, s uzavíracím náustkem a s pohlcovačem CO2. Celý systém tvoří uzavřenou smyčku.

Princip:

Z tlakové láhve proudí kyslík tryskou přesně nastaveným průtokem (asi 1,3-3 l O2/min) do dýchacího vaku, z vaku vdechujeme jeho obsah směrovým ventilem vrapovou hadicí do náústku, do plic a z plic směrovým ventilem vrapovou hadicí do pohlcovače CO2 a zpět do vaku. Spotřebovaný kyslík se doplňuje z tlakové láhve tryskou dávající stabilní průtok – stálou dávku. Vzhledem k tomu, že stálá dávka je nastavena tak, aby byla vždy bezpečně větší než spotřeba potápěče, můžeme kyslíkový přístroj z tohoto pohledu zařadit mezi SCR přístroje (Semi Closed Circuit Rebreather) – s polouzavřeným okruhem. Nespotřebovaný kyslík zvětšuje objem vaku, takže po čase dojde k upuštění vzdušnin ven do okolí.

Použití:

Vzhledem k velmi malým možnostem přístroje (hloubkové omezení 6 m) se ve sportovním potápění používal velmi omezeně (pouze v počátcích se proslavil při výpravách Hanse Haase). Hlavní význam měl pro armádní účely vzhledem ke kompaktnosti a velikosti přístroje a k „tichému provozu“ bez bublin. 

 

   Přístroje s polouzavřeným okruhem – SCR Semiclosed Circuit Rebreather

Historicky navazují na jednoduché kyslíkové přístroje s uzavřeným okruhem. Principiálně je můžeme rozdělit na přístroje s pasivní či aktivní dodávkou dýchacího plynu do dýchacího okruhu.

Aktivní dodávka – dýchací plyn proudí tryskou stálé dávky do dýchacího okruhu. Tryska je definována pro určitý plyn. Protože člověk spotřebovává pouze kyslík, a my dopouštíme kromě kyslíku i diluent – zde inertní plyn, tak objem plynů neustále narůstá a je po překročení nastaveného tlaku vypouštěn pojistným ventilem do okolí.

Je možné do okruhu přivést plyn jak z kyslíkové láhve, tak současně z láhve s diluentem. Toto řešení je vývojově překonáno dodávkou z jedné láhve, kde je dýchací plyn již namíchán.

Pokud bychom použili vzduch, bude dýchatelný v režimu polouzavřeného okruhu až od hloubky 5 m při klidnější ventilaci, proto musíme použít v přístroji SCR vždy HYPEROXICKOU SMĚS – směs s vyšším obsahem kyslíku než 21 %, nejčastěji v rozmezí 32-60 %. Takže běžně se používají v SCR přístrojích nitroxové směsi EAN 32 až EAN 60.

Maximální operační hloubka je dána frakcí kyslíku v láhvi a výpočet dekomprese se provádí odhadem, výpočtem nebo monitorováním parciálního tlaku kyslíku v dýchacím okruhu (např. dříve vyráběný analyzátor Uwatec Aladin Atlantis Oxy – SCR Dräger Dolphin).

Efektivita SCR s aktivní dodávkou se liší s hloubkou a ventilací – dodávka plynu do okruhu musí být adekvátní ponoru v maximální operační hloubce s maximální námahou, takže při klidném ponoru v malé hloubce dochází k nadbytečnému dofukování systému a tedy k častému vypouštění přebytečného dýchacího plynu. Z tohoto důvodu je vhodné v konstrukci přístroje zvolit verzi se dvěma dýchacími vaky – výdechový s vypouštěcím přetlakovým ventilem a nádechový, mezi nimiž je umístěn pohlcovač CO2. Tato konstrukce je šetrnější k pohlcovači – část dýchacího plynu odchází ven do okolí a přes pohlcovač prochází už jen efektivní objem, který dále cirkuluje.

Obecné výhody a nevýhody:

- konstrukčně stejně jednoduchý jako kyslíkový

- použití do větší hloubky než kyslíkové přístroje (6 m) – maximální operační hloubka MOD je dána typem plynu, který dýcháme (pro EAN 32 asi 36 m)

- pro každý daný plyn musí být adekvátní typ trysky

- ostatní je obdobné, tak jako u kyslíkového přístroje.

Pasivní dodávka – prvním přístrojem byl francouzský DC 55 z roku 1955 a všechny ostatní na něj úspěšně navazují, boom těchto přístrojů se datuje od roku 2000.

Již v  devadesátých létech se úspěšně prosadila verze přístroje Halcyon PVR-BASC, následně jednodušší verze dr. Reinharda Buchalyho Halcyon RB80.

Pasivní dodávka znamená, že dodávka dalšího plynu do okruhu je řízena spotřebou, je tedy daleko přesnější než aktivní dodávka, a navíc se při ní nemění obsah v dýchací smyčce.

U aktivní dodávky je průtok plynu do vaku stejný, ale spotřeba se mění – od klidové po velkou spotřebu při usilovném plavání… takže se mění obsah v dýchacím okruhu. U pasivního dodáváme přesně to, co jsme spotřebovali.

Systém PVR-BASC měl proměnný poměr mezi výdechovým a nádechovým objemem, tento poměr se měnil s hloubkou. Na hladině byl poměr 1:4, v 90 metrech 1:10.

Vývoj však šel cestou zjednodušení a jako optimální byl mezi jinými zvolen stálý poměr 1:8, takže v průběhu cyklu nádech–výdech je vypuštěna 1/8 objemu do okolí a okruh je doplněn o další 1/8, takže proti otevřenému okruhu je spotřeba 8x menší.

Konstrukčně se jedná vždy o dvojici vaků v sobě – nádechového a výdechového.­Poměr jejich objemů je 8 nádechů:1 výdechu a každým cyklem nádech–výdech se vypouští z okruhu objem výdechového vaku – tj. 1/8, a napouští se novou směsí.

Pro extrémní ponory je poměr upraven až na 1:14 – např. ve skupině WKPP.

V současné době jsou to nejrozšířenější přístroje s polouzavřeným okruhem a stojí za mnoha extrémními sestupy v Evropě či ve Spojených státech. Přístroj RB 80 a jeho klony jsou používány jak skupinami WKPP, EKPP, tak i mnoha sportovními potápěči u nás a v zahraničí.

Členové WKPP, EKPP s přístrojem RB 80, který je pro extrémní průniky v jeskyních zdvojen, dosáhli úžasných průniků v jeskyních Wakulla Springs (vzdálenost okolo 6 km v hloubce 90 m, čas na dně 10 hodin a celková doba ponoru okolo 30 hodin), Doux de Coly (vzdálenost 5880 m v hloubce 50-60 m, čas na dně 8 hodin, celková doba ponoru 18 hodin), Gourneyras (vzdálenost 2250 m, max. hloubka 110 m a čas ponoru 450 min), Pozo Azul (vzdálenost 5020 m, max. hloubka 70 m), Source de la Vis…

Tyto ponory jsou zcela jistě mimo běžné potápěčské obzory a chápání, k jejich realizaci je zapotřebí dalšího podpůrného týmu, dekomprese se dělá často v dekompresním stanu – habitatu. Dokonalá znalost dekompresních procedur, kyslíkové problematiky… jsou další nezbytností k realizaci takovýchto sestupů.

I v našich krajích držíme prim – člen ZO 7-02 Hranický kras Olomouc Pavel Říha dosáhl dne 23. 11. 2005 v Hranické propasti hloubky 170 m a pořídil za krátkou dobu pobytu v maximální hloubce náčrt celého profilu a šikmo se svažujícího dna. Použil RB 80 s vlastní koncepcí off board láhví a v té době provedl s tímto typem přístroje nejhlubší sestup ve světě a vytvořil nový český rekord.

Obecné výhody:

- pouze mechanická konstrukce, žádná elektronika

- robustní, kompaktní přístroj s možností připojení různých typů lahví – jak tzv. on board, či tzv. off board – přídatné láhve, které můžeme libovolně připojovat do dýchacího okruhu.

Obecné ­nevýhody:

Oproti otevřenému okruhu je to sice spořič s osminásobně menší spotřebou, ve srovnání s CCR však nepřináší žádný dekompresní profit a optimalizaci dekomprese.

U modelu typu RB 80 se výrazně liší dýchací odpory podle polohy těla potápěče, s přístrojem se obtížně dýchá ve svislé poloze potápěče – zde je lépe krátkodobě přepnout na otevřený okruh.

Je možné jako doplňkové zařízení připojit samostatný senzor na monitorování kyslíku v dýchacím okruhu, nicméně současné zkušenosti hovoří pouze o informativním účelu.

Díky užitným vlastnostem však přístroj doznal velké obliby a je velmi rozšířen, i díky osvědčení se v extrémních podmínkách a sestupech. Vzniká spousta klonů – EDO, Habanero, RON, CO.RA, Satori… Mimo běžné klony stojí pSCR TresPresidentes se zajímavou ojedinělou konstrukcí kulové hlavy, zdvojeného zpětného ventilu, konstrukce umožňující rychlou montáž, výměnu a kontrolu dýchacích vaků systémem převlečných matic a mnoha dalších vylepšení.

Zcela specifické konstrukce SCR přístrojů byly vyvinuty v Evropě.

Jochen Hasenmayer používal zdvojený STR80 (Speleo Twin Rebreather) k průnikům do evropských jeskynních systémů, jako např. Emmergence du Ressel.

Olivier Isler společně s konstruktérem Alainem Ronjatem sestavil ztrojený rebreather RI 2000, se kterým prováděl nejtěžší explorace v Evropě před nástupem skupiny EKPP, a to v jeskyních Doux de Coly, Ressel, Gourneyras, Cogol dei Veci…

Samostatně stojí přístroje s uzavřeným okruhem ruské výroby – řady IDA, AKA…

Některé jsou konstruovány na bázi chemických vyvíječů kyslíku, v tomto oboru má Rusko stále ve světě prim, mnoho z toho je stále vázáno na utajovaný vojenský program…

Je vidět, že historie patří přístrojům s uzavřenými a polouzavřenými okruhy – jak v počátcích potápění, tak při nejextrémnějších sestupech dneška, a jak se přístroje s uzavřeným okruhem vyvíjely dále, bude námětem dalšího článku.

Poznámka:

WKPP a EKPP jsou organizace, zabývající se výzkumem jeskynních systémů: WKPP na severu Floridy – Woodville Karst Plain Project,

EKPP v Evropě – European Karst Plain Project.

Obě skupiny spolupracují, vyznávají stejnou filozofii DIR. Zakladatel EKPP Reinhard Buchaly je tvůrcem RB 80, který používají obě skupiny, George Irvine – bývalý ředitel WKPP konstruuje skútry Gavin, používané oběma skupinami.     

 

MUDr. David Skoumal

Nar. 1967, potápí se od 1982, kdy dělal Školu přístrojového potápění u Honzy Jahnse v Alvinu. Od roku 1986 je člen Hranického krasu Olomouc. Počet ponorů cca 2600.

Kvalifikace:

IANTD Instructor Trainer Trainer pro Trimix, Nitrox, Technical Cave, Instructor Trainer Technical Wreck, CCR Trimix Diver, Trimix Blender. CMAS Instruktor**, DAN Instruktor, Instruktor České speleologické

společnosti pro jeskynní potápění, dříve člen presidia Svazu potápěčů Moravy a Slezska - lékařská komise a vedoucí subkomise pro Technické potápění Svazu potápěčů, Instruktor potápění Hlavní báňské záchranné stanice Ostrava Konzultant Hyperbarické komory v Ostravě.

Obrovský morál záchranáře

Obrovský morál záchranáře

 

   Ptal se David Skoumal

Chtěl bych představit široké potápěčské veřejnosti Dana Hutňana, který je další opravdovou osobností jeskynního potápění v Československu. Zasvěceným z řad jeskynních a technických potápěčů tohoto představování není třeba, Danovo jméno mluví samo za sebe.

Po letech, kdy se známe z různých společných akcí a společného absolvování jednoho z prvních instruktorských kurzů IANTD, jsem rád, že další představovanou osobností je právě Dan.

 

   Kdy a kde jsi začal svou potápěčskou a jeskyňářskou kariéru?

První jeskyňářské pokusy jsem absolvoval v kanalizačním systému východoslovenského městečka Bardějov ve třinácti letech. V roce 1989 jsem se setkal na fakultě v Prešově se Zdenkem Hochmuthem, jedním z nejaktivnějších jeskyňářů a jeskynních potápěčů na Slovensku. Absolvoval jsem s ním cvičný ponor na Morském oku ve Vihorlatu. Můj druhý ponor byl za pátý sifon jeskynního systému Skalistý potok. Třetí za desátý sifon a při pátém ponoru jsem již pracoval se Zdenkem a Viktorem Ďurčekem za sedmnáctým sifonem při překonávaní vertikálních stupňů 200 m nad úrovní potoka.

I když to vypadá na rychlokvašku, překonávání sifonů Skalistého potoka je spíš o psychice než o potápěčských kvalitách. Základy získané od Zdenka Hochmuta mi později pomohl rozvinout Jirka Hovorka.

 

   Jak jsi sbíral další zkušenosti?

V 80. létech se jeskynní potápění vyvíjelo u nás pouze v několika skupinách jeskynního potápění – v Česku to byly Geospeleos Kladno, Speleoaquanaut Praha, Labyrint Brno a Hranický kras Olomouc. Situace na Slovensku nebyla o nic lepší. Pár informací ze světa bylo získáno na mezinárodním táboře jeskynního potápění, a něco ­přivezl ze světa František Piškula, který se stal členem UIS – mezinárodní speleopotápěčské komise.

Na Skalistém potoce jsme spolu se Zdenkem Hochmutem strávili stovky hodin. Zpočátku v mokrém obleku, sešitém asi z 20 „dřevoprenových“ kousků, láhve 2 x 6 l na 300 barů, neo­prenové ponožky a najády, rukavice bez prstů, protože ty vydržely 2–3 akce. Po proplavání 24 sifonů jsme se převlékali do podoveralů, přenesených v kanystru. Navrch přišel rozpadající se protichemický oblek. Po dvou a půl hodině potápění následovalo 300 výškových metrů lezení proti tekoucímu potoku, a pak další potápění v horních patrech jeskyně. Výborná škola lezení, potápění v nulové viditelnosti, improvizace. Nebylo snad ponoru, při kterém by se nemusely řešit drobné problémy: roztržený neopren, ztracená ploutev, ohnutá slaňovací brzda. Akce na Skalistém potoce byly dlouhé 12–20 hodin. Při návratu jsme v delších sifonech usínali. Odpotápěli jsme spoustu hodin i v dalších slovenských jeskyních včetně Starého hradu a Demänovských jeskyní. V roce 1993 ale přišlo moje přesídlení do Čech a dojíždění na Slovensko bylo sporadické.

  

   Je vidět, že vývoj technologií v jeskynním potápění se vyvíjel velmi individuálně a to, co jste řešili na Skalistém potoce, je věc naprosto nepředstavitelná např. pro celou komunitu floridských jeskynních potápěčů. Náročnost tzv. „sump“ jeskynního potápění − což je volně přeloženo potápění v zatopených jeskyních spojené s překonáváním suchých prostor, kde hrozí velké riziko poranění, pádu, často s nutností vertikální techniky, překonávání aktivního vodního toku atd., nutí potápěče používat zcela odlišnou potápěčskou techniku, kombinovanou s klasickou speleologickou. To je jedna z tvých životních kapitol. Nicméně už nejméně 15 let je na tebe spolehnutí jako na člověka, který je schopen přispěchat jinému v nouzi, i když to někdy bývá se smutným koncem Stal se z tebe jeden z hlavních potápěčů − záchranářů České a Slovenské speleologické záchranné služby

16. 1. 1994 se z ponoru v jeskyni Teplica u Tisovce nevrátil jeskynní potápěč Miroslav Nešvera. Byl jsem povolán Slovenskou záchrannou speleologickou službou. Míra byl nalezen mrtev o dva dny později. Na akci jsme spolu s Vaškem Jansou Mírovo tělo, zaklíněné v puklině, nejdřív uvolnili a pak spolu s Jirkou Hovorkou transportovali sifony až do suché části jeskyně. Akce pro mne znamenala začátek spolupráce s Českou speleologickou záchrannou službou. Stal jsem se jejím členem na dalších deset let. Začala také spolupráce s Jirkou Hovorkou, Standou Bílkem a skupinou Speleoaquanaut, které jsem se stal v roce 1998 předsedou.

3. 9. 1995 jsem se zúčastnil záchranné akce v jeskyni Lopač v Moravském krasu. Honza Šimeček, pokoušející se najít cestu ponorným potokem, se nevrátil z potápěčské akce. Jeho tělo jsem nalezl asi 70 m od vstupu do sifonu po překonání nepříjemných bahenních plazivek. Honza už bohužel nejevil známky života. Vzhledem k extrémním plazivkám a nereálnosti vytáhnout tělo původní cestou, jsme spolu s Martinem Hotou při dalších ponorech dopravili k tělu radiomaják. K vyzdvižení Honzova těla se musela následně vyrazit 30metrová vertikální šachta z povrchu.

 

   Myslím, že každý potápěč si je schopen představit, jak je náročná záchranná akce a jak depresivní je vytažení těla mrtvého kamaráda. Nicméně zásah v náročné jeskyni, kde ukončil život někdo jiný, třeba pro extrémní podmínky, které mohly vést k rozvoji panické reakce atd., vyžaduje OBROVSKÝ MORÁL záchranáře. Jako lékař a profesionální záchranář Hlavní báňské záchranné stanice Ostrava vím, o čem mluvím, takže na tomto místě bych ti rád vyjádřil svůj obdiv a úctu. Co dalšího zajímavého přinesl čas?

V dalších letech jsem se podílel na objevování v sardinských jeskyních Carcaragone, Bue Marino, Cala Luna. Na Slovensku jsme postupně překonávali další sifony v přímém směru Skalistého potoka i v horních patrech jeskyně. Potápěli jsme se v Gombasecké jeskyni, v jeskyni Zugó, Brestovské, v jeskyni Hlboká, objevili jsme stovky metrů v jeskyni Zlomísk v Jánské dolině. Absolvoval jsem první objevné ponory v Amatérské jeskyni, v Rudickém propadání i v jeskyni Stovka.

 

   Je vidět obrovský záběr tvé explorační činnosti v 90. létech minulého století. A kdy jsi zahájil svou profesionální instruktorskou činnost? Společně jsme se trápili na jednom z prvních instruktorských kurzů IANTD společně se Silvou Pěkníkem v roce 1998.

Asi v roce 1997 jsem absolvoval instruktorský kurz CMAS I 2, později instruktorský kurz IANTD, TDI a SDI, věnuji se profesionálně potápění. Nejdřív v Korálu a od roku 2000 ve vlastní firmě Orca.

 

   A co další záchranné akce po roce 2000? Vím moc dobře, že bez nasazení tebe, Honzy Sirotka a dalších zkušených jeskynních potápěčů by nedopadly tak dobře.

26. 1. 2002 jsme se podíleli na záchranné akci v jeskyni Rákóczi Barlang v Maďarsku, kde v puklině uvízl potápěč. Živého se ho podařilo vyprostit po třech dnech prokopáním přístupové chodby. Celá akce byla obrovskou záchrannou akcí s mezinárodní účastí. Na místě jsme my, potápěči, zajišťovali vodní cestou spojení s postiženým, transportovali tekutiny, jídlo, termoizolační prostředky.

Poslední záchranná akce, které jsem se zúčastnil, proběhla ve slovenské jeskyni Zugó. 14. 8. 2008 jsme se přesunuli na Slovensko a podíleli se s Honzou Sirotkem, Radkem Husákem a dalšími na vytažení dvou speleopotápěčů, kteří proplavali úzkou plazivkou a po proniknutí do suchých částí jeskyně za sifonem museli z důvodu nedostatku vzduchu v potápěčském přístroji počkat na příchod záchranářů. Jirka Mathé i Aleš Procházka byli nakonec v našem doprovodu šťastně vyvedeni na povrch.

 

   Stojíš za náročným projektem průzkumu zatopených jeskynních systémů v zahraničí – projekt Xibalba na Yucatánu v Mexicu a opětovný průzkum Grotta del Bue Marino na Sardinii. Rozsah těchto projektů lze srovnat snad jen s průzkumem zatopených jeskyní na Kubě skupinou Hranický kras Olomouc pod vedením Luboše Benýška a Mirka Lukáše v 80. létech minulého století.

V roce 2002 se rozhodujeme spolu se Zdeňkem Motyčkou, Radkem Husákem a Honzou Sirotkem pro účast na speleologickém kongresu v Mexiku. Chceme tam prezentovat výsledky práce na Moravě a Slovensku a zároveň posoudit možnosti našich aktivit v cenotech Yucatánu. Zdenálovy kontakty z předešlé akce nám posloužily jako vstupenka do mexického dobrodružství. Spolu s Marianem Fuentes Silva z Mexické univerzity podnikáme první ponory v zatopených jeskyních. Objevujeme kilometr chodeb v oblasti vesnice Chemuyil. Jako jedni z prvních tady realizujeme kompletní mapování objevených prostor. Navazujeme spolupráci s místními obyvateli i kapacitami speleopotápěčské komunity. Stáváme se součástí odhalování tajemství Xibalby. V průběhu dalších šesti expedic objevujeme a mapujeme více než 40 km podzemních prostor. Získáváme povolení pro práci ve sledované oblasti od správy majitelů pozemků. Točíme film Skryté světy Yucatánu a fotky Radka Husáka patří k nejlepším svého druhu vůbec. V roce 2005 objevujeme kostru mastodonta a v roce 2008 nejzachovalejší kosterní pozůstatky prehistorického lenochoda. Film o nálezu kostry jsme natočili na jaře, jeho premiéra se blíží.

 

   Myslím, že na tomto místě bych rád vyzdvihl dlouhodobou a systematickou explorační činnost, které patří čelní místo v průzkumech nejrozsáhlejší krasové oblasti na světě. Vaše objevy zaujímají již dvě místa v první desítce nejdelších jeskynních systémů. Na tomto místě bych chtěl jen ukázat statistiku z oficiálních stránek Quintana Roo Speleological Survey:

A to už jsem neuváděl ty „malé úspěchy“ jako Sistema Zebra, Cenote Chun Che Chen atd. Poslední roky jsou spojeny s další systematickou explorační činností na Sardinii − v oblasti Golfo di Orosei. Sardinie, tak jako Francie, má významné světové oblasti zatopeného krasu. První informace dostal Jirka Hovorka na přednášce Jochena Hasenmayera, s jehož strunou v jeskyni jsme se na Sardinii setkali asi všichni.

Od roku 1987 se na objevování v jeskynních systémech na Sardinii podíleli čeští (Speleoaquanaut, Geospeleos) a moravští (Hranický kras, Labyrint) speleologové. Navázali tady na práci Jochena Hasenmayera a Francouzů Le Guyena a Peneza. Vytvořili na Sardinii tak dobré renomé české a moravské speleopotápěčské škole, že jejich jména snad budou vytesána vedle 6000 let starých obrazců, nalezených v portálu jeskyně Bue Marino. Dělám si srandu, ale určitě by si to Slezák, Benýšek, Hovorka a další zasloužili. V roce 1997 jsem se poprvé podíval na Sardinii i já. Starou volhou jsme se Standou Bílkem, Martinem Hotou a Petrem Nakládalem zamířili z Čech přímo do těžce přístupné jeskyně Carcaragone. Před lety objevený sifon „Sezame otevři se“ byl tím nejhnusnějším jezírkem, které jsem do té doby poznal. Metan, vznikající z anorganických i organických zbytků, splavených do jeskyně při povodních, bublal v kaluži, ke které bylo nutno se doplazit po kolenou. V sifonu jsme překonali hloubku 40 m a dostali se do větších prostor s čistější vodou. Bohužel se v dalších letech vstup do sifonu ztratil pod nánosy bahna a nikdo už neobjeví další pokračování. Po roce 2000 jsem začal organizovat výpravy na Sardinii sám se skupinou mladých členů Speleoaquanautu i se zkušenými speleopotápěči z Čech, Moravy a Slovenska. V průběhu několika expedic jsme objevili další pokračování v obou dosud známých větvích systému Bue Marino, a to severní a jižní. Podařilo se nám objevit i střední větev Ramo Mezzo a zhotovili jsme mapu všech tří větví 20 kilometrů dlouhé jeskyně. Podíleli jsme se na nových objevech v jeskyni Su Molente a Cala Luna. Svoje stopy tady zanechali Honza Žilina, Radek Husák, Mišo Megela, Míra Manhart, Jirka Čermák, Martin Honeš a další. Naše spolupráce s místními skupinami vyvrcholí podepsáním smlouvy s Italskou speleologickou společností o účasti českých speleopotápěčů na exploracích.

 

   Co říci závěrem k tomu, s jakou skromností líčíš dosažené úspěchy, které zcela jistě překračují obzory většiny potápěčů. Co se týče jeskynních objevů, nelze srovnávat s nikým široko daleko i mimo naši republiku. Na tomto místě bych ti popřál ještě hodně bezpečných ponorů, ne­opakovatelných zážitků a pocitu, že ty sám jsi velkou měrou přispěl k objevování dosud nepoznaného skrytého světa, a to nejen na Yucatánu.   

 

   PaedDr. Daniel Hutňan

Narozen 5. 11. 1959

Kvalifikace: IANTD Technical Cave Diving Instructor, Instruktor jeskynního potápění České speleologické společnosti, CMAS I **, Instruktor TDI/SDI

Povolání: dříve odborný asistent na katedře tělesné výchovy (atletika, gymnastika, plavání), nyní profesionální potápěčský instruktor

Rodina: Tolerantní manželka Zuzana, která trpí veškeré výjezdy a dlouhodobé expedice. Syn Martin, který se již také podílí významnou měrou na jeskynních objevech. Dcera Anna, která má ohromnou zásluhu na zpracování významných map Bue Marino a mexických cenotů.

 

 

Po stopách objevů

Po stopách objevů evropských zatopených jeskynních systémů

 

   Připravil David Skoumal

 

Historie jeskynního potápění se píše zhruba od počátku 20. století. V prvopočátcích speleologických objevů zastavuje objevitele voda a ne vždy se daří postoupit vpřed odvodněním chodby jeskyně či proplaváním krátkého zatopeného úseku na nádech.

Začíná se zkoušet použití klasických skafandrů s průplachovým systémem `a la Siebe Gorman. Tyto skafandry jsou však velmi neohrabané, zorné pole potápěče je velmi malé, spojení s návodčím pomocí tuhé přívodní vzduchové hadice – toto vše nedovolí průniky na větší vzdálenosti. V Moravském krasu se provádí systematický výzkum pod vedením profesora Absolona, takže se můžeme právem považovat za zemi, která stojí při vzniku vědeckého přístupu v objevování zatopených jeskyní. Nicméně doba zdaleka neuzrála a další sestupy začínají v souvislosti s použitím autonomního dýchacího přístroje koncepce Gagnan + Cousteau právě skupinou J. Y. Cousteaua. V roce 1946 sestoupil J. Y. Cousteau do pramene Fontaine de Vaucluse a dosáhli spolu s Fredericem Dumasem hloubky 46 m, tento sestup se jim málem stal osudným kvůli intoxikaci oxidem uhelnatým.Cousteauova skupina položila základ speleopotápění ve Francii, pokračovala v průzkumech mnoha lokalit − uvedl bych okrajově Fontaine de Estramar, Fontaine des Chartreux, Les Vitarelles a Fontaine de St. George. Opravdu náročné sestupy v jeskyních se realizovaly od 60.−70. let minulého století.

Jeskynní potápěči určují trend vývoje potápění, neboť tehdejší hranice posunují ve všech směrech − co se týče délky průniků pod vodou, délky pobytu pod vodou, maximálních hloubek a k tomu všemu začínají používat jiné dýchací směsi než vzduch. Vychází se ze znalostí komerčních firem, zabývajících se saturačním potápěním, z prací experimentátorů v oblasti potápění se směsmi, jako byl např.Hannes Keller, a začínají se používat i zde Heliox, Trimix, Nitrox, Triox, čistý kyslík… Konfigurace výstroje se postupně vyvíjí, zpočátku v oblasti velkoobjemových souprav lahví otevřeného okruhu a posléze rovněž i v oblasti konstrukcí rebreatherů polo a zcela uzavřených – SCR a CCR.

Jeskynní potápěči používali vše, co bylo dostupné, a teoretická know how se vyvíjela zcela specificky. Potápění v zatopených jeskyních bylo zcela odlišné od komerčního potápění, takže technika i plánování ponorů vycházely ze zcela jiných podmínek. V 70. létech v Evropě dochází k rozvoji jeskynního potápění – zejména ve Francii, Švýcarsku, Anglii a Německu

 

   Chaudanne Spring

Ve Švýcarsku patří k nejpozoruhodnějším lokalitám. Tato lokalita se nachází kousek od městečka Rossiniere, v části Švýcarska zvané Vaud. Ve svahu pod malou restaurací vyvěrá jeskynní systém v jezírku o velikosti 2 x 2 m. Celkem nenápadná lokalita začala poutat pozornost v polovině 60. let. První sestup provedli v roce 1964 členové skupiny CSSL (Centre de Sports Sous-marins de Lausanne), a to jmenovitě Claude Schmidt, André Piguet a Dominique d´Arman. Potápěčům se navzdory malé zkušenosti a komplikovaným podmínkám podařilo dosáhnout vzdálenosti 220 m. Nikdo v té době vůbec netušil, do jak výjimečné lokality proniká.

Postupně přibývají zkušenosti z jeskynního potápění v jiných lokalitách. Prim začíná mít ve Švýcarsku, ale i v Evropě skupina GLPS (Groupe Lèmanique de Plongèe Souterraine), založená v roce 1969 Cyrillem Brandtem a Pierre Martinem, jejímiž členy byli mimo jiných J. J. Bolanz a Olivier Isler. Tato skupina měla spoustu prvoprůniků ve francouzské Juře a taktéž v nejvýznamnější evropské oblasti Dordogne-Lot.

Podmínky v Chaudanne Spring nejsou oproti jiným evropským oblastem vůbec růžové – vysoká nadmořská výška (880 m n. m.) a nízká teplota vody celoročně (6 oC), často silný proud (4 m3/s), časté úzké pasáže vertikální i horizontální, náhlé ztráty viditelnosti kvůli kalitelnosti… Jednou z pozitiv této jeskyně je přírodní zvon ve 12 m, naplněný vzduchem, kde lze dělat dekompresi stejně pohodlně, jako v umělém zvonu-habitatu.

Vývoj v potápění však jde rychle kupředu ve všech směrech. Od roku 1975 se objevují suché obleky s konstantním objemem a velkoobjemové láhve okolo 20 l.Od roku 1980 začínají Švýcaři používat podvodní skútry – hlavně Aquazeppy mnichovského výrobce Josefa Ruprechta a od roku 1982 členové GLPS se začínají potápět s jinými dýchacími směsmi, než je vzduch.

Toto vše vede k výraznému posunu kupředu.V průběhu let 1984−88 se dosáhlo v lokalitě Chaudanne Spring největších úspěchů. Olivier Isler a Cyrille Brandt střídavě posunují dosažené limity délky průniku a hloubky.

Používaná výstroj pro penetraci je přístroj 4 x 20 l na zádech, vpředu na prsou nesené malé dekompresní láhve.

Z dnešního pohledu soudobá konfigurace výstroje nevzbuzuje úsměv, ale obdiv. Ponory byly prováděny se suchými neoprenovými obleky. Kontrola vztlaku byla prováděna pouze suchým oblekem, a to neoprenovým, který mění s hloubkou tloušťku materiálu a tedy vztlak. Žádné další BCD typu křídlo se v té době ještě nepoužívalo. Takže pohybovat se s takovouto konfigurací nebylo nic jednoduchého, navíc změna hmotnosti kvůli úbytku plynů byla značná.

Cyrille Brandt dosáhl 13. 3. 1988 průniku do vzdálenosti 660 m a hloubky 143 m. Celý sestup trval okolo 8 hodin, ve vodě teplé 6 stupňů Celsia bez vyhřívání suchého obleku. I z dnešního pohledu se jedná o naprosto výjimečný výkon, před kterým je nutno smeknout.

Švýcaři mají v té době jako jedni z mála již vyřešen problém suchých rukavic – používají kruhy, přes které navlékají gumové rukavice, a systém zajišťují převlečnou gumou. Obdobný systém posléze začala vyrábět firma Viking, používali jsme jej v druhé polovině 90. let a první kruhy jsme vyráběli z uřezaných plastových trychtýřů, vložených do přehrnuté neoprenové manžety. Systém funguje, jen potřebujete dopomoc druhou osobou při přetažení druhé rukavice a zajištění gumami. Vývoj však brzy přinesl těsnící rukavicové kruhy, které si potápěč zacvakne a zajistí sám – např. Check up systém či kruhy KUBI.

Cyrille Brandt dosahuje rovněž v roce 1989 hloubky 137 m ve vyvěračce Fontaine des Chartreux po průniku asi 200 m v hloubce větší než 100 m a celkovém průniku do vzdálenosti 315 m.

Z mého pohledu se jedná bezesporu o jednu z nejvýraznějších postav evropského jeskynního potápění s excelentní spotřebou dýchacích plynů, veškeré sestupy prováděl s použitím otevřeného okruhu. Svou dobu předběhl nejméně o 10 let, až o 10 let později byl posunut limit průniku v jeskyni Chartreux a v jeskyni Chaudanne Spring ještě mnohem později.

Na další posun se muselo čekat dalších 20 let. V současné době je v průzkumu Chaudanne nejaktivnější skupina GEC (Groupe d ´Exploration de la Chaudanne), jejímž konzultantem je Cyrille Brandt. Navázala na jeho výsledky, průzkum pokračoval, a nakonec Mi­chael Walz s použitím polouzavřeného pasivního rebreatheru EDO 04 docílil 19. 2. 2006 hloubky 160 m po 60minutovém průniku.

Použité plyny: 2 x 20 l Tx 12/70 jako bottom gas (plyn pro dno), travel gas – transportní plyn Tx 20/55 a deco gas – dekompresní plyn Tx 20/55, Triox 40/30, EAN 50 a čistý kyslík.

Celková doba ponoru byla 510 min.

Nyní je známa celková hloubka 175 m, což tuto jeskyni staví na první místo švýcarských zatopených jeskyní, co se týče hloubky. S celkovou délkou 690 m je ve Švýcarsku tato jeskyně na druhém místě po Rinquelle Resurgence.

Lokalita Chaudanne Spring přispěla výraznou měrou k vývoji evropského jeskynního potápění a její tajemství odhalovali jedni z nejvýznamnějších evropských jeskynních potápěčů, jakými jsou Olivier Isler a Cyrille Brandt.

I ve světovém srovnání je tato jeskyně svým profilem a charakterem stále výjimečná.

Petr Stejskal

PETR STEJSKAL

 

   Připravil David Skoumal

 Chtěl bych potápěčské veřejnosti představit další osobnost našeho technického potápění, Petra Stejskala. Znám ho již delší dobu, jsme oba členy Hranického krasu Olomouc a společně jsme prožili mnoho zajímavých akcí.

Do světa směsového a technického potápění jsme ho uváděli společně se Silvou Pěkníkem. Jenže neuplynulo ani deset let a všichni se můžeme naopak učit od něj – třeba praktickému know how v oblasti trimixového potápění s elektronickým CCR rebrea­therem.

Číst dál...

Hlubší Rudé moře

Hlubší Rudé moře

 

   Připravil David Skoumal

   Foto archiv Alexe Shestopaletse

V dnešních dnech s rozvojem popularity technického potápění svítá na lepší časy i v destinacích, kam musíte letět, a kde jste odkázáni na podporu potápěčského centra jak po stránce materiálu, tak i po stránce logistiky, průvodců atd.

Nejinak je tomu i v Egyptě. Prvotní vlna nadšení z potápění v Rudém moři v 90. létech již asi pomalu opadla. Proto je vítanou změnou v programu rifového potápění možnost se potápět ke hlubokým vrakům, do hlubších jeskyní a kaňonů atd. Již od konce 90. let působí v Egyptě československé báze, které zajišťují support ve všech směrech.

Číst dál...

Potápění s uzavřenými okruhy - 2. díl

   Potápění s uzavřenými okruhy – 2. díl

 

   Text: David Skoumal

   Foto autor a Peter Vaverka

 Všechny základní typy rebreatherů mají svá pro a proti, jak bylo probráno v minulém článku. Kyslíkový rebreather je velmi efektivní, ale použitelný jen do malé hloubky. Polouzavřený okruh s aktivní dodávkou je použitelný do MOD (maximální operační hloubky) dané dýchací směsi, ale v menší hloubce a při klidové spotřebě je velmi neefektivní, neboť tryska stálé dávky musí být dimenzovaná pro použití v MOD a pro spotřebu při velké námaze. 

Polouzavřený okruh s pasivní dodávkou je daleko efektivnější, použitelný do MOD dané směsi, ale funguje jen jako spořič dýchací směsi dle zvoleného poměru (např. 1:8) – takže spoří asi osminásobně. Během dekomprese se chová stejně jako otevřený okruh, spoří dekompresní plyn, ale dekompresi nezefektivňuje.

Vývoj šel kupředu směrem, který patří dnes k tomu nejlepšímu, co máme. Prvotní myšlenka byla dodávat do dýchacího okruhu jen spotřebovaný kyslík, a to přesně dle ak­tuálního stavu.

Zlomovým se jeví rok 1951, kdy Carl Holm a Elihu Root představili světu Marion Breathing Device. Tento přístroj naprosto předstihl svou dobu, ale upadl v zapomnění. V době po 2. světové válce byl již znám princip kyslíkového měření paramagnetickou metodou dle nositele Nobelovy ceny Linuse Paulinga, a tento princip byl využit k měření obsahu kyslíku v dýchací smyčce CCR Marion Breathing Device.Pro dávkování kyslíku byl použit vlastní patent – princip dodávky kyslíku na základě rozdílných viskozit mezi kyslíkem a dusíkem.

Po necelých 20 letech počátkem 70. let Walter Stark a John Kanwisher představili Electrolung s vlastnoručně vyrobeným solenoidním ventilem z elektrických kukačkových hodin a polarografickým kyslíkovým senzorem dle J. L. Clarka z 19. století.

Donedávna byl Electrolung považován za první CCR. Po jeho uvedení se začínají objevovat další zajímavé rebreathery a vývoj jde kupředu, zčásti taky díky zájmu armády. Na světě je typ potápěčského přístroje, který je velmi efektivní, umožňuje nasazení do hloubek a nevypouští bubliny.

   Princip CCR Closed circuit rebreatheru

Základem je měření obsahu kyslíku v dýchacím okruhu – smyčce. Pro korektnost měření se obvykle používá konstrukce se třemi senzory a čtvrtý může být samostatně volitelný. Na základě naměřených hodnot se dodává do okruhu metabolicky spotřebovaný kyslík.Dodávka kyslíku je dvojího druhu

a) Mechanická dodávka, kterou musí provádět potápěč sám na základě pozorování hodnot pO2 z čidel. V tomto případě hovoříme o mCCR – mechanicky řízeném CCR. Nejvíce je rozšířen systém KISS autora Gordona Smitha, který je ještě rozšířen o stálou podprahovou dávku kyslíku do okruhu.

b) Automatická dodávka ­ je prováděna samostatně na podkladě informace z kyslíkových čidel, vyhodnocena řídící jednotkou – počítačem, který následně ovládá vstřik kyslíku do okruhu, a to otevřením a uzavřením vstřikovacího solenoidního ventilu. V tomto případě hovoříme o eCCR – elektronicky řízeném CCR

Elektronicky řízené CCR jsou v současné době rozšířenější než mCCR a vyskytují se v mnoha variacích stran provedení, řídící elektroniky, umístění dýchacích vaků atd.

   CCR musí být vybaven dodávkou dvou samostatných plynů

A: KYSLÍKU

B: DILUENTU – ředícího plynu, kterým je nejčastěji vzduch nebo směsi s heliem (Trimix, Heliox). Diluent musí vždy obsahovat i kyslík, nemůže to být jen inertní plyn, neboť slouží i jako záložní systém – tzv. Bail out při přechodu na otevřený okruh.

Diluent slouží v okruhu jako nosný plyn a kyslík ze samostatné láhve dodáváme jen za metabolicky spotřebované množství. Zde je vidět obrovská efektivita tohoto přístroje.

Fyziologická spotřeba kyslíku je v rozmezí 0,5–2 l/min dle stupně námahy. Průměrně můžeme uvažovat o 1 l/min. Tento kyslík je chemicky vázán na krevní barvivo hemoglobin, nacházející se v červených krvinkách. Jedná se o chemickou vratnou vazbu a spotřeba je stejná, ať jste na hladině či na dně – tedy pořád 1l kyslíku za minutu. Z toho vyplývá, jak je CCR efektivní s narůstající hloubkou.

Dalším profitem eCCR je možnost regulovat parciální tlak a tedy obsah kyslíku v dýchacím okruhu. Potápěč může nastavovat hodnotu pO2 – tzv. setpointy běžně od 0,4 do 1,6 bar – a tedy vhodně zvolit parciální tlak pro dno (1,2-1,4) a pro dekompresi (1,4-1,6). Tím, že přístroj drží stále zvolený parciální tlak kyslíku v okruhu – mění se naprosto pohled na efektivitu dekomprese. Žádné snižování pO2 během výstupu a skokové zvýšení při změně dekompresního plynu, ale trvale maximální efektivita kyslíkového okna – schodku parciálních tlaků kyslíku mezi tepennou a žilní krví. Dekomprese při použití CCR přístroje je daleko efektivnější než při použití otevřeného okruhu či polouzavřeného okruhu.

Prim ve světě začíná mít firma Biomarine Instruments(Industries), která počátkem 70. let přivedla na svět CCR 1000 – přístroj používaný v hloubkách 300-450 m při výstupu z potápěčského zvonu. Armádní verze nese označení Mk (Mark)15, 15.5 a 16, posléze značka přechází pod firmu Rexnord a poslední produkce Mk16 je prováděna firmou Carleton Technologies, která jej vyrábí i v nemagnetické verzi, kdy solenoidní ventil byl v provedení piezoelektrickém bez magnetické cívky. Tato armádní nemagnetická verze byla určena pro diverzní či pyrotechnické účely.

Rebreathery Biomarine mají naprosto specifickou konstrukci – tlakové přizpůsobení dýchacího okruhu okolnímu tlaku je řešeno velkou membránou, pokrývající vrchní část pohlcovače CO2. Pro kompaktní řešení tvaru a velikosti byly zvoleny atypické tlakové láhve kulového tvaru. Základní design přístroje je velmi zajímavý a koncepčně inspiruje i moderní eCCR Ouroboros. I v naší republice se oba zmíněné vyskytují – Mk 15 vlastní konstruktér eCCR Menthes Vladan Mickerts a Ouroboros Michal Hanuš. Naše rebreatherová komunita se tedy mohla s oběma typy seznámit a oba rozhodně stojí za pozornost.

Další vývoj vychází z civilního sektoru. Stojí za ním špičkový americký jeskyňář Bill Stone. Při jeho exploracích v jeskynních systémech se záhy stává otevřený okruh neefektivní, množství láhví začíná být při náročných transportech technicky neřešitelné. Bill nazývá svůj program Cis-Lunar a začíná konstruovat svou koncepci eCCR, která následně ovlivnila celosvětový vývoj. První přístroje opravdu vypadají, jako by byly určeny pro zcela jiné účely, než je dýchání na této planetě.

První model Cis-Lunar Mk I byl vyroben v roce l987 a vážil 90 kg, pracovně mu dal Bill jméno FRED – Failsafe Rebreather for Exploration Diving (bezporuchový rebreather pro potápěčský průzkum). 4. 12. 1987 strávil Bill Stone s tímto přístrojem ve Wakulla Springs v hloubce 10 m celých 24 hodin.

Ve vodě jej hlídal dlouholetý kamarád a účastník mnoha společných speleopotápěčských projektů dr. Noel Sloan se sadou láhví otevřeného okruhu. Tento pokus ukázal obrovskou efektivitu použití uzavřeného okruhu pod vodou.

Přístroj byl však prakticky nepoužitelný velikostně, překombinovaným počtem čtyř počítačů s obrovským objemem atd. Následné roky strávil Bill zdokonalováním celého projektu. Model Mk II byl dokončen v roce 1989, byl zdvojený, ale došlo k nehodě díky chybě v propojení elektronického řízení obou systémů. Roku 1992 přichází s verzí Mk III jako mezimodelem a konečně v roce 1993 vyrobí již opravdu funkční model Mk IV, který byl nasazen na expedici do sifonu San Agustín jeskynního systému Huautla v roce 1994. Pro naši představu – sifon San Agustín začíná v hloubce jeskyně okolo 1300 m po extrémně náročném transportu.

Tento jeskynní systém patří mezi nejobtížnější na světě – díky množství vertikál, vodopádů a ve finální části sifonů a zaplavených chodeb, nasazení eCCR se ukázalo jako velmi efektivní.

Počítačový inženýr Nigel Jones zmenšil velikost počítačů a také celého přístroje na polovinu proti verzi Mk II, hmotnost se již pohybuje okolo 40 kg.

Přístroj používal pohlcovač CO2 na bázi hydroxidu lithného, který je velmi efektivní, ale při styku s vodou je mimořádně toxický. Proto musel být umístěn v radiální patroně s voděodolnou, ale plynopropustnou stěnou – podobně jako membrány a la Gore tex. Systém byl koncipován pro možnost výměny patrony i pod vodou v případě nutnosti prodloužení pobytu na více než 10 hodin. Tato konstrukce je naprosto ojedinělá a byla vytvářena s ohledem na aspekty průzkumu v jeskyni. Navíc radiální typ pohlcovače s průstupem vzdušniny stěnou patrony se jeví efektivnější než axiální typ s průstupem vzdušniny dnem a vrškem patrony. Bill své přístroje stavěl velmi robustně, používal drátem zesílené vrapové hadice s nylonovou ochranou, solidní šasi z laminátu, redundantní řídící okruhy atd.

Tlakové přizpůsobení okolnímu tlaku je řešeno dvěma pružnými vaky – nádechovým a výdechovým, umístěnými na ramenou a hrudníku. Toto umístění je velmi efektivní stran dýchacích odporů, jen může někomu překážet. Výdechový slouží jako primární vodní past – při vniknutí vody do okruhu voda zůstává nejdříve v tomto prostoru. Oba vaky byly chráněny pevnými obaly z Cordury.

Expedice ukázala životaschopnost tohoto eCCR, který se začíná prosazovat v komunitě potápěčů. Richard Pyle a členové havajského Ocean Institutu jej používají v moři a daří se jim najít nové druhy ryb v hloubkách pod 120 m.

Dr. Bill Stone ukončil vývoj v roce 1996 modelem Mk5P, který uvedl v komerční verzi na trh v roce 1997.

Tento přístroj byl s úspěchem použit i na expedicích do Wakulla Springs při dlouhých ponorech v hloubkách okolo 90 m. Cis-Lunar používá mnoho floridských jeskynních potápěčů – například přátelé a spolupracovníci z expedic Wes Skiles, Tom Morris, dále Paul a Jill Heinerth, Tom Mount a mnoho jiných… Přístroje se používají na expedicích National Geographic do ledových vod Antarktidy...

Výhoda rebreatheru je mimo jiné v tom, že tendence k zamrzání ve srovnání s otevřeným okruhem je minimální a my dýcháme ve smyčce plyn, který je ohříván exotermní reakcí v pohlcovači CO2.

V roce 2001 Model Mk V používá Bill znovu a zkouší se dostat do Sistema Huautla ze spodní strany, od vývěru v kaňonu Santo Domingo. Expedice se účastní i velmi zkušení jeskynní potápěči z Anglie – Rick Stanton a Jason Mallinson, kteří Mk V použili při průniku sifonem dlouhým 1059 m a hlubokým 65 m .

Bill je špičkový jeskyňář a konstruktér, nicméně v komerční oblasti se mu moc nedařilo a projekt Cis-Lunar dojel na nedostatek investic a vysoké výrobní náklady.Znovuvzkříšení jména Cis-Lunar v posledních letech a uvedení modelu Mk VI na trh společně s firmou Poseidon však nemá nic společného s bývalou koncepcí.

Ve světě se objevují daleko jednodušší a levnější přístroje jako Buddy Inspiration, následně nazvaný Inspiration, lidově Bička, vyráběný firmou Ambient Pressure Diving. Tyto přístroje se komerčně prosadily díky nižší ceně. Kvalitou byly sice nesrovnatelné, ale svět nechtěl a nepotřeboval CCR, kde se dá např.měnit patrona pohlcovače CO2 pod vodou.

Rebreathery Cis-Lunar a Biomarine však historicky patří k největším milníkům ve vývoji dýchacích přístrojů a od nich se odvíjí spousta více či méně úspěšných a zdařilých klonů, či jenom a pouze hraček

Některé jsou pojaté velmi svérázně, s cílem minimalizovat objem a být kompaktní, ale na úkor univerzálnosti, bezpečnosti atd. Jiné jsou například použitelné v módu jak SCR, tak i mCCR (Submatix), což jako kombinace může být na úkor funkčnosti jednotlivých módů.

Dle mého názoru aby byl systém bezpečný, musí umožňovat větší variabilitu řešení a jako poslední možnost umět přejít na efektivní a dostatečný bail out pomocí otevřeného okruhu.

V moderních eCCR, jako jsou Megalodon, IQ Sub Hammerhead, Menthes …je variabilita řešena pomocí velmi robustní konstrukce pohlcovače CO2. Na tuto konstrukci lze následně připevnit jakékoliv láhve s kyslíkem a diluentem, běžně od 2-3 l až po 7 l.

Dodávka kyslíku je řešena počítačem, řízeným solenoidním ventilem, ale umožňuje zvolit i manuální dodávku kyslíku. Diluent – ředící plyn můžeme použít z on board láhve připevněné na přístroji, či variabilně z off board láhve – externí stage či dekompresní láhve a můžeme provádět výměnu ředícího plynu ve smyčce podle libosti. Řídící počítače jsou zdvojeny, zaznamenávají signál ze třech kyslíkových senzorů. Primární počítač řídí solenoidní ventil, počítá dekompresi,zobrazuje pO2…

Při jeho selhání přecházíme na záložní – sekundární počítač, který nám dává informaci o parc. tlaku kyslíku v okruhu, a my jej dodáváme manuálně.Všechny tyto zmíněné eCCR jsou vybaveny, tak jako Cis-Lunar tzv. DIVA HUD (Head UP Display) – což je LED diodová a vibrační kontrolka pO2, umístěná na náustku potápěče v jeho zorném poli.

Vzdělaný potápěč efektivně volí v rozmezí nastavených kyslíkových setpointů a mění je dle průběhu ponoru.

Záložní počítače umožňují i výpočet dekomprese. Při selhání obou počítačů zůstává vzdělanému CCR potápěči jeho hlava a záložní hloubkoměr s hodinkami, kdy je schopen přejít na nouzový SCR (polouzavřený) či nouzový CCR (plně uzavřený režim). Tyto krizové situace se trénují a jako poslední varianta zůstává přechod na otevřený okruh.

Potápěči, kteří přešli na eCCR z oblasti technického potápění s otevřeným okruhem, jsou schopni vhodně zvolit zálohu – bail out pomocí off board lahví, řešit ji týmově při nutnosti změny diluentních plynů atd.

Při vniknutí vody do smyčky máme k dispozici vodní past ve výdechovém vaku a až při jejím přelití se dostane voda do oblasti pohlcovače, kde již může způsobit reakci s natronovým vápnem.Jedině Cis-Lunar byl dříve vybaven voděodolným pohlcovačem s membránou a umožňoval řešení kompletního zaplavení dýchací smyčky.Naše nové přístroje mají tuto vlastnost redukovanou na objem výdechového vaku, což se v praxi ukázalo jako dostačující.

Je potřeba jen vhodně chránit vrapové hadice, aby nedošlo k jejich poškození a tím vniknutí vody do smyčky.Vaky jsou většinou umístěny na hrudníku a ramenech,takže je máme pod kontrolou, ale některým potápěčům tyto vaky vadí a raději by volili konstrukci bez vaků či nově zkoušenou konstrukci s vaky po stranách.

Dobrý a spolehlivý eCCR staví opravdu bezpečnost potápění jako nejvyšší prioritu a současnost potápění ukazuje na něj spolu s pasivními modely SCR jako novodobý trend.

Vzhledem k tomu, že v oblasti eCCR není jednotná koncepce jako při použití otevřených okruhů či pSCR typu RB80, je nejdůležitější, aby potápěč svému CCR dokonale rozuměl a uměl si poradit při jakékoliv nestandardní situaci.

   Historie potápění s CCR u nás

Použití těchto přístrojů na území ČR se datuje prakticky pouze v posledních letech. Od ojedinělých zkušeností Luboše Linharta v 90. létech, a ojedinělé konstrukce Vladana Mickertse počátkem nového milénia se v roce 2001 prakticky prvními eCCR potápěči s přístroji Buddy Inspiration (BI) stali Petr Votava, Jakub Jirásek a Pavel Říha.Po dovezení prvních pár kusů těchto přístrojů začalo potápění s BI ve větším měřítku, následovaly specifické úpravy BI do jeskynních plazivek Martinem Trdlou a vyškolení prvního instruktora Petra Votavy IANTD instruktorem trenérem Jan Jorgensenem. Potom v roce 2003 přivezl Kuba Jirásek ze světa „rolls royce“ v oblasti CCR, a to Cis-Lunar Mk5. Probíhají první kurzy a do republiky je přivážena nová elektronika Hammerhead Kevina Juergensena. Mirek Lukáš konstruuje první vlastní CCR s elektronikou Juergensena, jiný model – Menthes začíná konstruovat Vladan Mickerts. Inspirací je také nový CCR Megalodon a kurz s instruktorem Chrisem Hutchisonem. Nová výroba a design začíná také ve firmě IQ Sub a navazuje se spolupráce s americkou CCR komunitou – díly pro firmu Golem Gear Kuby Reháčka a velmi blízká spolupráce a výroba rebreatherů pro firmu Hammerhead.

Geniální konstruktér Břeťa Vajsar přichází s mnoha tvůrčími zlepšeními, které sám testuje či konzultuje s ostatními, takže vývoj jde uspokojivě kupředu.

CCR komunita u nás není velká, ale celkem dobře spolupracuje. K jejím špičkám rozhodně patří Petr Stejskal, který prošel snad kombinací všech nehod s CCR, které se dají představit a z jeho řešení se poučilo mnoho z nás. Petr prošel modely BI, Hammerhead a nyní Megalodon, a je bezesporu nejzkušenějším hloubkovým CCR potápěčem – viz jako safety diver Martina Štěpánka či na vrakových ponorech k vrakům Garibaldi, Zenta... Další zkušenosti předává Honza Žilina, Silva Pěkník, Mirek Lukáš… Honza, Petr a Mirek používají Megalodony a vlastní eCCR LOLA a provádějí běžně sestupy do Hranické propasti do hloubek pod 100 m. Silvestr používá eCCR Menthes s patronou Cis-Lunar při vrakových sestupech, hlavně na Baltu.

Velmi blízká je spolupráce s našimi polskými kamarády, hlavně s Robertem Kleinem a Tomkem Zabierkem. Oba mají zkušenost s mCCR KISS a Tomek patří v současné době k nejzkušenějším CCR instruktorům v Evropě.

Efektivita CCR se využila opakovaně při ponorech jistících potápěčů při freedivingových rekordech Martina Štěpánka. Přístroje jsme používali do hloubek 130 m, protože jistící potápěči byli rozmístěni ve 20m intervalech podél celého sestupového lana.

Začíná svítat na lepší časy i při výjezdech na safari do Egypta – Břeťa Vajsar a Karel Mikeš ve spolupráci s potápěčským centrem Lighthouse provádějí vrakové sestupy s CCR IQ Sub Hammerhead do hloubek pod 100 m.

Rebreatherové problematice jsme se věnovali na Techmeetingu 2004 v Budišově, kdy mimo jiné Vladan Mickerts předvedl svůj první prototyp Menthesu a následně na Techmeetingu v roce 2006 byl předveden nový Megalodon Petra Stejskala, IQ Sub Hammerhead Břeti Vajsara a Silvestrův nový Menthes.V roce 2008 jsme uspořádali CCR meeting v Alvinu a následně Techmeeting, který se věnoval opět samostatným blokům SCR a CCR. Honza Žilina brilantně moderoval tento blok a myslím, že nikdo z přítomných ještě neviděl takové komplexní srovnání jednotlivých typů rebreatherů.

Jak je vidět, zájem o rebreathery u nás stále sílí a tyto přístroje používá čím dál tím více potápěčů k plné spokojenosti. Navíc je naše země extrémně plodná ve výrobě a produktivitě rebreatherů – pro americké firmy Hammerhead a Golem Gear, ve střední Evropě používaný Menthes a z pSCR modelů je velmi zdařile vyroben Tres Presidentes.

Přítomnost ukazuje, že budoucnost bude těmto přístrojům jednoznačně patřit a pro jejich současné uživatele to rozhodně není slepá ulička.  

   Spokojený uživatel eCCR Menthes IANTD Trimix Rebreather Diver

David Skoumal

Vábení temnot

Mirek Lukáš

   Vábení temnot

 

   Připravil: David Skoumal

 Tak jako na spoustu jiných i na Mirka zapůsobil Svět ticha J. Y. Cousteaua a udělal zlom v jeho životě. Potápění se mu stalo celoživotní zálibou a pracovní náplní.

Sám popisuje svůj začátek těmito slovy: „První ponoření pod vodu bylo na splavu v potoku Bystřice v Olomouci. Použil jsem motocyklové brýle, u kterých jsem větrací průduchy zakapal voskem. Tento pokus těsnění vydržel přibližně dvacet vteřin, než se brýle zaplavily, přesto i tak krátký pohled pod hladinu stačil na to, abych této vášni propadl a věnoval se jí až dodnes.“

   Hranický kras Olomouc

Jeho potápěčská kariéra začala v roce 1965 po nástupu na učiliště Sigma Lutín, kde založil potápěčský kroužek. Vzhledem k situaci, která panovala na našem potápěčském trhu, se Mirek záhy pustil do výroby potápěčské výstroje, a to plicních automatik-regulátorů. První klasickou automatiku vyrobil z automobilové houkačky v roce 1966. Předlohou byla AV-1. Posloužila i při závěrečných zkouškách ŠPP o prázdninách 1968. Záhy vyrobil také 2. stupeň – ústenku a opět použil houkačku jako šasi.

Vzhledem k blízkosti krasu – Hranické propasti a Zbrašovských aragonitových jeskyní se jeho pozornost obrátila i k průzkumu zatopených jeskynních systémů. Spolu s Vráťou Breznou provedl Mirek 10. března 1968 první potápěčský průzkum Jezírka smrti ve Zbrašovských aragonitových jeskyních v Teplicích u Hranic. Vrstva CO2 dosahovala 5 metrů nad vodní hladinu. K průzkumu použil novou ústenkovou automatiku s novým pístovým 1 stupněm.

Potápěčští kamarádi okolo Mirka se oficiálně dali dohromady a roku 1979 vznikla speleopotápěčská skupina jako základní organizace České speleologické společnosti a to 7-02 Hranický kras Olomouc, jejímž prvořadým úkolem byl průzkum a mapování Hranické propasti.

   Nebe

Mirek v té době měl již na svém kontě několik naprosto stěžejních objevů nových prostor v Hranické propasti – 2. 7. 1977 objevil první suché prostory za „Zubaticí“ - dnes nazývané „Nebe III“. Další suchá prostora byla nalezena až téměř o rok později. Dne 24. 6. 1978 se Mirek vynořil v „Rotundě Suché-RS“. Nebe II objevil opět Mirek dne 30. 9. 1978, ale už ponorem ze základny v RS, kde mu dělal „návodčího“ Fraňo Sabbath Travěnec.

Nebe I bylo objeveno 4. 11. 1978, jak asi tušíte, opět Mirkem a návodčím na stejném místě byl opět Sabbath. Musíme si uvědomit, že viditelnost v Hranické propasti výrazně kolísá a potápěči byli v té době vybaveni svítilnami s klasickými žárovkami. Byli jsme dlouho před používáním důlních dvojvláknových žárovek, halogenek a HID či Power Luxeon LED, které byly v té době známy pouze z oblasti science fiction.

   Kuba

Vedoucím Hranického krasu se stal Luboš Benýšek, který brzy ukázal své schopnosti i na mezinárodní úrovni. V roce 1980 se podařilo uskutečnit první velkou zahraniční expedici - a to na Kubu. Expedice trvala pět měsíců a nejvýznamnější oblasti průzkumu byly Casimby v Bahía de Cochinos (Zátoka sviní), Cueva de Juanelo Piedra v oblasti Batabanó, Modrá díra Ojo del Mégano a mnoho dalších. Celkem bylo prozkoumaných 28 jeskyní, z toho 24 prvosestupů. Mirek byl na této expedici jako vedoucí potápěč, kameraman a technik. Mnoho ze speciálních UW zařízení pocházelo z jeho produkce – UW boxy, světla, plicní automatiky, inflátory…

Celá akce byla velmi pozitivně hodnocena vrcholnými kubánskými funkcionáři – Raúlem Castrem a náměstkem ministra kultury dr. Antoniem Jimenézem. Sám dr. Jimenéz se s fotografem Mesou a Lubošem Benýškem potápěl v jeskyni Juanelo Piedra. Kromě zatopeného krasu se Kubánci rovněž zajímali o hloubku a charakter dna modré díry Ojo de Mégano. Pro tento projekt se uvolnily prostředky na nákup a zajištění helia. Dovedete si představit, jak bylo dříve v Československu velmi obtížné sehnat helium! Stejně jako sehnat ze světa dostupné informace o dekompresní problematice , protože v té době to byla problematika pouze profesionálních komerčních organizací. Naplněné přístroje se dopravily na Kubu, ale použity nebyly, hloubka Ojo de Mégano byla totiž 80 m, tudíž zvládnuta ponory se vzduchem. Helium se ušetřilo a po návratu zpět do vlasti se uskutečnil 2. 5. 1981 sestup v Hranické propasti do hloubky 110 m s Heliairem 10/52, a to Lubošem Benýškem a Franěm Sabbath Travěncem. Dekompresní procedury Luboš počítal na koleně, nicméně byly zvládnuty úspěšně a sestup dopadl dobře. Výstroj se skládala z přístrojů 2x12 l. Větší přístroje či láhve se v Československu nevyskytovaly. Mirek na této akci působil jako člen podpůrného týmu.

   Mexiko

V roce 1982 se uskutečnila druhá expedice Mexiko–Kuba na základě úspěchů první akce.

První část Mexiko trvala dva měsíce a byl v ní zahrnut průzkum jeskyně na poloostrov Yucatán (Union Libre), ostrovy Isla Mujeres a Cozumel.

Druhá část expedice na Kubě trvala další tři měsíce. Prozkoumávali jeskyně na východě Kuby (Cristalito de Papaya v provincii Oriente), dále opět Cueva de Juanelo Piedra. Objevili novou slepou rybku (Lucifuga oculata) v jeskyni El Macio. Počet prozkoumaných jeskyní byl 37, z toho počet prvosestupů 29.

Mirek působil na obou expedicích na Kubě v hlavní roli UW kameramana — na první akci ještě na amatérský formát 8 mm, ale na druhé to bylo již natáčení dvou filmů pro Českou televizi - „Expedice míří do hlubin“ a „V hlubinách Juanelo de Piedra“ na profesionální formát 16 mm. Pro kubánskou stranu pořídil záběry podmořského parku Sigua poblíž Santiaga de Cuba. Celá UW filmovací technika včetně pouzdra na kameru Paillard Bolex byla z jeho dílny. Zmíněné filmy odvysílala naše televize v hlavním vysílacím čase, poprvé v létě roku 1983 a to bylo zase zlomové pro mne, neboť jsem v tom roce dodělával u Honzy Jahnse Školu přístrojového potápění.

Stejnou techniku používá Mirek i při natáčení záběrů z expedice Tanzanie — Zaire v roce 1985. Objednávka České televize zahrnovala z této pětiměsíční akce opět dva filmy.

   Tunnel de la Atlantida

Mně samotnému se během studií lékařské fakulty UP Olomouc podařilo stát se členem Hranického krasu a to díky Mirkovi. Najednou jsem ty, které jsem znal pouze z vyprávění a televize, měl možnost poznat osobně při společných potápěčských akcích. Byl to zásadní průlom v mé potápěčské kariéře. Do té doby jsem byl členem Svazarmu a držitelem bronzového odznaku, vychovaný v organizaci, kde se akorát vzdychalo touhou a vrcholem byl devizový příslib do Jugoslávie, a teď jsem mohl být platným členem realizace příprav na další akci. V roce 1987 naplánovali členové Hranického krasu expedici na Kanárské ostrovy, na ostrov Lanzarote a chtěli se pokusit o proplavání jeskyně Tunnel de la Atlantida, což v té době provedl jediný Olivier Isler. Řešil se hlavní problém – s čím to udělat. Luboš Benýšek odjel na mezinárodní kongres jeskynního potápění do italské Gorizie a dovezl dva motory ze skútrů Tekna a trakční gelové baterie Yuasa. Mirek Lukáš zkonstruoval první skútry tohoto typu v Československu. Milan Slezák mu nechával odlévat náhradní listy vrtule, gelové články byly však jen v jednom skútru, do druhého se dával set klasických kyselinových akumulátorů…

Vývoj stran přístroje šel také kupředu. První Mirkův set 3x 12 l se speciálním můstkem a ventily byl nedostatečný svým objemem a proto Milan Slezák zadal lahvárně ve Vítkovicích zakázku na speciální láhve 20 l, které měly hmotnost přes 28 kg. Mirek vyrobil tedy zcela ojedinělý typ dvojventilu a spojil blok čtyř láhví za pomocí popruhů a pevných můstků. Vzhledem k váze přístroje byla kompenzace prováděna suchým oblekem, BCD vestou PL 40 a za zády měl potápěč další podušku – jakýsi předchůdce dnešního BCD křídla. Přídatné odnímatelné kompenzační zařízení tvořily duralové válce, které se během ponoru daly jednoduše odhodit. Otázka jídla a pití při dlouhé dekompresi pod vodou se řešila velkým prádelním hrncem, obráceným dnem vzhůru – předchůdcem dnešních habitatů. Na suchu byl pohyb potápěče pouze s odlehčujícím doprovodem, hmotnost celého přístroje byla přes 180 kg. Celá technika byla výjimečná a na její realizaci se Mirek podstatně podílel, z dnešního pohledu byla výjimečná i ve světovém měřítku.

Při expedici však došlo k havárii, kdy jeden skútr roztrhla exploze kyselinové baterie a skútr zasáhl do stehna vedoucího expedice Luboše Benýška. Program expedice se musel změnit a přístroje 4x 20 l se nakonec použily při exploracích ve francouzské jeskyni Port Miou.

   Tanque Azul

V roce 1989 jsem se společně s Mirkem zúčastnil expedice na Kubu a v Mexiku. Pokračovali jsme tam, kde jsme skončili v roce 1982. Na Kubě to byla opět provincie Oriente, kde se celému týmu podařilo objevit v té době nejrozsáhlejší kras – Tanque Azul u Caletones (asi 2,5 km zatopených chodeb), dále prozkoumat El Macio a vzhledem k její výjimečné krasové výzdobě navrhnout kubánské Akademii věd tuto jeskyni jako národní park. Na této expedici jsme používali nová halogenová světla LOLA 10 a 20 W, která znamenala výrazný posun kupředu, BCD kompenzátory – vesty vlastní konstrukce a nové speciální dvojventily. Bez Mirkových technických invencí a realizace do podoby skutečných výrobků by došlo k výraznému zpomalení exploračních činností.

V 90. letech stál Mirek u všech významných projektů na Hranické propasti – jako člen podpůrného týmu při sestupu Michela Pauwelse dne 25. 7. 1993 do hloubky 155 m, který trval 12 hodin. Dále při spouštění robota ROV Hyball do hloubky 205 m v roce 1995. Bohužel se robot dole při průzkumu zamotal do starých šňůr a následovala vyprošťovací práce a následné tahání lan v hloubkách 50—70 m. Na této akci se podílel jako vyprošťovací potápěč společně s Franěm Sabbathem Travěncem a s Lubošem Benýškem, zbylá lana jsem vytahoval společně s Tomášem Držíkem z hloubek 50—60 m. V té době byly všechny naše ponory vzduchové.

Mirek se také podílel na mnoha dalších akcích, jako jsou naše novodobé trimixové ponory do Hranické propasti (dvojice Háša, Skoumal), další explorace ROV – tentokráte robota Colombo Mk2, zapůjčeného Hlavní báňskou záchrannou stanicí v Ostravě, realizace dekompresního habitatu – zvonu, který byl instalován v 9 m v Hranické propasti, hloubkové ponory Pavla Říhy atd.

Natočil mnoho zajímavých záběrů jak z vraků, tak hlavně z jeskyní, a v poslední době se opakovaně podílí na realizaci hloubkových freedivingových rekordů Martina Štěpánka coby jisticí potápěč a hloubkový kameraman v hloubkách okolo 100 m. Pro tuto opět velmi specifickou činnost vytvořil speciální konstrukce pro uchycení kontrolních hloubkových kamer na sestupové lano či sestupové saně – sled.

   Nástup nového milénia…

je ve znamení nástupu nových technologií – přichází éra pasivních SCR rebreatherů a elektronických CCR rebreatherů. Mirek po ukončení kurzu u Petra Votavy a Kuby Jiráska (členů Hranického krasu) vyrobil vlastní klon eCCR na bázi Inspiration s elektronikou Hammerhead, se kterým se úspěšně potápí dodnes. Společně s dalšími CCR potápěči Honzou Žilinou a Petrem Stejskalem opakovaně provádí náročné sestupy a měření v Hranické propasti v hloubkách pod 100 m. Je jedním z pilířů našeho CCR potápění společně s Vladanem Mickertsem a Břeťou Vajsarem a já sám mám eCCR, který spojuje části všech tří – eCCR Menthes osazený technikou LOLA, IQ Sub Hammerhead a Inspiration. Zcela obdobný vlastní Silva Pěkník, kterého jako zkušeného vrakového potápěče není třeba dále představovat.

Jeho nový design ventilů s manifoldem LOLA považuji v současné době za nejdokonalejší propojení setu dvou láhví přístroje s otevřeným okruhem. Sám používám celou řadu jeho výrobků, a to dlouhodobě k plné spokojenosti. Zde nechci provádět vlezlou reklamu apod., ale používám výrobky, jejichž autor se sám aktivně potápí, a to na velmi vysoké úrovni, a zdokonaluje je na základě našich připomínek. Takže co bych si asi více mohl přát, než produkty někoho, kdo sám vytváří design, testuje je a používá.

   Za všechny kamarády…

které má, mu přeji, aby jeho drajv vydržel ještě hezky dlouho, neboť z jeho potápěčské generace zůstali se Silvestrem Pěkníkem jediní, kteří vydrželi na špici našeho technického potápění a vytvářejí jeho trendy dodnes. Myslím si, že Mirek velmi silně ovlivnil pozitivně mnoho potápěčských generací u nás a jeho role v průzkumu Hranické propasti je naprosto zásadní. Nejen historicky z pohledu jeho prvoobjevů, ale do dnešních dnů působí jako hlavní koordinátor veškeré činnosti v této výjimečné lokalitě. Dále mu přeji, ať se jeho fantastická sbírka mušlí – zavinutců dále rozrůstá, stejně jako jeho muzejní kolekce potápěčských regulátorů – plicních automatik ze světa i z domova. S velkými díky za to, že mi ukázal společně s Lubošem Benýškem a ostatními, co je to Darkness beckons (vábení temnot) a umožnili mi tak překročit vlastní stín svazarmovského rybičkáře.  

S úctou David Skoumal

 

Mirek Lukáš

Nar. 11. 8. 1950

Olomouc, majitel firmy LOLA

Předseda ZO 7-02 Hranický kras Olomouc

IANTD CCR Trimix Diver, vrakový a jeskynní potápěč, kameraman a scénárista, dlouholetý konstruktér potápěčské a UW filmovací techniky

Dříve člen subkomise pro technické potápění Svazu potápěčů ČR a instruktor jeskynního potápění České speleologické společnosti. Bezesporu největší postava olomouckého jeskynního potápění, a to daleko přes hranice regionu.

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group